Od Eufratu se přihnal jezdec na zpěněném koni, U starého přístaviště tam čekala Hésiona s třicetiveslicí, což patřilo k výsadě ženy velitele loďstva, Její psaný vzkaz zněl: „Zprávy od Nearcha a Alexandra. Armáda se vrací. Čekám na vás!“ To stačilo, aby se Lýsippos, Tháis i Eris po dlouhém loučeni s Indy okamžitě vypravili — kněží jim donesli obrovské nevěstí věnce z modrých květů, které sehnali bůhvíkde.
Echefilos vystoupil na střechu ochozu a dlouho mával za oblakem prachu zvířeným koňskými kopyty.
Heléni projeli bez zastávky na vytrvalých šlachovitých místních koních několik parasangů.
Už zdálky spatřili na jiskřivé vodní hladině dlouhou červenohnědou loď a na přístavní hrázi plátěný přístřešek. Thébanka se nedočkavě rozběhla vstříc Tháidě.
„V Indii nedošli k hranicím oikumény!“ zadrmolila vzrušeně. „Před pátou řekou se armáda vzbouřila a odmítla jít dál, neboť můj Nearchos zjistil, že Indus teče z hor nesmírně vzdálených od pramenů Nilu, a ne na západ, ale na jih, do oceánu. Ústí Nilu leží ve směru slunce. Mezi těmito dvěma řekami leží tak obrovské rozlohy pevniny a moře, že si to nikdo nedovedl ani představit.“
Lýsippos položil Tháidě ruku na rameno a uklidňoval ji. Ona se pod jeho dotekem zachvěla.
„Při útoku na pevnost byl Alexandr těžce zraněn, zachránil ho tvůj Ptolemaios a od té doby se mu říká Sótér (Spasitel). Bojovali proti spoustě slonů. Búkefalos zahynul. Potom se vydali dolů po Indu. Armáda táhla přes pouště, ale Nearchos plul po moři podél indických břehů, plavil se osmdesát dní a div nezemřel hlady, zatímco Alexandr v poušti hynul žízní. Potom na něj Alexandr dlouho čekal na dohodnutém místě a odtud taky přijeli jezdci se zprávami do Persepole.“
Thébanka to ze sebe překotně vychrlila a zmlkla, jen aby znovu popadla dech.
Lýsippos jí žertem zatřásl rameny.
„Zadrž, nebo se zalkneš a my už se dál nic nedovíme. Žena takového námořního velitele, jako je Nearchos, má podávat zprávy rozvážněji. Kdo ti to všechno vyprávěl?“
„Deinomachos, jeden z Nearchových zástupců. Onemocněl a byl vyslán s karavanou napřed, do Persepole, a odtud se vydal do Babylónu a tam čeká na Nearcha.“
„A kde je tedy Nearchos?“
„Pluje s loďstvem do Babylónu a přitom hledá příhodnou cestu pro plavbu do Arábie a Libye.“
„Cestu pro další plavbu?“ zvolala Tháis.
„Ano! Alexandr chce taky připlout po moří, protože už nevěří mapám a periégésím — popisům pevniny neboť ho strašně zklamaly jak v Baktrii, tak v Indii.“
„Co ti pověděl Deinomachos?“
„Všechno! Přivedl jednoho logácha, který táhl s Alexandrem přes Gedrósii. Oba mi po dva dny a dvě noci střídavě vyprávěli o neuvěřitelných útrapách, které zakusili při tažení. Potom jsem je zanechala v jejich domě, aby se dosyta vyspali a odpočinuli, a sama jsem spěchala sem. Já si zapamatovala všechny podrobnosti. Však znáš mou dobrou paměť,“ dodala Hésiona, když si všimla Lýsippova pohledu, který vyslal k Tháidě.
„Když je tomu tak,“ rozhodl sochař, „uděláme to podobně jako Deinomachos. Budeš nám vyprávět během plavby, ale rozhodně ne po nocích, času máme přece dost!“
„Zrozená hadem“ nepřeháněla, když mluvila o své dobré paměti. Tháis se dozvěděla o indické výpravě podrobněji, než kdyby byla dostala dopis od Ptolemaia. Ten se stal Alexandrovým hlavním poradcem hned po Héfaistiónovi, místokráli — vyšší hodnost neexistovala — , stále nejlepším příteli velkého vojevůdce.
Po přepravě přes Indus po lodním mostě, postaveném Héfaistiónovým oddílem, se makedonská armáda dostala do spřátelené země. Indové prokazováli Alexandrovi úctu jako králi králů Západu. Aristokracie z „nejvyšší kasty“ považovala však Makedonce za barbary a přezdívala jim pastýřů, protože se nejvíc zajímali o dobytek. V hlavním městě Taxile uspořádal Alexandr skvělou slavnost a chystal se překročit hraniční řeku do nepřátelské říše Pauravů. Na této řece, geografy nazvané Hydaspés (Džihlam), svedl nejtěžší bitvu, jakou musela jeho armáda podstoupit po Gaugaméle. Byla dokonce ještě nebezpečnější. Neustále pršelo, Hydaspés se vzdul a rozvodnil, hlinité břehy se změnily v bažiny. Na východním břehu čekalo na Makedonce indické vojsko vedené králem Pórem. Alexandr se domníval, že odpor Indů snadno zlomí — a to byla velká chyba. Nejlepší oddíly makedonského vojska pod velením Ptolemaia, Héfaistióna, Koina a Seleuka se přepravily na východní břeh a Krateros zůstal se zálohou na západním břehu. Makedonce uvítaly dvě linie bojových slonů v šedesátiloktových rozestupech, mezi nimi šli pěšáci s obrovskými luky a šípy jim probíjeli pancíře i štíty.
Indové začali Makedonce zatlačovat. Noví baktrijští a sogdijští jízdní lučištníci v čele s Alexandrem se zoufale bili, ale zapadali do bahna. Na pomoc jim přispěchali Agriánové a hypaspisté, ale nedokázali nápor Indů zastavit. Indičtí bojoví sloni vytrvale vytlačovali Makedonce k bažinatému břehu a záloha stále nepřicházela, protože Kraterův oddíl uvízl za vedlejším ramenem Hydaspu.
V nejvypjatějším okamžiku bitvy klesl pod Alexandrem kůň. Búkefalos nebyl zraněn. Jeho staré srdce prostě nevydrželo celodenní bitvu v rozbahněné hlíně. Alexandr si přesedl na jiného koně a vyslal proti slonům chrabrou falanx o šesti tisících mužích. Odvážní staří vojáci se vrhli do útoku, sloni zakolísali pod údery dlouhých makedonských sariss obrátili se a rozdupávali vlastní vojáky a zcela rozvrátili řady indické jízdy. Makedonci se jako démoni neuspořádaně hnali za nimi. Tu z křídla udeřila Pórová záložní jízda. Falanx se ocitla v nebezpečí ale přispěchal Alexandr a přinutil pěchotu znovu zformovat bojové šiky, srazit k sobě štíty a jízdu odrazit. Konečně také dorazil Kraterův záložní oddíl. Indické vojsko se dalo na útěk. Bylo třeba dovršit jeho zkázu, ale Alexandrovy hlavní síly se k pronásledování nepřítele neměly.
Od tohoto dne bylo makedonské vojsko jako podlomeno. Strašlivá krvavá bitva na Hydaspu, hrůzu budící sloni a bojovnost indického vojska vzaly Makedoncům odvahu. Ještě nedávno, když naslouchali Alexandrovu ubezpečování, že Indie před nimi leží otevřená a přístupná, přece jen věřili v blízký konec tažení.
Velký dobyvatel se k poraženému králi Pauravů zachoval neobyčejně milostivě. Nechal ho vládnout dál.
Uprostřed malebných hor u Hydaspu, nad místem bitvy, začal Héfaistión na Alexandrův rozkaz stavět dvě nová města: Níkaiu (Vítězství) a Búkafalu, na památku bojového koně, jenž tam byl pochován.
Nearchos navrhoval Alexandrovi už před bitvou, aby vybudoval velké loďstvo a přepravil armádu po proudu Indu. Král to zprvu zamítl, ale potom k tomu dal souhlas, aby mohl plout na východ k legendární, řece Gangu přímo u hranic světa. Nearchos kromě lehkých třicetiveslic, které se daly snadno lany přetahovat z jedné řeky do druhé, postavil s pomocí Foiníčanů několik těžkých, širokých lodí s plochým dnem podle vlastních nákresů. Právě tyto lodi pak armadu zachránily.
Alexandr s dřívější houževnatostí směřoval k východu přes spoustu řek a v horské oblasti sváděl boje s Aratty, udatnými indickými kmeny, které neměly krále. Při dobytí hradiště Sangaly ztratila Alexandrova armáda tisíc dvě stě mužů. Než překročili Makedonci řeky Akesinés (Čanáb) a Hydraótés (Ráví), dobyli třicet osm opevněných městeček a osad. Vojsko dorazilo k páté řece Hyfasis (Biás). Příroda byla pořád stejná. Nekonečné řetězy hor se táhly do nesmírných dálek a nic nesvědčilo o tom, že by se blížili k nějakému předělu. Celá horní Indie zůstala za nimi, ale co leželo před nimi, nikdo nevěděl. Ani velmi zkušení kryptové, protože neznali místní jazyk, nemohli o cestách jen o něco vzdálenějších zjistit nic podstatného.
