"Čeho?" utrhl se starý. "To se ještě ptáš? Zejtřka se bojím, chytráku! Copak vy, jelimánkové, dovedete vůbec surovět? Ty má lajno, vždyť vy hrajete, jako byste měli na nohou glazé rukavičky! A teď vás mám pustit na jedenáct lidožroutů bez míče! Chápete, o co jde? Ze je máte umlátit a ukopat? Copak vy tohle dovedete? Honzo - tys nejstarší a nejsilnější - umíš si vůbec představit, že bys někoho kopl? Pěkně si to vyměřil a kopl ho do břicha?"
"Na mou duši... táto... já nevím, ale tak se mi všecko zdá, že ne!"
"No bodejť, bodejť by jo! Ty má duše i s obalem, copak jsem vás sám neodchoval? Vždyť vy hrajete jako slečinky! Jako andělíčkové! Jako profesoři tance a dobrého chování! Vždyť vaše nohy jsou způsobnější a zdvořilejší než u ostatních lidí huba! Já truhlant! Ted jsme s vědeckou kopanou v bžundě. Ach ty má náturo! Kdybychom jednou jedinkrát byli dostali trestný kop, už bych měl aspoň trošku naděje. Ale takhle! Kam s tou bílou nevinností na lidožrouty!"
Zastavil se uprostřed chatrče a všecek ustarán a přepadlý obrátil se k synům.
"Poslechněte, chlapečkové, i nejlepší táta se někdy v dětech zmejlí. Prosím vás, moc vás prosím, přiznejte se: není mezi vámi některý pokrytec? Víte, já myslím tak, že jako pořád hrál jemné a šlechetně, ale že si někdy přece jenom, když to nebylo vidět, kopl do hráče? Prosím vás, chlapečkové, hošíčkové zlatí, není některý z vás surovec? Rozmyslete si to a přiznejte se! Uděláte mi tím nesmírnou radost!"
Hoši stáli, koukali na sebe, na zem a na tátu a jeden po druhém zavrtěl hlavou. Klapzuba zoufale pleskl dlaněmi o kalhoty.
"Tak jsme tedy v troubě. Ale ve vopravdovický, na pekáči, jak martinský husy. Už se vidím, jak se peču. Setsakra, abych neklel, tohle je pěkný konec pro mistry světa. Sežerou nás i s chlupama".
Umlkl a žalostně se zadíval dveřním otvorem. Bylo tam viděti tři jiné chýše a za nimi velký palouk. Patrně hřiště, na němž se zítra zlomí hůl nad jejich osudem.
"Poslyšte, táto", promluvil tiše Jirka, "snad se na to přece jenom nějaký fortel vynajde. Podívejte se, kopat do lidí, třebas to jsou lidožrouti, je pro nás těžká věc. Ale když jste nás učil, čemu se máme vyhýbat a na co si máme dát u protivníka pozor, bylo tam pár věcí, které by se nám teď snad hodily. Já nevím, jak to bylo, ale jednou jsem se přece v Berlíně natáh', že jsem myslil, že už nevstanu. Složil mne tak centrhalfbek a já jsem vůbec nepozoroval, že by mne byl kopl..."
Čím déle mluvil, tím pozorněji mu starý Klapzuba naslouchal. Najednou se táta začal ošívat, celé tělo se mu rozsvrbělo, zoufalé oči zazářily a už vskočil Jirkovi do řeči. "Halt! Jirko, na tom něco je! To by snad šlo! Vždyť ono nejde jenom o pokopání! No pravda! Vždyť ono se může sprosťačit náramně elegantně! A já, starej kozák, na tohle nepřijdu! Jirko, kluku zlatá, dej mi hubičku! To je nápad! Ať se lidožrouti potlučou sami! Vidíte, jak někdy člověk ztratí hlavu. Jako bych nikdy nebyl viděl nějaký mistrovský zápas na Letné! Ale teď honem. Konec řečem, teď se musíte zas jednou učit".
A jako vyměněn, svlékl kabát, vyhrnul rukávy a začal hochům vykládati tajemství různých nedovolených uskoků. "Stoličkou" se to začalo a pak šla celá stupnice podrážení nohou a povalení hráče. Otec Klapzuba se všecek rozohnil a kluci jeho výklady hltali.
