V tu chvíli začala hrát hasičská kapela "Kde domov můj", stará Klapzubka se dala do strašného pláče, všechny ženské hned plakaly s ní, obecní policajt vypálil za nádražím hmoždíř, kluci křičeli "Slááávaaa!" a "Nazdááár!" - zkrátka byla to mnohem větší sláva, než když se vracelo vambeřické procesí. Starý Klapzuba se spokojeně pochechtával a mával beraničkou, až se vlak zastavil. Pak sestoupil a zrovna trefil na plačící Klapzubku.
"I setsakra vejkop, matko, vždyť ty pláčeš jako o funuse!" Klapzubka jenom škytla a padla mu kolem krku, div mu královskou lulku nevyrazila. V tu chvíli už se taky z vagónu hrnuli její synové. Dva a dva nesli vždy jeden kufr, jen Honza na začátku nesl velký kufr sám. A na konci seskočil ještě jeden hoch, taky v cestovní čepici, jako ostatní, a ten si také nesl kufr sám. A teď všecky děti z Bukviček otevřely huby a volání slávy najednou zamrzlo.
Ten dvanáctý byl anglický princ - s kufrem - v čepici - ušmouraný - babička Navrátilová měla pravdu, zlatí princové jsou dnes opravdu jenom v Tramtárii. Ale hned se strhla veliká rvačka mezi domácími kluky. Každý z nich chtěl nést Klapzubův kufr a nejvíc se jich dralo o tu čest u pana prince. Ale starý Klapzuba kluky okřikl; Klapzubáci si až dosud všechno obstarali sami a ani teď si od nikoho sloužit nedají. A tak se kluci směli jenom tlačit kolem svých hrdinů a nejvýš jen máknout jim na šaty. A při vší slávě nesli si Klapzubové své kufry v průvodě sami a anglický princ zrovna tak jako oni. "Ono to má svůj dobrý háček", vykládal později otec Klapzuba v hospodě. "Jeho englický veličenstvo dalo ke mně svýho syna do učení a to jsem ještě neviděl, aby se učedníkovi posluhovalo. Když se na ten vandr dal, musí si svůj pinkl nosit sám. Nejlepší král je ten, který má nejmíň lokajů, ledaže by se mohlo říct, že žádnej král je pořád eště lepší než ten nejlepší".
VII
Lidé z Dolních Bukviček si brzo navykli na přítomnost vznešeného mladíka i na časté návštěvy zvědavých cizinců. V přísném, střídmém a pravidelném životě Klapzubových hochů nebylo místa pro parádu a vznešenost. Waleský princ žil s nimi vskutku jako jeden z nich, v ničem se mu neulevilo, ale v ničem se mu taky neublížilo. Prvého dne si ho starý Klapzuba důkladně prohlédl, podíval se mu na svalstvo, dech i srdce a když viděl, že princ běhá krátké i dlouhé trati jako zajíc, poklepal mu spokojeně po rameně a začal s treningem. Od jara do pozdního podzimku byl princ s mužstvem bud na hřišti nebo na pochodech v lese, v zimě se trochu lyžařilo a sáňkovalo a ostatní čas se cvičilo ve stodole. Do měsíce se princ naučil tolik česky, že se s bratřími dobře dorozuměl, a pak už bylo veselo, protože těch dvanáct hochů, plných zdraví, síly a mládí, bylo samý žert a samá taškařice. A starý Klapzuba byl mezi nimi šibal nejpodšitější, ale jen, byli-li už s denním cvičením hotovi. Při cvičení neznal úlevy a oddechu, to byla vskutku těžká dřina, po níž mnohdy pana prince celé tělo bolelo. Ale pravdu měl jeho otec, když starého Klapzubu ujišťoval, že hoch má dobré jádro. Vydržel v těžkých začátcích a za půl roku se vypracoval tak, že nebyl od pravých Klapzubu k rozeznání. Hrudník vyklenutý jako zvon, hlava lehce vztyčená, ramena pevná jako břevno, nohy pružné a ohebné v kloubech jak pro tanec, celé tělo mrštné jak kočičí a tuhé jak zubří - jaký div, že velké fotografie, uveřejňované v anglických listech, byly doprovázeny články, plnými chvály a uznání pro výchovu starého Klapzuby. A což když tento neúprosný strážce svého mužstva připustil anglického náhradníka ke skutečnému zápasu! Noviny celého světa kritisovaly jeho vystoupení a otec Klapzuba měl pro svou jedenáctku reklamu, na kterou věru ani nepomyslil. Se všech stran se sjížděli učitelé, trenéři a všelijací odborníci, aby od Klapzubu pochytili, jak se musí hráči pro zápasy připravovat. Pochytili mnoho, ale to hlavní, v čem vězelo tajemství Klapzubu, nepostřehli. Byla to jejich duševní a citová převaha, naprostá a nezištná obětavost, s níž jeden pomáhal druhému, skutečné, ryzí bratrství, o němž starý Klapzuba jim sice nevykládal a nepřednášel, ale které mezi nimi vypěstoval a které jim především dopomáhalo k vítězství. Znovu a znovu se nesla jejich sláva po celém světě a všude byl s nimi královský náhradník, aby zaskočil, kdykoli bylo potřeba. Žil tak s Klapzuby nerozlučně dva roky, až byl povolán zase do Anglie, aby tam pokračoval v studiích. Rozloučil se tedy srdečné, div ne s pláčem, a odjel, ale na Klapzuby zapomenouti nemohl a každé příležitosti užil, aby si s nimi zahrál. Jinak hrál pravidelně s Huddersfieldským klubem a byl nejpopulárnější centreforward Anglie. Žil pořád v ovzduší sportu a když přišel okamžik, kdy se měl ujmouti vlády, povolali ho na trůn v pravém slova smyslu s hřiště. Byla to pro něho těžká chvíle, kdy měl opustiti své klubovní kamarády a vzdáti se rušného života na zeleném trávníku.
Jeho prvním úkolem jakožto nastupujícího panovníka bylo promluviti trůnní řeč. Ministerská rada seděla celou noc, aby tento první projev nového Veličenstva vypracovala. Na všechny politické okolnosti se v něm musilo pamatovat a ministři se pořádně zpotili, než to všecko sepsali a diplomaticky uhladili. Když si pak ráno ministerský předseda vyžádal u mladého krále audienci a chtěl mu nejponíženěji odevzdati znění zahajovací řeči, nové Veličenstvo ho po první větě zarazilo:
"Děkuji vám, milý předsedo, ale já jsem si svou trůnní řeč již napsal sám. Možná, že nebude zrovna diplomaticky vypulérovaná, ale zato bude ryze anglická".
A Jeho Veličenstvo vytáhlo z kapsy útržkový blok a čtlo:
"Mým národům!
Chystajíce se slavnostně provésti svůj politický výkop, chceme dnes připomenouti svému lidu pravidla, podle nichž se budeme ve hře říditi. Je slavnou tradicí Anglie, že se vždy varovala být offside. Chceme být věrni tomuto čestnému odkazu svých předků a slibujeme, že nikdy nebudeme stát offside, že budeme hájiti svých barev co nejmužněji a nejpoctivěji a že všechna nebezpečí odvrátíme do autu neb nejvýše na roh. Slibujeme, že se vyvarujeme foul hry a nevystavíme svůj národ v nebezpečí válečné desítimetrovky. Budeme usilovné pěstovati kombinaci tří vnitřních, považujíce při tom finance za nejlepšího centreforwarda a obchod a průmysl za nejlepší spojky Anglie. Budeme stále pečovati o to, aby mezi všemi řadami obyvatelstva zavládla dokonalá souhra a dáme krátkému přízemnímu podávání přednost před dobrodružným systémem kick and rush. Chceme bdíti nad tím, aby hra hlavou nebyla nijak zanedbávána a doufáme, ze po čase, až nám nebeský Soudce odpíská konec, bude score Anglie vysoké a každý pří tom uzná, že jsme hráli hru fair.