A teď jim tekla v cestě už pátá řeka, stejně prudká a studená jako ty předešlé. Za ní se tyčila zase další pohoří. Armáda se zastavila.
Poros vyprávěl svému přemožiteli o zemi Magadha za řekou Hyfasis, jejíž král měl dvěstětisícovou pěchotu, dvacetitisícovou jízdu a tři tisíce slonů. Vojevůdce Čandragupta, který odtamtud uprchl, Pórová slova potvrdil. Na jihozápad, víc napravo od země Magadhy, sídlily strašné kmeny aparadžitů (neporazitelných) s množstvím obzvlášť velkých bojových slonů. A ani potuchy o konci světa, o oceánu! Makedonským vojákům bylo najednou jasné, že další cesta je marná. Zemi, jejíž obyvatelé se umějí udatně bít, není možné dobýt náhlým přepadem. Indie je tak rozlehlá, že celé Alexandrovo vojsko se v ní rozplyne a složí své kosti v těchto nekonečných horách. Válečná kořist už unavené vojsko nelákala. Jejich neomylný a neporazitelný vůdce zašel ve své touze po velkém oceánu příliš daleko a na Hydaspu ho div neopustilo štěstí. Tam zachránila armádu sebeobětavost falangy a štítonošů. Tentokrát ji ještě zachránila! Ale před nimi jsou mnohem sveřepější nepřátelé. Vojsko už ztratilo dřívější elán. Makedonci byli podlomeni nekonečnou válkou. Vojsko odmítlo uposlechnout a trvalo na svém: cesta dál je nesmyslná, je třeba se vrátit domů, dokud jsou ještě s to překonat vzdálenosti, které ušli.
Alexandr zuřil. Tvrdil, že konec tažení je na dosah. Úplně blízko je Ganges a za ním oceán, všichni po něm klidně poplují domů, do Egypta nepůjdou už přes Indii.
Na poradě u Alexandra promluvil jménem armády Koinos, hrdina bitvy na Hydaspu. Řekl, že údaje, které opatřili kryptové, byly vojákům zatajeny: Ganges vůbec není blízko. Je k němu tři tisíce stadií, a za ním není oceán, ale zase jen nekonečné horské řetězy. Cožpak Alexandr nevidí, jak málo už zůstalo v jeho armádě Makedonců a Helénů, cožpak nebere v úvahu padlé, zraněné, skosené nemocemi, ale i osídlence v městech, která dal postavit? Ti, co se jakž takž drží na nohou, jsou vysíleni jako koně, na nichž se jezdilo příliš mnoho a dlouho.
Na Koinův pokyn předstoupilo před krále sedm vysokých nahých Makedonců, jen v přílbách, a ukazovali mu spousty jizev a strupů po zhojených i dosud nedoléčených zraněních. Zvolali: „Alexandře, nenuť nás jít dál proti naší vůli! Nejsme už ti, co jsme bývali; když nás donutíš, budeme jen ještě horší. Už na nás nespoléhej, nebo jsi snad oslepl?“
Velký vojevůdce ze sebe v zuřivosti trhal šat, aby těmto malověrným ukázal vlastní jizvy a zranění, kterých měl víc než kterýkoli z nich, ale rychle se vzpamatoval, odešel do svého stanu a odmítal jídlo. Konečně vzkázal vojákům, že se podřídí vůli bohů.
Už dávno se armáda nedívala s takovým vzrušením na Aristandra, starého věštce, sotva zmáhajícího útrapy tažení, jako když to ráno na břehu řeky Hyfasis připravoval věštbu a rozřízl obětní ovci. Aristandros ani nemusel oznamovat strašlivou předpověď. Ptolemaios, Seleukos, Koinos a všichni kolem stojící důstojníci sami spatřili jasné znamení neúspěchu a zkázy. V žádném případě nebylo možné překročit řeku! Alexandr dal rozkaz k pochodu nazpět a bouřlivé nadšení vojáků svědčilo jen o tom, že jejich trpělivost byla u konce. Rozkázal, aby na břeku řeky Hyfasis bylo vztyčeno dvanáct kamenných sloupů, které měly označovat konečné místo jeho indického tažení. Armáda se vrátila do Níkaie, zatopené věčnými dešti, kde se budovala flotila. Ihned po vstupu do Níkaie zemřel Koinos vysílením.
Odtud plulo pak Alexandrovo vojsko po proudu řeky. Většina lehkých veslic se roztříštila v peřejích a vodopádech. Široké Nearchovy lodi překonaly vzdutý Hydaspés a proudy Indu mnohem lépe. Nearchos navrhl, aby se zastavili a postavili víc takových lodí. Alexandr to odmítl. Když se mu nesplnil sen o dosažení Východního oceánu, spěchal do své říše kterou na tak dlouho opustil.
Jízda postupovala po obou březích Indu. Na jednom břehu táhl oddíl pod velením Héfaistióna, na druhém Kratera, dvou vysokých Alexandrových důstojníků, kteří se věčně přeli. Pěchota spolu s Alexandrem a Ptolemaiem plula na lodích. Čas od času docházelo k bitkám s udatnými kmeny, zuřivě hájícími svá území před Makedonci. Do Alexandra vstoupil zlý démon. Začaly zbytečné masakry, neboť Makedonci nebrali nikoho do zajetí, už nepotřebovali žádné otroky: neměli je čím živit a vůbec už je nemohli dopravit na trh.
V zemi Mallů, na okraji velké pouště Tar, jejíž obyvatelé byli ještě udatnější než ostatní, se makedonské vojsko nadlouho zdrželo u dobře vybudované a neohroženě se bránící pevnosti.
Alexandr rozběsněný odporem se vrhl na hradby sám. Sotva dosáhl vrcholu, žebřík se zlomil. Nezbylo mu než v dešti střel seskočit do pevnosti. Byli s ním jenom dva vojáci: Peukestás, který před ním v bitvách nosil černý Achilleův štít z Tróje, a Leonnatos. Za svůj život vděčil Alexandr především Peukestovi. Šíp mu pronikl plícemi a on upadl do bezvědomí. Klesl i zraněný Peukestás, a Leonnatos rovněž krvácející, zakryl oba posvátným štítem trójského hrdiny, a jsa mohutný jako Hérakles odrážel nepřátele, dokud do pevnosti nepronikli zuřivostí nepříčetní Makedonci. V několika minutách vyvraždili obránce pevnosti do jednoho. Krále s šípem v prsou odnesli na loď, na níž byl jeho stan
„Počkej!“ přerušila Hésionu Tháis. „Kde byl Ptolemaios a proč je Sótér (Spasitel) on a ne Punkestás nebo Leonnatos?“
„Nevím. Ani Deinomachos to nevěděl. Ptolemaios asi dokázal probít k Alexandrovi s dost velkou posilou, a tak všechny zachránit. Vojáci říkají Spasitel právě jemu a nikomu jinému, a ti to vědí nejlíp!“
„A co bylo dál?“
„Když Alexandra přinesli na loď, nikdo se nesměl šípu trčícího z prsou dotknout, mysleli, že král umírá. Nejzkušenější důstojník Perdikkás nařídil, aby ho otočili na bok, a silnými prsty zlomil hrot proniknuvší tělem a pak dřevec vytáhl. Potom králi pevně převázal hrudník, položil ho na bok a nařídil, aby mu dávali hodně vody s vínem, do něhož byl přidán výtažek řebříčku. Než se dostavili lékaři, krvácení ustalo. Alexandr přišel k sobě křikem a voláním vojáků. Armáda se dožadovala, aby ho mohla spatřit živého nebo mrtvého. Král nařídil, aby ho přenesli na břeh pod přístřešek, kde mohli vojáci procházet kolem a vidět ho.
Když loď přistála na příhodném místě, kde vybudovali dlouhodobý tábor, dál od dýmajících zřícenin pevnosti plných mrtvol, Alexandr bledý jak stěna nadlidskou silou vůle vsedl přes protesty přátel na koně a dokázal projet jásajícími davy vojáků až do svého stanu. Toto vypětí ho zcela vyčerpalo. Ležel mnoho dní, nesmírně trpěl bolestmi v prostřelených plicích a ke všemu zlhostejněl.
V té době si Nearchos vyhledal vojáky, kteří se alespoň trochu vyznali ve stavění lodí — a ukázalo se, že mezi Makedonci a přímořskými obyvateli je jich tisíce — a urychleně budoval flotilu.
