Horský vítr, studený dokonce i v jásavém letním poledni, nadzvedl list pergamenu, ležící před Tháidou. Položila na něj zlatou střenku dýky.
Obraz přítelkyně v její mysli se zamlžil a zmizel v rozžhavené rovině, táhnoucí se na východ od sedmi ekbatanských hradeb.
Hésiona jí po dvou letech mlčení poslala dlouhý dopis! Nearchova věrná přítelkyně musela hodně zakusit, aby mohla být stále po boku milovaného muže. Kréťanovi bylo možno závidět, že našel tak milující a trpělivou ženu. Dalekosáhlé Alexandrovy plány vyžadovaly velké loďstvo. Lodi se stavěly v ústí Eufratu a Tigridu. Tady řídil práce nový Nearchův pomocník, jako rtuť pohyblivý napůl Kréťan a napůl Foiníčan Onésikritos.
Cedry, černé borovice, duby a jilmy se z hor nad Eufratem a Tigridem plavily do Nearchových loděnic. Hésiona s epickou šíří sobě vlastní popisovala, jak putuje mezi Babylónem a malými městečky stavitelů lodí, palmovými oázami, osamocenými chrámy a ubohými rybářskými vesničkami. Mouchy, bič Babylónu a Súsy, v černých rojích létaly po tržištích, v domech a dokonce i v chrámech. Nebyly ničím ve srovnání s útrapami, které způsobovaly myriády krvelačných komárů, vznášejících se v celých mračnech nad tichými vodami. Vítr, naštěstí nijak vzácný, přinášel úlevu. Jinak museli lidé dělat neustále v kouři a Hésiona přítelkyni ujišťovala, že je prouzená skrznaskrz a že jako egyptské mumie vydrží navěky věkův.
Tháis se rozhlédla. V čistém ekbatanském vzduchu mouchy nikoho neznepokojovaly. Hésiona by byla šťastnější tady, v městě, které jí připomínalo rodné rozbořené Théby.
Na mramorových dlaždicích vysoké terasy hlasitě zapleskaly bosé dětské nožky. Ptolemaiův syn by] víc podobný matce než otci. Když se Makedonci vrátili po stíhání Dáreia, přesvědčil vojevůdce Tháidu, aby s ním uzavřela oficiální manželství. Na konci terasy se objevil kulhající a bručavý thessalský invalida. Zůstal v Ekbataně u Tháidy jako správce domu a podkoní, když Alexandr propustil thessalské jezdce a ostatní helénské vojáky domů. Teď dohlížel Rhoikos i na chlapce, který potřeboval mužskou ruku a vojenský výcvik. Do vlasti se nevrátil ani velitel jízdy Leontiskos, vypravil se s Alexandrem na východ. Tháis na to nerada vzpomínala — rána byla ještě živá.
Chlapec prosil, aby se směl projet na Boanérgovi. Rhoikos tvrdil, že bude líp posečkat, až bude úplně zaježděn malý koník z iberských hor, kterého poslal Ptolemaios. Tháis oba usmířila, když slíbila synovi, že ho sama povozí při večerní obvyklé projížďce. Přísně ji dodržovala, aby byla stále ve formě pro případ, že by musela nenadále odjet.
Leontiskos seskákal po širokých schodech dolů do zahrady k pavilónu z hrubého šedého kamene, kam se ráda uchylovala Eris, když chtěla být sama. Seděla-li bývalá černá kněžka a snila s otevřenýma očima kdoví o čem, nesměl ji nikdo rušit. Jenom Tháidin syn směl k pavilónu přiběhnout a zavolat na ni; aby s ním závodila v běhu. Divokého dovádění se někdy zúčastnila i matka, která se nadšeně proháněla po rozsáhlém prostranství před domem. Foiníčanka Za-Ašt přece jen odjela do Thessalie se svým Lykofóntem. Na její místo nastoupila Ókyalé, smutná, laskavá a ostýchavá dívka ze severní Sýrie. Pro tu neexistoval nikdo kromě Leontiska. Nezřízeně ho rozmazlovala a nedala si říci ani od Eridy, ač se jí jinak strašně bála. Ostatně jediné dítě obklopené tolika bezdětnými ženami ani nemohlo nebýt mazlíčkem, tím spíš tak živý, důvtipný a roztomilý chlapec, jako byl Tháidin syn. Největším nebezpečím byla kuchařka, ochotná kdykoli chlapce tajně něčím dobrým přecpat. Teprve teď Tháis pochopila, proč je v celé Heladě rozšířen zvyk povinně dávat syny na vychování mnohadětným příbuzným. Nebo se z chlapců vytvářely skupiny za vedení zkušených vychovatelů. V každém případě museli z rodičovského domu, zvláště byl-li to dům bohatý, se spoustou otrokyň a sluhů. Sparťané měli za to, že vojákem se může stát jenom dítě, které vyrostlo odděleně od rodičů ve zvláštních vojenských internátech. Kulturnější Athéňané, Boióťané a Thessalové spojovali vojenskou výchovu s nezbytným vzděláním. Tháis pozorovala dorůstajícího syna plného energie a živosti jako oba jeho rodiče, a netrpělivě už čekala, až se Ptolemaios vrátí, aby se postaral o synovu výchovu v prostředí vrstevníků a za dohledu zkušených učitelů. Nikdy ji ani nenapadlo, že by Ptolemaios v nedozírných dálkách Orientu, na konci země a na Střeše světa, mohl zahynout, jako zahynul Leontiskos u Alexandrie Eschaté, Nejvzdálenější, tam, za Sogdiánou a Řekou písků, Iaxartem, po rozhořčené bitvě se Skythy. Jeho tělo bylo uloženo pod těžkou deskou v pevnosti Alexandrii Eschaté, městě, kterému makedonští vojáci říkali „Nymfa Thanatón“ — Nevěsta smrti. Skythští jezdci s dlouhými meči a silně prohnutými luky byli mnohem rychlejší než těžká makedonská jízda a jejich střely si vyžádaly mnoho obětí. Sám Alexandr dlouho kulhal po střele, která mu rozdrtila bércovou kost. Zchlazoval si zlost šílenou odvahou a první se vrhal proti nepříteli. A pak dostal do lebky takovou ránu kamenem z praku, že dvanáct dní špatně viděl a do konce výpravy už nikdy nedokázal tak božsky jasně a rychle myslit jako předtím. Poslední bitvy se Skythy podlomily jeho síly. Od Alexandrie Eschaté se král vracel na nosítkách, už byl uzavřen mír s těmito zvláštními kmeny ze stepí, prostírajících se daleko v studené zemi tmy za Mořem ptáků, Tanaidou a Euxeinským pontem. Kdo by si byl mohl pomyslit, že za několik staletí vyroste na místě Alexandrie Eschaté nádherné město a že v jazyce budoucích národů ponese název „Tirozi Čachon“ — Nevěsta míru!
Tháis si častokrát vzpomněla na Leontiskovo vyprávění o Massagetovi, jehož dal Alexandr po bitvě u Gaugamély popravit. Ten mladý bojovník prorokoval dobře. Způsobu boje, o němž mluvil s Alexandrem, použili Skythové a koneckonců právě ten zastavil neporazitelnou armádu v jejím postupu na východ. Alexandr se obrátil na jih, proti proudu Řeky písků, ke gigantickým ledovcovým hřebenům Střechy světa a Parapamisu, které se míhaly na obzoru už na začátku výpravy, skoro před třemi lety, Leontiskos, nesmírně odvážný, skromný a snivý jako každý Thessal, odešel z jejího života
Podlehl zranění třetí den po bitvě a umíral s úsměvem, jak se na Heléna sluší. Zavolal si Héfaistióna a poslal po něm Tháidě poslední pozdrav a odkázal jí i veškerý svůj majetek, který zanechal v Ekbataně, dosti značné množství zlata a šperků. Na Tháidin příkaz byli po roce vyhledáni jeho příbuzní ve vesničce poblíž Fthíe, jimž Athéňanka odeslala všechno až na některé věci, které si ponechala na památku.
Ptolemaios byl statečný, obezřelý a velmi prozíravý, nedělal žádná okázalá gesta, znal svou cenu, ale nechvástal se, a tak postupně vynikl nad ostatními šesti Alexandrovými generály jako nejspolehlivější a všestranně předvídavý. Vedl deník výpravy a v podrobných dopisech Tháidě projevil zřejmé spisovatelské nadání. Jeho ženě se zdálo, že tomuto zkušenému vojákovi, jehož osud předurčil k velkým činům, se nemůže nic stát. Zastínila ho jenom blízkost nadlidského Alexandra.
Tháis se vrátila k přerušenému čtení Hésionina dopisu.
Thébanka ji zvala do Babylónu, do svého domu, který Nearchos koupil těsně před svým odjezdem. Alexandr ho totiž povolal, aby pomohl jinému námořníkovi, Onésikritovi, který byl Nearchovým zástupcem pro určování tras a čtení map. Nearchos se vypravil do Baktrie s oddílem loďařů, neboť se měl účastnit výpravy do Indie k hranicím světa na okraji oceánu, k nimž se nepodařilo dojít stepí. Za nesmírnými horami Parapamisu a Hindukúše protékala řeka Indus, která se kdesi na západě slévá s Nilem. Dál na jih, všehovšudy několik tisíc stadií, byly hranice pevniny.
Nearchos se s Hésionou loučil nadlouho. A představ si, — zaslechla Tháis v duchu zvonivý Hésionin smích — co mi napsal naposledy! Můj odvážný námořník byl pověřen velením agriánské jízdy a kromě toho velí i svým rodákům, krétským lučištníkům, ale těch už zůstalo velmi málo
Ani já zřejmě nesmím doufat v brzký Ptolemaiův návrat a sama se musím postarat o synovu výchovu, pomyslela si Tháis a rychle proběhla závěr dopisu. Hésiona jí psala o stavbě velkého divadla v Babylóně. Pro urychlení dodávky materiálu rozkázal Alexandr strhnout a zbořit věž Etemenanki, čímž se dopustil barbarství u skutečného Heléna nemyslitelného, i když věž už silně poškodil čas.
