Poté, co se Kleofradés pustil do modelování Tháidy a Echefilos Eridy, začal pro obě v Ekbataně jednotvárný život. Musely vstávat už za svítání. Sochaři pracovali tak jako Lýsippos nejraději v ranních hodinách, sotva vystoupilo slunce nad východní hory a oblaka nad obrovitým žulovým pohořím na západě zrůžověla a prchala z dosahu Héliový moci. Echefilos nespěchal, postupoval zvolna a Eridu příliš neunavoval. Zato Kleofradés jako posedlý svatým šílenstvím pracoval přímo zuřivě. Póza, kterou si vybral, byla velmi obtížná i pro ženu tak tělesně zdatnou, jako byla Tháis.
Lýsippos, jenž sochařům postoupil část verandy, musel svou přítelkyni často zachraňovat.
Od Ptolemaia přicházelo podivně málo zpráv. Přestal psát dlouhé dopisy a jenom dvakrát o sobě dal vědět po onemocnělých nebo zraněných důstojnících, kteří se vraceli do hlavního perského města. Všechno se jim zatím dařilo. Obě části, na něž se armáda rozdělila — Héfaistiónova a Alexandrova — , překonaly různými cestami úžasně vysoké ledové průsmyky, kde se nebylo možné ohřát a kde lidé byli podivně zmalátnělí. Teď armáda sestupovala k vytouženému Indu.
Jednou zavedl Lýsippos Tháidu do svých pokojů. Tam byla za pečlivě skrytými dveřmi apsis s vysokým štěrbinovitým oknem, které Tháidě připomnělo Néithin chrám v Memfidě. Úzký paprsek poledního slunce padal na dlaždici z čistého bílého mramoru a jeho odraz vrhal na Lýsippa pruh světla. Přísná vážnost a toto světlo na sochařově hlavě způsobovaly, že vypadal jako kněz tajných nauk.
„Náš velký a božský učitel Orfeus objevil ovomantii neboli věštění z vajec. Ze žloutku a bílku se dá někdy rozpoznat budoucnost ptáka, to, co po vylíhnutí bude muset prožít. Samozřejmě že věštit mohou jedině zasvěcení, kteří dokáží najít toto znamení a potom je pomocí složitých matematických výpočtů rozluštit. Každý druh ptáků je určen k něčemu jinému. K tomu, co chci poznat, potřebuju vejce dlouho žijícího a vysoko létajícího ptáka, nejlépe noha. Tady je,“ vzal z ovčí vlny velké šedivé vejce, „a napomáhat mu bude ještě vejce horského krkavce!“ Lýsippos obratně podélně rozťal ostrou dýkou nohovo vejce a jeho obsah nechal roztéci po mramoru. Krkavčí vejce vylil na černou lakovanou destičku. Upřeně se díval do obou vajec, cosi šeptal a na okraji mramorové dlaždičky dělal záhadné znaky. Tháis, která se nesměla pohnout a ničemu nerozuměla, jenom pozorovala, co se děje.
Konečně Lýsippos začal počítat a srovnávat. Tháis vychutnávala odpočinek po obtížném pózování nesmlouvavému Kleofradovi a ani si nevšimla, jak se sluneční paprsek stočil vlevo a sklouzával z desky. Lýsippos prudce vstal a totíral si pot z velkého olysalého čela.
„Indickou výpravu čeká neúspěch!“
„Cože? Všichni tam zahynuli?“ vzpamatovala se Tháis a okamžitě si uvědomila dosah sochařových slov.
„O tom znamení nic neříkají a ani nemohou. Osud se vyvíjí nepříznivě a prostor, který chtějí překonat, je ve skutečnosti nepřekonatelný.“
„Ale vždyť Alexandr má mapy, zkušené geografy, kryptie, průvodce, všechno, co mu mohla poskytnout helénská věda, a pokyny velkého Aristotela.“
„Aristotelés se projevil jako člověk slepý a hluchý nejen k staré asijské moudrosti, ale dokonce k vlastní helénské vědě. Ostatně tak to bývá vždycky, když slavný a úspěšný muž zapomíná, že je pouhým žákem, jenž kráčí jen jednou z mnoha cest poznání. Zapomíná, že se musí pozorně dívat, uchovávat si v paměti všechno staré a srovnávat s ním nové.“
„Co například opomněl?“
„Démokrita a Anaximandra Mílétského, pýthagorovce a Platóna, kteří ve shodě s našimi orfickými tradicemi učili, že Země je polokulovitá, ba dokonce kulatá. Proto všechny vzdálenosti vypočtené pro plochou Zemi podle Hekataiovy mapy jsou nesprávné. Eudoxos z Knidu, který žil v Egyptě, vypočítal podle hvězdy Canopus, že rozměry obvodu Gáiiny koule jsou 330 tisíc stadií. Tito učenci psali, že vzdálenosti k hvězdám jsou pro lidský rozum nepředstavitelně velké, že existují tmavé hvězdy a mnoho neobývaných zemí, podobných naší Gáii; že vedle známých planet jsou ještě planety vzdálené a my že je nemůžeme svým zrakem vidět, stejně jako každý nevidí růžky planety Jitra, zasvěcené tvé bohyni.“
Tháis se znepokojeně ohlédla, jako by se bála, že za zády spatří některého rozhněvaného Olympana.
„Jak mohl Démokritos zjistit, že existují neviditelné planety?“
„Myslím, že se to dozvěděl od svých učitelů, kteří si osvojili znalosti dávných předků. V jednom babylónském chrámu mi ukázali malou věžičku s měděnou kupolí, a ta se otáčela na mohutné ose. Do kupole bylo vsazeno okno z vypouklého kousku průzračného horského křišťálu, který byl skvěle vybroušen. Tomuto kulatému oknu o průměru tří pídí se odedávna říkalo, už za Chaldejců, Okno světa. Skrze ně rozeznali kněží na noční obloze čtyři drobné hvězdičky přímo u největší planety a zahlédli také nazelenalou planetu vzdálenější, než je chmurný Chronos. I já ji viděl.“
„A Aristoteles o tom nevěděl?“
„Nemohu ti říci, zda o tom nevěděl či zda to nechával bez povšimnutí. Tohle poslední je horší, protože u filozofa je to přímo zločin! Sám sice píše, že Země je kulatá, ale Alexandra na to neupozornil.“
„A co ještě nezná Alexandrův učitel?“
„Kladeš otázku, kterou orfik, věřící v nekonečnost světa a poznání, nemůže zodpovědět!“
„Promiň, učiteli! Jsem nevzdělaná a vždycky se snažím získat něco z tvých vědomostí.“
„Aristotelés musel vědět,“ obměkčil se Lýsippos, „že před několika staletími podnikli Foiníčané na příkaz faraóna Nechaóna plavbu kolem libyjských břehů; plavili se odvážně dva a půl roku a dokázali, že Libye je ostrov a že svou rozlohou překonává, veškeré představy. Nedostali se na konec světa a nepotkali ani bohy, ani duchy, jenom slunce na obloze začalo vyvádět podivné věci. V poledne jim vystoupilo přímo nad hlavu, pak se stín zase odkláněl, třebaže mořeplavci pluli jako předtím k jihu. Potom vystupovalo slunce ne už po jejich levé, ale pravé ruce.“
„Nechápu, co to má znamenat.“
„Především že obepluli Libyi, a poněvadž pluli stále podél břehů, obrátili se k severu. A to, že se polední poloha slunce změnila podle toho, jak pluli buď k jihu, nebo k severu, svědčí o tom, co už dávno znali orfici a indičtí a babylónští kněží, kteří za symbol světa vybrali kolo.“
„Ale i na Hekataiových mapách vypadá Země jako kolo!“
„Jenže ploché. Orfici už dávno vědí, že toto kolo je vlastně klenba, a Indové už dávno považují Zemi za kouli.“
„Ale je-li tomu tak, pak se Alexandr snaží dosáhnout hranic světa a neví, jak je ve skutečnosti uspořádán a jaké má rozměry. Potom tedy Aristoteles.“
„Tisíce domnělých proroků klamalo tisíce králů, přesvědčeno o pravdivosti svých chatrných vědomostí.“
„Takoví proroci se mají utrácet!“
„Ty jsi tak krvelačná?“
„Dobře víš, že ne. Ale když se tak mocní vojevůdci a králové, jako je Alexandr, řídí omyly těch, kdo neznají skutečnou pravdu, má to za následek strašlivé pohromy.“
„Aristotelés zatím Alexandrovi nic takového nezpůsobil. Dokonce naopak. Tím, že ho přesvědčil, že hranice světa jsou blízké, přiměl ho, aby se k nim dral ze všech sil. Alexandr má v sobě po bakchické matce něco zběsilého. To znásobuje jeho božské vojevůdcovské síly a schopnosti.“
„A co až zjistí pravdu? Promine mu neznalosti zeměpisu?“
„Částečně už vyšly najevo. Alexandr nezamířil zbytečně do Indie Dionýsovou cestou. Možná že se dozvěděl o Říši středu?“
„Chtěl jsi mi představit muže, který přišel odtamtud!“
„Dobrá. Zítra! A teď jdi ke Kleofradovi, nebo mi zničí celou sbírku egyptských sošek. Z neopatrnosti jsem je ponechal v ateliéru.“
Skutečně, athénský sochař, když ni Tháidu čekal, pobíhal po terase jako leopard. Za trest musela pak pózovat až do večera. Eris, která už byla dávno volná, na ni čekala v Lýsippově zahradě.
„Řekni mi, paní,“ zeptala se jí Eris cestou k domovu, „proč tak ochotně stojíš modelem a unavuješ se víc, než kdybys dělala nevímco jiného, a ztrácíš spoustu času? Nebo ti za to dají hodně peněz? Nevěřím, že Kleofradés je bohatý.“
„Víš, Erido, každý člověk má určité povinnosti podle toho, čím ho obdařil osud. Kdo je něčím obdařen víc než jiní, má o to větší povinnosti. Král se musí starat o své poddané a o rozkvět své země, umělec musí vytvořit něco, co by přinášelo lidem skutečnou radost, básník.“
„Už rozumím,“ přerušila ji Eris, „učila jsem se, že když jsem krásnější než ostatní mé družky, musí má služba Matce bohů být obětavější a obtížnější.“
„Sama sis na svou otázku odpověděla. Nás obdařila Afrodíté a my jsme povinny sloužit lidem, jinak o božský dar přijdeme, ještě než splníme to, co jsme splnit měly. Hodně sochařů a malířů by nám platilo hrst zlata za každou hodinu pózování, ale já budu poslušnou Kleofradovou modelkou a nebudu za to chtít jediný obolos. A ty?“
„Echefilos se mě také ptal a já odmítla, je mi přece jasné, že sloužím Velké matce, a za to, jak víš, se nesmějí brát peníze. Ačkoli někdy toužím mít spoustu peněz!“
„Na co?“ podivila se Tháis.
