Podivný a nevídaný byl chrám Velké neboli Nejvyšší bohyně, Aštoret, Vládkyně podsvětní propasti, ženské trojice: Any, Belity a Daukypy, Královny země a plodnosti, Kybely a Rheie všeodnášející, Matky bohů, Vládkyně nocí. Nikoli však Afrodíty, jak ho mylně nazval Alexandr a po něm i Ptolemaios.
Dvojité hradby s krychlovitými věžemi vytvářely na okraji lesíka obrovských borovic rozsáhlé čtvercové nádvoří s řadami nízkých košatých stromů, které Tháis neznala. K jejímu údivu se mezi stromy pohybovali nebo leželi obrovští skvrnití býci, koně a lvi a na hradbách posedávali černí orli.
Stráž v pozlaceném pancíři s kopími na deset loktů dlouhými propustila pouze Tháidu a Za-Ašt, celý hetéřin doprovod musel zůstat v prostoru mezi hradbami. Koně stříhali ušima, neboť cítili blízkost dravců, ale jejich druhové ve dvoře si lvů vůbec nevšímali. Až sem vanulo aroma arabských vonných olejů, linoucí se z otevřených dveří chrámu, vybudovaného na podstavbě z neotesaných kamenů. Tháis spěchala, aby už byla na schodišti, ale podivná společnost zvířat nepoctila ženy a jejich průvodce ani pohledem.
Sloupy z černé žuly sto loktů vysoké prý podle pověsti postavil Dionýsos. Střežily vchod do jižní části nádvoří, kde stál rozložitý chrám. Jeho křídla byla z velikých zelených cihel. Na střechách bočních přístavků rostly švestky a perská jablka. Bělokamenné schodiště vedlo z podstavby k hlavnímu vchodu nad širokým krychlovým výstupem, který měl tmavočervené a v slunci ohnivě svítící keramické obložení. Vchod byl rozdělen dvěma sloupy na tří průchody s širokými rámy z černého kamene. Po jejich stranách drželo sedm čtverhranných sloupů plochou střechu se zahradou a s promenádou. Střed střechy oživovala pravoúhlá nadstavba bez oken a dveří.
Někdo z vlivných Tháidiných ochránců už předem oznámil její příjezd. Jakmile hetéra vstoupila na plošinku před vchodem, objevil se před ní zástup žen. V jejím středu stáli muž a žena v těžkých krumplovaných řízách stejného střihu, ale rozdílných barev: muž byl v bílém, žena v černém.
Tháis jim předala skříňku od Alexandra a byla poctěna hlubokou úklonou. Kněžka v černém peplu ji vzala za ruku a odvedla do chrámu. Za dveřmi obloženými zrcadlově lesklým elektronem byla svatyně se stropem z lístkového zlata.
Na čtverhranném bílém podstavci trůnila soška Veliké matky, Astary neboli Rheie, něco přes dva lokty vysoká. Byla velmi stará (podle pověsti několik tisíc let) a zpodobovala nahou ženu z terakoty se světle hnědou glazurou, hodně připomínající opálenou kůži. Žena seděla na nohou složených pod sebou, trup měla mírně stočen doprava a s rukama v bocích se opírala dlaní o vystouplé břicho. Nesmírné boky, mnohem širší než rozložitá ramena, tvořily podstavec mohutného těla s těžkýma rukama a velkými, pravidelnými polokulovitými prsy. Rovný a dlouhý krk, takřka stejně silný jako úzká podlouhlá tvář se sotva naznačeným obličejem, dodával soše výraz hrdého napětí — entaze.
Z ramen jí splývaly síťové řetízky ze zlata, posázené fialovými hyacinty a smaragdy, a na čele jí hořel živým plamenem jakýsi nevídaný kámen. Později Tháis zjistila, že kámen v noci jasně září a osvětluje svatyni.
O krok dál stála v stínu výklenku na podobném podstavci socha mužského boha s hrubě řezaným lopatovitým plnovousem. Oba podstavce spočívaly na bronzových kolech s širokými loukotěmi. O velkých slavnostech za měsíčných nocí spouštěli tyto těžké vozy nějakým způsobem na chrámové nádvoří. Dál už vezli Rheiu-Astaru lvi a mužského boha, jehož jméno Tháis nepostřehla, posvátní býci.
Nejvyšší kněžka, která nechtěla nebo neuměla mluvit jazykem koiné, mlčky rozepjala spony Tháidina chitónu a spustila jí ho do pasu. Z hluboké tmy svatyně vyšly rychle a nehlučně dvě skupiny mladých kněžek se soustředěnými, zachmuřenými, takřka hrozivými obličeji, napodiv stejně vysoké a stejné barvy vlasů. Rozestoupily se po pravé a levé straně sochy Kybely-Rheie a Tháis si je mohla prohlédnout zblízka. Ty, které stály vpravo, měly všechny temně rusé „foinícké“ vlasy a místo šatů je od krku až po kolena obepínala jakási rybářská síť ze silných červených provazců, upletená přesně na tělo. Tento neobvyklý šat stahoval místo pásku černý řetěz z čtverhranných spon. Stejně černý pásek s ozdobným kováním ho uchycoval i na krku. Nad koleny a v zápěstích upínaly síť černé náramky. Vlasy zastřižené jako u otrokyň, sčesané dozadu a stažené pevným uzlem lemovaly nízká široká čela a zdůrazňovaly zlověstný lesk v tmavých očích.
Kněžky patřily k různým národnostem, ale byly jedna jako druhá, měly stejnou barvu vlasů, stejně pravidelnou tvář, dokonalé silné tělo a byly i stejně vysoké, asi jako průměrné Helénky.
Vlevo stály ženy s tmavobronzovou kůží, černovlasé, v černých, mnohem silnějších síťkách a s pásky, náramky a nákrčními řemeny z červeného bronzu. Uhrančivé lesklé oči jim hořely divokým plamenem. Z dlouhých vlasů sčesaných do těžkých uzlů jim trčely zlaté střenky dýk. Kněžky si proslulou hetéru s měďnatým tělem zvědavě prohlížely. Tháis se na ně usmála, ale v zachmuřených pohledech služebnic Astary — Rheie — Kybely se v odpověď nemihl ani náznak úsměvu.
Rusé kněžky stály s rukama předpaženýma ve výši ramen a s dlaněmi kupředu, černé kněžky měly ruce připaženy dlaněmi na mohutných bocích a prsty roztažené.
Rusá kněžka stojící úplně napravo podala opatrně hlavní kněžce maličkou zlatou nádobku. Ta do ní ponořila malíček a pomazala Tháidu nad obočím červeným, ostře a svěže vonícím olejem. Athéňance se lehce zatočila hlava. Maně si vzpomněla, že kdesi slyšela o červeném Aštoretině oleji, jehož jedna drachma stála pohádkové jmění.
Černá kněžka zleva držela pohár z chalcedonu. Teprve teď si Tháis všimla, že všechny kněžky, černé i rusé, měly na nehtech zašpičatělé destičky z elektronu, které se blyštěly jako malá zrcátka. Nejvyšší kněžka vyňala z poháru trochu tmavé masti, křížem přejela Tháidě přes ňadra a pod nimi a natřela jí bradavky. Kůže na těchto místech zmodrala. Tháis se polekala, nezůstanou-li jí skvrny.
Kněžka jí jako dříve mlčky rozepjala náhrdelník se zlatými hvězdami, prohlédla si je a poprvé se usmála. Sundala si neobyčejně krásný náhrdelník z nebesky modrých berylů, zasazených do světlého zlata. Tháis naznačila gestem nesouhlas, kněžka si toho však nevšímala a ovíjela jí beryly kolem krku. Objala rukama hetéřin štíhlý pas, znovu se usmála a zapjala jí hvězdičkový náhrdelník kolem něho. Ještě jeden pohyb štíhlých prstů a přes Tháidino břicho mířila dolů modrá šipka. Kněžka poodstoupila a tleskla. Okamžitě jí přinesli kráter s nějakým nápojem. Omočila si v něm rty a vybídla Tháidu, aby se také napila, a pak číše obešla všechny rusé i černé kněžky, kterých Tháis napočítala osmnáct, devět na každé straně. Tháis se cítila nesvá, jak na ni byly ze všech stran upřeny zraky bez nejmenšího náznaku odsudku či souhlasu, sympatie či záští.
„Došlo k významné události,“ promluvila pojednou helénsky nejvyšší kněžka se zřetelnou aiólskou výslovností, „náš host nosí starobylý znak ženského tajemství a síly, písmeno,mý’,“ a ukázala na hvězdičkový náhrdelník v pase hetéry. „Proto ji zařazuji do nejvyšší skupiny. Odveďte ji do pokojů pro ni připravených.“ Po těchto slovech kněžka Tháidu políbila horečnatě horkými a suchými rty a opakovala pak všechno ještě jazykem, který Tháis neznala.
Dvě kněžky stojící na vnější straně řady, černá a rusá, přistoupily k Tháidě, s úctou se jí poklonily, zapjaly jí chitón a opatrně ji vzaly za ruce. Tháis se rozesmála, uvolnila se a kráčela mezi oběma ženami, přičemž se nezapomněla poklonit soše Rheie.
Velmi dlouhá chodba mezi tlustými zdmi se mírně svažovala. Připomínala Tháidě egyptské chrámy. Na okamžik jí sevřel srdce smutek nad minulostí, v paměti ještě tak živou. Na konci chodby matně ozařovala olejová lampa masivní měděnou mříž, která zahrazovala průchod. Černá kněžka sykavě hvízdla. Zařinčel řetěz a u mříže se objevila žena, velmi podobná černé kněžce, ale bez síťky, pásu a náramků, s rozcuchanými vlasy. Otevřela mříž zakrývajíc si obličej a hned odskočila ke zdi. Tháis si všimla, že žena je přikována ke zdi lehkým řetězem.
„To je otrokyně?“ zeptala se hetéra, aniž si uvědomila, že její průvodkyně nemusí znát jazyk Helénů. „Je jako…“ a ukázala na černou kněžku.
Po tváři černé kněžky se mihl poprvé lehký úsměv, ale odpověděla rusá kněžka, která jen obtížně hledala slova koiné: „Je potrestaná kněžka.“
Východ z chodby zatarasovaly těžké dubové dveře. Rusá kněžka třikrát zaklepala, dveře se otevřely a zalilo je oslepující denní světlo. Otevřela jim Za-Ašt, svlečená a s rozpuštěnými vlasy.
„Promiň, paní, nestačila jsem se obléci. Přivedly mě sem dolením chrámem a svlékly mi šaty.“
„Proč?“
„Prohlížely si mě jako na trhu.“ Jako na dotvrzení jejích slov přistoupila k Foiníčance rusá kněžka a ohmatala jí ramena a ruce. Tháis bezohlednou ženu rozhořčeně odstrčila a výmluvně jí dala najevo, aby odešla.
Všechny hetéřiny věci už ležely na kobercích v druhém pokoji, který vedl na otevřenou terasu, odkud se scházelo schodištěm k cestě lemované vysokými borovicemi. Tháidě byly přiděleny pokoje na vnější straně chrámových zdí a v nich byl zřejmě onen průchod s mříží.