Na nádvoří jednoho chrámu byla postavena Alexandrova socha vytvořená Lýsippem. Našli se kněží nového kultu a ti před ní slouží bohoslužby. Tháis zatížila dopis dýkou a dlouho seděla a rozmýšlela, naslouchajíc větru v tuhých listech stromů stínících terasu. Prudce se vztyčila a udeřila do stříbrného gongu, aby tímto orientálním způsobem přivolala otrokyni; nařídila jí přinést psací potřeby.
„První rok sto třinácté olympiády. Buď zdráva, Hésiono! Myslím, že bys měla přijet do Ekbatany a tady vyčkat návratu armády z indické výpravy. Bydlím v tomto městě už tři roky. Jednou v zimě tu padal chvíli sníh! Jak mi to připomnělo rodné Athény, kde bývají kruté zimy a jednou do roka leží sníh na zemi po celý den! Podobnost s tvými Thébami jsi poznala sama hned první den po svém příjezdu. A vzduch je tady, na vysočině, trochu jako jasný, svěží a životodárný vzduch naší Helady a jako závan Olympu a křídel posvátných ptáků. Všude v Asii, až na tři požehnaná iónská města, Chios, Klazomeny a Efesos, je slunce palčivé, oslňující, skličuje myšlenky i city a prach zahaluje obzor. I v Egyptě je světlo příliš ostré a vzduch nemá jiskřivost, v níž se kouzelně chvějí paprsky, oblévající všechny předměty jasem a propůjčující ženám a sochám takové kouzlo že každý Helén je umělcem. Je načase, aby sis odpočala od babylónského vlhkého vedra a much. Bojím se o Alexandra, Ptolemaia, Héfaistióna a o všechny kteří tyto tři roky prožili v bojích a taženích za hranicemi Persie, pod Hyrkánským mořem ptáků, v stepích a horách, kde jsou v zimě sněhové vánice a mrazy, jaké Helada nezná. Odpor Baktrů, Sogdů a zvláště Skythů překonal Alexandrovy představy a možnosti jeho vojska. Čím dále na východ se probíjí armáda zkušených starých vojáků, tím víc se postupně rozplývá a obyvatelé dobytých zemí, kteří tvoří polovinu vojska, jsou mnohem méně spolehliví. Alexandr, oslavovaný za vítězství v dějinách neslýchaná, božský faraón Egypta, jemuž se už lidé klaněli jako bohu v nejstarobylejších městech Mezopotámie, Matce národů, nesnese teď žádný odpor. Dříve si byl jist svou moudrostí a silou a klidně vyslechl své důvěrníky, když měli jiný názor, Teď se mu zdá, že je to pod důstojnost velekrále a dobyvatele. Naneštěstí jsou Asiaté protřelí pochlebníci, ochotní jakkoli se ponížit. Můj učitel v Egyptě mi kdysi řekl, že nejstrašnějším jedem, kterým je možné otrávit i velmi moudrého a silného člověka, je neustálé vychvalování jeho osoby a jeho činů. Alexandr vypil plnou číši tohoto jedu a je teď schopen udělat i to, co se neslučuje s jeho skutečně velkou osobností. Víš už, že dal popravit chrabrého, i když hloupě ješitného Filóta, velitele hetairů a své osobní gardy. Jakmile se zbavil Filóta, okamžitě poslal vrahy sem, do Ekbatany, kde byl velitelem Parmenión, i jeho dal zabít, a tak už se ten starý a zkušený voják ani nedozvěděl o synově popravě. Zdá se mi, že obvinění ze spiknutí proti Alexandrovi si vymyslili úslužní rádcové, aby ospravedlnili ony vraždy. Za těmito projevy nespravedlnosti následovaly další. Sotva jsi slyšela o povraždění branchidů. Když se naše vojsko s velkým úsilím a nebezpečím přepravilo přes vodnatý a prudký Oxos, nazývaný také Řeka moře, vyšel jim vstříc obrovský zástup otrhaných, divokých a špinavých lidí. Mávali zelenými větévkami — branchiemi (odtud jejich jméno), jásali a křičeli radostí k nepoznání zkaženým jazykem koiné. Byli to potomci, vnuci a pravnuci helénských zajatců, které Xerxés vyvezl na konec Persie na práce u východních hranic. Alexandr poodjel stranou a zachmuřeně si zdivočelé otrhance prohlížel; pojednou se rozzuřil a rozkázal je všechny do jednoho pobít. Zástup ubožáků se nestačil rozprchnout.
Na počátku tažení přes lesy a stepi na pobřeží Moře ptáků, které jsou bohaté na zvěř, lovil Alexandr lvy, tygry a medvědy a vybízel své přátele, aby se na tato mohutná zvířata vrhali jenom s krátkými kopími. Jediný Ptolemaios se těchto divokých kratochvílí nezúčastňoval a klidně snášel posměšky samého Alexandra. Když ale Kratera strašně pokousal medvěd, Alexandr lovy přerušil.“
Tháis přestala psát. Zavolala Rhoika a nařídila mu, aby připravil koně: Boanérga pro ni a Salmaach pro Eridu. Černá kněžka si nedovedla představit, že by se paní mohla projíždět jinak než pod její ochranou.
„Stejně se budeme muset jednou rozloučit,“ domlouvala jí Tháis, „nemůžeme přece zemřít spolu ve stejném okamžiku.“
„Můžeme!“ klidně odpovídala Eris. „Půjdu za tebou,“ významně se dotkla uzlu vlasů v zátylku.
„A co když zemřeš první?“ zeptala se Athéňanka.
„Počkám na tebe na břehu Řeky smrti. Půjdeme do Hádovy říše ruku v ruce spolu. Už jsem poprosila Velkou matku, aby mi dovolila čekat na tebe na asfodelových lukách.“
Tháis si pozorně prohlížela tuto podivnou černou otrokyni nebo snad bohyni, která sestoupila mezi smrtelníky, aby ji chránila. Její čistá a ostře řezaná tvář vůbec neměla krvežíznivý výraz, nebyla pro nepřítele smrtelnou hrozbou, jak se někdy Tháidě zdálo. Byla v ní víra v něco, co svobodomyslná Athéňanka neznala, schopnost překonávat strach a bolest, jak to kdysi dovedly panenské Artemidiny kněžky v Efesu, z čehož pak vznikla pověst o Amazonkách jenže ty upadaly do posvátného šílení mainad a bily se s nepříčetností divokých koček. Ale pro Eridu byl příznačný výraz, jaký měli athénští sochaři dát soše přítelkyně tyranobijců, hrdinky Leainy, a ne ji zobrazovat jako symbolickou lvici s vyříznutým jazykem. V Eridině strohém chování se zřejmě jenom zračila její soustředěnost a vážnost prozrazoval je i přímý pohled křišťálově čistých modrých očí, skoro srostlé obočí a jasný, trochu kovově znějící hlas. Jenom černá pleť, vlasy a ústa svědčily o tom, že je dcerou Noci, a že ovládá tajné znalosti Gaie-Kybely.
Heléni uctívali na olympijských hrách nejvíc vítěze atletických závodů. Ti překonávali soupeře vlastností, kterou neměli prostí smrtelníci — klidem, darem a příznačným rysem bohů.
Básník pravil, že „po všechna léta si zachovávali blažený klid, tu nejpřednější ze všech vznešených věcí. Nic není nad tuto ušlechtilost, která je ozdobou každého prožitého dne.“
Klid olympijského vítěze vyznačoval i Eridu a dodával osobitý charakter každému jejímu gestu a slovu. I teď se Tháis s potěšením dívala, jak zpříma sedí na tančící a jako obyčejně vrtošivé Salmaach. Syrská otrokyně jí opatrně jako křehkou mílétskou vázu předala kopajícího a nadšením výskajícího Leontiska. Obě ženy jely po dlážděných ulicích, vyhledávaly krátké a prudké svahy a vůbec si nevšímaly uchvácených pohledů kolemjdoucích. Už si na ně dávno zvykly. Skutečně, tento pár stejně jako kdysi Tháis a Égésichora, musel vzbuzovat pozornost. Mladí muži byli úžasem prostě bez sebe a dlouho vyprovázeli krásné jezdkyně pohledem.
Po divoké jízdě na dostihové dráze, nyní zpustlé a opuštěné poté, co se přestaly konat perské jízdní závody a ještě nebyly Makedoňany obnoveny, se Tháis vrátila uklidněná. Smyla ze sebe prach, uložila unaveného synka a vrátila se k psaní dopisu už v jiné náladě.
„Alexandr se stále víc vzdaluje svým vojákům,“ psala, „a dokonce i vojenským poradcům, filozofům, geografům a mechanikům.