„Abych ti mohla dát nějaký strašně drahý a nesmírně krásný dárek.“
„To už jsi dávno udělala tím, žes mi darovala sebe.“
„Vůbec ne. Tys mě koupila, nebo vlastně vyměnila, když jsem byla odsouzenkyní.“
„Cožpak nic nechápeš, kněžko Nejvyšší bohyně, Královny země a plodnosti? Jak jsem tě našla a získala, to je náhoda. Tak jsem si mohla koupit kteroukoli otrokyni. Ale ty ses nestala mou otrokyní, jsi někdo úplně jiný, jsi neopakovatelná a nikomu nepodobná. A tím jsem tě získala podruhé, a ty mě.“
„Jsem šťastná, že to chápeš, Tháido,“ poprvé ji Eris za celá léta společného života oslovila jménem.
Stávalo se, že se Kleofradés choval jako obyčejný člověk, skutečný Athéňan, společenský, veselý a zvědavý na novinky. Takový byl zřejmě i v den, kdy přišel host s žlutou pletí z Dalekého východu s očima ještě šikmějšíma a užšíma, než mají obyvatelé dalekých východních končin v Asii. Jeho obličej připomínal svými jemnými rysy masku vyřezanou z dřišťálového dřeva. Měl na sobě obnošené a vyrudlé šaty ze zvlášť silné a pevné látky, sériky nebo vlny na maloasijském a foinickém pobřeží neobyčejně vzácné a drahé. Volná blůza mu plandala na hubeném těle a široké kalhoty, třebaže byly součástí barbarského oblečení, se nápadně lišily od skythských, které tělo těsně obepínají. Hluboké vrásky svědčily o cizincově stáří a únava o nesčíslných útrapách cestování. Pohled tmavých očí byl pozorný, bystrý a moudrý, snad až nepříjemně pronikavý. Složité jméno s nezvyklou intonací si Tháis nezapamatovala. Host mluvil bez obtíží starým perským jazykem, směšně zvyšoval hlas a polykal hlásku „er“. Lýsippův přítel, učený Peršan, se snadno zhostil povinnosti tlumočníka, ba i Lýsippos a Tháis už se naučili rozumět persky.
Cestovatel tvrdil, že opustil svou zemi už před osmi lety a že za tu dobu překonal obrovské vzdálenosti, přešel hory, stepi, pouště a lesy, obývané rozličnými národy. Podle jeho odhadu prošel, projel a proplul vzdálenost třikrát větší, než jakou prošel Alexandr z Ekbatany do Alexandrie Eschaté.
Tháis a Lýsippos se po sobě podívali.
„Rozumím-li dobře váženému cestovateli, tvrdí že za Alexandrií Eschaté se obydlená pevnina — oikuméné — prostírá mnohem dál než na Hekataiově mapě, podle níž je k mysu Tamaros, tam, kde obrovská stěna zasněžených hor dosahuje břehu Východního oceánu, celkem dvacet tisíc stadií neobývané země.“
Po hostově tváři se mihl zdrženlivý úsměv.
„Má Nebeská říše, říkáme jí také Říše středu, leží podle vašich měřítek dvacet tisíc stadií východně od Řeky písků. A nás, kteří ji obýváme, je víc, než kolik jsem viděl lidí po celé své cestě, včetně Persie.“
„A co víte o Východním oceánu?“
„Naše říše dosahuje k jeho břehům a moji rodáci loví v jeho vodách ryby. Nevíme, jak je velký a co za ním leží, ale odtud je k němu asi šedesát tišíc stadií.“
Lýsippos otevřel netajeným údivem ústa a Tháis pocítila, jak jí běží po zádech mráz. Teprve včera jí Lýsippos vyprávěl o nesmírných rozlohách Libye, prostírajících se k jihu, a dnes podivný muž s žlutou pletí mluví nepochybně pravdivě o nepředstavitelně obrovské obydlené pevnině — oikuméně. Od dětství chápala Dionýsovu cestu do Indie jako čin všemocného boha, byla však nepatrná ve srovnání s tím, co vykonal tento drobný muž s tváří zbrázděnou vráskami, jenž přišel ze zemí ležících daleko za sídly bohů.
Tháidino srdce překypovalo lítostí nad Alexandrem; s nadlidským hrdinstvím se probíjel zástupy nepřátel a přitom ho nyní od cíle dělí dvojnásobná vzdálenost, než jakou dosud prošel. Žák velkého filozofa netušil, že ho vede nevědomý slepec. Právě Lýsippova ovomantie možná Tháidu přesvědčila, že i v Indii budou hranice oikumény mnohem dál, než ukazují helénské mapy.
Představy Alexandrových spolubojovníků a filozofů tedy neodpovídají skutečnosti — svět je mnohem složitější a obrovitější. Jak to Alexandrovi sdělit, když si nepřeje slyšet ani vlastní krypty, kteří prozkoumali rozlehlou poušť a dlouhá pohoří, táhnoucí se na východ od Střechy světa? Kdyby nebylo zběsile bojujících Skythů, byl by mířil dál na východ, za Alexandrii Eschaté, Nevěstu smrti, jež ji připravila o Leontiska! Alexandrovi není možné vzít jeho sen, že první ze smrtelníků dosáhne hranic světa. Ale kde jsou tyto hranice? Soudě podle cestovatele s nevyslovitelným jménem, mají milióny obyvatel Nebeské říše s žlutou pletí u Východního oceánu na barbary vynikající znalosti a umění.
Tak uvažovala Athéňanka dívajíc se na hosta, jenž si propletl jemné prsty a odpočíval v hlubokém perském křesle. Ochotně přijal Lýsippovo pozvání, aby se zastavil v jeho domě, než odjede do Babylónu, kde se chtěl seznámit s hlavním městem učenců a mágů západní Asie a poté se setkat s Alexandrem.
Za několik dní, po které byl cestovatel Lýsippovým hostem, se Tháis dozvěděla mnoho věcí. Byla by je doma ve své vlasti považovala za pohádku. Nebeská říše vznikla stejně dávno jako Egypt, Kréta a Mezopotámie. Cestovatel jim pověděl o přesném kalendáři, sestaveném dva tisíce let před stavbou Parthenónu. Podle jeho ujištění byla ale Nebeská říše založena už dva tisíce let před sestavením tohoto kalendáře. Vyprávěl o znamenitých řemeslnících a umělcích, o astronomech, kteří vypracovali mapy oblohy, o mechanicích, kteří sestrojili složitá vodovodní zařízení, neobyčejně vysoké mosty, chrámové věže ze železa, mramoru a bronzu, o palácích na pahorcích, které navršily lidské ruce, o umělých jezerech, která vyhloubily tisíce otroků.
Učenci Nebeské říše vymyslili stroj pro předpovídání zemětřesení a určování míst, kde k němu dojde. Cestovatel barvitě vylíčil přírodu zvelebenou lidskou prací, hory s chrámy na vrcholcích, k nimž byla postavena Široká schodiště o tisících stupních, lemovaná věkovitými stromy; cesty z tmavomodrých, blankytně glazurovaných cihel, vedoucí k posvátným místům, stromořadí ztepilých bělokorých borovic, stejně vysokých a stejně starých, která se táhnou několik stovek stadií.
Syn Nebeské říše mluvil o výtečných lékařích kteří léčí vpichem zlatých jehliček do ochořeléhó místa. Helénům připadala neuvěřitelná zmínka o dvou zrcadlech ze skla a kovu v panovníkově paláci, s jejichž pomocí prý lékař může prohlédnout člověka skrznaskrz a najít v jeho těle místa zasažená chorobou. Tháis, která si neukojitelnou zvídavostí a chytrými otázkami vysloužila cestovatelovu úctu, dostala od něho darem malý porcelánový šálek s kresbou rákosu a letících ptáků.
Athéňanka se šikmookému učenci bohatě odměnila, dala mu na oplátku misku z černého porcelánu, jakou ještě neviděl, třebaže prošel tolik zemí. S důvtipem starostlivé ženy ho pak přiměla, aby si vzal cedrovou krabičku se zlatými, právě raženými statéry, na nichž byl podle Lýsippova návrhu Alexandrův profil. Cestovatele, jemuž se zjevně nedostávalo peněz a počítal s Alexandrovou pomocí, to velmi dojalo. Aby mohl dokončit svou cestu, dal mu značnou sumu i Lýsippos. Teď mohl šikmooký muž klidně cestovat do Babylónu a cekat na Alexandra třebas dva či tři roky.
Nato přinesl Tháidě nádherné náušnice, zřejmě poslední šperk, který mu po dlouhém cestování zůstal. Náušnice z průzračného, bledě zeleného, neobyčejně tvrdého drahokamu tvořily miniaturní kuličky, které byly vloženy do kroužků a byly vybroušeny z jednoho neporušeného kusu. Zavěšeny do uší za zlaté háčky cinkaly něžně a tiše, jako když daleký vítr ševelí suchým rákosím. V kuličkách byly zasazeny drobounké růžice z broušených kousků kamene nazývaného v daleké říší „tygří oko“, a ty se v řezu třpytily tajemným měsíčným svitem. Umění brusičů drahokamů ze země lidí s žlutou pletí překonávalo všechno, co dosud Helénové viděli, a proto museli cestovatelovu vyprávění věřit. Athéňanka se výrobkem z nepředstavitelně daleké země dlouho těšila a bála se takovou vzácnost často nosit.
Šikmooký muž udivil Lýsippa a Tháidu mýtem o zrození prvních bytostí z vejce, které bůh nebes Tan spustil za Velké vody z nebes na zemi. Tento mýtus připomínal orfické učení o počátku počátků.