Tháis se zhluboka nadechla suchého, borovicovou pryskyřicí a pelyňkem provoněného vzduchu. Cítila se nemocná, takhle jí ještě nikdy nebylo. Neustále se jí točila hlava, prsa a břicho namazané modrou mastí měla v jednom ohni. V ústech jí zůstala trpká chuť chrámového nápoje. Po zádech jí přeběhlo mrazení. Vrátila se do pokoje. Mlhavě, jako v polospánku si všimla podivného lesku v očích Za-Ašt, chtěla se jí zeptat, zda jí v chrámu taky něco nedali vypít, ale přemožena náhlou malátností sklesla na postel do polštářů a přikrývek s cizí vůní. Okamžitě usnula, vyděšeně vyskakovala a vzápětí znovu upadala do spánku. Mučily ji stále nové, nesmírně silné pocity a přeludy, živější než ve skutečnosti. Čarovná mast nebo nápoj či obojí dohromady vyvolaly v hetéře neukojitelnou milostnou žádost. S úděsem pocítila své vlastní tělo jako něco cizího, hárajícího divokými touhami, které spoutávaly rozum a vůli a vháněly všechny tělesné síly a pocity do jednoho ohniska její ženské podstaty. Byla obklopena nesmírně hlubokou žhavou tmou, bez jediného záblesku světla a svěžesti. Vzdychala, házela sebou a zmítala se v hrůzných snech, jaké si předtím neuměla představit ani v nejhorečnatějším blouznění. Několikrát ji probudila hrůza před propastí, která se otevřela v ní samé. Neznala protilék proti jedu, který jí podala kněžka. Byla celá omámená, tělo rozpálené mastí stravoval plamen. Ve svých žádostech klesala stále níž a převtělovala se v prvobytné mytické hrdinky — Ledu, Filarrenippu a Pásifaé. Přemáhaly ji temné síly Anteróta. Kdyby se nebyla duchovně zocelila u orfiků, byla by se vřítila do Rheina chrámu a úpěnlivě prosila bohyni, aby ji osvobodila. Když se znovu probudila, potácivě a zimničně se došátrala ke skříňce s léčivým kořením a nějakým způsobem se jí podařilo rozpustit ve víně kousky sušené šťávy z makovic. Vypila celý pohár a brzy se propadla do tupého spánku beze snů…
Vyčerpanou Athéňanku probudil čistý a chladivý vítr, který se zrána přihnal z východních rovin otevřenými dveřmi a okny. Div nezasténala, bolely ji všechny svaly jako po nepřetržité dlouhé jízdě na koni. Rozkousané rty jí otekly, ňader se nesměla dotknout. V sousedním pokoji na rohoži z rákosí našla Za-Ašt zmítající se jako v horečce. Když ji probudila, nemohla se Za-Ašt vzpamatovat a zírala na svou paní vyděšeně a zároveň zavile. Chladná zlost se zmocňovala i Tháidy, v duchu proklínala všechny chrámové zvyky, které ji dříve tak zajímaly, i zákeřné Astařiny kněžky, protože jí daly schválně silný lektvar, aby Afrodítina vyznavačka poznala sílu Veliké matky.
Tháis dala Foiníčance napít a přetřela jí spánky osvěžujícím olejem. Konečně vrávorající Za-Ašt obstarala teplou vodu, vykoupala a namasírovala Tháidu a sama se postupně také úplně vzpamatovala. Z chrámu jim přinesli jídlo, naštěstí velmi prosté — med, mléko, placky a sušené hrozny — , do něhož nemohl být přimíšen žádný jed.
Jídlo Tháidu posilnilo, sešla k lesíku a chtěla navštívit svůj strážní oddíl, který se usídlil mimo chrám. Cítila příliv nové energie, zrychlovala krok, až se jí konečně radost rozlila po celém těle a ona se dala do běhu. Za ohybem cesty div neskončila pod kopyty koní. Pět jezdců jí jelo vstříc a vedli jí na oprati dva koně přikryté perskými sedlovými přehozy. Jeden z nich se postavil na zadní a pronikavě zaržál. Tháis poznala Salmaach jen podle toho, jak ji kobyla volala, a podivila se své roztržitosti, přičítala ji účinku jedu. Boanérges běžel vedle Salmaach a tiše zaržál, jako by se styděl projevovat své city. Salmaach sklopila uši a pokusila se vyhazovat, aby mu zabránila běžet k paní. Mimochodník nechal kobylu přejít a pojednou ji kousl do zadku. Salmaach vyrazila, proběhla kolem a Boanérges se zastavil přímo před Athéňankou. Ta se bez dlouhého rozmýšlení vyšvihla na jeho hřbet a vytrhla konivodovi uzdu. Boanérges se vyřítil takovou rychlostí, že za sebou rázem zanechal celou společnost. Tháis klusala asi jeden schén, pak vjela do lesíka a tam ryzáka zastavila pevně sevřenýma nohama, popleskávajíc ho po širokém krku. Velitel doprovodu — lochágos (setník) — ji dohnal a přísně jí domlouval, že tady, v neznámé zemi, není radno, aby chodila nebo jezdila sama. Na veselé hetéřino žertování makedonský veterán sklíčeně odpověděl, že ona má sice obdivuhodnou odvahu, avšak on že se bude muset brzy rozloučit se životem, takže se mu ani nezahojí všechny rány a už se nezúčastní žádné nové slavné bitvy.
„Proč?“ zeptala se Tháis.
„Protože tě unesou nebo zabijí. Pak mi nezbude než požádat kamarády, aby mě probodli, protože bych nepřežil hanbu, že jsem tě nedokázal ochránit, a taky abych se vyhnul trestu smrti, jaký si pro mě vymyslí Ptolemaios ale co on, sám náš božský Alexandr!“
Upřímnost starého vojáka hetéru zahanbila. Přísahala při vodě Stygu, že už bude poslušná. Nevzdálí se od chrámu ani na koni. — Budeš-li se chtít projet, postačí ti jeden voják, — rozhodl velitel, — ten dokáže krýt tvůj ústup, než seženeš pomoc. — Mladý hestiót Lykofón, krásný jako Ganymédés, přesedl ze svého koně na Salmaach a dojel si k táboru Makedonců pro zbraň. Čtyři jeho druzi na něj čekali, až se vrátí, a s přáním zdraví krásné ochránkyni odjeli, aby se připojili k dalším sedmi Makedoncům, kteří projížděli koně na jih od chrámu. Tháis znala Lykofónta ze společné cesty do Hierápole a několikrát si všimla jeho nadšených pohledů. Usmála se na něj a zamířila s mimochodníkem k východu, kde rostly menší a řidší borovice a kde začínaly pískové pahorky s čapkami tamaryšků. Několik stadií vpředu obklopovaly vlny písečných dun velký remízek neznámých, topolům podobných stromů. Tháis se do té osamělé houštiny pojednou chtělo nahlédnout, jako by skrývala něco zakázaného. Koně se s námahou brodili pískem, až se konečně přiblížili k zvlášť velkému pahorku. Jakmile dosáhli jeho vrcholku, oba jezdci údivem vykřikli. K úpatí vrchu srpovitě přiléhalo malé jezírko s nesmírně čistou vodou a blýskalo se v slunci. Tam, kde bylo jezero hlubší a vodní hladinu stínily vysoké stromy, přecházela její barva do sytě tyrkysové. Východní vítr sem nepronikl a rákosí, které zeleným polokruhem obklopovalo modrou vodu, jen nepatrně ševelilo špičatými vrcholky. Nezpozorovali tu ani stopu člověka, a tak Tháis zatoužila v tomto nádherném místě se vykoupat. Rostlinstvo nasvědčovalo tomu, že voda v jezeře je sladká. U severovýchodního cípu jezírka, u „špičky srpu“, vyvěraly prameny.
„Sjeď dolů, ale ne daleko,“ řekla Tháis Lykofóntovi, „nakrm koně a já se vykoupám a pak přijdu za tebou.“
Mladý Thessal odmítavě zakroutil hlavou.
„Tam roste hippofontés, tráva pro koně jedovatá. Musím na to upozornit kamarády, aby je sem nehonili na pastvu.“
Za dunami se na povlovné rovině kolébala bledě zelená tenkostébelná tráva, prorážející v pruzích mezi keříky pelyňku a vysokými trsy osinatce. Traviny se táhly až k vzdálenému borovému lesu na okraji předhůří porostlého doubím.
„Pak tedy koně drž a nepouštěj je k jezeru. Nevíme, jaká je v něm voda.“
„A co ty, paní Tháido.“
Athéňanka ho uklidňovala zdviženou rukou.
„Než půjdu do vody, zkusím, jaká je. Koně raději přivaž ke stromu.“
A Tháis sklouzla po prudkém písečném svahu, jen taktak se zastavila u okraje vody, odhodila sandály, omočila si nohu a pak si ošplíchla obličej. Byla to čistá, chladivá, pramenitá voda. Po kalných vodách Nilu a Eufratu připadala Tháidě vzácná. Jako pravá Helenka si dobré vody nesmírně vážila. S radostným výskotem se vrhla do tyrkysové a jako sklo čisté hlubiny, přeplavala úzké jezírko, vyskočila na bílou písčinu a znovu se dala do cachtání, až se konečně pustila k severní „špičce“. Tady ji proudy podzemních pramenů strhly, pak jako by si ji převalovaly v obrovských měkkých tlapách, až ji stáhly dolů. Tháis neztratila duchapřítomnost, ale zvrátila se a mocně zabírala pažemi. Prameny nebyly studené. Tháis si vyhrála na klokotající vodě, potom se unavená vrátila do míst, kde byla hloubka, a opět si lehla na záda. Tak plavala, potápěla se a máchala, smývajíc ze sebe všechny Anterótovy noční hrůzy, až ji netrpělivé ržání mimochodníka připomnělo, že už je načase vyjít z vody. Osvěžena a šťastná vystoupila na pahorek, kde pod stromem čekali koně i její průvodce. Podle ruměnce na jeho tvářích a mírných rozpaků pochopila, že mladý voják ji se zalíbením pozoroval.
„Vychutnávala jsi vodu, jako by to bylo nejlepší víno, paní,“ řekl Lykofón, „a já bych taky rád.“
„Jdi a uvidíš, že je mnohem lepší než víno. Já zůstanu u koní,“ hetéra poplácala Boanérga po šíji a zároveň hladila tlamu žárlivě pošilhávající Salmaach.
Thessal odložil zbraň a vojenský opasek až u břehu. Tháis si s uznáním prohlédla jeho dobře rostlou svalnatou postavu, která harmonizovala s krásnou tváří.
„Ty nejsi ženatý?“ zeptala se Lykofónta, když se vrátil z koupání na vrcholek pahorku.
„Ještě ne! U nás se muži nežení dřív než v pětadvaceti. Před válkou to nešlo a teď nevím, kdy se dostanu domů. Možná že už vůbec ne.“
„Všechno je v rukou bohů, ale já si myslím, že k tobě musí být milostiví. Budeš mít hezké děti!“
Voják se začervenal jako chlapec.
„Ale abych nepřivolávala neštěstí,“ vzpamatovala se Athéňanka, „bohové dovedou být taky závistiv Pojedeme?“
Jakmile se Salmaach a Boanérges dostali z písku, vyrazili tryskem. Tháis je chtěla pořádně prohnat, a proto zamířila na sever. Když ujeli asi parasang, vystoupila na horské sedlo nad údolím, protínaným přítokem Eufratu. Křivolaké košaté duby obklopovaly omšelý ochoz s čtyřmi sloupy, poskytující přístřešek soše Ištary-Kutitum z hladce leštěného šedého kamene. Ve stínu svítily její zlatozelené chryzolitové oči. Skythská tvář s mírně vystouplými lícními kostmi, lemovaná zastřiženými vlasy splývajícími na ramena, si uchovala přezíravý výraz.
Uvnitř ochozu byl za sochou úzký průchod, který vedl do kobky, dobře osvětlené širokými otvory ve střeše. Ve výklenku východní stěny byla nad zčernalým dřevěným oltářem zapuštěna dlaždice z pálené hlíny s velmi plastickými reliéfními figurami. Nahá bohyně stála, nohy těsně k sobě přitištěné byly ukončeny kostěnými sovími drápy, ruce s dlaněmi obrácenými dopředu měla zdviženy do výše obličeje. V levé ruce držela zřetelně vytesaný uzel provazu. Za zády měla složena soví křídla až do půli beder a stopy opeření byly vidět i nad kotníky.
