Tháis se vrátila z chrámu brzy a ležela teď na širokém loži na břiše, hlavu si podepřela rukama a klátila nohama, zatímco jí Klónaria natírala záda ořechovým olejem a uražená Hésiona se uklidila mlčky do rohu a upravovala tam právě koupené lněné šaty — linostolii.
Égésichora sem jako obvykle nevešla, ale vpadla, šíříc kolem sebe vůni růžového oleje a sladké arabské pryskyřice.
„Tys byla zase v Néithině chrámu?“ spustila na přítelkyni. „Kdy už tomu bude konec? Nemohu se dočkat příjezdu Makedonců, ti si s tebou poradí.“
„A Sparťani si se mnou neporadili?“ popíchla ji Tháis.
„Dnes pořádají memfidští umělci a básníci symposion,“ oznamovala Égésichora, aniž reagovala na tento výpad, „a zkus na ně nepřijít.“
„Co by se stalo?“
„To bych ti nezáviděla. Pomluví tě ve svých písních a kresbách tak, že na ně dlouho nezapomeneš.»
Tháis zvážněla.
„Máš pravdu. Půjdu tam.“
„No proto. A tančit budeme muset tolik, že si teď raději pořádně odpočineme!“
Égésichora si lehla vedle Tháidy a kývla na Hésionu. Ta se rozzářila, odhodila lněnou stolu a začala ji energicky masírovat, přičemž hojně používala oleje.
Obě přítelkyně upadly do polodřímotného, malátného stavu a usnuly pod společnou přikrývkou z měkké kappadocké vlny.
Na symposiu v rozlehlém domě s velkou zahradou, jenž patřil nejbohatšímu řeckému kupci v Memfidě, se sešel vzhledem k nepříznivému ročnímu období až nevídaný počet hostů. Povýšená perská smetánka, která donedávna Helény pohrdala a po Alexandrově vpádu a bitvě na Gráníku se jich stranila, začala vyhledávat teď, když král králů utrpěl krutou porážku na Issu, společnost vlivných Řeků. Příchod Chrýsosfiry a Argyropésy (Zlatonohé a Stříbronohé), jak přezdili Tháidě a Égésichoře jejich ctitelé básníci, vyvolal nadšení. Obě přítelkyně doprovázeli spartští důstojníci vedení stratégem Eositeem.
V skleněných krátérách s prazvláštně zvlněnými různobarevnými linkami ředili číšníci vodou husté fialové víno z hornoegyptských vinic i světlerůžové víno dovážené ze Sýrie přes Naukratidu. Tiše hrála hudba, v níž se sléval smutek dvojitých helénských fléten a pronikavé steny fléten egyptských, záhadný, jakoby zdálky vábící hlas seistra a drnkání strun kithary, lyry a velké harfy. Občas sborově vpadly egyptské mandolíny s dlouhým hmatníkem a se zvonečky, zalykající se údery kulatých bubínků. Celý soubor různohlasých nástrojů se podřizoval zkušenému dirigentovi a vyluzoval posmutnělou rytmickou melodii, která náhle prudce zesílila nástupem vysokých tónů a drsnými zvonivými údery, podle nichž helénské, egyptské a foinícké tanečnice krásně a oduševněle tančily.
Obě proslulé hetéry měly na sobě stejné průsvitné bělostříbrné chitóny, jen s jinými ozdobami, aby to zdůraznilo jak snědost černovlasé Tháidy, tak Égésichořin božsky zlatý účes. Vysokou šíji Athéňanky obepínal náhrdelník z ohnivě rudých granátů (pyropu), kamenů jarní rovnodennosti, a po dvou stranách jejího kulatého veselého obličeje svítily dlouhé náušnice z velkých ametystů — amulety proti opilosti. Égésichora měla stejné náušnice z berylu, mořského kamene, a široký egyptský náhrdelník z blankytného lápisu a bílého syrského achátu, což pro každého znalce mluvy šperků značilo brzký příchod léta.
Symposion, jak bylo zvykem v Heladě, začalo lehkou večeří, potom následoval tanec a vystoupení zpěváků, básníků a vypravěčů, přičemž postupně přibývalo opilosti a bujného veselí, a tehdy cti dbalé hetéry a umělkyně opouštěly rozjařenou mužskou společnost. Ale ještě bylo daleko do chvíle, kdy muže opustí cit pro míru a smysl pro krásu. Hosté pozorně naslouchali a dívali se, až zapomínali dopíjet své poháry. Heléni se cítili povzneseni nad všechny cizince také proto, že nesnášeli obžerství. Řekům připadaly zvyky Syřanů a Peršanů divošské a odporné, pořád něco jedli nebo pili, louskali ořechy a semínka, oplzle žertovali a žvanili a objímali první náhodné ženy, místo aby klidně rozjímali pohříženi do sebe a radostně se kochali krásou.
