"Nic platno, vypustíme duše! Sbalíme vlajku... Klapzubovy jedenáctky už nebude..."
Brada se mu docela rozdrkotala. Ted teprve chlapci viděli, jak on celým životem visel na jejich díle. Vrhli se k němu, objímali ho, odprošovali, těšili.
"Setsakra, setsakra!" ulevoval si na konec, "nechtě mne aspoň nacpat fajfku jeho englickýho veličenstva. Však už žádnou druhou nedostanu, se žádným potentátem nebudu sedět v lóži! Ejnu, pořád jsem čekal, že se jednou rozbijete, ale vždycky jsem myslel, že to bude pro ženskou! A zatím, koukejme, kluci by chtěli být amatéry! No, pojďte k mamince, ta bude, chudáček, taky koukat!"
Toho večera bylo zas v chalupě po dlouhé době řečí a křiku jako tenkráte, když je táta hnal po prvé do Prahy na zápas. A v tom halasu si ani nepovšimli, že starý Klapzuba vytáhl Klapzubku na zápraží. Stáli tam spolu potmě a Klapzuba do ní hučel svoje pokyny.
"...Ne abys jim řekla, kolik máme! Do hrobu to s sebou nevezmeme, co vydělali, bude jednou jejich. Ale teď ještě o tom nesmějí vědět. Třeba by je ty peníze pokazily. Jsou mladí, ať jdou pěkně po živobytí. Mladému člověku peníze nesvědčí. Půjdou, probijou se, až to v životě vyhrají tak jako na hřišti, budou mít pro peníze rozum... Však až se jednou budou chtít ženit, bude jim nějaká ta tisícovka moc milá..."
Klapzubka, udřené ruce složené pod zástěrou, jen tak popotahovala, aby zadržela slzy. Ale poslouchala ho a na všecko kývala hlavou. Vždyť on, starý Klapzuba, chalupník, uměl všecko na světě tak zařídit, že nad tím vždycky jen žasla a spínala ruce údivem. A tak pochopila i jeho nový úmysl, schválila jej a oba se vrátili jaksi spokojenější k synům do chalupy.
Ti ještě seděli v nejčilejším hovoru a kuli plány do budoucnosti. Všechna jejich kopáčská sláva jako by ani neexistovala; každý se zabýval jenom tím, co bude, co by dovedl, jak by se asi uživil. Jejich přirozené schopnosti, potlačené výhradní starostí o kopanou, se rychle probouzely. Najednou viděli, že život je mnohem bohatší a plnější, nežli jej dosud znali, a že je v něm více a vážnějších povinností pro mladého muže, nežli si dosud dovedli představit. Tou chvílí, kdy sport přestal býti jejich zaměstnáním a stal se tím, čím ve skutečnosti je, zdravou hrou, potěšením a doplňkem občanského života, pochopili, že těžisko leží v práci a nikoli ve hře. Nesměli by to být hoši tak zdravě vychovaní, tak tělesné i mravně utužení, aby neměli smyslu pro povinnosti života. Naopak, jejich mozky kvapně spřádaly a rozváděly všechny příští možnosti a hledaly cestu, jak by mladí Klapzubové mohli co nejrychleji a nejúčinněji stanouti každý na vhodném místě v lidské společnosti. Zkoumali svoje schopností, nadání, náklonností a kdyby je byl starý Klapzuba po půlnoci nerozehnal, byli by mu debatovali do rána. Ale i když byli na lůžkách, neměli na spánek pomyšlení, převrat byl příliš veliký. A tak už dávno kohout vyvolával slávu nového dne, když se jim jednomu po druhém teprve začaly klížit oči. Zaspali toho dne zcela nezvykle, neboť starý Klapzuba jich nepřišel vzbudit, jak jindy dělával. Nechal je spát až do božího poledne a s lišáckým úsměvem je uvítal, když se ráno za hrozného křiku a divení hrnuli k snídani. Starý Klapzuba mohl na nich oči nechat, když je tak viděl sedět u stolu, mladé, zdravé, plné síly a životní chutí. On taky až do včerejška v nich viděl jen hráče, jen hráčský materiál a jinak o nich skoro ani neuvažoval. Dnes teprve si všiml, jak vyspěli a jací jsou z nich urostlí, zdatní mladí mužové. A tak by byl samou radostí a pýchou zapomněl, že má v kapse pro ně veliké překvapení. Teprve když byli po jídle a chtěli se zvednout, škubl sebou a prohodil:
"Počkejte, hoši, něco vám tady přišlo!"