Bohyně stála na hřbetě lva, za nímž ležel ještě další lev, obrácený hlavou na druhou stranu, a kolem v dolních rozích dlaždice byly obrovské sovy, mnohem větší než lvi. Šupinovité výstupky na spodním okraji symbolizovaly pohoří. Celý basreliéf byl barevně pestrý: bohyně byla červená, lví hřívy černé. Na křídlech bohyně i sov se střídala černá a červená peříčka.
V těle bohyně vypjatém jako struna, v jejích strašných průvodcích, odporných drápech a křídlech bylo pro Tháidu něco odpudivého, což však rázem zahladilo nadšení nad její tělesnou krásou. Štíhlé pevné nohy, velmi vysoké polokulovité prsy, jaké viděla jenom na krétských nebo raně helénských plastikách, úzký pas a velké boky, všechno vytvářelo harmonickou postavu, překypující smyslností. Bohyně byla svůdnější než Aštoret-Ištar, agresivnější ve své ženské moci nad zvířaty i lidmi, strašnější než Rheia-Kybelé a tajemnější než Artemis a Afrodíté.
Tháis se staré plastice hluboce poklonila a slíbila, že jí sem přinese květiny.
Později, když se na podivnou křídlatou bohyni zeptala hlavní kněžky, dozvěděla se, že při chrámech Matky bohů existovaly za starých mezopotámských králů asi před půldruhým tisíciletím, zvláštní svatyně Ištary-Kutitum, která byla uctívána spolu s královnou noci, bohyní Lilit, a ta není nic jiného než jednou z podob Velké matky: Lilit je bohyní služby mužské lásce a provaz v její ruce je symbolem této povinnosti. Tháis si vzpomněla na Hérodotovo vyprávění o babylónských svátcích vzývání Velké bohyně, kdy nejlepší ženy z celého města se odebíraly do chrámu Aštorety, aby se tam oddávaly cizincům. Na znamení své služby si ovazovaly hlavu tlustými provazem. Ištar-Kutitum jistě inspirovala i vznik syrské a foinícké bohyně Kotytó, která byla uctívána jako vládkyně bezuzdné vášně.
Při prvním setkání s Lilit nepřipadalo Tháidě, že jí je nakloněna. Ve snaze potlačit předtuchu něčeho zlého hnala mimochodníka šíleným tryskem dolů, do borového lesíka. Vychutnávala rozkoš z rychlé jízdy, z teplého větru a z těla, osvěženého vodou, až dojela k chrámu Velké matky, kde odevzdala uzdu Lykofóntovi a poděkovala mu. Od chvíle, kdy opustili jezero Dorůstajícího měsíce, jak je Tháis pojmenovala, mlčel Thessal, jako by byl očarovaný.
Za-Ašt jí oznámila, že za ní byla poselkyně hlavní kněžky a nechala jí tu bronzový gong. Až si paní odpočine, má do něho udeřit. Ona přijde zase a odvede paní do chrámu. Hetéra se zamračila. Vůbec se jí nechtělo do příbytku mocné bohyně. Předvídala, že ji čekají další zkoušky.
Krásná, jasná a rozverně radostná Afrodíté se svými bohy a lidmi se nedala srovnat se strašnou, nezdolnou Matkou bohů, nebyla jejím protikladem, ale ani s ní neměla nic společného. Jedna byla hlubinou plodonosné Země, druhá byla jako vítr v oblacích
Tháis obědvala jako obvykle s otrokyní. Foiníčanka, která si ráda popřála, se jídla skoro nedotkla. Mlčela, se sklopenýma očima hetéru uložila a začala jí masírovat nohy unavené jízdou na koni. Tháis nenápadně po otrokyni pokukovala a konečně se jí zeptala:
„Co je s tebou, Za-Ašt? Od včerejšího večera Jsi nějak nesvá. Nebo jsi snad vypila moc toho jedu?“
Foiníčanka se pojednou vrhla na zem a pevně objímajíc nohy své paní, vášnivě,šeptala:
„Propusť mě do chrámu, paní. Ony říkají, že po ročních zkouškách se stanu kněžkou a budu sloužit Aštoretě-Kybele jako ony.“
Překvapená Tháis si sedla.
„A řekly ti kněžky, o jaké zkoušky jde? Možná jsou takové, že nebudeš chtít o chrámu ani slyšet. Jistě tě přinutí sloužit Kybele od nejnižšího stupně a budeš se muset oddat každému, kdo přijde.“
„Mně je všechno jedno! Nebojím se ničeho! Jen kdybych tu mohla zůstat a sloužit té, jejíž moc jsem včera poznala a jejíž síle jsem se vzdala!“
Athéňanka si svou otrokyni pozorně prohlížela. Předtím byla uštěpačná, zlostná a skeptická, tecř najednou vzplanula a strhla ji víra jako ve čtrnácti letech. Možná že moira — osud — sem Foiníčanku dovedl jen proto, aby byla chrámovou služebnicí? Našla-li tu sama sebe, je to, jako by potkala lásku. V takových případech Tháis nikdy nikomu v ničem nebránila, ochotně se vzdávala svých krásných otrokyň a zase si našla nové, takové, které jí s radostí chtěly sloužit. Váhala. Při rozhodování o osudu svých lidí byla vždycky opatrná. Kromě toho má teď jenom Za-Ašt. Najde za ni v zdejším osamoceném chrámovém městečku náhradu? Pokývala hlavou, což neznamenalo odmítnutí ani souhlas.
„Ještě počkej. Nejdřív zjistím, co s tebou zamýšlejí, a pak se poohlédnu po nějaké náhradě za tebe.“
„Ty neodmítáš, ó díky, paní!“
„Neraduj se předčasně! Ještě není nic rozhodnuto,“ varovala Tháis Foiníčanku, která ji začala masírovat se zdvojnásobenou energií. „Řekni mi, Za-Ašt,“ zeptala se jí zamyšleně Tháis, když se obracela na záda, „ty nevidíš jinou cestu do života než sloužit Matce bohů? Jsi chytrá a dobrá, a že jsi řízením osudu otrokyně, to se může změnit
V chrámu je otroctví horší, protože moc Kybely je neomezená.“
„Paní, ty si neumíš představit, jak jsou Foiníčani, Syřani a ostatní zdejší národové žárliví! My ženy nemáme rády krásu u druhých žen, a v rukou Velké matky jsou si všechny rovny.“
„Neslouží se snad i jí různě?“ namítla jí Tháis. „Pochopila jsem tě dobře? Ty mě nemáš vůbec ráda?“
„Ale ano, paní! Ale jsi moc krásná. Už dávno na tobě hledám nějakou chybičku a nemohu ji najít. Jsi pružná jako naše třináctileté tanečnice, silná jako kobyla a prsy máš tvrdé jako Nubijky v rozpuku mládí.“
„Vskutku výčet hodný milence,“ rozesmála se hetéra, „ale co ti na mně vlastně vadí?“
„Ze jsi lepší než všichni kolem tebe i než já sama!“
„A proto jsi ochotná stát se chrámovou otrokyní?“
„Ano, ano!“
Tháis pokrčila rameny, neboť svou otrokyni nechápala. Po dlouhé odmlce Za-Ašt řekla:
„Jak krásné jsou modré kameny na tvé měďnaté kůži, paní! Tvé šedé oči jsou teď ještě hlubší. Ten, kdo ti náhrdelník věnoval, se vyzná v krásných věcech.“
„Je od hlavní kněžky Kybele-Rheie, Aštorety neboli Ištary, Matky bohů s mnoha jmény.“
„A dřívější náhrdelník teď budeš nosit jako pásek?“
„Ano, jako Hyppolyté, královna Amazonek!“ Tháis si kriticky prohlédla zlatý opasek a rozhodla se, že z něho odstraní všechny hvězdy až na jednu. První vítězství a úspěchy jsou dávno za ní a ani hvězda, kterou jí daroval Ptolemaios, už pro ni nic neznamenala. Ponechá si jedině tu poslední s písmenem „mý“ — od nepaměti ženský symbol
„Vyhledáš mistra, který z něho odstraní hvězdičky kromě jedné,“ požádala Tháis Za-Ašt.
„Dovol, udělám to sama. Jsem přece klenotníkova dcera a leccos jsem se přiučila.“
Foiníčanka si vzala pásek a v rohu pokoje vyndala ze svých věcí malé kleštičky, chvíli si s nimi pohrávala a pak Tháidu vítěze opásala řetězem s jedinou hvězdou.
„Teď je přesně vyvážen,“ upravila někdejší náhrdelník a podávala Tháidě zbylé hvězdičky.
„Dej je do krabice. Ty jsi, jak vidím, obratná jako mistr, cožpak se s tebou mohu rozloučit?“
Foiníčanka se málem urazila, ale pochopila, že Tháis ji chtěla pozlobit, a tak běžela pro krabičku.
„Chceš, abych tě zítra vzala s sebou?“ zeptala se jí hetéra a lenivě se uvelebovala v polštářích, „tady blízko je jezero s modrou vodou a má podobu měsíčního srpku. Dnes jsem se tam koupala a už dlouho jsem neměla takový požitek.“
„Cos to provedla, paní?“ obličej Za-Ašt znetvořil strach.
Tháis se s nelibostí opřela o loket. „Ty křičíš jak na syrském trhu! Co se stalo?“
„Řekly mi, že na východ od chrámu je posvátné Ištařino jezero v podobě měsíčního srpku. O slavnostech se tam koná v ústraní obřad omývání Aštorety
Myslím, že jí Heléni říkají Artemis. Každého, kdo posvátný obřad zahlédne, kněží s dlouhými kopími na místě zabijí. Bojím se o tebe, paní. Aštoret je mstivá a její služebníci zrovna tak.“ Tháis se zamyslila.
„Tak tedy nesmíš nikomu prozradit, co jsem udělala. A já tě s sebou nevezmu, i když se pojedu koupat znovu.“
„Ů pan,“ spustila Za-Ašt, ale pak se vrhla ke dveřím na terasu, odkud sem dolehlo řinčení zbraní. Tháis si přes sebe přehodila stříbřitou pokrývku. Po chvíli vešel do pokoje Lykofón.
„Promiň, paní, že jsem tě tak znenadání vyrušil,“ uklonil se.
„Stalo se něco? Boanérgovi nebo Salmaach?“
„Ne, koně jsou živi a zdrávi. Přijel posel od armády a přivezl ti dopis stratéga Ptolemaia. Zde je,“ podával voják hetéře převázaný balíček z tenké kůže s připevněným deltariem, psací destičkou, na níž bylo Tháidino jméno a příkaz, že balíček má být předán okamžitě.
Tháis položila balíček na polštář a řekla vojákovi, aby si sedl a napil se vína. Foiníčanka, které se Lykofón už dávno líbil, v mžiku rozředila růžové víno a podala mu je, pořád se kroutila a vrhala na Thessala letmé, významné pohledy. Mladý voják se tvářil důležitě, vypil pohárek a Za-Ašt mu okamžitě nalila nový. Lykofón chtěl odmítnout, a jak pohnul rukou, shodil na kraji stolu ležící bronzový gong. Ten udeřil o prkennou podlahu a hlasitě a dlouze zařinčel.
Zakrátko se ozvalo bušení na dveře z chrámové chodby. Na Tháidin pokyn Foiníčanka odstrčila zástrčku. Do pokoje vstoupila kněžka v černé síťce. Zdvihla dlaň k čelu, narovnala se a chladně přelétla pohledem přítomné.
„Ach, cos to udělal?“ vytkla Tháis vojákovi. „Teď budu muset odejít!“
Lykofón se pomalu zdvihal ze sedátka a vůbec si té výčitky nevšiml. Nemohl odtrhnout oči od Černé kněžky, jako by se mu zjevila Afrodíté vystupující za svitu hvězd z mořské pěny. I Athéňanky se zmocnil znepokojivý pocit, že podléhá cizí síle, něčemu až nadlidskému, co vycházelo z podivné ženy, jako by to byla oreiada, horská nymfa, nebo mytický vlkodlak či Títánka. Kněžka nezůstala vůči Thessalovu obdivu lhostejná, mírně sklonila hlavu a z jejích obrovských očí jako by vyšlehly temné blesky a sežehovaly svou oběť. Mladík zčervenal, krev se mu nahnala do hlavy. Sklopil oči a upřel je na její silné nohy s podivuhodně pravidelnými chodidly. Kněžka blýskala ostrými zrcadlově kovovými nehty, odhodila si z čela černé vlasy a odhalila svou zachmuřenou a nádhernou tvář, jako by se chystala k boji.
