„Ty povládneš v Memfidě a já zůstanu v Alexandrii,“ řekl Ptolemaios v hádce s Tháidou. Poprvé mezi nimi div nedošlo k roztržce. Ona mu vytýkala, že porušil slib: dohodli se přece, že bude-li Tháis souhlasit se společným odjezdem do Egypta, nebude se on už ženit a Siritu ponechá v Babylóně. A teď když se stal egyptským králem, zamiloval se do Bereníky a tajně se s ní oženil, takže v Alexandrii bude další královna
A předtím měl ještě Eurydiku, která mu porodila syna Ptolemaia, té se zmocnil násilím ještě v Iónii a přivezl ji do Persie.
Ptolemaios poprvé Tháidiným požadavkům neustoupil. Během deseti let vítězných tažení s Alexandrovou armádou, kdy bořili města, tisíce a tisíce lidí pobíjeli a páchali na nich násilí, si zvykl bez rozmýšlení střídat spousty žen. „O jednu víc nebo míň, stojí to za řeč?“ byl upřímně přesvědčen. Trápilo ho něco jiného — nedávno totiž pochopil, jak je marné chtít násilím zreformovat Egypt tím, že mu vštípí ducha Helady a Alexandrova génia.
„Ten balvan starých náboženských kultů, zvyků a způsobu života je jako skála z černé elefantínské žuly,“ vysvětloval jako vždy rozumně a přesvědčivě Tháidě, „ten se dá změnit jedině tím, že se rozbije na padrť. A přesto by to bylo nemoudré. Při boření něčeho starého není možné nahradit to hned něčím novým, a tak by země zůstala bez zákonů a zvyků a ovládly by ji hordy zdivočelých ničemů. Začnu Alexandrií a změním ji v město otevřené celému světu, všem věroukám a náboženstvím, filozofům všech škol a především obchodu mezi Asií a Vnitřním mořem. Alexandrie., v níž chráním v zlatém sarkofágu tělo velkého Alexandra, svého přítele z dětství a nevlastního bratra, se stane nejkrásnějším městem v celé oikuméně. Maják na ostrově Faru bude proslulejší než věž Etemenanki a pro filozofy vystavím Múseion. V knihovně už jsem shromáždil víc rukopisů a knih, než je v kterémkoli helénském městě. Rozkázal jsem, aby velitelé lodí připlouvajících do alexandrijského přístavu mi podávali zprávy o nových uměleckých dílech, o vědeckých objevech a proslulých knihovnách. Mám dost zlata a mohu koupit kdeco. Jen kdyby nebyla válka!.“
Ptolemaios se zamračil a Tháis ho soucitně pohladila po rameni, neboť věděla, že mezi diadochy — Alexandrovými nástupci — pokračuje stále válka. Hlavní stratégos Asie, starý Alexandrův spolupracovník Perdikkás, jehož rada diadochů pověřila správou říše, než dospěje Róxanin syn, se vypravil proti němu, aby se zmocnil i Egypta. Jeho vlastní důstojníci ho však zabili, sotva se dostal do nilské delty, a vojsko přešlo k Ptolemaiovi.
„Budu bojovat za Egypt, za Kypr a snad i za Heladu, ale abych dosáhl všech svých záměrů, musím žít v Alexandrii. Zvu sem všechny podnikavé a prozíravé lidi, všechny talentované a moudré muže. Pozval jsem z Babylónu, Sýrie a Judey Židy, aby v Alexandrii svobodně žili a obchodovali. Spoléhám se, že tento schopný a přísný národ rozmnoží bohatství města a přispěje k jeho rozkvětu, spoléhám taky na tvé rodáky, kteří se umějí rychle rozhodovat a pak podle toho jednat. Někdy si ovšem Athéňané příliš troufají, ale vždycky dovedou riskovat a v nebezpečí neztrácejí hlavu. Já umím bojovat a budovat. Ale v egyptském vnitrozemí není pro co bojovat a co budovat. Všechno už tu bylo postaveno před tisíciletími a leccos z toho už je přitom opuštěno a zaneseno pískem. Jsi v Memfidě oblíbena a rozumíš Egypťanům, různým kultům, tajným učením a jsi zasvěcena do tajných obřadů. Buď královnou v Memfidě, kde jsme byli oba korunováni, pomáhej mi tady a já ti přísahám při vodách Stygu, že pokud budeš se mnou, neustanovím královnou žádnou jinou ženu!“
„Pokud budu s tebou,“ pomalu opakovala Tháis, uznávajíc důvody svého rozumného muže.
A tak zůstala v Memfidě sama, jenom s maličkou Irénionou či Iranou, jak jí dórským nářečím říkala. Dceřino jméno jí připomínalo Persii a dívenka se pořád víc podobala Ptolemaiovi. Leontiskos byl u otce v Alexandrii. Chlapec projevoval stejnou lásku k moři, jakou byla proniknuta celá bytost Tháidy, ale ta ironií osudu žila daleko od jeho laskavých vln a zářivé modři.
Memfiďané si vážili královny spíš pro její dobré oči a udivující krásu než pro skutečnou moc, která byla vlastně soustředěna v rukách Ptolemaiových zástupců. Tháis ani netoužila být strašlivou vládkyní a vzala na sebe jen povinnost zúčastňovat se dvorských slavností, audiencí vyslanců a chrámových obřadů. To všechno živou a veselou Athéňanku obtěžovalo. Egyptské zvyky vyžadovaly, aby královna po celé hodiny nehnutě seděla s těžkými ozdobami na nepohodlném trůně. Tháis se snažila, aby audience a její účast na slavnostech byly co nejkratší. Projíždět se na koni mohla teď jen večer za soumraku nebo za svítání. Egypťané si nedovedli představit svou královnu, jak se projíždí na koni, místo aby se slavnostně a zvolna dávala vozit v pozlaceném voze. Salmaach zde zašla, takže bylo nutné opatřit Eridě podobnou šedou libyjskou kobylu. Boanérgos už byl málem dvacet let starý, přestal sice vyvádět, ale pořád ještě byl lehký a rychlý a žárlivě dbal o to, aby ho nepředběhl žádný kůň. Krásný mimochodník, podle pověsti koupený od královny Amazonek, vzbuzoval vždycky velkou pozornost Memfiďanů, a to také nepřispívalo k tomu, aby vyjížďky na koni zůstaly utajeny. Za večerů Tháis ráda sedávala na schodech Néithina chrámu obrácených k Nilu, pozorovala kalnou mohutnou řeku, která valila své vody do rodného Vnitřního moře, a čekala, až se na hladině zatřpytí odraz hvězd. Při těchto večerních sedánkách si nejlépe odpočinula. Z nezbytných odznaků moci si na sobě nechávala pouze zlatou čelenku ve tvaru hada, posvátný úreos, spadající jí do čela. Na nižším schůdku sedávala Eris a úkosem pozorovala dvě stydlivé vznešené egyptské dívky s vějířem a zrcadlem, které musely královnu všude provázet. Od řeky táhl někdy chladný vítr a úplně nahé Egypťanky, jen s opasky z různobarevných korálků a stejnými náhrdelníky, se choulily a třásly zimou. Eris jim mlčky ukázala na místo, kde ležela velká, jemná vlněná pokrývka. Dívky se vděčně usmály a obě se do ní zahalily, seděly stranou a nechaly královnu na pokoji.
