'Tož ujednáno', pravil jeden z nich, 'příští neděli se naše mužstva utkají a ani vy ani my nepostavíme do dnešního mužstva nového hráče'.
'Souhlasím', řekl druhý, ale vtom - fíííí - zlatá píšťalka začala Honzovi v kapse pískat, protože to nebyla fair hra, neboť ten druhý klub už si přeplatil cizího hráče pro své křídlo.
Vyjednavači sebou škubli a podívali se na Honzu, který se začervenal jako rak.
'Pane Klapzubo, tohle mi po druhé nedělejte', pravil mu později jednatel přísně, 'vy takhle v klubovnách leccos slyšíte, ale upozorňovat na naše triky nesmíte'. 'Račte odpustit', omlouval se Honza, 'mně to jen tak vypísklo. Po druhé si už dám pozor'.
Ale to mu nic platno nebylo, jak se v jeho přítomnosti spáchala nějaká nepravost, zlatá píšťalka, třebas v kapse, vypískla. Honza byl z toho kolikrát všecek nešťasten a nejednou se tou přísností píšťalky špatně poměl. Šel třebas docela nic netuše po ulici a tam stál vůz, jejž koně nemohli do příkrého svahu vytáhnout. A po jejich každé straně stál jeden vozka a ti mlátili do koní obrácenými biči. Honza si ještě ani neuvědomil, oč jde, a píšťalka už fííí, fííí, fííí - pískala surovost. Kočové se ohlédli, spatřili Honzu a už se do něho dali.
,Co ty tady pískáš? Ty chceš na nás přivolat policajty? Véno, na něho!"
A rozběhli se s biči na Honzu, který nestačil utíkat; a jak tak uháněl, píšťalka mu v kapse znovu pištěla, protože to byla ještě větší surovost, když dva kočové honili tady nevinného.
A tak čím dál tím více se zaplétal Honza skrze tu zlatou píšťalku do nepříjemností. Čím větší množství lidí poznal, tím častěji píšťalka pištěla a zvláště když přišel do velkých měst, do těch ohromných mravenišť, píšťalka nepřestávala ječet a kvičet. Celé dny chodil Honza po ulicích, ale človíčka spravedlivého a poctivého nepoznal. Jak se s někým dal do řeči, po třetí větě už píšťalka vypískla, že neznámý řekl nějakou lež. Honzovi bylo z toho smutno. Seděl večer ve svém pokojíčku sám a říkal si: 'Božíčku, Božíčku, tak velký je svět a tolik nepravosti v něm! Vždyť už tu na zemi snad není dušičky, která by to se mnou dobře myslila!'
Řekl to trpce a zahořkle, ale jen dořekl, ozvalo se v kapse slabounké, vyčítavé písknutí. Honza se zarazil. Vida, teď sám promluvil nepravdu. Někomu tou svou nevírou ukřivdil. Tož tedy nejsou ve světě jen lidé zlí. Honza se zamyslil; a jak se tak v jeho jizbičce zešeřilo, vyvstal mu před očima obraz Dolních Bukviček, spatřil tam tátu a mámu, jak od noci do noci robotí, z bídy nevyjdou, ale slova křivého nevypustí. A Honzovi se najednou zastesklo po domově, po vší té chudobě poctivých srdcí.
Rázem se mu jeho pohodlné živobytí zprotivilo. Co mu bylo platno, že tu dělal pána, když si vlastně pro počestné jednání všude působil nepřátelství? Domov - to je, holečku, jiná věc, tam může jít má zlatá píšťalka do výslužby.
A Honza vstal, rozsvítil a podíval se na své úspory. Mnoho toho nenašetřil, prosím vás, on ani státní soudce jmění nenadělá, natož footballový; ale pár stovek tu přece pohromadě bylo.
A tož Honza neváhal, zaplatil hostinskému, u kterého bydlil, nějakou tu útratu a hajdy na vlak, zpátky domů, do Cech, k mamince. Však ho taky přivítala, div ho samým objímáním neudusila. A což když vytáhl ty své bankocetle! Jakživi neměli u Klapzubů tolik peněz pohromadě. Tož se tedy hned s tátou uradili a druhý den si koupili kousek pozemku u lesa a do měsíce začali stavět. Když byla chalupa hotova, Honza se na ni oženil a do roka měl kluka a to byl právě tatík nynějších Klapzubů. Ale starý Honza Klapzuba se už nikdy do světa nepustil. Žil se svými, počestně a spravedlivě, takže zlatá píšťalka, kterou měl v truhlici pod svátečním kloboukem, opravdu u nich už nikdy nezapískla.
Když potom po letech umřel, vzpomněli si domácí, že míval takovou jakoby zlatou píšťaličku. Šli ji tedy hledat do truhly, ale píšťalky tam nebylo. Odešla s Jenem Klapzubou; a tím mu prokázala poslední službu.
Neboť hle, co se stalo. Přišel Jan Klapzuba k bráně nebeské a zaťukal na vrata. Špehýrka nahoře se trošičku pootevřela a nějaký rozespalý hlas tam zabručel:
'Kdo mne to tady budí?'
'To jsem já, Jan Klapzuba z Dolních Bukviček; rád bych se dostal do nebe'.
'Jak povídáš - Jan Klapzuba?'
'Tak jest'.
'Počkej tedy, hned se podívám'.
