Nad vyprahlou stepí se jako rozžhavený měděný kotel rozklenula obloha plná prachu. Leontiskův jízdní oddíl se přepravil na levý břeh Eufratu a vyrazil na jih napříč velkou zátočinou, souběžně se starou „královskou“ silnicí z Efesu do Súsy. K ústí řeky vtékající do Eufratu z východu bylo osm set stadií. Tam na ně čekaly velké čluny. Eufrat mohla brázdit i velká plavidla a jedinou nevýhodou plavby bylo, že řeka se značně klikatila. Vzdálenost od Babylónu se tak sice zdvojnásobila, ale zase bylo možné bez zastávky plout ve dne v noci a šetřit síly koní, kteří byli rovněž naloděni. I tak vášniví jezdci, jako byli Thessalové, souhlasili s plánem svého velitele.
Lykofón nemohl dosud sám jet na koni. Kamarádi se rozhodli, že ho do Babylónu dovezou, a sehnali povoz. Tháis nařídila Za-Ašt, aby ho doprovázela. Foiníčanka blýskla očima po Eridě, která ji vytlačila z paniny přízně. Ale Tháis k sobě uraženou Foiníčanku přivinula a něco jí pošeptala. Ta zrudla, sklopila oči a poslušně začala chystat pohodlné lůžko pro Lykofóntův převoz.
Nejvíc se Tháis bála o Eridu, neboť Kybelina kněžka jezdila špatně na koni. Eris stáhla obočí a slibovala, že paní nezklame. Po určitém váhání se Tháis rozhodla, že Boanérga přenechá otrokyni a sama že pojede na Salmaach. Poradila Eridě, aby měla nohy stále ohnuté, zaklesnuté v řemeni, který si přetáhla přes ramena a připevnila k oběma kotníkům. Přes perský sedlový přehoz přehodili tenkou huňatou látku, která chránila kůži před odřením. Kuželovité athénské klobouky proti úpalu se tu nedaly nosit, protože stále foukal vítr. Ženy se proto rozhodly, že si ováží hlavy turbany z černé látky. Tuto radu dali Tháidě Leontiskovi vojáci, kteří už poznali žár mezopotámských rovin. Vedro tíživě doléhalo i na Helény, kteří slunce milovali, a na Makedonce, i když byli zvyklí na dlouhé cesty. Jako vždy, zdržely začátek taženi shon a zmatky. Oddíl vyrazil v době, kdy už slunce stálo vysoko a jako rozlícený samovládce se snažilo zlomit houževnaté lidi a učinit z nich poddajné otroky.
Tháis na Salmaach a Leontiskos na své bělostné Melodii jeli vedle sebe. Hetéře se rozšiřovalo chřípí, jak vdechovala horký a vysilující suchý vzduch.
Překypovala nesmírnou radostí jako vězeň propuštěný na svobodu. Zvítězili! U Gaugamély rozdrtil Alexandr nová Dáreiova obrovská vojska! Chtělo se jí zpívat, letět na koni s větrem o závod, vzpínat se na Salmaach nebo provádět nějaké čtveráctví. Naslouchala Leontiskovi a pořád měla na krajíčku smích. Velitel jízdy jí nejdříve vyprávěl různé směšné historky, které se staly za pochodu na Gaugamélu, a potom se dal strhnout líčením velké bitvy.
Makedonská armáda procházela nejprve vymřelou zemí. Na severu byly meziříční roviny takřka liduprázdné. Nepočetní pasáci skotu, kteří v těchto končinách kočovali, se buď rozprchli, nebo ještě spíš se uchýlili do hor před nástupem letních veder. Průzkumníci přinášeli zprávy o tom, že nepřítel se soustřeďuje za Tigridem. Alexandr věren své strategii chtěl řeku rychle překročit. Prošli kolem polozříceného Ninive, jednoho z nejstarších měst celé oikumény. Z vysokých hradeb sledovala armádu hrstka lidí. Mezi nimi se svým pestrým oblečením od ostatních odlišovali kněží dávných bohů. Alexandr nevzal město útokem, nepatrný počet jeho obyvatel nepředstavoval pro něj žádné nebezpečí. Hrozivý nepřítel ho čekal vpředu. Od Ninive se Makedonci stočili ještě víc k severu, tam byly hory s dobrými pastvinami a dosud nevyschlé potoky s čistou vodou. Alexandr směřoval k říčce tekoucí ze severu, v níž bylo dost vody pro celou armádu. Říčka ústila do severovýchodního přítoku Tigridu. Na tomto přítoku právě soustředil Dáreios svou obrovskou armádu.
Když zvolna postupující makedonské vojsko (velký vojevůdce nechtěl vojáky unavit) dorazilo k říčce u malé vesničky Gaugamély, Ptolemaios si všiml, že oblouk nízkých hor ze severu připomíná arbylu, předek vozu. Takto v kronikách zaznamenaný název zmýlil ještě po tisíciletích historiky: na jižní silnici, dvě stě stadií od Gaugamély, mezi pustou rovinou a skalami byla totiž pevnost Arbéla.
Alexandr dal své armádě, která měla za sebou několik tisíc stadií pochodu, třídenní odpočinek. Jízdní hlídky přiváděly zajatce. Průzkumníci hlásili, že jenom několik parasangů odtud se soustřeďuje jako mračno obrovská spousta nepřátelské jízdy. Alexandr spěchal. Měl v úmyslu zasadit definitivní úder celé perské armádě a ne se štvát po nekonečných rovinách za jejími jednotlivými částmi. Nechápe-li Dáreios, že k rozhodující bitvě mělo dojít už u Eufratu, spoléhá-li podle příkladu svých předků na početnost svého nesmírného vojska, tím lépe. Osud se tedy rozhodne v tomto bojí. Pro Makedonce v každém případě, neboť porážka znamená zkázu celé jejich armády.
„A ustoupit se nedalo?“ zeptala se pozorně naslouchající hetéra. „Vždyť z přibližně stejných míst se tak zachránily desetitisíce helénských vojáků.“
„Máš na mysli Xenofóntovu Anabasis? Řečtí žoldnéři ovšem tenkrát ustupovali nepronásledováni nepřáteli, a Peršanů u Gaugamély bylo ještě k tomu obrovské množství.“
„Nebezpečí bylo tedy opravdu velké?“
„Nesmírně. V případě porážky smrt nebo otroctví pro všechny.“
Obrovské uskupení jízdy před makedonským táborem ohromilo a vyděsilo i nejzkušenější vojáky. Z dálky se jako šedé přízraky míhali bojoví sloni, s nimiž se Makedonci setkali vůbec poprvé. Na slunci se blyštěla pozlacená zbroj a kopí „Nesmrtelných“, osobní Dáreiovy gardy, jedoucí v těsně semknutých řadách a na nezvykle vysokých koních. Podle pestrého oblečení poznávali zkušení lidé Parthy, Sogdy, Baktry a dokonce Skythy-Massagety, pocházející z míst za velkou asijskou řekou Óxos. Zdálo se, že obrovské Dáreiovo vojsko je smete jako bouře a že pod kopyty nesčetných koní najde smrt celá bojechtivá armáda, která se odvážila vtrhnout tak hluboko do cizí země, až k hranici stepi a labyrintu horských hřebenů.
K večeru se zdvihl vítr a celou pláň zahalil červený prach. Makedonců se zmocnil ještě větší strach. Ve válečné radě přesvědčoval velitel jízdy Parmenión i ostatní vysocí důstojníci Alexandra, aby udeřil v noci, kdy perská jízda nebude moci využít své převahy nad makedonskou pěchotou. Alexandr návrh zamítl a rozhodl, že útok započne ihned po rozednění, ale teprve až se vojáci najedí. Ptolemaios svého přítele podpořil, třebaže veliký stratégos by] nezviklatelný, i když byl se svým názorem osamocen. Ulehl k spánku a okamžitě pevně usnul. Později Héfaistión Leontiskovi vykládal, jakými úvahami se Alexandr řídil. Vojevůdce viděl a cítil, že vojáci mají stále větší strach, ale nepodnikl proti tomu naprosto nic. Zachoval si nezvykly klid. Věděl, že bojovník je pro nepřítele vůbec nejnebezpečnější, právě když je vystrašený, neboť dlouholetý výcvik a vojenská disciplína ho donucují stát i nadále v řadě vedle ostatních. Armáda věděla, co se stane v případě porážky. Z toho důvodu nemusel Alexandr pronášet povzbuzující řeči a dávat hlasité sliby.