Néithin chrám, v němž byla zasvěcena do orfického učení a začala poznávat moudrost Asie, si Tháis už dávno oblíbila. Chrámoví kněží se dobře pamatovali jak na délského filozofa, tak na její první návštěvu v chrámě a nijak se nedivili, když po devíti letech zavítala do chrámu znovu jako vznešená a krásná egyptská královna. Teď se Tháis občas uchýlila do svého bývalého pokoje mezi mohutnými zdmi pylónu a spřátelila se s hlavním knězem. Přátelství mladé královny a starého služebníka bohyně Néith začalo tím, že se Athéňanka snažila vyzvědět něco o Hésionině a Nearchově osudu. Nearchos dostal loďstvo a podle slibu, který dal zemřelému králi a příteli těsně před jeho smrtí, vyplul kolem břehů Arábie a chtěl pokračovat Erythrejským mořem v cestě do Egypta a Nubie.
Když po uplynutí dvou roků nebylo o Nearchově osudu pořád nic známo, usoudila Tháis, že mořeplavci už museli dosáhnout cíle a dát o sobě vědět, i kdyby Arábie byla sebevětší. Slyšela, že Egypťané se plavili do Puntu Erythrejským mořem v době, kdy Helada ještě ani neexistovala, začala tedy hledat někoho, kdo se v těchto věcech vyzná. Nehledala dlouho. Hlavní kněz Néithina chrámu měl přístup k tajným archívům, v nichž se uchovávaly zápisy a mapy plaveb do Puntu, k onomu vzdálenému východnímu libyjskému pobřeží, odkud Egypťané už před dvěma tisíci lety vyváželi zlato, slonovinu, voňavky, černé otroky a vzácnou zvěř.
Tháis si navždycky zapamatovala návštěvu archívu kdesi v podzemí starého chrámu poblíž malé pyramidy. Ji a Néithina kněze doprovázeli čtyři služebníci či kněží s vyhublými tvářemi fanatických asketů, zahalení od hlavy až k patě do zelených plášťů Znalců rozličných zemí. Néithin kněz zároveň překládal ze starého posvátného jazyka, neboť kněží jinak nemluvili nebo nechtěli mluvit.
Rozložili před Tháidou zvetšelé listy hnědého pergamenu s nepochopitelnými čárami, hieroglyfy a znaky v podobě letících ptáků.
„Říkala jsi, že krátce před Alexandrovým skonem učinil Nearchos nějaké nové objevy a hned potom připlul do Babylónu?“ zeptal se Néithin kněz.
„Jeho zástupce Archias potvrdil, že moře od ústí Eufratu je vlastně jenom záliv mezi Indií a Arábií,“ řekla Tháis, „a Hierón ujišťoval, že prý jižní břeh Arábie se táhne nekonečně daleko na jihozápad.“
Néithin kněz to přeložil a strážcům archívu jako na povel zasvítily oči. Jeden z nich něco nesrozumitelného zamručel a zaklepal kostnatým prstem na největší list rozložený na kamenné desce.
„O zálivu nevíme,“ přeložil Tháidin společník, „ale tohle je břeh Arábie, táhnoucí se na západ a jihozápad. Tadyhle končí výběžkem a stáčí se na severozápad v úzké bráně moře, které nazýváte Erythrejské. Toto moře propluli naši mořeplavci křížem krážem; podle jejich měření je dlouhé pět set schenů neboli parasangů a plavba od Brány do Nechaónova průplavu trvá dva měsíce, jsou-li jí bohové příznivě nakloněni.“
„To znamená, že Nearchos už měl dávno připlout do Egypta?“ ujišťovala se Tháis. „Všech devadesát lodí jeho flotily se přece nemohlo potopit?“
„Tvoje veličenstvo soudí správně.“
„Co se mu mohlo stát?“
Starý kněz její otázku přeložil. Strážci archívu mumlali nějaká záhadná slova, která zněla jako zaklínání, tmavými seschlými prsty píchali do různých míst na zaprášené mapě a konečně se na čemsi dohodli.
„Znalci zemí praví, že velitel flotily nevplul do Erythrejského moře!“ pronesl starý kněz autoritativně.
„Nearchovi se to nemohlo stát, je přece dokonalý mořeplavec! A má nejlepší foinícké, egyptské a kyperské kormidelníky.“
„V těch místech se mu to mohlo přihodit. Nechť se Tvé Veličenstvo podívá semhle. To je jižní okraj Arábie, táhnoucí se směrem k Indii na východ a sever v délce několika set schenů. Z jihu proti němu vystupuje obrovský výběžek Nubie neboli podle vás Libye, Mys vůně, jenž připomíná roh vklíněný do Velkého oceánu. Tento mys obeplouvali naši mořeplavci při plavbě do Puntu jen s velkými obtížemi. Sahá až do poloviny arabského pobřež Teď se podívej sem, královno! Nearchova flotila plula podél pobřeží na jihozápad. Tam bývají často obrovské bouře, které přinášejí z pouště písek a prach, čímž se zanáší moře do hloubky několika schenů. Taková bouřka mohla překvapit i Nearcha, právě když byly jeho lodi proti výběžku Mysu vůní. U okrouhlého zálivu se arabské pobřeží stáčí rovnou k jihu Mysem perel, kde se k Nubijskému rohu přibližuje na osmdesát schenů. Teď si představ, že silná písečná bouře zahnala flotilu na jih. Lodi nepozorovaně propluly úžinou mezi Arábií a Nubií. Dál, z východní strany Rohu, se břeh stáčí k jihu a pak se stále víc odklání k západu. Co udělá velitel flotily, jenž se plaví podél Arábie na jih a západ?“
„Bude pokračovat v cestě podél libyjského pobřeží v domnění, že pluje podél Arábie!“ odvětila Tháis bez váhání.
„Samozřejmě! A vidíš, břeh na jih od Mysu vůní směřuje ještě pět set schenů stále na jihozápad až do Puntu. Tam se obrátí na jihovýchod, kde velitel flotily zjistí svůj omyl.“
„A co potom?“
„To ti nemohu říci, neznám Nearcha. Možná že se obrátí zpátky. Je-li vytrvalý a odvážný, popluje dál a dokola, jak to taky udělali Foiníčané na rozkaz velkého Nechaa.“
„Kréťan je nesmírně tvrdošíjný a odvážný,“ smutně pravila Tháis, „a kromě toho i Alexandr chtěl vyslat lodi kolem Libye, třebaže o Nechaovi nevěděl.“
„Pak tedy čekej flotilu za tři roky, Foiníčanům to trvalo pět let,“ odpověděl kněz, „dva roky už uplynuly.“
Tháis se nadlouho zamyslila.
Ale neuplyne ani pět let a bude zřejmé, že Nearchova flotila zmizela beze stop v nekonečném moři. Spolu s ním odejde z Tháidina života i „Hadem zrozená“. Zůstane jí jenom Eris. Osudové ztráty následovaly jedna za druhou. Už dávno nedošly Tháidě žádné zprávy o Lýsippovi. Naposled tenkrát, když jí oznámil, že prodal Anadyomenu Seleukovi a ten že ji vyměnil s Indy za slony. Kolik slonů dostal, Lýsippos nevěděl, ale dvacet pět talantů spolu s dvanácti talanty za stříbro, což je kolem dvou set dvaceti tisíc drachem, to byla obrovská částka. Napsala učiteli, aby si je ponechal pro sochařskou školu v Kárii, kterou už chtěl dávno založit, ale odpověď nedostala. S velkým sochařem se určitě něco stalo. Nebo nedošel dopis proto, že v Iónii a Mezopotámii neutichala válka o Alexandrovo dědictví?
