"Haló, Atkinsone, dobrý den. Slyšíte mne dobře? Ten pleskavý zvuk? To jsou vlajky nade mnou. Na ty si brzo zvyknete. Třepotají se, až drnčí. Je tu pěkný větřík tady nahoře. Lepší posedění než dole v tom dusnu. A pak mne nikdo neruší při telefonování. Byla to dobrá myšlenka. Řekněte Fredovi, že tu sázku se mnou prohrál. Před čtvrt hodinou bylo prodáno stošedesát tisíc lístků. A u všech pokladen se prodává dále. Uslyšíte-li hrozný rachot, vysvětlete obecenstvu, že se zřítily tribuny. Že se roztrhly pod strašlivým návalem. Pochybuji, že bych vám to pak mohl ještě říci. Sletěl bych o čtyřicet metrů níž a náš drát není na to vypočítán. Ze bychom mohli začít? Prosím. Úvod jsem vám napsal už předem. Prosím vás, přečtěte mi jej pro kontrolu".
Cormick se na střeše odmlčel, naslouchaje drobnému rachtání v telefonu. Po několika minutách zase promluvil:
"Dobře, nic se na tom nemusí měnit. Všechno vypadá tak, jak jsem to předem popsal. Jen místo stosedmdesáti tisíc napište stoosmdesát. Přibylo nejméně dvacet tisíc lidí za tuto půl hodiny. Haló, pozor, prosím, pište, diktuji: Deset minut po sedmnácté hodině rozehřmívá se celé obrovské prostranství nekonečným potleskem. Branka v severní tribuně se otvírá a jedenáct hrdinů huddersfieldských vbíhá drobným poklusem na hřiště. Úsměvný Winnipeld je jako vždycky první, obrovitý Clark uzavírá řadu. Je rozkoš zírati na pružnost těchto dvaadvaceti nohou, na mohutné klenby hrudníků pod žlutými a modrými pruhy sweatrů. Nekonečný jásot všeho anglického lidu vítá výkvět národa, který jest dnes povolán k tomu, aby uhájil slávu a prvenství britských barev na zeleném trávníku. Nikdo nepochybuje, že mistři ligy nemohou zklamati našeho očekávání. Tři proti jedné zní výsledek sázek, v nichž proti Huddersfieldu sázejí jen cizinci a lidé, lidé... lidé... Počkejte, tuhle větu škrtněte, uděláme z toho na konec zvláštní odstavec. Už jste to škrtl? Diktuji tedy dál. Ale již se otvírá klubovní branka po druhé a mistři pevniny vcházejí. I je zdraví vyspělé obecenstvo potleskem, který však ustupuje přirozené zvědavosti. Toto jsou tedy slavní borci, jež malá, ctižádostivá republika v srdci Evropy vyslala, aby jí dobyli slávy po celém světě! Jaká to pitoreskní představa jedenácti bratří, kteří vrozené city sourozenské dovedli vypracovati ve famosní kombinaci a jednotný celek! Na první pohled nejsou zvlášť nápadní. Jejich drobné postavy nemohou se měřiti s atlety Huddersfieldu. Zdají se býti zaraženi pohledem na černající se tribuny. Jdou ke středu hřiště v houfu, jako by si tímto sevřením chtěli dodati odvahy. Soudce p. Surrey jde jim vstříc. Kapitán Winnipeld se odděluje od svých, aby pozdravil hosty. Haló, pozor, teď je tu něco nového! Napište podtitulek: Jeho Veličenstvo král! Máte? Pište tedy nový odstavec. Diktuji. V tu chvíli se nový jásot rozléhá kolem hřiště. Na stožáru na severní tribuně se zvedá velká vlajka windsorská. Dveře u střední lóže se otvírají a Jeho Veličenstvo král s královnou a princem Waleským vstupuje. Klubovní direktoři s G.W.Allenbym v čele vítají vznešené hosty. Královští manželé děkují lidu za nadšené ovace. Zvednutím ruky pozdravuje král hráče, kteří se seskupili před jeho lóží k improvisovanému holdu. Pak usedá, aby zhlédl největší zápas anglických dějin. Ta slova