K makedonskému táboru se ze všech stran táhli nejenom dobrodruzi, obchodníci a ženy, ale i vědci, filozofové, umělci a herci. Začal nový rok, první rok sto čtrnácté olympiády. Armáda pomalu plula po Indu. Alexandr svou nadlidskou životní energií překonal i toto zranění, které by bylo pro většinu lidí smrtelné. Ještě nemocný rozmlouval dlouho s indickými filozofy. Heléni jim říkali gymnosofisté — nazí mudrci, protože chodili skoro bez šatů, čímž zdůrazňovali, jak pohrdají marnivostí. Alexandr zažil bolestné zklamání, když se dozvěděl, že marně překračoval jednu řeku za druhou a vyčerpal tak trpělivost své armády. Zjistil totiž, že Hydaspés se slévá s Akesínem a Hydraótem a ještě níž že do něho vtéká Hyfasis, a konečně takto splynuvší řeky že se vlévají do levého přítoku Indu Laradzu (Satladž), čtyři tisíce stadií pod přepravou přes Indus kterou vybudoval Héfaistión. Kdyby se nebyl tak úporně probíjel k východu po předhůří obrovitých hřbetů, ale zamířil k jihu, byla by se před jeho armádou po překročení Indu otevřela celá obrovská indická rovina. Jenže teď všechno skončilo. Alexandr už netoužil táhnout nikam, jen do Persie a k moři na západě. Na Indu u Laradzu založil další Alexandreiu — Ópianu. Říkalo se, že král tajně navštívil neslýchané starý chrám v zbořeninách obrovského města, tisíce stadií pod soutokem Indu a Laradzu. Kněží tohoto chrámu prozradili prý Alexandrovi tajemství, které nikdo neznal. Od té doby nemluvil už o Indii s nikým, dokonce ani s nejbližšími přáteli. Tyto řeči se rozšířily rychlostí větru mezi vojáky, kteří byli informováni o všem mnohem líp, než by si byli přáli důstojníci.
Makedonci poznávali při plavbě po Indu zemi, jejíž rozlohu viděli teď na vlastní oči. Dobře že zabránili Alexandrovi v jeho nesmyslné touze vrhnout se střemhlav do nitra Indie. Teď si opožděně vzpomínali na Ktésia, helénského lékaře u Artaxerxova dvora, který popsal Indii jako nesmírně rozlehlou zemi. Také jeden Ind, gymnosofista Kalanos, když se připojil k Alexandrovu vojsku, varoval krále před nebezpečnými místy a zrazoval důstojníky před zbytečnými útoky na blízká města.“
Hésiona se odmlčela, aby se nadechla. Lýsippos jí nalil víno, silně rozředěné pramenitou vodou. Tháis se hluboce zamyslila, jako by pořád ještě byla tam. v Indii, a pojednou se zeptala: „A kde byla Róxana?“
„Po celý čas byla s Alexandrem, měla vlastní stan a plavila se na jiné lodi. A na pevnině jezdila na slonovi, jak se patří na velekrálovnu.“
„A jak se jezdí na slonech?“
„Nevím. Až přijedeme do Babylónu, vyptáme se.“
„Pokračuj, prosím tě!“
„V skiroforiónu doplul Alexandr k ústí Indu, jež ie podobné nilské deltě, šest tisíc stadií pod místem, kde se do něho vlévají jeho přítoky. Tady se nejenom Makedonci, ale i zkušení námořníci vyděsili, když spatřili obrovské vlny, které se valily proti proudu řeky a zdvíhaly její hladinu o dvacet třicet loktů. Když došli až k oceánu, poznali, čím to je. Příliv tu byl totiž tak mohutný, že ve Vnitřním moři bylo něco takového nepředstavitelné. Ve vzdálenosti asi pět set stadií od oceánu, nad deltou řeky, začal Héfaistión budovat přístav v Pattale. V té době, v měsíci hekatombaiónu, vyplul Alexandr s Nearchem daleko na oceán, asi pět set stadií od břehů, a tam přinesl oběť Poseidonovi — vhodil do vln zlatou číši.
Za měsíc vyrazil na západ podél mořského břehu přes gedrósijskou a karmánskou poušť. Šel nalehko s pěchotou a částí jízdy, kdežto Kratera s celým vozatajstvem a rodinami, kořistí, slony a dobytkem vyslal po poměrně snadné cestě přes Arachósii a Drangiánu, kde byl dostatek píce pro dobytek i vody. S Kráterem zůstal i Seleukos, který si po bitvě na Hydaspu tak oblíbil slony, že je sháněl stejně vášnivě jako Ptolemaios skvosty…“ Hésiona se zarazila a podívala se na Tháidu.
„Jen to dořekni a ženy,“ klidně na to Tháis.
Thébanka si poprvé plně uvědomila, jak jsou její přítelkyni lhostejná Ptolemaiova milostná dobrodružství.
Krateros založil na řece Arachótos další Alexandři a pomalu směřoval k místu dohodnutého setkání v Karmánii na řece Amanis, která se vlévá do hlubokého mořského Harmozejského zálivu.
Alexandr táhl i s vozatajstvem, aby mohl na mořském břehu vybudovat několik skladů potravin pro Nearcha. Kréťan vyrazil z Pattaly s veškerým loďstvem o dva měsíce později, v maimaktériónu, když začaly vanout severní větry. Zpočátku chtěl Alexandr velení flotily svěřit Onésikritovi. Nearchos byl proti a namítal, že jeho zástupce je lehkomyslný a jeho prolhanost že je všeobecně známá. Alexandrovi nezbylo než uznat mořeplavcovy důvody. Protože pro něj bylo nejdůležitější prozkoumat pobřežní čáru a mořskou cestu spojující Indii s Persií, rozhodl se vést oddíl po pobřežních pouštích sám. Tažení se stalo málem nejtěžší zkouškou, jakou kdy makedonská armáda musela podstoupit. Na počátku se k vojsku přidalo mnoho nevojáků: obchodníků, řemeslníků, a žen — všichni zahynuli hlady a žízní a velká část jich utonula.
„Ano, utonula,“ opakovala Hésiona, když zpozorovala údiv svých posluchačů, „vojsko se totiž utábořilo v suchém údolí mezi pahorky a tu se kdesi v horách spustil liják, a tak obrovský příval vod v jediném okamžiku zaplavil nic netušící lidi. Vojáci, zvyklí na nenadálé útoky, se zachránili na horských svazích, ale všichni ostatní zahynuli.
Šedý písek a kameny gedrósijských pouští sálaly i v noci žárem, silně prosyceným vůní myrhovníku. Jako by se z tisíců kadidel linul kouř vzácného arabského nardu. Velké bílé květy obalovaly všude kolem husté, neprostupné porosty nízkých, houževnatých trnitých křovin. A dál byly jen bezvodé písky. Cesta byla stále obtížnější, bylo nutné šetřit jídlem a o vodu byla opravdová nouze. Vojáci odmítli poslušnost a rozkradli část vozů s potravinami pro Nearcha. Na břehu se podařilo vybudovat pouze jediný sklad. Za vodou museli hloub do nitra země. Protože se průvodci a krypové zmýlili, musela se armáda opět vrátit k moři, určit nový směr a vyrazit přímo na sever. Tak se dostali do města Púry, ležícího právě na oné řece, kde se měly setkat tři oddíly. Odpočinuli si a pokračovali v cestě po proudu řeky do města Gulaskýry v Harmozei. Krateros se svou armádou, ženami a slony dorazil včas. Tažení Kraterova oddílu, i když bylo nesmírně dlouhé, dopadlo nadobyčej zdařile. Nepřišel o žádné lidi ani dobytek, ani se nijak podstatně nezdržel. Krateros byl vášnivý lovec, proto dokonce dovolil několikrát odbočit stranou hlavního pochodového proudu, neboť chtěl splnit úkol, kterým ho pověřil Alexandr, totiž najít strašného „člověkohltače“. O tomto zvířeti se zmiňuje Ktésias ve svém spise, ovšem plném nepravděpodobných báchorek, ale odvolává se přitom na četné očité svědky a na strach, který zvíře vzbuzovalo u Peršanů, takže ho nazvali „martichoras“ (hltač lidí). Nesmírná velikost, obrovitá tlama, kostěný pancíř a ocas posázený trny z něho dělaly něco mezi krokodýlem a hrochem. Krateros sám o něm slyšel vyprávět, ale stejně jako v případě chimairy v Libyjské poušti mu nikdo nemohl ukázat, kde se zvíře vyskytuje, takže je hledal marně.
Jenom o Nearchovi nebyly žádné zprávy. Alexandr na něj trpělivě čekal a nechtěl věřit, že Kréťan zahynul, a odmítl táhnout dál bez věrného přítele. Občas vysílal vozy a jezdce na průzkum k ústí řeky a k mořskému zálivu, ale nikdo o loďstvu neslyšel. Čekali už třetí měsíc, končil podzim a začal gamélión, když najednou průzkumníci přivezli na vozech pět vyzáblých otrhanců, mezi nimiž Alexandr jen obtížně poznal Nearcha a Archia. Král Kréťana objal a nevycházel z údivu, jak se sem dostal živý, když přišel o loďstvo. Teď se zase nestačil divit Nearchos. Celá flotila je přece v pořádku, z osmdesáti lodí se jich potopilo jenom pět. Kotví v ústí řeky a on chtěl urychleně najít místo setkání, aby mohl co nejdřív dopravit vyhladovělým námořníkům zásoby potravin. Alexandrově radosti nebylo konce.
Nearchos, vymytý a natřený vonnými oleji, se zlatým náhrdelníkem a věncem kráčel v čele slavnostního průvodu. Kolem něho tančily nahé a květy ovinuté krásné dívky a oslavovaly jeho vítězství nad mořem. Nebyla to maličkost! Osm tisíc stadií podél divokého pustého pobřeží, obydleného pouze ichtyofagy — pojídači ryb, kteří se živili jedině sušenými rybami, měkkýši a na slunci sušenými kraby. Poněkud líp vypadali chelyofagové — pojídači želv kteří nepožívali syrové maso. Vzácné želví krunýře házeli, kam je napadlo. Nearchos nařídil, aby jich námořníci posbírali co nejvíc. Na celé nesmírně dlouhé cestě nenarazili na město ani chrám nebo alespoň na nějakou pořádnou stavbu. Někdy objevili velikánské chatrče z kostí neznámých oblud. Námořníci je pak spatřili živé — byly to neuvěřitelně obrovité černé ryby, které vystřikovaly vzhůru svištivě bílé fontány vody. Nearchos si vedl přesný deník cesty a zaznamenával si poznatky o pobřeží a o pozorování měsíčního stínu.