Tháidino nejasné tušení, že její učitel už není mezi živými, se potvrdilo. Po odjezdu do Helady, kde se setkal s Kassandrem, jenž prý si u něho objednal šachu, se Lýsippos cítil špatně a brzy nato zemřel. Jeho dědic, nejstarší syn Eutykratos, otevřel starodávnou skříňku velkého sochaře, kam si Lýsippos dlouhá léta pravidelně ukládal při každém prodeji sochy kousíček zlata. Eutykratos napočítal půldruhého tisíce kousků a tu teprve vyšlo najevo, kolik obrovské práce tento sochař vykonal. Tháis by se byla divila ještě víc, kdyby byla věděla, že z tohoto půldruhá tisíce Lýsippových soch se těm, kteří se jednou stanou obdivovateli helénského umění, nedochová ani jediná! Další generace už se mohly seznámit pouze s některými, a to jen díky římským kopiím Lýsippových bronzových originálů. Kdyby to byla věděla, byla by si uvědomila, jak nepatrnou naději na zachování má její stříbrná socha, když i bronz roztavili pozdější barbarští dobyvatelé Helady, Malé Asie a Egypta na zbraně.
Mnoho lidí se ponořilo do Amelétu, Zbavitele starostí, do řeky v Egesigeitově či Hádově říši. Kolik to bylo změn, dojmů a neobvyklých zážitků za pouhých deset letí Od té doby, co Tháis opustila Athény kvůli Egyptu a znovu se sem vrátila jako královna, letěl čas jako voda. Ale teď se skoro nic nemění. Čas se vleče líně jako Nil v zimě. Nebo se to jen zdá všem, kdo kralují, ale nevládnou? Královnám, jejichž mužové jsou skutečnými vládci? Cítila to tak i Róxana vedle Alexandra? Jenže teď je jí jistě ještě hůř. Malého Alexandra, jenž se narodil dva měsíce po smrti velkého vojevůdce, chránil jako talisman — a tím i své právo na vládu — nejprve Antipatros, hlavní stratégos Helady a Makedonie, a teď po jeho smrti Antigonos Jednooký.
Zemřel i Aristoteles, přežil svého velkého žáka o pouhý rok. V Athénách vede teď Lykeion rostlinopisec Theofrastos. Tak jako dříve se tam procházejí mezi nádhernými borovicemi a kaštany vážní žáci, kteří smějí studovat tajné vědy, a večer se tu scházejí Athéňané, aby si poslechli filozofické disputace. V Ekbataně jí Lýsippos vyprávěl o vzniku nového učení stoiků, kteří tvrdí, že všichni lidé jsou rovnoprávnými občany světa, a kteří vytvořili první skutečnou hodnotovou soustavu pro lidské jednánír spočívající nikoliv na víře v božské slovo, ale na společenské užitečnosti lidského života
Kněz přerušil její úvahy otázkou:
„Tvoje Veličenstvo už si nepřeje nic vědět?“
Tháis se vzpamatovala. Blížili se k Néithinu chrámu, kde znepokojená Eris chodila plavnými kroky po širokém schodišti sem a tam.
„Pověz, otče, proč mně ukázali tajné mapy moří a pevnin, ale Alexandrovi nebo Nearchovi ne?“
„Nikdo se nás na ně neptal, a vědomosti se předávají jenom těm, kdo se po nich pídí. Ty jsi jedna z nás, nedokážeš nikomu ublížit nebo ho utlačovat, protože netoužíš po moci. ještě se nestalo, aby velký génius, vojevůdce či vladař, ať už kteréhokoli národa, přinesl lidem štěstí! Čím je větší, tím víc neštěstí způsobí. Obyčejní lidé jsou poslušní tisíciletých zákonů, které vyrostly ze zdravé zkušenosti mnoha pokolení. Podřizují se životní nutnosti a slouží víře, bohům a moci. Velký člověk se staví nad všelidská ustanovení, a tím rozvrací základy bytí, což je odvěká chyba, která naprosto znehodnotí všechno, co vykonal, a uvrhne jeho samého do propasti tmy. Lidé rovní bohům přinášejí štěstí jenom tehdy, když nemají žádnou moc, a to jsou filozofové, lékaři, básníci nebo umělci.“
„Podle tebe přinesl Alexandr jenom utrpení a neštěstí?“
„Jeho činy ještě nezvážil čas, božští soudcové dosud neoddělili bílou a černou stránku jeho života. Můj rozum nestačí obsáhnout nesmírnou velikost jeho činů. Byl od počátku obdařen krásou a tělesnou silou, statečným srdcem, jasným a pronikavým rozumem a potom i vědomostmi. Posléze získal vojenskou moc: tvrdá srdce a zocelená těla makedonských a helénských vojáků. Chtěl rozmnožit vědomosti, ale místo toho rozmnožil jen bohatství a vzal si rázem to, co po celá staletí shromažďoval velký národ v obrovské zemi. Protože byl mladý, rozdával nerozvážně poklady, sám však nebyl ani chamtivec, ani marnotratník. A přitom všechno rozdal do stejně nehodných rukou, z jakých to vzal. Jenomže dřívější „majitelé schraňovali poklady ve své zemi a ti noví, protože jich snadno nabyli, rozházeli je na různé hloupůstky a po cizích zemích a dali zbohatnout lakotným a rozmařilým kupcům, když jim za babku rozprodávali stará umělecká díla a desetitisíce zotročených obyvatel. A Alexandrova síla se roztříštila, protože už neměla žádný cíl. Přirozený odpor národů proti vpádu do jejich rodné země vyvolával krutnosti, surové a krvavé násilí a vyvraždování bezbranných, což se bohům příčí. Místo aby poznáni země, usmiřoval a sjednocoval zvyky, víry a cíle všem lidem na světě společné, založil nespočetná ohniska budoucích bojů, intrik a neštěstí. Proto se i teď, několik let po rozdělení jeho říše, dál prolévá krev a neutichá válka v Heladě, Iónii, Mezopotámii a na ostrovech Zeleného moře.“
„Proč je tomu právě tak a ne jinak, otče?“ zeptala se Tháis.
„Jinak tomu nemůže být, když ten, jenž je obdařen silou, zlatem a vůlí měnit osudy států a lidí, nechápe, že každé tato dílčí část moci má svůj rub, jímž osud neodvratně postihne každého, kdo proti tomu nevyvine určité úsilí. Rubem zlata je ponižování, zlá závist, obohacování pro obohacování; síla zase rodí ukrutné surovosti, násilí a vraždění; vůle pak bezohledné uplatňování síly i zlata a tupou zaslepenost.“
„A jak se může člověk proti těmto zlým silám bránit?“
„Láskou, má dcero. Všechny tyto tři mocné páky se musí používat s láskou a ve jménu lásky k lidem.“
„A což láska nemá svůj rub?“
„Žel, také ho má, jenomže spočívá v jiné, osobnější rovině. Ze vzájemných vztahů lidí vzejde někdy touha ponížit toho druhého, trýznit ho a házet po něm blátem; lidé čistého srdce se něčeho takového nedopouštějí, náchylný je k tomu davový člověk, kterého ubíjejí a ponižují, a ne-li jeho, tedy jeho předky či blízké.“
„Ale neodpověděl jsi mi, otče, jak se před tím chránit?“
„Vždycky se přidržuj středu a varuj se krajností!“
„Já vím. Můj učitel mi říkal totéž. Moudrost zřejmě dospívá všude ke stejným závěrům.“
„Přečetla sis nápis nad vchodem do našeho chrámu, tento zde?“
„Neumím přece číst posvátný jazyk a staré egyptské písmo.“
„— Méden agan — Nic nepřehánět; — Umírněnost je nejušlechtilejší ctnost — Hybris (zlovolná pýcha) nejhorší; — Poznej hlubiny vlastního srdce!“
„Stejné výroky jsou napsány i na Apollónově chrámu v Delfách.“
„To potvrzuje, co jsi řekla před chvílí.“
„Čili že nejvyšší moudrost je vždycky obrácena k člověku a pomíjí bohy?“
„Je tomu vskutku tak, ale střez se říkat takové pravdy věřícím všeho druhu a dětsky naivním a zuřivým fanatikům! Pravda a dobro svítí jako pochodně a ozařují cestu bloudícím v tmách. Ale s pochodní je také možné vstoupit do skladu s hořlavým olejem, který vzplane od nepatrné jiskřičky!“
Tháis upřela pohled na kněze a zeptala se: „Řekni mi, tebe neudivuje, že egyptská královna neumí číst egyptsky?“
„Ne. Nebo si snad myslíš, že posvátný jazyk ovládalo hodně královen? Pak se mýlíš! Převyšuješ je nejen krásou, ale i znalostí rozličných věrouk. Víra je duší národa, z ní se rodí zvyky, zákony a chování lidí! A ty zpíváš při obřadech Isidina zrcadla jako rozená Egypťanka, tančíš posvátný Pokrývkový tanec jako Foiníčanka, jezdíš na koni jako Libyjka a plaveš jako néreida Zeleného moře. Tím si získáváš všechny obyvatele Černé země.“
„Jak to víš?“
Stařec se pouze usmál.