"Když jdete nebo pomalu běžíte a váš protivník je vám po boku, složíte ho náramné pěkně patičkou. Koukněte: pravá noha jde vpřed; teď došlápla; teď však, místo aby se zvedla levá noha, pozvednete patu pravé; stojíte tedy na špičce; a teď na té špičce otočíte pravou nohu tak, že pata přijde ven. Tím jste se opozdili o jedno tempo. Právě v tom tempu však protivník zvedl levou nohu a jde s ní vpřed. Ale místo aby na ni dopadl, klopýtne jí o vaši patu a letí na zem..."
"...A teď jedno velkolepé složení odzadu. Chlapík běží před vámi, vy těsně za ním. Dávejte pozor na jeho nohy. Ted má levou vzadu. Ted ji zvedl, teď je celá ve vzduchu, ale ještě vzadu. A v tu chvíli mu ťuknete špičkou boty do vnější strany, k patě nebo ke kotníku. To je jedno. Ale nejlíp je trefit do špičky. Noha ve vzduchu je u netušícího člověka bezvládná. Povolí pod vaším ťuknutím o pět centimetrů vpravo. Ale při tom taky dokončuje trochu svůj pohyb vpřed, jenom že je už vyšinutá. A tak, místo aby dopadla na zem, vletí nártem na lýtko své vlastní pravé nohy, zahákne se na ni a chlapík letí a do smrti si nevysvětlí, jak to bylo..."
Celý večer a dlouho do noci se ozýval v zajatecké chatrči dupot a pády a povely a tiché řádění. Asi o půlnoci otec Klapzuba cvičení ukončil.
"Hejble jsou hejble a svět je špatný", povídal, utíraje si pot, "ale dá Pán Bůh, že na tom pekáči zpívat nebudeme".
XIX
Dopoledne vyhlížel otec Klapzuba netrpělivě na náves. Čekal na věci, které jim lidožrouti sebrali a které měl veliký Birimarataoa jako velevzácnou kořist. Starému Klapzubovi na nich nesmírně záleželo, hlavně na těch gumových kostýmech. Když v nich dovedli odolat Spanělům, čert by v tom byl, aby se nemohli postavit lidožroutům! V poledne se tatík Klapzuba konečné zaradoval. Na návsi se objevil stařík tlumočník a s ním hejno tetovaných ošklivců, kteří přinášeli Klapzubovi majetek. Velký Birimarataoa dostál v slovu, protože si myslil, že mu to stejné neujde. A tak měli Klapzubové všechno, kostýmy i hustilky i míč, jejž neopomenuli z lodi vzít, i vaky s jídlem, jejichž patentní uzávěrky nedovedli lidožrouti otevřít Po obědě se tedy začalo vzájemné nafukování a za půl hodiny stáli tu Klapzubové zas jako jedenáct obrovských pushbalů. Zatím zvenčí zazníval mnohonásobný hluk a ryk, divoké zpěvy, údery v bubny, žalostné troubení na lastury a zvířecí rohy. Děrami ve slaměné stěně viděli Klapzubové, jak davy lidožroutů obklopují palouk. Jejich nahá a všelijak pomalovaná, potetovaná a řezbami pokrytá těla svítila v slunci, jak byla pomazána omastkem. Mezi nimi se tyčil trůn, na němž seděl Birimarataoa, veliký náčelník, pošňupávající z tabatěrky, kterou vždy zas pečlivě ukládal do ucha. Uprostřed palouku tančilo jedenáct zápasníků svůj vyzývavý tanec. Vypadali strašně, neboť na hlavy si navlékli obrovské masky, rozšklebené, rozceněné, ďábelské podoby, které vháněly hrůzu nejen protivníkům, ale i divákům. Dvacet knězi bilo v bubny a troubilo k jejich válečnému tanci, zatím co lidožrouti ječeli a zuřivě se pleskali dlaněmi do břicha. Konečně se tanec skončil a stařík tlumočník se uklonil před náčelníkem. Birimarataoa si důstojné rozepial levé ucho, vyňal klíčky a zacinkal. Stařík se uklonil a šel k chýši Klapzubů. Davy se rozestoupily a utvořily jakýsi trychtýř. Na jeho široké straně stálo jedenáct maskovaných zápasníků, úzká strana se končila u zajatecké chatrče.
