"Hrdinové timorští, vytrvejte! Zde už bouře přestala, u vás přestane zakrátko! Vyřiďte mistrům světa, že cestující i posádka Arga je obdivují. Činíme vše, abychom přišli včas. Jedeme třináct a půl míle za hodinu. Vydržte přes půlnoc! Odvahu! Odvahu! Odvahu!"
Pět minut před půlnocí nová depeše:
"Timor se roztrhl. Já Samuel Ellis, telegrafista Austro-Kanadské Společnosti, jsem sám na přední půli lodi, jež se potápí. Viděl jsem, jak vlna smetla vor, na němž byl zbytek Timorovy posádky. Klapzubové byli na druhém, na konci lodi, kam otec Klapzuba dal vynésti jejich zavazadla. Zdá se, že tito hrdinové zešíleli. Ve svitu blesků jsem je viděl, jak vytahují z vaků všelijaké věci. Pak přišel konec. Všechno zmizelo. Jsem sám. Voda už vniká pode dveřmi. Můj stroječku, jak bych tě mohl opustit? Slyšíš to hřmění a cítíš ty nárazy? Šplouná to u nás, šplouná. Ale v tobě, stroječku, je svět a život. Ty mne spojuješ s těmi, kteří nemusí umřít! Umřít! Pane Ježíši Kriste! Otče náš jenž jsi na nebesích! Posvěť se jméno Tvé! Přijď králov..."
Telegrafista Arga vstal a vytřeštěnýma očima zíral na proužek papíru, na němž stroj vyťukoval značky. Ale marně čekal, až bude slovo království dokončeno...
I pokřižoval se velkým křížem a dokončil tichým šeptem modlitbu za svého nešťastného kolegu Samuela Ellise...
O páté hodině ranní dorazil Argo na desátou rovnoběžku nad ostrovem Manahaki. Moře bylo hladké jak obloha nad ním. Spuštěné čluny schytávaly trosky voru, na nichž se udrželi jednotlivci z timorské posádky. Byli vysíleni, promrzlí, na půl omdlelí, ale zachráněni. O šesté hodině bylo za skaliskem Manahaki objeveno několik prken, zbytek nějakých dveří, na nichž se křečovitě držel telegrafista Ellis. Argo zvedl kotvy a začal křižovati ve větších kruzích. Všechna kukátka na palubě pátrala v zelených vlnách a každý úlomek trámu, každý cár plachty připoutal jejich pozornost. Do desáté hodiny byli z Timoru zachráněni všichni, od kapitána Sweeta až po nejmladšího plavčíka.
Poslední nález učiněn o půl jedenácté. Jediný člun, který ještě v tu dobu byl na vodě, narazil při návratu na malý předmět Pan Scrooge, který se účastnil pátrání, nahnul se a vylovil jej z vody. Byla to - stará kopačka. Klapzubové zmizeli beze stopy a Argo odjel, odvážeje cestující i obě posádky, pohroužené v teskné mlčení...
XVII
"Setsakra oceán - jestli se nemejlím, tak je tomu fofru konec!"
"Táto, táto! Cožpak jste se včera večer nezapřisáhl, že už nebudete klít?"
"I setsakra nátura... na mou duši, že už to setsakra klení z huby nevypustím!"