„Pověz mi, otče, pomůžeš mi, kdybych zatoužila dozvědět se víc o dalekých zemích Libye a Nubie?“
„Pomohu,“ souhlasil bez váhání starý kněz.
A Tháis si začala opatřovat všechny zeměpisné údaje a popisy vzácné zvěře, kamenů a rostlinstva, které se během čtyř tisíciletí vyskytly v Egyptě. Nejvíc objevů učinili před třiceti a dvaceti staletími místodržící faraónů v Horním Egyptě, kteří si zvolili za své sídlo nynější Syénu neboli Elefantíné. Tito hrdí a chrabří lidé si říkali „hlavní průvodci karavan na Jihu“ a „správci všeho, co je i co není“. Tyto tituly se mladé královně obzvlášť líbily. „Správci“ postavili po pevnině cesty do nitra tajemného světadílu, o němž neměli Helénové jasnou představu ani po Hérodotovi, i když mořští vládcové Kréty znali nepochybně víc.
Tak vzniklo přátelství mezi knězem a královnou. Memfiďané věděli, že královna bývá za večerů sama, a nikdy nerušili její klid. A Athéňanka se za neobyčejně tichých nilských večerů, kdy soumrak zahaloval všechno tíživé, přízemní a drsné průzračnou clonou bez barev a stínů, oddávala vzpomínkám. Tháis přestávala snít a často přemýšlela o minulosti. Nejsou to snad příznaky blížícího se stáří, kdy už si člověk nedělá iluze o budoucnosti, nelituje toho, co se mu nesplnilo, a netouží po prudkých změnách v životě?
Všímavé Athéňance musel bít do očí propastný rozdíl mezi životem egyptského lidu a jeho vládců. V Heladě to bylo jiné, tam dokonce i v obdobích tyranie patřili lid a vládcové k jednomu celku, měli stejné zvyky, obyčeje i povinnosti vůči bohům a duchovnímu životu.
Egyptský lid žil uzavřeně, uboze a neradostně. Vládci tvořili nepatrnou hrstku privilegovaných, jejichž existence neměla kromě boje o moc a blahobytný život žádný cíl a smysl dokonce ani pro ně samé. Nastolením Ptolemaia se nic nezměnilo, alespoň ne tady, uvnitř Egypta, leda snad v Alexandrii. Proč je potom memfidskou královnou? Aby rozmnožovala hrstku příživníků? Jakmile pominulo první nadšení nad vnější stránkou moci, všechno připadalo Tháidě hanebné. Teď už chápala, proč se rozpadávají pomníky a chrámy, proč písek zanáší hrdou slávu velké minulosti. Ani lid, který ztratil zájem na životě, ani šlechta, nechápající význam staré krásy a starající se jen o své malicherné osobní záležitosti, nemohly ovšem zachránit velké množství stavebních a uměleckých pokladů, které se v Egyptě za tisíciletí nashromáždily.
Tháidu trýznily znepokojivé myšlenky. Uchylovala se do samoty v hořením sále paláce s modrým stropem a sloupy z ebenového dřeva, mezi nimiž místo zdí visely těžké světlešedé závěsy s mnoha záhyby, které jí připomínaly žebrované sloupy persepolských paláců.
Nemilosrdné světlo dopadající shora odráželo ve dvou obrovských kovových zrcadlech modř stropu. Tháis se před nimi zastavila a v ruce držela třetí, kulaté zrcadlo s držadlem v podobě ležící lvice, a důkladně se prohlížela od hlavy až k patě.
Její pevná postava ztratila vyzývavé kouzlo mládí, ale zůstala dokonalá i teď, kdy Tháis překročila sedmatřicítku a kdy jí dorůstaly dvě děti. Zesílila, zaoblila se a měla bujnější tvary, ale obličej i postava vydržely zkoušky života. Roky přidaly ústům a tvářím poněkud tvrdší rysy, ale krk, který každou ženu v letech zrazuje nejvíc, nesl dál hrdě její hlavu jako mramorový sloup mistrovsky zkrášlený Níkiem. Neposednost a neodolatelná touha vyvádět ztřeštěné kousky ponoukaly Tháidu stejně jako za dávných athénských časů, až z toho měla závrať. Zavolala tedy Eridu, obě unikly průvodcům a tajně si vyjely na koních do pouště. Tam ze sebe shodily šaty a nahé jako Amazonky se proháněly za zpěvu bojových libyjských písní, dokud od koní nestříkala pěna. Potom se zvolna a důstojně vracely do paláce.
Aby se mohla Tháis snáz ztratit dvořanům a vojákům svého doprovodu, chovala teď koně u starého Nubijce na jižním okraji ve východní části města.
Přesto ale si mohly podobné vyjížďky na koních a plavání ve vedlejším rameni Nilu, chráněném před krokodýly, dovolit jen zřídka. Mnohem častěji se Tháis, znavená po nějakém egyptsky se vlekoucím obřadu, pobavila s dcerkou a odešla držet černou hodinku na schody Néithina chrámu.
Egyptské dívky zahalené do přikrývky klidně spaly. Eris si podepřela bradu o vysoko zdvižená kolena a strnule zírala s široce otevřenýma očima. Uměla se propadnout do jakéhosi snového stavu, ale neztrácela přitom ostražitost.
V soumraku zasvítil zlověstným olovnatým světleni Nyktúros — Noční strážce a připomněl Tháidě její první příjezd do Egypta, kdy se měla stát Sobekovou obětí a zachránil ji Menedémos, voják hérakleovské síly a odvahy.
Tháis hodlala postavit Égésichoře a Menedémovi pomník vybudováním symbolického náhrobku, kenotafu, tady v Memfidě, odkud řeka odnesla jejich popel do rodného moře. Ale potom si to rozmyslila. Náhrobek by byl mezi tisíci pomníky, vyjadřujícími jiné city a jiné náboženské zvyky, čímsi cizím. Égésichořina a Menedémova socha by zde stály osaměle, jako je osamělá ona sama. A až tu nebude, kdo se pak bude starat o kenotaf? Tady přece není Helada, kde krásné sochy od malička každý chrání a nikomu ani nenapadne, aby nějakou sochu poškodil.
V Memfidě si sice ještě milovníci Múz, zvláště Helénové, pamatovali na zlatovlasou Sparťanku, ale kdo věděl o Menedémovi, jednom z tisíců lakónských žoldnéřů? Tháis se tedy myšlenky postavit jim pomník vzdala. V Alexandrii vytesali nádherný mramorový reliéf a odeslali ho do Égésichořiny a Menedémovy vlasti. Noční strážce na obloze vzbuzoval v Tháidině srdci smutek nad minulostí a podivný neklid
V paláci ji čekala příjemná zpráva. Ptolemaios jí poslal krásného thráckého otroka, znalce koní, a jedinečnou uzdu na Boanérga z červeného zlata, které ladilo s barvou jeho srsti. Jako vždycky se zřejmě cítil před ní vinen, a proto jí posílal takové nečekané a přepychové dary.