A náhle se vzduchem rozlehl řev. Nikoli ryk nenávisti, boje a vášně, nýbrž zoufalé zařvání z děsu a leknutí. Neboť z chýše místo jedenácti ubohých obětí, jež večer budou sežrány, vystoupilo jedenáct neznámých bohů, dokonalých ve své obrovské kulatosti, vznešených v pomalé chůzi, předůstojných v každém pohybu. Tisíce rukou s roztaženými prsty se zvedlo zděšeně proti nim na obranu. Jakživ neviděl národ Birimarataoův něco tak velkolepého a nadlidského; neboť ačkoli jejich knězi dovedli všechno možné, kouli stvořiti nedovedli a proto byla jim mořská perla posvátnou.
A nyní tu uzřeli jedenáct oživlých koulí, jež nastupovaly jako jedenáct nebeských bytostí proti jedenácti démonům pozemským. Všichni ztichli v posvátné hrůze a jen kněží se neklidně mračili. Neušlo jim, že i jejich zápasníci se pod svými maskami chvějí.
Veliký Birimarataoa zacinkal. Knězi vyrazili skřek. Zápasníci jej opětovali. A pak se rozběhli přes celý palouk a mlčky, s děsivou záludností skočili rovnýma nohama na své kulaté nepřátele. Koule se sotva pod nárazem prohnuly a lidožrouti od nich odlétli zpět. Znovu se rozběhli a znovu skočili. Koule je opět odrazily. Někteří se při tom již svalili, jiným spadly hrozivé masky a místo nich se objevily vyděšené obličeje. Knězi začali ječet a bubnovat, ale zápasníci se báli. Srazili se v chumáč a zírali, co budou dělat koule. Vteřinu bylo vše nehybné a najednou se koule rozletěly. S prudkostí, jíž se nikdo nenadal, vyrazily vpřed a narazily na černochy. Náraz byl tak prudký, že černí se svalili na zem a zařvali úzkostí. Ale koule se zastavily a čekaly. Knězi hulákali na své zápasníky a štvali je k novému útoku. Konečně se odhodlali. Rozběhli se vpřed a koule se rozběhly proti nim. Ale k hromadném nárazu nedošlo. Černí na půl cestě uhnuli a začali prchat všemi směry. A koule se pustily za nimi. Svět neviděl takového zmatku. Černí se káceli, klopýtali, padali, krváceli z nosů a kolen, kvičeli, ječeli, ztráceli masky a růžence zvířecích zubů, zvedali se, prchali a zase padali, děs a hrůza pojaly všechny a veliký Birimarataoa byl tak rozčilen, že vytáhl z nosu kohinúrku a na obou koncích ji okousal.
Za čtvrt hodiny po začátku prorazili černí zápasníci okruhem diváků a prchali k lesu. Davy se se šíleným jekem pustily za nimi.
"Jejich lidožroutský veličenstvo, pane král", pronesl v tu chvíli starý Klapzuba, který se nenadále objevil před trůnem, "jestli se nemejlím, tak jsme tu sami. To jako myslím, že kdo dělat zůstat, ten dělat vyhrát".
"Ano", odpověděl Birimarataoa ústy tlumočníkovými, "bílí bratří dělat vyhrát, bílí bratří dělat hodovat s lidem Birimarataoovým. Za chvíli dělat začít hostinu. Birimarataoa být veliký".
Otec Klapzuba přešlápl a podrbal se za uchem.
"Jejich lidožroutský veličenstvo, pane král, neráčejí se urazit, ale já bych rád věděl, co bude k večeři?"
"Hm, Birimarataoa dělat dávat velkou hostinu. Bílí bratří dělat sedět s Birimarataoou. Birimarataoa se už dělat těšit, Birimarataoa být velký".
"No to se ví, ale já bych rád věděl, co dostanem jíst?"
"Co dělat dostat? Pečený halfbek. Birimarataoa být velký".
Otec Klapzuba třikráte zamrkl, synové trošku pobledli. Ale tatík pokračoval v rozmluvě:
"Jejich lidožroutský veličenstvo, pane král, mám na nich malou prosbu. My jsme zápasili po vašem způsobu, dovolte nám, abychom vítězství oslavili po svém. Není to nic než malý slavnostní běh, s nímž sečkáme, až se vaši lidé vrátí".