V noci, kdy by lidé necítili vzájemnou podporu a neviděli své velitele, mohl strach jít na ruku Peršanům a otupit hrot oné zběsilé odhodlanosti, jakou se vyznačuje makedonská pěchota i jízda. Alexandrovy úvahy se plně potvrdily.
Nesmírná Dáreiova armáda, bez bitevní zkušenosti a neostřílená ve společných bojích, se vrhla na Makedonce a způsobila ve středu pole nepředstavitelnou tlačenici a chaos. Alexandrovo levé křídlo pod Parmeniónovým velením, kde bojoval i Leontiskos se svými Thessaly, pod náporem perské jízdy zakolísalo, rozštěpilo se na dvě skupiny a částečně ustoupilo za dočasná opevnění makedonského tábora. Parmenión dvakrát žádal o pomoc, ale Alexandr na to vůbec nereagoval. Leontiskos pocítil, že se blíží konec. Thessalští jezdci se rozhodli, že prodají svou kůži draho, a bojovali zoufale, odráželi jeden nápor perských jízdních sil za druhým. Silní, širokoplecí thessalští koně se zuřivě hryzali se stepními koňmi, tlačili se na ně a bili je kopyty. Ve stejném čase postupovala do středu bitevního pole v úžasné vřavě makedonská pěchota — falanx — krok za krokem kupředu a vklínila se do nepřátelských šiků. Ty však byly tak sevřené, že Dáreios nemohl použít ani slonů, ani vozů se zahnutými čepelemi na loukotích, které měly při rychlé jízdě nepřítele kosit. Jenže ani Alexandr nemohl do boje zasadit svou těžkou jízdu, hetairy, a už nasedl na Búkefala. Bylo to obvykle znamení pro útok. Byl však nucen vyčkávat a nemohl na Parmeniónovy požadavky odpovědět.
Konečně se falanze podařilo proniknout hluboko do středu. Lehká perská jízda ustoupila vpravo a do vzniklé trhliny vpadli hetairové. Rozdrtili „Nesmrtelné“ a stejně jako v bitvě u Issu se ocitli až před osobní stráží perského krále.
Argyraspidové, stříbrné štíty, hodní své bojové slávy, náporem vtrhli do oslabeného šiku Peršanů. Štítonoši, vesměs muži nesmírné síly, se v běhu hnali na nepřítele svými štíty. Otřesení Peršané otevřeli nechráněné boky mečům Makedonců.
Když Dáreios zpozoroval průlom hetairů, uprchl na voze ze středu bitvy. Za ním se dali na útěk i „Nesmrtelní“. Na křídlech zuřila bitva dál s neztenčenou silou. Alexandr se s částí hetairů probil k Parmeniónovi na levé křídlo, čímž se okamžitě zlepšila situace Leontiskových thessalských jezdců. Bok po boku s Alexandrem, jehož zběsilost v boji neznala mezí, zatlačil nepřítele a obrátil ho na útěk.
V mračnech prachu nikdo ani nepozoroval, že Peršané zvolna ustupují. A nečekaně začal hromadný úprk. Jízdní armáda je rychlejší než pěšáci. Kdesi na pravém křídle se Alexandrovi Thrákové a horáčtí Agriáné ještě bili s dotírajícími Sogdy a Massagety, ale hlavní perské síly už prchaly na jihovýchod kolem levého křídla makedonské armády. Alexandr dal Parmeniónovi a Leontiskovi jako dvěma nejzkušenějším bojovníkům rozkaz, aby zůstali na bitevním poli a sbírali raněné a kořist, sám pak s částí zálohy se jal pronásledovat prchající nepřátele. Strašlivou bitvou vyčerpaní vojáci je stíhali jenom k řece. Vojevůdce sám rozhodl zastavit pronásledování, které sice ustupující vojsko nezničilo, ale přinutilo je zahazovat v panice všechno, co jen trochu zatěžovalo koně. Válečná kořist byla ještě větší než u Issu. Kromě skvostů a zbraní, šatů, stanů a nádherných tkanin ukořistili Makedonci poprvé i válečné slony, vozy se zahnutými čepelemi a stany z bílé plsti krumplované stříbrem.
Alexandr nepřipustil oslavy vítězství, aby neztrácel čas, a po pětihodinovém odpočinku spěchal dál na jih, Parmeniónovi pak rozkázal, aby táhl za ním s veškerým obrovským vozatajstvem a zajatci. Tehdy právě se Leontiskos zhroutil vyčerpáním. Ale Dareios se nevydal k jihu, k hlavnímu městu své říše, prchal k severovýchodu, do hor. Alexandr už podruhé narazil na jeho opuštěný vůz a zbraň, ale nepustil se za ním do bludiště hor a srázů, nýbrž stočil se na jih k Babylónu, Súse a Persepoli, aby poskytl armádě několik dní odpočinku a mohl rozdělit kořist. Ptolemaia s oddílem vyslal na průzkum a potom požádal Leontiska, aby zajel za Tháidou.
„Parmenión mě chtěl nechat v táboře zraněných, abych si odpočal, ale já se rozhodl vyrazit!“
Tháis dojela těsně k němu. Oba jezdci se dotkli koleny. Tháis objala Leontiska kolem mohutných ramen, přivinula ho k sobě a políbila. Velitel jízdy se rychle ohlédl a trochu zrozpačitěl. „Bojíš se Eridy?“
„To je směšné, ale máš pravdu. Má tak uhrančivý a studený pohled, že člověka jímá něco jako strach či co.“
„Řekni raději: obavy,“ zasmála se Tháis.
„Přesně tak! Nebojím se dýky v jejím uzlu, ani malého nožíku na rozparování břicha, který si schovává za náramkem, bojím se jí samé.“
„A já se zase bojím, že není zvyklá jezdit na koni a unaví se.“
„Ty si vždycky děláš se svými otrokyněmi větší starosti než ony s tebou.“
„A jak jinak? Snažím se, aby mi nebyly cizí. Copak to jde, aby se mne dotýkaly nemilosrdné prsty a dívaly se na mě nenávistné oči? Z toho bych ochořela a byla nešťastná. Jsou to přece lidé a žijí v mém domě a vědí o každé hodině mého života!“
„Ty říkáš lidé! Ale spousta jiných Helének by řekla: barbarky, a daly by v jednání s nimi přednost jehlici, klacku nebo i důtkám.“
„Vzal bys ty sám na Hésionu důtky?“
„Samozřejmě ne! Hésiona je urozená a velmi krásná Helénka. Tak krásná, že méně krásnou paní, než jsi ty, by to svádělo, aby ji všelijak trýznila.“
„A co ty víš o tom, jaké jsou ty ostatní, třeba zrovna Eris?“
„Až sedře Boanérgovi hřbet, pak.“
„Nesedře! Zapřísahala se, že bude sedět jaksepatří.“
„Unaví se, cesta je dlouhá.“
„Dávám, na ni pozor. Ale povídej mi raději ještě něco o bitvě! Jestli jsem správně pochopila, byla Dáreiova chyba v tom, že zasadil do bitvy najednou všechny své síly. Perská armáda byla v tak sevřených šicích, že nemohla náležitě uplatnit svou převahu. A co kdyby se toho nedopustil? Jak by potom bitva dopadla?“
„Jistě hůř pro nás. Ale já nejsem Alexandr, ten by našel východisko z každé situace. Ačkoli…“ Leontiskos se zamyslel.