Tháis obvykle vůbec nežárlila, ale teď nesnesla, aby jeden z jejích vojáků byl ohýbán jako proutek.
„Za-Ašt, nabídneš Lykofóntovi ještě víno? Možná že by chtěl něco zakousnout? Pojd’me,“ nedbale kývla na černou kněžku, ta se krátce a shovívavě usmála a vyslala k mladému vojákovi ještě jeden dlouhý, vše slibující pohled.
Tháis chtěla vyjít první, ale kněžka beze slova proklouzla vchodem a rychle bez ohlížení vykročila. Teprve u mříže přehrazující chodbu na hetéru počkala a zavolala přikovanou vrátnou, která se válela v chatrně osvětleném výklenku na otýpce sena. Průvodkyně nezamířila hned do svatyně, ale zahnula vpravo, do boční, jasně osvětlené chodby ukončené schodištěm, které vedlo vzhůru. Vyšly do hořeního poschodí, vystoupily ještě jedním schodištěm a ocitly se na terase. Za nimi se tyčila nejvyšší budova bez oken, s jedinými, ohromně těžkými a pevnými bronzovými dveřmi. Tháis usoudila, že je to klenotnice, a pomyslila si, jak je neopatrné schovávat drahé šperky tak vysoko. Vypukne požár
Zdi klenotnice a hořeního poschodí byly obloženy kuželovitými kachlemi z červené silné terakoty. „Co si tak prohlížíš, má dcero?“ ozvala se hlavní kněžka.
Tháis se otočila a spatřila ji sedět v křesle ze slonoviny vedle muže, zřejmě hlavního kněze. Přistoupila k ní, sedla si na lavici, která byla rovněž vykládána slonovou kostí, a svěřila se jí se svými obavami.
„Já vím, že jsi chytrá, ty služebnice Afrodíty. Ale ani ti, kdo budovali toto svaté sídlo, nebyli úplní hlupáci. Celý chrám je vystavěn jedině z cihel, kachlů a žulových a mramorových desek, které tvoří stropy. Stavitelé pamatovali na to, aby ani kdyby byl založen požár, nemohlo shořet nic než několik závěsů a křesel.“
Zaujatá Tháis odpověděla, že podobný způsob pevných staveb jenom z kamene viděla v Egyptě. Hlavní kněžka jí položila několik otázek a zmlkla. Tháis se z výšky obdivovala tomu, jak důmyslně byla zvolena poloha chrámu. V Heladě se chrámy stavěly na přirozených návrších, na vrcholcích vysokých pahorků, na okrajích strží a na vyvýšených stráních. Když člověk stoupal k chrámu, měl sám pocit, že se povznáší výš, a byl připraven na setkání s bohy.
Tento chrám (jak jí vysvětlila kněžka, byl vystavěn podle vzoru starobylých svatyň rovinatého Meziříčí) stál ve středu okrouhlé roviny, obklopené horami z jihu, západu a severu a otevřené pouze na východ, k Eufratu. S hoření nadstavbou a základem se chrám tyčil do úctyhodné výšky. Lidé přicházející a přijíždějící z roviny viděli svatyni už zdálky. Jak se přibližovali, budova byla stále mohutnější, zahlcovala je a drtila, takže měli před mocnou bohyní a jejími služebníky pocit nicoty
Tháis si s obzvláštním zalíbením prohlížela okolí a možná že poprvé si uvědomila, jaký vliv má na člověka výška. Ústraní vzdálené všemu ruchu dole, pocit vlastní nedostupnosti, možnost obhlédnout obrovský prostor, všechno tu bylo jiné než na horách. Tam byl člověk, který vystoupil na horu, součástí obklopující ho přírody, ale tady se umělá stavba povýšeně vypínala uprostřed roviny, odtržená od přirozeného prostředí, a naplňovala lidi, kteří v nt pobývali, pocitem nadřazenosti, čistoty a nezávislosti. Daleko na východě, za prašným oparem se rozkládalo údolí Eufratu a na severu se temněla úžlabina jeho přítoku, dosti velké říčky, u jejíhož brodu stál maličký chrám Ištary Perské.
Mlčení přerušil hlavní kněz, tiše něco pronesl jazykem hetéře neznámým. Kněžka se v hlubokém křesle ležérně rozložila a zeptala se Tháidy, zda by se nechtěla dál seznamovat s tajemstvím Matky bohů. Když jí Tháis odpověděla, že v noci měla pocit, že požila nějaký jed, a kdyby „seznamování“ pokračovalo stejným způsobem, že by to nevydržela, kněžka se přísně a s uspokojením usmála a přiznala, že jí daly příliš silnou mast a neuvědomily si, že Helenka asi na ni není zvyklá. Při dalších úkonech už budou opatrnější.
Aby nemusela hned odpovědět (odmítnout vládcům posvátného místa přímo bylo nemožné), zeptala se Tháis, jaký účel má oblečení vyšších kněžek a proč jsou rozděleny na dvě skupiny.
„To není žádné tajemství,“ řekla hlavní kněžka, „rusé kněžky slouží ve dne a zosobňují denní síly Kybely a černé jsou noční služebnice. V Libyi a Heladě se jim říká lamie, Hekatiny družky. Má se za to, že ten, kdo si získá lásku takové kněžky, vsaje do sebe síly Kybely-Rheie, podle vašeho Gáie. Po celý život bude mít dobré zdraví, úspěchy a vynikající potomstvo. Umění kněžek, zvláště černých, je tak dokonalé, že se jim v tom nevyrovná žádná smrtelná žena, prýští z Velké matky a z její velké síly čerpá svou nepřekonatelnost.“
„A může toto umění poznat každý muž?“
Hlavní kněžce vyšlehl z očí plamen jako dravci. Tháidě přeběhlo po zádech mrazení, ale pohled od ní neodtrhla.
„Každý!“ odpověděla kněžka. „Není-li to mrzák, je-li zdráv a dost silný.“
„A jak se pozná, že je dost silný?“
„K tomu účelu právě slouží síťový šat. Je velmi pevný, a kdo zatouží po kněžce, musí rukama síť roztrhnout. Dokáže to jenom neobyčejně silný muž, zmítaný šílenou vášní.“
„A když to nedokáže a neroztrhne ji?“
Hlavní kněžka se k Tháidě naklonila a zašeptala:
„Pak ho stihne Kybelin trest. Zatoužil-li po rusé kněžce, ta vykřikne, slabocha se chopí, vykleští ho na obětišti před Kybelou a učiní z něho chrámového otroka, zůstane-li ovšem naživu. Černá kněžka — lamia — nikoho nevolá. Neúspěšného muže pevně obejme, vtiskne mu Kybelin polibek a semhle mu vrazí nůž,“ ukázala hlavní kněžka prstem na jamku nad levou klíční kostí.
„Jaký smysl vložila Velká matka do takové krutosti?“
„Jenom velmi silní, krásní a sebejistí hrdinové se mohou ucházet o to, aby se stali milenci Dne a Noci. Když narozené děti dospějí, slouží dívky jako nejvyšší kněžky a muži jsou strážnými a ochránci svatyně. Všimla sis, jak jsou urostlí, jak mají velká kopí a těžké meče?“
„Všimla jsem si, že i nejvyšší kněžky jsou vybraně krásné. Ale je snad smysl jenom v získávání potomstva pro chrám? Z tisíců lidí je přece také možné vybrat dost dokonalých jedinců,“ namítla Tháis.
„Ty jsi na nezasvěcenou až příliš chytrá,“ s lehkým úsměškem („jako Ištar“, pomyslila si Tháis) jí odvětila kněžka, „samozřejmě že skutečný smysl není v tomhle. S přibývajícími věky lidský rod ochabuje a vášnivá žádostivost Kybely-Aštorety-Atargatidy už se ho nezmocňuje tak jako dříve. Kybelé potřebuje žár smyslné touhy, stejně jako Afrodíté lásku.“
Tháis si vzpomněla na Uranii. Kněžka pokračovala:
„Služba našich dívek vrací lidi zpět přírodě, sjednocuje je se vším živoucím, co vypěstovala Rheia-Kybelé. V tom tkví štěstí a osud mužů, nic jiného bohové nevyžadují. Muži nacházejí sami sebe a dělají to, pro co jsou předurčeni. Nejsou-li toho schopni, Velká matka je zavolá zpátky k sobě, aby se mohli znovuzrodit lepšími. A muži k ní odcházejí v rozkvětu mládí a nepoznají hořkost stárnutí.“
„Proč jsi přesvědčena, že lidský rod je stále ochablejší?“ zeptala se Tháis tajíc úsměšek a kněžka pojednou propukla v smích.
„Podívej se ještě jednou na prastarou sochu Kybely-Rheie a pochopíš, že jenom neukojitelná žádost může někomu propůjčit takový výraz a že jenom neobyčejná síla a výkonnost mohou s touto žádostí vytvořit nadějný pár.“
Tháis si připomněla v harmonicky působícím celku utajenou neobvyklou moc, která vyzařovala z Rheiny sochy, a musela s tím souhlasit.
„A kde bydlí černé a rusé kněžky?“ zavedla řeč na jiné téma.
„Dokud jsou mladé, neopouštějí chrám. Často se vdávají za muže v dobrém postavení nebo se odstěhují a zaujímají vysoké hodnosti v jiných, méně význačných Rheiných chrámech. V určitých dnech každého měsíce se přicházejí vykoupat do posvátného jezera a běda mužům, kteří by přitom narušili jejich klid.“
„A co když se tam objeví žena?“ Hetéře bylo jasné, o jakém jezeře kněžka mluví.
„Co s ženou? Jenom kdyby nešťastnice znečistila posvátnou vodu, čekala by ji smrt!“
„A kněžky bydlí tamhle?“ rychle ukázala Tháis na jižní křídlo chrámové stavby, jejíž plochá střecha byla v úrovni podlahy hlavního chrámu.
„Uhodlas! Chceš je navštívit?“
„Ó nikoli! A co je v severním křídle?“ Z pohledu kněžky opět vyšlehl divoký plamen a hned pohasl.
„Tam tě chci zavést při západu slunce. Ale předtím musíš složit na oltáři Kybely-Rheie přísahu mlčení. My zachováváme dávná tajemství Velké matky. Obřady z nepamětných dob, přenesené sem před tisíciletími z Lykie a Frygie, dodávají Aštoretiným služebníkům sílu.“
Ve svatyni, která byla v tu dobu úplně liduprázdná, přísahala hetéra, že tajemství nikdy nevyzradí. Chrámová služebnice jí nalila nějaký nápoj. Tháis s obavami ucouvla.
„Neboj se, to není ten včerejší! Až zhlédneš tajemství, budeš muset být hodně statečná. Nezapomeň, že Velká matka je vládkyní veškeré zvěře…“ Poslední, rozechvěle šeptaná slova vyvolala v hetéře neurčitý strach. Vypila celý pohár naráz.
„Výborně! Teď si vezmi dar,“ a kněžka podala Tháidě dva lékythiony — lahvičky z mléčně bílého skla, pevně uzavřené zátkou ze vzácného sytě růžového indického turmalínu. Na jednom lékythionu byl vyryt srpek měsíce, na druhém osmicípá hvězda.
„To přece nejde! Nemohu přijmout tak drahou věc!“ zvolala Tháis.