Huan-In, matka milosrdenství a poznání, stejně mocná jako mužská božstva Nebes a Hromu, se velmi podobala krétské a maloasijské Velké matce. Nakonec cestovatel Tháidu zarmoutil tvrzením, že všechno na světě tvoří dva principy: jan a in. Všechno světlé, denní a nebeské je spjato s mužským principem jan, všechno temné, noční a pozemské s ženským in. In se musí přísně podřizovat jan, pak se bude život ubírat ke světlu a nebesům. Pohoršená Tháis předpověděla muži s žlutou pletí, že jeho říše bude vždycky na nižším stupni duchovního vývoje než ty země, v nichž se ženský princip uznává za blahodárný a tvořivý. Kromě toho země, v nichž je utlačena ženská polovina lidského rodu, nikdy nevynikaly statečností a odvahou ve válkách a v boji s nepřáteli. Zotročení ženy má nevyhnutelně za následek, že i muži pak mají otrockou duši.
Lýsippos připomněl rozohněné Athéňance některá jména Kybely, Velké ženské matky, například Vládkyně podsvětních hlubin či Královna Země, které odpovídaly pojetí in. Na to Tháis rozhořčeně odpověděla, že Velká matka má sice mnoho podob, ale o ně přece nejde, jde o ony důsledky společenského zřízení, které založili muži, a o to, jak se snaží dokázat svou svrchovanost. K Athéňančině údivu šikmooký muž pojednou nějak schlípl. Živé jiskry v jeho úzkých očích pohasly smutkem. Třebaže je totiž Nebeská říše obrovská a má vynikající umělecké mistry a pracovitý lid, zdá se, že jí otřásají vnitřní bratrovražedné války a časté vpády bojovných kočovných kmenů.
Ukrutnost panovníků, vzdálených životu lidu a lhostejných k neustálým pohromám — neúrodám, záplavám nebo suchu — způsobuje, že život je tu nesnesitelný. Jeho rodáci už by se byli dávno vzbouřili, svrhli zlovolné vladaře a zrušili kruté zákony, kdyby měli víc statečnosti, alespoň tolik, kolik jí má i poslední voják Alexandrovy armády, nebo kdyby aspoň měli dost odvahy opustit zemi, která je přelidněna a trpí bídou a nespravedlností.
Heléni pochopili, že pohádková říše, i když má tak hrdý název, není o nic lepší než ony přečetné země, kde se daří tyranii. A definitivně Tháidu znechutilo, když se cestovatel upřímně přiznal, že k cestě na západ ho podnítila legenda o ráji, osídleném Draky moudrosti, který je kdesi ve Střední Asii, obklopen prstencem velehor. Prošel celou Střední Asii, všechny její kamenité pouště a dostal se až sem, do Mezopotámie, kde podle, západních pověstí má být další ráj ničím nezkaleného štěstí. Ani tady nenašel nic podobného. Je to prostě pohádka, kterou si vymysleli židovští mudrci, aby vyvedli svůj národ z otrockého živoření v Egyptě a mohli s ním odejít na východ.
Ráj sice nenašel, ale setkal se s moudrostí, značně se lišící od způsobu myšlení jeho národa — a tím se šikmooký muž utěšoval.
Tháis se s cestovatelem nerada loučila. Nechtěl nakreslit žádné mapy a označit vzdálenosti, dřív než ho přijme Alexandr.
Athéňančino neodolatelné kouzlo překonalo odměřeného cestovatele ještě jednou. Důvěrně jí sdělil, že místo ráje a Draků moudrosti našel přívětivé, dobré lidi žijící v kamenných stavbách, na svazích velehor, u pramenů největší řeky Nebeské říše — Modré řeky. Pokládali se za stoupence velkého indického mudrce, který učil, že člověk má stále kráčet střední cestou mezi dvěma krajnostmi, mezi dobrem a zlem, mezi světlem a stínem, neboť všechno na světě se časem mění. To, co je dobré, se promění ve špatné, a naopak, zlo se obrátí v dobro. Chtěl se stát žákem těchto mudrců, ale ti ho poslali dál na západ, tam, kde se nic neví o velkých zemích Východu. Ale teď se objevil muž, jenž je s to sjednotit vrcholnou moudrost Východu a Západu. Musí tohoto muže, velkého vojevůdce Alexandra uvidět a povědět mu o cestách a zemích ležících za Střechou světa, ukáže-li se, že je tak moudrý a prozíravý, jak o tom slyšeli stoupenci střední cesty.
„A ukáže-li se, že nikoli?“ rychle se zeptal Lýsippos.
„Pak mu neodhalím nic,“ lhostejně odpověděl cestovatel.
„Mohou tě donutit násilím,“ trval na svém sochař.
Šikmooký muž se pohrdavě usmál.
„Cesta je dlouhá, vzdálenosti nesmírné, hory a pouště bezvodé a strašlivě vichrné. Malá nepřesnost v údajích se projeví až po letech a zavede ho jinam, do záhuby,“ a cestovatel se pojednou zasmál pisklavým drobným smíchem.
Nenadále dorazila do Ekbatany obrovská karavana, kterou Alexandr vyslal z míst za nejvyšším pohořím Parapamisu. U úpatí vrcholků svítících ledem, dvojnásobně vyšších, než je Olymp, nebo dokonce ještě obrovitějších, narazila makedonská armáda, správněji ta její část, v jejímž čele byl Alexandr a Ptolemaios, k všeobecné radosti na pahorky porostlé břečťanem. Uprostřed nich leželo město Nýsa. Břečťan i název města svědčily podle Alexandrova názoru o tom, že se tu zastavil bůh Dionýsos na konci své cesty do Indie. Obyvatelé zdejších míst nemají kůži tmavou, ale s lehkým měďnatým nádechem, nepodobají se jiným kmenům a přišli nepochybně ze západu. Makedonce překvapila i početná stáda skvělého skotu, zvláště dlouhorozí, obrovští skvrnití býci. Stádo těchto býků poslal král okamžitě na západ a určil je pro Makedonii. Do Ekbatany jich dorazily jen tři čtvrtiny. Tháis si s tlukoucím srdcem běžela býky prohlédnout, vzrušena touto podívanou víc než dopisem od Ptolemaia. Jen s námahou se odtrhla od pozorování těchto nádherných zvířat. Dva měsíce budou teď odpočívat na horských ekbatanských pastvinách, než se vydají na další cestu do Tyru a na plavbu do Alexandrovy vlasti.
Býci se podobali proslulému krétskému plemeni, které se používalo při posvátných hrách. Národ, jenž přišel ze západu, mohli být podle indického sochaře Kréťané. Lýsippos s možností takového výkladu souhlasil. Mýty o Dionýsovi mají svůj původ v stejně daleké minulosti jako Kréta. Velký umělec dodal, že možná celá Dionýsova cesta do Indie nebyla nic jiného než tažení zachráněných Kréťanů. Athéňanka nadšením poskočila a Lýsippa za tak zajímavou domněnku zlíbala.
Pak odjela domů, aby si přečetla Ptolemaiův dopis. V jeho listech ze Sogdiány a Baktrie se projevovala nahromaděná podrážděnost a únava. Poslední dopis připomínal zase někdejšího Ptolemaia. Stal se teď hlavou Alexandrových poradců a bez růžových vidin a s vědomím nezbytných obtíží očekával brzký konec výpravy.
Skutečně, po slavnostech v Nýse a bleskovém obsazení horské pevnosti Aornos minuli horu Méros s třemi vrcholky, ta už podle výpočtu geografů a průvodců měla být velmi blízko hranic oikumény, a sestupovali ke Svatu. Dorazil sem kurýr od Héfaistióna, jenž dovedl své jízdní i pěší síly a vozatajstvo pod Kráterovým velením až k břehům Indu. Jako obvykle dal se Héfaistión do stavby lodního mostu přes řeku, která tu nebyla příliš široká a podle Aristotelova a Alexandrova názoru vtékala do Východního oceánu. Nearchos s jízdou Agriánů sem urychleně zamířil s odevšad sehnanými staviteli lodí — Foiníčany, Ióny a Kypřany, aby mohla flotila brzy vyplout na východ.
Alexandrův plán byl prostý: armáda překročí Indus a půjde ještě dva tři tisíce stadií po pevnině, která je až k břehům oceánu neobydlená, Nearchova flotila pak všechny přepraví přes oceán na západ, do Nilu a Alexandrie u Vnitřního moře. „Čekej nás teď nikoli od východu, ale od západu,“ psal Ptolemaios, „připlujeme do Tyru a přes Damašek se po královské silnici dostaneme do Babylónu. Nevyžádá si to víc než půl roku, i když patrně nějaké zastávky budou. Z milosti Afrodíty vyjeď osm měsíců po obdržení mého dopisu uvítat mě do Babylónu. Tím skončí asijské výpravy definitivně. Pak už budeme bojovat pouze ve Vnitřním moři, abychom si podmanili Libyi, Kartágo, italská města a prostě všechno, až k Herákleovým sloupům!
Do Egypta s námi ochotně poplují i nové jízdní oddíly, které tvoří perská aristokracie a skvělí jízdní lučištníci ze Sogdiány a Baktrie. Podařilo se nám zorganizovat jízdu, která si nezadá s chrabrými Thessaly. Tvoji obdivovatelé argyraspidové v bojích se Skythy a Baktry tak prořídli, že teď přešli do Alexandrovy osobní gardy a stali se součástí agémy a hetairů
Jenom pěchota-falanx ze starých vojáků zůstala jako dřív, ovšem armádu, která se zvětšila na sto tisíc mužů, tvoří z poloviny jízda, a význam pěchoty, kdysi nejdůležitější opory v bojích, silně poklesl. Nepřekonatelná přehrada ze štítů a dlouhých kopí, která rozvracela řady i nejodvážnějších nepřátel, byla tady, na nekonečných rovinách nebo ve spleti horských údolí, zdálky ostřelována jízdními lučištníky, rychlými jak vítr.“
Alexandr dokázal všehovšudy za půldruhého roku přizpůsobit armádu podmínkám války v Asii.
Do popředí se dostali noví velitelé, mezi nimi obrovitý Seleukos, který silou překonával i Černého Kleita, ale byl veselý a mnohem inteligentnější než nešťastný Laničin bratr.