Za zvuků zvonků a seister zahájily egyptské dívky pomalu a plavně hvězdný tanec: šly v řadě s červenými věnci na hustě zvlněných vlasech, oblečeny do splývavě zřasených šatů z nejjemnějšího lnu, útlé jak stonky, soustředěné a vážné. Pak se stočily doprava, k slunci, seskupily se do řady, předvádějíce pohyb hvězd. Pak řadu rozvinuly a rychlejší dívky, jejichž veškerým oděvem byl jen pás z různobarevných skleněných korálů, utvořily vlevo „antistrofu“. Tanečnice v bílém se v předklonu dotýkaly rukama podlahy a mezi nimi se s rukama spojenýma nad hlavou pružnými hadími pohyby proplétala smavá těla. Staré egyptské tance byly tančeny s úctou a nábožností, nekazil je jediný nepěkný, prudký nebo prostě zbytečný pohyb, nic nenarušovalo krásu těchto ladných a ohebných mladých těl. Heléni byli u vytržení a uctivě ztichli.
Ale když se po Egypťankách přiřítily za prudkého drnkání strun a víření bubnů auletridy a začaly vířit, svíjet se a kroutit kyčlemi v rytmu apokínu — oblíbeného tance hetér, vyjadřujícího erotickou bujnost a nevázanost — , Erótova síla probudila v Helénech vášně. Začaly se ozývat nadšené výkřiky, číše s vínem se zdvihaly stále výš a byly na počest Afrodíty vylívány na zem.
„Zdejší Řekyně tančí skvěle, ale já čekám na tvé vystoupení!» zvolal Eositeos a vlastnicky objal Égésichoru.
Ta povolně přilnula k jeho rameni, ale namítla:
„První bude tančit Tháis. A mýlíš se, když si myslíš, že auletridy tančí dobře. Jen se podívej, vedle dokonalých pohybů se u nich dá najít taky dost hrubých a nelíbivých figur, tanec je celkově nestylový, příliš různorodý. Ani zdaleka to není tak čistý umělecký výkon, jaký předvedly Egypťanky. Ty byly naprosto dokonalé.“
„Já nevím,“ houkl Eositeos, „asi je mi vzdálen tanec, z kterého nevycítím Erós.“
„I u Egypťanek se dal vycítit, jenomže neměl podobu, jakou máš ty rád,“ vpadla do jejich rozhovoru Tháis.
Před hodujícími se objevilo několik roztodivně oblečených jinochů a zralých mužů. Na řadě byla recitace básníků. Eositeos se rozvalil na lenošce a zakryl si rukou oči. Tháis i Égésichora vstaly ze svých míst a sedly si k vnější straně stolu. Básníci patřili ke kyklikům, kteří se věnovali okruhu homérovských příběhů. Seskupili se do kruhu a zapěli báseň o Nausikae za doprovodu dvou lyr. Řídíce se Leschem Mytilénským pečlivě dbali o zpěvnost hexametrické formy a strhli posluchače silou básní o hrdinských činech Odysseových, jež byly od dětství blízké každému autochtonovi, rodilému Helénovi. Sotva dozněla poslední slova rytmického přednesu, vystoupil dopředu veselý mládenec v šedomodrém šatě a černých sandálech s řemínky vysoko, „žensky“ uvázanými kolem kotníků. Byl to rapsód čili improvizující zpěvák, doprovázející se na kithaře.
Rapsód popošel s úklonou k Tháidě, dotkl se jejích kolenou a důstojně se zas narovnal. Zezadu k němu přistoupil hudebník s lyrou v tmavém chitónu, obličej měl lemovaný staromódním hustým plnovousem. Na mládencův pokyn uhodil do strun. Mohutný rapsódův hlas se rozlehl sálem, při jehož stavbě bylo dbáno na dobrou akustiku. Báseň — oslava Tháidiny krásy — vyvolala veselou reakci hostů. K rapsódovi se začali přidávat ostatní a básníci kyklikové opět utvořili dithyrambický kruh a dělali mu svým hlasem doprovod. Každé nové epiteton na konci strofy improvizovaného hymnu, podchycené desítkami zvučných hrdel, bouřilo sálem. Anaítnios — rozněcující, Thargoteleiá, Anadomásta — s odvážně vypjatou hrudí, Kyklotomerión — s oblými boky, Thelgorion — okouzlující, Pantórpa — poskytující nejvyšší rozkoš, Tolméropis — s vyzývavýma očima
Eositeos poslouchal, mračil se a pokukoval po Égésichoře. Ta se smála a nadšeně tleskala.