„Toť pouhý vánek, (maličkost)!“ odbyla ji hlavní kněžka. „Chrám Velké matky je bohatý a může dávat tak neobyčejně krásným ženám takové dary, neboť i ony jsou skvost, který stvořila Rheia pro vlastní záměr. Ale nezeptala ses, co v lahvičkách je. V tomto,“ ukázala na lékythion s hvězdou, „je tresť lektvaru, který jsi pila včera. Budeš-li chtít někdy s někým vyzkoušet všechnu moc Aštorety-Kybely v podobě Anaitidy, dej šest kapek do pohárku vody a vypijte to spolu napůl. Tahle lahvička s měsícem tě zbaví účinků předešlého lektvaru. Napiješ-li se jenom z něho, budeš studená jako vzdálená Luna. Neber nikdy víc než tři kapky, nebo vychladneš nadobro,“ kněžka se drsně a cynicky rozesmála, odvedla hetéru k výklenku v boční stěně a vyňala odtud blysknavý černý kotouč, jak se Tháidě zprvu zdálo, ze skla. Spatřila v něm svůj odraz stejně zřetelně a jasně jako v obyčejném zrcadle z postříbřeného bronzu.
„Toto zrcadlo není ze skla, ale z kamene a lidé ho zrobili v oněch dobách, kdy ještě znali jenom kámen. Kovové rudy jim sloužily jedině za stálé barvivo, neboť už tenkrát kreslili obrazy na stěnách. Do tohoto zrcadla se dívaly ženy před tisíciletími, kdy neexistoval ještě ani Egypt, ani Kréta
Vezmi sj i je jako dar!“
„Dáváš mi už druhou velmi vzácnou věc, proč?“ nechápala Tháis.
„Dávám ti je i s lékythiony, v kterých je jed. Od té doby, co existuje člověk, patří krása a smrt vždycky k sobě.“
„Smrt pro koho?“
„Buď pro toho, komu je krása dána, nebo pro toho, kdo si ji bere, nebo oběma.“
„Cožpak to nemůže být jinak?“
„Ne. Tak to zařídila Matka bohů a my se její vůli nemůžeme protivit,“ tvrdě, skoro výhružně prohlásila vládkyně chrámu.
„Děkuji ti! Tvůj dar je opravdu nad všechny skvosty!“
„A nebojíš se?“
„Čeho?“
„Tajemství Velké matky. Nebojíš? Tak pojďme!“
Na severní straně svatyně se v podlaze černal obrovský otvor, v jehož středu byl tlustý sloup. Po jeho obvodu se spirálovitě svažovaly kamenné schody. Nepatrně osvětlený vchod vedl do chrámu, který byl zařízen tak, jak to Tháis ještě neviděla. Po obou stranách vchodu byly široké cihlové lavice, hustě osázené skutečnými ostře zahnutými rohy obrovitých tuřích býků, jejichž kolmé špice se nahoře vertikálně sbližovaly. Čtvercovou nízkou místnost svatyně zdobily na stěnách mezi hrubými polosloupy z červené terakoty nádherné obří býčí hlavy z kamene nebo hlíny se skutečnými rohy. Rohy býčích hlav na západní stěně trčely vzhůru jako u turů, na severní stěně byly zahnuty dolů a na východní se jejich hroty doširoka horizontálně vlnily jako divokým mezopotámským býkům. Tato pradávná svatyně působila na člověka podivným, zlověstným, dokonce děsivým dojmem. Obrovské rohy trčely odevšad: z nevysokých čtverhranných sloupků i z dlouhých lavic a ztěžovaly pohyb po chrámu. Býčí těla byla červeným okrem načrtnuta i na konturových freskách poblíž vchodu. Mezi hlavami býků byly připevněny krvavě červené odlitky ženských ňader, do jejichž bradavek byly z jakéhosi důvodu vsazeny supí zobáky nebo vyceněné kuní lebky. Za první místností byla druhá, menší, s ostře se zužujícím výklenkem v severní stěně. V ní byly zavěšeny tři rohaté býčí hlavy nad sebou a zakončeny postavou bohyně, která se nad nimi vznášela s široce roztaženýma rukama a nohama. Po obou stranách výklenku se tměly dva vchody.
Rohy Tháidu něčím znepokojovaly a pojednou jí bleskla hlavou jasná vzpomínka. Stejné symboly, jenomže kamenné a giganticky velké, se uchovaly také na posvátných místech na Krétě. Athéňanka viděla na jedné dobře zachované fresce zobrazenu svatyni, velmi podobnou té, v níž právě stála. Tam také různě velké rohy oddělovaly jednotlivé části místnosti s obětištěm. Ale tady se skutečné rohy divokých býků zdály obzvlášť zlověstné a dojem z nich byl stejný jako z oněch obrovitých kamenných rohů trčících z podzemí na Krétě. Tháis byla naprosto přesvědčena o hluboké spojitosti prastarého kultu Velké matky v Asii s vírou jejích předků na Krétě.
Býčí sochy ve svatyni se zdály neobyčejně děsivé. Nepodobaly se tlamatým krétským velikánům s jejich vysokými, nahoru trčícími rohy.
Býci v starobylé svatyni byli vyobrazeni s hlavami hodně nízko skloněnými a s mohutnými, dopředu směřujícími rohy. Buď se jejich ostře vzhůru zahnuté hroty spojovaly nad čelem, nebo byly roztaženy do šířky a zahnuty jako křiváky. Byl to nepochybně jiný druh a Athéňanka si pomyslela, že s těmito strašlivými stvořeními, která jako by byla stále připravena k boji, by se posvátná krétská hra s býky asi sotva mohla provozovat.
Hlavní kněžka se zastavila a něčemu naslouchala. Zdálky byly slyšet hluboké, rytmické zvuky hypat — krajních strun na kitharách, které zněly nejhlubšími tóny — a prolínaly se s ženskými hlasy, steny a výkřiky. Tháidě se v předtuše něčeho hrůzného divoce rozbušilo srdce. Kněžka vzala z rohatého stojanu pochodeň, zapálila ji o uhlíky doutnající na obětišti a zamířila do levého vchodu. Přes další dlouhou a jako podsvětí tmavou chodbu prošla Tháis do prostorné budovy v úrovni chrámové zahrady.
Nikdy nikomu neřekla, co tu viděla, třebaže každý okamžik se jí vryl navždy do paměti. V Egyptě ji ohromily fresky v podzemních prostorách mrtvých, zobrazující Tiau neboli Cestu nočního slunce, egyptské peklo, umístěné na odvrácené, neviditelné straně Měsíce. Ale to byly jen obrazy, tady v chrámu, který co do starobylosti se mohl rovnat kamennému zrcadlu, však probíhaly neobvyklé obřady Veliké matky, rovněž desetitisíce let staré, ve skutečnosti a vykonávali je živí lidé.
Posílena Rheiným nápojem vydržela Tháis podívanou až do konce. Všechny čtyři stupně neuvěřitelného úkonu jí prošly před očima a odhalily jí utajený smysl. Kořeny Země-Gáie a všeho, co na ní žije, směřují dolů do bezedného chaosu vichrů, zuřících pod Tartarem v hrůzné tmě Erebu. Podobně kořeny duše vzlínají zase z tmy prapůvodních citů, které zmateně vichří v Kybelině lůně. Aby se člověk zbavil jejich tajemné moci, musí tyto city, smutky a strachy překonat tím, že jim dá volný průchod před očima žen, zároveň obětí i účastnic velkého splynutí s kořeny celé přírody v podobě Ananké — neodvratné nutnosti. Tháis sice chápala smysl starých obřadů, ale nemohla je schvalovat. Snahy Oranie se od temné noci Kybely-Anaitidy příliš lišily.
Pozdě v noci, provázena černou kněžkou, se dostala do svého dočasného domova, otřesená, unavená a skleslá. Za-Ašt ještě nespala, čekala na svou paní. Měla oči opuchlé pláčem a Tháidě neušly ani její dlaně rozškrábané od nehtů. Neměla sílu na nic se otrokyně vyptávat a sklesla tváří dolů na lože a netoužila se dokonce ani umýt. I Ptolemaiův dopis zůstal do rána nepřečten.
Nepodařilo se jí však usnout. Foiníčanka se také pořád převalovala a vzdychala, až ji hetéra zavolala k sobě.
„Sedni si a vypravuj, co se stalo. Urazil tě Lykofón?“ Za-Ašt mlčky, se stisknutými rty přikývla a v temných hlubinách jejích očí to blýsklo zlobou.
„Jen co se rozední, zavolám ho sem a poprosím lochága, aby ho potrestal.“
„Ne, ne, paní! Neudělal nic, ale já už se s ním nechci vidět.“
„Opravdu? Podivný chlapec! Jsi přece pěkná a já si nejednou všimla, jak se na tebe díval
Dalas mu ještě víno a něco k zakousnutí?“
„Vypil pohár naráz, jako by to byla nedobrá pouštní voda. Jídla se netkl a mlčel, pořád se jen díval na dveře, kterými odešla ta lamia, dcera tmy. Trvalo to celou věčnost, až jsem ztratila trpělivost a vyhnala ho. Odešel, ani nepoděkoval a nerozloučil se, jako by se byl opil prosným pivem.“
„To jsou mi věci!“ zvolala Tháis. „Že by ho lamia opravdu tak zasáhla Erótem? Proč? Přece viděl, jak tančíš ballaritu, jakou máš pružnou postavu a štíhlé nohy!“
„Jsi ke mně hodná, paní!“ odpověděla Foiníčanka, zadržujíc slzy, „ale jsi žena a nepochopíš sílu černé lamie. Já si ji pořádně prohlédla. Je úplný můj opak.“
„Jak to?“
„Všechno, co já mám úzké, ona má široké: boky, lýtka, oči, a co já mám široké — ramena, pas, to ona má úzké,“ mávla Foiníčanka rozmrzele rukou. „Je stejná jako ty, paní, jenomže je těžší, mohutnější než ty! A po těchhle muži šílí, zvláště takoví chlapci, jako je on.“
„Tak on tě zavrhl a myslí na ni? No nic, brzy odtud odjedeme a lamia Lykofóntovi sejde z mysli
A vůbec, já zapomněla, chceš tu ještě pořád zůstat? Nerozmyslela sis to?“
„Ne, teď tu toužím zůstat ještě víc než dřív! My, Foiníčané, vyznáváme Senhuniafonovo učení. A ten říká, že už pouhé přání působí změnu. A já se chci celá změnit, abych byla jiná!“
„Také u nás znamená přání, pothos, už tvoření. Úpěnlivé přání si bud vytvoří nezbytnou formu, nebo skončí anoií — šílenstvím. Až přijde pravý čas, uvidíme. Dej mi dopis!“
Ptolemaios posílal Tháidě pozdrav a žádal ji, aby na něj nezapomněla a v žádném případě neodjížděla dál, dokud se za ní nedostaví vojenský oddíl v čele s jeho přítelem. Dojdou-li jí špatné zprávy, nemá zůstat v chrámu, ale se svým doprovodem uzdravujících se vojáků odjet k moři, do zálivu Issu, všehovšudy patnáct parasangů přes hory na západ. Tam kotví tři lodi, jejichž velitel Tháidu přijme a bude čekat ještě půl měsíce. Neobjeví-li se Ptolemaios s Alexandrem do té doby, mají odplout do Helady.
