Klapzubka vyklouzla, z boudy vyběhl Voříšek a všichni tři šli podél té slavné oranice k protějším domkům. Bylo tam všude boží ticho a mír, všechna světla zhasnuta, nikde nic, co by rušilo. Manželé Klapzubovi se zase vraceli zpět. Na půl cestě se starý zastavil.
"Tady spí děvčata", povídal potichu, "a tam spí hoši. Dá Pán Bůh, že z té sportovní slávy šťastně vyplujou do života". "Dejž to Pán Bůh, tatínku", zašeptala Klapzubka. A oba po špičkách vklouzli do spící chaloupky.
XIII
Haló, moře! A obloha, slunce a nekonečno! Není vln v těchto dnech úpalu a dusna. Moře je mrtvo, jakoby ubito kolmými paprsky, a lodní příď marně je řeže na své nekonečné dráze. Pěna vyskočí po obou bocích lodi, dvě rýhy, do nedozírna se rozbíhající, jsou na ní zavěšeny, ale jinak je vše mrtvé a ospale nehybné. Skoro není ani znát, že se loď pohybuje; jen někdy se obzor zatemní růžovými obrysy hor, jež jsou spíše jen sen a zdání a fata morgana. Někdy se loď k nim přiblíží a šine se podle břehu. Pak je viděti žlutočervenou poušť a někdy pár palem a vesnice zpustlých domků a muže v bílých burnusech a ženy v strakatých sukních a dlouhé řady velbloudů, již běží klátivě, jeden připiat k druhému.
Klapzubové leží na lehátkách ve stínu velké marquisetty, mhouří oči před bolavou záplavou bílého světla a dívají se beze slova, jak před nimi míjí panorama arabského břehu. Když dusno a mučivá žízeň dostupuje vrcholu, vzpomínají na sytou krásu Středozemního moře. Jak tehdy, před týdnem, myslili, že nevydrží v tom vedru, a jaké to vlastně bylo mírné podnebí proti tomuto peklu Rudého moře! Jak hrálo tam moře sterými barvami! Jak letěla oblohou oblaka! Jak vlny bily a rozbíjely se, jak se honily, tříštily a znovu rostly! A přivírajíce oči jdou Klapzubové vzpomínkami ještě dále zpět až k vonícím borům a šťavnatým doubravám, k paloučkům, svítícím pampeliškami, k potoku, jenž od olše se vine k olši, ke hřišti v podlesí, jež nyní je zaoráno, ale u něhož stojí chaloupka se stařenou, broukavě hospodařící. Ještě nikdy nebyla, chuděrka, na tak dlouho od nich opuštěna; zbyl jí už jen ten lichometný Voříšek, ale i ten už stárne, polehává a na cizí štěkává vyšeptalým štěkotem. Ještě dobře, že se těch jedenáct čiperných děvčat na nádraží zapřisáhlo, že budou střídavě jezdit do Bukviček, aby osamělou Klapzubovic maminku povyrazily a potěšily. Vždyť beztoho večer, když se mlhy položí nad luka a borky, bude maminka samotinká sedět na schůdku u dveří s rukama spuštěnýma v klín a za tryskajícími hvězdičkami bude si vymýšlet všechny ty podivné kraje, do nichž vede jejího muže a hochy poslední cesta za slávou a ctí.
To večery na palubě Princess Mary jsou jinačí. Ochlazený vzduch vyláká ze všech úkrytů společnost vedrem a dusnem zemdlenou, žárovky se rozzáří, lodní kapela vyhrává a cestujícím nastává několik hodin společenského života. Jsou to skoro vesměs Angličané a Angličanky a Klapzubové mají tu tedy velký sbor ctitelů. I nejsušší učitelce angličtiny, jedoucí učit na střední škole v Benaresu, zrychlí se odměřený tep anglického srdce, když slyší, že těchto jedenáct chlapíků jsou rekordmeni kopané. Hoši jsou tedy celý večer obklopeni novými známými a obdivovateli, ale nejužší přátelství uzavřel tady otec Klapzuba. Bylo to večer toho dne, kdy vstoupili na palubu v Brindisi. Hoši opojeni novostí lodního zařízení se toulali po lodi, všechno prohlížejíce a zkoumajíce, starý Klapzuba však přenesl svou skládací židli co mohl nejdále na příď a tam se usadil. Za chvilku přitáhl za ním ramenatý čahoun v pomačkaných šatech a ohromných botách, s lulkou, jež se na chlup podobala královské lulce Klapzubově, a spustí angličtinou, jako když vrže a skřípe a drkotá nenamazaný trakař:
"Vy jste pan Klapzuba?"
