Klapzubové se podívali na sebe a div se jim sliny nesbíhaly. To by bylo něco, po takové procházce si teď půl hodinky zahrát!
Všechno se v nich rozechvělo touhou po míči. Vyrazili z lesa ven. Vskutku tam hrálo několik vesnických hochů, jak tak kluci hrávají: branky udělány ze svlečených kabátů, jedna nohavice u kalhot vyhrnuta, rukávy vysoukány. Pomezní čáry byly přimyšleny a zavdávaly nejvíce podnětu ke křiku, stejně jako hádky, šel-li míč "vysoko" nebo byla-li to vskutku branka. Hráli se vší klukovskou vášnivostí, co však hlavní, měli bezvadný kožený míč, čtverku, s duší dobře naplněnou. Na něj se upřely žádostivé zraky všech jedenácti Klapzubů, jak vystoupili z lesa. Ale v zápětí nato i hrající hoši zpozorovali příchozí. Jeden z nich zrovna chtěl vhazovat aut, ale jak se otočil, spatřil mladé muže na pokraji lesa. Ruce s míčem mu poklesly, oči se zavěsily k lesu a z úst mu vyjeklo jediné slovo, plné zbožné úcty, leknutí i obdivu: "Klapzubáci!"
Ostatními to trhlo a v tu chvíli bylo po hře. Chlapci se srazili v ustrnuté klubko a nespustili očí se svých hrdinů. Jen jeden, a to právě ten, jemuž patřil míč, neztratil hlavy. Snad že nebyl ze vsi, nýbrž z města, ostřílenější a na všelijaké veličiny navyklejší, jakmile poznal, o koho jde, vykřikl na hochy: "Není odpískáno, hraje se dál!"
Byla v něm veliká porce chlapecké pýchy, která nemohla připustit, aby se hra přerušila pro příchod několika dospělých. A tím méně se směla přerušiti, jestliže to byli zrovna Klapzubáci. Budiž jim všechna chvála a čest, ale když se hraje, tož se hraje a do diváků nám nic není. A právě Klapzubáci ať vidí, že my hrajeme zrovna tak oddané jako oni! A ať vidí, že nám jako diváci nijak neimponují!
"Nu tak k čertu, hřejte dál!"
Ale městský hoch marně volal a se zlobil. Jeho spoluhráči byli jako přimraženi. Zvláště, když Klapzubáci zřejmě namířili k nim.
"Půjčte nám na chvilku míč, hoši", zavolal na ně Honza Klapzuba, "a zahřejte si s námi!"
Vesničtí hoši sklopili oči. Někteří se rozpačitě usmívali, někteří kopali patou do trávy, ten, co vyhazoval, otevřel ruce a nechal míč sklouznouti na zem. "Čí je to míč?" zeptal se Honza.
"Můj!" vykřikl městský hoch. Vykřikl to nějak ostřeji a zároveň skočil k míči a sevřel jej pod pravou paží jako na ochranu.
"My bychom si chtěli zahrát", řekl Honza. "Vezměte nás do hry!"
Nastala chvíle ticha. Hoši se po očku koukli na kamaráda z města. Stál tu bled a vztyčen a díval se Klapzubovi do očí. Po chvilce mlčení nabral dechu a řekl křečovitým hlasem: "To nejde. My s vámi nemůžeme hrát". "A proč ne? Bojíte se porážky? My se rozdělíme". "Porážka by nebyla žádnou hanbou. Ale my s vámi nemůžeme hrát".
"Ale řekni nám - proč?"
"Tak. Proto".
"To není odpověď. Musíš říci důvod. Proč?"
Chlapec ještě o poznání zbledl a potom vykřikl:
"Protože jste profesionálové!"
"Cože?"
"Ano, vy jste profesionálové a proto s vámi nemůžeme hrát. My hrajeme pro čest a vy hrajete pro peníze. Já s vámi nechci nic mít".
Klapzubové se užasle podívali na sebe a pak na chlapce. Tohle jim ještě nikdo neřekl! Mladší z nich zrudli zlostí a chtěli na kluka skočit, ale Honza je zarazil. Fakt byl ten, že Klapzubové o téhle věci nikdy nepřemýšleli. Ani je nenapadlo starati se o peníze. Když dorůstali, naučil je tatík hrát kopanou a oni hráli, jak je tomu naučil. A protože hra byla jejich vášní, hráli kde s kým, kam je otec přivedl, a neměli jiné myšlenky, než zvítězit. Vyhrát nad sokem, to bylo přece jádro vší hry; a vyhrát poctivé a bez hrubosti, to byla radost klapzubovské hry. Co s tím měly co dělat peníze? Nikdy o tom s otcem nemluvili, nikdo jim to taky nikdy nevyčetl. Až tenhle pihovatý kluk s vyhrnutou nohavicí, křečovitě chránící svůj míč a zřejmě připravený, že se bude raději rvát, než aby ustoupil ve svém cítění!