největší zápas anglických dějin dejte podtrženě na zvláštní řádek jako podtitul. Máte to? Haló, diktuji dále. Huddersfieldští vyhrávají los a volí si hru s větrem v zádech. Ohromné napětí a ticho zavládlo kolem hřiště. Pan Surrey hvízdl. Je 17 hodin 21 minut 16 vteřin. Střední útočník Klapzubů podal míč pravé spojce. Charcot jde proti ní. Spojka vrací míč pravému záložníkovi. Huddersfieldská útočná řada proběhne mezi útočníky Klapzubů. Charcot dostihuje záložníka, zmocní se míče, haló, ne, škrtněte to, čert ví, jak to ten chlap udělal, má míč dál. Diktuji. Barring a Winnipeld jdou mu na pomoc. Rána, a míč třepotavě se přenáší šikmo vpřed na levé křídlo. Skvělé přehrání, právě mezi naším záložníkem a backem. Ohromný běh po levé straně. Kdo dřív? Malé křídlo červenobílých dostihlo míče. Warsey, vpřed! Už je pozdě. Centr. Příliš vysoký. Jde ve výši žaludku. Levá spojka a střední útočník jej míjí. Gorringer na levém backu zvedá nohu. Kde se tu vzal pravý halfback? Obrací míč hlavou k levé spojce. Warsey! Ou, klička! Bože! Bums. Fuj. Dovolte, abych si mohl odplivnout. Co? Nu ovšem. Je to tam! U všech ďáblů, to byla rána. Co publikum? Ticho. Ted, teď začíná tleskat. Je to zdrcení! Nu, pro jednou není tak zle... Jak dlouho to trvalo? Zrovna 67 vteřin od výkopu. Napište tam: Strašlivá rána levé spojky, na jakou se na anglickém hřišti již desetiletí nepamatujeme. Než mohl Clark zvednouti ruku, byl již míč za jeho zády".
Cormick nemohl na střeše rozčilením vydržet. Musil aspoň vstát a postavit si jinak židli. Pak zase začal diktovat a popisovat útoky Huddersfieldu. Rozplýval se nadšením nad jeho kombinacemi, ale každé chvíle musil požádati Atkinsona, aby škrtl z článku kletby, kterými doprovázel znamenitou obranu Klapzubů. A jednou se odmlčel tak, že Atkinson ho znepokojen vyburcoval, co že se děje. Docela smutně mu Cormick oznámil, že Anglie právě dostala druhou branku.
"Nic není platno. Atkinsone, musíme konstatovati, že jsou Čechoslováci v převaze. Napište na sklo, že jsou naši v dobré náladě a že vyrovnají, jinak by vám mohl dav vymlátiti redakci. Haló, třiačtyřicátá minuta. Z výkopu provádíme útok levým křídlem. Záloha jej zastavuje. Ve středu hřiště se rozvíjí vzájemný boj. Dlouhými ranami vracejí backové obou stran míč na opačnou půlku, Charcot kličkuje, podává vpřed, Winnipeld dobíhá, klička, je sám, teď, teď - ouvej, střelil přes. Je to smůla. Míč se z výkopu nese k pravému křídlu - konec první půle. Prohráváme 0:2, ale naši hráči jsou svěží a nasadí v druhé půli své ohromné závěrečné tempo. Obecenstvo je naprosto rozčarováno, ale obdivuje se dokonalé hře našeho protivníka. Věru, že není hanbou být poražen mužstvem takové síly. Jeho Veličenstvo je zřejmě vzrušeno. Direktoři Huddersfieldu mu vysvětlují příčinu porážky. Předseda Allenby odchází. Ted se vrací zpět. S ním je jakýsi podivný stařík. Představují ho Jeho Veličenstvu. Je to jistě otec Klapzubů. Musím tam ihned běžet, vyzvědět, co si spolu povídají. Odpočiňte si, Atkinsone, do začátku druhé půle budu zpět. Poznamenejte ještě, že král velmi srdečně potřásl starému Klapzubovi rukou". A Cormick shodil telefonní přílbu, rozběhl se po střeše, sklouzl po žebříčku na balkon a zmizel v davech, které v největším rozčilení hlučely a třeštily po tribunách.