Před Nearchem proplul touto cestou satrapa Dáreia I. Skylax, který ji zdárně dokončil. Kréťan mu však nevěřil, protože Skylax byl sice u Indu, ale napsal o něm, že teče na východ! Kolika obtížím a ztrátám se mohli vyhnout, kdyby byl Alexandr od začátku věděl o Perském zálivu a o tom, jaký je skutečný tok Indu! I Aristoteles se domníval, že snad Nil a Indus pramení v jedné zemi, protože v Libyi i v Indii se vyskytují sloni, kteří v jiných zemích nejsou. Nearchos považoval Skylaka za lháře a vydal se na plavbu s velkými obavami. Tentokrát však byly všechny Skylakovy údaje správné.
V polovině cesty dosáhly lodi ostrova nereid Astoly, známého z foiníckých pověstí. Odvážní Foiníčané se nikdy k začarovanému místu raději nepřiblížili. Z helénské posádky Nearchovy lodi naopak všichni námořníci chtěli na ostrov vystoupit a krásné mořské víly si prohlédnout. Kréťan rozkázal zakotvit opodál a sám se v člunu vypravil na schůzku s rusalkami. K velkému zklamání Nearcha, Archia, Deinomacha a všech ostatních námořníků byl ostrov pustý a naprosto liduprázdný. Dvě polorozpadlé chatrče z kostí a úlomky želvích krunýřů svědčily o tom, že na ostrově nějaký čas žili chelyofagové, pojídači želv, a tak se rozplynula další pohádka dalekých moří.
Později se Onésikritos zapřísahal, že ve skutečnosti byl ostrov obydlen nereidami, ale že bohové lidem odvrátili zrak od posvátné země a zahnali flotilu úplně na jiné místo. Klidný, skeptický Nearchos se jenom smál do svého divoce rostoucího plnovousu a poslouchal krásné výmysly. Onésikritos sehrál při jejich plavbě málem osudovou roli. Když zahlédli ostrý výběžek Arábie, trval na tom, aby u tohoto mysu přistáli. Nearchos nařídil zamířit opačným směrem a vplout do Harmezejského zálivu.
Z tohoto zálivu a ústí Amanisu zamýšlel Nearchos vést flotilu do ústí Eufratu a do Babylónu a cestou prozkoumat protilehlý břeh, buď ostrov či výběžek Arábie, velmi podobný karmánským břehům právě u zálivu. Alexandr chtěl proplout kolem Arábie a najít cestu do Etiopie. Souhlasil s Nearchem, že k tomu je zapotřebí jiné flotily, sestávající z velkých lodí, schopných vézt zásoby vody a potravin a zvláště dříví na opravy. Cestou z Indie jim dělalo největší starosti to, že nebylo vhodné dříví na opravy poškozených lodí. Sláva bohům, počasí bylo v tomto měsíci, když už zapadly Plejády, klidné. Kdyby byli pluli v měsíci bouří, byli by bývali ztratili mnohem víc lod
Alexandrovo vojsko se znovu rozdělilo na tři části. Héfaistión vedl armádu, vozatajstvo a slony podél břehu na Pasargady a Súsu, Alexandr s jízdou tam spěchal přes Persepolis. Teď už jsou ovšem všichni v Súse. Můj Nearchos nás na cestě do Babylónu nemůže minout. Chtěla bych ho uvítat tady, a proto nespěchám!“ zakončila své dlouhé vyprávění Hésiona.
Naděje Thébanky se nesplnily. Připluli do Babylónu mnohem dřív než Nearchos a půl měsíce bydlili u Hésiony. Město bylo vzrušeno zprávami o tom, že Alexandr se vrací, a byly tu davy přivandrovalců. Přicházeli ze všech stran světa. Tháis viděla poprvé urostlé Libyjce s temně měděnou pletí. Vedle těchto cizinců, i když byla měďnatě snědá, vypadala úplně světlá. Neobvyklou podívanou poskytovali Etruskové z italských břehů, mohutní, rozložití, střední postavy a s ostrým profilem egyptského typu. Lýsippos četl v historických Tímaiových a Theopompových spisech a slyšel vyprávět cestovatele, že prý etruské ženy se i ve srovnání se spartskými ženami těší neobyčejné svobodě. Jsou pohádkově krásné, pečují nesmírně o své tělo a často chodí nahé. Při hostinách sedí na stejně čestném místě jako jejich manželé a ostatní muži a chovají se neslýchaně volně. A dokonce je u nich ve zvyku, že se muži často navzájem o jejich přízeň dělí.
„Mají-li Etruskové takový zvyk, pak u nich nejsou hetéry a já bych tam neměla žádný úspěch,“ položertem řekla Tháis.
„Skutečně u nich nejsou hetéry!“ s údivem potvrdil Lýsippos a po chvilce uvažování dodal: „U nich jsou všechny ženy hetéry, přesněji, jsou takové, jaké byly i naše ženy za dávných časů. Hetéry byly zbytečné, protože ženy byly svým mužům skutečnými přítelkyněmi.“
„Tvoji rodáci by s tebou asi sotva souhlasili!“ zasmála se Athéňanka. „Ale mě teď víc zajímají sloni než Etruskové. Včera dorazila karavana padesáti těchto zvířat. Ale slonovi by se vlastně nemělo říkat zvíře, je něco úplně jiného!“
„Opravdu!“ souhlasil s ní Lýsippos.
„Tebe budou poslouchat, umíš rozkazovat, učiteli!“
Milý Athéňančin tón byl sochaři podezřelý.
„Copak ode mě chceš?“ zeptal se.
„Nikdy jsem na slonovi nejela. Jak se to dělá? Na takový kolos se přece nedá sednout!“
„Na bojových slonech se jezdí v sedle, které vypadá jako domeček. Při obyčejné jízdě taky, jenomže jsou domečky posazeny níž a mají velké boční výřezy. Díval jsem se na to zdálky. Ani já ještě na slonovi nejel.“
Tháis vyskočila a objala velkého umělce kolem krku.
„Pojeďme! Vezmeme s sebou Hésionu a Eridu. Ať nás povozí jeden dva parasangy.“
Lýsippos souhlasil. Vybrali si největšího slona s dlouhými kly a nepřívětivýma očima, s žlutými třásněmi na čele a kolem stříšky nad pestře zdobeným domečkovým sedlem. Tháis si s nadšením sedla s Eridou na příčnou lavičku proti Lýsippovi. Hésiona zůstala doma a rezolutně jízdu na slonovi odmítla. Vodič přiměl obra vstát a slon čile vykročil po cestě. Tlustá kůže se mu na žebrech podivně krabatila, domek se nakláněl, houpal a kymácel. Tháis i Eris se dokázaly přizpůsobit rytmu slonovy chůze, ale Lýsippos se na lavičce sotva držel, otíral si pot a proklínal příliš dlouhou jízdu. Neměli tušení, jak je jízda na slonovi nepohodlná. Velký sochař ji sice statečně snesl, jak se patřilo na Heléna, ale byl náramně rád, když ze slona slezl, hekal a dlouho se protahoval.
„Nezávidím Róxaně!“ řekla Tháis a skočila na zem rovnou z domečku.
Hésiona už je vyhlížela.
„Mám pro vás úžasné novinky!“ zakřičela hned od prahu jako pravá Athéňanka. „Harpalos ukradl obrovskou spoustu zlata z královy pokladnice a utekl!“
Harpalos byl Alexandrův zplnomocněný strážce pokladu v Ekbataně a nedávno přijel do Babylónu, aby vladaře uvítal.
„Kam utekl a proč?“ zvolal Lýsippos.
„Do Helady, ke Kassandrovi, s oddílem helénských žoldnéřů, které jejich kamarádi zanechali v Babylónu.“
„A co Alexandr?“ zeptala se Tháis.
„Ten o tom ještě asi neví. A další novinka! Alexandr si v Súse vzal do hlavy, že se ožení a své důstojníky že taky všechny požení s Asiatkami. On sám si vzal starší Dáreiovu dceru, která se jmenuje jako její matka Stateira; Krateros se stal Alexandrovým příbuzným, protože si vzal Róxaninu sestru; Héfaistión se oženil s Drypetidou, Dáreiovou dcerou, pestrou své předešlé ženy; Seleukos si vzal Apameu, ceru zabitého satrapy Spitamena, a Ptolemaios Siritu, které se říká Athakameia, je to perská princezna z Dáreiova příbuzenstva. Nearchovi byla určena za nevěstu dcera Barsiny Damašské a Mentora, jenže on je pořád ještě na moři, nebude slavnosti přítomen, a pokud svého Kréťana znám, ten se tomu sňatku vyhne. Osmdesát důstojníků a hetairů se ožení s dívkami z urozených rodů a deset tisíc makedonských vojáků uzavře zákonité manželství se svými milostnicemi: Peršankami, Baktrijkami a Sogdijkami. Bude se konat slavnost, která si nezadá s hodokvasem Titánů a při které bude účinkovat tři tisíce herců, hudebníků a tanečnic.“
„Alexandr chce spojit pevněji Makedonii, Heladu a Asii,“ zamyšleně prohlásil Lýsippos, „ale je nutné to takhle hnát? Nakvap se všichni požení a potom manželky vyženou! Král moc spěchá. V Babylóně ho i čeká tisíce a tisíce nevyřešených záležitostí.“
„Musím už jet domů, do Ekbatany. Synovi se už jistě stýská,“ ozvala se najednou Tháis. „Jestli to stačím, odjedu pozítří. Tady začnou brzy velká vedra.“
„A nezajedeš ani do Súsy?“ zeptala se jí Hésiona.