Honza Klapzuba, kapitán neporazitelných Klapzubů, byl zmaten. Něco bylo v hochově přízvuku, co mu dávalo za pravdu, ale Honza se v tu chvíli nemohl domysliti pravé podstaty věci. Všechny jeho představy byly zvráceny jedinou větou: My hrajeme pro čest a vy hrajete pro peníze. Je to pravda nebo to není pravda? Jeho cit se tomu vzpíral. Nikdy nepadl do jeho jedenáctky ani stín touhy po penězích, oni sami hráli vždycky jen o čest, ale vzpomněl-li si na tisícovky v tátově zásuvce, bál se, že by se sotva mohl hájiti.
Nesmírně trapná chvíle přešla. Honza zvedl hlavu a podíval se pihovatému chlapci přímo do očí. "Chlapče", řekl pak pomalu a nezvykle vážně, "není to všecko tak, jak si to představuješ. My jsme, pravda, hrou vydělávali, ale pro peníze jsme nehráli. Ale já vím, že je to těžko vysvětlovat, když člověk nemá důkazů. Nebudem tě tedy nutiti do hry, ale prosím tě, pamatuj na dnešní hovor a dávej si na nás pozor. Možná, že se někdy sejdeme a že si to budeme moci lépe vysvětlit. Sbohem!" A Honza Klapzuba se obrátil k lesu, následován desíti bratry Klapzuby, kteří cítili totéž, co on. Zapadli udiveným klukům do lesa a kráčeli čtvrt hodiny nejostřejším pochodem svého života. Pak se teprve Honza zastavil, podíval se po bratrech a řekl:
"Kluci, dnes byla Klapzubova jedenáctka po prvé poražena. A to hned čtyři k nule. Ten pihovatý kluk byl o třídu vejš".
A deset Klapzubů mlčky přikývlo, neboť řekl to jejich kapitán a tu se nemohlo docela nic namítat.
X
Příhoda s pihovatým chlapcem nepřešla jen tak lehce. Klapzubové již o ní nepromluvili ani slůvka, ale všecka radost jako by s nich spadla. Ty tam byly doby, kdy se dravě hnali po míči v treningu a kdy celé večery strávili vymýšlením nových triků a překvapujících kombinací. A to tam bylo i jejich přirozené, zdravé veselí, bujará radost ze zápolení a vítězství. Chodili kolem jako morousi, všechna cvičení dělali jen z mechanické navyklosti, a zápasy, k nimž je starý Klapzuba podle poznámek ve svém kalendáři dovezl, odbývali jako trapnou povinnosti Jejich hra byla ještě pořád nanejvýš dokonalá a virtuosní, jejich technika a souhra pořád ještě omračovaly, ale vší jejich bravuře a dovednosti chyběla jiskra vášně. Rozdíl jejich hry byl tak nápadný, že přes všechny vítězné výsledky neunikl pozornosti sportovních redaktorů.
"Klapzubové jsou unaveni!" psal tehdy vážený A. E. Williams v The Sportsman. "Nedejme se klamati stále skvělými číslicemi jejich vítězství. Číslice je suchá formulka, která velmi nepřesně vyjadřuje poměr sil a zcela mlčí o podstatě hry. A ta se u těchto mistrů změnila. Ono přemocné kouzlo, kterým kdysi vítězili nejen nad protivníkem, ale i nad obecenstvem, ono nevyličitelné kouzlo svěžesti a životní chuti vyprchalo. Nelze se tomu diviti, všechno, co se stále a stále opakuje, pozbude půvabu a stává se mechanickým problémem. Viděli jsme to na všech profesionálech Spojeného království. Jediné amatérství, čisté a ryzí, vyžadující od svých lidí všelikých obětí, dává jim za to odměnou to nejkrásnější, co tělesná výchova přináší: sportovního ducha. Každá jiná forma sportovní činnosti vede k duchovnímu umrtvení. Klapzubové jsou jistě nejušlechtilejší ze všech mužstvev, která se kdy živila hrou na zeleném trávníku; dík krásné jejich výchově neviděli jsme u nich nikdy onoho pustého kšeftaření, které se žene za goalem jenom pro odměnu, jež je na každou branku vypsána; přes to však podléhají i oni zákonu zmechanisování, již proto, že jsouce zbaveni všech náhod, které rozhodují o hráčích amatérech, dospěli k virtuositě, jež nemá soupeře. Klapzubové jsou unaveni svou vlastní dokonalostí, toť jejich tragický osud; a to je též novým velikým připomenutím mládeži Anglie, že hlavní věcí života je dobrý duch a nikoli pouhá dovednost".