Velký Makedonec překonal skutky mytických hrdinů Héraklea, Thésea a Dionýsa. Helada byla vždycky víc obrácena k východu než k divošskému a temnému západu. Tíhla prostřednictvím Iónie, záchytného bodu na okraji Asie, a prostřednictvím legendární Kréty k starému umění a velkým znalostem nashromážděným v zaniklých říších. Alexandr otevřel dveře do Asie dokořán. Na volnou nebo válkou zpustošenou zemi se tam hrnuly proudy podnikavých Helénů: řemeslníků, obchodníků, umělců a učitelů. Makedonci, kteří měli z válečného pleněnl dost peněz a otroků, získali rozsáhlé statky a usadili se na mnohem úrodnějších a teplejších místech, než je jejich hornatá vlast. Nová města potřebovala potraviny, dříví a kámen na stavby. Vojáci žili v blahobytu a rychle bohatli. Územní výboje byly tak velké, že Helada začala pociťovat nedostatek lidí, tak jako se to stalo ve Spartě, která své muže poskytovala jako žoldnéře a definitivně ztratila svůj význam při posledním zoufalém boji proti Alexandrovi. Celá Helada se postupně vylidní, protože její obyvatelé, odcházejí do Asie a rozptylují se mezi jejím obyvatelstvem a v nekonečně rozlehlých stepích a horách. Půjde-li to tak dál, do jaké Helady se vlastně vrátíme?.“
Tháis se zamyslila, pošimrala se pod bradou stéblem rákosu a pokračovala:.“
Alexandr a všichni Makedonci v těžké válce zesurověli, vzájemné vztahy mezi poddanými a vládcem jsou napjaté jako nikdy. Ponížená ochota nových spolupracovníků učinila vojevůdce ještě popudlivějším. Zapomněl na starý sen o homonoie — rozumové rovnosti lidí. Božství velkého Makedonce se teď dokazuje způsoby, které jsou vhodnější pro vůdce nějakého divošského kmene než pro vládce světa. Alexandr chtěl pod vlivem perských rádců zavést orientální zvyk, totiž aby před ním lidé padali na tvář, ale narazil na prudký odpor starých přátel. Když staří vojáci — generálové a rádci z jeho nejbližší družiny — a hetairové spatřili svého vůdce sedět na zlatém trůně a v dlouhé perské říze s vysokou tiárou na hlavě, zprvu propukli v smích a ptali se ho, co je to za maškarádu či hru. Athénský filozof Kallisthenés, jehož mu poslal Aristoteles, pln nadšení zpočátku uvěřil v Alexandrovo božství a začal psát Anabasis, oslavné dějiny jeho vojenské výpravy. Teď první prohlásil, že žádný hrdina nebyl za svého života zbožštěn, dokonce ani syn samého boha. Héraklés vykonal nesmírné hrdinské činy a Dionýsos první uskutečnil tažení do Indie, ale stali se bohy až po smrti. Za svého pozemského života byl Dionýsos Thébanem a Héraklés Argeovcem. Klanět se živému člověku, i kdyby byl synem boha, odporuje duchu helénismu a je to čiré barbarství.
,Alexandr není bůh,’ veřejně prohlásil filozof,není Diovým synem s pozemskou ženou. Je nejstatečnější ze statečných a nejschopnější ze všech talentovaných vojevůdců. Jenom jeho činy, svým významem božské, mu mohou získat slávu hrdiny a povýšit ho na poloboha.’
Alexandr nedal svou zlost na Kallisthena najevo. Filozofa podporovali sice makedonští staří vojáci, ale nějaké vlivné přátele neměl. Nakonec ho spolu s mladíky z královy nejbližší družiny odsoudili za úmysl zabít Alexandra a ještě za jakési zločiny. Mladíky ukamenovali vlastníma rukama Alexandrovi důstojníci a Kallisthena spoutali a dali do klece a podle posledních zpráv ho pověsili v Baktře. Ale přesto už Alexandr netrval na tom, aby před ním lidé padali na tvář. Už předtím, když ustoupil od Řeky písků do Marakandy, hodně pil, aby si ulevil od bolestí hlavy po zranění kamenem. V záchvatu zuřivosti zabil Černého Kleita, věrného, trochu omezeného obra, který mu dvakrát zachránil život, bratra Laniky, své chůvy v Pelle. Po těžkých záchvatech melancholie a lítosti konečně vyrazil, aby vzal útokem vysokohorskou tvrz Baktru. Tam se oženil s dcerou baktrtjského velmože Róxanou.
Ptolemaios psal, že manželství nijak nezmírnilo návaly Alexandrovy krutosti, jež byly stále častější. I oni, jeho nejbližší přátelé, se před ním museli mít na pozoru.
Už na počátku tažení po východních stepích si Alexandr vyměnil přílbici s lví hlavou za jinou, zdobenou křídly velkého ptáka. Místní kněží tvrdili, že prý se v něm usídlil Simurg — duch velehor, snášející se na zemi v podobě noha, aby pomohl lidem v neštěstí. Nevím, čím pomáhal Alexandr obyvatelům východních stepí…“
Tháis přerušila začatou větu, tiše se zasmála a dopsala ji: „vidíš, jsem pod Ptolemaiovým vlivem. Ten rozumný voják rád předpovídá neštěstí a připomíná všechny minulé svízele, ale to nic nemění na jeho statečnosti a veselé letoře. Až příliš veselé, pokud jde o ženy! Po této stránce se svým neúnavným hledačstvím vskutku vyrovná Alexandrovi. Však to znáš! Už dávno, ještě v Egyptě, jsi mu předpověděla, že bude mít hodně žen, ale jen jednu bohyni. Teď je ta,bohyně’ jeho ženou, nu a co?
Končím! Už mám dost psaní a tebe už čtení taky jistě unavilo. Přijeď sem do Ekbatany a popovídáme si dosyta, pojezdíme si na koních a vytančíme se. Je tu hodně básníků, filozofů, umělců, hudebníků a herců. Je tady i Lýsippos, má tu ateliér, i Euboian Stemlos, který se proslavil sochami koní, také vynikající zpěvačka Amynomené prostě spousta význačných lidí. Přicházejí sem cizinci z nesmírně dalekých zemí, z Indie a Ibérie, kteří čekají na Alexandra. Přijeď, bude ti veseleji než samotné v Babylóně! Nebudeme se příliš trápit pro naše muže. Vedle bojových a pochodových útrap si užijí dost radostí. Ptolemaios psal o nedozírných rovinách, porostlých vonným silfiem, o úchvatných výhledech na zasněžené velikány, kteří jeden za druhým, hora za horou jim tarasí cestu na jih a východ. O horských kouzelně modrých jezerech, hlubokých jako obloha. O nekonečných stepích, kde se do nedohledna vlní jako moře mezi Krétou a Egyptem plošinaté pahorky, na nichž jsou podivné sochy žen se zploštělými tvářemi a širokými boky. A nejdůležitější je pro ně asi pocit neustálých změn a to, že je čekají dalsí neslýchané zázraky
Ptolemaios psal, že čím jsou blíž k Indii, tím víc je tam takových stromů, jaké rostou v Heladě. Smrky a borovice v horách, za Parapamisem jsou úplně stejné jako v makedonských horách, někdy se jim zdá, že jsou opět ve své vlasti. Neumí si to vysvětlit.“
Tháis dokončila dopis, zapečetila, a aby šel rychleji, nařídila odnést ho do domu velitele města a správce pokladu Harpala, nástupce zavražděného Parmenióna. Čtyři tisíce pět set stadií, které oddělovaly Ekbatanu od Babylónu, nebyla malá vzdálenost, ale angaréiem, státní poštou, šel dopis všehovšudy šest dní.
Unavená psaním (Ptolemaios si vymínil, že nebude používat služeb protřelých písařů, kteří vynesou každé tajemství) sešla Tháis k bazénu u schodiště, kam Ptolemaios přivedl vodu z horského pramene, proto byla studená i v největších vedrech. S veselým křikem se vrhla do mušlovité nádrže, kterou se zurčením protékala nazelenalá voda. Na její křik přiběhla Eris. Nikdy si nedala ujít příležitost svou měďnatě opálenou paní pošplíchat a potom ji otřít huňatou hrubou osuškou.
Sotva Eris hodila na Tháidu osušku, přišel posel od Lýsippa. Veliký sochař zval Tháidu kdovíproč i s Eridou, aby ho zítra ráno navštívila.
Tháis podala dopis černé kněžce se slovy:
„Jsi zvána taky! Někdo tě bude chtít modelovat. Už bylo načase, divila jsem se sochařům, kteří tě alespoň jednou viděli i když sám Lýsippos a jeho žáci většinou modelují muže, válečné výjevy, koně a málo se zajímají o ženskou krásu!“
Eris Athéňančinu ruku s dopisem odstrčila.
„Zapomínáš, že neumím číst v tvém jazyce, paní. A copak vážený Lýsippos taky zapomněl, že musím stejně jít s tebou?“
„Ano, vždycky mě doprovázíš. Jestliže tě zve zvlášť, znamená to, že ti něco chce. Co asi? Pro sochaře je nejdůležitější modelovat. My Heléni si v životě nejvíc vážíme dokonalého člověka, jeho harmonického vývoje, tělesného i duševního, kalokagathie, jak říkáme. A umění zobrazuje člověka, proto je v našich městech a chrámech tolik soch a obrazů a každým rokem přibývají nové. Chtěla bys, aby podle tebe nějaký sochař vymodeloval bohyni nebo nymfu?“
„Ne. Vlastně je mi to jedno. Ale jestli mi rozkážeš.“
„Ovšemže rozkážu. Pamatuj si to, dostaneš-li takovou nabídku a netlač tolik! Nejsem přece socha.“
„Jsi krásnější než všechny sochy světa, paní.“
„Kolikpak jsi jich viděla? A kde?“
„Hodně. Když jsem byla malá, cestovala jsem v družině naší velekněžky.“
„O tom nic nevím!“
Tvář černé kněžky prozářil na vzácnou chvílí úsměv.
Alexandr nařídil, aby Lýsippovi byla postavena obrovská dílna u paláce perského velmože, palác dostal sochař k obývání. V pokojích za silnými zdmi z červeného kamene byl vždycky chládek a v zimě se v nich muselo topit. V polokruhovitých výklencích hořela suchá cedrová polena s přidanými vonnými větévkami tymiánu, levandule, rozmarýnu nebo cistu.
Lýsippos přijal hosty na terase pod vysokou střechou, spočívající na palmových sloupech. Terasa, obehnaná ohradou z růžové žuly, sloužila jednak za ateliér a jednak za posluchárnu žáků, kteří se sem sjeli z Helady, Iónie, Kypru a dokonce z Egypta, neboť jejich mistři už přejímali metody svých někdejších žáků — Helénů, a ti se zase před sedmi staletími začínali učit u Egypťanů.
Obvykle tu bylo několik filozofů, bohatí znalci umění, básníci, kteří se inspirovali moudrými rozhovory, a cestovatelé z dalekých zemí, k nimž se donesly zprávy o pohostinném domě slavného umělce.