Klapzuba sebral honem všechnu svou zásobu anglických slovíček, chvilku v nich vybíral, až konečně kývl hlavou a řekl:
"Yes".
"Já jsem colonel Ward z indické armády", řekl na to čahoun, "vy se mi líbíte a proto bych chtěl tu sedět s vámi. Co tomu říkáte, pane Klapzubo?"
Ale tohle byla už na starého Klapzubu příliš složitá řeč, slovíčka se mu zamotala, až si odlehčil, výraziv prostě:
"Setsakra Babylon, yes".
Načež si s colonelem Wardem hrozné dlouho třásli pravicí. Colonel se natáhl do své židle podle Klapzuby. Bukvičkovský tatík měl zprvu nahnáno, jak to dopadne, až se ten pán rozpovídá, ale ono nic. Colonel jen seděl, bafčil a plival, tož Klapzuba taky seděl, bafčil a plival a tak seděli, bafčili a plivali ve dvou. Asi za hodinu zvedl colonel ruku, ukázal na bílého ptáka, který letěl kolem, a řekl anglicky:
"Racek".
Klapzuba kývl hlavou:
"Yes".
Za hodinu nato spatřil Klapzuba vynořujícího a potápějícího se delfína. Chvilku se na něho díval, pak zvedl ruku a řekl klidně:
"The ryba".
Načež colonel Ward pokývl vážně hlavou:
"Yes".
A zas seděli, bafčili a plivali dál. Když se po prvé v Rudém moři přiblížili ke břehu, řekl Ward:
"Arabia".
Klapzuba odvětil:
"Yes".
Později ukázal Klapzuba lulkou na břeh a pravil:
"The vembloud".
Colonel přikývl:
"Yes".
A tak spolu projeli jednoho jitra úžinu Adenskou a octli se v moři Arabském. To konečně zas bylo pravé moře, vzduté a rozvlněné, věčně se rvoucí a tetelící. Princess Mary se rozběhla do něho jakoby s novou chutí. Jak vyrazila z úžiny Adenské, octla se ve vlnách, kde celé ohromné vodní plochy se zvedaly a klesaly a kde příď parníku začala svůj nepřetržitý pomalý pohyb nahoru a dolů. Starý Klapzuba s colonelem Wardem neopustili svého stanoviště. Zůstali na té houpačce, jejíž zobák byl vytrvale obrácen k jihozápadu. Odcházeli jen na jídlo a na vyspání, ale v těch krásných nocech vysedávali na přídi daleko přes půlnoc.
Až jedné takové kouzelné noci vynořila se před nimi světla a světýlka, maják vrhal své bílé a zelené pruhy, siréna se za nimi rozkoukala a colonel Ward pravil:
"Colombo".
A starý Klapzuba dodal:
"The konec".
A oba zakývali hlavami a řekli:
"Yes".
Ráno se loučili nekonečným tisknutím rukou, beze slova Oba cítili, že se mezi nimi utvrdilo přátelství na věky a že do své smrti nenajdou již nikoho, s kým by si tak dobře porozprávěli jako za té jízdy z Itálie na Ceylon. A nyní si zmizeli, aby se nikdy nesešli, neboť Ward odjíždí ihned kamsi do Zadní Indie a Princess Mary již večer opustila Colombo a zamířila na Sydney.
XIV
Inseráty, plakáty, nosiči reklam, promítané nápisy v biografech a v noci na stěnách domů, transparentní hesla na svítilnách, miliony fotografií, úvodníky v novinách, stohy letáků, to vše zpracovávalo po dva měsíce celou Austrálii k vrcholnému zápasu s Klapzuby. Průběh jejich jízdy sledovaly a ohlašovaly jiskrové depeše den za dnem a v sázkových kancelářích se hromadily obrovské sázky pro i proti. Pět k jedné stály sázky pro Austrálii, když se nejlepšímu sportovnímu zpravodaji G. B. Greenwoodovi podařilo vniknouti na palubu Princess Mary a pozorovati Klupzuby při hře na palubě a pak pod sprchami. Výsledek toho byla depeše, která naděje Austrálie srazila na tři k jedné. Když se Klapzubové sami objevili na palubě před nepřehlednými davy, které je v Sydneyi očekávaly, klesla Austrálie v sázkách na jeden a půl. Pak se však do toho vložili vlastenečtí sportovci a ohnivou kampaní rozplamenili krajany, že se sázelo na Austrálii šest proti jedné.