Tháis si pomyslela, že Ptolemaios je v hloubi duše ušlechtilejší, než se snaží vypadat mezi hrubými makedonskými důstojníky. Něžně dopis zlíbala. Ptolemaios jí psal o tažení přes rozžhavenou step, která byla jediné moře vysoké trávy, už zprahlé letním suchem. Jeli a jeli den za dnem a pořád dál překračovali obzor, ale ten před nimi ustupoval stále dál na východ. Nejasné nebezpečí zneklidňovalo všechny, dokonce i Alexandra. Ptolemaios viděl, jak v jeho stanu svítívalo dlouho do noci světlo. Vojevůdce se radil s průzkumníky a četl popisy cest — periégésis. Postupně vedl armádu stále víc vlevo, dál na sever. Průvodci ho přesvědčovali, že brzy nastane ještě větší horko. Tráva shoří a vyschnou malé říčky a potoky, které až dosud poskytovaly vojsku dostatek vody. S Alexandrem teď pochodovalo pětatřicet tisíc mužů, ale tady, v nedozírných asijských rovinách, poprvé pocítil, že vůči těmto prostorám je i jeho armáda malá. Horké větry je spalovaly dechem zhoubných pouští, táhnoucích se za stepí. Jako démon se přihnaly písečné smrště a na obzoru žhavý vzduch jako by zdvihal zemi nad zamžená modrá jezera s průzračnou vodou.
Stočili se k severu, tam byla tráva vyšší a hustší a žluté kalné říčky zešedly. Došlo k úplnému zatmění Měsíce. (Jak jen jsem je mohla propást? — pomyslila si Tháis.) Zkušení lidé prohlašovali, že armáda dorazila do země, kde panuje Vládkyně veškeré zvěře, nebeské, pozemské i podzemní, ta, které se říká Aštoret, Kybelé nebo Rheia a kterou Heléni také nazývají Artemis nebo Hekaté. Zjeví-li se jedouc na lvím hřbetě, je zkáza všech naprosto jistá.
Alexandr pronesl k vojákům projev, v němž je ubezpečoval, že se nemusí bát. Ví, co je předurčeno, a vede je tak, že konec války už je blízký a na dosah nesmírné poklady
Tháis objevovala mezi řádky Ptolemaia, rozeného spisovatele, něco nového, dříve Makedoncům neznámého. Ze všeho nejspíš to byl strach.
Hetéra se poprvé vážně zamyslela nad tím, jak je Alexandrův podnik šíleně riskantní. Jak musí být božsky odvážný, aby se vzdálil od moře a šel do neznámého vnitrozemí vstříc obrovskému vojsku krále králů! Když si představila celé nebezpečí jeho záměru, pochopila, že v případě porážky zmizí makedonská armáda z povrchu země a nic jí nepomůže. Božský vojevůdce i Ptolemaios i Leontiskos zahynou
Snad jen Nearchos zachrání své loďstvo a vrátí se k rodným břehům. S jakou zlobou a nenávistí ho očekávají početní nepřátelé, velcí i malí, kteří hoří touhou po spravedlivé pomstě a zbaběle jako hyeny číhají na své vítězstv Její přátelé opravdu nemohou očekávat milost a Ptolemaios se projevil jako rozvážný muž, když si ponechal v záloze ještě druhou možnost, jak zachránit Alexandra a sebe. První možností je Nearchovo loďstvo, které je čeká v eufratském povodí, dojde-li k bitvě s Dáreiem na severu a nikoli na jihu. Ptolemaios psal o pověstech, že Dáreios shromáždil všechny své síly, jezdců je nespočetně, od proslulé perské gardy Nesmrtelných až po Baktry a Sogdy.
Ale přestože z Ptolemaiova dopisu čišely obavy, naplnil ji jistotou, že Alexandr brzy zvítězí. Tím netrpělivěji bude očekávat další zprávy
Příští den poslal lochágos místo Lykofónta zjizveného Makedonce, jemuž se rány na ramenou a na krku ještě nezhojily.
„Jsem tu místo hestióta,“ zazubil se voják, zřejmě potěšený společnou jízdou s proslulou krasavicí Athén, města pohádkové elegance a učenosti.
„Co je s Lykofóntem?“
„Odešel do městečka koupit si nějaký lék nebo co. Prý onemocněl.“
Tháis zatleskla na Za-Ašt a poslala vojáka k jeho koni. Foiníčanka si sedla na Salmaach, jak to častokrát dělávala při cestě od egyptských hranic, a její smutná tvář se rozzářila chlapeckým nadšením. Koně závodili, který z nich je rychlejší, takže obě ženy každou chvíli nechaly svého ochránce daleko za sebou; zpomalily vždycky, až když je nevrle okřikl. Na okraji pouštní stepi se hetéra i otrokyně v úžasu zastavily. Step kvetla nezvykle pestrými květy, jaké se v Heladě nevyskytovaly.
Na vysokých holých stvolech se ve větru kývaly koule úžasné blankytně modré barvy, velké jak jablko. Rostly roztroušeně vedle stejně řídkých vysokých rostlin se slunečně žlutými, úplně zlatými kulovitými květenstvími a úzkými nečetnými listy. V průzračném ranním vzduchu se nad šedozeleným podkladem táhla do dálky zlatomodrá mozaika.
„To je pohádka a ne květiny!“ zvolal Makedonec, uchvácený tou barevnou nádherou. Bylo jim líto zdusat takovou krásu koňskými kopyty.
Stočili se vpravo, aby toto místo objeli, a znovu se museli zastavit před porostem ještě úchvatnějších květů. Tráva s tvrdými vrcholky, posetými velkými purpurovými květy ve tvaru pěticípých hvězd, jejichž okvětní lístky se k obvodu silně rozšiřovaly a na konci byly rovně seříznuty, sahala jezdcům až po kolena. Tháis už to nevydržela. Seskočila z mimochodníka, natrhala náruč purpurových květů a Foiníčanka si zase nabrala zlaté a modré koule. Jejich stvoly silně připomínaly obyčejný česnek a taky byly po česneku ostře cítit.
Tháis se obrátila tryskem nazpět a vyjela na severní svah k malému chrámu nevlídné, výsměšné, cizokrajné Ištary. Snažila se nedívat se jí do úzkých zlatozelených očí a spěšně rozložila květy na obětišti, minutku postála a vkradla se do svatyně s reliéfem strašlivé Lilit. Tam si rozepjala sponku, píchla se do prstu levé ruky, potřela vytrysklou krví oltář, a když si ranku vysála, bez ohlédnutí odešla. Cestou domů ji veselost opustila a ona se roztesknila jako den předtím Thessal. Bylo to snad kouzlem perské bohyně?
Brzy však poznala, proč je tak zasmušilá. Po návštěvě Ištary dostala zničehonic obavy o hezkého vojáka. Co když se rozhodl ucházet se o lásku černé kněžky a nemá potuchy o Kybeliných zákonech? Ale kněžky snad přece musí každého předem upozornit, co mu hrozí? Jinak by to bylo nejen kruté, ale i podlé! Tháis se rozhodla zajít bez pozvání za nejvyšší kněžkou a zeptat se jí na to. Avšak dostat se k ní nebylo tak jednoduché.
Po večeři otevřela hetéra vnitřní domovní dveře do dlouhé chodby, vedly k svatyni. Došla jenom k zavřené bronzové mříži a zaklepala, aby přivolala přikovanou vrátnou. Padlá kněžka vyhlédla ze svého výklenku, přiložila prst k ústům a odmítavě zakroutila hlavou. Tháis se na odsouzenkyni usmála, poslušně se vrátila a nemohla zapomenout na hladový lesk v jejích očích, na její vpadlé tváře a břicho. Poslala Foiníčanku, aby jí donesla jídlo. Trvalo celou věčnost, než se Za-Ašt vrátila. Vrátná si vzala jídlo až po dlouhém přemlouvání, když pochopila, že ji nechtějí podplatit ani zradit. Od té doby jí Foiníčanka nebo sama Tháis dvakrát denně nosily něco k snědku, když si byly jisty, že je chrámoví služebníci nemohou překvapit.
Uplynulo několik dní. V chrámu jako by na vzácnou návštěvu zapomněli, což Tháis připisovala zklamání nejvyšší kněžky. Nepodařilo se jí získat si hetéru a přimět ji k službě Kybele-Aštoretě, nepodařilo se jí ani vzbudit v ní zájem o tajemství Matky bohů. Temnost, krutost, muka vzbuzovaly v Tháidině duši nepřekonatelný odpor. Jako dříve se vydávala na vyjížďky buď se zjizveným vojákem, jemuž kamarádi kdovíproč přezdili Onoforbos — pasák oslů, nebo přímo s velitelem, lochágem. Přes mnohá pokušení se Tháis jen jednou odhodlala vykoupat se v kouzelném jezírku Dorůstajícího měsíce, ne proto, že by se bála, aby ji nechytili — s rychlým Boanérgem by jim unikla — , ale aby Rheiny služebnice neurazila. Za-Ašt pokaždé paní prosila, aby směla jet s ní, a každým dnem byla mlčenlivější. Tháis už se rozhodla, že otrokyni propustí.
Dni plynuly a zprávy z východu nepřicházely. Alexandrovo vojsko zmizelo někde tam, v nekonečných stepních prostorách a labyrintech kopců. Tháis se uklidňovala tím, že se prostě nenašla příležitost dopis poslat. Jenže ani z míst za Eufratem se nešířily žádné pověsti, které se jinak záhadným způsobem k vojákům vždycky dostávaly. Tháis přestala dokonce vyjíždět na koni, nechodila dokonce do chrámu a skoro nic nejedla. Noci často probděla a usínala až k ránu. Tak velký neklid byl u naprosto zdravé Athéňanky nepřirozený. Příčinu viděla v zlověstné atmosféře Kybelina chrámu. Kdyby ji nebyl Ptolemaios upozornil, už dávno by byla toto „útočiště“ opustila, tím spíše, že Rhein chrám nebyl vůbec pro nikoho žádným útočištěm. Stačilo se jen trochu blíž seznámit s jejími služebnicemi a bylo jasné, jaký osud čeká „vznešenou návštěvnici“ v případě porážky a zničení Alexandrova vojska. Hrstka doprovodu bude nenadále, ve spánku přemožena mocnými strážemi a Tháis bude poslána do doleního chrámu vydělávat peníze pro Matku bohů. Kdyby kladla odpor, je tu dost míst, kde je zapotřebí přikovaných stráží. A to je ještě ten lepší případ. V horším
Tháis si s hrůzou vzpomněla na tajemství Anaitidy a po zádech jí přeběhlo mrazení. Jakoby v odpověď na její myšlenky se ozvalo slabé rychlé zaklepání na dveře z chrámové chodby. Tháis vyskočila a naslouchala. Zavolala Za-Ašt a opatrně se zeptala s obličejem u veřejí:
„Kdo je?“
„Pan otevři ve jménu…,“ hlas zmlkl.
Tháis i otrokyně poznaly Lykofónta. Hetéra skočila pro lampu a Foiníčanka otevřela dveře. Mladý voják ležel před prahem úplně vysílený a zbrocený krví. Tháis ho vtáhla do pokoje, Za-Ašt dveře zastrčila a na Tháidin příkaz se rozběhla co nejrychleji za Makedonci.
Lykofón otevřel oči, slabě se usmál a tento úsměv umírajícího vojáka jí bolestně připomněl Menedémovu smrt.
Z levého ramene vojáka trčela Tháldě známá dýka kněžky noci, nemilosrdnou a pevnou rukou do něho vražená až po střenku. Dýka pronikla oděvem i širokým zlatým náhrdelníkem a uvízla mezi jeho články. Tháis jako každá helénská žena se ve zraněních trochu vyznala. Lykofón přece nemohl takovou ránu přežít, natožpak se proplížit dlouhou, i když svažitou chodbou. Něco tu nehrálo! I když krev vytrvale tekla zpod dýky pomalým pramínkem, Tháis zbraň nechtěla vytáhnout a čekala na lochága, který jako zkušený voják byl taky chirurgem a mastičkářem svého oddílu.
Vojáci na sebe nedali dlouho čekat. Hned za Foiníčankou sem vtrhla celá dekáda (desítka) s tasenými meči a kopími. Vojáci Thessala zdvihli, položili na lůžko a lochágos, který při pohledu na zranění ustaraně pokýval hlavou, začal prohmatávat Lykofóntovo rameno. Zraněný zasténal, ale oči neotevřel, a starý voják se pojednou zazubil radostným úsměvem.