Ptolemaios také psal, že čím hloub pronikají do Indie, tím jsou hory vyšší, stále víc je tu sněhu a ledu v těžko schůdných průsmycích, řeky jsou stále bouřlivější a jsou zavaleny obrovskými balvany. Alexandr spatřoval v stupňujících se obtížích předzvěst blízkého konce výpravy. Právě tak měly být totiž zataraseny hranice světa, nedostupné prostým smrtelníkům. Za těmito překážkami už sídlí polobozi: v zahradách, v nichž rostou stromy s plody Věčné moudrosti, na březích Vod života, v jejichž lůně odpočívá slunce. Tyto vody dodávaly bohům či Titánům nesmrtelnost. A nebyli vůbec obyvatelé v pohraničních místech světa Titány?
Aristoteles poslal svému žáku po zvláštních kurýrech nové úvahy. V době namáhavého přechodu přes výšiny Parapamisu a Baktrie neměl Alexandr čas si je přečíst. Teď nad slovy velkého filozofa přemýšlel a sděloval své pochyby Ptolemaiovi. Aristoteles dříve všemožně podporoval vojevůdcovu touhu táhnout na východ, vstříc Héliovu vozu, ale v posledních pracích Alexandra varoval, aby tak bezmezně nedůvěřoval starým mýtům, jimž Olympiadin syn podléhal. Vysvětloval mu, že sotva narazí na nadpřirozené bytosti, neboť žádný seriózní cestovatel v celé oikuméně se nikdy nesetkal s lidmi podobnými bohům nebo s bohy podobnými lidem.
Alexandr se jenom usmíval. Jemu se zdály Dionýsovy stopy, které objevil v Nýse, přesvědčivější než sofistické úvahy starého učence
Ptolemaios připomínal Tháidě ještě jednou, že se mají setkat v Babylóně, a žádal ji, aby s sebou nebrala syna, neboť je tam příliš horké podnebí. Sliboval, že jí bude vyprávět mnoho zajímavého o zemích, jaké nespatřili ani mytičtí hrdinové.
Už teď došel dál než Dionýsos a plavba Argonautů do Kolchidy byla podle Nearchových propočtů o polovinu kratší než cesta, kterou ušla armáda po souši, přes mnohem těžší překážky a přes odpor mnohem početnějších nepřátel.
Ptolemaios psal z údolí Svatu, kde „jitřní mlhy září milióny skvostů nad háji nízkých stromů, obsypaných sytě růžovými květy. Prudká řeka valí svou smaragdovou vodu přes fialové kameny a břehy jsou lemovány svěže modrými květy, které se jako široká stuha táhnou až k povlovným svahům, porostlým neuvěřitelně vysokými stromy, jaké se v Heladě nevyskytují a které je možno srovnat jedině s foiníckými a kilíkijskými cedry. Jenže ty rostou do šířky, kdežto zdejší do výšky a strmí svými temně zelenými vrcholky do výšky půl stadia. I tady jsou jako dříve smrky a borovice velmi podobné makedonským, takže srdce se mi steskem svíralo po rodných horách.“ Tháis velmi litovala, že se neúčastní tak zajímavého tažení. Rychle se však upokojila, když si uvědomila, jak obtížné by pro Ptolemaia bylo pečovat o ni za pochodu, vždyť byl obtížný i pro otužilé a nesmírně statné muže. Už neexistují její věrní Thessalové a milý Leontiskos, jenž byl připraven přispěchat jí kdykoli na pomoc
Ptolemaios píše dále o Róxaně, která doprovází krále. Je to žena velkého vojevůdce, božského Alexandra! K jejím službám je celá armáda, a dá-li králi syna, každý voják položí svůj život, aby zachránil následníka neporazitelného pána Asie!
A kdo je Tháis? Hetéra, po jejíž lásce Alexandr touží a zároveň se jí vyhýbá a veřejně ji odmítá. Ptolemaiova žena, ale až po kolika milenkách tohoto sběratele krásy? I veselý tón dopisu dává tušit, že si Ptolemaios našel v Baktrii a v údolích Indu krásné dívky a ukořistil skvostné drahokamy. Z těch dostane ovšem něco i ona, zřejmě jako odškodné za ony dívky
Ne, Ptolemaios ví, že je jí lhostejný, a občas se projevy jejího nezájmu trýzní. Ostatně, jemu se to hod
Dionýsovi býci se ještě nestačili na ekbatanských pastvinách vykrmit a objevila se Hésiona, která byla beze zpráv o Nearchovi a dychtivě si stále znovu četla Ptolemaiův dopis. Bylo jasné, že krétský velitel loďstva je opět ve svém živlu kormidelníka, sestavovatele map a stavitele lodí. „Zrozená hadem“ už se vzpamatovala z obtíží společného života s neklidným mořeplavcem a ve svých babylónských růžových šatech byla ještě sličnější než dříve. Tháis ji pozvala k Lýsippovi, ale Hésiona zůstávala raději ráno, kdy sochaři pracovali, doma a věnovala se Leontiskovi. Athéňanka nebyla nijak nadšená tím, že přibyla další bezdětná obdivovatelka jejího syna. Nearchos nechtěl děti, neboť se domníval, že jim nemůže být patřičnou oporou: osud námořníka je příliš nejistý! Když se ho Hésiona ptala, co si myslí o ní, jen se usmál a odpověděl jí, že je dost rozumná, krásná a bohatá, aby se v případě, kdyby zemřel, o sebe postarala. Hésiona se mu snažila vysvětlit, že kromě zabezpečení od něho potřebuje něco víc, a to jen od něho a nikoho jiného na celém světě. Mořeplavec ji zase ujišťoval, že je úplně svobodná, ale že rád, bude-li na něj čekat, než se vrátí, neboť — ač je to divné — nikde nenašel lepší ženu, než je ona.
„A hledals ji?“ zeptala se Hésiona.
„Nikdo z nás se neodříká příležitostí,“ pokrčil rameny.
Thébanka si pomalu uvědomovala, že vyvolený jejího srdce je posedlý touhou po milovaném oceánu stejně jako druh jeho dětství. Král se bez Nearcha cítil nesvůj a snažil se vždycky najít mu poblíž sebe nějakou práci, a tak ho jmenoval hlavním vodičem své armády. Proto zůstávala Hésiona ve velkém domě dlouho sama a dokonce začala uvažovat o rozchodu se svým slavným mužem, jenž zmizel kdesi v nedostupných dálkách.
„Hadem zrozená“ se ptala, jak se Tháis smiřuje s Ptolemaiovou ještě delší nepřítomností. Přítelkyně jí jako dříve odpovídala, že nepotřebuje Ptolemaia tak jako ona Nearcha.
„Ted na něj čekám velmi netrpělivě,“ řekla Tháis, „a to kvůli synovi. Leontiskos musí z mateřského domu, dokud ho ty a tobě podobné ženy nezkazí úplně.“
„Bude se ti po něm stýskat!“ zvolala Hésiona.
„O nic víc a o nic méně než kterékoli helénské matce, a aby se mi stýskalo míň, opatřím si holčičku. Ta u mne bude do osmnácti let a do té doby skončím i já své neklidné putování a začnu se věnovat domácnosti.“
„Ptolemaiově?“
„Sotva. Čím bude starší (a já ovšem taky), tím mladší bude mít milenky. A já bych těžko snesla vedle sebe oslňující mládí, až už s ním nebudu moci soupeřit jinak než proslulým jménem a postavením. Zůstane-li člověku jenom jméno a postavení, jeho někdejší život je u konce. Je načase začít jiný.“
„Jaký?“
„Cožpak mohu vědět? Zeptej se mne za patnáct let.“
Hésiona se zasmála a souhlasila s Tháidou. Neměla tušení, že osud je obě zavede na docela odlišné a neobvyklé cesty, které je brzy rozdělí navždycky.
Přítelkyně se společně projížděly na svých oblíbených koních a Eridě opatřily vraníka bez jediné poskvrnky, parthského hřebce, černého jako noc. Z Eridy se stála neobyčejně dobrá jezdkyně a mohutného koně zvládla. Za večerů vyjížděly do hor po svazích porostlých pelyňkem a tymiánem, na nichž vystupovaly větrem ohlazené vypoukliny a občas i celé plochy tvrdého tmavého kamene. Trojice žen pustila koně na pastvu a usadila se na velkém kameni, z něhož ještě sálalo teplo. Chladivý vítr vanoucí kamenitým údolím přinášel z lesa dech pryskyřice a ostrou vůni travin. Brzy se slunce schovalo za obrovský sněžný vrcholek hory a vlídné teplo skály jim přišlo vhod. Někdy se na podvečerní obloze už zažehly slabé hvězdičky a bryas, pouštní výr, několikrát zahoukal, ještě než odjely do města.
Na těchto mlčenlivých horských sedánkách si každá z přítelkyň vedla po svém. Eris se posadila, objala kolena, opřela si o ně bradu a dívala se na rozeklané skály hřebene nebo na tetelivý jiskřivý opar daleké stepi. Hésiona obvykle došla až k okraji výstupu, který čněl nad údolím, a ležíc pak na břiše pátrala bedlivě po horských kozlech, pozorovala hru vody v potoce na dně strže a číhala, až se objeví svišti, kteří se poblíž svých nor vztyčovali, jako by je, někdo tahal za provázek, a pištěli na sousedy. Tháis si lehala na záda s rozpřaženýma rukama, skrčila koleno a dívala se do nebe, po němž plula řídká pomalá oblaka a objevovali se mohutní nohové. Při pozorování oblohy celá strnula a Hésiona, která ji z boku pozorovala a považovala za vzor ženy, se divila, jak se měnil výraz její tváře, aniž se tělo sebeméně pohnulo. Připomínalo jí to tajemné umění Egyptanů, neboť ti dokázali vyjádřit změnu nálady i u soch z tvrdého leštěného kamene.
Tháis pohlížejíc upřeně vzhůru se chvíli usmívala, za okamžik však byla zase uplným ztělesněním hlubokého smutku. Zatvrzele vyzývala osud sotva postřehnutelnými pohyby rtů, víček, obočí a chřípí nosu klasického helénského typu, jehož kořen zjemňovala krétská prohloubeninka mezi obočím.
Jednou, když se Tháis zdála Hésioně smutnější a zachmuřenější než obvykle, se jí Thébanka odhodlala zeptat:
„Ty ho ještě pořád miluješ?“
„Koho?“ aniž otočila hlavu, odpověděla jí otázkou Tháis.