Lýsippos, starý Athéňančin přítel, orfik vysokého zasvěcení, vzal Tháidu kolem ramen. Rozhlédl se a kývl na Eridu, která se zastavila u vchodu, a mlčky ukázal na širokou lavici, na níž seděli dva jeho žáci. Eris po nich blýskla očima a posadila se na krajíček, co nejdál od veselých mladých mužů. Ti k ní vysílali nadšené a významné pohledy, ještě podporované gesty. Marná snaha! To by spíš byli upoutali pozornost některé sochy, kterých bylo v Lýsippově ateliéru, domě i zahradě plno.
„Pojďme, Athéňanko, ukážu ti svého starého přítele a tvého rodáka, sochaře Kleofrada. Je odpůrcem války, nedělá sochy králů ani vojevůdců, jedině sochy žen, a proto není tak slavný, jak by si zasloužil. A kromě toho tě dobře zná.“
Tháis mu chtěla odporovat, ale slova jí uvízla v hrdle. Ty pronikavé modré oči (byl sovooký, jako sama Athéna), šrámy ve tváři, pod hustou šedivou bradou a na ruce, jí připomněly letmé setkání u Théseia na cestě k Pahorku nymf!
„Slíbil jsem ti, že se uvidíme za několik let,“ řekl Kleofradés svým hlubokým hlasem, „nu, a uplynuly dvě olympiády a já vidím nikoli dívku, ale ženu v rozkvětu životních sil a krásy. Je ti ted, myslím, šestadvacet roků,“ prohlížel si sochař bezostyšně Tháidu, „máš za sebou porod?“
„Ano,“ kupodivu poslušně hlesla Tháis. „Jeden.“
„To je málo, měla bys rodit dvakrát. Tělu tak silné a zdravé ženy, jako jsi ty, to jen prospěje.“
„Gnésiotés ap’amfoin,“ pronesl Lýsippos attickým nářečím a ukazoval přitom na Tháidu. Té pojednou Kleofradův otevřený pohled a Lýsippova otevřená slova vehnaly červeň do tváře.
„Ano, máš pravdu!“ souhlasil drsný Kleofradés. „Čistý původ po otci i po matce. Budeš mi stát modelem, Athéňanko! Osud mi tě sám nabídl! Cekal jsem trpělivě na tvou zralost,“ upřel na Tháidu panovačný pohled.
Tháis chvíli mlčela a pak přikývla. „Zase si vybíráš to, z čeho nezbohatneš,“ zachmuřeně zamručel Lýsippos, „Tháis je na bohyni příliš svůdná, na koré příliš drobná a pružná a na bojovnici málo přísná. Je to žena, nikoli kánon, vzor, jaký se po staletí ustálil v helénském umění.“
„Myslím, že máš i nemáš pravdu, velký mistře.
Když jsi dělal svého Apoxyomena, vzor atleta, odvážně jsi opustil Polykleitův kánon a především Doryfora. A já chápu, proč Doryforos je kánon mohutného Sparťana, bojovníka, který je výsledkem tisíciletého výběru mezi lakedaimonskými rodiči, výsledkem zabíjení slabých a tvrdého pěstování síly a vytrvalosti. Má mohutný hrudní koš a nezvykle vyvinuté břišní svaly, zvláště nad boky. Takový muž dokáže běžet v těžkém pancíři mnoho stadií, bojovat s masivním štítem a kopím déle než voják kteréhokoli jiného národa a neublíží mu ani přejetí těžkým vozem. Než se objevily silné luky a kamenomety, poráželi Sparťané bez výjimky všechny nepřátele.“
„Velmi správně jsi mě pochopil, Kleofrade, i když modeluješ sochy žen. Můj Apoxyomenos je lehčí a pohyblivější. Ale teď se znovu všechno změnilo. Vojáci si osedlali koně a pěchota se už nebije jako dříve muž proti muži, ale stojí proti sobě stovky vojáků, z nichž disciplína a bojová součinnost dělá stroj. Doryforovy a Apoxyomenovy časy jsou tytam!“
„Ne tak docela, Lýsippe,“ namítla Tháis, „jen si vzpomeň na Alexandrovy hypaspisty, kteří si vysloužili název stříbrné štíty. Nejenže potřebují těžkou výzbroj, ale musí taky umět rychle běhat a ještě navíc mít v pažích pořádnou údernou sílu.“
„Správně, Athéňanko. Ale to je speciální část vojska, asi jako bojoví sloni, a nikoli hlavní vojenské oddíly.“
„Jako bojoví sloni, to je mi přirovnání!“ zasmála se Tháis, zarazila se a pak dodala: „Ale já přesto znala jednoho Sparťana, který mohl stát modelem k Doryforovi.“
„Ovšem, takoví muži dosud existují,“ souhlasil Lýsippos, „ale je jich teď málo, protože už nejsou potřební. Jejich výchova vyžaduje spoustu času a péče. Armáda potřebuje pořád víc vojáků, a to co nejrychleji!“
„Pořád mluvíme o mužích,“ hartusil Kleofradés, „copak proto jsme Tháidu pozvali?“
„Správně!“ vzpamatoval se Lýsippos. „Tháido, pomoz nám. Dostali jsme se do sporu o novou sochu i s našimi hosty,“ ukázal na skupinu čtyř mužů s hustým plnovousem a s podivnými turbany na hlavě, postávajícími stranou od stálých návštěvníků domu, „indickými sochaři, a hájili jsme každý jiná kritéria ženské krásy. Vůbec se jim nelíbí Agésandrova socha a připadá jim, že teď tak módní modelování ženských soch se ubírá nesprávnou cestou, je to tak?“ obrátil se k Indům a jeden z nich, zřejmě tlumočník, rychle cosi říkal krásným zpěvavým jazykem.
„Náš dojem je, že helénští umělci přestali milovat ženy a milují teď víc muže.“
„Podivný dojem!“ pokrčil rameny Lýsippos a Kleofradés se poprvé zeširoka a s trochou škodolibosti usmál.
„Já ničemu nerozumím!“ řekla Tháis. „Kdo je Agésandros a o jakou sochu jde?“
„Jeho talent skutečně zazářil, když vytvořil sochu Afrodíty pro chrám v Mélu,“ vysvětlil jí Lýsippos, „mezi sochaři je už proslulá, ačkoli mně se zdá, že se spíš podobá Héře.“
„Modelem mu zřejmě nestála Helenka, ale Syřanka. Tyto ženy mají sice nádhernou hruď a ramena, ale zato nepěkný pas a hýždě mají ploché a skleslé. A jejich nohy jsou vždycky nepřiměřeně útlé,“ přerušil ho Kleofradés.
„To všechno ale Agésandros mistrně utajil,“ řekl Diosfós, další sochař, jehož Tháis znala.
„Ale nedokázal zakrýt neforemnou střední část těla,“ namítl Lýsippos, „a špatně rozvinutou dolení část břicha.“
„Nechápu to nadšení,“ klidně pronesl Kleofradés, „nekritizuju Agésandrovo mistrovství a nezávidím mu jeho velké umění. Nesouhlasím jenom s tím, jaký si vybral model. Má snad jeho bohyně helénskou tvář? Vytvořil jí kanonický profil, ale hlavové kosti jsou v tom případě příliš křehké a úzké, takové mívají obvykle Syřanky nebo jiné ženy nějakého národa z východního pobřeží. Cožpak si nikdo nevšiml, jak blízko má posazeny oči a jak úzké má čelisti?“
„A co je na tom špatného?“ zasmál se Stemlos.
„To je špatné i na tvých koních!“ usadil ho Kleofradés. „Jen si vzpomeň na široké Búkefalovo čelo. A pro nás, Helény, staré Kréťany a Egypťanky je nejoblíbenější postavou Európé, přelož si to starodávné jméno, jak chceš: euryopis — široká nebo európis — širokolící, ale nejspíš je správné to i ono. Dodneška se při slavnostech Hellótií na Krétě nosí kosti Európy na obrovském myrtovém věnci. I my umělci bychom si měli víc hledět svých žen a jejich prarodiček, a ne se holedbat vyhledáváním cizokrajných modelů, mohou být, připouštím, i krásné, ale naše jsou přece jen krásnější.“
„Sláva ti, Kleofrade!“ zvolal Lýsippos. „Mé přítelkyni Tháidě se mimo jiné také říká širokooká. Nevšiml sis, že je podobná v tváři Feidiově Athéně Parthenos? Víš, to paradigma, model pro několik kopií, s přílbou a s očima z chrýzolitu?“
K údivu všech přítomných se Indové začali klanět, dávali si ruce křižmo přes prsa a provolávali nějakou chválu.
„Nu dobrá, Euryopido,“ usmál se Lýsippos na Tháidu, podíval se na Eridu a dodal: „Pozvali jsme tě, abys nám byla modelem pro náš spor. Ty a Eris nám budete pózovat nahé. Chtěli bychom zjistit, jak se v tobě smísila stará krétská a naše helénská krev. A taky v Eridě je smíšena stará núbijská krev s nějakou jinou, snad libyjskou či jakou.“ Ukázal na těžký široký taburet pro modely. Tháis poslušně odložila šaty do rukou Eridě, ale ta zůstala klidná. Dílnou se rozlehl povzdech nadšení. Všichni přítomní ctili ženskou krásu jako největší zázrak přírody.
„Morfé thelyterés goétis! Ó kouzelné, úchvatné ženské tvary!“ zvolal jeden mladý chioský básník. Kleofradés si v ohromení zaclonil rukou levé oko a nespouštěl ho z měďnatě smavé postavy, stojící nenuceně a jakoby v osamocení před zrcadlem, nikoli na podstavci před shromážděnými muži. Klidná jistota, že je dokonalá a že v umělcích nemůže vyvolat nic jiného než obdiv, poskytla zřejmě mladé ženě ochranu nesmrtelných.
„Našels, co jsi hledal?“ zeptal se Lýsippos.
„Ano!“ skoro vykřikl Kleofradés.
Indové se zachvěli a v údivu zírali na Heléna planoucího nadšením.