„Není to smrtelné?“ zeptala se Tháis celá rozechvělá.
„Hezký voják je vždycky Afrodítiným miláčkem! Vidíš, dýka dopadla semhle, kdyby byla pronikla přímo, byla by zasáhla srdce. Jenže Lykofón se nastrojil, vzal si těžký náhrdelník. Dýka roztáhla jeden kroužek, tím se odchýlila a prošla mezi žebry a lopatkou. Kdyby neměl rozříznutou žílu, mohl by bojovat pravou rukou. Ale chlapec ztratil příliš krve. Připrav co nejvíc vína s teplou vodou! A rychle mi dej čisté plátno.“
Lochágos okamžitě přikázal dvěma vojákům, aby Lykofónta drželi za ramena, otřel střenku dýky od krve, příhodně se postavil a levou rukou opřen o rameno prudkým škubnutím zbraň vytáhl. Mladík pronikavě vykřikl, s vytřeštěnýma očima se nadzdvihl a opět v bezvědomí klesl na zakrvácenou postel. Lochágos okraje rány stiskl prsty smočenými v octě, omyl kolem ní krev, pevně ji ovázal pruhy roztržené lněné štoly a ruku přivázal k trupu. Thessal ležel mlčky a apaticky, jenom stále ševelil suchými ztmavlými rty. Na setníkův pokyn dala Za-Ašt Lykofóntovi napít a ten vodu s vínem přímo hltal. Velitel vojáků se narovnal, otřel si z obličeje pot a vzal si pohár vína, který mu donesla Tháis. Džbán šel dokola.
„Kdo mu to udělal?“ položil konečně jeden voják otázku, jež zajímala všechny.
Tháis jim vyložila chrámové zvyky. Lykofóntovo setkání s černou kněžkou bylo zřejmě nad mladíkovy síly. Možná si neuvědomil, že se mu teprve nedávno zahojilo zranění.
„Inu, vina je na obou stranách a přitom není vinen nikdo. Podmínky jsou podmínky,“ řekl lochágos. „Chceš se do něčeho pustit, splň je, ale jestli na to nestačíš, nech si zajít chuť. On naštěstí zůstal naživu, oslík jeden. Mám z toho radost. Lykofón je dobrý voják, jenom ženské jsou jeho slabá stránka. A já si myslel, že se točí kolem ní,“ ukázal na Za-Ašt.
„Ne, ne, ne!“ vyletěla s planoucíma očima Foiníčanka.
„Nech toho, kočičko! Zamilovala ses, tak nevyskakuj!“ okřikl ji velitel vojáků.
Za-Ašt mu chtěla něco odpovědět, ale pojednou se ozvalo rázné zabušení na dveře vedoucí do chrámu.
„Pronásledovatelé jsou tady!“ jaksi vesele se ušklíbl lochágos. „Otevři dveře, Pylaimene!“
Voják stojící nejblíž u dveří rozkaz splnil. Vpadl sem celý houf černých kněžek s pochodněmi, vedla je vrchní kněžka se zlatou čelenkou na hlavě. Vedle ní šla v slzách ona černá kněžka, která přišla za Tháidou a podmanila si Lykofónta.
„Vidíš, Kéro, kolik je tu krve? Nelitovala jsem ho, zasadila jsem ránu správně a nevím, jak se mohl zachránit.“
„Opravdu jsi vedla ránu správně,“ odpověděl místo vrchní kněžky velitel Makedonců, „zachránil ho zlatý náhrdelník, který si vzal ten mladý osel kvůli tobě!“
„Vidím!“ souhlasila vrchní kněžka. „Nejsi ničím vinna, Adrasteio. Dobít ho nemůžeme,“ kývla čelenkou směrem k Makedoncům, kteří se chopili mečů, „ať rozhodne nejvyšší kněžka. Ale Eris musí za svůj druhý přečin zemřít. Nebo chceš-li, pošleme ji vykonávat obřady do Anahitiny svatyně.“
Teprve teď si Tháis vzpomněla na vrátnou v chodbě a uvědomila si, že kdyby se nebyla nad vojákem smilovala, byl by Lykofón vykrvácel u zavřené mříže a nikdy by se byl k jejím dveřím nedostal.
Vzadu v šeru chodby držela jedna kněžka odsouzenkyni za vlasy. Sňaly jí řetězy a svázaly ruce za záda. Vrchní kněžka lhostejně přejela pohledem po Makedoncích a škodolibě se ušklíbla nad hrozným vzezřením zkrvaveného, popelavě bledého Lykofónta a zamířila zpátky do chodby.
„Stůj, Kéro!“ zvolala Tháis, dobře si zapamatovala strašné jméno této ještě zcela mladé ženy. „Přepusť mi ji!“ ukázala na spoutanou vrátnou.
„Ne! Provinila se dvakrát a musí odejít ze života!“
„Vykoupím ji. Urči cenu!“
„Cena života a smrti se nedá určit,“ odmítla vrchní kněžka, ale pojednou se zastavila a zamyslela se. „Můžeš ovšem dát život za život,“ dodala.
„Nechápu!“
„Škoda. Je to jednoduché. Dám ti Eridu a ty mi dáš svou Foiníčanku.“
„Ale ty ji zabiješ!“
„Proč? Ničeho se nedopustila. Usuzuji takhle: ztratíme sice kněžku, která klesla nepřípustně nízko, ale dostaneme jinou, ta se nám hodí jako začátečnice.“
„Jenže vy ji zabijete, i když ji dostanete výměnou, a ztrátu oželíte,“ namítla Tháis.
„Velká matka nerozlišuje mezi životem a smrtí!“
Tháis se bezradně ohlédla na svou otrokyni. Ta stála bledá jako křída.
„Podívej se, Za-Ašt, chtěla jsi sloužit v chrámu. Teď se ti naskýtá příležitost a já tě propouštím. Nevyměňuji tě, ani neodevzdávám. Jednej podle svého přání!“
Foiníčanka padla před Tháidou na kolena a zlíbala jí ruku.
„Děkuju ti, panj!“ Za-Ašt vstala, hrdá a ztepilá, a řekla:
„Jdu.“
„Vezmi si své věci a šaty,“ připomněla jí Tháis.
„Není třeba,“ zakročila vrchní kněžka a postrčila Foiníčanku k Adrasteie. Za-Ašt lehce zavrávorala, ale černá kněžka ji chytila kolem pasu a odváděla ji do tmavé chodby. Kněžky se rozestoupily a ta, která držela spoutanou za vlasy, ji prudce udeřila do zad. Vrátná vpadla do pokoje a roztáhla se na zkrvaveném koberci jak dlouhá, tak široká. Dveře za kněžkami zapadly, rozhostilo se ticho. Zaražení vojáci nehnutě stáli, až konečně jeden zdvihl dívku ze země, rozřezal jí řemeny na zápěstích a odhrnul jí vlasy z čela.
„Sedni si, Erido,“ laskavě ji vybídla Tháis, „dejte jí víno!“
„To jsou divná jména,“ žasl lochágos, „neštěstí, pomsta, svár.“
„Slyšela jsem, že dvěma jiným říkali Nália a Áté: démon a šílenství,“ řekla Tháis, „černé kněžky zřejmě všechny dostávají taková strašná helénská jména. Nemám pravdu, Erido?“
Vrátná mlčky sklopila hlavu.
„Udělejte nosítka, odneseme Lykofónta,“ přerušil lochágos mlčení.
„Neměli byste ho přenášet,“ nesouhlasila Tháis.
„Kdepak! Jejich nejvyšší kněžka může rozhodnutí změnit. Thessala musíme odnést co nejdál odtud. Ale copak tu můžeme nechat tebe samotnou, paní Tháido?“
„Mám novou služebnou.“
„Ta tě zařízne jako Lykofónta a uteče.“
„Nemá kam utéct. Zachránila už dva životy a riskovala svůj.“
„Ach tak! Statečná holka! Ale přece jen ti tu nechám dva strážné na terase,“ rozhodl velitel.
Vojáci odešli. Tháis zastrčila dveře vedoucí do chrámu na obě petlice a dala se do uklízení zakrvaveného pokoje. Eris se vzpamatovala a pomohla ji drhnout a mýt. Nic se neohlížela na to, že je úplně nahá, a odběhla několikrát k nádrži pro vodu, aby se vykoupala, zuřivě si smývajíc špínu. Ulpěla na ní, když musela žít v hnusném výklenku u mříže. Rozednilo se. Hetéra tím vším unavená zavřela vstupní dveře a zatáhla těžký závěs v okenní mřížce a pak Eridě ukázala na druhé lehátko ve svém pokoji, protože postel Za-Ašt byla potřísněna krví.
Tháis si lehla, protáhla se a jen občas se po očku podívala na Eridu, kterak nehnutě sedí na okraji lehátka a soustředěně a vyčkávavě hledí široce otevřenýma očima do dálky. Teď teprve si mohla důkladněji prohlédnout svůj nový „přírůstek“. Zdá se, že je melaschróma, černoška, blesklo Athéňance hlavou, ale ne, je prostě míšenka, temně bronzová s příměsí africké krve. Z černé kněžky bez síťky, náramků, pásku a nože se vyklubala úplně mladinká žena s obrovskýma modrýma očima, z nichž čišela temná zatvrzelost jako u ostatních kněžek. Vlasy se jí drobně kudrnatily a kulaté tváře se zdály dětsky hebké. Jenom masité pootevřené rty a pro Tháidu neomylné příznaky velké smyslnosti v celém jejím mladém a už žensky plném těle svědčily o tom, že tato dívka skutečně mohla být černou služebnicí noci a Velké matky.
Když si Tháis prohlížela modrookou Eridu s temnou pokožkou, vzpomněla si na Etiopky s modrýma očima, které byly v Egyptě vysoko ceněny a pocházely z velmi vzdálené země na horním toku Nilu. Osvobozená vrátná mohla být dcerou takové černošky a bělocha.
Athéňanka vstala, přistoupila k Eridě a pohladila ji po ramenou. Černá kněžka se zachvěla a pojednou se k Tháidě přitiskla s takovou silou, že ta div neupadla a musela se zachytit Eridy za pas.
„Jsi jako z kamene,“ udiveně zvolala. „To jste všechny takové?“
„Všechny! Tělo máme z kamene a srdce z mědi!“ pojednou pronesla dívka lámanou koiné.
„Ó ty jsi promluvila! Máš přece jen srdce ženy a ne lamie!“ políbila ji Tháis. Eris se otřásla a sotva znatelně vzlykla. Tháis jí šeptala uklidňující slova a nařídila jí, aby si lehla a spala. Dívka ukázala na dveře a dala si prst na ústa. Tháis pochopila, že si musí dojít k mřížce pro nějakou moc důležitou věc, dokud tam nepřikovají jinou vrátnou. Neslyšně spolu otevřely dveře, Eris chvíli naslouchala a pak zmizela v neprostupné tmě. Když se vrátila, pečlivě zastrčila závoru. V ruce jí blýskala posvátná dýka kněžek noci se zlatou střenkou. Klesla na kolena a položila ji k Tháidiným nohám, potom si ji přiložila k očím, ke rtům a k srdci. Zakrátko s otevřenými ústy spala, volně rozvalená na přikrývce. Tháis se na ni se zalíbením podívala a za chvíli také upadla do tvrdého spánku.
Velitel Tháidina doprovodu měl pravdu. Lykofón nezahynul. Kněžčina dýka nebyla otrávená, jak se bál, a hluboká rána se rychle hojila. Jenomže po ztrátě krve byl voják slabší než koťátko. Hlavní kněžka za Tháidou nikoho neposlala a ani si nezabitého vojáka nevyžádala. Celé městečko a chrám Velké bohyně jako by v očekávám zpráv o Alexandrovi byly ve střehu. Tháis nařídila svému doprovodu, aby byli připraveni vyrazit.
„Kam?“ zeptal se zneklidněný lochágos.