„Tháidiny vlasy,“ pokračoval básník, „deka oimoi melanos kyanoio (deset havranově černých plátů oceli) na brnění Agamemnonově! Ó, sfairopygaion thelktérion (samý oblý půvab)! Kykloteresóné.“
„Ó má chrýsokomá Égésichoro!“ překřičel ho mohutným basem Eositeos. „Leukopoloiá — letící na bílých koních! Ó filétor eunéxis — nádherně objímající milenko! Meliboia — něžně utěšující.“
Bouře potlesku, smích a pochvalné výkřiky přehlušily oba. Překvapený rapsód zůstal stát s otevřenou pusou. Tháis se smíchem vyskočila a podávala ruce básníkovi i doprovázeči a oba políbila. Vousatý hráč na lyru si její ruku podržel a oči upřel na prsten délského filozofa.
„Zítra večer budeš v Néithině chrámu.“
„Jak to víš?“
„Budu ti dělat průvodce. Kdy mám přijít a kam?“
„Až potom. Teď musím tančit pro všechny.“
„Ne, nemusíš!“ sebevědomě prohlásil vousatý doprovázeč.
„Mluvíš hlouposti! Cožpak to jde? Musím se odvděčit za rapsodii, ukázat básníkům i hostům, že nezpívali zbytečně. Stejně mě k tomu přinutí.“
„Mohu tě toho uchránit. Nikdo tě o nic nepoprosí a k ničemu tě nebude nutit.“
„Chtěla bych vidět nemožné.“
„Tak tedy vyjdi ven, jako by ses šla převléknout, a počkej v zahradě. Nemusíš si brát jiné šaty, nikdo na tvůj tanec ani nevzdechne. Pak tě zavolám.“
Naléhavé volání „Tháis, Tháis!“ bylo stále bouřlivější. Athéňanka hořela zvědavostí a vyběhla bočním východem, zataženým těžkým závěsem. Přes vousáčovu radu nesešla čtyřmi schůdky do zahrady, ale zůstala za poodhrnutým závěsem, aby viděla, co se bude dít.
Vousáč odložil lyru a dal znamení svým přispěchavším pomocníkům.
„Než se Tháis připraví, ukáži vám orientální kouzla,“ oznámil hlasitě.
Pomocníci postavili poblíž stolů dvě skleněné koule. Kulatá zrcadla na ně vrhala odražené paprsky silných lamp. Koule zahořely zlatistým jasem a roztočily se na řemíncích, které pomocníci rozhýbali. Jiní vyluzovali lehkými údery do kovových zrcadel dlouhý, rovnoměrně vibrující, jakoby zdaleka se nesoucí zvuk. Vousáč se rozmáchl, jeho pomocníci ihned postavili zprava i zleva dvě obrovské kadidelnice a on se vpil do tváří hostů planoucím, pronikavým zrakem. Pak pronesl:
„Kdo chce vidět bohyni štěstí Tyché a požádat ji, aby mu splnila jeho přání, nechť se upřeně dívá na některou z obou koulí a opakuje její jméno do taktu znících zrcadel.“
Za chvíli celý sál sborově opakoval: „Tyché, Tyché!“ Koule se roztočily rychleji. Pojednou vousáč vsunul ruce do koženého váčku za pasem a vsypal na uhlíky dvě hrsti kadidla. Lehký proud vzduchu unášel kotouče omamně vonného dýmu rychle po sále. Vousáč poodstoupil, rozhlédl se po davu hodujících a zvolal:
„Hle, před vámi je Tyché v stříbrotkaném šatě, se zlatou vroubkovanou korunou na rusých vlasech! Vidíte ji?“
„Vidíme!“
Mohutný sborový ohlas svědčil o tom, že všichni hosté se už do této podivné hry zapojili.
„Co tedy chcete, Tháidin tanec nebo milost Tyché?“
„Tyché, Tyché!“ stejně ryčně volali hosté a vztahovali ruce po čemsi, co Tháis neviděla.
Vousáč znovu vhodil hrst kadidla na uhlíky, udělal několik podivných gest a lidé strnuli. Tu se prudce otočil a vykročil za závěs. Tháis stačila sotva uskočit. Vousáč ji stručně vybídl:
„Jdeme!“
„A co oni?“ plaše se zeptala Tháis záhadného muže.