„Ne, přímá cesta přes Garmaly a Posvátné Ohně je kratší a příjemnější. Ty tu asi zůstaneš a počkáš na Nearcha, ostatně zbytečně se ptám, a co učitel?“
„Počkám na Alexandra tady, i když první čas bude mít jistě jiné starosti než mě a mé umění,“ odpověděl Lýsippos.
Několik hodin před odjezdem našel Tháidu prostřednictvím Hésiony a velitele města jízdní kurýr. Přivezl jí dobře zapečetěný dopis od Ptolemaia, který ji prosil, aby se na něj nehněvala za to, že se musel oženit s perskou dívkou, a ujišťoval ji, že Alexandr je všechny přinutil naspěch se oženit a že to udělal jen kvůli němu. Se svou obvyklou přesvědčivostí mluvil o svém manželství jako o nic neznamenajícím bezvýznamném ústupku Alexandrovi a sliboval, že až se sejdou, prozradí jí tajemství, které je pro ně oba důležité. Jenom mimochodem se zmínil o nevídaně krásných drahokamech, které pro ni sehnal. Věděl dobře, jak by Athéňanka reagovala na; přímý pokus takto si ji naklonit.
Tháis vzala jehlici, připíchla dopis k desce stolu, ostrou dýkou ho rozřezala na kousky a hodila do větru.
Rozloučila se s Hésionou a Lýsippem vřele, ale krátce, neboť netušila, že je vidí naposledy. Její malý oddíl prošel Ištařinou bránou a ztratil se z dohledu na severní cestě.
V Ekbataně prožila Tháis osudný třetí rok sto čtrnácté olympiády. Pamatovala si každý jeho měsíc až do těžkých dnů thárgeliónu, v nichž podivným řízením osudu zemřel Alexandr. Také strašlivá bitva na Hydaspu, která podlomila síly makedonské armády, připadla na konec thárgeliónu, třetího roku předešlé olympiády! Možná že kdyby byl naživu starý věštec Aristandros, dokázal by ho varovat ne, vždyť Alexandr už na něj dávno nedal.
Ptolemaios dlouho do města nepřijížděl. Zpočátku se Tháis těšila se svým dorůstajícím Leontiskem, syn k matce silně přilnul, ale potom se cítila bez Lýsippa osamělá. Jednou vystoupila na vysoký hřbitov a dlouho se dívala na oslnivě bílou desku na Kleofradově hrobě. Vítr na něm rozechvíval jemný, krajkovitý stín vrhaný jalovcem. Poklekla a v horkém tichu si vzpomněla na úchvatný nápis na Anakreontově hrobě: „Toť Anakreontova deska! Teoská labuť spí pod ní a šílená vášeň jinochů horoucích též…“ Tháis začala skládat verše epitafu, který chtěla dát vyrýt do této prázdné desky, zarůstající už břečťanem, oblíbenou náhrobní rostlinou Helénů: „Zde leží Kleofradés, athénský sochař, jenž ženského těla krásu vždy spojoval s podobou věčných bohyň.“
Po novém roce, když vrcholil jižní letní žár, Přijel do Ekbatany Héfaistión a přivezl Ptolemaiův dopis, obrovskou spoustu šperků a nečekaný dar od Alexandra — zlatou sošku ženy, podobné Tháidě, oblečené jako mainada, Dionýsova družka, to znamená, že byla od hlavy až k bokům ovinuta břečťanovými šlahouny. Mistrně vytesané listy jí ležely mohutné hnízdo na hlavě a na ramenou a jednotlivé větévky jí spadaly až k pasu. Tháis byla dokonalostí sošky nadšena, ale význam daru pochopila až po setkání s králem.
Héfaistión navštěvoval Athéňanku v jejím domě a vyprávěl jí o dobrodružstvích během tažení. Tháis se zděšeně dívala na dobře jí známou tvář veselého obra a nalézala v ní stopy nesmírné únavy a podivného zpustošení. Někdy se jeho pohled zastavil na něčem neviditelném a budil dojem, že z jeho nevidoucích očí zmizel život.
Na počest blízkého Alexandrova přítele a chíliarcha byla v Ekbataně na podzim uspořádána obrovská oslava. Účinkovalo na ní málem tolik herců jako na svatební hostině v Súse.
Tháidiny zlé předtuchy se splnily. Na začátku oslav Héfaistión onemocněl a se silnou horečkou ulehl. Bylo mu stále hůře. Jakmile došla tato zpráva do Babylónu, Alexandr vzal nejlepší koně a o závod uháněl do Ekbatany i s Ptolemaiem a nejznamenitějšími lékaři. Ale přišli už pozdě. Jeden ze sloupů Alexandrovy říše, králův nejdůvěrnější přítel, optimistický obr, jenž lehce snášel neuvěřitelné útrapy tažení a bojů, zemřel sedmý den po svém onemocnění v pyanepsiónu třetího roku sto čtrnácté olympiády.
Ještě nikdy nebyl velký vojevůdce tak hluboce zarmoucen, ani poté, co zabil Černého Kleita. Pil o samotě celou noc a ve dne se radil s architektem z Athén, Stásikratem, jenž se proslavil velkolepými stavbami.
Stásikratés postavil Héfaistiónovi obrovitou pohřební hranici v podobě chrámu z cedrového a santalového dřeva, s nesmírnou spoustou myrhy a nardu. Hrdinovo tělo pohltil plamen, jenž Tháidě připomněl požár Persepole. Alexandr po sedmidenní pitce na pohřební hostině, jíž se zúčastnilo několik tisíc lidí, vyrazil do hor na severu podrobit si Kassity, horaly, kteří se nijak nebáli velekrále, před jehož pouhým jménem některá vojska zděšeně prchala.
S ním odešel i Ptolemaios, poslední z jeho blízkých přátel, když nepočítáme Nearcha, a teď i hlavní velitel říše. Přišel za Tháidou před odjezdem a dlouho s ní mluvil, rozrušen smrtí přítele a ještě opuchlý po nočním hodování, kterého se musel účastnit. Prozradil jí strašlivé tajemství, které zachovával deset let, od doby, kdy Alexandr navštívil Ammónovu věštírnu v oáze v Libyjské poušti. Ptolemaios tehdy podplatil mladé kněze talantem zlata, aby mohl vyslechnout proroctví. Orákulum Alexandrovi předpovědělo, že zemře v mladém věku, bude žít jen několik málo let přes třicítku…
„Teď je mu dvaatřicet a jestli…“ Ptolemaios se neodvážil vyslovit to strašné slovo, „pak se obrovská vybojovaná říše rozpadne, přestane existovat, protože jedině Alexandr je schopen stát v jejím čele, třebaže i on klesá pod tíhou nesmírných povinnost Ty mě neposloucháš?“
„Ale poslouchám. Jenomže teprve teď chápu, proč byl Alexandr tak netrpělivý, proč tak spěchal k hranicím světa, k břehům Východního oceánu. Znal přece věštbu a nosil ji v sobě jako otrávený nůž na nahém těle!“
„Asi máš pravdu. Ale to už teď nemá význam. Je-li Ammónova věštba správná, pak já první budu žádat rozdělení říše a vyžádám si jenom Egypt. Ten je hodně stranou a leží u Vnitřního moře, což se mi hodí. A pojedeš se mnou, aby ses stala egyptskou královnou?“
„A co když se věštba nesplní?“
„Pak půjde všechno postaru jako teď. Alexandr odpluje s Nearchem a já zůstanu v Babylóně jako jeho místodržitel a vrchní stratégos Asie. Ale tys mi neodpověděla na velmi důležitou otázku!“
„A co Sirita?“
„Přísahám při Héfaistově kladivu, ty to dobře víš a ptáš se, jen abys mě pozlobila. Peršanka zůstane v Persii, provdám ji za jednoho ze satrapů u východních hranic
Ale nenapínej mou trpělivost, mohu tě odvézt, kdy budu chtít a kam budu chtít svázanou a pod silnou stráží!“
Tháis neodpověděla, vstala a popošla k Ptolemaiovi.
„Příliš dlouho jsi bojoval v Skythii a Indii a úplně jsi zapomněl, jaká je tvá zákonná manželka. Milý generále, takové ženy, jako jsem já, se nedají získat násilím. Buď umíráme vlastní rukou, nebo zabijeme toho, kdo se takového násilí na nás dopustí. Jenže ty nejsi Helén, ale Makedonec, zdivočel jsi na taženích, kdy ses mohl zmocňovat bezbranných žen jako každé jiné kořisti, co se ti povalovala u nohou.“
Ptolemaios zrudl, vztáhl k ní ruku s prsty, které měl zahnuty jako dravec, ale rychle se vzpamatoval a ucukl s ní, jako by se spálil.