K tomu nám dopomáhej Bůh!
Hip hip hurá, hip hip hurá, hip hip hurá!"
VIII
Dolnobukvičkovské babičce Navrátilové se podařilo staré pohádky zachránit, ale tam na západě, za velkou vodou, v Americe, bylo se starými pohádkami zle. Tam měli už docela malí špuntíci svůj maličký automobilek, větší kluci si už robili stanice jiskrové telefonie a všichni vespolek se starali jenom o sport. A tak neměli valného smyslu pro povídky o šťastných princích a nešťastných princeznách; když se jim začalo vyprávět, že byl jednou jeden chudý hoch, už vskočili vypravěči do řeči a chtěli vědět, za který klub hrál. A tak američtí dědečkové a americké babičky, kteří se už nemohli přizpůsobit nové době, byli s vnoučaty docela nešťastni. Nemohli jim s pohádkami přijít na chuť.
Až jeden na to vyzrál. To byla ve státě Oregonu česká rodina, vystěhovali se tam asi před pětadvaceti lety, a ti měli s sebou dědečka, lišku podšitou, který to s kluky uměl. Dával si pozor, o čem tak spolu ta drobotina mluví a tu viděl, že o nic jiného děti nemají zájem než o jakési mužstvo Klapzubů. V tu dobu se vskutku sláva Klapzubovy jedenáctky tak rozšířila, že tam na druhé půli země vypadal každý Klapzuba jako bájeslovný hrdina. A tu si ten oregonský dědeček řekl:
"Počkejte, děcka, však já vám vymyslím pohádku!"
A když k němu večer přiběhli, aby jim něco vyprávěl, oregonský dědeček se usmál a spustil:
"O Klapzubově jedenáctce jste už slyšeli, co? Nu tak, to je dobře. Ale jestlipak víte, co se stalo jejich dědečkovi s tou píšťalkou? Ze ne? Tak to vy nevíte? Ale, ale - to je přece slavná historie! Tož poslyšte: Dědeček dnešních Klapzubů - dej mu Pán Bůh věčnou slávu - to byl v mládí docela chudý hoch a jeho rodiče neměli ani té chalupy, kde se později narodili nynější slavní Klapzubáci. Byli chudí jak myši ve zrušeném kostele, kde se nedá ani svíčka ohlodat. A když tedy ten jejich synek - Honza se jmenoval, zrovna jako jeho vnuk, brankář - viděl, že doma není do čeho píchnout, šel za tátou a povídá: 'Táto, já půjdu do světa. Vy se tu sami ještě uživíte, ale pro mne tu práce není a tak bych vám jenom chleba ujídal. Ve světě je práce dost, najdu si nějakou a až se vrátím, ještě vám přinesu peníze!'
Nu, to byla řeč, proti níž táta nemohl nic namítat. Maminka si sice trochu zaplakala, ale která maminka by neplakala, když se loučí se synem? A tak mu z bochníku ukrojili štramfál chleba, do střídy vyrýpli takovou žumpičku, do ní nandali kousek másla, který stará Klapzubová ještě ve vsi sehnala, pak zas máslo tím vyrýpnutým chlebem přikryli a Honza byl na cestu vypraven. K tomu dostal tři křížky a dvě pusy, nu, tak se pod tím nákladem nijak nemusil prohýbat. A Honza šel, z větve si kudlou přiřezal hůl, když mu bylo smutno, zahvízdal si do kroku, a tak mu cesta pěkně ubíhala. Přešel jeden kopec, přešel druhý, třetí, až přišel do velikananánského lesa, z kterého se nijak dostat nemohl. Bylo už k večeru a on byl pořád ještě v tom lese a hlad měl, že mu to v žaludku hrálo jak na varhany. Když tedy viděl, že už asi k žádné vesnici nepřijde, usedl u cesty pod strom, vytáhl ten štramfál chleba a kudlu a začal jej krájet a mazat. A v tu chvíli, kde se vzal, tu se vzal, stojí před ním jakýsi stařeček a povídá:
'Ty máš velký hlad, já mám ještě větší hlad! - Honzo, dej mi kousek!'