„Co jsi chtěl říci?“
„Vzpomněl jsem si na jeden případ. Zajaté velitele a důstojníky vždycky přiváděli k Alexandrovi. Rozmlouval s nimi prostřednictvím tlumočníků a ptal se jich hlavně na to, jak se dívají na svou porážku. Jeden mladý Massaget, velitel skythské jízdy, který byl spoután, třebaže byl zraněn, odpověděl Alexandrovi stručně: Peršané doplatili na to, že neumějí bojovat!
— A ty bys uměl? — zajímal se vítěz.
— S mými pěti sty jezdci by bylo směšné na něco takového vůbec pomyslet. Ale kdybych měl alespoň polovinu královského vojska, vypořádal bych se s tebou za dva tři měsíce.
— A jak? -
— Vyzbrojil bych svou jízdu těžkými luky. Tvou pěchotu bych zasypával střelami a nepřibližoval bych se na dosah jejích kopí. Zajišťovací oddíly by odrážely tvou jízdu, které máš sedmkrát méně, spočítal jsem si to.
— A jak by sis poradil s těžkou pěchotou vyzbrojenou štíty?
— Když je v útvaru, skoro nijak! Přesto se jí dají způsobovat malé, ale vytrvalé ztráty, den za dnem a měsíc za měsícem. A přitom přece nemůže být pořád v útvaru! Nevím, zda by vyvázla v pořádku a dostala se za Eufrat, kdyby nesvedla velký rozhodující boj.
Alexandr se odmlčel a zeptal se, už stěží přemáhaje hněv:
— Tak jste válčili s Peršany před dvěma sty lety, když jste zabili jejich krále Kýra?
— Nevím. Myslíš-li si to, tím lépe, — hrdě odvětil Massaget.
Alexandr se na Skytha upřeně díval a konečně řekl, obraceje se k okolostojícím důstojníkům:
— Je chytrý a odvážný, a proto velmi nebezpečný. Ale je to dítě. Kdo by odhaloval nebezpečné tajemství, když stojí spoután před vítězem? Zabte ho, a to okamžitě!“
„A zabili ho?“ tiše se zeptala Tháis.
„Na místě!“ odpověděl Leontiskos.
Dlouho jeli mlčky. Tháis se občas poohlédla po Eridě, která se pomalu pohupovala na mimochodníkovi stranou od vojáků, neboť se jich ostýchala. Příroda se nad Afrodítinou oblíbenkyní smilovala. K poledni se obloha zatáhla mlžnatou clonou, neslibující déšť a přitom bránící slunci pražit do jezdců a trestat je tak za to, že vyrazili pozdě.
Tháidě postavili lehký stan v zeleném travnatém údolíčku, třináct parasangů od přepravy. Vojáci sesedli z koní, spoutali jim nohy a každý se zařídil, jak nejlíp dovedl. Rozložili si své chlamydy rovnou na zem a nebáli se ani štírů, ani velkých skákajících pavoukovitých sekáčů, kteří se Tháidě hnusili už v Heladě, kde byli mnohem menší.
Uchýlila se do stanu a smývala ze sebe únavu po dlouhém pochodu. Od natřásání při klusu Salmaach jí bolely nohy, které odvykly takové námaze. Vstoupila Eris s vodou na umývání. Šla tak toporně, že Tháidě připomněla dívky o Svátku džbánů, který se v Athénách slavil druhý den anthéstérií, Slavnosti květů. Vnímavá Athéňanka pojala podezření, že něco není v pořádku, a nařídila Eridě, aby se svlékla — a užasla. Jemná kůže na vnitřní straně stehen jí naběhla a byla samá živá rána, lýtka a kolena měla opuchlá a palce u nohou zkrvavené, odřené od sedlového přehozu. Dívka se sotva držela na nohou. Až na rozhodný rozkaz své paní postavila nádobu s vodou a lehla si na rohož rozloženou jen pro ni.
„Neboj se, paní, kůň má hřbet v pořádku!“
„Zato ty sis dala,“ hubovala jí Tháis a vyšla, aby vyhledala mezi svými věcmi léky a plátno na obvaz. Léčivá egyptská mast ztišila Eridě bolest, takže usnula takřka okamžitě. Tháis se umyla a osvěžena šla k malému ohýnku, kolem něhož už seděl Leontiskos s lochágem a starším desátníkem a čekali na pečeni, která se škvířila na uhlících. Na její přání jí přivedli Boanérga. Thessalové mu bedlivě prohlédli hřbet. Eris dodržela slovo, ale Tháidě bylo jasné, že druhou půlku cesty dívka nevydrží nebo — když vzala v úvahu její obrovskou fyzickou a duševní vytrvalost — že sice vydrží, ale ublíží vzácnému koni. Proto se rozhodla, že Eridu umístí v jednom z vozů, které měly oddíl dohonit v noci. Když vešla do svého stanu, Eris se probudila. Tháis jí sdělila, že pojede spolu se Za-Ašt. Černá kněžka na to neřekla nic, ale odmítla jídlo. Hetéra usnula pevným a bezstarostným spánkem, jakým už dlouho nespala. Probudil ji Leontiskos, který ji zval ke snídani, kousku slaného syrského sýra a hrsti velmi chutných, skoro černých datlí. Koně stáli opodál, už s uzdami a sedlovými přehozy. Lidé u vozů ještě spali, a tak Tháis Foiníčanku raději nebudila. Dívala se po Eridě, a když ji nenašla ani u koní, ani u vozů, zeptala se bezradně Leontiska, zda její otrokyni neviděl. Místo velitele jízdy odpověděl lochágos, přičemž se něčemu usmíval pod vousy:
„Ta černoška mi řekla, abych tě zbytečně nelekal. Prosí tě, abys jí odpustila, ale ona takovou hanbu nesnese a nemůže jet společně ve voze s Foiníčankou.“
„Co tedy udělala?“ znepokojila se Tháis.
„Buď klidná, paní. Takové farmakidě (čarodějce) se nic nestane. Prostě vyšla dřív a teď už je hodně daleko.“
„Kdy ti to řekla?“
„V půli první noční stráže. Asi tak před šesti hodinami.“
„Artemído Agrotéro! Sama v noci na liduprázdné cestě, kde je kolem plno hyen a šakalů. A přitom je po celodenní jízdě úplně vyčerpaná.“
„Tvé černošce se nic nestane! Vyrazila jako střela! Díval jsem se za ní, ta běží líp než některý kůň.“
Leontiskos se dal do smíchu. Tháis se znepokojeně kousala do rtů a přemáhala se, ale pojednou ulehčené vyprskla a kupodivu byla přesvědčena, že Eridino dobrodružství skončí dobře.
Uprchlici dohonili skutečně sotva dva parasangy před cílem cesty. Z nízkého svahu, spadajícího do širokého údolí přítoku Eufratu, spatřila Tháis v dálce běžící Eridu. Bílý chitóniskos nad kolena — její jediný oděv — vlál ve větru a hrdě vzpřímenou hlavu měla omotánu černou látkou. Černá kněžka se plavně nesla a bylo zřejmé, že zná pravidla rovnoměrného a dlouhého běhu. Tháis litovala, že ji neviděla běžet v noci, když svítil úplněk, podobnou neohrožené bohyni, samotné Artemidě. Hetéra pocítila k nové služebnici něco, co nemělo daleko k pověrečnosti.
Tháis s Leontiskem Eridu brzy dohonili a nařídili jí, aby si sedla na Boanérga. Za noc a půlden uběhla Eris asi čtrnáct parasangů a kupodivu včerejší poranění se jí zahojila a byla neznatelná. Pod tamaryškovým keřem si stačila asi čtyři hodiny odpočinout a jenom roztrhané sandály svědčily o tom, jakou cestu má za sebou.