Nazítří ráno Athéňanka nařídila, aby jí připravili mimochodníka, a chtěla se pochlubit novým postrojem. Otrok vyvedl černohřívka se svítící uzdou a tepanou čelenkou s vyobrazením lítě zápasících levhartů. Tháis pohladila svého miláčka a políbila ho na teplou tlamu mezi jemné nozdry. Boanérges krátce něžně zaržál, otíral se hlavou o levé rameno své paní, netrpělivě hrabal kopytem a hryzal uzdu, Užuž chtěla Tháis na koně vyskočit, když vtom přiběhla chůva a křičela, že Irana onemocněla. Athéňanka hodila uzdu krásnému koňákovi, běžela zpět do paláce a našla tu dcerku ležet nemocnou v posteli. Vyšlo najevo, že dívenka vyběhla do zahrady, najedla se zelených perských jablek a chůva jí ještě dala sníst mandlové pečivo.
Palácový lékař bolesti zakrátko utišil. Tháis dceru pohladila a utěšila. Tu si konečně uvědomila, že mimochodník už je jistě netrpělivý a mohl rozbít úvaziště. Bylo by dobře, kdyby se Eris dovtípila a projela ho.
Služebná poslaná do konírny přiběhla v doprovodu starého koňáka a padajíc na kolena před královnou vychrlila ze sebe, že Boanérges je otráven a Eris prý se svým koněm zmizela.
Athéňanka popadla starého koňáka, který rovněž poklekl, za rameno, až se mu šaty z chatrné látky škubnutím roztrhly.
„Já jsem nevinen, královno,“ rozšafně promluvil stařec, „koně otrávil ten, kdo dělal zlatou uzdu. Slunce Egypta, jdi a přesvědč se sama!“
Tháis se vzpamatovala, střemhlav sběhla po schodišti a pádila do konírny. V krátké jezdecké exómidě se jí běželo pohodlně, a tak všechny předhonila.
Boanérges ležel na levém boku, nohy s černými obroušenými kopyty vytrčeny. Pramen černé hřívy mu zpoloviny zakrýval zkalené oko. Koutky křečovitě sevřené tlamy už zlověstně modraly.
Tháldě se zdálo, že věrný kůň se na ni vyčítavě dívá a čeká, kdy mu poskytne poslední pomoc. Egyptská královna padla na kolena, nijak neskrývala své slzy a v zoufalé naději mu chtěla nadzdvihnout hlavu. Prudké trhnutí jí zabránilo dotknout se mimochodníka. S rychlostí levharta se hněvivě otočila a střetla se se zachmuřeným pohledem Eridiných modrých očí. Její přítelkyně ztěžka oddechovala. Za ní chytil voják z její ochrany v letu uzdu zpěněné kobyly.
„Nedotýkej se postroje, možná že je otráven celý! Proklatý otrok ho držel v rukavicích a já hloupá si myslela, že to dělá proto, aby neohmatal lesknoucí se zlato. Kdybys byla nasedla hned
Velká bohyně tě ochraňuje!“
„Kde je ten ničema? Ten vrah?“
„Hned mi bylo podezřelé, jak se lekl, když jsi odběhla, lítal sem tam, a sotva Boanérges klesl na kolena, dal se na útěk. Nezavolala jsem hned stráž, vrhla jsem se nejdřív ke koni a ten odporný zbabělec se schoval. Už ho hledají.“
Tháis vstala a otřela si slzy.
„Nechápu, proč otrávili Boanérga a ne mě.“
Protože to je obtížnější. Za tvé nápoje a jídlo ručí spousta lidí.“
„Ale proč si vybrali mého mimochodníka?“
„Jed neměl okamžitý účinek. Dali ti jen tolik času, kolik stačilo na projížďku a na to, aby ses vzdálila z města. Tam by Boanérges upadl.“
„Myslíš, že tam na mě čekali?“ Místo odpovědi vzala Eris Tháidu za ruku a zavedla ji k bráně. Kruh vojáků se rozestoupil, hlavy se nízko sklonily a Tháis spatřila těla dvou neznámých mužů, obyvatel nilské delty. Ztrhané obličeje a napuchlé rty prozrazovaly příčinu smrti.
„To je důkaz. My obě bychom byly sesedly, věnovaly se koni a ti dva měli dlouhé nože. Jela jsem s oddílem vojáků k našemu oblíbenému místu za červeným obeliskem. Obklíčili jsme je, ale ty hyeny stačily požít jed. Ten, kdo je poslal, se v takových věcech vyzná, postaral se, aby zametl všechny stopy. Znali dobu a místo našich vyjížděk, a my si myslely, že o nich nikdo neví.“
„Ale přece si nemyslíš, že.“
„Jistěže ne. Odvážný voják, spravedlivý král a milovník žen by něčeho takového nebyl schopen! Nikoli, v tom je znát ruka zkušeného palácového intrikána, možná ženy.“
Tháis se zachvěla a zaťala pěsti. „Pojd’me k Boanérgovi!“
Kolem mimochodníka stáli vojáci s koňáky a čekali na příkazy.
„Navlečte si rukavice a sundejte mu uzdu!“ nařídila jim Tháis. „Kdybych byla měla víc času, byla bych na to přišla,“ hořce si postěžovala Eridě a ukazovala na levharty zakleslé do sebe, vytepané na zlaté čelence, „ten, kdo mi poslal dar, byl neopatrný. Nebo si takoví lidé myslí, že jsou chytřejší než všichni ostatní?“
„A co když je to důkaz pro toho, kdo bude muset připomínat své zásluhy?“ zeptala se Eris.
„Má moudrá bohyně!“ zvolala Athéňana a objala černou kněžku. „Ale ani ona to přece nemusela být?“
Eris přitakala.
„Ona ne, ale ten, kdo má z jejího kralování výhody. Slovo,výhody’ zní strašně v ústech toho, kdo má moc nad lidmi. Kolika hanebností se lidé dopustili Kvůli výhodám!“
Tháis se rozhodla.
„Zabalte postroj do plátna, zalijte horkým voskem a zašijte do tlusté kůže. Já ji zapečetím. Mého Boanérga odvezte k červenému obelisku. Ať mu vykopou hrob na okraji náhorní plošiny, nad rovinou. Pozvěte sem kameníky, kteří pracují na novém pylónu pro Néithin chrám, já si s nimi promluvím. A také sochaře královských ateliérů Chab-Au!“
Až do večera se Tháis radila s mistry, až se konečně rozhodla postavit na Boanérgově hrobě kolmou desku s odvážně zpodobeným mimochodníkem, běžícím vstříc slunci. Sochař trval na tom, že na desce musí být i obraz královny a vytesána její posvátná jména. Tháis mu přísně zakázala jakékoli nápisy a chtěla tam mít pouze řecky napsáno: Boanérges. Tháidin kůň.
Zároveň požádala Eridu, aby sbalila všechny její oblíbené věci, ozdoby a šaty. Šperky z Indie a Mezopotámie nařídila uložit do jedné pokladnice a svěřila ji věrnému Rhoikovi. Thessalova rodina už byla sedmičlenná včetně druhé foinícké ženy. Tháis už si dávno všimla, že Makedonce a Helény přitahují Foiníčanky a šikmooké Skythky z dalekých východních hor. Ty i ony byly skvělými manželkami, oddanými, vytrvalými a pečlivými hospodyněmi. Starší Rhoikův syn byl vzdělaný a stal se v Tháidině domě pokladníkem. Dostal příkaz spočítat a shromáždit všechny peníze v hotovosti i zlato a šperky, kterých nebylo zrovna málo. Když Tháis všechno zařídila, sedla si do křesla ze slonoviny.