A svatý Petr přivřel špehýrku, vzal velkou knihu, co jsou v ní zaznamenáni všichni hříšníci, a hledal pod písmenem K. Jenomže tu noc byl nějak ospalý, tož se spletl a místo Klapzuba Jan, Dolní Bukvičky, našel si o řádek předtím Klapzuba Jakub, Horní Bukvičky. A to byl sedlák lakota učiněná, držgrešlík nenasytný, chamtivec a mamonář přeukrutný. A tak svatý Petr otevřel zase špehýrku a houkl dolů rozzlobeně:
'Tady nemáš co pohledávat. Celý život jsi mamonil - marš do pekla!'
A přirazil špehýrku. Starému Honzovi Klapzubovi vyhrkly slzy do očí - on že celý život mamonil? Taková křivda že se mu může...
Ale ani nedomyslil. V tu chvíli, jak svatý Petr své mylné slovo vyřkl, zlatá píšťalka, na niž Honza ani nevzpomněl, začala pískat. Vylétla mu z kapsy a poletovala před branou nebeskou a pištěla čím dál silněji a pronikavě ji. Celým nebeským prostorem proniklo její pištění, od hvězdy k hvězdě, od slunce a měsíce až dolů k zemi, pištění strašlivé, ječivé, kosti pronikající. Pán Ježíš se tím hrozným pískotem probudil, Panenka Maria si zacpávala uši, Bůh Otec se přimračil a už všude hřmělo a se blýskalo a andělé poletovali jako poplašené holubice a do toho hřmění a pištění a zmatku a blýskání zaduněla přísná slova Nejvyššího Otce:
'Petře, Petře, někomu se stala křivda!'
A svatý Petr, beztak už uděšený, protřel si důkladně oči, vykoukl ještě jednou ven a nemohl se zdržet slaboučkého zaklení:
'I kakraholte - vždyť je to Honza!'
A už pelášil ze svého kamrlíku otvírat vrata a v tu chvíli píšťalka fííí-t skončila své hrozné pištění, mraky a blesky zmizely, duha se rozepiala nad branou a Honza Klapzuba, který nikomu neublížil, vstoupil do nebe, kde malí andělíčkové dělali kotrmelce radostí, že to tak dobře dopadlo. A když se Honza blíže podíval na svatého Petra - ejhle! to byl ten podivný stařeček, s kterým se před lety setkal a který mu daroval tu kouzelnou píšťalku. Ted mu ji tedy Honza odevzdal, protože jí už v nebi nepotřeboval. Našel si tam sice taky anděly, kteří si občas zahráli kopanou a s radostí ho pozvali, aby jim soudcoval, ale prosím vás, to byla rajská hra, žádná surovost, žádná stolička, oni se jen tak kolem sebe vznášeli, ukláněli se navzájem a jeden druhého prosil, aby si ráčil kopnouti do míče. A pro samou andělskou něhu by se míč ani nepohnul - ale on měl na štěstí křidýlka jako oni a tak poletoval od jedné nebeské branky ke druhé sám..."
To byla tedy pohádka, kterou si vymyslil oregonský dědeček, a všichni kluci uznali, že je "správná".
IX
Nestor českých básníků Vincenc Kabrna tlel již dávno pod tíhou náhrobního kamene ve Slavíně, ale jeho hymna, věnovaná Klapzubově jedenáctce, hřměla ještě vítězně po všech hřištích Evropy a Ameriky. Klapzubové žili a byli hrdiny všech národů Starého i Nového světa.
"Na zelené trávě
svítí bílé linie,
kdo chce s námi hráti,
ten si to vždy vypije..."
Do kolika větrů zazněl tento zpěv jedenácti Klapzubích hrdel? Kolik milionů lidí se zachvělo předtuchou porážky, když se nad trávníkem nesla ne zrovna jemná, ale působivá slova Kabrnova:
"Nežli cizí brankář
natáhne svá klepeta,
zazvoní už rána,
míč se v síti třepetá..."
A kolik mužstev na pevnině i ostrovech cítilo, jak jejich šance klesají, když se ze sloky rozvinul neúprosný refrén:
"Stopp!
Šut!
Už to piš!
Raděj níž nežli výš!
Stopp!
Šut!
Už to piš, ať gól uvidíš!"
Nebylo nejmenší naděje, že by se kdy podařilo Klapzuby porazit, ale věcná a neuhasínající touha dokázati nemožné, která je nejkrásnějším rysem sportovního ducha, hnala všechna mužstva do nových a nových pokusů. A pak obecenstvo je chtělo mít, chtělo je vidět, chtělo se dát unésti jejich hrou a uměním. Proto byla v zákulisí kopané neustálá tahanice o to, který klub bude hrát s bukvičkovskými hochy a který o tuto cest i slávu přijde. Všichni se předbíhali v nabídkách a předstihovali v honorářích, a tak se starý Klapzuba brzy zubil na celé kolo, když přepočítával penízky, které se z celého světa sbíhaly do jeho zásuvky.
Jejich rodná chalupa na kraji lesa stála ještě jako tenkráte, když začal hochy trénovat, jenom že byla teď pěkně opravena, vyčištěna a vypiplána jako nejroztomilejší hnízdečko. Ale její nejbližší okolí se znamenitě změnilo. Z loučky, kde před lety po prvé zaduněl míč, kopnutý