Tháis stála na palubě lehké lodi a přemýšlela o neznámém muži. Cožpak když životní síla lidu a země ochabuje, vytrácí se i její krása a ti, kteří po ní touží, odcházejí do ciziny? Tak tomu bylo na Krétě a v Egyptě. Není teď na řadě Helada? Srdce se člověku svírá při pouhém pomyšlení na nádherné město Panny. Co jsou proti němu Korint, Argos a právě rozbořené Théby?
K Tháidě přicházela vratkým krokem po houpající se palubě Klónaria.
„Chceš jíst, paní?“
„Ještě ne.“
„Kormidelník povídal, že brzy budeme v Hérakleii. Podívej, Aigína už se vynořila celá z moře.“
„Kde je Hésiona?“
„,Zrozená hadem’ spí jako nemluvně.“
Tháis se rozesmála a pohladila dívku po tváři.
„Nežárli na,Zrozenou hadem’ a probuď ji.“
Hésiona si rychle opláchla obličej mořskou vodou a stanula před svou paní. Tháis se jí ptala, co míní dělat dál. Třebaže ji Hésiona uprosila, aby směla jet s ní, hetéra byla přesvědčena, že dívka neměla odjíždět z Attiky, snáz by tu našla otce. Největší trh na otroky v celé Heladě byl v Athénách. Každý den se na jeho mramorových pódiích prodávalo několik stovek lidí. Prostřednictvím obchodníků, kteří měli spojení se všemi městy v Heladě a v zemích na pobřeží Vnitřního moře, mohla něco o filozofu Astyochovi zjistit. Hésiona se přiznala, že si po Égésichořině noční návštěvě zašla k věštci. Žádal na ní nějaký předmět, který patřil otci. Thébanka mu s jistými obavami svěřila maličkou gemmu na tenkém řetízku, kterou měla uschovanou v uzlu vlasů. V zelenavém „mořském kameni“, berylu, vyřezal zkušený řezbář portrét jejího otce; a ten ho věnoval dceři v den jejího nymfického (nevěstina) dne, všehovšudy před třemi lety. Věštec chvíli podržel gemmu v podivných prstech s čtvercovitými nehty, vzdechl a s neochvějnou jistotou prohlásil, že filozofy je mrtev a že zřejmě stejný osud stihl ještě v městských hradbách i Hésionina bratra.
„Teď už mám jenom tebe, paní,“ řekla Hésiona a vytrvale tak Tháidu oslovovala, i když to měla zakázáno, „jak tedy nemám jít s tebou a neprožívat s tebou dobré i zlé? Nezavrhni mě, prosím,“ přitiskla se dívka k Tháidiným kolenům.
„Je to zřejmě osud,“ souhlasila Tháis. „Ale já nejsem žena ani dcera aristokrata a nepocházím z královského rodu, jsem jenom hetéra, hříčka v rukou osudu, zcela závislá na náhodě.“
„Nikdy tě neopustím, paní, ať se stane cokoli!“
Tháis se na Thébanku laškovně a znalecky podívala, povystrčila špičku jazyka a dívka se celá zarděla.
„Ano, ano! Erótovy moci se bojí dokonce sama Afrodíté, co potom máme dělat my, obyčejní smrtelníci?“
„Nemám ráda muže,“ s odporem zvolala Hésiona, „a kdybych se někdy zamilovala zabiju jeho i sebe!“
„Jsi ještě větší dítě, než jsem si myslela. Viděla jsem, že jsi tělesně vyspělá,“ pomalu pronesla hetéra, přimhuřujíc oči, aby v dálce rozeznala hérakleiský přístav.
Čekali na ně, vypočítali si dobu plavby přesně. Tháis spatřila Égésichoru obklopenou skupinou vojáků, jejichž mohutné postavy bylo vidět zdálky. Loď, která odvezla Égésichoru z Athén a čekala v Hérakleii na Tháidu, vyplula ještě týž den na třídenní plavbu ke Gytheiu, poblíž ústí řeky Eurótu, hluboko v Lakónské zátoce, kde se nakládaly spartské lodi. Kdyby mohli i nadále počítat s Euroklydónem, zkrátila by se plavba o dva dny, ale v tomto ročním období se na severovýchodní větry nadalo spoléhat.
Égésichořin přítel byl v Gytheiu, kde shromažďoval velký oddíl. Lodi velel jeho hekatontarchos — setník — , který se Tháidě nezalíbil, protože se jí očima příliš bezostyšně snažil proniknout pod himation. Égésichora si s ním však dělala co chtěla a vůbec jí nebylo proti mysli, když jí otevřeně projevovali pozornost i nižší velitelé a prostí kopiníci, kteří teď museli zastat práci veslařů, a starý kulhavý kormidelník, jehož jediné oko, kulaté, jako mají Kyklópové, dokázalo vidět všechno kolem. Sebemenší nepřesnost při záběru vesla, nevhodně změněná poloha kormidla, poněkud zpomalující chod lodi, na to vše reagoval prudkým křikem, načež následoval jízlivý žert. Vojáci mu dali přezdívku Foiníčan, ale chovali se k němu s náležitou úctou.
Vody Lakónské zátoky, hladké jako modré zrcadlo dcery Labutě, které jí darovala sama Afrodíté, jako by pohyb lodi brzdily, zdálo se, že brázdí nějakou hustou tekutinu. V půli cesty, proti mysu Cypřišů, dostalo moře travnatě zelenou barvu. Vtékaly sem vody Eurótu, velké řeky, na jejímž horním toku — dvě stě čtyřicet stadií od přístavu — stálo hlavní město Lakónie, Sparta. Zleva se tyčilo vysoké skalnaté a drsné pohoří Táygetos, v celé Heladě proslulé, kam byli odkládáni novorozenci, u nichž znalci rady starších objevili nějakou tělesnou vadu nebo neduživost. Přiblížilo se ústí Sménu s přístavištěm Las, v němž byla spousta malých člunů. Loď ho minula a obeplula široký mys, za nímž byl hlavní přístav Lakónie Gytheion.
Přistáli u jižního kotviště, kde se ostrý svah mysu stáčel k severu, uzavíraje tak vnitřní část přístavu. Hluboká voda tu stála nehnutě jako zrcadlo, třebaže se jižní vítr, Notos, přinášející dešťové mraky, prudce snášel z pobřežního pásma a bušil do protilehlé strany zálivu. Paluba lodi byla o čtyři lokte níž než přístaviště a odřená břevna na jeho okraji byla ve výši hlavy Tháidy a Égésichory, které stály na zádi. Obě hetéry se staly okamžitě středem pozornosti. Byly oblečeny do pestrých chitónů, Tháis do zlatožlutého, Sparťanka do černého jak noc, čímž podivuhodně vynikly její zlatě ryšavé vlasy. S výkřiky „eleleu!“, „eleleu!“ k nim běželo několik vojáků, vpředu vousatý obr Eositeos, jenž podával Égésichoře obě ruce. Odmítla jeho pomoc a ukázala mu na příď, kde pod přístřeškem z rákosí hrabali kopyty čtyři koně. Když vojáci a dva stájníci začali pomalu vyvádět vyplašené hřebce stříhající ušima, byli Sparťané u vytržení stejně jako při pohledu na ženy. Pár k oji měl onu vzácnou barvu, jíž Athéňané říkají leukofaés — oslnivě bílou, a boční pár byli hřebci leukopyrhoné neboli zlatavě ryšaví jako jejich majitelka. Spojení bílé a zlaté barvy se považovalo za mimořádně šťastné od té doby, co ze staré Kréty proniklo do Helady umění vytvářet sošky bohů ze zlata a slonoviny.