„To je pradávná podoba ženy,“ slavnostně pronesl Lýsippos, „pevná, nepříliš vysoká, s širokými boky, kulatým obličejem a široce posazenýma očima — není nádherná? Kdo s tím nesouhlasí?“ obrátil se k žákům.
Leptinés, sochař z Efesu, řekl, že právě takto zpodobovali před dvěma staletími ženu iónští umělci, třebas Exékias nebo Psiax.
„Jako by byli kopírovali její tvář a tělo,“ ukázal sochař na Tháidu.
„Neumím ti to vysvětlit,“ řekl Lýsippos, „od minulého století převládají až dodnes dva sochařské kánony. Jeden tvoří napodobování nepřekonatelných koré akropolských: modelovat vysokou ženu s mohutným hrudníkem, s široko posazenými ňadry, širokými rameny a břišními svaly, jaké mají atleti, muži. Jsou málo pohyblivé a nepotřebují tedy příliš rozvinuté sedací svalstvo, proto mají hýždě spíš ploché. Druhým kánonem, který vytvořil Polykleitos, Krésilas a snad i Fradmón, je žena s širokými rameny, úzkými boky a malými ňadry, útlá v pase, podobná spíš chlapci a rovněž s málo vyvinutým svalstvem na sedací části. Takhle vypadají běžkyně, Amazonky a atletky těchto sochařů. Efesane, znáš sochy, které vytvořili tito umělci pro Artemidinu svatyni v tvém městě před sto i více lety?“
„Znetvořili podobu Artemidy i Amazonek!“ zvolal Leptinés. „Byli zamilováni do chlapců, efébů, a hledali v ženě zase jen podobu chlapce. Ale nač potřebuje opravdový muž chlapce místo ženy? Prostý a drsný život mých předků, když prchli před dórskými dobyvateli na maloasijské pobřeží, dal vyrůst silným, statným ženám nevelké postavy. Ony a kárské a fryžské ženy, které se vydaly dál na sever a došly až k Pontu na řece Thermódontu, založily město Amazonek. Sloužily Artemidě pod heslem,Za žádnou cenu se nepoddat mužům’.“
„To je zajímavé, co říkáš, sochaři,“ ozvala se Tháis, „takže já se hodím pro těžký život?“
„Pocházíš ze starobylého rodu, z těch, kteří těžce žili,“ odpověděl Leptinés.
„Efasane, tys příliš odbočil,“ vpadl jim do řeči Lýsippos, „i když vykládáš zajímavé věci. Erido, postav se semhle!“ ukázal na druhý taburet vedle Tháidy.
Černá kněžka se s otázkou v očích podívala na svou paní.
„Postav se, Erido, a nestyď se. To nejsou obyčejní mužští, nýbrž umělci. A my tu nejsme jen jako ženy, ale jako ztělesnění bohyň, nymf, Múz, prostě všeho, co muže-básníka povznáší a otvírá jeho snům prostory celého světa, moře i nebes. Nebraň se, budou-li se tě dotýkat rukama. Zjišťují si, jaké svalstvo máš pod kůží, aby mohli správně modelovat tvé tělo.“
„Rozumím, paní. Ale proč jsou tu jenom muži a žádné sochařky?“
„Kladeš závažnou otázku. Zeptám se Lýsippa. Já sama si myslím, že my tak nemilujeme podobu ženy a neusilujeme o ni jako muži. A ještě jsme nedorostly natolik, abychom chápaly krásu mimo osobní vztahy ale možná že mezi následovnicemi Lesbanky Sapfó jsou i některé sochařky.“
Eris se postavila vedle Tháidy, temná jako egyptský bronz, bez oné sebejisté koketní převahy, kterou překypovala Tháis, ale zároveň jako bohyně ještě lhostejnější k pozemským starostem. Díky své živé mladosti nepůsobila dojmem drsné, dokonce truchlivé sudby.
„Bombax!“ vyrazil udivený výkřik Leptinés. „Ony si jsou podobné!“
„To jsem předpokládal,“ odvětil Lýsippos, „stejné tělesné úkony a stejná péče o tělo vedou nezbytně k podobnosti. Ale rozeberme si jejich rysy jednotlivě, abychom pochopili Agésandra a jeho předchůdce, kteří obrátili nynější helénské sochařství k cizím vzorům a modelům. Ty, Kleofrade, a ty, Leptine — i když jsi mladý, zřejmě se vyznáš v problému tělesných forem — , vy mě budete opravovat nebo doplňovat, protože já nejsem příliš velký znalec ženské krásy.
Nesmíme opakovat rozšířenou chybu helénských umělců, egyptští a krétští sochaři ani malíři se jí nedopouštěli. Obzvlášť důležité to je, když vytváříte zevšeobecněný typ, jaký se má líbit celému národu a není vytvořen jenom pro jednoho zákazníka a nemá význam pouze pro něj a pro umělce. Bohové často vkládají do umělce, jehož obdařili darem vidění a napodobivosti, jemnou duši, ale odpírají mu něco z mužnosti.“
Lýsippos si všiml, jak jeho posluchačům vzplanuly tváře a stáhlo se obočí.
„Nemíním obviňovat umělce z malé mužnosti ve srovnání s obyčejným člověkem. Mám na mysli Hérakleovu mužnost v rozvášněném srdci, kterou slynuli hrdinové a vynikající jedinci. V porovnání s nimi jste jemní.“
„A co je na tom špatného?“ nevydržel to Leptinés a přerušil učitele.
„Nic. Ale na velkém umělci, když si dá za úkol vytvořit významné umělecké dílo, se nežádá o nic méně než na hrdinovi! A malá mužnost nás vede k chybnému výběru modelu a podoby ženy, mluvíme přece o ženách, a to je tady nejdůležitější. Často si umělec vybírá modelku a dělá sochu dívky nebo bohyně s hrubými obličejovými rysy, podobnou muži, s širokými rameny a vysokou. Hrdina by si takovou ženu nikdy nevybral a nevybral by si ji ani silný, mužný člověk, vůdce davů. Hrdina potřebuje ženu překypující ženstvím, schopnou být mu družkou a vychovat mu statné potomky. Takové modelky si vybírali umělci dřívějších dob, protože byli sami zároveň vojáky i rolníky i lovci
Dívejte se a poslouchejte! Postavu mají obě, jak se na Charitky patří, nepříliš vysokou a skoro stejnou.
„U Tháidy to je,“ Lýsippos přimhouřil neomylné oko, „tři lokty a tři palaisty, u Eridy o půl palaistu více, což je méně, než měří dnešní typ perských a foiníckých žen.
Druhá důležitá zvláštnost je spojení štíhlé postavy s vyklenutými boky, vytvářejícími plynule, bez nejmenšího narušení linii amfory, kterou naši básníci odedávna opěvali a kterou sochaři kdysi velmi oceňovali. Teď, počínaje Polykleitem a konče módním Agésandrem, mají ženy břišní svaly stejné jako muži, ale na boky se nějak zapomnělo. To je hluboký omyl! Podívejte se,“ přistoupil k Tháidě a dlaněmi sjížděl po jejích bocích, „široká pánev rodičky musí být vyvážena. Čím? Ovšemže vyvinutím oněch svalů, které mají muži slabé a které tak nepotřebují. Místo silné vrstvy hořeních břišních svalů má dobře rostlá žena hluboko uložené svaly zde,“ Lýsippos stiskl Tháidin bok tak, že ta napůl vzdychla a napůl zaúpěla.
A Lýsippos přešel k Eridě a položil své drsné, prací v mokré hlíně vybělené ruce na její temnou kůži.
„Tak vidíte, i ona má silné svalstvo, uložené pod břišním pásem. Táhne se v silném pruhu odtud, od spodku boků ke kostem pánevním a k hrmě. Proti jeho ose leží ještě jeden sval, má tvar pyramidy. Podívejte se, jak ostře vystupuje pod hladkou kůží.
Tyto svaly ztužují dolení část břicha a vtlačují ji mezi vypouklé přední strany boků, u slabin. I to je výsledek toho, že během vývoje musely zesílit. Zapamatujte si to co nejlépe, protože tady jsou velmi názorně vidět zcela opačné vztahy, než jaké jsou u Agésandrovy sochy, jejíž břicho dole příliš mocně vystupuje. Pokud tomu rozumím, úchvatná vypouklina boků vpředu vzniká cvikem svalů, které pohybují nohama kupředu. Ale to je málo. Ona,“ sochař přešel k Tháidě, „má neobyčejně silné ty hluboké svaly, které připoutávají nohu k pánvi. Ani Krétohelénka, ani Nubijka nemá nejmenší prohlubinku u skloubení nohy a pánve. To taky není náhoda. Mnoho žen má tento dar Charitek od narození, má obrysy boků ještě výraznější, protože cvičila svaly táhnoucí se vzadu a nahoře: tady tento sval, uprostřed dvou velkých, a jiné, které jsou nehmatné, ale podpírají vrstvu hořeních svalů. Všechny spojují bok s pánví, otáčejí nohou, pohybují s ní dozadu a na stranu a napřimují trup. Nazval bych je taneční svaly, zatímco ty, které spínají nohy, bych nazval jezdecké! Pamatujte si, že ženy musí rozvíjet své hluboko uložené svaly, zatímco muži svaly vnější. Mějte to na paměti, když modelujete krásnou, zdravou, harmonickou a nehřmotnou postavu, jakou mají mít opravdové dcery Helady. A nejenom Helady, ale i celé oikumény! Pružnost, která si zachovává schopnost Erótovu i mateřství! To je ideál a kánon, velmi vzdálený Agésandrově mélské soše a stejně Polykleitovým běžkyním a Amazonkám. Žena není něžný chlapec, je jeho protikladem a je i statnější než on. Ženy všech národů při tanci prohýbají tělo, kroutí boky a kolébají se v nich. To jsou pro ně přirozené pohyby, jimi si procvičují vnitřní svaly, které vytvářejí pružnou postavu a zesilují orgány jejich útrob, kde se počíná a vyvíjí dítě. Tam, kde tyto tance neexistují — jak jsem se doslechl, některé národy tyto tance zakazují — , tam se rodí děti v mukách a potomstvo je stále ochablejší.“
Velký sochař skončil svůj projev, spokojeně odstoupil a bouřlivé nadšení posluchačů, kteří mu naslouchali se zatajeným dechem, vyjádřilo s ním všeobecný souhlas.