„No dobrá! Asi jsem si už příliš zvykl na bezvýhradnou poslušnost žen.“
„Dobře žes stáhl ruku zpátky, Ptolemaie. Kdybys mě byl hrubě chytil, nevím, snad by odtud Alexandrova nejvyššího velitele vynesli jako bezduchou mrtvolu.“
„Tvým černým démonem je Eris! Ji i tebe by umučili k smrti!“
„Tak Eris je už démonem a ne laskavou ochranitelkou? Nauč se sebeovládání, když nemůžeš prosadit svá přání, Ptolemaie, jinak nebudeš nikdy opravdovým králem! Pokud jde o to umučení, nejsem si tím tak jista, pokud je naživu Alexandr! Kromě toho existuje taky jed.“
Ptolemaios upadl poprvé do rozpaků. Zamručel něco o tom, že prožil dlouhou válku, nekonečné vraždění a násilí, že přivykl, aby ho každý bez odmluvy a okamžitě poslechl, a pak se znovu zeptal, jak tomu bude s Egyptem.
Tháis se obměkčila a podala mu svou ruku.
„Jestli se naučíš zase mi rozumět, pak souhlasím. Ale nesmí vedle mne být žádná druhá či třetí královna. K čemu jsem ti vůbec já, málo shovívavá a oddaná žena?“
„Stačí mi tvá absolutní čestnost. O tvé kráse, rozumu, znalostech a umění jednat s lidmi, o tvém uměleckém cítění ani nemluvím. Nenašel bych lepší královnu pro onu starobylou zemi, v níž mají lidé věky vytříbený a neomylný vkus a v níž bezpečni rozlišují podstatné od nicotného.“
„A co když ve mně najednou ožije divoká Amazonka nebo lehkomyslná nereida?“
„S tím si poradíš sama. Souhlasíš tedy?“ Tháis po krátkém rozmýšlení mlčky přikývla.
„Můžeme naši dohodu stvrdit polibkem?“
Athéňanka svolila.
Třebaže byla zima, vypravila se Alexandrova jízda do hor a zůstala tam mnohem déle, než si vyžadovalo podrobení Kassitů, kteří se rozprchli po Parthii a Hyrkánii. Nehodlal snad Alexandr znovu navštívit Moře ptáků?
Tháis měla za to, že je v tom něco jiného. Unavený vojevůdce, sklíčený ztrátou nejlepšího přítele a znechucený spoustou nenáviděných záležitostí souvisejících se správou říše, při nichž mu nebyl nic platný jeho způsob bleskového rozhodování, naopak spíš tu byl na překážku, se prostě do Babylónu vrátit nechtěl. Z Helady došly neradostné zprávy. Uprchlý strážce pokladu Harpalos a Kassandros prohlásili Alexandra za šílence, posedlého mánií velikášství. Avšak slávu velkého vojevůdce to nemohlo nijak ohrozit. V Heladě se považovalo za jeho největší čin to, že navrátil z Asie všechny sochy, které někdejší dobyvatelé vyvezli. Uctívali ho jako soudobého Héraklea. Zrádce Harpalos skončil špatně: byl popraven.
Architekt Stásikratés vyprávěl v Heladě jinou zajímavost. Navrhl Alexandrovi, že vytvoří obrobením hory Athos v Chalkidice jeho sochu šedesát loktů vysokou. Alexandr se mu vysmál a řekl, že obrovité egyptské pyramidy neříkají vůbec nic o vládcích, kteří je dali postavit. Velký rozměr sám o sobě neznamená velkou slávu.
Ještě větší dojem udělal na Heladu návrat makedonských veteránů pod Kráterovým velením. Alexandr je propustil s poctami a značnou odměnou. Falanx a agriánská jízda byly rozpuštěny. Do vlasti se vrátili i helénští žoldnéři, ponechaní ve vybudovaných pevnostech a Alexandriích.
Héfaistiónův prach byl dočasně uložen v mauzoleu z bělostného vápence na vrchu u Ekbatany, z něhož byl výhled na východní rovinu, porostlou stříbřitou trávou. Tháis sem s Eridou ráda zajížděla. Vzpomněla si, jak krátce před svým onemocněním jí Héfaistión vyprávěl o překvapujícím hrdinství indického mudrce, gymnosofisty Kalana. Kalanos se dostavil před Alexandra a oznámil mu, že chce opustit tuto zemi. Král mu zpočátku neporozuměl a slíbil, že mu poskytne silný doprovod. Stařec mu vysvětlil, že se cítí špatně a nechce už žít, protože je daleko od vlasti a nemůže se do ní vrátit. Na Indovu prosbu vystavěli vojáci velkou hranici. Alexandr myslel, že půjde o nějakou obětinu, a daroval Kalanovi koně s postroji a pět zlatých číší. Mudrc odevzdal dary vojákům, kteří stavěli hranici, a lehl si nahoře. Pak nařídil, aby ji zapálili ze všech stran, V kouři a plamenech ležel naprosto klidně. Alexandr udivený takovou statečností dal troubit na všechny trouby a rozkázal, aby i sloni vzdali gymnosofistovi svým řevem královskou poctu. Vojáci se s Kalanovou smrtí nemohli dlouho smířit, tvrdili, že chránil armádu na pochodu. Héfaistión považoval Indovu smrt za velké hrdinství, vskutku hodné následování. Byl by v sobě chtěl najít stejnou zmužilost a zřejmě o tom mluvil s Alexandrem. Obrovská hranice byla posmrtnou královou odpovědí na přítelova slova. Pustý vrch, na němž se před měsícem kvapem pracovalo, byl už uklizen a vyčištěn, kolem mauzolea byly vysázeny keře a květiny. Tháidě se tu dobře přemýšlelo o tom, co ji čeká. Ptolemaios zatím pro syna nic nezařídil, ale zapřísahal se, že mu vyhledá nejlepší učitele tělocviku a vojenské výchovy hned, jak se vrátí do Babylónu s Alexandrem, jehož teď nemohl nechat samotného.
Jednoho dne v elaféboliónu, v němž bývá obzvlášť nádherné počasí, když přijela Tháis k hrobu, spatřila z pahorku, jak se blíží velký vojenský oddíl. Zastavil se asi pět stadií od mauzolea. Dva vojáci vyrazili vpřed a pomalu jeli k návrší, vysocí, v svítících přilbách, na grošovaném vraníku a sedáku. Tháidě se vzrušením rozbušilo srdce. Poznala Alexandra a Ptolemaia. Král si na památku svého Búkefala vybíral teď jenom vraníky. Šest perských jinochů z jejího doprovodu, který jí opatřil Ptolemaios, na poplach povyskákalo a vyběhlo ze stínu osamoceného jilmu, kde čekali na svou svěřenkyni. Tháis je upokojila. Vojáci nasedli na koně, ale seřadili se opodál a v úctě sklonili hlavy.
Král se s údivem díval na Athéňanku a Eridu v stejných světlešedých exómidách, neboť vypadaly jako dvě sochy z korintského a egyptského bronzu, stojící na bílých stupních dočasného mauzolea. V běhu seskočil z koně, rychle běžel k Tháidě a vztahoval k ní obě ruce.
„Jsem rád, že tě tu potkávám, jak uctíváš památku mého přítele,“ řekl Alexandr. Usmíval se, ale oči se dívaly smutně. „Rád bych si s tebou promluvil, než se vrátím do Babylónu.“
„Kdykoli budeš chtít, králi! Třebas hned!“
„Ne, čeká mě velká spousta lidí a touží si po skončení výpravy odpočinout. Vzkážu ti, kdy se tady setkáme. Dovolíš, Ptolemaie? Vždyť tvá žena je mou přítelkyní!“
„Ta se na dovolení neptá,“ rozesmál se Ptolemaios, „proč by ses ptal ty, všemocný králi?“
„Král musí dodržovat zvyky víc než jeho poslední poddaný,“ vážně odvětil Alexandr, „jak jinak vzbudit v lidech úctu k zákonu a smysl pro odpovědnost?“
Ptolemaios pod osmahlou pletí trochu zčervenal. Měl pověst moudrého státníka a mrzelo ho, když se dopustil sebenepatrnějšího prohřešku.
Za čtyři dny přijel kurýr na koni a vyřizoval, že Alexandr čeká Tháidu u Héfaistiónova hrobu. Athéňanka se točila před zrcadlem a oblékala si pro jízdu na koni šeříkovou exómidu nad kolena a brala si náušnice z Nebeské říše, které jí daroval cestovatel s žlutou pletí. Chvilku se rozmýšlela a pak si dala kolem krku náhrdelník z drápů černého noha, památku na chrám Eridu.
Jenom kategorický Tháidin zákaz přinutil Eridu, aby zůstala „doma“, to jest aby s ní nešla za městské hradby. Dvanáctiletý Boanérges dusal po stepi pravidelným drobným cvalem stejně rychle jako dříve.
Alexandr seděl na hořením stupni mauzolea bez pancíře, přílby a zbraně, jenom v bronzových nánožnících, nerad je sundával, asi proto, že mu zakrývaly strašné jizvy na nohou.
Přidržel mimochodníka za uzdu, popadl Tháidu, která z něho seskočila, a něžně ji vyhodil do vzduchu. Rozumný kůň odešel bez rozkazu stranou a skryl se ve stínu jilmu. Alexandr si Athéňanku zkoumavě prohlédl jako po dlouhém odloučení, dotkl se náhrdelníku z drápů a se zájmem si sáhl na zvonící broušené náušnice. Tháis mu vysvětlila význam nohova drápu, znamení Ochránkyně cest, a pověděla mu, jak k němu přišla.