Z přístaviště spustili můstek. Hřebec k oji, který šel první, se pojednou polekal, odmítl jít po prohýbajících se prknech a skočil rovnou na přístaviště. Loď se pod jeho silným odrazem nahnula, takže druhý bílý kůň, který šel za svým druhem, nemohl z lodi vyskočit a zaklesnut předními kopyty za okraj přístaviště zůstal zadními na palubě. Loď začala od přístaviště uplouvat. Vzdálenost mezi hrází a palubou se zvětšovala. Égésichora zpozorovala, jak kůň napjal všechny svaly a jak mu naběhla velká žíla na břišním boku. Sparťanka se k němu vrhla, ale předběhl ji voják, který seskočil z hráze. Loď se zakymácela, kopyta koně začala sklouzávat z okraje lodi, když vtom voják s neuvěřitelnou odvahou a silou popadl hřebce za zadek a doslova ho vyhodil na břeh. Nemohl se už uhnout před úderem zadních nohou a spadl na vratkou palubu, ihned však se v pořádku zvedl.
„Sláva Menedémovi,“ zvolal náčelník Sparťanů a Égésichora odměnila siláka ohnivým polibkem.
„Chacha! Dej pozor, Eositee, abys o svou Chrýsokomu nepřišel!“
„Zádný strach!“
Vůdce Lakedaimoňanů seskočil na loď, popadl Égésichoru a v mžiku byla na přístavišti. Zlatavé hřebce odvedli po můstku a Tháis zůstala na zádi.
Nemohla se udržet smíchy nad pokusy své přítelkyně vyprostit se z mohutného objetí. Hrdina Menedémos stál na palubě a byl celý bez sebe nadšením nad černovlasou Athéňankou, jejíž měďnatá osmahlost a šedé oči kontrastovaly s žlutým chitónem. Sparťan měl na sobě jenom exomidu, krátký chitón, upevněný na jednom rameni. Jediným poznávacím znamením vojáka byl široký opasek. Při zápase s koněm se mu chitón sesmekl z ramene, takže měl obnažený trup. Tháis si ho s potěšením prohlížela a rázem si připomněla Polykleitova Doryfora (Nesoucího oštěp), k němuž stál modelem rovněž spartský jinoch. Menedémos měl stejně mohutný dřík, krk a nohy jako proslulá socha. Na vyklenutých rozložitých prsou měl uloženy jako silné štíty hrudní svaly, Dolení břišní svaly byly tak mohutné, že místo aby se v pase zužovaly, vystupovaly nad boky. Takový pancíř snesl úder zadních nohou splašeného koně bez následků. Nejštíhlejší část těla byla nad hoření částí boků, od nich svaly pokračovaly mocnou vlnou až nad kolena a pod ně.
Tháis se podívala rozpačitému atletovi přímo do očí. Ten zrudl tak, že mu maličké uši a dětsky kulaté tváře hořely jako šarlat.
„Tak co, Menedéme,“ popíchla ho Égésichora, „ty bys jistě Tháidu nevyzdvihl. Stojí pentaschilioboión (cenu pěti tisíc býků).“
Sparťanka narážela na cenu, kterou nabízel Filopatros na zdi Kerameiku. Za staré stříbrné athénské mince s obrazem býka, které dal razit ještě Théseus, se kdysi dal koupit býk, proto se jim tak i říkalo, Výkupným nevěsty byli v starých rolnických Athénách vždycky býci, proto se v rodinách říkalo dívkám „přinášející býky“. Největší výkupné bylo sto býků — hekatomboión — přibližně v ceně dvou min, takže to mezi vojáky zahučelo obdivem, když uslyšeli o obrovské sumě „výkupného“ za Tháidu.
Menedémos dokonce o krok ucouvl, ale Tháis se zvonivě zasmála a zvolala:
„Chyť mě!“
Voják instinktivně natáhl ruce a dívka seskočila z paluby. Menedémos ji obratně zachytil, ona si mu pohodlně sedla na široká ramena, ale vtom se Hésiona zoufale rozkřičela: „Nenechávej mě tu s vojáky, paní!“ a chytla se Athéňanky za nohu.
„Vezmi ji taky, Menedéme,“ vyzvala ho za všeobecného smíchu Tháis a atlet lehce vyzdvihl obě dívky na přístaviště.
Celý příští den, třebaže chvílemi pršelo a vál vítr, Égésichora a Eositeos projížděli vyhřebelcované a vykoupané koně. Jakmile se vyjasnilo a slunce vysušilo kluzké bláto, Sparťanka navrhla Tháidě, aby si zajely do hlavního města Lakónie. Cesta údolím Eurótu byla odedávna považována za velmi přihoď nou pro jízdu koňmi. Dvě stě čtyřicet stadií nepředstavovalo pro Egésichořiny běhouny žádnou vzdálenost. Dvoukolka, na níž jel Eositeos a Menedémos, se stále za zběsilým čtyřspřežím opožďovala. Celá cesta do Sparty uběhla Tháidě velmi rychle a uchvácena jízdou — musela se v nebezpečných zatáčkách pevně držet — nevěnovala takřka vůbec pozornost okolí. Ještě nikdy tu nebyla. Čím byli blíž městu, tím více lidí Égésichoru zdravilo. Zprvu si Tháis myslela, že volání a mávání patří Eositeovi, důstojníku a bratranci krále Ágida, ale lidé k nim přibíhali se stejným nadšením i poté, co dvoukolka s vojáky zůstalal daleko pozadu. Vjeli do háje mohutných dubů, jejichž koruny se klenuly tak těsně u sebe, že tu bylo šero. Suchá půda s tlustou vrstvou listí, které se tady skládalo snad po staletí, připomínala poušť. Za hájem švihli koně a jeli až do města tryskem. Égésichora se zastavila jenom u sochy Dioskúrů, na počátku rovné ulice nebo aleje, které se říkalo Dromos, Běh. Spartští chlapci tu neustále závodili v běhu. Chodci si v údivu prohlíželi dvoukolku s nádhernými koňmi a dvěma krásnými ženami. Zatímco v Athénách by se k něčemu takovému seběhl tisícihlavý dav, v Spartě obklopilo příchozí jen několik desítek vojáků a efébů, okouzlených krásou dívek i koní. Přesto když je jejich průvodci dohnali a vjeli společně do široké aleje s obrovitými platany, lidé je opět bouřivě pozdravovali a vítali.
Eositeos zastavil u malé svatyně hned na okraji Platanového háje — tak se alej jmenovala. Égésichora vystoupila z vozu. Poklekla, obětovala úlitbu a zapálila kousek vonné pryskyřice z vavřínového keře. Menedémos vysvětlil Tháidě, že chrám je zasvěcen Kynisce, dceři spartského krále Archidáma, první helénské ženě-vítězce na olympijských hrách ve velmi nebezpečných závodech tethripponů, které řídit vyžadovalo velké umění.
„Snad nebyla Ágidovou sestrou? Vždyť svatyně vypadá starobyle,“ nechápavě se zeptala Tháis.