V
Rozhovor, jejž měl starý Klapzuba s anglickým králem toho dne, kdy jeho kluci porazili Huddersfield F.C. 4:0, nebyl nikdy uveřejněn ani v "New Sporting Life", ani kde jinde. Listy přinesly jen stručné výtahy, jak jim je prozradili direktoři Huddersfieldu. Jestliže my máme o tomto památném rozhovoru zprávy mnohem úplnější, děkujeme za ně jen našemu krajanu kožišníku Maceškovi, který dělal v Londýně Klapzubům tlumočníka.
Pan Vincenc Maceška byl sportovec velmi zuřivý. Sám, pravda, ani nekopal, ani neběhal, ani neskákal, protože by se mu to při jeho dvěstěšedesáti librách váhy prašpatně dařilo. Nepěstoval ani řecko-římského zápasu, ani zvedání břemen, nepokoušel se ani o plování, ani o veslování, nýbrž jediný výkon, kterého si s nadšením dopřával, bylo přetahování lana. V tomto sportu byl znamenitým "posledním mužem"; když si ovázal lano kolem svého ohromného panděra a zabořil se svýma nožkama do země tak, že tělem na ní ležel, mělo nepřátelské mužstvo co dělat, aby se mu podařilo jen popotáhnout tuto horu zpěčujícího se masa. Síla jeho spoluhráčů pak znamenala vítěznou převahu. A skutečně mužstvo československých kožišníků v Londýně mělo po osm let za sebou mistrovství Anglie v přetahování lana a ani těžké mužstvo londýnské policie nemohlo hnouti lanem, na jehož konci visel pan Vincenc Maceška. Později zanechal pan Maceška i tohoto sportu, ale tím více se věnoval sportovní činnosti spolkové. Nebylo klubu v jeho čtvrti, aby v něm nebyl předsedou nebo místopředsedou, zapisovatelem nebo jednatelem a kolikrát se mu stalo, že sám sebe vyzýval na zápas jako jednatel jednoho a předseda druhého klubu. Dlužno doznati, že si v takových případech počínal se vzácnou zdvořilostí a uctivostí. Třebas byla korespondence mezi některými kluby přeplněna nepřátelskou posupností, ironickou kousavostí a jedovatým záštím, dopisy, které pan Vincenc Maceška z jednoho klubu posílal panu Vincenci Maceškovi z druhého klubu, mohly býti otištěny jako vzor ušlechtilé, gentlemanské korespondence, která osobní zásluhy adresátovy dovedla zvednouti a zdůrazniti s uměním vpravdě básnickým. Tento vynikající činovník tedy nemohl nevěděti o příjezdu Klapzubovy jedenáctky. Naopak, vyjel jí vstříc do Doweru a stav se jejím nepostradatelným tlumočníkem, průvodčím, vůdcem a ochráncem, byl zván do velké společnosti londýnské ještě dva roky po odjezdu Klapzubů. Nuže od tohoto slavného muže máme přesné podrobnosti o zajímavé rozmluvě, kterou měl Jeho Veličenstvo anglický král se starým Klapzubou. První věta vedla k malému nedorozumění. Jeho Veličenstvo se totiž zeptalo Klapzuby: "Haudu judu?" což znamená: "Jak se vám vede?" A starý Klapzuba, který z bezděčné úcty králi onikal, nečekal na pana Macešku a odpověděl:
"I jó, jejich englický veličenstvo, pane král, mám Juru, Jirku, totiž Žoržíka jako jsou voni".
Zatím se pan Maceška vzpamatoval a honem vysvětloval:
"Jeho Veličenstvo se neptá na Juru. Chce vědět, jak se vám vede".
"I pro páníčka, jejich englický veličenstvo, pane král, jak pak se může chalupníkovi vést. Nebejt těch kluků, je to pořád nula k nule, a když sem tam ňákej gól padne, je to vždycky ofsajt".
Pan Maceška všecek zrudl, utřel si s čela pot a přemýšlel, jak by to králi nějak ušlechtile přeložil. Ale byl přítomností celého dvora tak rozčilen, že ho nic nenapadlo. Tož to vyhrkl anglicky zrovna tak, jak to Klapzuba vyložil po česku. Král se usmál a povídal:
"Jak se daří paní Klapzubové? Taky s vámi jezdí?"
"Bůh uchovej, pane král. Pořádná kopaná není jako kralování, aby do toho směly ženský mluvit. Jejich englický veličenstvo, neráčejí se urazit, ale na pořádnou kopanou je toho opravdu víc potřebí nežli na kralování".