Tháis měla tak velkou radost, že svou černou kněžku objala, ale ta projev její přízně neopětovala a jenom podivné chvění jí přeběhlo po celém pevném, rozpáleném těle.
Na určeném místě očekávaly jezdce čluny. — To nejsou žádné čluny, ale hotové lodi! — pomyslela si Tháis. — Neohrabaná plavidla s plochým dnem. — Do největšího člunu se pohodlně vešlo dvanáct koní. Leontiskos se rozhodl vzít si s sebou své koně a ozbrojený doprovod s koňmi. Lochágos s ostatními jezdci jel dál nalehko po břehu, k velké radosti drsného setníka, kterého už omrzelo starat se o raněné. Na vyvýšené přídi člunu zřídili pro Leontiska a Tháidu vedle sebe lehké přístřešky.
„Nebylo by možné uložit tvou bohyni sváru poněkud dál?“ zeptal se s úsměvem Leontiskos a vzal Athéňanku, která sledovala naloďování svých koní, kolem pasu.
„Ne! Nepůjde přece na záď, kde jsou koňáci a lodníci.“
„A co když tě budu chtít políbit? Zabije mě?“
„Musíš to udělat úplně nenápadně,“ poradila mu Tháis.
Tři dny pluly lodi neustále kolem zahrad, které vroubily říční břehy. Z babylónských zahrad byli bezmezně nadšeni i zkušení staří vojáci. Stromy vybíhaly na střechy celých čtvrtí a do ulic a náměstí, strmících vysoko nad řekou. Slavné visuté zahrady Semíramidiny!
Leontiskos dal rozkaz vyloďovat se v obchodním přístavišti, před pěti řadami městských hradeb. Koně, kteří na lodích dlouho stáli bez pohybu, netrpělivě hrabali kopyty a toužili po projížďce. A tak Athéňanka s Thessalem cválali asi parasang, až se koně natolik uklidnili, že šli potom po přelidněných ulicích krokem.
Vjeli do města po akkadské cestě skrze dvojitou Ištařinu bránu (hetéra v tom viděla šťastné znamení), jejíž věže byly celé obloženy namodralými kachly. Modrou hladkou plochu svítící na slunci zdobily obrazy draků, ty se střídaly s obrazy dlouhonohých divokých býků z žlutých a bílých kachlů. Rovná Cesta procesí z bílých a červených dlaždic, široká patnáct loktů, vedla k Esagile, bývalému posvátnému vnitřnímu městu, kde stál obrovský chrám hlavního babylónského boha Marduka. Výhled na chrám clonila Tháidě nesmírně vysoká věž Etemenanki, silně poškozená zubem času, ale zato proslulá po celé oikuméně, kterou tvořilo sedm různobarevných stupňů. Ukončena byla malým modrým chrámem. Vypínala se nad celým městem, jako by každému obyvateli připomínala, že se na něj dívá z výšky dvě stě loktů bdělé oko boha.
Vpravo se rozkládal rozsáhlý palác, nyní neobydlený a zpustlý, dál za branou byl druhý palác a zleva byly malé Semíramídiny zahrady na vysokých obloucích, rovněž stupňovitých, stejně jako téměř všechny babylónské stavby. Udivující byla spousta zeleně daleko od řeky. Podél jižní zdi paláce vedl hluboký průplav, ale na zavlažování vysoko položených zahrad starého města bylo zapotřebí tisíce a tisíce otroků. Bylo to něco podobného jako v Egyptě. Tam ovšem starou zeleň u královských hrobek a u starobylých paláců dávno zasypal písek. Velké zahrady ve výškách, kam záplavy nedosáhly, zůstaly jenom u velkých a bohatých chrámů, jimž patřilo množství otroků, všechna ostatní zeleň egyptských měst se vyskytovala jen v nížinách, v úrovni Nilu. Tady, v Babylónu, se staré zařízení ještě zachovalo, snad proto, že město nebylo na rozdíl od Egypta rozlehlé a soustřeďovalo se naopak v jednom centru. Věž Etemenanki zapůsobila na hetéru rozhodně větším dojmem než zahrady legendární královny.
Jezdec vyslaný dopředu se vrátil na zpěněném koni se zprávou, že Ptolemaios se vydal do Súsy, ale nejvyšší důstojníci že se ubytovali v palácích Starého Města. Leontiskos se zaradoval. Tháis mu slíbila, že na oslavu ukončení cesty uspořádá symposion.
Cesta procesí se zaplnila Thessaly, kteří vítali svého velitele. Mezi nimi se prodírali Tháis a Leontiskos, minuli velkou modrou zeď, zdobenou hlazenými reliéfy lvů s bílými a červenými hřívami, překřížili několik rušných ulic, a když se stočili vpravo, přijeli přes posvátné město znovu k břehu Eufratu.
Tady lodní most spojoval Staré Město s Novým Městem, východní část Babylónu se západní, kde bylo méně chrámů, vnitřních hradeb a opevnění, ale víc zeleně. V severní části Nového Města, mezi bránou Lugalgiry a řekou, se našel nádherný domek v stinné zahradě; tam se ubytovala Tháis. Brzy za ní přišla Eris se všemi věcmi a trochu později se objevila i Za-Ašt. Tháis se dovedla snadno zařídit, a tak našla rychle dobrého stájníka (zahradník bydlil v domě) a otrokyni, která uměla vařit oblíbená helénská jídla; večer už tančila pro své Thessaly na improvizovaném symposiu.
Zpráva o pobytu proslulé athénské hetéry v Babylóně se bleskurychle roznesla. Dům poblíž Lugalgiry začal být obléhán zvědavci, jako by ani nebyla válka a jako by v městě nebyla cizí vítězná armáda. Leontiskos proto poslal vojáky, aby střežili bránu před dotěrnými Babyloňany. Vyprávění o válečné moci Makedonců a neporazitelnosti božského Alexandra se šířilo od úst k ústům. Súsa, kam směřoval Ptolemaios, a dokonce daleko na severu ležící Ekbatana, letní sídlo perských králů a jedna z hlavních klenotnic, slíbily poslušnost, vzdaly se bez boje a předaly Alexandrovým poslům všechny klíče.
Třebaže byl podzim, větry přinášely do Babylónu horko z nekonečných prostor Persie a kamenitých náhorních rovin Sýrie, Elamu a pouští u Rudého moře. Noci byly vlhké a dusné. Ale Tháidu nejvíc unavovalo skryté nepřátelství mezi služebnicemi — vždycky si přála ve svém domě klid a mír. Ještě dobře, že Foiníčanka se „čarodějnice“ zoufale bála a netroufala si projevovat svou nespoutanou žárlivost otevřeně.
Otrokyně si postupně rozdělily povinnosti. K velké radosti Za-Ašt přenechala jí Eris bezprostřední péči o Tháidu a sama si vzala na starost dům, koně a — ochranu paní, což považovala za svůj nejdůležitější úkol, ačkoli jí to Tháis vymlouvala.
Foiníčanka se přiznala, že Lykofón, mladý voják z Leontiskova oddílu, ji chce u paní vykoupit, jakmile skončí válka a on se bude moci vrátit do vlasti. Uzavřou okamžitě sňatek. Tháis pochybovala, že mezi Foiníkií a Thessalií existuje epigamie, a s údivem se dozvěděla, že Alexandr rozšířil pravoplatnost zákonných sňatků na celou svou říši a na spolek helénských městských států. Velký vojevůdce si dával dál říkat nejvyšší stratégos, ale ve skutečnosti vládl.
„Tak ty ode mne chceš odejít,“ položertem vyčítala Tháis své otrokyni, „a proč se vlastně zlobíš na Eridu?!“
„Já bych se s tebou, paní, nikdy nerozloučila, ale Lykofón je moc hezký a miluje mě. A tys vždycky propouštěla otrokyně, když se chtěly vdát.“
„Ovšemže,“ připouštěla lehce zasmušilá Tháis, „Afrodíté mi nedovoluje, abych si je ponechala. Ale je mi to líto, vždyť já jsem si na ně taky zvykla a přilnula k nim!“
„Ke mně taky?“ znenadání se zeptala Eris, která upravovala květiny, právě přinesené zahradníkem. „I k tobě, Erido.“
Modré oči pod temným obočím pojednou zazářily. Neobvyklý výraz dokonce změnil tvář černé kněžky, mihl se po ní a hned zase zmizel.