Sparťan se dětsky, skoro naivně usmál:
„To není Archidámos, který byl otcem našeho krále, ale ten dávnověký. To bylo už moc dávno.“
Sparťané zřejmě považovali Égésichoru za nástupkyni své hrdinky, přinášeli jí květy a o překot ji zvali do svých domů. Eositeos odmítl všechna pozvání a odvezl obě půvabné spolucestující do velkého domu s rozlehlou zahradou. Objevila se spousta otroků různého stáří, převzali koně a Sparťan si odvedl milenku a její přítelkyni do vnitřních, dosti skromně zařízených pokojů. Když dívky osaměly v ženské polovině, která nebyla tak přísně oddělena od mužské jako v Athénách, Tháis se zeptala:
„Pověz mi, proč nezůstaneš tady, v Spartě, kde ses narodila a kde se lidem líbíš?“
„Zatím mám své čtyřspřeží, krásu a mládí. A co dál? Sparťané jsou chudí, vidíš, i králův bratranec odjíždí jako žoldnéř do ciziny. Proto jsem hetérou v Athénách. Moji rodáci příliš zdůrazňují tělesnou zdatnost a vojenskou výchovu a to je dnes pro úspěch ve světě málo. Kdysi to bylo jinak.“
„Chceš tím říci, že Lakedaimoňané dali přednost tělesné zdatnosti před vzděláním a pěstováním myšlení?“
„Je to ještě horší. Vzdali se svých citů a myšlení v zájmu vojenské bojeschopnosti a rázem se dostali pod vládu kruté oligarchie. V neustálých válkách způsobovali ostatním národům smrt a zkázu a nikomu nechtěli ustoupit. A teď je mých rodáků ve Spartě mnohem méně než Athéňanů v Attice. A Sparťanky se dokonce oddávají otrokům, jen aby bylo víc chlapců, kterých se rodí velmi málo.“
„Teď už chápu, proč tu nechceš zůstat, odpusť mi mou nevědomost.“ Tháis Égésichoru objala a ta se k ní v pohnutí přivinula jako Hésiona.
Sparťané nechtěli okouzlující návštěvnice tak rychle propustit a den co den je nutili, aby odjezd odložily. Konečně Tháis kategoricky prohlásila, že se její lidé rozběhnou a že má nejvyšší čas dát si do pořádku věci, které před cestou jen naspěch sbalila.
Zpáteční cesta jim trvala mnohem déle. Tháis si chtěla neznámou zemi dobře prohlédnout. Proto Egésichora a Eositeos jeli spolu a Tháidiným vozkou se stal Menedémos. Nijak nespěchali, někdy odbočili z hlavní cesty, aby si prohlédli proslulé místo nebo starý chrám. Tháis udivilo obrovské množství chrámů zasvěcených Afrodítě, nymfám a Artemidě. V posvátných hájích, jimiž byla celá Lakónie doslova poseta, byly skryty menší svatyně. Uctívání ženských božstev v Spartě odpovídalo vysokému postavení spartských žen, které se mohly volně pohybovat a všude chodit bez průvodců a samy se vydávat na daleké cesty. Hetéru nepřekvapila účast dívek na gymnastických cvičeních, atletických zápasech a při veřejných svátcích rovnoprávně s chlapci, už o tom hodně slyšela. Nazí chlapci se pyšnili svou tělesnou statností, dívky hrdě kráčely kolem davů do chrámu přinášet obětiny a tančit posvátné tance.
Všechny hetéry vysoké korintské školy se považovaly za znalkyně tanců a učily mladé žákyně — auletridy. Staré Aristokleovo dílo o tancích se učily zpaměti. Ale nádherné provedení tanců velkým množstvím lidí přímo na ulicích spatřila Tháis poprvé v životě až v lakónském hlavním městě. Na počest Artemidy, která zde byla považována za bohyni pevného zdraví, tančili mladí tanec čistoty a jasu, starší lidé se drželi za ruce a točili se dokola. Tháidu doslova okouzlil dětský tanec s číšemi vody Hyalkadai. Slzy dojetí jí stoupaly k hrdlu, když se dívala na řady nádherných spartských dětí, kypících zdravím a nádherně ukázněných. Tato podívaná v ní oživila vzpomínku na obyčeje staré Kréty a pověsti o svátcích Britomartidy — krétské Artemidy.
Vliv starého náboženství s převahou ženských božstev zde byl zřejmější než v Attice. V Spartě bylo méně lidí a přitom víc půdy, takže ji Lakedaimoňané mohli nechat zarůstat trávou nebo lesíky. Tháis skutečně spatřila po cestě mnohem víc stád než za stejně dlouhé jízdy z Athén do Súnia, nejjižnějšího mysu Attiky, kde se nad strašlivou strží na okraji útesu tyčil nový chrám Modrooké Panny.
Menedémos a Tháis dojeli do Gytheia až po západu slunce a uvítalo je přání, aby se dožili dlouhého věku a měli hodně dětí, přání patřící k svatebním slavnostem — nymfeím. Menedéma to nějak rozladilo, chtěl se z kruhu veselých spolubojovníků vytrhnout, ale pojednou se objevil maličký Messéňan a oznámil, že je všechno připraveno na zítřejší hon. Důstojníci, od stratéga Eositea až po posledního dekarcha, zajásali.
V rozlehlém hustém rákosí mezi Eurótem a Helem se usadilo stádo obrovských kanců. Jejich noční návštěvy působily nemalé škody okolním polím a dokonce i posvátnému háji, který hladové bachyně celý rozryly. Lov na kance v rákosí je obzvlášť nebezpečný. Lovec kolem sebe nevidí nic než úzké cestičky, prošlapané zvířaty v různých směrech. Kdykoli se může křoví rozhrnout a vyrazit z něho rozzuřený kňour s tesáky dlouhými a ostrými jako dýka nebo rozlícená bachyně. Tato zvířata jsou rychlá jako blesk. Překvapený lovec si někdy ani nestačí uvědomit, jak se ocitl na zemi s nohama rozseknutýma tesáky. Kňour není tak zuřivý, udeří a běží dál. Horší je bachyně, ta lovce povalí, dupe po něm ostrými kopýtky a trhá ho zuby, rve z něho celé kusy masa a kůže, takže se pak rány nehojí celá léta. Proto nesmírné napětí při čekání na zvíře a krátký, zběsilý zápas s ním náramně lákají odvážlivce, kteří chtějí vyzkoušet svou udatnost.
Vojáci začali probírat plán zítřejšího honu tak zaujatě, že obě hetéry se najednou cítily opuštěné.
Égésichora bez rozpaků připomněla svou přítomnost. Eositeos přerušil poradu, chvíli uvažoval a najednou rozhodl:
„Ať se naše přítelkyně taky účastní honu. Když společně, tak společně — do Egypta i do rákosových porostů Eurótu!“
Menedémos ho podpořil s takovým zápalem, že starší vojáci se bezděky rozesmáli.
„To je nemožné, pane,“ namítl Messéňan, „jenom ty krasavice připravíme o život!“
„Počkej!“ zdvihl ruku Eositeos. „Říkáš, že tady,“ ukázal na nákres terénu načrtnutý na zemi, „je stará svatyně Eurótu. Jistě stojí na nějakém návrší.“
„Je to docela malý pahorek, ze svatyně zbylo jen několik kamenů a sloupů,“ vysvětloval lovec.
„Tím líp. A tady musí být planina, na kopci přece rákosí neroste.“
Messéňan přikývl a velitel vojáků dal hned pokyn, jak změnit směr honu. Hlavní lovci se skryjí na okraji rákosí, před planinou, a obě hetéry se schovají v rozvalinách chrámu. Druhá část vojáků bude provázet naháněče pro případ, že by je zvířata napadla. Veškerou výzbrojí odvážlivců byl malý štít a kopí, zkušenější si ještě přibrali dlouhé dýky.