"Tak vy si, milý Klapzubo, králů moc nevážíte?"
"Ale proč pak ne, jejich englický veličenstvo, pane král. Pán Bůh seslal na lidi všelijakou živnost a i mezi korunovanejma se najde semhle tamhle pořádnej člověk. To zas bych nechtěl nikomu tu čest brát. Ale jako řemeslo se mi to nezamlouvá. To je asi tak: Můj nebožtík prachdědek sloužíval v Plzni a ten mi vyprávěl, že tam za prachdávných dob míval každej dům právo vařit pivo. To právo bylo na domě a zůstalo tam, i když si páni domácí postavili pivovar a doma už nevařili. A leckterej dům přišel k rozkladu a zboření a z celé výstavnosti zbyla jen vrata. Ale ten majitel těch vrat má dodnes právo vařit. Jakživ nepřičichl ani ke chmelu ani k sladu, ale to právo má a peníze z něho potahuje a to jen proto, že mu po předcích zůstala vrata. A s králi je to většinou zrovna tak. Vařit za ně musí jiní, ale oni berou peníze a mají právo, protože semhle tamhle zdědili jakási vrata".
"Tak vy teda, milý Klapzubo, nic na krále nedáte?"
"Ale pročpak ne, jejich englický veličenstvo, pane král, jakej pořádek si kterej národ zavede, ten ať platí. Jsou kobyly, které jsou nejšťastnější, když jsou bez ohlávky, a jsou jiné, které už ani nedovedou chodit, nemají-li klapky na očích. A táhnout musí konec konců jedna jako druhá. V tom to teda není. Já jen tvrdím, že je kopaná mnohem těžší hejbl nežli kralování. Povážejí, pane král, že by takhle stáli před brankou a vtom jim křídlo krásně a šouravě podá míč. Tu jsou oni, tu je míč, tu je branka - a teď by oni musili napřed svolat ministerskou radu, aby uvážila a rozhodla, je-li lépe čutnout špičkou nebo nártem, do pravého rohu nahoru nebo do levého dolů. Setsakra-mičuda, to bychom dopadli se skoretem!"
Když pan Maceška tohle všechno více nebo méně přesně přeložil, nemohlo se Jeho Veličenstvo zdržet smíchu.
"Vy jste povedená kopa, pane Klapzubo", povídal na konec (aspoň jak to pan Maceška přeložil), "vás bych chtěl mít za svého dvorního rádce".
"Co není, může být, jejich englický veličenstvo, pane král", rozjařil se starý Klapzuba. "Budou-li mít nějaký těžkosti, zajedou si k nám do Dolních Bukviček a já už jim na to najdu správnej fortel".
"Nu, žert stranou, pane Klapzubo. Hovořím rád s lidmi vašeho zrna, protože jejich úsudky jsou velmi zdravé". "Jak zub, pane králi!" ujistil ho Klapzuba. "Starosti, které nás v našem vznešeném povolání stíhají, nejsou nikterak malé. Jak často si na příklad myslívám, když přihlížím takovému zápasu, jako je dnešní, proč nebyla kopaná povýšena na oficiální projev zdravé síly tělesné i duševní? Je k ní třeba tolik sebeovládání, důvtipu, bystrosti, soudružnosti, sebeobětování, zkrátka tolik individuální práce ve prospěch celku, že je ze všech sportů nejlepším obrazem dobře rozvinutého života. Pročpak se na příklad místo vydržování ohromných armád nevypěstuje v každém národě dokonalé footballové mužstvo? Kdyby došlo k sporu, jejž by se nepodařilo odkliditi smírnou cestou, nastoupilo by místo všech vojsk jedenáct hráčů s každé strany a ti by spornou otázku rozhodli".
"Kdyby Pán Bůh dal", řekl starý Klapzuba dojatě, "to by bylo Československo velmoc!"
"No ne, pane Klapzubo, řekněte sám - nebylo by to lépe?"
"A jejich englický veličenstvo, pane král, řeknou oni - nestáli by Klapzubáci za spojenectví?"
"Uvažte jen potíže své země, řekněme s Německem. Jak by to dopadlo, kdybyste se vy se svými hochy postavil na hřišti na obranu země?"