„Alexandra, není snad on tvá největší láska?“
„Lýsippos mi jednou řekl, že vynikající sochař může naprosto stejnými rysy dát tělu mohutnost a tíhu, jakou má balvan, nebo může svým výtvorem vyjádřit neobyčejný vnitřní žár a touhu. A přitom podoba zůstává stejná… skoro stejná.“
„Tak docela jsem ti neporozuměla, nějak jsem mezi bažinami a staviteli lodí zpustla,“ usmála se Hésiona.
Athéňanka byla dál vážná.
„Chce-li být člověk podobný bohům, musí milovat stejně jako oni — svobodně,“ pokračovala Tháis, „láska nás nesmí trýznit a rozvracet. Ale je divné, že čím víc se zmocňuje svých obětí, čím jsou vůči ní bezradnější a čím víc se stávají otroky svých citů, tím víc opěvají básníci tyto ubohé lidičky, schopně jakéhokoli ponížení a nízkých činů. Proč je tomu tak? Chce to snad právě takhle světlo přinášející a stříbronohá Afrodíté?“
„Už chápu. Nemáš žádnou naději, viď?“ litovala přítelkyni Hésiona.
„To vím dávno. Teď to víš i ty. Proč tedy lkát pod hvězdou, když ji stejně není možné snést z nebe? Ona poputuje cestou, která jí byla určena. Člověk ať si jde po té své.“
Často se zúčastnily symposií, u Peršanů po příkladu umělců velice oblíbených. Jedině Eris rozhodně odmítala každé pozvání. Bylo jí odporné dívat se na lidi, jak se přecpávali a přes míru pili.
I Tháis se Hésioně přiznala, že nesnáší obžerství, už od dětství byla velmi citlivá vůči každému projevu hrubosti a teď se jí to úplně zhnusilo. Dráždil ji nejapný smích, nechutné žerty, nemírné jídlo a pití, žádostivé pohledy, ačkoli jí dřív vůbec nevadily. Došla k názoru, že stárne. Oživené diskuse roznícené básnické improvizace a milostné tance se jí najednou zdály hloupé. A přitom kdysi i ji a zlatovlasou Sparťanku nazývali královnami symposií.
„To není stáří, má krásná přítelkyně,“ řekl jí Lýsippos na její otázku a lehce ji štípl do tváře, „říkej tomu moudrost nebo zralost, připadá-li ti první slovo příliš vznešené. Každým rokem ti budou radovánky mládí vzdálenější. Okruh tvých zájmů se bude rozšiřovat, staneš se náročnější. Nejdřív vůči sobě a pak teprve vůči druhým, jinak by z tebe byla nadutá aristokratka s vyprahlým srdcem a omezeným rozumem
A zemřela bys
Ne tělesně! Se svým zdravím můžeš žít dlouho. Zemřeš duševně a po zemi bude chodit jenom Tháidina vnější podoba, ale ve skutečnosti pouhá mrtvola. Sotva si umíš představit, kolik takových živých mrtvol šlape po tváři Gáie. Nevědí, co je svědomí, čest, důstojnost a dobro, nic z toho, co tvoří podstatu lidské duše a co se snaží v člověku probudit, posílit a pěstovat umělci, filozofové a básníci. Navenek se od živých neliší, ale překážejí jim žít. A přitom lačně baží po omezených a jednoduchých věcech: po jídle, pití, ženách, po moci nad druhými. A dosahují toho všemi způsoby
Znáš Hekatiny družky?“
„Lamie, mormó, či jak ještě jim lidé říkají? Ty, které s ní chodí po nocích a pijí krev pocestných na křižovatkách? Vampýry?“
„To je lidová symbolika. V tajných učeních jsou ti, kdo sají živou krev, zplozenci Tartaru, a jsou to právě mrtví nenasytní lidé, ochotní jen a jen brát cokoli a od každého, od státu, společnosti, bližních i přátel. To oni vyčerpávají k smrti otroky těžkou dřinou, jen aby se domohli více zlata, stříbra, domů, koní a nových otroků. A čím víc hrabou, tím jsou chamtivější a vysávají práci a pot jim poddaných lidí.“
„Děsíš mě, učiteli!“ Tháis se zimomřivě otřásla. „Teď budu každého bezděky pozorovat.“
„Pak jsem dosáhl toho, co jsem chtěl.“
„A co s těmi živými mrtvolami?“
„Měly by se samozřejmě odstraňovat tím, že budou zbaveny falešné živé tváře,“ zamyšleně řekl Lýsippos, „ale poznat je mohou jenom málokteří jedinci, kteří jsou už tak duchovně ušlechtilí, že nejsou s to zabíjet. Myslím, že doba definitivního zúčtování s vampýry je dost daleko; až zavládne homonoia, rozumová rovnost lidí, bude takových vzácných jedinců mnohonásobně víc.“
Posmutnělá a zamyšlená Tháis vešla do ateliéru. Kleofradés na ni čekal u hliněného modelu. V posledních dnech nějak dokončení práce protahoval, brzy ji propouštěl, nebo pojednou přestal pracovat, úplně na svou modelku zapomínal a myslil na něco jiného. Dnes jí ani nepokynul jako obvykle, aby se postavila na podstavec z tvrdého dřeva, ale zastavil ji vztyčenou rukou.
„Řekni, Athéňanko, máš ráda peníze?“ zeptal se náramně nesměle.
„Proč se ptáš?“ podivila se zarmoucená Tháis.
„Počkej, já neumím mluvit, umím jenom pracovat rukama.“
„Nejenom rukama, ale i hlavou a srdcem,“ namítla Tháis, „jen řekni, proč mluvíš o penězích?“
„Tak tedy, ty jsi bohatá jako Frýné, jenže Frýné byla šíleně marnotratná, ale ty na své jmění a postavení ženy prvního Alexandrova generála žiješ skromně.“
„Teď už mluvíš srozumitelněji,“ ulehčené si oddechla Athéňanka, „a tady máš mou odpověď: peníze nejsou cílem, ale prostředkem. Máš-li k nim vztah jako k něčemu, co ti leccos umožňuje, budeš si jich vážit, ale nestaneš se jejich otrokem. Proto pohrdám lakomci, ale stejně tak je mi proti mysli rozhazovačnost. V penězích je uložena nesmírná lidská práce a vyhazovat je, to je stejné jako vyhazovat chléb. Vyvoláš hněv bohů a sám duševně zpustneš, zemřeš, jak říká Lýsippos.“
Kleofradés poslouchal se zachmuřeným výrazem a pojednou se k něčemu odhodlal.
„Něco ti řeknu. Chtěl bych sochu odlít ze stříbra, ale sehnal jsem ho málo a nemám čas čekat, než ušetřím na další. V hekatombaiónu mi bude šedesát roků!“
„Proč chceš použít tak drahého kovu?“
„Mohl bych ti odpovědět jako mladík: cožpak ty ho nejsi hodna? Ale povím ti něco jiného: je to nejlepší dílo mého života, stvořené podle nejlepší modelky. Splnil by se mi sen, abych důstojně zakončil svou životní cestu! Mám požádat Lýsippa? Už tak jsem mu za mnoho zavázán. Kromě toho tento tvůrce atletů a válečných jezdců nezná nic než bronz a ještě tak občas používá, člověk se to stydí vyslovit, telmésské slitiny. „
„Kolik potřebuješ stříbra?“
„Nepoužívám čistého kovu, ale slitiny s čtrnáctinou červené kyperské mědi. Takové stříbro nemívá skvrny, není nikdy zašlé, jak říkáme, a zůstává stále hladké jako tmavý egyptský kámen. Na odlití potřebuju dvanáct talantů čistého stříbra a já ho dal dohromady všehovšudy něco přes čtyři a půl. To je strašně málo!“
„Schází ti tedy ještě sedm a půl talantu? Dobrá, zítra dám příkaz a pozítří ti pro každý případ pošlu osm talantů.“
Kleofradés se dlouho ohromeně díval na svou modelku, pak jí vzal obličej do dlaní a políbil ji na čelo.
„Ty si neuvědomuješ cenu svého dobrodiní. To není jenom obrovské bohatství, to je
Po hekatombaiónu všechno pochopíš. Budeš mi muset ještě nějaký čas pózovat, až budu odlitek opracovávat. To je snad nejdůležitější sochařská práce,“ uzavřel obvyklým věcným tónem, „…ale rychlá. A já moc spěchám.“
Tháis smysl posledních Kleofradových slov nepochopila. Athénský sochař a Echefilos dokončili svou práci takřka současně, mladý Ión asi o deset dní dřív. Kleofradés tedy pozval Tháidu a Eridu, aby přišly do Lýsippova domu o něco později a strávily tam zbytek noci až do rána. Aby se jim tam tak pozdě v noci nic nestalo, přišlo je několik přátel doprovodit. Ubývající polovina měsíce jasně osvětlovala vyhlazené světle šedé dláždění a namodralý odlesk světla budil dojem, že mezi temnými zdmi a šelestícím listím zahrady vede nebeská cesta.
U dveří je uvítal Echefilos a Kleofradés v svátečních světlých šatech. Položili svým modelkám na hlavy věnce z vonných žlutých květů, které jako by ve světle měsíce slabě světélkovaly, každý vzal svou modelku za ruku a odvedli je do temného neosvětleného domu; průvodce zanechali v zahradě. U vchodu na verandu zalitou měsíčním světlem a s dokořán rozhrnutými závěsy nařídil Kleofradés Tháidě, aby zavřela oči. Přidržoval ji za ramena, postavil ji na patřičné místo a pak teprve směla oči opět otevřít. Stejně to udělal i Echefilos s Eridou.
Na špičce nohy a s druhou v lehkém běhu ohnutou dozadu stála před nimi nahá Afrodíté Anadyomené (Vynořující se z moře) z pěnovitě pórovitého stříbra, s tělem a hlavou Tháidy. Vztyčená hlava a vzhůru mířící ruce vyjadřovaly vzlet a láskyplnou touhy obejmout celý svět.
Hra měsíčního světla na vyhlazeném stříbrném těle oblévala bohyni kouzelným jasem. Z pěny zrozená a utkaná ze světla hvězd vyšla na kyperský břeh z moře, aby pozdvihla pohled smrtelníků ke hvězdám a kráse svých miláčků a vytrhla je z jejich každodenních povinností vůči Gáie a z temné moci Kybelina podsvětí. Tháidin půvab duševní a tělesné čistoty, uměním teď zmnohonásobený, rozechvíval bohyni niternou září. Helénka Tháis, od prvních kroků obklopená sochami lidí, bohů a bohyň, hetér a reků, bez nichž si nikdo neuměl představit Heladu, dosud neviděla sochu, která by na ni tak mocně zapůsobila
Vedle ní, o půl kroku nazpět, odlita z velmi tmavého, skoro černého bronzu Artemis Axiopoinos (Právem trestající) vztahovala před sebe levou ruku, odhrnujíc neviditelný závěs, a pravou sahala po dýce, ukryté v uzlu vlasů na zátylku. Měsíční odlesk na přísné tváři zdůrazňoval nezkrotné odhodlání celého těla, jak se patřilo na Odplatitelku za zlé skutky.