Zahaleny do světlých himationů podobné barvy, jako má suché rákosí, snažily se Égésichora a Tháis usadit se co nejpohodlněji na širokých stropních deskách, které se ještě zachovaly na šesti nízkých sloupech Eurótovy svatyně. Měly přísně nakázáno, aby nevstávaly a ani se nehnuly, až naháněči poženou kance k řece, a tak si obě přítelkyně hned vyhledaly co nejvýhodnější polohu. Planinu měly jako na dlani. Zřetelně rozpoznávaly postavy Eositea, Menedéma a ještě dvou lovců skrytých za suchými trsy rákosí u vysoké zdi porostu, na západ od planiny. Aby Lakedaimoňané ukázali, jak pohrdají nebezpečím, měli jenom plátové holeně a jinak byli bez šatů jako při vojenských cvičeních. Hetéry si uvědomovaly, kolik každý z nich riskuje. Zemřít nebylo pro vojáka nic strašného, každý Helén měl vypěstován moudrý a klidný vztah k smrti. Náhrobky v Attice, v Lakónii v Boiótii hovořily o tklivém loučení, o světlé a žalostiplné památce zemřelých, ale nebyl v nich protest, zoufalství či strach. Pro spartského vojáka bylo mnohem horší než smrt zmrzačení, které mu znemožnilo bojovat společně s rodáky, a svobodný Lakedaimoňan si nic jiného nepřál.
Zapraskalo rákosí a na planině se objevil obrovský kňour. Obě přítelkyně strnuly a přitiskly se ke kameni. Zvíře větřilo a točilo se sem a tam. Neohebný krk neumožňoval kňourovi otáčet hlavou a tato zvláštní okolnost zachránila už nejednomu lovci život.
Za rákosovým porostem se pomalu zdvihl Menedémos. Sklonil levou ruku tak, že štít mu chránil dolení část břicha i boky, a tiše hvízdl. Kňour se na okamžik otočil a dostal ránu kopím hluboko do pravého boku; s prudkým praskotem zlomil dřevec a vrhl se na atleta. Tesáky zařinčely kovově o štít a Menedémos zavrávoral. Zvrátil se a nohama vzhůru sletěl do mělké jámy. Na zvíře se s bojovým křikem vrhl Eositeos. Kňour mu nastavil levý bok a to byl’ jeho konec. Zaražený Menedémos vyčítal veliteli, že se do toho pletl. Bylo by bývalo mnohem zajímavější, kdyby sám zvíře dodělal.
Za několik minut, sotva se ozval křik a rány naháněčů, vyskočilo z rákosí najednou nejméně deset velkých divočáků. Zvířata povalila dva vojáky stojící v pravém rohu planiny, vyrazila k řece, obrátila se a vrhla na Eositea a Menedéma. Menedémos odrážel zuřivou bachyni, Eositea okamžitě povalil nesmírně velký kňour. Šedivé štětiny mu trčely vysoko na mohutném hřbetě, zpěněné sliny stříkaly od cvakajících, stopu dlouhých tesáků. Eositeos ztratil po nárazu zvířete štít, odhodil kopí, přitiskl se vší silou k zemi a pevně svíral dlouhý perský nůž. Kňour se ho snažil prudkými pohyby rypáku podebrat, vrážel Sparťanovi do zad obrovskou hlavou a s předníma nohama v pokleku se na něj chtěl dostat tesáky. Eositeos se odsunoval, nespustil z obludy oči, ale pořád jí nemohl zasadit smrtelný úder. Égésichora a Tháis zápas bez dechu sledovaly a úplně zapomněly na Menedéma, který zadržoval útok staré, v bojích zkušené bachyně. Pojednou Égésichora chytila Tháidu za rameno: kňour postrkoval Eositea k hrbolu, už neschází moc a stratégos se nebude moci nikam hnout, a pak
„A-i-i-i!“ vydala Tháis pronikavý „věštecký“ hvizd.
Kanec se prudce otočil a zjistil nového nepřítele, Tento okamžik Eositeovi stačil, chytil kňoura za zadní nohy a vrazil mu dýku do boku. Kňour vyrazil, snad jen Héraklés nebo Théseus by takového obra udrželi, a hnal se k Tháidě. Skvělá tanečnice reagovala jako Amazonka, uskočila vzad a svalila se na druhou stranu kamenné desky. Kňour vší svou tíhou narazil do kamene a zanechal v jeho pestrých lišejnících hluboké krvavé rýhy. Eositeos zdvihl kopí, skočil po zvířeti, které už ochablo, takže bylo možné dát mu ještě poslední, smrtelný zásah. Zleva se ozval vítězný pokřik — to Eositeovi a Menedémovi druzi konečně dorazili svá zvířata a taky Menedémos bachyni skolil. Sparťané se shlukli stírajíce si pot a prach a chválili Tháidu, která si přece jen udělala dvě pořádné modřiny, jak upadla na kámen. Naháněči už přešli houští před planinou a hon se vzdálil k severu, tam, kde byli připraveni nižší důstojníci. Čtveřice lovců, která zápasila na planině, se chtěla omýt a zaplavat si v Eurótu, mezitím sluhové rozdělí kořist a připraví maso pro večerní hostinu. Eositeos si posadil Tháidu na široké, pořádně poškrábané rameno a nesl ji k řece, doprovázen žárlivým žertováním Égésichory a strnule zachmuřeným Menedémem.
„Poslyš, Eositee, varoval jsi naše krasavice před nebezpečím Eurótu?“ zvolal Menedémos za zády velitele, jenž kráčel zeširoka s nádherným břemenem. Helénové rádi nosili zbožňované ženy, byl to výraz úcty a ušlechtilých úmyslů. Stratégos neodpověděl — a teprve když postavil Tháidu u břehu na zem, řekl:
„Égésichora ví, že Eurótós pramení v podzemí. Na jeho horním toku, u Fenea v Arkádii, kde je Devět pahorků, jsou rozvaliny města, které dostalo jméno na počest ženy Pelasga Lykáona, syna Kallistó. Pod devítipahorkatým pohořím Aroanií je strašlivě hluboká strž, v níž se udržuje sníh i v létě. Ze strže vytéká malým vodopádem na skálu říčka Styx. Její voda je smrtelná pro všechno živé, rozpouští železo, bronz, olovo, cín a stříbro, ba dokonce i zlato. Černé vody Stygu běží černými skalami, když se však potom na skalách objeví svislé černé a rudé pruhy, barvy smrti, zbarví se světlemodře. Styx se vlévá do Kráthidy a ta zase do naší řeky, rozplyne se v ní a je už neškodný. Ale v některých dnech, o nichž vědí jen věštci, se vody Stygu nesmísí s Eurótem. Prý hrají duhovými barvami starého skla. Toho, kdo se v tomto proudu smočí, čeká aórie — náhlá smrt. Proto tedy může být někdy koupání v naší řece nebezpečné.“
„A co tedy teď? Bojíte se?“
„Přísahám při bohovi, jenž zabil Arga, že jsme na něco takového ani nepomysleli,“ řekl přispěchavší Menedémos, „nás všechny přece čeká aórothanatos (předčasná smrt).“
„Tak proč nás strašíte?“ vyčetla Tháis Sparťanům a rozvazovala si stužku na těžkém uzlu vlasů v zátylku. Černé vlny se jí rozběhly po zádech a ramenech. Jako v odpověď uvolnila i Égésichora své zlaté kadeře a Eositeos se nadšením plácl do stehen.