"Jejich englický veličenstvo, pane král, poslušně hlásím, stodvaatřicet k nule. A možná, že něco přes, setsakragumová duše!"
"Nu tak vidíte, milý Klapzubo, vy jste rozený ministr války!"
"Pokud se při ní střílí kopačkou. Ale jinač - chraň mě Pán Bůh. To raděj zůstanu kaprálem u jedenácti Klapzubů".
"Hm - poslyšte pane Klapzubo, to vy jste si své hochy sám vychoval?"
"Sám, jejich englický veličenstvo, pane král, a jestli ti kluci dnes něco dovedou, je to asi proto, že se krev nezapře a jablíčka padají pod strom".
"Nás to velice zajímá z jisté soukromé příčiny. Když totiž přicházely první zprávy o vašem mužstvu a noviny se předháněly v podrobnostech, našli jsme jednoho dne našeho syna, pana prince Waleského ve velkém zamyšlení. Ptali jsme se ho, co mu chybí a on řekl: 'Královský otče, pročpak nemám i já deset bratří, abych mohl utvořiti jedenáctku jako jsou Klapzubové?' Máme pana prince Waleského velmi rádi a chceme mu splniti každé přání. Odebrali jsme se tedy do komnat Jejího Veličenstva královny a tam jsme po delších poradách zjistili, že tomuto přání stěží se může vyhověti. A teď mě právě napadá: nevzal byste prince Waleského do mužstva?"
Starý Klapzuba prudce zvedl hlavu a podíval se anglickému králi do očí.
"Jejich englický veličenstvo, pane král, nechme čest stranou. Snad by to byla stejně velká čest pro rodinu Klapzubovu jako pro englickýho prince, ale to nechme stranou. Jiná věc je, co s ním? Za tím, co moji kluci dovedou, je kus nesmírné práce a dření. Dneska už nikdo nemůže jinak kupředu, nežli když udělá svou věc co nejdůkladněji a nejpoctivěji. To platí pro všecku živnost pod sluncem, ve všem je potřebí práce. Moji chlapci tu práci udělali v kopané a dneska vašim nařežou. A najednou mám jednoho z nich vystrčit ze hry, aby si místo něho směl zahrát mladík, který - odpustějí, pane králi - který jen zdědil englický vrata?"
"Nemyslete si, milý Klapzubo, že je snad nějaké nedochůdče. Naši synové velmi pěstují sport a mně jde jen o to, abych mu poskytl nejlepší školu".
"To je něco jiného, pane král. Jde-li jim jenom o učení, mohli bychom ho vzít. V tom není u nás žádná tajnost. Ale mám tu svoje podmínky".
"A ty jsou?"
"Za prvé: musí mít pro kopanou tělo. Za druhé: musí žít v naší rodině navlas tak jako kterýkoli z mých hochů, stejnou práci, stejnou stravu a stejnou poslušnost. Od chvíle, kdy se k nám dá, je z něho nejmladší Klapzuba a princem bude, až když zase odejde. A když to splní, spánembohem, pak bych ho mohl vzít do mužstva jako náhradníka".
"Pane Klapzubo, zde je má ruka. Plácněme si a vaše podmínky platí".
Otec Klapzuba mrskl okem do kouta, kde seděl vytáhlý, ale svižný hoch, přejel očima jeho urostlou postavu, a vyňal levicí fajfku z huby. Princ Waleský tělo pro kopanou měl, ostatní bylo věcí úmluvy. A tak si ke konci halftimu starý Klapzuba pláci s anglickým králem a když Klapzubáci zápas vyhráli, čekal na ně v šatnách princ Waleský jako budoucí náhradník.
Večer byla v královském paláci veliká hostina a když se Klapzubové i jejich náhradník loučili s dvorem, podal anglický král starému Klapzubovi překrásnou lulku na památku. Starý Klapzuba byl chvilku na rozpacích, ale aby nezůstal anglickému králi nic dlužen, sáhl do kapsy a vytáhl svou starou porculánovou fajfčiznu se zeleným třapcem s myslivcem, který střílí na jelena.
"Jejich englický veličenstvo, pane král", pravil při tom se vší svou důstojností, "meršánku žádnou nemám, ale nezapomenou-li ji včas propucovat, bude jim táhnout jako žádná jiná. A nejlíp v ní hoří knastr s tříkrálovým, ty dostanou v každé trafice".