Týden před zápasem bylo město přeplněno cizinci, kteří již čekali na utkání. Ale denně vjížděly do přístavu nové a nové lodi, přecpané zvědavci, kteří spali na půdách, na loďkách, ve stanech za městem. Večer před zápasem vymohly si davy otevření stadia, vrazily dovnitř jako strašlivá vlna a obsadily hned nečíslovaná místa, aby si je zajistily. Desítky tisíců lidí spaly tu schouleny na kamenných sedadlech a celá armáda kočovných krčmářů měla tu od nejrannějšího jitra obrovské obchody. Dvě hudební kapely byly už dopoledne vyslány do stadia, aby křepkými pochody a foxtrotty udržovaly rozčilené davy v dobré náladě. Přesto docházelo k nesčetným hádkám a srážkám a mnoho pěstních kloubů se rozbilo při zajišťování lepších míst.
Od dvanácti hodin se tribunové obecenstvo specialisovalo na vyrážení hromadných výkřiků. Vymyslila se nějaká pěkná věta, jako na příklad: "My chceme vidět Klapzuby na hromadě!", nebo "Pusťte na starou Evropu klokany!" a celá tribuna ji hezky v taktu zarvala. Z toho se rozvinul boj mezi severní tribunou a jižní, která z nich zarve silněji. Byly to takové orgie spojených hlasivek, že hudba přestala hrát a spokojila se tím, že jenom po zvlášť zdařilém zařvání zahrála tuš. O druhé hodině tribuny už jen sípaly a křiklavý match mezi Severem a Jihem zůstal nerozhodnut.
V tu dobu bylo už stadion přecpáno diváky, že se zdálo, že se musí roztrhnout O půl třetí dal náčelník policie zavříti brány. Tisíce hlučících opozdilců, kteří uvízli před branami, začali klít a láteřit. Ale brány zůstaly nehybně ve zdech stadia a davy venku byly odsouzeny procházet se kolem zapověděného ráje a jen z náhodných výkřiků, potlesku, hvizdotu a řevu mohly soudit, co se děje uvnitř.
Byl to prazmatený hluk a jek, stálý vlnivý hukot, jenž se přeléval přes vysoké zdivo stadia. Do začátku zápasu chybělo ještě pět čtvrtí hodiny a proto se ti, kteří se nedostali dovnitř, po několika marných pokusech o vniknutí rozložili na trávnících kolem zdí. Dvě minuty po čtvrté hodině byli ve svých hovorech vyrušeni mohutným pleskotem, jenž zněl jako prudký déšť. To letěl arénou uvítací potlesk - Klapzubové patrně nastupují. Po třech minutách nový potlesk a dupání a mnohonásobné ryčné výkřiky - mistři Austrálie vběhli asi na hřiště. A pak rázem zoufalé ticho, mrtvé a bez konce. Vyhoštěnci za zdí zbledli rozčilením a se vztyčenými hlavami se snažili zachytiti sebe menší zvuk ze stadia. Ale bylo ticho, jako by kdosi neviditelný spustil nad celou arénou se stošedesátitisíci diváků obrovský skleněný poklop.
Nekonečné minuty se pomalu vlekly po vytažených hodinkách.
Najednou sebou všichni trhli. Ostrý hvizd píšťalky prořízl vzduch. Dzin - dzun - dun - dun - zvonivé duněly údery v míč. Vyhoštěnci sledovali vytřeštěným zrakem měnící se směr, odkud rány přicházely.
V jednu chvíli se žlutozelený míč vznesl nad hradby jako raketa, zatetelil se leskle ve slunci a neslyšně opět sjel za zeď. Dvojí ostré zadunění následovalo.
V tu chvíli vyrazili tři kluci ze zatáčky hlavní třídy předměstí. Běželi za sebou dlouhým krokem atletů, zvedajíce pěkné nohy a dopadajíce pružné na špičky. Rozdrbaný kluk s černými kudrnami pod červenou čepicí vedl a oba ostatní byli v dobrém závěsu. Na půl cestě před stadiem začal poslední přidávat, prostřední se ho chytil, a tak doběhli zbytek cesty v rozvinuté linii. U prvního hloučku odmítnutých se zastavili. Každý z nich měl pod paží balík novin.
"Zvláštní vydání Heraldu!"
"Nástup mužstva na hřiště!"
"První minuty zápasu! Kupte Herald! Kupte Herald!" Pronikavý jekot tří mladých hrdel strhl rozčilené posluchače. Je-li možno, že by už...? Vrhli se na balíky novin.