„Podívej, Menedéme, jak jsou krásné. Zlatá a černá vedle sebe, ty by měly být spolu vždycky.“
„My taky budeme vždycky spolu!“ zvolala Égésichora.
Tháis pomalu zavrtěla hlavou.
„Já nevím. Ještě jsem se nedomluvila s Eositeem o naulonu, o ceně za cestu do Egypta. Nemám tolik stříbra, jak se o tom žvaní po Athénách. Dům mě nestál málo.“
„Proč sis vybrala místo poblíž Pelargikonu!“ vytkla jí Égésichora, „už. dávno jsem ti říkala.“
„Jak jsi to vysloviia?“ neudržela se smíchy Tháis.
„Pelargikon — Čapí návrší. Tak říkají Lakedaimoňané posměšně vašemu Pelasgikonu na Akropoli. Ale pojďme dál po proudu. Vidím tam vrby.“
Hetéry je nesmírně ctily jako stromy zasvěcené mocným a smrtonosným bohyním — Hekatě, Héře, Kirké a Persefóně. Vrby měly nemalý význam i při čarodějných obřadech Bohyně matky, pořádaných za měsíčných nocí.
Nízko nad vodou skloněné kmeny starých stromů smáčely větve v bystrém čistém proudu a za tímto závěsem vytvořily jakýsi rozlehlý záliv. Tháis si pevně svázala vlasy, plula k druhému břehu a svou přítelkyni, která plavala hůř a byla ve vodě opatrná, nechala za sebou. Celou hlubokou tůň, zalitou poledním sluncem, zakrývaly u břehu svými listy bílé vodní lilie. Tháis měla lekníny od dětství ráda, zdálo se jí, že v temné a hluboké vodě skrývají nějaké tajemství, sídlo krásných říčních nymf nebo nádhernou drahocennou vázu či zářivé perleťové lastury. Rychle se naučila potápět a dělalo jí náramné potěšení vplouvat do hlubin pod lekníny, radovat se ze slunečních paprsků pronikajících vodou a najednou se vynořit do oslepivého žáru uprostřed plovoucí zeleně a květů, nad nimiž víří duhové vážky.
I teď, stejně jako v dětství, vyplula Tháis uprostřed leknínů. Nahmatala nohou slizký spletený stvol na dně a stoupla si na něj s rukama doširoka roztaženýma nad listy. Bylo ticho. Jenom šplouchání vodních proudů po oblázcích a větvích rušilo znojné ticho boédromiónu, posledního letního měsíce. U podemletých břehů se černala hnízda vlh. Krásní, zelenozlatí ptáci už dávno vyvedli mláďata a naučili je létat. Nádherné rychlé vlhy s ostrými zobáky hřadovaly na suché větvi a hřály se na slunci po nočním chládku. Brzy, velmi brzy odletí na jih, do Libye, odkud se každoročně zase vracejí, přemítala Tháis, ale ještě dříve tam odpluju já. Otočila se k tichému, v slunci planoucímu říčnímu zálivu, ke kovově zelenému listí starých vrb a zpozorovala dva ledňáčky. Kmitali pestrými, zářivě modrými krátkými křidélky nad zlomeným stromem. V dětství žila Tháis u malé říčky. Vrátily se k ní milé vzpomínky, naplnily ji tesknou radostí a opět zmizely kdesi v dálce. Jasná i drsná je zkušenost života! Poznala bezbřehé moře, jeho moc a sílu, stejně jako lidské moře života. Ale mladá hetéra se ho neděsila. Byla plna sil a sebevědomí, toužila jít dál, do Egypta, jenž byl pro Helény zemí moudrosti a tajemství.
Ve vedlejším rameni, připomínajícím pod klenbou stromů, jejichž větve se z protilehlých břehů spojily, jakýsi pochmurný průchod, nemohla Égésichoru hned najít. Sparťanka se pohodlně uvelebila nad hladinou na mohutném ohnutém kmeni a rozpustila nádherné vlasy po obou stranách stromu jako hedvábný zlatý závoj. Bělostná kůže, chráněná před opálením, měla mléčně opálový lesk, jaký mají pouze skutečné chrýseidy, zlatovlásky. Tháis, která oproti attické módě byla snědá, vyšplhala na strom a s havranově černými vlasy Kréťanek vypadala ve stínu jako sluncem spálená obyvatelka jižních zemí.
„Dost odpočinku, slyšíš, už nás volají,“ svírala prsty jako dravec a kradla se hrozivě ke kamarádčiným chodidlům.
„Nebojím se,“ odvětila Sparťanka a lehce ji kopla, Tháis ztratila rovnováhu a už letěla do vody. Égésichora taky spadla ze stromu a vyjekla zděšeně: „Mé vlasy! Zbytečně jsem si je sušila!“ A potopila se po hlavě do hluboké tůně.
Obě hetéry družně plavaly k břehu, oblékly se a jedna druhé rozčesávala copy.
Koupání v Tháidě vyvolalo vzpomínky na dětství, ale také ji nějak rozesmutnilo. I když daleké země člověka lákají, opouštět rodnou zemi nadlouho je vždycky truchlivé. Athéňanka na přítelkyni zvídala:
„Přiznej se, nechtěla by ses vrátit do Athén hned teď, okamžitě?“
„Co tě to napadlo? Chytili by mě, jakmile bych se tam objevila.“
„Můžeme přistát v přístavu Freattys a požádat, abys byla souzena tam.“ Tháis Sparťance připomněla starou athénskou zvyklost. Každý vyhnanec nebo běženec mohl přistát lodí u břehu poblíž Peiraiea, kde byla studna, a z paluby lodi se zodpovídat před soudem z obvinění vznesených proti němu. Místo bylo považováno za posvátné — i když vyhnanec vinu přiznal, nehrozilo mu pronásledování, dokud byl na lodi.
„Nevěřím v posvátnost této zvyklosti. Tvoji spoluobčané jsou teď, po Perikleovi, věrolomní,“ odpověděla Égésichora, „a proto se nehodlám vracet. A ty neměj žádné obavy, moji Sparťané tě dopraví až na místo.“
Tháis si dělala zbytečné starosti, že jí nebude stačit stříbro na zaplacení cestovného. Eositeos jí dovolil, ne bez Égésichořina přičinění, aby si vzala všechny sluhy, a slíbil jí, že ji vylodí nikoli v Naukratidě, ale přímo v Memfidě, kde se v bývalém tyrském stratopedonu — vojenském táboře — měl oddíl spartských žoldnéřů ubytovat.
Tháis snášela houpání na moři výtečně. Navždycky si zapamatovala enaté fthinóntos, devátý den krátícího se boédromiónu, kdy loď stratéga a nauarcha Eositea plula těsně u krétských břehů. Minuli Kythéru a zamířili rovnou do Iónského moře, využívajíce posledních klidných týdnů pozdního léta a trvalého západního větru. Lodi propluly poblíž západního výběžku Kréty, minuly Studený mys, jinak Beraní čelo na jihozápadě ostrova, kde podle tradice žili ještě v hlubokých lesích staří démoni. Celý ostrov, který se zdál samé pohoří, v dálce skoro černé a u pobřeží světlé, svítící bělostí vápencových útesů, pokrývaly lesy.