„I ty mě opustíš jednou kvůli lásce a rodině!“ usmála se Tháis, která chtěla podivnou otrokyni trochu poškádlit.
„Kdepak,“ lhostejně odpověděla Eris, „muži se mi zhnusili v chrámu. Jediného, koho mám na světě, jsi ty, paní. Zamilovaně vyvádět jako Za-Ašt nikdy nebudu.“
„Takových řečí už jsem slyšela!“ blýskla černýma očima Foiníčanka.
Eris vznešeně pokrčila rameny a odešla. Jednou za obzvlášť horké noci si chtěla Tháis zaplavat v Eufratu. Od zahrady vedla přes úzkou příčnou ulici mezi dvěma slepými hliněnými zdmi cestička k malému přístavišti. Tháis sem chodívala v doprovodu Eridy, ale přísně jí zakázala, aby se s ní koupala; byla jižanka a mohla se silně nachladit. Eris se ve vodě trochu ošplíchla, poslušně z ní hned vyšla a trpělivě čekala na svou paní v nočním tichu spícího města, narušovaném pouze štěkotem psů a výbuchy hlasitého hlaholu nějaké veselé společnosti, které sem ve vlhkém říčním vzduchu doléhaly velmi zřetelně.
Jakmile chladivá voda poněkud smyla malátnost horké noci, cítila Tháis, že se jí vrací její obvyklá energie. Tu pak plavala proti proudu k Starému Městu, vyšla na schůdky nějakého zapomenutého chrámu nebo paláce a seděla vychutnávajíc svou samotu, bezpečně skryta tmou husté bezměsíční noci. Přemýšlela o Alexandrovi, který sídlil někde nablízku, v jižním paláci Starého Města, a o Ptolemaiovi, který možná právě teď klidně spí někde na cestě. Babylón dělily od tajemné Súsy tři tisíce stadií písečných pouští a bažin. Ptolemaios by tu už měl brzy být. Od Leontiska se dozvěděla, že byl vydán rozkaz, aby celá armáda byla připravena na pochod neznámo kam.
Athéňanka by byla ráda blíž poznala Babylón, starobylé město, lišící se naprosto od Athén a Memfidy. Brzy odejde armáda a s ní i vojáci na východ. Teď je jich v Babylónu plno a na každém kroku ji zdraví, neboť v ní poznávají přítelkyni svého vůdce, Ptolemaiovu družku a milovanou Leontiskovu „bohyni“. Už druhý den po příjezdu do Babylónu, kdy šla Cestou procesí k Ištařinu chrámu, potkala oddíl argyraspidů — stříbrných štítů. Velitel Athéňanku poznal, ostatně se na ni pamatovali i vojáci ještě z doby, kdy pobývala v Alexandrově táboře u Tyru. Tháis se nestačila vzpamatovat a už ji obklopili, zvedli na sevřené štíty a k úžasu Babyloňanů si proráželi cestu davem a slavnostně ji nesli po Cestě procesí k chrámu. Vylekaná Eris se za nimi rozběhla. Za zvuků chvalozpěvu na Charitky donesli vojáci smějící se Tháidu k vchodu do Ištařiny svatyně a pustili ji ještě včas, než stačily vyděšené služebnice bohyně uzavřít mříž.
Z návštěvy chrámu přirozeně sešlo. Hetéra by byla ráda věděla, zda bohyni nepohněvala.
Příští den se snažila obětí a modlitbou přesvědčit bohyni, že s ní naprosto nemíní soupeřit, šlo prostě jen o projev mužského obdivu, jak je to v Heladě zvykem, tam se ženská krása cení nade vše
„Pahorkatou Fthíi, v níž krásné se ženy rodí,“ vynořil se jí tehdy v nesmírně vzdálených Athénách v paměti milý verš básně.
Nad střechami Starého Města se přehnal Argestés, východní vítr. Aleje na nábřeží zašuměly a voda u nejnižšího schodu sotva slyšitelně zašplouchala. Tháis se vrhla do temné vody noční řeky. Pojednou zaslechla pravidelné, rázné vzmachy silného a dobrého plavce. Potopila se a chtěla pod vodou doplavat do poloviny řeky, pak se znovu potopit pod hladinu a dostat se do zátoky, kde byla rákosovitá mělčina a kde na ni čekala jako dravec trpělivá Eris. V hloubce byla voda studenější. Tháis uplavala méně, než zamýšlela, vyplula nad vodu a zaslechla tiché volání: Stůj, kdo jsi? Znělo tak panovačně, že znehybněla. Byl to hlas sice nehlučný, ale hluboký a silný jako ztlumený řev lva. Není možná!
„Co mlčíš? Ať tě ani nenapadne ještě jednou se potopit!“
„Jsi to ty, králi? Sám v noci v řece? To je hebezpečné!“
„A pro tebe ne, nebojácná Athéňanko?“ namítl Alexandr.
„Pro koho bych mohla být já zajímavá? Kdo mě bude hledat v řece?“
„V řece nejsi zajímavá pro nikoho, máš pravdu!“ rozesmál se velký Makedonec. „Poplav ke mně. Copak jsme jen my dva vynalezli tento způsob odpočinku? Asi ano!“
„Možná že jiní prostě hůř plavou,“ odpověděla Tháis a plavala tam, odkud zněl králův hlas, „nebo se v cizí zemi bojí démonů noci.“
„Babylón byl městem starého kouzelnictví už dávno před perskými králi,“ Alexandr natáhl ruku a dotkl se studeného hetéřina ramene, „naposledy jsem tě viděl nahou na symposiu, kde jsi všechny nadchla svým amazonským tancem.“
Tháis se položila na záda, dlouho se dívala na krále, jen nepatrně pohybovala rozpaženýma rukama a přes prsa si přehodila spousty svých těžkých a jako vodní řasy černých vlasů. Alexandr na ni položil dlaň, z níž sálalo hřejivé teplo.
„Dopřej si alespoň jednou úplnou volnost, králi,“ zašeptala po chvíli mlčení Tháis, právě když je říční proud zanášel k mostu.
„S tebou?“ rychle se zeptal Alexandr.
„Jedině se mnou. Potom pochopíš proč.“
„Ty umíš v člověku roznítit zvědavost,“ odvětil dobyvatel Asie a políbil ji, načež se oba potopili.
„Poplavme ke mně!“ rozkázal Alexandr.
„Ne, králi! Ke mně! Jsem žena a musím tě uvítat upravená a učesaná. Kromě toho tě v paláci sleduje moc očí a ne vždycky příznivě ti nakloněných. A já budu mít své tajemství!“
„Ty sama jsi pro mě tajemstvím! Už tak často jsi měla pravdu, jako bys byla moudrá Pýthie a ne podmanitelka mužů!“
Včas se dostali z proudu, který je unášel k lodnímu mostu, a připlavali do tiché zátoky, kde Eris snila dívajíc se na hvězdy. Vtom okamžitě vyskočila se zasípěním a mrštností divoké kočky.
„Erido, to je sám vítězný král!“ rychle na ni zavolala Hetéra. Dívka padla na kolena, aby mu projevila úctu.