Birimarataoa, velký náčelník, přikývl. Z lesů se ozývalo vzdálené a zmatené hulákání. Národ Birimarataoův tam honil poražené. Klapzubové s hrůzou vzpomínali, proč. Zatím co se černé obecenstvo ponenáhlu vracelo, naklonil se otec Klapzuba k Honzovi.
"Když jste vystoupili z chatrče", povídal mu docela nenápadné, "odnesl jsem všecky naše věci tamhle k té osamělé palmě za vsí. K ní namíříme svůj slavnostní běh. Poběžíme ve třech čtyřstupech, ty budeš v prvním. Ale jak vyběhnem ze vsi, vyrazíš napřed a sebereš všechny věci. Myslím, že tě nebude před námi vidět. Poběžíme pomalým klusem až ke kraji lesa, ale pak místo návratu se dáme lesem vlevo napříč. To už pak poběžíme rychleji, rozumíš?"
Honza rozuměl a opatrně uvědomil ostatní. Lid se už většinou vrátil. Otec Klapzuba žádal o svolení k slavnostnímu běhu. Birimarataoa zacinkal klíčky. Hoši se seřadili vedle táty a všichni zahájili drobný klus, tváříce se důstojně a prozpěvujíce refrén své hymny.
Za poslední chatrčí je Honza předběhl. U naznačené palmy ho zase dohonili. Byl všecek ověšen vaky. Klapzubové pokračovali v pomalém běhu. U prvních stromů lesa však vyrazili v prudký let.
"Vlevo k potoku a podle něho dolů! Setsakra mančafte, jako by to bylo sto yardů!"
V dálce za sebou zaslechli zmatený pokřik. Proběhli hájem a letěli údolím dolů. Tudy je včera ráno lidožroutí přinesli svážené jako balíky. Moře nemohlo být nijak daleko. Pot se z nich lil, ale běželi nejlepší běh svého života. Náhle se údolí otočilo a stezka spadala příkře dolů. Skrze stromy bylo vidět jiskřící se nekonečnou hladinu a zdola ospale šumělo moře. Skákali více než běželi. Konečně byli dole, dvaceti skoky přelétli nížinku. V potočním ústí leželo dvanáct kanoí, vydlabaných ze stromů. Jedno z nich bylo štíhlé, lehké a neobyčejně dlouhé.
Honza skočil k němu a naházel do něho své vaky. "Sebereme z ostatních člunů vesla!" vykřikl Jirka a bratři ihned pochopili. Zatím Honza s tátou stáhl Birimarataoův člun na vodu. Hoši s náručemi vesel vskočili do něho. Nahoře na skále zaječel vzteklý řev. Tri šípy žuchly kolem nich do vody. Ale Klapzubové už seděli u vesel a člun proletěl vlnami příboje. Řev na stráni rostl, šípů přibývalo.
Ale člun letěl.
Pak viděli, jak první bojovníci vyrazili na břeh a hnali se ke kanoím. Nový jekot se rozlehl, když nalezli čluny bez vesel. Přes to je stáhli na vodu, vskočili do nich a poháněli je rukama místo vesel. Šlo to dost rychle, ale Klapzubů s dvanácti vesly arci dohnati nemohli. Proto se jeden z nich, velký a štíhlý, vztyčil na přídi a pravicí jal se rozhoupávati strašlivý, těžký oštěp.
"Pozor!" vykřikl starý Klapzuba a hoši se ohlédli.
Oštěp vyletěl, zaleskl se jak úlomek paprsku, vystoupil, naklonil se a padal na Klapzubovic člun.
"Ráz, dva!" zařval tatík a hoši dvakrát zabrali vesly.
Oštěp zadrnčel a s praskotem vletěl do boku lodi. Veliká štěpina se odlomila a voda vtryskla dovnitř.
"Tu díru už nějak zacpem, ale jestli se nemejlím, tak jsme dnes viděli světový rekord ve vrhu oštěpem".
A v tom měl pravdu, neboť žádný z dalších oštěpů již k lodi nedoletěl.
A člun letěl dále, přes to, že voda do něho silně vnikala.
XX
"A já vám pravím, Sparsite, že jsou to tuleni!"
"A já vám říkám, Carlssone, že jsou to delfíni!"