Anglický král přijal s úklonou Klapzubovu fajfku a věnoval ji Britskému museu, kam se na ni všichni footballisté z Anglie, Skotska a Ulsteru jezdili dívat. A starý Klapzuba poručil naložit kufry a jeho mužstvo se vrátilo jako mistr Evropy do Dolních Bukviček a s nimi přijel princ Waleský jako náhradník.
VI
Co svět světem stojí, nebyla obec Dolní Bukvičky tak slavná jako tehdy, když se rodina Klapzubů vrátila ze své cesty s mistrovstvím Evropy v kufru a princem Waleským v mužstvu. Všecky světové listy přinesly podrobnou mapu, na níž byla Klapzubovic chalupa označena tlustým křížkem a zvláštní dopisovatelé jezdili do Bukviček, aby milionům čtenářů vylíčili, jak je budoucí anglický král v zapadlé české vesničce živ. Ale byla-li zvědavost civilisovaného světa veliká, ještě větší byla zvědavost Dolnobukvičanů na nového obyvatele. Z novin se dověděli, kdo k nim přijede a v obou hospodách se denně vedly rozčilené hovory o tom, jak by měli pana prince uvítat.
Největší trápení měly však staré babičky, které dětem povídávaly pohádky. V těch bylo vždy plno princů a princezen a teď se děti k babičkám hrnuly a chtěly vědět, jaký bude ten anglický princ. Jestli také bude mít šaty
celé ze zlata, přijede-li ve zlatém kočáře nebo na bílém koni se zlatými kopyty, bude-li mít na čele hvězdu a po boku diamantový meč, zabil-li už nějakou saň nebo chystá-li se teprve k hrdinským činům. Dolnobukvičkovským babičkám šla z těch otázek hlava kolem. Samy chudinky jakživy prince neviděly a teď najednou všecky jejich báchorky měly být do týdne přezkoušeny pohledem na skutečného, živého prince s královskou krví v žilách. Babičkám proto nebylo nijak hej, až ta nejchytřejší z nich na to kápla.
"Děti", povídala jednou, když na ni zase drobotina i starší lidé naléhali, "ještě jste se mne nikdy neptaly, z které země ti princové a princezny v pohádkách pocházejí. Ta země je báječná země Tramtárie, ta je za devaterými horami a za devaterým mořem. V Tramtárii je všechno do slova a do puntíku tak, jak jsem vám to vyprávěla. Princové tam chodí ve zlatě a princezny mají zlatou hvězdu, královny tam předou len na zlatých kolovrátkách a králové se dělí se svými zeťáčky o království, zviřátka tam radí a pomáhají svým pánům a hloupý Honza všecko vyhraje. Draci tam řádí na horách, města jsou potažena suknem černým nebo červeným a v nejtemnějším lese vyvěrá pramen vody živé i pramen vody mrtvé. Daleko, pradaleko je ta krásná země Tramtárie, tak daleko, že se tam ještě žádný člověk nedoplavil. Žádný parník tam nedojede a žádné letadlo tam nedoletí, jen malé děti, jsou-li hodné, mohou se tam dostat někdy večer, když zavrou oči a andělíček je přes to devateré moře přenese. Ty pak vidí všechny ty divy, o kterých jsem vám vyprávěla, ale když se vrátí, zapomenou, kde byly a co viděly a vzpomenou si na to až zase po mnoha letech, až jsou tak staré jako já. Pak mohou o tom zase vyprávět malým dětičkám a tak je šťastná země Tramtárie známa jen vám dětem a nám starým. Ostatní lidé znají jen obyčejný svět, kde skoro už není králů a princů, natož pak aby chodili ve zlatě, kde si člověk musí umět poradit sám a žádný mraveneček mu v nouzi nepomůže, a kde Honza musí být moc chytrý a obratný, aby to někam dotáhl. Taková obyčejná země je i Anglie; za kolika horami leží, to vám nepovím, ale pan učitel říkal, že je jen jedno moře mezi ní a námi. A tak tam chodí a žijí lidé zrovna jako u nás, a ani ten princ nebude o moc jinačí, nežli tamhle správcův Jeník, který v Praze študuje na doktora".