Alexandr odmítl nabídnutý plášť, přešel úzkou uličku a zahradu neoblečen a vstoupil do slabě osvětlené předsíně v celé velkoleposti svého mohutného těla, podoben Achilleovi nebo jinému skvělému rekovi minulosti. Podél stěn byla podle babylónskéno zvyku rozestavena lehátka. Tháis nařídila oběma služebným, aby krále osušily, natřely mastmi a učesaly ho, což splnily s velkým rozechvěním. Athéňanka zatím odešla do své ložnice, přehodila přes široké lože nejvzácnější přikrývku z měkké modré vlny taurských koz a vzápětí se vrátila ke králi oslnivá a neodolatelně krásná, v průhledném modrém chitónu, s tyrkysovou korunkou ve vysoko vyčesaných vlasech a s berylovým náhrdelníkem z Kybelina chrámu.
Alexandr se nadzvedl a odstrkoval Za-Ašt. Hetéra dala oběma otrokyním pokyn, aby se vzdálily.
„Chceš jíst?“ zeptala se usedajíc na tlustý koberec. Alexandr odmítl. Tháis přinesla nádhernou perskou číši s vínem, rozředila je vodou a nalila do dvou polních potérionů ze zeleného kyperského skla. Alexandr se svou příslovečnou rychlostí zdvihl pohár a trochu odlil.
„Afrodítě!“ pravil tiše.
„Králi, posečkej okamžik!“ Tháis vzala z podnosu lahvičku se zátkou z růžového turmaíínu, zdobenou hvězdou. „To je pro mne,“ zašeptala a odměřila tři kapky do svého vína, „a tohle pro tebe — čtyři…“
„Co je to?“ vyzvídal bez obav Makedonec.
„Dar Matky bohů. Pomůže ti pro dnešek zapomenout, že jsi král, vladař a přemožitel národů, sejme z tebe břímě, které na svých bedrech neseš od té doby, co sis v Tróji vzal Achilleův štít!“
Alexandr si Tháidu pronikavě prohlížel a ta se na něj usmála s onou nepostřehnutelnou zvláštní převahou, kterou krále vždycky okouzlovala. Zdvihl těžkou skleněnou číši a bez rozmýšlení ostrý a trpký nápoj vypil. Tháis nalila ještě a oba vypili znovu po jednom poháru.
„Odpočiň si trochu!“ Tháis odvedla Alexandra do zadního pokoje a on se položil na lůžko u ženy neobvyklé, s matrací z leopardích kůží.
Tháis si sedla vedle něho a položila mu ruku na rameno. Oba mlčeli, tušíce neodvratnost Ananké (osudu), který je k sobě připoutával.
Tháis pocítila známou horkost, která jí jako plamen vyšlehla nahoru po zádech a rozlévala se do hrudi a břicha. Ano, byl to onen strašný lektvar Rheie-Kybelyl Tentokrát se však nevyděsila. V hlavě jí zabušil jako údery dionýského bubnu tep vlastního srdce. Vědomí se jí začalo rozdvojovat a uvolňovalo jinou Tháidu, nikoli lidskou bytost, ale jakousi prasílu mimo ni, podivuhodně splývající se všemi jejími smysly, vybičovanými do krajnosti. Vzdychla, vypjala se jako luk a vtom ji uchvátily mocné Alexandrovy paže
Skrze těžkou clonu snu zaslechla Tháis nejasný hluk, tlumené výkřiky a vzdálené bušení. Alexandr se pomalu opřel o loket a otevřel oči. Hlasy byly stále naléhavější. Hetéra je poznala všechny: Leontiska, Héfaistióna a Černého Kleita. Královi přátelé a ochránci stáli ohromeni na prahu a báli se vstoupit dovnitř.
„Héfaistióne!“ zvučným hlasem pojednou zavolal Alexandr. „Řekni všem, aby táhli k vránám. A ty taky! Ať mě nikdo neruší, i kdyby měl na město táhnout sám Dáreios!“
Odpovědí mu byl spěšný úprk po schodech.
Velký vojevůdce se probral až pozdě večer. Protáhl se, zhluboka si vzdychl a potřásl hlavou. Tháis vyběhla z pokoje a vrátila se s náručí šatů, které mlčky položila před krále.
„Moje šaty!“ podivil se Alexandr. „Kdo je přivezl?“
„Oni!“ stručně mu vysvětlila mlčenlivá a soustředěná Tháis.
Měla na mysli Makedoncovy přátele, kteří se přihnali na zpěněných koních, když už prohledali celé město.
Eris a Za-Ašt jí stačily povědět o obrovském poplachu, který začal hned po ránu, když se Alexandr nevrátil z koupání.
„Jak mě tu mohli najít?“ nechápal Alexandr.
„Na to přišel Leontiskos. Věděl, že se v noci koupávám v Eufratu, doslechl se, že ty právě taky plaveš v řece.“
Alexandr se tiše rozesmál.
Jsi nebezpečná, Athéňanko. Tvé jméno a smrt začínají stejným písmenem. Cítil jsem, jak lehce by se v tvém náručí umíralo, ještě teď jsem nějaký vylehčený a jakoby průhledný, nic mi neschází a nemám žádnou starost. Nejsem snad už jenom stínem v Hádu?“
Tháis vzala těžkou královu ruku a přitiskla si ji k ňadrům.
„Ó ne, máš ještě hodně vášně a síly!“ odvětila a svezla se mu na podlahu k nohám. Alexandr si ji dlouho prohlížel a konečně řekl: „Ty jsi jako já na bitevním poli. Vstupuje do tebe taky posvátná síla bohů. Božská šílená touha. Nejsi ani trochu opatrná a vůbec nemyslíš na sebe.“
„To všechno kvůli tobě, králi!“
„Tím hůř. Já nemohu. Jednou jsem si dovolil s tebou pobýt a ztratil jsem nadobro celý den a noc!“
„Chápu tě, už nic neříkej, můj milý,“ nazvala Tháis poprvé takto krále, „to je břemeno Achilleova štítu!“
„Ano! Břemeno muže, jenž si předsevzal, že dojde až k hranicím oikumény!“
„I to chápu,“ smutně poznamenala Tháis, „už tě nikdy nepozvu, i když tady budu. Jenom mě nezvi ani ty. Pro ženu kuje Erós svá pouta rychleji a taky je pro ni dělá pevnější. Slibuješ?“
Alexandr vstal a zdvihl Tháidu jako pírko. Přivinul si ji k široké hrudí, dlouho ji tak držel a pak ji znenadání položil na lože. Tháis si sedla a se skloněnou hlavou si začala splétat rozcuchané copy. Vtom se Alexandr sklonil a zdvihl z lože zlatý řetízek s hvězdou a písmenem „mý“ ve středu.
„Dej mi ho, abych měl památku na dnešní den,“ požádal ji král. Hetéra vzala řetízek, zamyslela se, potom šperk políbila a podala ho Alexandrovi.
„Dám příkaz nejlepším babylónským klenotníkům, aby ti do dvou dnů udělali jiný. Z vzácného červeného zlata se čtrnácticípou hvězdou a písmenem,ksí’.“
„Proč,ksí’?“ zdvihla Tháis udiveně řasy.
„Zapamatuj si, co ti řeknu. Nikdo jiný ti to nevysvětlí, jenom já. Staré jméno řeky, v které jsme se potkali, je Ksarand. V lásce jsi jako meč — ksifos. Muž, který je s tebou — epiksyron echesthai, ocitá se na ostří břitvy. A za třetí:,ksí’ je čtrnácté písmeno v abecedě.“
Athéňanka sklonila oči pod královým pohledem a do pobledlých tváří se jí vehnala červeň.
„Poseidóne Zeměvládný! Jaký já mám hlad!“ řekl pojednou Alexandr a s úsměvem si prohlížel ztichlou hetéru.
„Tak tedy pojďme, všechno je připravenou ožila Athéňanka. „Potom tě vyprovodím k jižnímu paláci. Pojedeš na Boanérgovi a já na Salmaach.“
„Není třeba. Ať se mnou jede jako doprovod jeden voják z tvé thessalské stráže.“
„Jak si přeješ!“
Tháis se uchýlila do ložnice a vyšla až k večeru. Eridě přikázala, aby jí přinesla kyúru ze zásob, které si dělala ještě ve Spartě s nezapomenutelnou Égésichorou.