Tento rozhovor zazněl o páté hodině ranní nad hladinou Tichého oceánu. Kde to přesně bylo, žádný z mluvčích nevěděl, neboť pět hodin je hnala strašlivá vichřice temným nekonečnem. Ale nyní se její síla najednou a zcela nečekaně zlomila a když se slunce ve vší své narudlé slávě vynořilo nad obzor, našlo skutečně moře uklidněné, s vlnkami neviňoučce pod ranním vánkem pleskajícími, a oblohu vymetenou, modře, zeleně, růžově a oranžově opalisující. Uprostřed vší té barevné nádhery, jež se obrážela a lomila v temně modrých a zelených vodách s bělostnou tříští pěny, bylo jen dvanáct temných bodů. To bylo mužstvo Klapzubů s otcem Klapzubou uprostřed, všichni živi, zdrávi a neporušeni, zachráněni z rozehřmělého pekla bouřky jakoby zázrakem. Zázrakem? Ano, byl to zázrak, ale otec Klapzuba byl při nejmenším jeho obratným režisérem. Vida, že se Timor neudrží a že připravený vor dává pramalou jistotu, seběhl do své kabiny a s Honzovou pomocí vyvlekl - slavný onen ohromný kufr, jejž vláčel ssebou od zápasu k zápasu a jehož obsahu užili Klapzubové jen jednou, tenkrát ve slavném utkání s barcelonskými surovci. A z něho tedy vytáhl zase dvanáct gumových obleků, neprodyšně tělo uzavírajících, jedenáct pro syny, dvanáctý pro náhradníka, jímž byl tentokrát sám. A ve svitu blesků se všichni do nich oblékli, dvanáct hustilek pracovalo, a než se kdo nadál, proměnily se statné postavy Klapzubů ve dvanáct kulatých balonů, z nichž vyčuhovaly jen hlavy, ruce a nohy. Ale i končetiny byly gumou neprodyšně chráněny, takže jen hlavy zůstaly vydány větrům a vlnám Do nepromokavých vaků byly narychlo uloženy potraviny a v krátké chvíli, kdy se moře ztišilo k novému útoku, shozen vor na jeho hladinu. Několik rázů vesel je dostalo od lodi, z níž zazněl příšerný praskot. Poslední trámy svrchní stavby se zlomily a rozpůlený Timor začal nezadržitelně klesati. S děsivým hukotem se vřítily vlny na rozštěpený trup lodi, ale v tu chvíli byl již vor s Klapzuby tak daleko, že ho vzniklý vír nedosáhl. Ale zato se stal hříčkou děsné vichřice, jež jej divoce hnala po hřbetě vln i skrze ně, rychlostí, které nebylo možná odhadnouti. Klapzubové se na něm udrželi jenom s námahou, ležíce v jednom klubíčku a v pevném vzájemném objetí. Po dvou hodinách letu temnotami se vor rozpadl a oni se octli ve vodě. Ale pryž oděvů byla pevná a tak se vznášeli na vodách jako dvanáct podivných bojí a letěli pod údery vichřice dále. V rachotu hromů a padajících vod nemohli se arciť dorozumět, ale nebylo toho potřebí; drželi se pevně navzájem pod paží, zaklesnuti vší silou mladých těl a vší vůlí vydržet, a tak byli jako jedno jediné a nikdy se neponořující těleso. Až teď, když před východem slunce bouře náhle ustala, mohli se pustit a trochu si oddychnout. Rozhlédli se kolem, plni vděčného pocitu k Prozřetelnosti, že vyvázli z největšího nebezpečí. V nádheře jitřních světel a barev viděli se opuštěni uprostřed nekonečné velebnosti. Nikde nebylo viděti ani lodi ani pevniny. To je trochu zarazilo, ale při své nezlomné důvěře neztráceli hlavy a nejmladší hned navrhovali, aby se snídalo. Otec Klapzuba nenamítal nic proti tomu, aby se otevřel vlak se suchary a uzeným masem a tak se pustili do snídaně, jako by leželi doma na některé dolnobukvičkovské mýtině.
Jen Honza byl při snídani neklidný a pořád se otáčel kamsi k jihozápadu. Konečně si toho i tatík Klapzuba všiml.
"Setsak..." chtěl začít svým oblíbeným zaklením, ale vzpomenuv si na noční přísahu spolkl konec a pokračoval: "Copak to, Honzo, pořád vyhlížíš?"
"Inu, táto, nechci vás zbytečně plašit, však nás větřík beztoho tam žene, ale skoro bych se vsadil, že tamhle je ostrov!"
"Kde? Kde?" křičeli ostatní a napiali oči, kam Honza ukazoval.
Celý západ hořel ještě fialovými, rudými a oranžovými odlesky východu. A ve zlatém hedvábí obláčků, mlžin a par bylo na jednom místě obzoru cosi, co při bedlivém pozorování ukazovalo rozhodně pevnější a ostřejší tvary.
"Na moutě kutě - Honzo - to je ostrov!"
A všichni se u vytržení dívali do té nesmírné dálky, kde čím dál tím určitěji poznávali dva špičaté vrcholky a táhlý hřeben hor.
"Ostrov! A vítr nás žene k němu!"
Klapzubové začali radostí rejdit po vodě jako tuleni. Byli by se s jásotem seprali, kdyby nebyl každý uzavřen v té břichaté kouli. Tož se to skončilo jen velkým stříkáním a řevem a pak úvahami, jak dlouho tam asi poplavou. "Počkejte, chlapečkové!" přerušil je starý Klapzuba. "Já tu mám ještě jakýsi inštrument. Frantíku, půjč mi svůj vak!"