Tháis nebyla s to ovládnout vzrušení a vzlykla. Tento tichý zvuk řekl Kleofradovi jasněji než všechny pochvaly, že svůj záměr úspěšně realizoval. Teprve teď si Athéňanka všimla Lýsippa, jenž seděl v křesle nedaleko od ní s přimhouřenýma očima a koženýma rukama. Velký sochař mlčel, pozoroval obě ženy a konečně s uspokojením pokývl hlavou.
„Můžete mít radost, Kleofrade a Echefile! K slávě Helady tady, tisíce stadií od naší vlasti, vznikly dva velké výtvory. Ty, Athéňane, jsi překonal všechno, co jsi až dosud vytvořil. A ty, můj žáku, ses od nynějška zařadil mezi nejznamenitější umělce. Těší mě že bohyně nejsou novátorským vrtochem, že to není podbízení nynějšímu přechodnému vkusu, ale že jsou to typy věčné krásy, kterých umělci dosahují jen vzácně a které jsou přitom nesmírně důležité pro správné pojímání života. Poseďme a buďme zticha až do svítání.“
Nepozorovaně však zašel měsíc. Obrysy skulptur se v předjitřním šeru změnily. Axiopoinos jako by odstoupila do stínu a Anadyomené jako by se rozplynula ve vzduchu. S překvapující rychlostí vzplanula nad hřebeny hor růžová Éójina zora — jasná horská zář. A došlo k dalšímu zázraku. Na hlazené stříbrné Anadyomenino tělo dopadl rudý paprsek. Bohyně ztratila hvězdnou nehmotnost z měsíčné noci a stanula před pokornými diváky v celé své jásavé mohutnosti, která budila takřka tělesný dojem. A Artemis Odplatitelka, neméně působivá a krásná svými ostrými a vladařskými tělesnými rysy, už nepůsobila jako strašlivý černý stín. Byla to bojovnice sledující svůj cíl bez zavilosti a hněvu. I sebenepatrnější detail Echefilovy sochy vyjadřoval neústupnost zřetelněji než socha Kleofradova. Vedle tohoto temně rudého ztělesnění osudu byl umělecký účin povstávající Anadyomeny v sladěném celku. Obě stránky lidského bytí — touha po kráse a neúprosná odpovědnost za vlastní skutky — se vedle sebe vyjímaly tak nečcekaně, že Lýsippos pokýval hlavou a řekl, že bohyně musí stát odděleně od sebe, jinak by vyvolávaly rozpaky a citový zmatek.
Tháis si mlčky sundala věneček, položila ho na hlavu Kleofradovi a pokorně před ním poklekla. Dojatý Athéňan ji zdvihl a políbil. Eris následovala příkladu své přítelkyně, ale před svým mnohem mladším sochařem nepoklekla, jenom ho pevně objala a dlouze políbila na ústa. Athéňanka spatřila nepřístupnou kněžku chovat se poprvé jako ženu a pochopila, že hledači vrcholného blaha v chrámu Matky bohů neriskovali a neplatili svými životy nadarmo. Když pak Echefila sama také políbila, sochař se jejích rtů sotva dotkl, neboť stěží zadržoval vzdech, jak mu šíleně bušilo srdce.
Lýsippos navrhl, aby „obřad díkůvzdání Múzám“, jak označil Tháidino a Eridino jednání, pokračoval u stolu, na němž už bylo připraveno černé chioské víno s vůní růžových okvětních lístků, vzácné i v domě „nejslavnějšího helénského umělce“, a nádoba-oinochoé s vodou z právě roztálého horského sněhu. Všichni pozdvihli drahé skleněné poháry na slávu, zdraví a radost dvou sochařů: Kleofrada a Echefila i mistra mistrů Lýsippa. Ti zase v odpověď na to chválili své modelky.
„Včera přijel z Helady jeden umělec, a ten mi vyprávěl o novém obraze Ióna Apella, jejž namaloval v chrámu na ostrově Kóu,“ řekl Lýsippos. „Je to rovněž obraz Afrodíty Anadyomeny a je už slavný. Podle popisu je těžké ho posuzovat. Malířství a sochařství se dají hodnotit jenom podle toho, jak působí na lidské city.“
„Možná proto, že jsem sochař,“ navázal na Lýsippa Kleofradés, „připadá mi tvůj portrét Alexandra hlubší a umělecky silnější než jeho malířský portrét od Apella. Ale kdysi, v minulém století, dokázal Apollodóros Athénský a Parrhasios Efeský jediným tahem vytvořit obrazy nádhernější než mnohé sochy. Náš velký malíř Níkiás hodně pomáhal Práxitelovi, pomalovával mramor horkými voskovými barvami a dodával mu tím kouzelnou iluzi živého těla. Ty máš rád bronz, nepotřebuješ žádného Níkia, ale musím uznat, že spoluprací malíře a sochaře mramor opravdu velmi získává.“
„Níkiovy obrazy jsou samy o sobě dobré,“ souhlasil Lýsippos, „jeho Andromeda je skutečná Helénka s odvahou k smrti a zároveň mladistvou touhou žít, i když podle mýtu byla etiopskou královnou jako Eris. Tato stříbrná Anadyomené působí mocněji jak uměleckým zpracováním, tak nádhernou předlohou. Pokud jde o Artemidu, nevznikla dosud taková socha v celé Heladě, dokonce ani v efeské svatyni, v níž po čtyři staletí největší mistři soutěžili o to, kdo nejlépe zpodobí Artemidu. Je tam sedmdesát jejích soch! Ovšemže za starých časů neznali takovou techniku, jakou máme dnes my.“
„Znám skvělou Artemidu na Leru,“ namítl Kleofradés, „a zdá se mi, že myšlenkou je podobná Artemidě Echefilově, třebaže vznikla o celé století dříve.“
„Jaká je?“ zeptala se Eris s nádechem žárlivosti.
„Taková jako ty ne! Je to dívka, která ještě nepoznala muže, ale v rozpuku první ženské krásy, kdy překypuje citem a hruď jí div nepukne nepřekonatelnou touhou. Stojí stejně nakloněna kupředu a s rukou napřaženou jako tvá Artemis, jenže před obrovským krétským býkem. Obluda ještě vzdoruje, ale už je poražena a podklesává na přední kolena.“
„Podle staré pověsti porazila krétského býka žena,“ řekla Tháis, „ráda bych takovou sochu viděla.“
„Dřív uvidíš bitvu u Gráníku,“ rozesmál se Lýsippos, narážeje na velkolepé sousoší pětadvaceti koní, které nebyl s to dokončit. Vyvolával tím nespokojenost Alexandra, jenž je chtěl umístit v Alexandrii Trójské.
„Dlouho jsem se rozhodoval, zda nemám udělat Eridu, svou Artemidu, s obnaženou dýkou,“ zamyšleně promluvil Echefilos.
„A udělals dobře, že jsi ji skryl. Múza může mít v rukou meč, ale jen k obraně, ne aby útočila,“ pravil Lýsippos.
„Axiopoinos jako černá Kybelina kněžka útočí, protože trestá,“ odporovala mu Tháis, „víš, učiteli, až tady v Persii, kde stejně jako v Egyptě se umělec uznává jen tehdy, když svým uměním oslavuje krále, jsem pochopila skutečný význam krásy. Bez krásy není duchovního vzletu. A lidé se přece musí povznášet. Umělec utěšuje člověka krásným náhrobkem, poetizuje minulost pomníkem a zušlechťuje duši i srdce zobrazováním bohů, žen a hrdinů. Hyzdí-li se krása, ztrácí schopnost poskytovat nám požitek a duchovní posilu. Krása je pomíjivá, až když ji ztrácíme, pochopíme, co jsme potkali, víc si jí vážíme a usilovně pak hledáme krásu kolem sebe. Proto nám taky smutek v písni, v obrazech a na náhrobcích připadá krásný.“
„Ty se překonáváš, Tháido!“ zvolal Lýsippos. „Tvými ústy promlouvá moudrost. Umění nemůže vzbuzovat odpor a nelibost! V tom případě přestává být uměním v našem helénském smyslu slova. Umění buď jásavě oslavuje krásu, nebo vyjadřuje stesk po kráse, když je nedosažitelná. Tak a jedině tak!“
Tato slova velkého sochaře si ti čtyři, kteří v jeho domě vítali rozbřesk, pamatovali navždycky.
Tháis litovala, že tu není Hésiona, ale pak uznala, že na této malé slavnosti měli být přítomni pouze umělci, jejich modelky a hlavní inspirátor celé práce. Hésiona spatřila sochy druhý den a rozplakala se nadšením a podivným neklidem. Celý den byla zamyšlená, a teprve v noci, když si šla v Tháidině pokoji lehnout, pochopila, proč má takovou náladu.
„Když jsem spatřila tak harmonická a oduševnělá díla, pocítila jsem pojednou strach o jejich osud. Je přece stejně vratký jako osud kohokoli z nás. Jenže my žijeme krátce a tyto bohyně musí přetrvat navěky a procházet celými příštími staletími tak, jako když my si vykračujeme v mírném vánku. A Kleofradés…“ Hésiona se zarazila.
„Co udělal Kleofradés?“ zeptala se zneklidněná Tháis.