Eris natáhla ruku a zlehka se dotkla horkými prsty Athéňančina zápěstí.
„Paní, neber si ten jed,“ prosila černá kněžka.
„Co ty víš!“ smutně ji odbyla hetéra. „Když je to takové, bývá Gáia neúprosná. A já si nemohu dovolit mít dítě příštího vládce oikumény.“
„Proč, paní?“
„Cožpak můj syn by se mohl stát dědicem velkého impéria? Nečekalo by ho nic než zajetí a brzká smrt, neboť každý, kdo má své tajné představy o budoucnosti, ať ji vidí v světlých či temných barvách, je hříčkou v rukou osudu.“
„A co narodí-li se holčička?“
„Je vyloučeno, aby božská Alexandrova krev zakoušela krutý ženský osud!“
„Ale jeho dcera by musela být krásná jako sama Afrodíté!“
„Tím hůř pro ni.“
„Neboj se, paní,“ změněným tónem naléhala na hetéru Eris, „nic se ti nestane. A kyúru nepij.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Vím to. My všechny jsme zasvěceny do starých Kybeliných nauk o tajemném vlivu měsíce na člověka. Ženské tělo je na něm zcela závislé. Nebudeš mít dítě, potkala ses s králem právě v době, kdy je všechno dovoleno.“
„A proč tohle neznáme my, vždyť jsme se učily všem ženským dovednostem?“ ohromená Tháís dokonce nadskočila.
„Protože jde o tajnou nauku. Žena se nemůže dostat z moci Gáie-Kybely, jinak by lidský rod vyhynul.“
„A neprozradíš mi ono tajemství?“
„Tobě ano. Sloužíš jiné bohyni, ale má stejné cíle jako Velká matka. Dokud jsem u tebe, řeknu ti vždycky, které dny pro tebe budou bez násíedků.“
„Dokud budeš se mnou. Ale až tu nebudeš.“
„Budu s tebou do smrti, paní. A než zemřu, tak ti tajemství prozradím.“
„Kdopak se tu chystá na smrt?“ zazněl veselý hlas.
Tháis radostí zavýskla a vrhla se vstříc Hésioně. Obě ženy se objaly a dlouho se od sebe nemohly odtrhnout. Každá na toto setkání čekala od chvíle, co se Tháidini jezdci a Hésoinini ímořeplavci vydali na opačné strany.
Athéňanka táhla přítelkyni na terasu do slunečního světla.
„Zrozená hadem“, jak jí kdysi přezdila žárlivá Klónaria, značně pohubla, tváře i ruce měla větrem zdrsnělé a vlasy ustřižené jako žena potrestaná za nevěru nebo uprchlá otrokyně.
„Jak to vypadáš!“ zvolala Tháis. „Nearchos si najde jinou, tady v Babylóně je plno svůdnic.“
„Nenajde,“ odpověděla Thébanka s takovou jistotou a klidem, že jí hetéra uvěřila.
„Jsi tu nadlouho?“ ptala se jí Tháis a něžně hladila přítelkyni pohublou ruku.
„Nadlouho! Po vítězství u Gaugamély tady Nearchos buduje loděnice a kotviště lodí. Popluje do Arábie, ale ne nadlouho a beze mne. To je skvělé, má drahá! Dosáhli jsme konečného vítězství!“
„Ne tak docela. Persie není dosud úplně poražena. A potom, pokud rozumím Alexandrovi, čeká nás ještě dlouhé tažení na hranice oikumény. My dvě tam ovšem nepůjdeme, zůstaneme někde tady.“
„Mně se Babylón nelíbí! Zpustlé město někdejší slávy
A já ještě ani nevím, kde budu bydlet!“
„S Nearchem?“
„Nearchos musí být neustále blízko svých lodí a bude sem jenom dojíždět.“
„Tak se nastěhuj ke mně. Místa je tu dost.“
„Tháido, filé, to je víc, než o čem jsem snila: našla jsem tě, a dokonce u tebe budu bydlet!
Ještě tady ani nemám služebnou.“
„Nějaká se najde. Já taky nemám služebné odtud z Babylónu, ale zdaleka.“
„Ta černá je zajímavá. Jak se jmenuje?“
„Eris.“
„Hrozné jméno: bohyně sváru z říše temna.“
„Všechny mají taková jména. Je to totiž bývalá kněžka jako ty, jenomže padlá, nikoli zajatá. Sloužila mnohem strašnější Matce bohů. Později ti o ní povím, ale nejdřív se chci něco dozvědět o vaší plavbě.“
„Dobrá. Víš, Eris má podivné oči.“
„Ty sis toho všimla!“
„Připadá mi, že v ní je hluboká ženskost, temná jako v mytickém dávnověku a zároveň prahnoucí po novém a krásném.“
„Ale dost už o otrokyni, povídej o sobě.“
Hésiona nevyprávěla dlouho. Prožívala všechno prostěji než Tháis. Nejprve provázela Nearcha k hornímu toku Eufratu, kde se urychleně kácelo dříví na stavbu lodí. Potom objeli několik syrských měst, kde se daly sehnat zásoby suchého, vyzrálého dříví. Nesčetné vozy je svážely ke královské silnici a bylo plaveno po řece až k brodu přes Eufrat. Tam vybudoval Nearchos loděnice pro bitevní lodi.
„Jen si pomysli! Plula jsem kolem nich v noci,“ zvolala Tháis, „a po tobě jsem ani nevzdechla!“
„Ale já tam vůbec nebyla. Po zprávě o velkém vítězství Nearchos odplul níž a zdržovali jsme se u soutoku obou řek, tam, co jsou široko daleko bažiny. Budeme tam asi muset zajet ještě jednou, i když je to strašně nepříjemné místo.“
„Kdo tě poslal sem, do Lugalgiry?“
„Tvůj hrdina, Thessal Leontiskos. Jak ten je do tebe zamilovaný, milá Tháido!“
„Já vím, ale nemohu mu oplácet stejným. On však souhlasí se vším, jen když mi může být nablízku.“
„Na takovou podmínku by přistoupilo ještě tisíce dalších mužů. Jsi pořád hezčí, snad nikdy jsi nebyla tak krásná jako teď.“
K velkému Hésioninu údivu se Tháis dala do pláče.
Ve velkém trůnním sále jižního paláce, postaveného z temněmodrých glazurovaných cihel s ornamentem ve tvaru žlutých sloupků, předsedal Alexandr nejvyšší vojenské radě. Právě dorazil Ptolemaios, a sotva ze sebe smyl pot a prach rozžhavených cest, už podával zprávu o pokladech ukořistěných v Súse, která se vzdala bez boje. Kromě stříbra, zlata a vzácné výzbroje byly v Súse uschovány sochy, které Xerxés odvezl z vypleněné Helady, a zvláště athénské bronzové sousoší tyranobijců Harmodia a Aristogeitóna. Alexandr nařídil, aby bylo okamžitě dopraveno do Athén. Tato dvojice vojáků, společně vykračující vpřed se zdviženými meči, bude po tisíciletí inspirovat sochaře jako symbol bojového bratrství a cílevědomého nadšení.
Ptolemaios zanechal poklady na místě pod ochranou celého svého oddílu, který byl příliš malý, než aby mohl bojovat v otevřené stepi, ale dost velký, aby ubránil kořist v opevněném městě. V Súse bylo padesát tisíc talantů — tolik stříbra by se v Alexandrově vlasti těžilo v dolech snad půl století. Ale podle údajů Peršanů je hlavní gazofylakion, pokladna perské říše, uložena v oblasti Persidy, v hlavním městě králů dynastie Achaimenovců, které řečtí zeměpisci nazvali Persepolis. V Persidě nejsou velká uskupení vojsk, Dáreios je zatím stále na severu.