Frantík mu jej podal a tatík z něho vytáhl několik hůlek a pěknou štůčku plachtového plátna. Než se překvapení hoši vzpamatovali, složil hůlky jednu do druhé, že z nich byly dvě dosti dlouhé tyčky. Pak rozvinul celý plachtový pás a oba jeho užší konce připevnil na tyčky. Byla to standarta s nápisem "S.K. Klapzubova jedenáctka", kterou starý Klapzuba vozil s sebou, aby ji mohl dát rozvinout v čele oněch oslavných průvodů, které vítávávaly vítězné mužstvo na nádražích a vedly je pak k jejich hotelu. Byl to kdysi jediný samolibý nápad starého Klapzuby a působil mu dětinnou radost. Ale nyní se stal důležitou složkou jejich záchrany.
Hoši už pochopili a vypukli v nový jásot. Měli tu jakousi náhražku plachty; stačilo, aby se pás udržoval rozvinutý a ti, kteří ho drželi, byli hnáni větrem velmi vesele a táhli za sebou ostatní. Při prvním pokusu se arci ukázalo, že to není tak lehké, ale Klapzubové brzo na to přišli: šest se jich musilo vecpat mezi oba nosiče, aby je vítr nesehnal dohromady, a pak už to šlo. Jen v držení tyčí se musili střídat, to byla práce, při níž ruce velmi brzo umdlévaly.
Jen na ten fortel přišli, už vítr zabral a už jeli, že čtyři zbývající sotva měli čas se přichytiti těch, kteří tvořili s plachtou jeden celek. A teď to šlo vesele na jihozápad, přes pěnivé hřebínky vln, jak je ta standarta s jejich heslem hnala. Ale ostrov byl vzdálenější, než si byli myslili. Hodina za hodinou míjela a on stál pořád jako šedý fantom na kraji vzdáleného obzoru. Jen trochu vzrostl a zřetelněji vystoupil. O jedenácté hodině vítr ustal a improvisovaná plachta splaskla. Bylo nutno plavat a to nebylo nic příjemného v tom šíleně dusivém žáru, který již od deváté hodiny panoval. Ale byla v tom spása a hoši plavali.
O šestnácté hodině větřík zase zadul. Ihned nasadili plachtu a dali se unášet. O osmnácté hodině rozeznávali již rozčeřené koruny palmových hájů na zelených úbočích a bílý lem příboje, který klouzal po jejich úpatí. Když slunce zapadalo, svinuli plachtu, neboť se vítr otočil a byl by je hnal mimo ostrov. Nápis "S.K. Klapzubova jedenáctka" zmizel s hladiny Tichého oceánu, ale pravě, když na ztemnělé obloze vyskočil Jižní kříž, Klapzubova jedenáctka s otcem Klapzubou vylezla po dvaceti hodinách z vody a padla na kolena k tiché modlitbě.
Teprve nyní si uvědomovali, z jakých hrůz vlastně vyvázli. Taková byla už jejich povaha. Dokud byli v nebezpečí, nepřipouštěli si obav a pochybností. Jsou-li překážky, je nutno je zdolat. Nikdy neztráceli důvěry a naděje, ale nikdy také neskládali rukou v klín. Celá jejich výchova je naučila bojovat s protivenstvím a vrhat se na ně s jasnou myslí. Věděli, že veselá a účinlivá povaha má předem napůl vyhráno, a tak si v největších hrůzách ztroskotání ani nepřipustili myšlenku, že by to mohlo špatně dopadnout. Ale nyní, když už byli z toho venku, uvědomili si bezděky, oč vlastně šlo. Pocit nekonečné a sladké vděčnosti, že přece jen spatří Dolní Bukvičky, maminku, chaloupku u lesa, jedenáct bílých domků kolem obilí, jež teď asi už vymetá, starého Voříška a těch jedenáct veselých děvčat, která také čekají na jejich návrat - pocit vděčnosti za to vše smísil se u nich s těžkou únavou, která je nyní přepadla silou dvojnásobnou. Neměli ani chuti na jídlo; shodili se sebe své krunýře, natáhli se na pokraji palmového háje a za chvilku spali všichni jako zabiti. Ani nevzpomněli, že by měli postaviti nějaké stráže.
Ale z nejtvrdšího spánku je probudil strašlivý řev a ryk. Chtěli vyskočit, ale nemohli. Na každém z nich leželo pět, šest, osm ohavných, divoce tetovaných černochů, kteří je za hrozného jekotu svázali.