Honza se podivil, odkud se stařeček objevil, ale jak ho tu tak viděl, chudého a vyzáblého, podal mu svůj krajíc a kudlu a povídal:
'Jen si ukrojte, stařečku, a namažte si, aby vám to líp jelo'.
Stařeček vzal chléb, ukrojil, namazal, pojedl.
'Kam pak jdeš, Honzo?' zeptal se potom.
'Sám nevím, kam dojdu. Hledám práci, ale nemohu se dostat z lesa'.
'Nu, dnes už se z něho nedostaneš. Už je noc a les je dlouhý. Nejlépe by bylo tady přespat'.
'A co budete, stařečku, dělat vy?'
'Já přespím s tebou, nemáš-li nic proti tomu!'
'I ne! Počkejte, já vám nahrabu suchého listí, abyste neležel na tvrdém'.
A Honza vstal, shrabal a snesl celé náruče suchého listí a udělal z něho stařečkovi lože. Potom se spolu natáhli a spali. O půlnoci se stařeček probudil a jektal zuby:
'Je... je... je... to... je mi zi... zi... zima!'
Honza otevřel oči a povídal:
'Vezměte si můj kabát, stařečku, trošku se s ním přece zahřejete!'
'Dě... dě... kuju ti, Honzíčku, je... jejej, ten je teplý, už je mi dobře!'
A stařeček zase usnul, kdežto teď bylo zima Honzovi. Ale neříkal nic, jen se zahrabal do listí a při slunce východu se proběhl lesem, aby se zahřál.
Stařeček spal hodně dlouho a Honza zatím sbíral po lese borůvky a jahody, aby mu mohl dát něco jíst. Byla to snídaně nevalná, ale stařeček i na ní si pochutnal. Pak se oba zvedli a šli. Za hodinu přišli na rozcestí.
'Honzo', povídal stařeček, 'tady se naše cesty dělí. Ty půjdeš vlevo, kde přijdeš brzo k velikému městu, já půjdu tuhle vpravo. A za to, že ses mne tak ujal, chleba, lože i kabát se mnou rozdělil, dám ti tuhle píšťalku. Važ si jí, ona ti přinese mnoho štěstí'.
A stařeček mu podával malou píšťaličku. Honza si myslil: Jaképak štěstí z píšťaly? Ale nechtěl stařečka urazit, vzal ji tedy a oba se spolu rozloučili. Když už kráčel pár kroků sám, nedalo mu to, aby se na píšťalku nepodíval. Zdála se mu nějak těžká. Vytáhl ji a užasl: píšťalka byla z ryzího zlata! To byl přece příliš velký dar za kus chleba s máslem! Honza se tedy otočil, několika skoky byl na rozcestí a vběhl na druhou cestu. Ale ačkoliv stařeček nemohl ujít víc než nějakých dvacet kroků, nikde nebylo po něm ani památky. Honza volal, ale odpověděla mu jen ozvěna. Stařeček zmizel zrovna tak, jak se včera nenadále objevil.
Honza se tedy vrátil na svou cestu a šel dál, nemálo tím vším udiven. Za hodinu byl z lesa venku. Před ním se otvíral široký neznámý kraj, uprostřed něho město. Silnice k němu byly plny vozů a lidí, jen po té, která vedla k lesu, kde stál Klapzuba, nešel skoro nikdo. Pár lidí se jen kupilo asi v polou cesty mezi lesem a městem a Klapzuba viděl, že je tam hřiště kopané. Sebral se tedy a šel tam a zrovna, když přišel, zaslechl, jak se tam hráči zlobí, že jim nepřišel soudce a že nemají nikoho s píštalkou.