„K Alexandrovi!“
Ale neuplynuly ani tři dny a všechno se změnilo. Pozdě večer, když už se Tháis chystala jít spát a Eris jí rozčesávala tuhé vlnité vlasy, zazněly od městečka výkřiky a zaplály pochodně. Tháis vyběhla na terasu v krátkém chitónu, i když vanul už několik dní severák. V borovém lesíku se rozléhaly zběsilé údery kopyt. K Tháidinu domu se přiřítila velká skupina jezdců na masivních parthských koních s pochodněmi vysoko zdviženými nad hlavami. Byli mezi nimi i Makedonci z jejího doprovodu, kteří se na první pohled odlišovali od zaprášených a sluncem opálených jezdců tím, že byli čistí a nedooblečení, jak v rozespalosti vyskákali na koně.
Jezdec svítící zlatem na bělostné kobyle přijel až ke schodišti terasy.
„Leontisku, ó Leontisku!“ vrhla se k němu Tháis. Velitel thessalské jízdy odhodil pochodeň, obratně hetéru zachytil a vyzdvihl ji k sobě na koně.
„Přijel jsem za tebou, Athéňanko! Ať žije Alexandr!“
„Tak jste tedy zvítězili, Leontisku! Já to věděla!“ Tháidě bezděky vyhrkly slzy z očí a koulely se jí po tvářích. Objala Thessala kolem krku a zasypala ho polibky. Leontiskos ji také políbil, svými mohutnými pažemi ji vyzdvihl a posadil si ji na rameno. Tháis vysoko nad všemi se smála a vojáci nadšeně vykřikli, bušíce do svých štítů a mávajíce pochodněmi.
Obrovitý voják na vysokém šedákovi s hřívou ryšavých, větrem rozevlátých vlasů spatřil na terase nechápavou Eridu, dojel až k zábradlí a hlasitě ji volal dolů. Eris se podívala na svou paní, ta přikývla a dívka se odvážným skokem ocitla v jezdcově náručí. Jako Leontiskos Tháidu i on si posadil Eridu na rameno. Bývalá kněžka se vypjala ještě výš než Tháis, což vyvolalo nový výbuch nadšení.
Thessalové přecválali kolem svatyně, povykovali, mávali pochodněmi, řinčeli zbraněmi a do toho všeho zněl dusot kopyt a rachocení štítů. Na střechu svatyně vyběhly všechny chrámové služebnice v čele s nejvyšší kněžkou. Rozradostněné, triumfující Tháidě neušlo, jaký rozruch vznikl mezi kněžkami, když spatřily Eridu na vojákově rameni. Vládkyně chrámu mávla prudce rukou a terasa byla pojednou prázdná. Tháis se jenom usmála, neboť dobře věděla, jak muselo nejvyšší kněžku popudit, když oběť odsouzenou k ponížení a otroctví nesli před jejíma očima jako nějakou bohyni. Průvod se vrátil k Tháidině příbytku a obě ženy šly z jedněch rukou do druhých, takže se ocitly v domě, aniž se dotkly země. Vstoupil Leontiskos a jezdci dostali volno. Cekali na něj jenom dva jeho pobočníci.
„Takže jste zvítězili, můj milý?“
„Naprosto a úplně! Dáreios je poražen na hlavu a jeho obrovské vojsko je rozprášeno. Zabili jsme desetitisíce vojáků, až jsme vyčerpáním padali na mrtvoly, ale meče a kopí jsme neodložili. Celá Persie leží před námi. Králem králů je teď Alexandr, syn nesmrtelných bohů!“
„Teprve nedávno jsem si uvědomila, že dobýt Asii může jenom vyvolenec osudu, títánský rek jako Achilleus!“
„A já byl u toho!“ zašeptal Thessal a ztěžka se posadil do křesla.
„Jsi hodně unavený? Odpočineš si tu? Eris ti dá víno a ořechy v medu se švestkami, to tě posílí.“
„Najím se a pojedu. Postavili mi stan na okraji lesíka, tam, kde jsou všichni moji muži.“
„Kolik jich máš?“
„Šedesát jezdců a sto padesát koní.“
„To jsi přijel opravdu jen za mnou?“
„Jenom za tebou. Po velké bitvě, v níž se moji jezdci opět vyznamenali, jsem ležel dva dny jako v mátohách. Alexandr rozhodl, že si potřebuju odpočinout, a poslal mě za tebou.“
„A co on sám?“
„Táhne s veškerým vojskem rovnou na Babylón.“
„My tam pojedeme taky?“
„Samozřejmě. Jenom necháme odpočinout koně, vždyť jsem celou cestu přímo letěl, abych už tě viděl.“
„A zdaleka?“
„Sto parasangů!“
Tháis mu beze slov poděkovala dlouhým polibkem a zeptala se:
„Má Alexandr do Babylónu daleko?“.
„O něco víc.“
„Tady už je Eris. Tak jez a pij. Já se s tebou napiju na vítězství.“
„Ty máš teď k svým službám podsvětní říši?“ zeptal se Leontiskos, když upíjel víno, a vrhl pohled na novou otrokyni.
„To je zajímavá, ale dlouhá historie. Doufám, že po cestě bude dost času, abych ti ji vypověděla a abych se sama dozvěděla něco o té velké bitvě.“
„Času bude dost!“ ujistil ji Thessal, rychle rozkousal hrst ořechů kandovaných v medu a vstal. Tháis ho vyprovodila až k schodišti na terase.
Když si Leontiskos odpočal, dostavil se k ní znovu v tak nádherné zbroji, že takovou nepopsal ani Homér. Svítil zlatem, byl opálený a v bílém hedvábí na skvělém běloušovi vypadal jako polobůh. A třebaže mu čelo mezi obočím přetínala hluboká rýha a z koutků rtů vybíhala dvojitá vráska, přimhouřené světlé a nebojácné oči se usmívaly.
„Máš úchvatného koně! Jako by to byla titanída, Leukippův vlkodlak! A jak se jmenuje?“ volala nadšená hetéra.
„Melódia.“
„Píseň! Kdo jí dal tak krásné jméno?“
„Já. Víš přece, že existuje řeka Melos, která se prodírá zvonivými kameny a zpívá. Moje Melódia běží, jako když se řine a zurčí řeka.“
„Leontisku, ty jsi úplný básník.“
„Mám prostě rád koně. A to je pro tebe,“ rozbalil a podal Tháidě roucho perské královny. Hetéra je nechtěla, řekla, že se nebude oblékat do cizokrajných šatů, a vzala si na sebe jenom čelenku ze vzácných drahokamů, sršících na slunci tisíci blesky. Na krku si nechala modrý náhrdelník Rheina chrámu a kotníky si jako k tanci ozdobila cinkajícími periskelidami z elektronu s tyrkysy.
Požádala, aby jí byla přistavena místo Boanérga Salmaach a s úžasem vydechla, když spatřila kobylu v zlatém postroji s uzdou posázenou velkými, tak nádherně růžovými turmalíny, jako byly Kybeliny lahvičky, které dostala. Na sedlovém přehozu ležela kůže vzácně ryšavého, černě pruhovaného tygra.
Na kynépodech — rousech koně — se na slunci leskly stříbrné nánožní kruhy s bubínky. Salmaach jako by cítila nádheru své výstroje, hrdě kráčela a vyzváněla kopyty, stejně jako Tháis, která k ní přicházela. Náramky na jejích nohou zazvonily při každém kroku.
Skupina třiceti vojáků doprovázela Leontiska a Tháidu, když jeli bok po boku po široké cestě k hlavnímu vchodu do Kybeliny svatyně. Thessalové zpívali a Tháis je požádala, aby bušili do štítů do taktu bojové písně. Stráže otevřely brány v obojích hradbách. Triumfální kavalkáda vjela do prvního nádvoří. Tady Tháis a Leontiskos sestoupili z koní a po uvítání kněžími-kopiníky šli k brance v nízké ohrádce, která oddělovala dlážděné nádvoří od cypřišové aleje. Na jejím konci byl obloukovitý můstek a schodiště. Klenulo se nad vodní nádrží a vedlo rovnou na dolení terasu. Z druhé strany branky se k nim blížila nahá vrátná. Vzala své husté vlasy do hrsti, smočila je v stříbrném poháru s vonnou tekutinou a postříkala jimi příchozí. Pojednou vykřikla a zakryla si obličej rukama. Tháis poznala svou Foiníčanku.
„Leontisku! Zastav je na okamžik!“ ukázala na přísně se tvářící kněze, přistoupila k Za-Ašt a násilím jí odtrhla dlaně od nachových tváří.
„Oni už tě potrestali? Za co? Je ti tu zle? Mluv rychle!“
Z nesouvislých uchvátaných slov Tháis pochopila, že Foiníčanku přinutili dělat něco nepředstavitelného, ona to odmítla, a tak ji poslali do Anaitidina chrámu, a když se vzbouřila podruhé, poslali ji sem dělat vrátnou a poskytovat útěchu unaveným poutníkům.
„A co se dělo v Anaitidině chrámu? Seznámili tě s prvním stupněm tajemství?“
„Ano. A chtěli, abych prošla i druhým stupněm.“ Za-Ašt si zase zakryla tvář, ale když zaslechla netrpělivé klepání kopí, kterými kněží prudce tloukli o zem, celá se zachvěla.
„Ty ubožačko! Je z tebe špatná kněžka. Budeme ti muset nějak pomoci.“
„Ó paní!“ hlas Foiníčanky byl teď naléhavější, než když Tháidu prosila, aby směla odejít do chrámu.
Tháis už nemohla kněze zdržovat a pokračovala v chůzi. Nejvyšší kněžka spolu s knězem je uvítala nikoli v chrámu, ale na dolení terase, což byl nový důkaz úcty. Leontiskos se jí poklonil a stejně jako Tháis si nechal pomazat čelo vonnou mastí. Potom rozvázal velkou koženou brašnu, sám ji celou cestu nesl, a zavolal kopiníka, který táhl druhou. Na široký výstupek chrámové podezdívky se vysypala hromada zlatých a stříbrných čelenek. Z druhé brašny vypadly s velkým rachotem zlaté pruty.
„Tohle je jenom část. Za chvíli přinesou ještě čtyři talanty, kněží nejsou zvyklí nosit takovou tíhu.“
Nejvyšší kněžka zhluboka vzdechla a lačnost jí zasvítila z očí, Alexandrův dar byl vskutku královský.
„Starali jsme se tu o naši krásnou návštěvnici ze všech sil,“ vlichocovala se, „doufám, že byla spokojena?“
„Jsem spokojena a vděčná, díky Velké matce,“ pohotově odpověděla Tháis.
„Mohu pro tebe ještě něco udělat?“
„Můžeš, vládkyně chrámu! Vrať mi mou otrokyni, Foiníčanku Za-Ašt.“
„Vždyť jsi nám ji dala výměnou.“
„Jistě. Ale teď jsem ji viděla na řetězu u vrat. Nepřivykla chrámovému životu.“
„Proto byla potrestána.“
Tháis se podívala na Leontiska a ten jí beze slova porozuměl.
„Pošlu asi zpátky ty, kteří nesou zlato,“ procedil jakoby v zamyšlení.
„Nevracej je!“ zdvihla ruku nejvyšší kněžka. „Ničemná Foiníčanka nestojí za jediný kousek z tohohle pokladu. Můžeš si svou vzdorovitou otrokyni zase vzít!“
„Děkuju ti!“ opět se uklonila Tháis a skrývajíc úsměv, rozloučila se s vládkyní proslulého chrámu.
Za-Ašt celá bez sebe křičela: „Ty jsi tady, má krasavice!“ a vrhla se k Salmaach a skropila jí čelo slzami. Jeden voják jí podal sváteční chlamydu a posadil si ji za sebe. V stejném uspořádání vyjeli Thessalové z nádvoří a Tháis navždycky opustila sídlo Kybely, Velké matky a Vládkyně zvěře.