A zalovil rukou v kapse a na stůl položil telegram.
XI
Malý čtvereček složeného papíru zarazil veselou živost mladých Klapzubů. Dívali se rozpačité na tajemnou depeši a tajuplnou tvář otcovu. Konečně se Honza vzchopil a rozbalil telegram. Byl od londýnského Vincence Macešky a zněl:
Austrálie wyzywa match mistrovstvi světa zatři měsice sydney telegraphujte podminki macecka.
Honza podal depeši Josefovi, ten si ji chvějícíma rtoma pošeptmo přeslabikoval a podal ji Karlíkovi a tak šla dál a každý si vlastníma očima přečti neočekávanou nabídku. Za tři měsíce v Sydney mistrovství světa? Klapzubové proti Austrálii? Každý z nich cítil, jak se mu rozčilením tají dech. Zmatené pohledy se zase soustředily na tváři starého Klapzuby, který ani nemrkl a jen lulčičku obracel z koutka do koutka. Konečně Honza přerušil ticho.
"A co vy, táto, tomu říkáte?"
"Co bych já říkal?" zahovořil pomalu starý. "Ze je škoda, že to přišlo tak pozdě! Hrát už nebudeme, tož co se tím trápit? Beztoho jsme se s maminkou dohodli, co se bude teď dělat. Ještě dnes si ve vsi zamluvím pluh a až jej dostanu, pěkně hřiště zaoráme a osijem. To dá ňáký políčko, taková odpočatá půda! Jinač arci, nebejt vašeho rozhodnutí - setsakra kontinent, to bychom se na tu Austrálii vytáhli!"
"To si myslím!" vpadli hned synové unisono. "Mistrovství světa! Copak je potřebí ještě o ně zápolit?"
"Inu - toť se ví, že tady jsme to všecko vyhráli! Ale s Australci jste se přece jenom nesrazili a mají tedy právo vás vyzvat. Ale jaká pomoc - pošleme Maceškovi telegram, že se Klapzubové vzdávají!"
Řekl to klidně, jakoby nic, ale každé slovo bylo jako vybrané bodnutí.
"Ono je to vůbec nemilá věc! Když to tak pohromadě vyjde najevo, rozkřikne se po světě, že se Klapzubáci Austrálie bojí a že raději zahodili flintu do žita!"
"A to zas ne, táto, taková věc na nás nesmí zůstat!"
"Co chcete dělat, setsakra mančafte? Tenhle týden zaoráme hřiště, hned na to budeme sít..."
"Dejte nám pokoj, táto, to přece nemyslíte v této chvíli vážně?"
"Proč by ne? Vzdali jste se hry a já s tím musím počítat. Jak povídám: zoráme, zvláčíme, zasijeme..."
Jedenácti mladých Klapzubů se zmocnila úplná zuřivost. Skřípali zuby, rvali tvrdou stolní desku, kouleli očima. Neúprosná logika starého Klapzuby je uváděla do zoufalství.
"Honzo, kapitáne!" volali jeden přes druhého, "a ty to trpíš? Ty mlčíš? Ty tu hanbu sneseš?"
"Počkejte!" okřikl je Honza a otočil se k otci. "Dobrá, táto, zoráme políčko a ošijeme. Ale co budem dělat pak?" "Inu, setsakra, hospodářství, pak budeme čekat, až obilíčko vzroste. Do žní budeme mít času habaděj..."
"Pravdaže, táto! Ale tohoto habaděje musíme nějak užít. Podejte mi nějakou mapu!"
Dvacet rukou se vrhlo k polici, aby co nejdříve našly starý školní atlas Kozen-Jireček-Metelka, do něhož si červeným inkoustem zakreslovali všechny svoje jízdy. Honza jej rozevřel, našel si mapu celého světa a chvilku ji studoval. "Tady to máme: Brindisi - Bombay 13 dní, Bombay - Sydney 20 dní. Když to dobře půjde, jsme asi za měsíc tam a za měsíc zpátky. To znamená, že bychom ještě přede žněmi mohli být doma!"
"A tedy?"
"Tedy my do té Austrálie pojedeme!"
"Hurrá!"