Alexandr naslouchal a očima jezdil po její postavě, zřetelně se proti světlu rýsující pod exomidou.
„Ty pořád ještě nosíš řetízek?“ zeptal se, když si všiml lesku zlata, „a je na něm,ksí’?“
„Jiný už nosit nebudu!“ tiše odvětila Tháis. „Chtěla jsem ti poděkovat, králi! Za dům v Novém Městě, u brány Lugalgiry.“
„Někdy se tam utíkám,“ nevesele se usmál král, „ale ne nadlouho.“
„Proč?“
„Povinnosti mi to nedovolí, a potom…“ Alexandr pojednou zanechal pomalého způsobu hovoru, na jaký si teď zvykl.
„Někdy bych se zase rád vrhl do Erótových plamenů,“ pronesl prudce, „a zase se cítil mladý. V tobě jsem našel božskou vášeň, kterou mám v duši i já a která je jako podzemní oheň. Tys prorazila kamenný příkrov a uvolnilas mu cestu. Který muž by před touto silou obstál?“
„Abych ji v sobě roznítila, potřebuju protisílu, tak jako potřebuje salamandra oheň!“ odpověděla Tháis. „A ta protisíla neexistuje, neexistuje pro mě nikdo, jenom ty.“
„Ano, když jsi mě potkala v Memfidě, ne uprostřed Eufratu, byl jsem tou protisilou já. Ale teď už dávno nejsem takový,“ dodal Alexandr sklesle.
Tháis se dívala do královy sličné tváře a nacházela v ní dosud neznámé rysy únavy, pohrdání a krutosti, které k němu dříve nepatřily, býval to snílek a voják nejstatečnější ze statečných. A takoví lidé nikdy nebývají ani pohrdaví, ani krutí. Jeho nízké čelo se zdálo šikmé, jak mu silně vystupovalo nad obočí. Ostré rýhy kolem úst daly ještě víc vystoupit rovnému velkému nosu, kypré rty nad pevnou kulatou bradou se mu už trochu protáhly. Někdejší jemně oválné tváře brázdily hluboké kolmé vrásky. Pleť měl jako dříve hladkou, což svědčilo o tom, že velekrál je ještě zcela mladý. Ve Spartě by byl teprve před půltřetim rokem dosáhl věku dospělého muže.
„Jsi hodně unaven, můj králi?“ zeptala se Tháis a vložila do otázky všechnu něhu, jíž byla schopna, jako by velký dobyvatel a vladař byl chlapcem jen o něco větším než Leontiskos.
Alexandr sklonil hlavu a mlčky přitakal.
„Ještě tak vášnivě toužíš dojít k hranicím oikumény?“ zašeptala Athéňanka. „Možná že ses nevydal správným směrem?“
„Jiný neexistuje. Asií nemůžeš projít beze srážek s ozbrojenými oddíly, ba dokonce s celými armádami, ať jdeš směrem na východ, jih či sever. Zabijí tě nebo tě vezmou do zajetí, i kdyby s tebou šlo pět set nebo třebas pět tisíc či pouhých pět mužů, to je jedno. Jenom obrovská vojenská moc může prorazit hradbu nepřátel, kteří nechápou mé cíle, mluví jiným jazykem a věří v jiné bohy. Sama víš, že jsem musel vyvrátit nesmírné říše a zničit nesčetné protivníky. Ale neuplynuly ani dva roky a v Indii už mi Čandragupta odňal část dobytých území a vyhnal mé satrapy! Ne, po pevnině jsem nemohl hranic oikumény dosáhnout. Teď se o to pokusím po moři.“
„Možná kdybys cestoval sám jako ten muž s žlutou pletí z východu, že bys došel dál?“
„Možná. Ale na takové cestě čeká člověka spousta náhod a to ohrožuje její zdar. A taky je k tomu zapotřebí hodně času. Cesta pěšky je pomalá. Ne, měl jsem pravdu, když jsem zvolil cestu násilí. Jenže údaje o rozměrech oikumény, ke kterým došli největší helénští vědci, jsou nesprávné. Oikuména je mnohem větší, ale to je jejich chyba, ne moje!“
„A to půjdeš do těch neznámých dálek znovu?“
„Mě neunavila cesta na východ, ale starosti o mou veleříši. Zavalilo mě to jako velká voda.“
„Cožpak nemůžeš své starosti rozdělit a vložit jich část na své věrné spolupracovníky?“ naléhala na něj Tháis.
„Zpočátku se mi zdálo, že mám kolem sebe ty nejschopnější a že jsme společně ostřím kopí, které zničí všechno na celém světě. Desítky tisíc mých vojáků se poprvé vyrovnaly bojovností Spartě. To je zásluha mého otce Filipa! Dokázal shromáždit a vycvičit vojsko tak, že se každý voják mohl statečností a vytrvalostí měřit s lakedaimonským. S těmito elitními pětatřiceti tisíci vojáky jsem vyrazil a rozdrtil armády, které byly daleko početnější než má, ale ne tak kvalitní. Všechno šlo dobře, dokud jsme všichni měli jediný cíl a před sebou krutého nepřítele a dokud nás nezatěžovala obrovská válečná kořist. Semknutost se opotřebovává jako fyzická síla. Lstivost lidí kolem, houfy prodejných žen a obchodníků, kněží a filozofů, příbuzných a domnělých přátel rozežírají bezelstnost a nezištnost jako rez železo.
Už je málo těch lidí, tvrdších než orlí spár, kteří si za těch deset let války a panování v dobytých zemích zachovali dost energie — malá hrstka na celou říši. A ztrácím jednoho po druhém, jako jsem ztratil skvělého hrdinu Héfaistióna. S těmi ostatními jsem se začal svářet, někdy spravedlivě — nerozuměli mi, někdy nespravedlivě — to jsem zase nerozuměl já jim. Ale nejstrašnější je, že čím dál tím víc se rozcházely naše cíle! Už jsem nemohl snít o homonoie, rovnosti mezi národy, když nebyla ani mezi mými nejbližšími přáteli a spolubojovníky. Nejzhoubnější pro lidská srdce je idiotská nadřazenost rodu, kmene a víry. S tím si poradit nedovedu. Mé asijské výpravy tedy dopadly nakonec tak, že já, vládce poloviny světa, skládám ruce v klín, neboť se cítím jako poutník na začátku cesty. Máš pravdu, byl bych šťastnější, kdybych se toulal jako volný tulák v žebráckém oděvu a spoléhal na milost bohů a každého ozbrojence, kterého potkám!“
Tháis k sobě přivinula Makedoncovu lví hlavu, mateřsky něžně ji hladila a naslouchala vzrušenému dechu, v němž zněl sípot z prostřelené hrudi. Po silných rukou, kdysi božsky klidných, probíhala nervózní křeč. Alexandr povstal a jako vždy nečekaně se zeptal:
„Chceš se stát mou královnou?“
Tháis se zachvěla.
„Jednou z žen krále králů? Ne!“
„Ty chceš být první mezi ostatními, nebo jediná,“ ušklíbl se Makedonec.
„Ty mi nerozumíš, králi,“ klidně mu odvětila Tháis, „a neporozumíš mi, dokud spolu nebudeme trvale. Já sama nepotřebuju mít nějaké výsadní postavení ani mi nejde o to, vyhnat své soupeřky. Já bych jen chtěla, abych tě směla ochraňovat — a někdy třebas i proti tvému okamžitému přání nebo proti vůli tvých přátel a spolubojovníků. Jinak by ses na mě nemohl spolehnout ani v těžké hodině zrady či nemoci.“
„Takže chceš?“
„Nic nechci, jenom ti to vysvětluju. Už je pozdě! Takhle jsme spolu měli mluvit mnohem dřív.“
„Jsem ještě mladý, pro mě není na nic pozdě!“
„Tobě, vládci nad lidmi, nemusím přece říkat, že skutečnou královnu nedělá jenom noční lože a že taky není jenom pro ně. V tom musí být oba zajedno, ale tak, aby to viděli a cítili všichni kolem. Abych se mohla stát královnou, bylo by k tomu zapotřebí mnoha let, a v tvých možnostech, jak vidím, není ani rok.“
„Ano, odpluju s Nearchem hledat cestu do Etiopie. Devadesát lodí už je postaveno a ještě se stavějí další v loděnicích v Babylóně a v Alexandrii Eufratské.“
„A vezmeš mě s sebou na moře? Ne jako královnu, ale jako spolucestující?“
Alexandr chvíli mlčel a pak zachmuřeně pravil: „Ne. Osud bojových cest je nejistý a strádání na bouřlivých březích bezvodých pouští jsou strašlivá. A tys mi příliš drahá! Čekej mě v Babylóně!“
„Jako Ptolemaiova žena?“
„Ptolemaia budu jmenovat chíliarchem místo Héfaistióna. Bude spravovat říši za mé nepřítomnosti.“
Tháis vstala a něžně a smutně se na krále dívala. I Alexandr vstal. Trapné mlčení narušil dusot tryskem cválajícího koně. Jezdec, perský šlechtic, hetairos z nového náboru, zdvihl nad hlavou svitek. Alexandr mu pokynul, kurýr seskočil z koně a přiběhl hluboce skloněn a stále držel svitek před sebou.