„Co chceš dělat, paní královno?“ neobvykle měkce se zeptala Eris, hladíc a vískajíc její rozpuštěné černé copy.
Tháis mlčela.
„Cožpak někdy nějaká královna se zřekla království a opustila zemi, které vládla?“ znovu naléhala Eris. „Nebude to projev malomyslnosti, neodpovídající tvému vysokému postavení a osudu?“
„Když královna nevládne, je její postavení jen zdánlivé,“ stejným tónem jí odpověděla Tháis, „nebude tedy rozumnější postoupit toto místo někomu, kdo nebude kralovat pouze zdánlivě?“
„V Memfidě?“
„V Alexandrii. Tady už nebudou královny, jenom místodržící, který stejně všechno řídí. Ale to jsou předčasné úvahy. Chci odjet za Ptolemaiem a posoudit s ním všechny okolnosti.“
„Jak je to dlouho, co se král velmi uznale vyslovil o tvé zdejší činnosti? Údaje, které jsi shromáždila o Nubii, Puntu a vůbec o Libyi, se staly základem studia zeměpisu celé země v alexandrijském Múseionu. Chválil i plavčíky královny Tháidy.“
Černá kněžka se zmínila o oddílech mladých mužů, které Tháis pověřila záchrannou službou v hustě obydlených místech na pobřeží Nilu. Velká spousta malých dětí, které bydlily blízko této obrovské řeky, často utonula nebo se stávala obětí krokodýlů. Lehké rychlé čluny se zelenou vlajkou na žerdi hlídkovaly teď podél břehů, připraveny vždy přijít na pomoc dětem nebo zvířatům. Tháis měla ráda děcka i zvířata a ona jí to oplácela naprostou důvěrou.
Eris měla dojem, že zaslechla v křoví v zahradě něco zašustit. Zhasla lampu a nahlédla dolů.
Malý palác, který si Tháis vybrala za své sídlo ve středu parkové části Memfidy, zahalovala tmavá tichá noc. Listy se ani nepohnuly, nezaštěkal jediný pes, jenom netopýři poletovali sem a tam. Jejich sotva uchem vnímatelný hvizd slyšely obě přítelkyně. Schopnost slyšet netopýří hvizd byla pro Helény a, Egypťany jakýmsi věkovým měřítkem. Když člověk přestal slyšet netopýry, začínal stárnout.
„Půjdu se podívat do galérie,“ zašeptala Eris, „ten krasavec, kterému se podařilo uprchnout, mi nedá pokoj!“
„Když zahynuli jeho společníci, tak už se ničeho neodváží,“ namítla Tháis.
„Asi máš pravdu. Ale přece jen se podívám. Nerozsvěcej lampu!“ A Eris zmizela ve tmě.
Hoření palácové pokoje vedly na galérii, která byla na východní a severní straně budovy spojena s otevřenou terasou. Galérie od ní byla oddělena posunovacími stěnami z papyrových rohoží a od pokojů bleděmodrými poloprůsvitnými závěsy, napnutými mezi dřevěnými sloupy. V severní galérii svítily lampy, vrhající do tmavého pokoje, v němž seděla Tháis, mdlé, jakoby měsíční světlo.
Pojednou se na závěsech objevila ostrá silueta takřka nahého muže, kradoucího se s krátkým kyjem v ruce. Tháis tiše vstala a hledala něco, čím by se mohla bránit, a popadla oběma rukama onyxovou vázu, vážící málem talanton. Za prvním stínem se vynořil stejně nehlučně druhý — Eris, a vytáhl strašlivou dýku. První stín se zastavil a naslouchal. Tháis se pomalu přibližovala a zdvihla vázu nad hlavu. I Eris se zastavila. Muž s kyjem chvíli postál a potom tiše zapískal, sotva hlasitěji než netopýr. Za Eridou se objevil třetí stín s dlouhým nožem. Všechno bylo dílem okamžiku. První muž vytáhl levou rukou z bederního opasku nůž, jedním rozmachem rozpáral pevně napnutou látku a v závěsu vznikl otvor. Druhý, když spatřil Tháidu, vydal tlumený varovný signál svému společníku, ale ten už se nestačil ohlédnout — do levého ramene mu vnikla dýka až po rukojeť. Tháis vykřikla: „Pozor!“, černá kněžka se ohlédla a druhý vrahoun se na ni vrhl. Athéňanka vší silou mrštila onyxovou vázou do známé Thrákovy tváře, ten však ještě stačil hodit nůž a Eris klesla zalita krví k nohám své oběti. Na královnin křik se sběhly stráže a takřka všechno služebnictvo paláce, mezi nímž byl na Ptolemaiovo naléhání i lékař.
Zapálili desítky lamp. Tháis nedovolila Eridu přenést. Položili ji na královnino lůžko. První vrah byl na místě mrtev, druhý ještě žil a snažil se postavit na čtyři. Tháis mu vytáhla posvátnou Eridinu dýku a rozpřáhla se nad ním, ale najednou ji něco napadlo a zarazila se.
„Zatřeste s ním!“ nařídila vojákům. „Možná že přijde k sobě. Polijte ho vodou. A skočte pro mého tlumočníka!“
Přiběhl tlumočník, který uměl osm jazyků. Ale Athéňanka už na něj zapomněla, sklesla před lůžkem své přítelkyně, na jehož druhé straně se lékař snažil zastavit prudké krvácení. Vzala studenou Eridinu ruku a přitiskla si ji k tváři.
Černé kněžce se zachvěla víčka, otevřela nevidoucí modré oči, v nichž zasvítila jiskřička vědomí, a přes popelavé rty jí přeběhl lehký úsměv.
„Jako Helénka…,“ sotva slyšitelně zašeptala Eris.
Zoufalý královnin nářek vrhl všechny v místnosti na kolena.
„Erido, má nejdražší přítelkyně, neodcházej! Nenechávej mě tu samotnou!“
Teprve teď si plně uvědomila, co pro ni znamená tato „melaina eimi egó, kai kalé“ — „černá, ale nesmírně krásná“, jak říkali Eridě její přátelé. Eris jí byla nade všechno drahá, dražší než její vlastní život, neboť si život bez božsky odvážné, klidné a moudré přítelkyně nedovedla představit.
Všichni v královnině nejbližším okolí si Eridy vážili, i když byla navenek strohá. Měla ráda dobré lidi a pěkné věci, přesto ale si nikdy přátelství těchto lidí nevynucovala a pěkné věci si nekupovala. Nebyla nadutá, nikdy nikoho nechtěla ponížit ani nevyžadovala zvláštní projevy úcty a pozornosti.
Dovedla překonávat všechny obtíže, protože byla zcela prostá a nepoznala nepřiměřená přání ani závist. Na první pohled uměla vystihnout krásu věcí i jevů, mimo niž obyčejně většina lidí projde. Od chvíle, kdy opustila chrám Kybely-Rhei, přestala užívat své neobvyklé sličnosti jako zbraně, třebaže ji básníci opěvali a umělci se všemožně snažili získat ji za modelku; Athéňanka se divila, jak málo lidí si uvědomovalo skutečný význam a sílu Eridina nádherného zjevu. V porovnání s Tháidou jako by byla nějak dospělejší, dovedla chápat události a věci do větší hloubky než ostatní. Ale přitom se uměla bavit stejně jako Tháis, která v hloubi duše zůstávala stále tou někdejší ztřeštěnou, nezbednou athénskou dívenkou. A tato její báječná přítelkyně, kterou jí poslala Velká matka, či Afrodíté, od ní ted odcházela do podsvětní říše. Tháidě se zdálo, že i její srdce se zastavuje, že se kolem ní kupí stíny mrtvých: Menedéma, Égésichory, Leontiska, Alexandra
Zadržovala vzlyky a šeptala třem všemocným bohyním prosbu, aby jí Eridu vrátily. Jako v odpověď se ještě jednou otevřely modré oči, prozářené teplem lásky.