Eositeova loď vplula do širokého Středního zálivu, otevřeného všem jižním a západním větrům. Nad ním strměla hned tři stará města, z nichž nejstarší Faistos, jehož založení se ztrácí kdesi v dávných časech, mohl soutěžit s Knóssem. Než dopluli ke Krásným přístavům, kde se museli zásobit vodou pro dlouhou plavbu do Egypta, přistály lodi u Mátaly. Tady se měli na několik dní zdržet.
Temné oblé výběžky horských zalesněných svahů klesaly k vodní hladině, členěny šavlovitými zářezy světlých zátok, které se v slunci blyštěly zpěněnými vlnami a chvějivým třpytem průzračných vod. Zářivá modř otevřeného moře u krétských břehů přecházela do fialového a blíž u břehu do zelenkavého pruhu, který s vytrvalou lhostejností moře bušil do bílého vápence, rozhlodaného černými jámami a jeskyňkami.
Mlžnatá modř náhorních rovin skrývala zbořeniny obrovských staveb nepředstavitelně dávné minulosti. V rozsedlinách zemětřeseními rozbořených základů a schodišť vyrostly nesmírné tisícileté olivy. Mohutné, v hoření části rozšířené sloupy ještě podpíraly ochozy a lodžie; vchody do dávno opuštěných paláců se chmurně a děsivě černaly. Vysoko se tyčící platany a cypřiše stínily zbytky zdí, z nichž tam, kde zachovalé stropy chránily vnitřní malby, vystupovaly lidské postavy malované svěžími a něžnými barvami.
U jedné dobře zachovalé stavby vyběhla Tháis, poslušná nějakého nejasného popudu, po schodech na hoření plošinu. Tam v kruhu rozpukaných sloupů, s místy znatelnými tmavými skvrnami po požáru, byl pod stropními deskami kulatý bazén. Hoření okraj hluboké vodní nádrže tvořily nádherně přitesané kusy mramoru se zeleným žilkováním. Voda prosakovala porézním vápencem a ten jako filtr přehrazoval vústění pramene, takže byla neobyčejně čistá a stékala odváděcí rourou, která udržovala stálou hladinu vody ve vodojemu už po mnoho staletí. Skrze ústřední otvor ve střeše pronikal svěží blankyt oblohy a odrážel se v posvátné vodě. Bazén byl určen pro rituální omývání kněží a kněžek, než se přiblížili k obrazům strašlivých božstev — Velké matky a Zemětřasa (Poseidona), který zničil krétskou říši a velký národ.
Tháis ucítila zvláštní vůni. Možná si kameny nádrže ještě uchovaly aroma léčivých bylin a olejů, jimiž byla kdysi Kréta proslulá. Stěny nádrže do sebe navždycky vsály vůni posvátného obřadu, prováděl se zde po tisícilet Tháis pojednou shodila šaty a ponořila se do tichounce zurčící vody, jako by v ní ožily city jejích dávných předků. Do skutečnosti ji vrátilo Égésichořino vyděšené volání.
Nesmírné rozvaliny, o nichž nebylo známo a nedalo se ani tušit, jakému účelu sloužily, vzbudily ve Sparťance podivný strach. Tháis se oblékla a spěchala k ní.
Égésichora se zastavila u vyobrazení ženy v světle modrém šatě s vlajícími, mohutnými zkadeřenými černými vlasy a přivolala ostatní.
Velké oko dívající se otevřeně a šibalsky, jemnou linkou klenuté obočí, rovný, poněkud dlouhý nos, bez onoho vysokého kořene, jaký mají Helénové, zvláštní tvar úst, v nichž se spojila smyslnost s dětskostí úzkého hořeního rtu, poněkud vystupující spodní část obličeje
Égésichora přejela dlaněmi po nápadně štíhlé postavě přítelkyně, stáhla jí záhyby chitónu a Sparťané nadšeně zatleskali: nestojí-li před nimi sestra, pak jistě příbuzná ženy vyobrazené na palácové zdi.
Do Tháidiny duše se vkradl zneklidňující pocit. Ovanula ji nesmírná dávnost smrti, odkud vystoupila tato Kréťanka a ti, kteří odešli do podsvětní říše a stavěli tyto paláce, malovali portréty krasavic, zápasili s býky a plavili se po mořích. Tháis spěchala na slunce a volala za sebou ztichlé průvodce a rozrušenou Égésichoru; ta jako by nahlédla do něčeho, kam je přístup zakázán.
Jižní břehy Kréty zalévalo slunce oslnivým světlem, ale nebyl tu nádherně průzračný vzduch jako v Heladě. Modravý opar zahaloval dálky a úpal se zdál prudší a silnější než na attických březích.
Na kopcovité náhorní plošině se od rozvalin táhl pás kamenných desek zabořených do země a zarostlých vysokou suchou trávou a porostlých lišejníky. Na konci této staré cesty, tam, kde spadala do prohlubně, ležel obrovský balvan a do něho byly vytesány velké býčí rohy, zrovna jako by se nějaký podzemní Poseidonův býk chtěl prodrat na povrch a připomenout lidem, že jsou pouze pomíjejícími obyvateli Gáie a kráčejí po vratké půdě, pod níž sídlí, zrají a chystají strašlivé otřesy neviditelné živly.
Dlouhé stíny rohů dosahovaly až k Tháidě, jako by ji chtěly mezi sebe sevřít. Tak se patrně posvátní skvrnití krétští býci vrhali na dívky, které tančily rituální tanec. Hetéra rychle prošla mezi pruhy stínu na sluncem zalitý vrcholek druhého pahorku, zastavila se, rozhlédla a celou svou bytostí si uvědomila, že země předků je krajem mrtvých, čas je obrátil v prach a oni s sebou odnesli do temné Hádovy říše. své znalosti, mistrovství, cit pro krásu, víru v bohy, písně i tance, mýty i pohádky. Nezanechali po sobě jediný náhrobek, na němž by tak jako u Helénů nejlepší sochaři zachytili krásu, důstojnost a ušlechtilost těch, kteří odešli, což vyvolávalo u potomků snahu vyrovnat se předkům nebo je i překonat. Tháis nemohla zapomenout na nádherné náhrobní desky na Kerameiku, zasvěcené mladým ženám, jako je ona, například na století starou pohřební stélu Hégésó, na níž je zvěčněna postava mladé ženy a její otrokyně. Tady nebyla vidět žádná pohřebiště. Kréťané se uzavřeli na ostrově, který byl v oněch dobách nedostupný, a nepředávali své duchovní bohatství okolním národům.
Božské děti moře se zaštítily na ostrově lodní mocí bez obav z nájezdů divošských národů. Tháis neviděla žádné pozůstatky opevnění a ani cestovatelé o nich nepodávali žádné svědectví. Nádherné paláce přímo u přístavů, bohatá města a sklady dokořán otevřené do moře a z pevniny nijak nezajištěné byly názorným dokladem síly tohoto ostrovního národa.
Neuvěřitelně krásné umění Kréťanů vůbec nezobrazovalo válečné hrdinské činy. V palácích a chrámech se nevyskytovaly obrazy vítězných králů, ubíjených obětí nebo spoutaných a ponížených zajatců.
Námětem obrazů byla příroda — zvířata, květy, mořské vlny, stromy a mezi nimi krásní lidé, většinou ženy, přinášení obětin a hry s býky, podivuhodné šelmy nevídané v Heladě ani na foiníckém pobřeží. Helény, kteří se považovali za nejvyspělejší ze všech národů oikumény, překvapoval jejich vytříbený vkus a smysl pro krásu.