Kleofradés opustil své místo a postavil se mezi Tháidu a Eridu.
„Nikdo to nemohl říci jasněji a moudřeji než ty. Dodal bych jen jedno, snad protože si na Agésandrovu Afrodítu dobře pamatuju jako na něco, co je v rozporu s mým výtvarným názorem. Podívejte se, máme před sebou dvě nádherné ženy různých národů. Velký Lýsippos ihned poukázal na to, jak jsou si podobné, že je bohové stvořili podle jednoho vzoru. Ale zapomněl na jeden velmi důležitý rys krásy — obě mají prsy vysoko položené, objemné a okrouhlejší, než má Agésandrova modelka. Jeho Afrodíté, třebaže její tělo je zralé, má prsy hrotité jako v mládí ale zároveň jsou umístěny přinejmenším o celý daktylos níž než u Tháidy a Eridy. To není mistrova chyba, jenom slepé napodobení modelky, Syřanky mívají totiž často takové proporce.“
„Máš pravdu, Kleofrade, já si tolik nepamatuju Agésandrův výtvor, ale plně s tebou souhlasím,“ odpověděl Lýsippos.
Kdyby byli mohli oba dva, velký helénský sochař a neznámý tvůrce několika málo ženských soch, nahlédnout do budoucna, byli by se rozhořčili mnohem víc, až by zjistili, že po tisíciletích budou umělci považovat Agésandrovo nesprávné pojetí ženského těla za pravý vzor helénské krásy.
„Chceš taky něco dodat, Leptine?“ zeptal se Lýsippos.
Efeský sochař natáhl před sebe ruku a žádal o ticho.
„Ani ty jsi nic neřekl o zadní části těla.“
„V porovnání s Agésandrem, totiž s jeho sochou, která vyvolala náš spor, tam nejsou žádné zvláštnosti,“ zamračil se Lýsippos.
„Nikoli, velký mistře, jsou! Sám jsi mluvil o pokleslých a plochých hýždích Agésandrovy syrské modelky. Jak vidíš, naše modelka je sfairopýgaion (má kulatý zadek),“ vedl ve vzduchu dlaň podél Tháidina těla, aniž se ho odvážil dotknout.
„Samozřejmě! Příčina je stejná: vyvinuté taneční svalstvo, které umožňuje pohyb těla dopředu a dozadu. Jeho nejvypouklejší část je výš a víc vystupuje, čímž vytváří výraznou oblost. Mélská socha je plochá v hoření části a Polykleitovy a Krésilovy modelky mají plochá i záda. Při pohledu na ně je hned jasné, že nemohou dokonale tančit ballaritu, ale ani emmeleiu. Zato naše návštěvnice zatančí i nejobtížnější tanec, nemám pravdu, Tháido?“
„Proč se,čtvrté Charity’ ptát?“ zvolal Leptinés.
„Umí ona taky tančit?““ ukázal na Eridu.
„Erido, předveď jim, prosím tě, nějakou ukázku z tanců Velké matky,“ řekla Tháis. „Potřebují to vidět.“
„Proč?“
„Aby pochopili ženskou moc a krásu, aby mohli vytvářet podoby bohyň uchvacujících představivost těch, kteří se nikdy v životě nesetkají s nikým podobným, jako jsi ty.“
„Dobře, paní.“
Eris si vyndala z vlasů dýku a se zbožnou úctou ji podala Tháidě. Leptinés se pokusil zbraň si prohlédnout, ale Eris po něm vrhla takový pohled, že stáhl ruce zpátky. Zato Lýsippovi dovolila, aby si dýku vzal. Velký mistr byl starobylou vzácností nadšen. Úzké ostří z nejtvrdšího černého bronzu, rovnoběžně zlatě rýhované, přecházelo do střenky z elektronu v podobě tau, velmi jemně vypracované. Hoření horizontální lehce prohnutá příčka s hlavami noha na obou koncích byla odlita zároveň se střenkou, která byla uprostřed válcovitě zesílena a přeťata prstencovými vroubky. Mezi nimi po stranách byla střenka vykládaná třemi oválnými černými acháty. U ostří se rozdvojovala a obchvacovala zesílený základ dvěma kostnatými nohovými pařáty. Tuto zbraň dělali mistři, kteří zemřeli už před mnoha staletími. Stála nesmírnou spoustu peněz, přesto však všechny černé kněžky byly ozbrojeny jedině takovými dýkami. Tháis si od Lýsippa nůž vzala a Eris si ulehčené oddechla. Otočila hlavu k Tháidě a požádala ji, aby zazpívala jitřní hymnus Matce bohů.
„Paní, začni pomalu a zrychluj rytmus vždycky po půli strofy.“
„V podjaří kráčím bílými květy asfodelů,“ začala Tháis, „slunce stoupá výš a stíny nocí mizí.“
Eris zdvihla ruce nad hlavu, složila je dlaněmi vzhůru a pomalu se začala zaklánět s očima upřenýma na svou hruď. Když temné bradavky jejích ňader, velkých jako stepní pahorky, směřovaly vzhůru, jako by strměly k zenitu, otočila Eris tvář vpravo a vyťukávajíc rytmus pravou nohou otáčela se zprava doleva, přičemž zdvihala a natahovala pravou nohu, aby udržela rovnováhu. Mezi přivřenými očními víčky jí prosvítaly proužky jasně modrého bělma a skrze výsměšně složené rty bylo vidět bílé zuby.
Tháis zrychlila rytmus písně. Eris byla stále ve stejné póze a otáčela se hned na tu a hned na onu stranu, nepozorovatelně přešlapujíc na bosých nohou.
Lýsippos na ni rozradostněně ukazoval — kdo jiný by něco takového svedl!
Tháis tleskla do dlaní, Eris se zastavila, prudce se vzpřímila a strnula bez pohybu.
Ukázka tance zapůsobila na indické umělce mohutným dojmem. Nejstarší z nich se uklonil a vztahoval kupředu ruce. Eris stála nehnutě. On si sundal vzácný drahokam, který mu svítil v turbanu nad čelem, a podal ho Eridě, přičemž jí říkal něco svým nesrozumitelným jazykem. Eris se podívala na svou paní a ta zase na tlumočníka.
„Náš proslulý mistr ti věnuje svůj jediný šperk na znamení velkého nadšení nad dokonalostí duše, těla i tance: všech tří hlavních složek čitrini,“ tlumočil Ind.
„Vidíš, Erido? Budeš si muset dar vzít. Takový projev úcty se nemůže odmítnout. Cizinec v tobě našel dokonalou duši. Jak to řekl? Čitrini? Co je to?“ zeptala se hlasitě.
„Poprosíme našeho hosta o vysvětlení,“ podpořil ji Lýsippos.
Starý Ind požádal o desku s vrstvou alabastru. Umělci jich používali pro velké skici. Tlumočník pokročil kupředu, uklonil se, rozpažil a pak složil ruce před čelem na znamení, že je připraven posloužit hostu i hostiteli.
„Zdá se mi, že u nás uctíváme ženu a její krásu víc než vy,“ začal Ind, „a že na nás krása také víc působí než ve vaší zemi. Domníváme se, že milostné spojení muže a ženy zvyšuje duchovnost obou a zušlechťuje Psýché — duši potomstva, které počali. I velcí a největší bohové se kouzlům nebeských krasavic — apsar, podle vás hetér, nejen kořili, ale také jich používali jako mocné zbraně. Hlavní hetéra nebes Urvaši měla za úkol svádět mudrce, když dosahovali příliš velké dokonalosti, blížící se dokonalosti bohů. U nás není tělesná láska jen službou kráse a tajemstvím přírody jako v Heladě, ale i službou bohům, jako tomu bylo u předků indického národa na Krétě, v Asii a Foiníkii.
Mezi mnoha bohy a bohyněmi jsou i četné sluneční krasavice nebes — surasundari neboli apsary pomocnice Urvaši. Jednou z jejich hlavních povinností je inspirovat umělce, aby vytvářeli krásu, kterou mohou vnímat a těšit se z ní všichni lidé. Sluneční dívky odevzdávají nám, umělcům, svou vlastní podobu, a proto se jim říká čitrini, od slova čitra — obraz, socha či slovesný básnický popis. Čitrini tím, že nás obdarují kouzlem umění, schopností stvořit zázrak krásy, podřizují nás zároveň všeobecnému zákonu: kdo se zpronevěří tomuto poslání, ztrácí tvořivou schopnost a objevitelský zrak, neboť se z něho stává obyčejný řemeslník.“
„Jak je to podobné orfickému učení o Múzách,“ zašeptal Lýsippos Tháidě, „nebyla náhoda, že podle báje získal Orfeus své znalosti v Indii.“
„Nebo na Krétě,“ tiše hlesla Athéňanka.
„Jedním z největších tajemství uměleckého mistrovství,“ pokračoval Ind, „je nevyčerpatelné množství barev a tvarů světa. Duši každého člověka se dostane na její volání odpovědi (zavolá-li) a tajemství podnítí zájem. Ale stejně jako existují hlavní bozi, existují i hlavní formy. Vyjádřit je nějak je vůbec nejtěžší a vyžaduje si to od umělce nejvyššího vypětí. Zato pak jeho výtvor přetrvá i hory i řeky zemské, podoben věčnému životu nejvyššího světa.“
„Proto také všechny čitrini mají společné, jim všem vlastní rysy. Tuto ženskou podobu popsal už před půldruhým tisíciletím básník.“
Ind rozpřáhl ruce a něco zpěvavě pronášel jiným jazykem, zřejmě něco recitoval. Tlumočník se bezradně rozhlédl. Tu mu to jiný Ind začal překládat do obvyklého, jemu známého jazyka.