Řev tohoto výkřiku byl strašný. Všech deset se jich vrhlo Honzovi kolem krku. Starý Klapzuba zas jenom prudce mrkal a fajfčičku nějak horlivě překládal.
"Tož to je vaše poslední mínění?" zeptal se jich konečně. "Setsakra, kujóni, to se mi odlehčilo! Už jsem měl doopravdy strach, že si na konec celou slávu pokaňkáte!"
Ted se zase všech jedenáct vrhlo na tátu a starý měl co dělat, aby ho samým nadšením nepovalili. - A pak zasedli k novým poradám, které se končily, až když maminka přinesla první talíře s dýmající polévkou a nejkrásnější oběd Klapzubů se začal. Konec konců se smluvili na tom, že hřiště se, jak starý Klapzuba navrhl, zaorá a zašije, načež mužstvo odjede.
Ale ta jejich první oračka neprošla, jak se domnívali, jen tak lehce. Jakmile si starý Klapzuba začal ve vsi vypůjčovati pluh, začalo se veliké vyptávání a divení, které letělo od statku ke statku, vzrušilo a vyplnilo všecky hovory v hospodě a dostalo se ještě odpoledne do školy. Pan učitel Jaroušek byl z největších ctitelů klapzubovských, ani ne tak z nadšení pro kopanou, jako ze vzníceného místního vlastenectví. Dolní Bukvičky se jako rodiště Klapzubů proslavily po celém světě a pan učitel Jaroušek považoval za svou nejsvětější povinnost, aby tuto slávu všemi prostředky utvrzoval a udržoval. Proto posílal nejméně jednou týdně do Pražského Deníku podrobné dopisy o tom, kdo v těch sedmi dnech do Dolních Bukviček ke Klapzubům zavítal a jaké nové zápasy starý Klapzuba ujednal. Až bude jednou nějaký historik chtít psáti podrobnější a vědečtější historii Klapzubů nežli je tato, jeho práce se nemůže obejíti bez studia dolnobukvičkovských dopisů v Pražském Deníku. A tak i tentokrát sedl pan učitel ihned ke stolu a ozdobným krasopisem napsal svůj obvyklý dopis:
"Z Dolních Bukviček. Přítel našeho listu nám píše: I naše nepatrná osada Dolní Bukvičky u Kouřimě stává se dějištěm události takřka historické. Jak jest asi širší veřejnosti známo, slyne náš český národ po celém světě svou znamenitostí ve hře, řečené kopaná. V této t.zv. kopané (správně by se mělo říkati 'kopaný míč'), kterážto hra pochází z Anglie a vyžaduje od svých hráčů velikého udatenství tělesného, obzvláště vyniká mužstvo rodiny Klapzubovy, nazvané "S.K. Klapzubova jedenáctka". S pravou husitskou srdnatostí dobývala nám Klapzubova jedenáctka slávy po celém světě. Se zatajeným dechem sledovala její úspěchy celá širší česká veřejnost, leč zvláště my, obyvatelé obce Dolních Bukviček u Kouřimě, neboť jediné Dolní Bukvičky u Kouřimě se mohou chlubiti, že právě pod jejich doškovými střechami stála kolébka tohoto vynikajícího sdružení. Leč s bolem v srdci musíme oznámiti širší české veřejnosti, že se v lůně Klapzubovy jedenáctky zrodilo rozhodnutí, vzdáti se dalšího hraní hry v kopanou a věnovati se občanskému zaměstnání. V nejbližších dnech vnikne lesklá ocel rádla do panenské půdy klapzubovského hřiště v Dolních Bukvičkách u Kouřimě, aby zkypřená půda přijala obilné sémě a vydala v létě svou žeň. Tento téměř symbolický akt znamená konec hráčské slávy Klapzubovy jedenáctky; leč my, obyvatelé Dolních Bukviček u Kouřimě, uvítáme je stejně srdečně ve svém středu i jako prosté občany, pamětlivi jsouce toho, že oni jak svými horlivými a udatnými výkony, tak i někdejším hoštěním J.V. korunního prince anglického, založili nehynoucí dobrou pověst Dolních Bukviček u Kouřimě, o nichž od těch dob s jistou obměnou platí verš Písma: 'Nikoli, Dolní Bukvičky u Kouřimě, nejste vy nejmenší mezi městečky judskými...'"