Vylehčené, radostí hýřící malby byly plné světla a čistých barev. Všude jen sochy žen, šelem a domácích zvířat, podivuhodné lastury z fajánsu a
žádní mohutní hrdinové mávající meči a zdvihající těžké štíty.
Byla někde na světě jiná země, která zasvětila své umění harmonickému sepětí člověka s přírodou a především ženě? Stejně tak velkolepá, starobylá a trvající tisíciletí? Cožpak její obyvatelé neznali prostý zákon bohů a osudu, že je nesmějí dráždit příliš dlouhým obdobím rozkvětu, neboť za ním pak následuje msta, strašlivý zásah podsvětních božstev? Bohové je tedy potrestali za to, že Mínóovy děti zapomněly, v jakém světě žijí. Nádherné paláce se zřítily, jejich písmo zůstalo nerozluštěno a fresky jemné malířské techniky ztratily svůj smysl
Ostrov zabydlily cizí kmeny, které se znesvářely mezi sebou i s ostatními národy a chovají se ke skutečným obyvatelům Kréty zrovna tak jako barbaři severních lesů k Helénům a jejich předkům Pelasgům.
Sparťané kráčeli za zamyšlenou Tháidou a udiveně si ji prohlíželi, bojíce se ji vyrušit z úvah.
Cožpak zmizí z Erebu i slunná krása, vytvořená a shromážděná v Heladě, tak jako jiskřivý potok mizí v tajemné propasti? A což Egypt, kam tak spěchá! Nestane se i on říší stínů, pouhou vzpomínkou na minulost, která se rozplyne v novém životě? Nejednala lehkomyslně, když opustila Heladu? Ale cesta zpět pro ni přece není uzavřena, má v Athénách stále dům
Tháis nestačila myšlenku dokončit. Bezstarostně pohodila hlavou a rozběhla se dolů po cestičce vinoucí se mezi horskými výběžky a ani nevnímala udivené průvodce. Zastavila se, až když se jí otevřel výhled na záliv s rovnoměrně se pohupujícími loďmi. Brzy ji velké moře oddělí od všeho, co je jí drahé a co zůstalo v Heladě. Jediným jejím blízkým člověkem bude Égésichora, která s ní prožívala polodětské sny i pozdější zklamání a byla svědkem jejích úspěchů
Kormidelník tvrdil, že k libyjským břehům je odtud čtyři tisíce stadií. A pak ještě budou muset plout tisíc stadií podél břehů do Naukratidy. Za příznivého větru to znamená asi deset dnů plavby. Egypťané je potom povezou na jiných lodích jedním ramenem nilské delty. Nejméně tisíc stadií poplují proti proudu do Memfidy.
Afrodíté Euploia — bohyně námořníků — byla k Tháidě neobyčejně milostivá. Velmi zřídka bylo koncem boédromiónu počasí podobné ledňáčkovým dnům před podzimní rovnodenností. Když však lodi vpluly na širé moře, začal po bezvětrných dnech najednou vát horký a slabý Notos. Veslaři byli úplně vyčerpám veslováním proti větru a Eositeos dal rozkaz, aby až do večera odpočívali, neboť šetřil síly svobodných vojáků. Úmyslně s sebou nevzal otroky, aby se na loď vešel celý velký oddíl.
Po modré mořské hladině, která se v dálce ztrácela v blankytném oparu, se čeřily klidné vlny a rozhoupávaly stojící lodi jako kachny na větrném jezeře. Od libyjských břehů vál slabý, ale vytrvalý horký vítr. Zanášel až sem, hluboko do moře, dva tisíce stadií daleko, žhavý dech pouští. Stejná vzdálenost dělila lodi od krétských břehů.
Égésichora se s bázní dívala do temněmodrých prohlubní mezi vlnami a chtěla si představit nikým dosud nezměřenou bezednou mořskou hlubinu. Tháis se po ní potutelně dívala, neboť její přítelkyně bylá zpocená a ztratila svůj obvyklý výraz vítězné bohyně. Na palubě pod přístřeškem a v podpalubí se lenivě rozložili lidé. Muži s větší výdrží nebo netrpělivější stáli opřeni o vrbové pletivo kolem paluby a snažili se trochu ochladit v závanech libyjského Nota, pod jehož lehkým náporem lodi skoro nepozorovaně ustupovaly nazpět, k severu.
Zamračený Eositeos, nespokojený tímto zdržením, seděl na zádi v křesle. Kolem něho se v různých pozicích rozložili na rákosové rohoži jako prostí vojáci jeho pomocníci, kteří si svlékli šaty.
Tháis nenápadně zavolala Menedéma.
„Podržíš mi veslo?“ řekla a vysvětlila překvapenému atletovi, co má v úmyslu.
Menedémos vtáhl obrovské veslo hloub do otvoru v havlince, aby jeho lopatka byla kolmo k lubu. K údivu všech na palubě shodila ze sebe Tháis šaty, překročila hranu lubu a přidržujíc se pletené ochranné sítě stoupla si na veslo, chvíli na něm postála a pojednou se odrazila rukou od lubu. S obratností foinícké provazolezkyně se přizpůsobovala houpavému pohybu lodi a balancovala na vesle, drobnými krůčky proběhla až na konec a skočila do vody. Rázem zmizela v hlubině temně modré olejnaté vlny.
„Ona se zbláznila!“ vykřikl Eositeos a Égésichora se vrhla se zoufalým výkřikem k okraji paluby.
Černá Tháidina hlava, pevně stažená tradiční stuhou lémnijského účesu, se už objevila na hřebenu vlny. Hetéra se vynořila z vody a posílala Sparťanům polibky a zvonivě se smála. Eositeos nechal všeho, údivem vyskočil a běžel k okraji paluby provázen Égésichorou.
„Co má tohle zase znamenat? Není tvá černovlasá Athéňanka Poseidonovou dcerou? Ale má přece modré oči!“
„Potomci bohů se nemají hledat mezi námi smrtelníky,“ zasmála se Sparťanka, „viděls, jak podivuhodně se podobá těm, kteří opustili krétské břehy před tisíci lety? Po krétské matce má v sobě něco ze svých předků. A Kréťan Nearchos mi vyprávěl, že oni se moře vůbec nebojí.“
„My Sparťané také ovládáme mořeplavectví líp než ostatní národy!“
„Ale nevyrovnáme se Kréťanům! Bojujeme s mořem, bojíme se ho, a když to není nezbytně nutné, vyhýbáme se jeho zákeřným objetím, ale Kréťané se s mořským živlem doslova bratří a jsou s ním vždycky — v radosti i v zármutku. Moře je pro ně něco jako milenec, a ne nepřítel, kterého musíme poznávat.“
„A to všechno ti prozradil Nearchos? Slyšel jsem cosi, že prý jste složili vzájemnou přísahu bohyni tří tváří? Odvrhl tě jako zbytečnou hračku a odplul na moře, zatímco ty jsi celé noci proplakala na břehu. Jestli se spolu setkáme.“
Velitel vojáků nedopověděl, neboť ho zarazil rozhořčený hetéřin pohled. Zvrátila hlavu, chřípí se jí rozšířilo a pojednou si strhla stužku z vlasů, takže jí na ramena spadla přehršle zlatistých kadeří. Sotva zdvihla ruce ke sponám chitónu, Eositeos ji zarazil.