„Nermuť se, má přítelkyně, budu na tebe čekat!“
Eris ani ve svém těžkém stavu nezapomněla na slib, že počká na Tháidu v Hádu, na asfodelových lukách před Řekou zapomnění, aby ji ruku v ruce přešly společně.
Tu už Tháis nedokázala zadržet záchvat zoufalství a smutku. Rhoikos se odhodlal poslat pro hlavního Néithina kněze z obavy, že královna rozrušením zemře.
Starý kněz vstoupil sotva dechu popadaje, ale zachoval si důstojnost. Sklonil se nad bezvládnou Eridou, vzal její ruku a dlouho ji držel. Potom se dotkl královnina ramene. Tháis zdvihla zoufalstvím zhyzděnou tvář a setkala se s klidným a smutným pohledem svého přítele.
„Myslím, že bude žít,“ řekl kněz. Tháis se div nezalkla a nebyla s to vypravit ze sebe slovo. „Poslal jsem pro naše lékaře, aby pomohli tvému helénskému lékaři. Vzpomínám si, že ses jednou zmínila o léčivé bylině z hor v okolí Persepole. Zůstalo ti z ní ještě něco?“
„Ano, ano! Hned ji přinesu!“ Tháis rychle běžela ke skříňce, v níž měla uschovány vzácné mezopotámské, indické a baktrijské léky.
Kněz vyhledal kousek temně skořicového květu podobného pryskyřici a podal ho dvěma starším Egypťanům v prostých bílých šatech. Ti se chovali skromně, ale sebevědomě a promluvili o něčem s palácovým lékařem, potom rozetřeli kousek léku v mléce, otevřeli Eridě ústa a dali jí to vypít. Na ránu přiložili špetku modravé traviny se zvláštní ostrou vůní a potom ji pevně ovázali.
„A teď nechť vypije Tvé Veličenstvo toto,“ vybídl kněz Tháidu a podával jí půl poháru nápoje, průzračného a trochu opalizujícího jako voda, „jinak by takový otřes jako dnešní mohl také špatně skončit. Rány srdce se musí léčit hned, neboť následky se projeví zadlouho a nečekaně.“
Tháis chtěla nápoj vypít, ale na něco si vzpomněla a pohár odložila.
„Děkuju. Musím ještě něco zařídit. Zavolejte tlumočníka! Co mi povíš?“ obrátila se na bledého Foiníčana, který na ni čekal v galérii, kam za ním vyšla.
„Velmi málo, královno! Ten vyvrhel zamumlal jenom několik slov thráckým jazykem. Z toho jsme vyrozuměli, že byli posláni čtyři, to znamená, že byli chyceni všichni. A taky pronesl jedno jméno. Zapsal jsem je, aby nedošlo k omylu, který by mohl být osudný. Tady je,“ podal tlumočník Tháidě destičku.
„Je to mužské jméno a zní iónsky,“ řekla po chvíli rozmýšlení Athéňanka.
„Tvoje Veličenstvo má pravdu!“ uklonil se tlumočník.
„Kde je vrah?“
„Zlosyn šílel bolestí. Probodli jsme ho, abychom ukončili jeho muka, nemá jimi trpět žádný živý tvor.“
„Učinili jste správně. Děkuju ti.“
Když se Tháis vrátila do pokoje, zjistila, že Eris slabě, ale pravidelně dýchá. Obrátila se na starého kněze:
„A teď mi dej svůj lék, příteli! Zajdu za tebou co nejdřív, až bude Eris mimo nebezpečí, a poprosím tě o důležitou radu.“
„Budu Tvé Veličenstvo čekat,“ uklonil se stařec,
„Těžko se s tebou budu loučit!“ Tháis se zachvěla, vzala pohár a vypila ho naráz.
U Eridy zůstal jeden egyptský a jeden helénský lékař, Rhoikos a jeho první žena. Tháis si byla jista, že nad Eridou budou pečlivě bdít, a tak si lehla vedle ní na přinesené lůžko. Před očima se jí začaly dělat mžitky — nápoj rychle účinkoval.
Eris už se třetí den dokázala na lůžku opřít o lokty. S plachým úsměvem prohlásila, že ještě nikdy nebyla tak blízko u prahu Hádu a nebyla by si pomyslila, že smrt vykrvácením může být tak příjemná.
„Člověk prostě ztrácí síly a rozplývá se v nebytí. Kdybych neměla tebe, vrátila bych se tam docela ráda,“ povzdechla si.
„Cožpak je ti se mnou tak zle?“ pokárala ji něžně Tháis.
„To je nesmysl. Čím je člověk prostě starší, tím je smutnější, neboť už chápe, jak život nezadržitelně uplývá. A když už se jednou tak snadno přiblíží k Velké matce, je mu líto se vracet. Nebýt tebe, nechtěla bych žít!“
Tháis přítelkyni vroucně políbila a po její tváři znovu stékaly slzy. Eris jí je láskyplně otřela a řekla, že chce spát.
Příští den se Tháis chystala jít do Néithina chrámu pěšky, ale poslechla černou kněžku a jela podle všech pravidel ve voze, ovívaném vějíři, za doprovodu třiceti jezdců. Šest obrovitých Nubijců s rukama na mečích a obušcích a s očima na stopkách ji provázelo po schodišti. Tháis se v duchu usmála. Po odstranění těch čtyř poslaných zločinců už nehrozilo žádné nebezpečí, ale přece jen postavila k pokoji, kde ležela Eris, silnou stráž. V Athéňance všechno radostí zpívalo. Eris zůstala naživu nezmrzačená a rychle se zotavovala. V této náladě jí hlavní Néithin kněz připadal velmi hubený, zestárlý a smutný.
„Co je s tebou, příteli?“ zeptala se ho Tháis. „Nepotřeboval bys sám lékařskou pomoc? Nebo můj hnědavý lektvar?“
„Lektvar si šetři. Je v něm velká hojivá síla Gáiných šťáv, prýštících z její kamenné hrudi. Jsem smutný proto, že ses rozhodla nás opustit.“
„A neodsuzuješ mě za to? Po Eridině zranění jsem se rozhodla neodvolatelně. Jsme spolu spojeny na život a na smít. Nemohu vystavovat nebezpečí přítelkyni, která je ochotna kdykoli nastavit místo mě své tělo vrahovu úderu. Ztratila jsem tady v Memfidě dvě milované bytosti a zemřela bych, kdybych přišla o třetí.“
Starý kněz prozradil Athéňance staré proroctví o poslední memfidské královně, a to podivuhodně odpovídalo jejím vlastním záměrům. Pověděl jí také, co se říká o královně Tháidě, která přišla z cizí země, stala se Egypťankou a osvojila si ducha Černé země natolik, že kněží v Saisu, pečující o chronologický přehled egyptských králů, ji zařadili do seznamů a dali jí egyptské jméno.