„— Tato žena je radostiplná tanečnice, nespoutaná milenka, pružná a statná čitrini, nevysoká, s úchvatně útlým pasem a mocně klenutými boky, s pevnou ladnou šíjí, s malýma rukama a nohama. Její ramena jsou rovná, užší než boky, její prsy jsou nesmírně pevné, hrotité a těsně u sebe, protože jsou široké v základu. Tvář má kulatou, nos rovný a maličký, oči velké, obočí úzké a vlasy černější než indická noc. Voní přirozeně po medu, uši má drobné a vysoko posazené…“ — Ind si vydechl. „A teď se na ně podívejte,“ řekl pojednou, ukazuje na Tháidu a Eridu, „bohy inspirovaný básník, jenž zemřel tak dávno, popsal obě. Je snad zapotřebí dokazovat, že krása čitrini je nesmrtelná?“
Heléni propukli v hlasitý jásot a nadšení.
Lýsippos, který před chvílí poručil, aby mu přinesli z jiné místnosti ozdobnou krabičku, přistoupil k řečníkovi a opatrně mu podával sošku ze slonoviny a zlata, vysokou asi píď.
„To ti daruji, Inde, na dotvrzení toho, cos řekl,“ zdvihl sošku na dlani.
Čas se dotkl sošky poloobnažené ženy jen málo, poškodil jí obličej, pokrývku hlavy a pravou ruku. Levou si žena přidržovala širokou sukni až k patám s dvěma shora spadajícími volány a hlubokými klíny, které byly uprostřed spuštěny dolů jako písmeno „mý“ s prodlouženým a ostrým středem. Volný široký pásek visel šikmo a odhaloval takřka celé břicho, vosí pas a hoření část ostře vystupujících boků. Velká, jako polokoule klenutá, vysoko a těsně u sebe posazená ňadra se zdála příliš mohutná na tak útlý dřík a úzká ramena. Obličej, poškozený časem, si zachoval kulaté rysy a pronikavý pohled protáhlých, hodně od sebe vzdálených očí.
„Je to čitrini?“ zeptal se s úsměvem Lýsippos.
„Je!“ přikývl Ind. „Odkud pochází?“
„Z ostrova Kréty. Znalci se domnívají, že je jí tisíc pět set let. To znamená, že je současnicí tvého básníka. Vezmi si ji.“
„Já?“ odstoupil Ind v zbožném úžasu.
„Ty! Odvez si ji do své země, v níž víra, ideál uměni a vztah k ženám jsou tak blízké velkému, zaniklému umění Kréty.“
Ind řekl něco svým druhům a ti se mezi sebou dali do hlasitého a vzrušeného hovoru a mávali rukama jako Athéňané na agoře.
„Dnes je pro nás v tvém domě skutečný svátek, ó moudrý učiteli,“ znovu promluvil starý Ind, „už dávno jsme slyšeli o tvé slávě, o slávě neúplatněno a největšího umělce Helady, jenž přišel do Asie s Alexandrem. Přesvědčili jsme se, že ještě proslulejší jsou tvé hluboké a bohaté znalosti, a spatřili jsme v tvém domě najednou dvě surasundari — čitrini. Ale tento tvůj dar je zcela mimořádný. Možná že při vší své moudrosti nevíš o báji — podle ní na západě existovala země, kterou zničila strašlivá zemětřesení a sopečné erupce pod vodou.“
„Znám tu báji a ona ji také zná,“ odvětil Lýsippos a ukazoval na Tháidu, „a rovněž ti z mých žáků, kteří četli Platónova Kritia a Tímaia. Na západě ležel bohatý a mocný námořní stát s metropolí Městem Vod, které zničil Poseidonův a Gáiin hněv. Egyptští kněží, od nichž se tuto báji dozvěděl Platón, neurčili přesně polohu této země, nazývané Atlantis. Platónovi následovníci se domnívají, že Atlantis ležela západně od Herakleových sloupů ve velkém oceánu.,Kritiás’ zůstal ovšem nedokončen a my nevíme, co by nám byl velký filozof ještě pověděl.“
„Pak ale víš i něco jiného. Náš mýtus vypráví, že se tato námořní velmoc rozkládala ve vašem moři. Její poloha, popis a doba rozvoje jsou totožné s ostrovem Krétou. Ke zkáze — nikoli země, ale její moudrosti a rozkvětu národa — došlo před jedenácti staletími.“
„To je právě doba, kdy za strašlivých výbuchů a záplav zanikla krétská říše,“ řekl Lýsippos, obraceje se k Tháidě.
„Někteří z nejdovednějších a nejzkušenějších lidí, kteří se zachránili, když po pádu krétské moci a zkáze loďstva tu některé národy začaly vraždit a plenit, uprchli na východ, do své pravlasti Lykie, Kilikie a rovněž do Frygie. Protože všechna místa vhodná k osídlení už byla osazena, putovali dál. Báje neříká už nic o tom, jak dosáhli řeky Indu, kde založili města a našli příbuzné národy Drávidů, které naučili všemu, co uměli. Zda se tam dostali po souši přes Parthii, Baktrii a hory, nebo zda dokázali za pomoci skvělých mořeplavců proplout dolů po Eufratu a dostihnout vústění Indu do moře, o tom není v báji ani slovo. Teď vidíš, že tvůj dar je opravdu posvátný, neboť po tisíci letech k nám přichází výtvor sochaře, jenž patřil k zakladatelům umění naší země. Nemám slov, jimiž bych ti poděkoval, Lýsippe!“
Indové se jako jeden muž před poněkud rozpačitým sochařem hluboko uklonili. Potom starý Ind popošel k Tháidě a Eridě; v slunečně žluté a tmavomodré exómidě byly oslnivě krásné. Vzal každou z nich postupně za ruku, přiložil si ji k čelu a řekl něco nesrozumitelného, co se podobalo modlitbě i zaklínání a co zůstalo nepřeloženo.
Potom čtyři indičtí hosté zakryli sošku bělostnou látkou a s nábožnou úctou ji nesli domů. Eris stála se sklopenýma očima, ještě snědší pod žhavým ruměncem. Lýsippos se díval za odcházejícími hosty a jenom rozhodil rukama.
„Souhlasím s indickým mistrem, že člověku je v životě dopřáno jen málo tak zajímavých setkání a rozmluv,“ prohlásil.
„Ráda bych se s ním ještě někdy setkala,“ řekla Tháis.
„Brzy poznáš cizince z ještě vzdálenější a podivnější Říše středu; právě dorazil do Ekbatany.“
„Nemám ho pozvat k sobě?“
„Ne, možná že to u nich není ve zvyku. Raději přijď ke mně. Zařídím to tak, aby tu nebylo moc lidí a abychom mohli hovořit o samotě. Jsem přesvědčen, že se dozvíme hodně nového.“
Tháis radostí zatleskala a něžně políbila svého přítele, který jí tu nahradil memfidského učitele.
Avšak v příštích dnech ji čekalo náco úplně jiného.
Den po seznámení s Kleofradem k ní přišel jeden z účastníků schůzky v Lýsippově domě, milovník umění, bohatý mladý Lýd, jenž rozmnožil své jmění obchodem s otroky a dobytkem. Přijel v doprovodu písaře a silného otroka, který vlekl těžký kožený vak.
„Jistě neodmítneš mou prosbu, paní Tháido,“ začal bez okolků, ovívaje se navoněným fialovým šátečkem.
Athéňance se hned nezalíbil tón napůl prosby a napůl tvrzení, jež nenucené prohodila Lýdova hezká ústa.
„Přenech mi svou otrokyni!“ naléhavě žádal Lýd, „je krásnější než všechny ženy, které jsem kdy viděl a mýma rukama jich prošlo tisíce.“
Tháis se opřela o balustrádu terasy a už nijak neskrývala přezíravý úsměšek.
„Zbytečně se usmíváš, paní. Protože znám cenu krásných věcí, nesu ti dva talanty,“ a ukázal na urostlého otroka, potícího se pod tíhou nevelkého měšce zlata. „Je to neslýchaná cena za černou otrokyni, ale já si nedokážu nic odepřít. Od chvíle, kdy jsem ji spatřil, neodolatelně po ní toužím!“
„Nemluvíc o tom, že v tomto domě není nic na prodej,“ klidně pronesla Tháis, „a že Eris není otrokyně, je ti taková žena nedostupná, ta není pro obyčejného smrtelníka.“
„Ale já nejsem obyčejný smrtelník,“ důležitě se ohradil Lýd, „a v lásce se vyznám. Když není Eris tvá otrokyně, co potom je?“
„Bohyně!“ vážně odpověděla Tháis. Lýd se uchechtl.
„Tobě slouží bohyně? To je moc i na tak proslulou a krásnou hetéru, jako jsi ty.“
Tháis se vypjala.
„Je na čase, abys odešel, milý hoste! Ten, kdo má nevybíravý jazyk a nezná pravidla slušného chování, se u nás v Athénách shazuje ze schodů.“
„A u nás si zase pamatujeme každé slovo a dosahujeme svých přání každým způsobem. Cíl světí prostředky!“ s pohrůžkou procedil boháč, ale Tháis ho už neposlouchala a vyběhla na hoření balkón.
Příští den, když šla Eris v doprovodu Ókyalé na nějaké nákupy, lýdský znalec žen ji zastavil a sváděl sliby. Eris ho ani nevyslechla a šla dál. Rozběsněný obchodník s otroky ji popadl za rameno — a vtom zcepeněl hrůzou před ostřím dýky.
Eris vyprávěla paní se smíchem o neúspěšném nápadníkovi a Athéňanka se smála s ní. Naneštěstí se ukázalo, že obě mladé ženy jsou lehkomyslné a že nemají potuchy o těžké a malicherné zlobě asijských obchodníků s živým zbožím.