Klapzubové sami sotva čtli tyto řádky londýnského týdeníku, ve své nechuti už ani nerozřezávali časopisů, jež jich docházely. Starý Klapzuba však nemusil čekat, až mu Williams určí diagnosu jeho mužstva. Cítil dávno předtím sám, že hoši nejsou pohromadě, a bylo to pro něho takovým překvapením, že se ani neodvážil o tom mluvit. Obcházel kolem svých lidí jako kocour, který neví, v jaké náladě je jeho pán. Královská lulka byla všecka rozpálená, jak z ní znovu a znovu rozčileně bafčil, ale všecko jeho tajné zkoumání bylo nadarmo. Chlapci se jaksi uzavřeli, dělali poslušně, co nařídil, ale někdejší radosti v chaloupce nebylo. A tak se konečně po dlouhém rozvažování a trápení rozhodl, že na ně udeří přímo. Byli jednou po zápase, už doma, všichni nataženi navečer na dvorečku. Voříšek seděl Honzovi na břiše a koukal do kurníku, kde se praly ospalé slepice, než si našly nejlepší uvelebení na noc. Chlapci leželi na zemi, s rukama roztaženýma, s očima klouzajícíma po oblacích, všichni volné a vydatně vdechujíce vůně, jež větřík sbíral v lese a hnal přes dvoreček do polí. Starý Klapzuba seděl na pařezu, kde se štípalo dříví, dlouho sebou vrtěl, až konečně odplivl a zahučel:
"Setsakra ty kluku kapitánská, tak se mi zdá, že ti to v mužstvu neštymuje!"
Honza si hrál s Voříškovým obojkem.
"A co se vám nelíbí, táto? Přece jsme vyhráli jako vždycky!"
"Ejnu, vyhráli, vyhráli, ale nesměl bych být Klapzuba, abych nevěděl, že už to taky někdy mužem projet! Který setsakra čert vám vlezl do hlavy? Už ani nemluvíte, nezpíváte, nehvízdáte, odkop děláte, jako by vám mičuda překážela - co to s vámi je?"
Mladí Klapzubové počali se vrtět, převalovali se s boku na bok, jako by je půda pálila, ale nikdo ani necekl. A starý Klapzuba, když už jednou začal, šťoural se v jejich svědomí dál.
"Vždyť už si toho i ta naše máma všimla, že jste jako vyměnění! Tuhle přijde za mnou a povídá: Copaks, táto, s těmi kluky proved? - Jářku, co bych proved? - Ona zas, že prej už nejste takoví, jako jste bývali. Ze prej si jí už ani její Jirka nevšimne a tak se mi z toho rozplakala, chudák stará!"
Ono to ve skutečnosti nebylo všecko tak zrovna pravda, jak to starý Klapzuba vyprávěl, ale on, kůže mazaná, si řekl, že musí kluky rozebrat a přimět k hovoru. A už se mu to povedlo. Jirka, maminčin miláček, ihned vylítl: "To není pravda, že si jí nevšímám! To je něco docela jiného! A vůbec, Honzo, řekni tátovi, co nám je! Jen to pěkně vyklop, ať se s tím pořád netrápíme!"
Starý Klapzuba prudčeji zabafčil, ale pak řekl docela mírně a nezvykle srdečně:
"Tak copak máš na srdci, Honzíčku? Jen se mi svěř!"
Honza sehnal Voříška, napolo se zvedl a zadíval se tátovi do očí.
"Táto, kolikpak máte peněz?"
Starý na pařezu sebou škubl. Tohle nečekal.
"Peněz? Co chceš s penězi? Mám sem tam nějakou stovku, ani jsem to řádně nespočítal".
"Víte, táto, to je tak. Vy jste nás vyučil hrát, abychom si mohli vydělávat na živobytí. Pámbu vám to zaplať, dal jste si s námi pěknou práci a mně se zdá, že jsme vám ji nepokazili. Ale to víte sám, že my jsme sami pro peníze nehráli. My jsme nikdy nevěděli a nevíme, kolik jste za hru dostal. A taky se po tom nesháníme. Nám jde jen o jedno - jestli jste už s maminkou nadosmrti zajištěni... Jestli ne, tak už nemluvme, hraje se dál".
Starý Klapzuba bafčil jak lokomotiva.
"A jsme-li zajištěni - to se už nebude hrát?"
"Ne, táto, v tom případě toho necháme! Aspoň za peníze hrát nebudeme! Vždycky jsme se bili jen o čest být první a co se vydělalo, je vaše. Musíme se starat o to, abyste měl s maminkou z čeho být živ. O to jde především. A když už jste ten hovor načal, tož vás prosíme, abyste nám to řekl". "Tak vy teda hrajete jen na mámu a tátu? Setsakra jedenáctko - až čeho pak budete živi vy sami?"
"O nás se nestarejte! Když to nebude možno jinač, půjdeme za trenéry do klubů. Však se o nás ještě porvou". "A vy že byste chtěli rozpustit nejslavnější mužstvo?" "Ano! Nenecháme přece po sobě pošklebovat kdejakého pihovatého kluka, on že hraje pro čest a my pro peníze!" "Hm - tudy na to? Tedy nějakej pihovatej kluk... A to už je pevné rozhodnutí, kapitáne?"
"Pevné, táto!"
"Mužstvo souhlasí?"
Hoši kolem jenom zabručeli. Starý vstal a dlouho vyklepával lulku. Bylo už tma, na nebi svítily hvězdy. Starý nemohl být s lulkou nějak hotov. Nikdo ani nešeptl. Konečně se starý otočil.
"Tak vy tak, kujóni? Vy se nutíte do hry jen k vůli mně? Hm... Tak tedy... tak to tedy zhasnem... čutačky dáme na půdu... rozšněrujeme míče... a vypustíme duše..."