„Promiň, přečtu si to,“ král rozvinul pergamen a Tháis zahlédla několik řádků napsaných velkým rukopisem.
Alexandr se obrátil k Tháidě a trpce utrousil:
„Musím rychle do Babylónu. Dorazil Nearchos z průzkumu Arábie, teď můžeme vyplout. Seleukos se blíží s velkou karavanou slonů a Peukestás přivádí mladé vojáky z Ariány.“
Tháis zahvízdla skrze zuby jako athénský klučina. Boanérges zdvihl hlavu, zastříhal ušima a na druhé zapísknutí přiběhl ke své paní. I Alexandr mávl rukou a volal k sobě skythského koňáka.
„Můj králi, vysvětli mi na rozloučenou,“ Athéňanka vzala mimochodníka za uzdu, „co znamenal tvůj dar, který mi přivezl Héfaistión?“
„To se mi zdálo v Nýse, kde jsem spatřil břečťan a krétské býky. Víš, Dionýsovo vojsko na jeho indickém tažení tvořily výhradně mainady a indické vojsko bylo z mainad zpoloviny. A já tě viděl ve snu, jako mainadu, nahou a nesmírně přitažlivou, ovinutou břečťanem. Zářící Dionýsovo žezlo mi ukázalo na tebe
Nařídil jsem pak sochaři ze Súsy, aby tě vymodeloval jako mainadu z mého snu.“
„Za to ti děkuju z celého srdce, stejně jako za dům u brány Lugalgiry.“
Tháis odvážně ovinula ruce královi kolem krku a na okamžik v jeho objetí strnula. Celá zbledlá se mu pak vytrhla a vyskočila na mimochodníka. Alexandr k ní udělal krok, natahoval ruku, a pojednou jako by byl narazil na její kamenný pohled.
„Osud a já jsme ti třikrát daly příležitost. Poprvé v Memfidě, podruhé na Eufratu a potřetí v Persepoli. Počtvrté už to nepřipustí osud ani já. Hygiaine, velkokráli,ton aióna’ (navždy), jak říkal Platón!“
Tháis pobídla mimochodníka a sklonila hlavu. Z dlouhých vlhkých řas se jí vyřinuly slzy a padaly koni na černou hřívu. Alexandr jel těsně vedle ní. Jedno stadion za nimi vířili prach jezdci královy osobní stráže. Alexandr sehnul nepokrytou hlavu, jeho široká ramena poklesla a žilnatá ruka zmalátněla. Tháis božského vítěze ještě nikdy takového neviděla — měl výraz zcela vyčerpaného člověka, jenž už není s to se vzchopit. Kleofradés na posledním keóském symposiu vypadal svěžejší a čilejší. A vrátí-li se Alexandr znovu k vládním záležitostem obrovské říše v Babylóně, co s ním bude pak?
„Ve jménu Afrodíty a všeho, co nás k sobě poutá, Alexandře, můj králi, odjeď okamžitě z Babylónu. Nezdržuj se tam ani o den déle, než je nutné! Slib mi to,“ vzala mu ruku a silně ji stiskla.
Alexandr se zadíval do jejích obrovských šedých očí a odpověděl něžně a upřímně:
„Přísahám při Stygu, má Aithro (zářivá)!“
Tháis udeřila Boanérga patami a ten zanechal daleko za sebou pomalu jedoucího krále a jeho stráž. Athéňanka proletěla branami Ekbatany jako vítr, projela ulicemi, hodila uzdu sluhovi a běžela zahradou do Eridina pavilónu, kde se až do večera zavřela.
A za dva měsíce, v poslední dny thargéliónu, se rychlostí horské laviny roznesla zpráva o Alexandrově nenadálém skonu.
Neuplynulo ani deset dní a zvláštní posel donesl Tháidě hned dva dopisy — od Ptolemaia a od Hésiony — Thébanka psala podrobně o posledních dvou dnech králova života. Byl neslýchané unavený, ale svolal své důstojníky, aby mezi ně rozdělil lodi, a spolu s Nearchem vydával rozkazy, přičemž se důkladně seznamoval s nejmenšími podrobnostmi, jaké si vyžaduje příprava tak obrovské flotily. Protože trpěl nespavostí, chodil v noci plavat do Eufratu.
Když dostal horečku, opustil Nabukadnésarův palác, v němž trvale bydlil, a přesídlil do Nového Města, do svého domu se zastíněným bazénem. Nechtěl nikoho vidět kromě Nearcha a často se koupal, protože mu bylo neustále horko, ale horečka pořád stoupala. A stále nemohl spát. Nařídil, aby byla přinesena oběť dvanácti Olympanům a Asklépiovi, Když mluvil s Nearchem, trval na tom, aby se vyplulo za dva dny. Kréťan viděl svého božského přítele poprvé tak podivně neklidného, nekonečně dlouho mluvil o moři a dával příkazy, které často opakoval a občas i blouznil. Druhý den ráno, když mu horečka klesla, nařídil, aby ho odnesli do Starého Města, do paláce, aby mohl obětovat bohům. Byl už tak zesláblý, že sotva mluvil.
Velký vůdce bojoval se smrtí do poslední chvíle. Několik hodin před svým skonem si přál rozloučit se s přáteli a vojskem. Mladí hetairové a vojáci z královské osobní stráže zadržujíce pláč mlčky procházeli kolem jeho lože. Alexandr v sobě našel sílu pozdravit každého pokynem pravé ruky a chvílemi zdvihal i hlavu. Do posledního dechu byl při vědomí.
Generálové, nazývaní nyní diadochové, Alexandrovi nástupci, se sešli na mimořádném zasedání rady. Především pečlivě omyli hrdinovo tělo, pokryté jizvami po těžkých zraněních, a polili ho směsí vonných pryskyřic, silného vína a medu. A kovotepci a kováři už chystali zlatý sarkofág.
Tháis nemohla pro slzy číst dál, bolest, kterou překonávala, v ní propukla naplno. Padla na tvář, bezútěšně vzlykala a podle starého zvyku si roztrhla šat a rozpustila vlasy.
Alexandr, největší hrdina Makedonie, Helady a Iónie, odešel do temnot Hádu ve věku pouhých dvaatřiceti let a osmi měsíců. Svíralo se jí srdce při pomyšlení, že před svou smrtí, vyčerpaný a osamocený, na ni možná vzpomínal, plaval v Eufratu a vstoupil do domu na druhé straně řeky, u brány Lugalgiry, do onoho známého domu. Při novém záchvatu pláče si Tháis uvědomila, jak nesmírně byl osamocen. Všichni lidé na něm věčně chtěli jen moudrá rozhodnutí, zlato, ochranu, lásku a neuvědomovali si jeho nesmírnou únavu a nesledovali ho pozornýma, chápavýma očima a srdcem. Možná že bezděky hledal oporu v přeludech minulosti. Bylo-li tomu tak, pak kdyby s ním byla bývala alespoň těch několik hodin, byla by dokázala rozpoznat hrozivé příznaky blížícího se neštěstí. Dokázala by to. Vždyť Alexandr chtěl splnit slib, který jí dal — vyplout s Nearchovým loďstvem ihned z Babylónu!
Athéňanka zavzlykala tak, že Eris, poprvé za celou dobu, co spolu bydlily, se vyděsila a letěla pro lékaře. Tháis ho odmítla vpustit, ale přítelkyni uposlechla a vypila nějaký hustý a hořký hnědý nápoj, po němž upadla do tvrdého a dlouhého spánku.
Teprve po čtyřech dnech našla v sobě sílu vyjít z tmavého pokoje a věnovat se obvyklým mateřským a domácím pracím. A po několika dalších dnech se natolik vzpamatovala, že byla s to přečíst si i Ptolemaiův dopis.
Ptolemaios psal, že všechno se událo tak, jak předvídal. Na zasedání rady on první navrhl rozdělit říši a vymínil si pro sebe Egypt. Alexandrovým nástupcem a vrchním stratégem Asie byl jmenován Perdikkás. Vzal na sebe také povinnost chránit Róxanu, která je s králem v sedmém měsíci těhotenství. Antipatros se stal velitelem vojska v Heladě a Makedonii a vrchním stratégem zemí na západ od Iónie. Veliteli hetairů Seleukovi připadla Babylónie a Indie, Antigonovi Jednookému Malá Asie s výjimkou Iónie a Thrákie, které byly postoupeny Lýsimachovi. Nearchos nežádal nic než loďstvo, dostal je a chystal se odplout do Arábie. Teď už bez Alexandra. Ptolemaios připomněl Tháidě slib, že s ním odjede do Egypta. Sám musí ovšem ještě vyčkat na Róxanin porod. Narodí-li se jí syn, zůstane všechno při starém, bude-li to dcera, zvolí rada diadochů krále.
Tak se Tháidin život znovu překvapivě změnil. Róxaně se narodil syn, Alexandr IV., a Ptolemaios urychlené povolal Athéňanku do Babylónu. S elitním, jemu oddaným vojskem se zmocnil sarkofágu s Alexandrovým tělem a pospíšil do Egypta.
Od té doby je Tháis zde, v Memfidě, královnou staré Země Nilu, kterou každý Helén povazuje za pohádkovou.
Nil sotva slyšitelně šplouchá svými vodami u schodů Néithina chrámu.