Alexandr jednal jako vždy bleskurychle. Rozkázal aby se nejlepší jízdní oddíly vypravily za sedm dní a pěchota aby se vydala do Súsy do tří dnů. Vozy se zásobami měly vyjet okamžitě. Hlavní síly a vozatajstvo pod Parmeniónovým velením je budou beze spěchu následovat. Podle ujišťování Babyloňanů měla být vedra za několik dní mírnější. V údolích Súsy a Persidy je dosti chladná zima, což je nejvhodnější čas pro válečnou výpravu. Pro koně je všude dostatek píce a vody. Alexandr vydal přísný rozkaz, že mnohatisícové zástupy herců, malířů, žen, sluhů a obchodníků, doprovázející armádu, musí zůstat v Babylóně. Za předním oddílem se nesměl nikdo vydat. Teprve po odchodu Parmeniónových hlavních sil a vozatajstva mohl se nezbytný doprovod vojska vypravit na cestu do Súsy a Persepole.
Po poradě se Alexandr odebral do Mardukova chrámu, v němž kněží dávných babylónských božstev uspořádali na jeho počest oslavy. Velký vítěz seděl na čestném trůně vedle nejvyššího kněze, ještě nepříliš starého muže s dlouhým úzkým, pečlivě pěstovaným plnovousem.
Průvod kněžek v červených řízách, tak lehkých, že nejmenší závan větru jimi povíval jako průzračným plamenem, nesl na hlavách zlaté nádoby, z nichž stoupaly kotouče vonného modravého dýmu. Alexandr vypadal unavený a zachmuřený. Nejvyšší kněz k sobě zavolal mladého duchovního, který dobře mluvil jazykem koiné, aby překládal.
„Vítězi nad králi, obrať svůj milostivý zrak na tu, která jde vpředu a nese stříbrné zrcadlo. Je to dcera z nejvznešenějšího rodu, ještě urozenějšího než Achaimenovci. Představuje Saran, důvěrnici bohyně Ištary.“
Alexandr si už předtím všiml dívky s podivuhodně bílou pletí a hadovitě tenkými černými copy takřka až na paty. Pokývl na kněze, vytrhuje se ze svého zamyšlení, a kněz se úlisně a mnohoznačně usmál.
„Vyslov jediné přání, ó vítězi a vládce! Bude tě už tuto noc očekávat v hodině netopýrů na rozkošném loži Ištařiny slávy v hořeních chrámových komnatách. Přivedou tě…,“ kněz zmlkl, jakmile zpozoroval Alexandrovo odmítavé gesto.
„Cožpak tě láska šlechetné Ištařiny služebnice neláká?“ zeptal se po chvíli mlčení kněz, jenž byl zřejmě zklamán ve svých nadějích.
„Neláká!“ odvětil Makedonec. „Promiň, ó vladaři, dovolím-li si z neznalosti tvých božských cest zeptat se tě na něco nedovoleného,“ kněz v rozpacích zmlkl a překladatel se zarazil, jako by byl v koncích.
„Pokračuj, já nikoho netrestám za to, že zvolí nesprávné slovo,“ řekl Alexandr. „Jsme z různých národů, a tím důležitější je, abychom si navzájem porozuměli.“
„Vypráví se, že prý jediná žena, kterou sis vyvolil, je athénská nevěstka. Cožpak pro tebe nic neznamená urozenost a božstvem prozářená čistota?“
„Ta, o které mluvíš, není nevěstkou v tom smyslu, jak vy to chápete, jinak řečeno, neprodává se za peníze každému. V Heladě se svobodné ženy dělí na manželky, paní domu a matky, a pak na hetéry, přítelkyně. Hetéry ovládají mnoho rozmanitých umění: skvěle tančí, vkusně se oblékají, dokáží muže rozptýlit rozhovorem či recitací, umějí dělat hostitelky při symposiích. Jsou obklopeny umělci a básníky, které inspiruje jejich krása. To znamená, že hetéry umožňují mužům poznat krásu života a zapomenout na jednotvárnost všedních záležitostí.“
„Ale vždyť si berou peníze a za ně se oddávají.“
„Jistě, berou si peníze, a ne málo! Umění a dlouhé učení není laciné a vrozený talent si musí cenit ještě víc, to my dobře chápeme. Ale muže si hetéra vybírá zcela svobodně. Může se mu oddat za vysokou cenu, může ho odmítnout a nemusí si taky vzít nic. V žádném případě není možné dostat Tháidu způsobem, kterým mi nabízíš svou,cudnou’ Šaran.“
Kněz rychle sklopil oči, aby utajil záblesk hněvu. Tím jejich rozmluva skončila a Alexandr už do konce obřadných her zůstal stejně zachmuřený a lhostejný jako na začátku.
Celý týden naléhala Tháis na Ptolemaia, aby ji vzal na výpravu do Persepole s sebou. Ptolemaios ji od toho odrazoval a poukazoval na to, že cesta přes neznámé hory, obydlené divokými kmeny, je nesmírně nebezpečná a že nepřetržitý pochod, podle Alexandrova zvyku neobyčejně usilovný, bude pro ni obtížný. A přitom všechny tyhle svízele by podstupovala zbytečně, může přece jet pohodlně na Parmeniónových vozech. Tháis zase tvrdila, že alespoň jedna athénská žena se musí účastnit obsazení posvátného a až dosud nedostupného hlavního města Peršanů, těch Peršanů, kteří beztrestně vyplenili Heladu a prodali do otroctví desítky tisíc jejích dcer. Muži, to je něco jiného, ale z žen je jen ona jediná schopna vydržet toto tažení, neboť se otužila na cestách a má skvělého koně.
„Proč jsi mi tedy vůbec daroval tak úžasného mimochodníka?“ vyzývavě a šibalsky dorážela na Ptolemaia.
„Tohle jsem nemohl tušit!“ zlobil se Ptolemaios. „Události mají divný spád a konec výpravy je v nedohlednu!“
„Cožpak Alexandr nebude přezimovat v teplé Persidě?“
„Ale vždyť tam trvá,zima’ všehovšudy dva měsíce!“ mručel Ptolemaios.
„Jsi teď naprosto nepřístupný. Přiznej se raději, že se bojíš Alexandrova hněvu!“
„Když ten se rozzuří, je to opravdu málo příjemné.“
Tháis se zamyslila a pojednou ožila.
„Pojedu s thessalskou jízdou. Mám tam přátele a ti mě před Alexandrovými zraky ukryjí. A jejich velitel Leontiskos je pouhý voják, žádný generál, ten se nebojí ničeho a nikoho! Už jsem se rozhodla: ty o ničem nevíš a při setkání s Alexandrem v Persepoli to vezmu sama na sebe.“
Ptolemaios nakonec souhlasil. Mnohem těžší bylo přemluvit Eridu, aby zůstala bez ní v Babylónu. Pomohla jí Hésiona. Obě bývalé kněžky snad v sobě navzájem našly něco, co je sbližovalo. S pomocí Thébanky byla Eridina úporná zatvrzelost překonána. Hésiona přítelkyni slíbila, že zůstane-li v Persepoli, přijede za ní a že s sebou přiveze i obě otrokyně a Salmaach. Na přípravu zbývalo pár dní a bylo nutné myslet na všechno. Kdyby nebyl Tháidě pomohl Leontiskos a její starý přítel lochágos, který nyní opět sloužil jako velitel setniny, právě té, s níž měla jet Tháis, nesvedla by sama nic.
Dříve by ji byl usilovný a tak dlouhý pochod jistě odradil. Ale teď, když už ujela na svém mimochodníku ještě větší vzdálenost, ani na chvíli o sobě nezapochybovala a ničeho se nebála. A tak se jednoho pozdního podzimního rána políbila s Hésionou a objala zamlklou Eridu; Boanérgovi ve větru zavlál vysoko černý ohon a hned vyrazil do prázdných babylónských ulic — za Urašovou bránou, na silnici do Nippuru, se měla Tháis připojit k oddílu Thessalů