„Odlil tvou sochu místo z bronzu ze stříbra. Je to jistě skvělý materiál. Stříbro má hodnotu samo o sobě, jsou to peníze, za stříbro se dá koupit pozemek, dům, dobytek, otroci. Jenom mocný stát nebo vládce si mohou dovolit nechat dvanáct talantů ležet ladem. A kolik je chamtivců nevěřících v naše bohy! Bez nejmenších zábran useknou Anadyomeně ruku a jako kus mrtvého kovu ji odnesou nějakému obchodníkovi!“
„Tys mě poděsila!“ řekla Tháis. „Skutečně jsem ani nepomyslela, že proměnlivý je nejen osud lidí, le i celých států. Obě jsme za těch pár let, co Alexandr podniká své výpravy, viděly, jak tisíce lidí přicházejí o svá místa v životě. Úděl, vkus, nálada, vztah ke světu a věcem a vzájemný vztah lidí, všechno je vratké a rychle se mění. Co bys radila?“
„Nevím. Jestli Kleofradés sochu daruje nebo prodá nějakému slavnému chrámu, bude tam daleko bezpečnější, než stane-li se majetkem nějakého milovníka umění, třebas bohatého jako Midás.“
„Promluvím o tom s Kleofradem!“ rozhodla se Tháis.
Nepodařilo se jí svůj záměr uskutečnit hned. Sochař ukazoval Anadyomenu všem, kdo o ni projevili zájem. Lidé přicházeli do Lýsippovy zahrady, kde byla socha vystavena v pavilónu, a dlouho se pohledem na ni kochali. Potom Anadyomenu přenesli do domu a Kleofradés někam zmizel. Vrátil se v hekatombaiónu, kdy bylo vedro i v Ekbataně a sněhová čapka na jihozápadním hřebenu se proměnila v úzký, obláčku podobný proužek.
„Prosím tě,“ přivítala ho Tháis, „řekni mi, co chceš udělat s Anadyomenou?“
Kleofradés se na ni dlouho díval. Z jeho obvykle drsné, zachmuřené tváře nemizel smutný, něžný úsměv.
„Kdyby bylo na světě všechno zařízeno podle naších přání a mýtů, pak bych musel prosit já tebe a ne ty mě. Na rozdíl od Pygmalióna je přede mnou vedle stříbrné bohyně i živá Tháis. A na všechno je příliš pozdě.“
„Na co je pozdě?“
„Na Anadyomenu i na Tháidu! A přesto tě o něco prosím. Moji přátelé pořádají na mou počest symposion. Určitě přijď! Tam si o soše porozprávíme. Je v ní uložena nejen tvá krása, ale i stříbro. Nemohu o ní rozhodovat sám.“
„Proč až tam a ne hned?“
„Ještě je dost času!“
„Chceš-li mě trápit hádankami,“ skoro se durdila Tháis, „pak se ti to povedlo. Kdy se koná symposion?“
„V hebdoméru. Přiveď s sebou Eridu. Ostatně, vy se od sebe neodloučíte. A také Nearchovu přítelkyni.“
„Sedmý den druhé dekády? To je přece už zítra!“
Kleofradés mlčky přitakal, zdvihl ruku a zašel do velkého Lýsippova domu.
Symposion začalo brzy zvečera v zahradě a sešlo se na něm asi šedesát lidí různého věku, převážně Helénů, a byli rozesazeni u úzkých stolů, ve stínu obrovských platanů. Žen tu bylo jenom pět: Tháis, Hésiona, Eris a dvě nové Lýsippovy modelky, obě Ióňanky, a teď plnily v jeho mládeneckém domě úlohu hostitelek. Tháis dobře znala jednu z nich, maličkou dívku s nesmírně vysokou šíjí, kulatým šelmovským obličejem a neustále se usmívajícími kyprými rty. Athéňance velmi připomínala koru v Delfách, u vchodu do pokladnice v Apollónově chrámu na ostrově Sifnu. Druhá byla úplným protikladem první a svědčila o tom, že vkus pána domu má široký rejstřík — byla vysoká, značně šikmooká, měla podlouhlý obličej a ústa prohnutá do půlměsíce s koutky vzhůru. Objevila se u Lýsippa nedávno a zalíbila se všem svými pomalými plavnými pohyby, skromným vzhledem a krásnými šaty z temně purpurové látky.
Tháis si oblékla oslnivě jasně žlutou exómidu, Eris blankytně modrou a Hésiona se ustrojila do podivného modrošedého roucha, jaké se nosí v jižní Mezopotámii. Svůdná pětice zaujala místa po hostitelově levici, zprava seděli Kleofradés a ostatní sochaři: Echefilos, Leptinés, Diosfós a Stemlos. Opět se černé chioské a růžové knidské víno ředilo ledovou vodou, takže společnost začala být brzy hlučná. Mnohomluvnost řečníků se Tháidě zdála naprosto neobvyklá. Pronášeli proslovy jeden za druhým, místo přípitků vyprávěli o Kleofradově práci a jeho válečných hrdinstvích, o jeho sochách a bez pochlebování ho chválili. Na Kleofradovu prosbu mu nová modelka zazpívala hlubokým hlasem podivně smutné písně a Hésiona hymnus Dindyméně.
„Mohl jsem tě poprosit, abys zpívala nahá, jak se mají hymny zpívat, což dalo vznik jejich názvu.“, řekl Kleofradés, když děkoval Thébance, „ale nechť se stanou hymnem kráse ty tance, o které teď poprosím Tháidu a Eridu. Je to má poslední prosba.“
„Proč poslední, Kleofrade?“ zeptala se nic netušící Athéňanka.
„Jenom ty a tvé přítelkyně nevíte o tom, proč se toto symposion pořádá. Prozradím ti to Menandrovými verši: — A mají Keósané pěkný zvyk, ó Fanio: ne, nesmí žíti špatně ten, kdo nežije už dobře!“
Tháis se zachvěla a zbledla.
„Kleofrade, ty přece nejsi z Keu. Jsi Athéňan!“
„Jsem z Keu. Attika je mou druhou vlastí. Nedaleko od mého ostrova je Súnion, kde se nad příkrými mramorovými srázy tyčí k obloze proslulý chrám se sedmi sloupy do výše osmi set loktů. Od dětství je pro mě symbolem vysoké duchovní úrovně tvůrců attického umění. Když jsem přijel do Súnia, spatřil jsem odtud kopí a hřeben přílbice Athény Promachos. Bronzová Panna dvacet loktů vysoká stála na obrovském podstavci na Akropoli, mezi Propylajemi a Erechtheiem. Připlul jsem na její výzvu, spatřil jsem ji, hrdou a ztepilou, s ladnou šíjí a mohutnou, mocně vyklenutou hrudí. Byl to typ ženy, jemuž jsem se od té chvíle kořil po celý život. A tak jsem se stal Athéňanem. Ale zanechme řečí! Budoucnost podá ruku minulosti, a proto — tanči pro mě!“
A Tháis, poslušná jako by byla modelkou, improvizovala složité, dokonale provedené tance, při nichž se ženino tělo přepodstatňuje a nabízí jeden sen za druhým, jednu pohádku za druhou. Nakonec byla úplně vyčerpána.
„Když jsem se na tebe díval, vzpomněl jsem si na mou athénskou přezdívku. Říkali ti nejenom čtvrtá Charitka, ale taky Eryalé (Vichřice). A ted ať nastopí Eris.“
Na Kleofradův pokyn tančila Eris tak jako před indickým sochařem. Když černá kněžka strnula v posledním pohybu a Echefilos přes ni přehodil lehký plášť, neboť byla rozehřátá, Kleofradés vstal s velkým zlatým pohárem v ruce.
„Dovršil jsem šedesát let a už neudělám víc, než jsem udělal: svou poslední Anadyomenu. Už nemohu milovat ženy ani si z plna hrdla zazpívat. Přede mnou je duchovně chudý, ubožáčky život, ale my, Keósané, už od nepaměti člověku nedovolujeme, aby tak klesl nebo žil nedůstojně. Děkuju vám, přátelé, že jste mě přišli uctít v mé poslední hodince. Radujte se, radujte se všichni, i ty, nádherná Tháido, ó, jak toužím tě milovat! Promiň, ale nesmím! Sochou bude disponovat Lýsippos, dal jsem mu ji. A ted dovol, příteli rovný bohům, abych tě objal!“
Lýsippos neskrýval slzy a objal ho.
Kleofradés poodešel a zdvihl číši. V tom okamžiku pozdvihli také všichni ostatní své číše po okraj naplněné životodárným vínem, pozdvihla svou i Tháis, jenom Hésiona stála nehnutě s očima hrůzou vytřeštěnýma a Eris s nadšením sledovala každý Athéňanův pohyb. Ten zvrátil hlavu a vypil jed naráz, zavrávoral a opět našel rovnováhu, opíraje se o Lýsippovo rameno. Číše se sotva slyšitelným zazvoněním upadla na zem. Ostatní hosté jako jeden muž vypili víno a odhodili své číše, rozbíjejíce napadrť sklo, porcelán a keramiku. Tyto střepy se nasypou pod budoucí náhrobek.
„Chaire! Lehkou cestu přes Řeku! Nezapomeneme na tebe, Kleofrade!“ rozlehly se ze všech stran hlasité výkřiky.
Sochař s popelavou tváří, s bezděčně pocukávajícími rty vyvinul poslední obrovské úsilí, zeširoka se usmál a díval se před sebe očima, které už zahlédly tmu Hádu, a klesl naznak.
V tu chvíli, tak se alespoň Tháidě zdálo, se slunce schovalo za horou a na mlčky stojící lidi padl lehký letní soumrak.
Mezi hosty byli i dva lékaři. Ohledali Kleofrada a položili ho na nosítka. Na hlavu mu dali věnec jako vítězi při závodech. Cožpak na své životní pouti nepřekonal vítězně její obtíže? Za svitu pochodní a měsíce odnesli sochaře na hřbitov, kde se pochováni Heléni a Makedonci.
Vvsoko nad městem, v háji dřevovitého jalovce, stínily nízké koruny svým temným jehličím několik hrobů. Athénský sochař žádal, aby ho předali zemi a aby nebyla zapalována pohřební hranice. Hrob byl vykopán už předtím. Položili na něj prozatímní desku než přátelé zesnulého, sochaři, navrhnou a zhotoví náhrobek.
Rovnou ze hřbitova se účastníci smutečního obřadu vrátili do Lýsippova domu na půlnoční pohřební hostinu. Blížilo se svítání. Dojatá, unavená Tháis si vzpomněla na úplně jiné svítání, kdy se radovala z mohutného talentu sochaře, který právě odešel do Hádu. Lýsippos jako by uhodl její myšlenky, pozval ji a Eridu spolu s Echefilem a několika přáteli do pracovny, osvětlené alabastrovými lampami.