„Co vyvádíš, ty šílená?! Vždyť neumíš plavat tak dobře jako Tháis.“
„A přesto pro ni skočím a spolehnu se na krétský cit pro moře, když moji stateční rodáci nedokáží překonat strach. Taky raději klevetí, jako Athéňané!“
Eositeos nadskočil jako zasažen bičem, vrhl na svou milenku zuřivý pohled a bez jediného slova skočil přes palubu. Obrovské Sparťanovo tělo žuchlo mezi vlny, až to hlasitě a dutě plesklo. Tháis, která zdálky pozorovala scénu mezi přítelkyní a velitelem, podobna střele proletěla pod vlnami na pomoc Eositeovi. Bylo jí jasné, že lakónský velitel je sice dobrý plavec, ale neumí skákat z výšky do rozvlněného moře, silně se asi udeřil o hladinu. Eositeos, ohlušený a omráčený vlnou, pocítil, že ho někdo vytáhl z hloubky. Vynořil se na hřebeni nabíhající vysoké vlny, nadechl se a nabyl vědomí, když tu vedle sebe spatřil Tháidin rozesmátý obličej. Dostal zlost sám na sebe, že je tak neobratný, ještě víc ho však uráželo pomyšlení na skvělého plavce Nearcha, a tak odstrčil nataženou ruku athénské hetéry, úplně se vzpamatoval a plaval každým záběrem paží jistěji. S bojovým křikem se za svým velitelem vrhly do hučící modré vody desítky těl z jeho lodi i z jiných lodí.
„Chyť ji!“ křičeli vojáci a tvořili řetěz na způsob nevodu a obkličovali Tháidu jako legendární mořskou nereidu. Athéňanka jim snadno unikala a plavala pořád dál, zatímco vojáci se ji snažili dohonit.
Eositeos v moři zchladl a stal se už zase energickým nauarchem.
„Zastavte ji! Kvůli té ztřeštěnce se utopí moji vojáci!“ zakřičel a zuřivě mával na Tháidu, aby se vrátila.
Pochopila to a odvrátila se zpět, přímo do polokruhu Sparťanů, kteří se hnali za ní. Ti se zastavili a čekali, až budou moci utečenkyni vítězně polapit. Za radostného pokřiku se Tháis ocitla v těsném kruhu pronásledovatelů a ze všech stran se po ní vztáhly desítky rukou, ale vtom hetéra zmizela. Vojáci se začali zmateně v různých směrech potápět, jenže Tháis se ponořila ze všech nejhloub a dokázala pod vodou uplavat čtvrt stadia, takže se objevila daleko za řetězem pronásledovatelů. Zatímco ti se rozhlíželi a nabírali rychlost, Athéňanka už byla u lodi a chytila se za hozené lano. Ke zklamání všech „lovců“ jí Menedémos pomohl na palubu. K dovršení hanby se mnozí plavci při té honičce a v boji s vlnami tak vyčerpali, že je bylo nutné vytáhnout na loď. Eositeos stěží popadal dech, byl unavený, ale nezlobil se, vylezl po žebříku, který mu shodili, a ze všeho nejdřív přistoupil k Athéňance. Hésiona ji už zabalila do osušky a vytírala jí vlasy egyptským ručníkem.
„Měli jsme tě nechat uprostřed moře!“ zvolal Lakedaimoňan. „A přísahám při Poseidonovi, že příště mu tu oběť přinesu!“
„A nebál by ses vzpoury?“ zeptala se Égésichora, bráníc přítelkyni. „Ostatně jsem přesvědčena, že by připlula na delfínovi dřív než my. Podívej se, už jsou tady,“ ukázala na bíle zpěněné vlny provázející pohyby rychlých černých těl přivábených hrou jejich lidských bratří.
„Kde ses naučila tak plavat?“ zamručel Eositeos. „A taky chodit po vesle na kymácející se lodi, to je těžší než chodit po provaze!“
„My všechny jsme se učily umění rovnováhy v korintské škole hetér, bez toho se nedá tančit tanec posvátných trojúhelníků. A plavat jako já se nenaučíš, nereidou se musíš narodit!“
Hésiona opatrně vysoušela Tháidě hlavu, nesměle jí domlouvala a vyčítala, že pokouší osud.
„Paní, ty se nebojíš být nahá před takovou spoustou vojáků? Chytali tě jako delfína!“ tvrdila dívka a rozhlížela se kolem dokola, jako by jim odněkud hrozil útok.
„Když je kolem tebe hodně opravdu statečných a silných mužů, můžeš si být jista bezpečím,“ odpovídala jí v smíchu hetéra, „vždyť jsou to Helénové, a tomu Sparťané. Pamatuj si to, může se ti to hodit. Kromě toho nezapomeň, že muži jsou obvykle stydlivější než my. Řídíme-li se zvyklostmi, jsme mnohem jistější, oni ale obyčejně upadají do rozpaků.“
„A proč právě Sparťané?“
„Protože Sparťané jsou gymnofilové, mají rádi nahé tělo jako Thessalové, na rozdíl od gymnofobů, což jste vy, Boióťané a Makedonci. V tom se Sparťané liší od Athéňanů jako v Iónii Aiolové od Lýdů.“
„O Aiolech jsem četla. Ti říkají dokonce našemu měsíci múnichiónu pornopión.“
„Všichni Helénové nepovažují šaty za příznak slušného vychování. Sparťané a Thessalové převzali zvyky a obyčeje od starých Kréťanů. U těch měla nejvyšší aristokracie výsadu zúčastnit se slavností a hostin nahá.“
„Z toho zřejmě vznikl mýtus o telchinech, démonech mámení, kteří dosud žijí na Krétě a v zapadlých místech Iónie.“
„Možná. Ale pojďme za náš plůtek, chtěla bych si odpočinout po mořské koupeli. Klónaria mě namasíruje.“
„Já, paní, dovol mi to!“
Tháis přikývla a zahalena do osušky odešla do malé kajuty pod kormidlovou palubou, která byla vyhrazena jí, Égésichoře a jejich otrokyním.
Hésiona natírala Tháidu vonnou mastí a znovu se zeptala na to, co ji tak znepokojovalo:
„A Egypťané jsou gymnofilové nebo ne?“
„Jsou ze všech národů vůbec nejstarší gymnofilové, ale slyšela jsi o Afrodítě Knidské?“
„O té, kterou vytvořil tvůj rodák Práxitelés?“
„Vytvořil dvě sochy Afrodíty podle stejné modelky, podle hetéry Frýny, jednu oblečenou v peplu a druhou nahou. Obě zároveň vystavil na prodej. Oblečenou koupili přísní vládci ostrova Kóu a úplně nahou za stejnou cenu si vzali obyvatelé Knidu. Stála na otevřeném oltáři a svítila žlutorůžovým mramorem svého těla a říká se, že když Afrodíté sestoupila z Olympu do chrámu, zvolala:,Kdypak mě viděl Práxiteles nahou?’
Průzračný povrch sochy vyzařoval zvláštní jas, který obklopoval bohyni posvátnou aureolou. Lodi plující do Knidu zaplňují už po mnoho let básníci, umělci a vojevůdci, řemeslníci a rolníci. Afrodíté Knidská je uctívána nepoměrně víc než Kóská, je zobrazena i na mincích. Jakýsi král nabízel Knidským, že jim za sochu odpustí všechny dluhy, ale ti to odmítli.
Práxitelovu slávu s ním sdílela jeho hetéra Frýné, která mu stála modelem. Vděční Helénové dali její sochu z pozlaceného bronzu na schody vedoucí k Apollónově svatyni v Delfách. Taková je síla božsky krásné nahoty, takže se gymnofilů neboj. Právě oni jsou opravdoví lidé!“