'Já mám píšťalku!' řekl Honza.
'Tož nám soudcuj!' řekli hráči.
Honza chtěl říci, že to neumí, ale vtom píšťalka začala sama od sebe pískat a hráči ihned nastoupili.
'Tohle je divná věc', pomyslil si Honza, ale než se nadál, píšťalka hvízdla po druhé a hra se začala. Honza pobíhal po hřišti sem a tam a jen se staral, aby nikde nepřekážel a aby do něho nikdo nevrazil. Víc dělat nemusil, všechno provedla píšťalka sama. Pískala auty, rohy, offsidy, góly, ruce, začátek půlky i konec, ale nejzuřivěji pískala, když se někdo dopustil nesprávnosti nebo dokonce surovosti. Ať to bylo sebe lépe zamaskované vražení, podražení nebo kopnutí do nohy, píšťalka po každé zahvizdla tak pronikavě, že se vinník přímo polekal a ani se neodvážil zapírati. Všichni si toho všimli a říkali:
'Panečku, to je soudce! Nic mu neujde! Ani se po hráčích nedívá a přece všechno vidí. Kdopak kdy viděl takového soudce?'
A když byl konec, neodnesli ze hřiště brankáře, jak bylo zvykem, nýbrž popadli Honzu a nesli ho na ramenou až do města. Předsedové těch klubů ho pozvali na banket a tak Honza, který celý den hladověl, dostal najednou jídla a pití, co hrdlo ráčilo. Ale tím nebylo jeho blaho u konce. Za týden se měl hráti v tom městě zápas o mistrovství a tu byly vždycky nekonečné spory o soudce. Každý ze soupeřů tvrdil, že straní druhému a konec konců mu vynadali všichni a soudce musil být rád, když ho obecenstvo nezbilo. Ted se konečně našel cizinec, který dovedl soudcovati nanejvýš spravedlivě; i přišli ještě na tom bankete k Honzovi a žádali ho, aby zůstal ve městě ještě týden. 'I jemináčku', řekl Honza, 'pročpak bych nezůstal, ale z čeho tu mám být živ?'
'O to se nestarejte, pane Klapzubo', řekli mu vyjednavači, 'dostanete stravu i byt a ještě slušné diety'.
Co to jsou diety, Honza nevěděl, ale pochopil to, když mu každého večera vyplatili dva zlatníky na drobnou útratu. Ale protože Honza pranic neutrácel a živobytí měl, vzal ty peníze a každého dne vypáral kousek podšívky u kabátu a zašil si do něho 'dietu'.
Za týden soudcoval s velikou slávou a na údiv všemu obecenstvu. Zašli všichni, jak je to možné, že se ten soudce o zápas pranic vlastně nestará a přece ani jedné nesprávnosti nepropásne. Inu zlatá píšťalka byla čarodějná věc a Honza už věděl, že ten stařík, kterého se ujal, nebyl žádný obyčejný smrtelník.
Ale píšťalka mu opravdu pomáhala k štěstí. V přestávce zápasu už za ním přišli direktoři nějakého cizího klubu a pozvali si ho do jiného města, druhý den byly o něm chvály plné noviny a on dostával pozvánku za pozvánkou, aby přijel sem či onam soudcovat. To už se tedy nijak nerozpakoval, jezdil a soudcoval, a protože nebyl zabedněný hoch, pochopil brzy, oč v kopané jde a tak byl z něho soudce, jakého země neviděla. To už si zlatníků do kabátu nezašíval, naopak, pořídil si nové šaty a dělal pána. A zlatá píšťalka sloužila mu věrně a poctivě, neboť povahou se Honza nezměnil a byl pořád takový dobrák, jako když vyšel z domu.