„Slyšelas od Kleofrada, že mi věnoval Anadyomenu,“ promluvil Lýsippos obraceje se k Tháidě. „Už předtím mi prozradil, jak štědrý dar jsi mu dala, aby mohl svou sochu dokončit. Jsme tedy oba spolumajiteli Anadyomeny, Kleofradovými dědici. Řekni, co bys chtěla: vzít si sochu k sobě, nebo ji ponechat u mne, či ji mám prodat? Její cena, i bez přihlédnutí k materiálu, je obrovská. Sotva bych ti asi mohl vyplatit tvůj podíl. Ty bys mi můj zřejmě byla schopna uhradit, ale myslím, že podobná socha nepatří tobě a vůbec nikomu. Každý pochopí, že takový umělecký zázrak a bohyni nemá vlastnit jen jedna osoba.“
„Máš pravdu jako vždycky, učiteli. Dovol mi, abych se zřekla svého, jak říkáš, podílu a ponechala sochu u tebe.“
„Má štědrá Tháido!“ s uspokojením zvolal Lýsippos. „Tvé velkomyslnosti možná ani nebude zapotřebí. Přiznám se ti, že jsem kdysi mluvil s Alexandrem o Kleofradově úmyslu modelovat tě a…“ Tháidě se rozbušilo srdce a zhluboka si vzdychla… „a on řekl,“ s naprostým klidem pokračoval Lýsippos, „že když se socha podaří, on první ji od Kleofrada koupí. Zeptal jsem se ho tehdy, proč si ji u sochaře sám neobjedná. Podíval se na mne, jako bych mu položil ne právě vhodnou otázku. Doufám že souhlasíš s tím, abych Anadyomenu prodal Alexandrovi. On ji zašle do Helady, možná do Athén možná na Kythéru.“
Tháis sklopila řasy, svěsila hlavu a potom se zeptala, aniž zvedla oči:
„A jak naloží se svou Axiopoinou Echefilos?“
Mladý sochař rovnou řekl:
„Nechám si Axiopoinu do té doby, než Eris bude souhlasit s tím, že bude má!“
Eris se náramně rozezlila.
„Je nevhodné se o tom se mnou dohadovat přede všemi jako s nevěstkou na trhu. Velká matka potřebuje pro svá tajemství noc. Ti, kdo si dovolují porušovat její odkaz, počínají si jako zvěř. Nevědí, že láska je posvátná a vyžaduje přípravu duše i těla. Nebo jste vy, Helénové, zapomněli na příkazy Matky bohů, Kybely?“
Tháis se ohromeně dívala na černou kněžku. Co ji přimělo vychrlit tolik slov? Hned se však dovtípila, usmála se a v jejích smutných očích zablýskly veselé jiskřičky.
„Echefile, nebo ti spíš říkají Erifile?! Kdybys nebyl umělcem, vynasnažila bych se ze všech sil, abych tě odvrátila od takového nesmyslného úsilí, které pro tebe znamená zkázu. I umělci, jenž vytvořil Axiopoinu, říkám: pozor, dej si pozor a ještě jednou, pozor! Štěstí nedosáhneš, ale poznáš Erós, za který lidé platí smrtí, a to jen výjimeční jedinci.“
„Co to říkáš, paní?“ prudce se k ní otočila Eris. „Ty ho ještě podněcuješ?“
„Proč ne? Už je dávno načase, aby ses zbavila té ponurosti, do které jsi upadla v Kybelině chrámu. Ať chceš nebo nechceš, část tebe se už vtělila do sochy.“
„A ty mi navrhuješ, abych sloužila muži?“
„Úplně naopak. Muž bude sloužit tobě. Podívej se, má co dělat, aby tě neobjal a nepadl před tebou na kolena s úpěnlivou prosbou o smilování.“
„Já nesmím porušit slib a opustit tě!“
„To už je tvá a jeho věc, abyste se domluvili. A nedomluvíte-li se, tak ho raději zab, zbav ho trýzně!“
„Souhlasím s tebou, paní Tháido!“ vykřikl rozzářený Echefilos.
„Neraduj se,“ drsně ho přerušila Eris, „k ničemu zatím nedošlo.“
„Ale dojde!“ přesvědčeně namítla Tháis a požádala o prominutí Lýsippa, jenž tuto „rodinnou scénu“ se zájmem sledoval.
Ať tomu ale bylo jakkoli, po několika dnech opustila Artemis Axiopoinos Lýsippův dům, koupil ji za obrovské peníze nikoli Helén, ale jeden z indických umělců, kteří byli kdysi Lýsippovými hosty. Získal sochu pro prastarý chrám podivného kultu, jenž se nazýval Eridu a stál na dolním toku Eufratu, u nejstaršího mezopotámského města. Sochař viděl v názvu chrámu, takřka totožném s jménem jeho lásky, mimořádně šťastné znamení.
Co se stalo mezi ním a Eridou, zůstalo navždy zahaleno příkrovem noci. Tháis, která byla od přírody všímavá, zjistila, že Eridiny prudké pohyby jsou teď mírnější a modré oči že občas ztrácejí studený sinavý lesk.
Asi za dva měsíce po prodeji sochy přišel k Tháidě Echefilos s nešťastnou tváří a požádal ji, aby se s ním šla projít po zahradě. Nedaleko kamenné ohrady, tam, kde potůček z bazénu protékal malou prohloubeninou, sochař se bez ohledu na vyžehlené sáty vrhl do vody, která mu byla do pasu. Padl na kolena, obě ruce ponořil na dno prohlubně a zdvihl je složené do hrsti. V slunci zasvítily velké rubíny, smaragdy, safíry, sardonyxy, zlaté a stříbrné náramky, pásy a zlatá číše zdobená tyrkysem.
Když si Tháis uvědomila, oč jde, rozesmála se a poradila mladému sochaři, aby si své dary svázal do ranečku, donesl si je domů a víckrát se nepokoušel dávat Eridě nějaké šperky. Ta nic nepřijme, leda od Tháidy.
„A proč?“
„Jsme spolu spojeny na život a na smrt, neboť jsme jedna druhou zachránily. Jestli mermomocí chceš, věnuj jí sandály se stříbrnými řemínky, to je jediná součást oděvu a doplňků, kterou nedokáže odmítnout. A nejenom tobě, ale žádnému, kdo jí ie chce darovat.“
Po smrti athénského sochaře začala nová olympiáda. Rychle se blížil termín, který Ptolemaios určil. Zimní noci v Ekbataně byly značně studené. Tháis trávila dlouhé večery v rozhovorech s Lýsippem a jeho učenými přáteli.
Od Alexandra a jeho spolubojovníků nepřicházely naprosto žádné zprávy, ani karavany s kořistí, ani vozy s nemocnými a zraněnými. Nepodařilo se snad velkému dobyvateli přece jen uskutečnit svůj sen a překročit hranice oikumény a dostat se do tajemných končin světa?
Hésiona byla znepokojena, ale Tháis začala uvažovat o životě bez Ptolemaia, nezachce-li se mu vrátit se ze Zahrad moudrosti, až ochutná Vody života. Leontiskos už ve čtyřech letech jezdil nebojácně na malém koníkovi dovezeném z Ibérie, za Mořem ptáků, a plaval s matkou o závod v rybníčku vytvořeném stavidlem. Tháis rozloučení se synem stále oddalovala. Ale přece jen musela splnit Ptolemaiovu žádost a dát ho pod spolehlivý dozor makedonskeho veterána Rhoika, jeho ženy a chlapci oddané syrské otrokyně. Leontiskos ještě neuměl číst, ale už mluvil třemi jazyky: atticky, makedonsky a aramejsky.
V měsíci gaméliónu opustila Tháis Ekbatatu. S ní jel uvítat svého ochránce a hlavního zákazníka Lýsippos a k němu se připojil Echefilos, který prý chtěl spatřit svou Axiopoinu, protože Lýsippos mu slíbil zájezd do Eridu. Byl za to odměněn mocnými „leussa dergma drakontos“ — dračími hrozbami, jak nazvala Tháis nevlídné Eridiny pohledy. Sochař je statečně snesl.
Babylón je uvítal obrovskými davy lidu, křikem tržišť, hovorem v nejnemožnějších jazycích a směsicí nevídaných oděvů. Poslové z různých zemí čekali na Alexandra, ale od něho tak jako dříve nepřichazely žádné zprávy. A navíc se začaly šířit pověsti o tom, že zahynul — nejdříve ve vodách Indu, potom prý někde ve vysokých horách. Alexandrův místodržitel v Babylóně vydal rozkaz, aby ti, kdo tyto pověsti šíří, byli okamžitě jati a odvedeni k němu na výslech a pod hrozbou bičování, ba i smrti chtěl vyzvědět pramen těchto zpráv. Nitky vedly k cizím obchodníkům nebo politikům, chtěli tím vyvolat zmatky a z nich tak či onak těžit.
Když Tháis pochopila, že čekání se může protáhnout, rozhodla se, že si opět pronajme dům v Novém Městě, na druhé straně Eufratu, u brány Lugalgiry, kde bydlela už předtím. K svému velkému překvapení tam někdejší dům nenašla. Zachovala se jenom zahrada, staré dřevěné přístaviště a cestička k němu. Na místě bývalého domu stál vedle obdélníkového bazénu s čistou průtočnou vodou nádherný pavilón, obložený poloprůhledným růžovým mramorem, jehož sloupy byly z jasně modrého kamene se zlatým žilkováním. Všechno patřilo Alexandrovi a pečovali o to dva divoce vyhlížející Skythové, kteří Tháidu bez okolků vyhnali. Pobouřená Eris jí navrhla, aby se s nimi vypořádaly hned tady. Athéňanka, dojatá důkazem, že Alexandr nezapomněl, Eridě kategoricky přikázala, aby nic nedělala. Nakonec se všichni Ekbataňané k velké Echefilově radosti ubytovali u Hésiony. Město bylo totiž přelidněno.
Tháis zjistila v Babylóně i další změny. Obrovské Dionýsovo divadlo, o němž včděla od Hésiony, nebylo stále ještě dokončeno. Materiál pro jeho stavbu z rozebrané věže Etemenanki prý odkoupili kněží Mavdukova chrámu. Alexandr dovolil, aby byl obnoven, třebaže jeho věštec Aristandros ho od toho zrazoval. Stařec předpovídal, že bude-li neblahý chrám obnoven, stihne krále velké neštěstí. Avšak král, jenž se snažil všude posílit svůj vliv s pomocí kněží různých kultů, na něj nedal.