„Jaké?“
„To je tajemství. Zeptej se jich! Až pojedeš do Alexandrie, zastav se v Saisu.“
„Nezasloužím si to!“ smutně namítla Tháis. „Cožpak Egypťané nezpozorovali, že jsem jenom hrála úlohu, kterou jsem dostala přikázanou shora?“
„Když herečka ve své úloze vyvolá v lidech vzpomínky na minulost, ušlechtilé city v přítomnosti a myšlenky na budoucnost, není snad poslem bohů a rukama osudu?“
„V tom případě musí hrát svou úlohu i za cenu života!“
„Ne, tvé poslání je splněno, úloha končí, když síly temných západních pouští ohrožují divadlo samo. Děj se tragicky přeruší, čímž se ve všech vyvolá strach a zmaří právě zrozené snahy.“
Memfidská královna pojednou klesla k nohám starého Egypťana.
„Děkuji ti, příteli! Dovol, abych ti směla říkat otče, neboť kdo jiný než otec je duchovním učitelem nevědomých? Já měla štěstí: tady v Memfidě, v tvém chrámu, jsem se učila od mudrce z Délu, potom od Lýsippa a konečně jsem v zdejším osamocení znovu našla v tomto chrámu tebe. Dovol mi, abych bohyni Néith přinesla velkou oběť. Budu ještě obětovat Artemidě sto býků za záchranu své přítelkyně.“
„Jenom lidé primitivní víry potřebují krvavé oběti, jimiž prosí bohy o osud a slitování, neboť stavějí své bohy na roveň sobě nebo dokonce dravým zvířatům, Je to pozůstatek temných dob, zvyk divokých lovců. Nedělej to, raději věnuj peníze na nějakou užitečnou věc. Přijmu nekrvavou oběť, abych zde mohl dál ukazovat mladým hledačům pravdy, jaké k ní vedou skutečné cesty.“
„A Néith?“
„Není snad několik lidí toužících po poznání bohyni milejších než nerozumná zvířata, která zoufale bučí pod nožem a z nichž stříká krev?“
„Proč se tedy tyto obřady a oběti konají?“
Stařec se pousmál, rozhlédl se, a když se přesvědčil, že kolem nikdo není, pravil:
„Hloupí a domýšliví filozofové jiné víry nám často kladli podle jejich mínění zákeřné otázky. Je-li váš bůh všemohoucí, proč dopouští, aby lidé byli hloupí? Je-li vševědoucí, nač potřebuje chrámy, kněze a obřady? A mnoho jiných podobných otázek.“
„A jak jste jim odpovídali?“
„Bůh, který se zabývá všemi lidskými záležitostmi a podobá se člověku, je pouze výmyslem lidí s nevelkou fantazií. Potřebují ho mít na úrovni své víry stejně, jako potřebují místo pro rozjímání a modlitbu a zrovna tak prostředníky — kněze. Milióny lidí ještě nedovedou žít bez náboženství, protože jinak by ztratily víru vůbec, a tudíž i mravní opory, bez nichž nemohou existovat státy ani města. Proto tedy pokud jsou lidé ještě tak značně nevědomí, ochraňujeme staré věrouky, i když my sami už jsme překonali někdejší předsudky a pověry. Jen málo lidí a dokonce i málokteří moudří vládcové si uvědomují, že pro osudy lidí a států je ze všeho nejdůležitější mravnost národa, jeho výchova k důstojnosti a úctě k předkům, k práci a kráse. Důležitější než bojové stroje, sloni, vyzbrojení vojáci, pětiveslice
To všechno je k ničemu, jakmile upadne mravnost a ušlechtilost lidu. Malí i velcí lidé se pak dají na pití a vedou rozmařilý život. Ve víně se utápí víra, čest a důstojnost, hyne láska k vlasti a tradicím předků. Tak zanikla řada mezopotámských a perských říší a dozrává zkáza Egypta, Helady, Kartága a nového Říma, jenž má tak hrozivé legie. Člověk nepotřebuje zbraně ani válku, ale mravnost, zákony vzájemného chování lidí a celého národa.“
„Otče, jmenoval jsi i Heladu?“
„Ano, královno. Vím, jsi Helénka, ale nevšimla sis, že čím níž klesá mravnost a důstojnost v národě, tím usilovněji se snaží dokázat svou převahu nad ostatními tím, že je ponižuje? Dokonce i tak velcí vědci jako Aristoteles tuto hanebnost prosazovali, tak hluboko už pronikl jed.“
„Alexandr vždycky Aristotelovi odporoval,“ namítla Tháis.
„To mu slouží ke cti! Nerozhořčuj se zbytečně; teď už na místo násilného rozdělování národů přicházejí myšlenky rovnosti a sjednocení.“
„Vím o stoicích, otče.“
„Jsou i starší učitelé. Až budeš mít čas na přemýšlení, vzpomeneš si na ně.“
„A co naši nádherní bohové,“ začala Athéňanka.
Kněz zdvihl ruku, aby se ohradil.
„Nedotýkám se tvých Olympanů, dříve nám byli neznámí, ale v poslední době náboženské představy Helady a Egypta postupně splývají a vytvářejí se společná božstva. Nedotýkej se jich ani ty. Aby to všechno dokázal člověk chápat, musí celá léta hodně přemýšlet a překonávat staré city, ukvapenost vede jenom k jednomu — k ztrátě víry v život člověka a v jeho budoucnost. Buď opatrná!“
Tháis políbila starému knězi ruku a vrátila se k vozu, který na ni čekal.
Přípravy na cestu se konaly nepozorovaně, přesto se ale zprávy o královnině odjezdu do Alexandrie ke králi a mužovi rozšířily. S Tháidou opouštěla Memfidu i dobře si tu žijící Rhoikova rodina. Opouštěla ji bez lítosti, protože hlava rodiny a starší žena se nemohly s paní rozloučit a Foiníčanku to táhlo k moři. Odjížděla i Iranina mladá chůva, napůl Helénka a napůl Libyjka, poměrně dost vzdělaná. Nebyla to otrokyně, ale nesmírně si dívenku oblíbila a zahleděla se do staršího Rhoikova syna. V předvečer odjezdu se Tháis se zesláblou ještě Eridou projížděla na člunu mezi kvetoucími lotosy. Tiše pluly po širokém rameni řeky k jezeru a člun s šelestěním pronikal mezi porosty modravých květů s velkými tlustými listy. Kdysi dávno tu rovněž tak kvetly lotosy a ona plula v člunu s Menedémem. Jsou jí snad milejší nynější královské výsady — přepychový pozlacený člun, pruhovaný přístřešek proti slunci a vycvičení veslaři, nubijští otroci? Ale kde! Mladí lidé, kteří všemožně usilují o vysoké postavení, nevědí, jak draze za ně zaplatí. Netuší, že mládí jednou skončí a nastane čas, kdy by dali všechno, co mají, za to, aby se jim vrátily šťastné chvíle jejich navenek prostého, ale duchovně hlubokého života a mladistvých prožitků! Může se stát, že je zaslepí moc a bohatství a že zapomenou na svou minulost? Nejspíš je to případ mnoha lidí, ale ať jsou i oni šťastni! Ona však teď nezná větší radost, než se dívat na pohublou Eridinu tvář, oživenou pohledem na okolní krásu, vidět a slyšet radostné dovádění maličké Irany
Na loučení s Egyptem si zachová navždy krásné vzpomínky.
Třebaže dobu odjezdu tajili a zvolili si brzkou ranní hodinu, přišly se s Tháidou rozloučit velké zástupy Memfiďanů. Upřímně zarmoucení lidé ji prosili, aby se co nejdřív zas vrátila. Do vody a na loď dopadaly stovky věnců z posvátného lotosu, jehož květy se smějí trhat pouze v takovýchto výjimečných případech. Loď se tiše odrazila od břehu, vesla zapleskala, za zádí zmizely domy, chrámy a pak i pyramidy. Tháis už nikdy neuvidí podivné staré město, které si tak oblíbila a kterému věnovala kus svého života. Už nepobude v Néithině chrámu, útočišti filozofů. Znovu tedy „ton aióna“ — navždycky!