Z Baktrie dorazila další karavana. Tháis se upravovala a chtěla jít za jejím vůdcem, aby se dozvěděla poslední válečné novinky. Ke své rozmrzelosti zjistila, že jí došla temně purpurová barvička z kyperských mušliček na barvení bradavek a prstů u nohou. Eris se nabídla, že doběhne na tržiště. Rychlejší než ona mohl být leda jezdec na koni, ovšem nikoli v davu na tržišti. Tháis tedy souhlasila.
Eris se velmi dlouho nevracela. Znepokojená Athéňanka za ní poslala rychlonohou dívku, Rhoikovu pastorkyni, aby zjistila, zda se něco nepřihodilo. Dívka se přihnala sotva dechu popadajíc, bledá a bez pásku, a vyřizovala, že Eris je svázána, obstoupena davem mužů a že ji chtějí zabít.
Tháis měla předtuchu, že nad Eridou leží zlověstný stín, a teď je tedy to neštěstí zde. Rhoikos už vyvedl Boanérga i Salmaach a vyzbrojil se štítem a kopím. Tháis vyskočila na Salmaach. Letěli střemhlav po úzké srázné uličce, kudy Eris vždycky chodívala. Tháis se nemýlila. V širokém poloochozu, spíš výklenku ve vysoké zdi, spatřila nevelký shluk lidí obklopujících pětici obrovitých otroků, kteří lapili Eridu. Ruce měla nemilosrdně zkrouceny dozadu, kolem krku silný provaz a jeden otrok se ji snažil chytit za nohy. Před Eridou se na slunci v prachu ulice válel Tháidě známý Lýd s rozpáraným břichem. Tháis si věděla okamžitě rady.
„I-i-i-ech!“ divoce zavýskla Salmaach nad uchem. Kobyla se jako splašená vrhla mezi dav a kousala a kopala kolem sebe. Vyděšení muži Eridu pustili, Tháis bleskově přeřezala levou rukou provaz a Salmaach uhodila předními kopyty do zad muže skloněného nad Eridinýma nohama. Ani Rhoikos nezahálel. Prudkou ranou štítem rovnou do obličeje upadl naznak jeden z otroků, kteří kroutili Eridě ruce, druhý odskočil chápaje se nože, ale starý voják použil kopí. Ze všech stran se s křikem sbíhali lidé. Tháis podala Eridě ruku a obrátila vzpínající se kobylu. Černá kněžka jí zlehka vyskočila na zadek za Tháidu a kůň obě ženy vynesl z davu. Rhoikos by byl ústup kryl, kdyby bylo třeba. Otroci se však neodvážili Tháidu a Eridu pronásledovat, sympatie davu byla zcela na jejich straně.
Tháis nařídila Rhoikovi, aby řekl lidem, kteří obklopili zraněného, že se ho nesmějí dotknout, dokud nepřijde pomoc, a aby k němu zavolal nejznamenitějšího lékaře v Ekbataně.
Pak jela rychle domů, prohlédla Eridu a poručila jí, aby se vykoupala v bazénu, a jala se jí natírat léčivou mastí četné odřeniny na její neobyčejně pevné a pružné tmavé kůži. Eris, nadmíru spokojená, že její posvátná dýka je nepoškozena, vyprávěla paní o svém dobrodružství.
Lýd s pěti obrovitými otroky číhal na Eridu a vyslídil, kudy chodí. Popadli ji tak, že se jim nemohla vyprostit, a odvedli ji do ochozu. Lýd zaklepal. Hluboko uvnitř se pootevřely dveře. Ke svému neštěstí triumfoval Lýd předčasně, když požádal, aby z černé kněžky strhli šaty.
„Pro případ násilí nosíme v sandálu…“ Eris zdvihla pravou nohu. Na podešvi, před příčným řemínkem, vystupoval podélný kožený váleček. Eris si dala na stranu palec, ťukla špičkou o podlahu a vypadla v kůži skrytá, leopardímu spáru podobná a jako břitva ostrá zbraň. Zásah tímto ostřím mohl způsobit strašlivé zranění, čehož důkazem byla i Lýdova vyhřezlá střeva.
Tháis skončila ošetření Eridy, dala jí odvar máku a bez ohledu na protesty ji uložila do postele. Přišel Rhoikos s písemným vzkazem od lékaře, který už věděl o všem, co se přihodilo.
„Zašil jsem břicho toho ničemy tlustou nití,“ psal Alkandros, „nebude-li na závadu tuk, bude žít.“ A Lýd se z toho skutečně vykřesal. Po třech týdnech se dostavil k Lýsippovi, žaloval na Tháidu a ukazoval mu odpornou jizvu, která šikmo a klikatě rozťala jeho změkčilé tělo. Tháis považovala za nezbytné povědět o všem veliteli města. Lýd byl vypovězen a měl zákaz vstupu do Ekbatany, Súsy a Babylónu.
Příští den po přepadu si Tháis zavolala Eridu k sobě a uvítala otrokyni vstoje, neobyčejně vážná a přísná.
V pohodlných křeslech babylónské práce seděli se vzezřením sudích Lýsippos a Kleofradés. Podle chvění chřípí usoudila Tháis, že černá kněžka je vskrytu neklidná.
„Potvrzuji před dvěma váženými a všem známými občany staršími třiceti let,“ pronesla Athéňanka předepsanou formuli, „že tato žena jménem Eris není mou otrokyni, je svobodná, nikomu a ničím není zavázána a sama zodpovídá za své činy!“
Eris se zachvěla. V její bronzové tváři jako by se oční bělmo obrovsky rozšířilo.
Kleofradés jako starší vstal s utajeným úsměvem v prošedivělém černém plnovousu.
„Máme povinnost ji prohlédnout, abychom mohli konstatovat, že nemá na těle nějaká vypálená znamení nebo jizvy. Ale to není zapotřebí, protože teprve před pěti dny jsme ji oba viděli bez šatů. Já se tedy podepíšu,“ sklonil se nad předem připraveným dokladem a naškrábal svou značku věčným inkoustem z duběnky. Když se pak podepsal i Lýsippos a Tháis, přistoupili všichni tři k ohromené Eridě. Lýsippos jí mohutnými sochařskými prsty rozevřel a sundal stříbrný náramek na levém lokti.
„Paní, ty mě vyháníš?“ smutně hlesla Eris, vzrušeně dýchajíc.
„Ale vůbec ne. Jenomže už se nemůžeš považovat za mou otrokyni. Už je dost toho zbytečného přetvařování. I Hésiona se považovala za otrokyni a byla to taky bývalá kněžka jako ty, ovšem kněžka jiné bohyně. A vidíš, teď je,Hadem zrozená’ mou nejlepší přítelkyní, která mi nahradila krasavici Égésichoru.“
„A koho ti nahradím já?“
„Ty nemusíš nikoho nahrazovat, jsi sama sebou.“
„A budu bydlet tady s tebou?“
„Jak dlouho budeš chtít! Stala ses mi blízkou a drahou,“ Athéňanka ji pevně objala kolem krku a políbila, přičemž ucítila, že černá kněžka se chvěje po celém těle.
Po jejích temných lících se skutálely dvě velké slzy, ramena jí zvláčněla, tváří jí přeletěl úsměv jako záblesk blýskavice a vzápětí se z ní vydral těžký povzdech.
„A já si myslela, že nadešla hodinka mé smrti,“ prostě a bez jakékoli pózy se přiznala Eris.
„Jak to?“
„Byla bych se zabila, abych na tebe mohla čekat na břehu Řeky.“
„Vytušil jsem tvůj omyl,“ řekl jí Kleofradés, „a sledoval jsem tě, abych ti v tom zabránil.“
„Není všechno jedno — dřív nebo později?“ pokrčila rameny Eris.
„Není. Později bys pochopila, co sis nedovedla představit teď, a připravila bys Tháidě i nám kruté chvíle, způsobené tvou hloupou nevděčností.“
Eris se chvíli dívala na sochaře a pojednou poklekla na jedno koleno a přitiskla si jeho ruku k ústům. Kleofradés ji zdvihl, políbil na obě tváře a posadil ji do křesla vedle sebe, jak se slušelo na svobodnou ženu. Tháis vstala a dala Eridě znamení, že bude hned zpátky — a odešla.
„Pověz nám něco o sobě, Erido,“ požádal ji Lýsippos, „musíš být dcerou význačných rodičů, z dobrého rodu v obou větvích, po meči i po přeslici. Takové dokonalosti, kalokagathie, se dosahuje jenom dlouhým zušlechťováním celých generací. To není jen talent.“
„Nemohu, velký sochaři! Nevím nic a jenom matně si vzpomínám na nějakou jinou zemi. Vzali mě do chrámu Matky bohů, když jsem byla úplně maličká.“
„Škoda, mě by to zajímalo. Asi by se potvrdilo, co víme o našich proslulých krasavicích, o Aspasii, Láidě, Frýně, Tháidě a Égésichoře.“
Tháis se vrátila a nesla v ruce bílou, modře lemovanou exómidu.
„Obleč si ji! Nestyď se, nezapomínej, že to jsou umělci.“
„Hned při první návštěvě jsem poznala, že jsou jiní,“ odpověděla Eris, ale přesto se schovávala za paní.
Tháis ji učesala a dala jí na hlavu nádhernou zlatou čelenku. Nařídila jí, že místo prostých sandálů, i když s naostřenou zbraní, si musí obout sváteční sandály z postříbřené kůže, jejichž hlavní řemínek se připevňoval dvěma kličkami a stříbrnými přezkami ke koženým pásům, které obepínaly patu, a k širokému nákotníčku se zvonky. Sochaři se začali plácat do stehen.
„Vždyť je to etiopská královna!“ zvolal Lýsippos.
„Odpovím ti jako tomu zlobou posedlému Lýdovi. Ona není královna, ale bohyně!“ usmála se Tháis.
Velký sochař se zkoumavě podíval na Athéňanku, zda žertuje či mluví vážně, nepoznal to a pro každý případ řekl:
„Souhlasí bohyně s tím, že bude stát modelem mému oblíbenému žákovi?“
„To je nevyhnutelná povinnost bohyň a Múz,“ odpověděla místo Eridy Tháis.