Redakce Pražského Deníku ani netušila, jakou sensaci touto zprávou vzbudí. Všechny listy ji citovaly ve večernících, zpravodajské agentury ji telegrafovaly do celého světa a druhého dne byla již všechna sportovní Evropa rozčilena a vzrušena skutečností zániku Klapzubovy Jedenáctky. Do toho s druhé strany vletěly londýnské zprávy o utkání s Austrálií, otázka světového mistrovství, a tak byl poplach, jejž dopis pana učitele Jarouška vzbudil, dokonalý. Výsledek toho všeho se jevil na dolnobukvičkovské poště. Od rána do noci běhal starý Mazucha, listonoš, ke Klapzubům s telegramy a expresními dopisy. Vynikající sportovníci, předsedové velkých klubů a svazů, novináři i veřejní funkcionáři vyprošovali si v nich, aby byli pozváni na ten den, kdy Klapzubové zruší své hřiště. Bylo zřejmo, že všichni tento okamžik považují vskutku za historickou chvíli evropského sportu a starý Klapzuba měl pravdu, když srovnávaje kupu té spěšné korespondence prohodil:
"Setsakra Evropa, my už jim jen tak neproklouznem!" Druhého dne dokonce přijelo několik pánů z Prahy a konec konců bylo viděti, že není jiného zbytí než provésti zaorání hřiště jako velikou státní a mezinárodní slavnost. Olympijský výbor ustanovil tedy ihned zvláštní přípravný komitét. Staří veteráni Káďa a Vaník byli požádáni o slavnostní proslovy, a když i ministerstvo školství vyslalo odborového přednostu V.V.Štecha do výboru, bylo zřejmo, že nikdo už k zdařilému průběhu slavností nechybí.
XII
Sláva byla toho dne v Dolních Bukvičkách veliká. V nekonečných proudech se hrnuly od Kouřimě zástupy kopáčů, lehkých i těžkých atletů, letounů i vytrvalců, vrhačů koule i oštěpu, skokanů i zápasníků, veslařů, cyklistů, boxerů, střelců, plavců, motocyklistů, turistů, aviatiků, kulečníkářů, šachistů, pedestriánů, automobilistů, žokejů, yachtářů, šermířů, tennistů, hráčů a hráček házené, lyžařů, bruslařů, polistů, golfařů, rugbymenů, krikeťáků, pěstitelů psů, kanárů a poštovních holubů, rybářů a jiu-jitsuistů. - Hrnuli se po všech cestách a silnicích, hnali se všemi sportovními vozidly, a lesy kolem Dolních Bukviček hlaholily všemi jazyky. Klapzubovic hřiště bylo obklopeno stožáry se státními prapory, nad se věrní brankou byla vybudována řečnická tribuna, všude kolem obcházeli prodavači párků, bonbonů a limonády. O 10. hodině byl již smaragdový obdélník hřiště obklopen nepřehledným černým mořem davů. O čtvrt na jedenáctou uvedl předseda slavnostního výboru na řečnickou tribunu šedivého stařečka.
"Káďa! To je Káďa!" zabouřily davy a stařičký Káďa se nestačil uklánět.
Po dlouhé chvíli se konečně hluk utišil a Káďa, chvějící se stařík, přečti třaslavým hlasem svou řeč. Za stejných ovací vystřídal ho stářím shrbený Vaník, který pro slzy nemohl ani domluvit. Nekonečný jásot však se rozlehl, když se na tribuně objevila jedenáctka Klapzubů s rozrůžovělým tatíkem uprostřed. Kapitán Honza poděkoval několika slovy za účast a chtěl již sestoupiti, když byl přerušen novým jásotem. Jedenáct dívek ve veselých sportovních dresech vystoupilo na tribunu. Byly to členky pražské i brněnské Slavie, Úředníků Karlín a třebíčského Achilla, vesměs borkyně slavné a nepřemožitelné, světové rekordwomenky na všecky trati od šedesáti yardů do půl míle, ve skoku dalekém i vysokém, ve vrhu koulí i oštěpem. Přišly, aby jménem ženského sportu poděkovaly mistrům kopané za jejich příklad a zásluhy a na památku jim připialy drobné slavnostní medaile mistra sochaře Gutfreunda. Klapzubové byli velmi překvapeni a dojati touto nečekanou oslavou a srdce jim velmi bušilo do vyklenuté hrudi, když do ní krásné borkyně vbodly každá svůj špendlík. V tu chvíli mávl V.V.Štech praporkem a vojenská hudba zahrála vítěznou hymnu Klapzubů.