Klapzubové rázem pochopili, co se stalo. Zachránili se na ostrově lidožroutů a uniknuvše jedné smrti octli se teď tváří v tvář druhé a ještě strašlivější...
XVIII
Birimarataoa, velký náčelník, měl po celém obličeji do kůže vřezány spirálovité ozdoby. Ušní boltce jeho byly ohromně vytaženy, takže když přitáhl spodní konec k hořejšímu a sepial jej jehlicí, utvořila se pohodlná kapsa. V pravém uchu nosil tak stříbrnou tabatěrku se šňupavým tabákem, v levém svazek klíčů od nedobytné pokladny, vzácnou památku na jednoho amerického velkoobchodníka. V nose však měl zdobu nejdrahocennější: žlutou tužku Kohinoor, tvrdost HBB.
Birimarataoa, velký náčelník, seděl na svém trůne mezi šklebícími se sochami bůžků na nakřivených kolech. Klapzubové stáli před ním, obklopeni třemi řadami divokých bojovníků, kteří dávali pozor, aby snad neuprchli.
Birimarataoa, velký náčelník s kůží scvrklou, ale s pohledem jiskřivým, dokončoval výslech zajatců. Odporný stařík, ověšený zuby a drápy, dělal tlumočníka.
"Velký Birimarataoa", pravil uctivě se ukláněje, "znát dobře bílé muže. Po ostrovech jít pověst o bratrech, kteří dělat kopat. Velký Birimarataoa milovat kopanou. Dělat dobře kopat, dělat dobře bojovat. Velký Birimarataoa mít hřiště, velký Birimarataoa mít mužstvo. Mužstvo Birimarataoovo dělat kopat, bílí bratří dělat kopat. Když bílí bratří dělat prohrát, mužstvo Birimarataoovo je dělat sežrat. Když bílí bratří dělat vyhrát, velký Birimarataoa je dělat nechat žít. Birimarataoa být velký".
"Jejich lidožroutský veličenstvo, pane král", odpověděl uctivě starý Klapzuba, jehož řeči překládal Honza do angličtiny a malý stařík do papuánštiny, "jestli se nemejlím, tož tu jde jako o match?"
"Ano, bílí bratří dělat kopat a mužstvo Birimarataoovo dělat kopat. Birimarataoa být velký".
"A kdypak má k zápasu dojít?"
"Birimarataoa dělat svolat národ zítra odpoledne. Celý národ rád vidět dělat kopat. Když dělat kopat být konec, celý národ dělat hodovat. Birimarataoa být velký".
"Dostaneme k zápasu své věci? Jsme zvyklí hráti jen v dresech".
"Bílí bratři dělat dostat všecko, co potřebovat, Birimarataoa být velký".
"Jaký bude míč?"
Stařík se nechápavě zarazil.
"Míč? Co být míč?" "Nu míč, ta koule, do které se kope!"
"Koule? Dělat kopat do koule? Mužstvo Birimarataoovo neznat dělat kopat do koule. Mužstvo Birimarataoovo dělat kopat jen tak. Birimarataoa být velký".
Nyní se zase otec Klapzuba nechápavě zarazil.
"Co to je, kopat jen tak?"
"Nu tak! Dělat kopat nohy, dělat kopat ruce, dělat kopat břicho, dělat kopat nos, dělat kopat všecko. Ale ne dělat chytat, ne dělat držet, ne dělat škrtit, ne dělat rukama. To být surovost. A kdo dělat utíkat, ten dělat prohrát. Birimarataoa být velký".
Otec Klapzuba protáhl obličej, vyvalil oči, poškrábal se za uchem. Ale Birimarataoa, velký náčelník, vyňal z pravého ucha tabatěrku, šňupl si a kýchl, vytáhl z levého ucha svazeček klíčů a zacinkal. To znamenalo, že je po audienci, a bojovníci odvedli Klapzuby do jejich chýše. Sotva osaměli, začal se otec Klapzuba bít do hlavy a hrozně naříkat.
"Ty má lebedo připálená, ty můj rozume přiškvařený, tys to provedl, tys tomu dal! Já hlupák, já troup, já mezek, já bloud! Kam jsem dal fištrón, že jsem na tohle nepomyslil! Matičko jediná, skákavá a driblující, to jsem to zavařil i Ty má znejmilejší čutačko, to jsem to vyoslil! Já mezek, já bloud, já hlupák, já troup!"
Jedenáct jeho synů zděšeně se dívalo, jak vyvádí. Konečně se Honza vzpamatoval.