Konečně mohli oslavenci sejíti s tribuny k vlastnímu obřadu. U severovýchodního rohu hřiště stál ofáborovaný a ověnčený pluh, do něhož byl zapražen pár napajedelských koní, kdysi slavných hřebců, dnes však už stářím značně uklidněných.
Starý Klapzuba převzal od vrchního štolby otěže; tu čest, že bude i orání říditi, si nedal vzít. Vyorání první řádky bylo vyhrazeno zástupci vlády. Byl jím ministr zdravotnictví a všichni shledali, že orat dovede ku podivu znamenitě. Zpáteční řádka připadla anglickému vyslanci. Pak přišla řada na předsedu Olympijského výboru, místopředsedu Mezinárodní Footballové Federace, předsedu Svazu, předsedy všech velkých sportovních sdružení, zástupce samosprávy, až poslední řádku vyoral skromný, ale nezapomenutelný pan učitel Jaroušek, první vychovatel hrdinné jedenáctky...
Na celé velké rozloze ideálního hřiště svítila v jarním slunci hnědá převrácená prsť a vrány z lesů usedaly do řádek, aby vytahovaly svůj žížalový podíl...
Zatím hudba se utábořila v podlesí a lidé se rozložili kolem ní na paloucích, ladech a pastviskách, a obrovský piknik zakončil první, oficiální díl slavnosti. Odpoledne se tančilo a večer zas táhly zástupy k nádraží, když byly napřed Klapzubům zazpívaly jejich bojovnou hymnu.
Modravý hedváb večera se snesl na krajinu již docela opuštěnou. Do první tmy svítily jen bílé zdi klapzubovských rodinných domků a jejich samota, lesíkem odtržená od Dolních Bukviček, byla po slávě toho dne ještě osamělejší.
Tím srdečněji a vroucněji bylo však v staré chaloupce, jejíž všechna okénka zářila nezvyklým jasem. U dlouhého stolu v hlavní jizbě sedělo jedenáct Klapzubů a jedenáct dívek, jejichž jména jsou zapsána v tabulkách všech světových rekordů. Starý Klapzuba nepřipustil, aby děvčata, která jim uchystala takové překvapení, byla vehnána do strašlivých tlačenic, jež zavládly toho dne na nádraží. V dohodě s jejich klubovními činovníky přemluvil je, aby přijaly jeho pohostinství. Dva bílé domky byly pro ně ještě odpoledne upraveny a večer, když všechno odjelo, mistryně atletiky zasedly s mistry kopané k společné rodinné večeři.
Bylo to zcela zvláštní kouzlo, jež tyto mladé lidi zachvátilo. Klapzubovi hoši nestýkali se do té doby s dívkami. Vyskytla-li se některá v jejich okolí, byla jim směšná nebo hloupá vší svou náročností a malicherností. Každá se chtěla hned líbit, každá se fintila a kroutila, aby si některého z nich naklonila, a většina z nich běhala za Klapzuby jako blázen. To všechno bylo těmhle zdravým, rozvážným a hrdým hochům protivné, ba měli až strach, aby se některý z nich nedal omámit a nebyl pak pro mužstvo ztracen. Tím však příjemnější bylo pobesedování s těmito děvčaty. Tady nebylo žádné koketerie a žádného planého žvatlání. Děvčata věděla z praxe, co je běh a jak se musí dýchat, vyptávala se na zkušenosti a praktiky Klapzubů a ti zas s velkou radostí poučovali své nové přítelkyně, jak se dosáhne nejpružnějšího odrazu nebo kdy je nejlépe provésti masáž. Tyhle odborné věci a pak vzájemné veselé vzpomínky na jízdy a starty za hranicemi udržely kolem celého stolu nejsrdečnější hovor, a když Klapzubové doprovodili atletky k jejich domkům a přáli jim dobrou noc, sami si přiznali, že tak milého a kamarádského pobesedování dosud nezažili. A starý Klapzuba je v tom horlivě utvrzoval, a když se chlapci natáhli na své kavalce a postele, chodil ještě dlouho po zápraží a spokojeně báněl z královské lulky. Bylo už po půlnoci, když vrzla vrátka a Klapzubovic maminka na něho potichu zavolala, aby šel spat.