„Brzy se vzpamatují. A ti, co stáli stranou, dosvědčí, že vzývali Tyché a tebe odmítli.“
„A ukázala se jim skutečně?“
„Viděli to, co jsem jim vnutil.“
„Kde ses naučil umění takhle ovládat dav?“
„Setep-sa znali v Egyptě už dávno, a já byl kromě toho v Indii, kde toto umění ovládají ještě líp.“
„Kdo jsi?“
„Přítel toho, jenž tě zítra po západu slunce čeká. Pojďme, dovedu tě domů. Není vhodné, aby se Tháis toulala po nocích sama.“
„Čeho bych se bála vedle muže, jenž má moc nad lidmi?“
„Tak to vůbec není, ale zatím bys nic nepochopila. Má moc spočívá pouze v rozvinutém leimatu (vůli) a mohu jí užít jen v příhodné chvíli, kterou si připravím.“
„Teď už chápu. Tvé kouzelnictví je jenom umění, které neznáme. A já myslela, že jsi synem Hekaty, bohyně nočního šálení.“
Vousáč se krátce zasmál. Mlčky dovedl Tháidu k jejímu domu, a když si domluvili schůzku, zmizel. Služebné spaly kromě Hésiony, která se uvelebila s šitím u lampy a čekala na svou paní. Myslela, že se vrátí za svítání, s pochodněmi a hlučným doprovodem. Když zaslechla její hlas, vyběhla vylekaná a udivená na schodiště. Tháis svou dobrovolnou otrokyni uklidnila, vypila medovinu a ulehla do postele. Pak si zavolala Hésionu a oznámila jí, že na deset dní odjede, a dala jí pokyny pro dobu své nepřítomnosti. Dívka chtěla jet s ní a odmítnutí ji uvrhlo do zoufalství.
„Ty mě nechceš, paní, odcházíš ode mne. Nemám na světě nikoho než tebe, a ty mě už nepotřebuješ. Co mám dělat, když tě mám ráda víc než svůj život? Zabiju se!.“
Až dosud plakala Hésiona jen málo. Byla uzavřená, takřka strohá a rozhodně odmítala účastnit se tanců nebo symposií a nepřijímala dvoření mužů.
Tháis ji vybídla, aby si lehla vedle ní, hladila ji po hlavě a tvářích, a když vzlyky konečně ustaly, vysvětlila Thébance důvod, proč ji nemohla vzít s sebou minule a nebude ji moci vzít ani příště. Hésiona se uklidnila, usedla na posteli a dívala se na svou paní s nadšením i s určitou obavou.
„Neboj se, já se nezměním,“ rozesmála se Tháis, „a ty budeš se mnou tak jako dřív. Ale ovšemže ne navždycky — i na tebe dojde, objeví se ten pravý a ty za ním půjdeš na kraj světa. Poznáš sladkost i trpkost mužské lásky.“
„Nikdy! Nenávidím muže!“
„No dobrá, ale jen do té doby, než si vyléčíš svůj otřes z války. Láska si nedá poroučet. Jsi zdravá, krásná a odvážná, je vyloučeno, abys unikla Afrodítiným sítím.“
„Já budu mít ráda jen tebe, paní!“
Tháis ji se smíchem políbila.
„Já nejsem tribas, bohyně mě ušetřila zmatků dvojí lásky. A tebe taky. Proto potřebujeme obě Erós mužské lásky. Ten ženy určitě rozdělí a osud nás pak zanese každou jinam. Buď na to připravena! Ale tvé i mé jméno znamená Isidina služebnice. Možná je nám souzeno zůstat pospolu?“
Hésiona se svezla na zem, svraštila přísně obočí a byla šťastná, že ji Tháis nezavrhuje. A ta usnula takřka okamžitě, unavena dojmy dlouhého dne.
Za soumraku seděla Tháis s básníkem a kouzelníkem ze včerejška na schodišti Néithina chrámu nad temnou řekou a čekali, až vyjde Strážce nebes.
Vousatý básník řekl, že si délský filozof nepřeje, aby jeho jméno bylo známo. Je to velký učenec, třebaže ho znají jenom ti, kdo vnikli do učení orfiků, pýthagorovců a gymnosofistů. Několik let žil na západním okraji Libyjské pouště, kde objevil zpustlé rozpadávající se starokrétské svatyně. Právě odtud se pak dostal do všech helénských zemí kult trojtvárné bohyně Hekaty, krétské a libyjské bohyně v hadí podobě. Její krásné svůdné knčžky neboli lamie se v Heladě staly strašlivými démony noci. Démonem se stala i bohyně-sova, která se u obyvatel Sýrie proměnila v Lilit, první ženu prvního člověka. Syrská měsíčná bohyně se rovněž zobrazovala s hadím tělem a v Egyptě někdy s lví hlavou. Néith je v podstatě týž trojtvářný had, totiž ona libyjská bohyně. Také hlavní attická bohyně Athéna Moudrá se zrodila na březích jezera Triton v Libyi jako trojtvářná hadí bohyně. Ve starých náboženstvích je všude hlavní trojtvářnou bohyní Lásky, a proto jsou tři Múzy a tři Nymfy. V pozdějších mýtech nad ní vítězí mužský bůh nebo hrdina z rodu Perseů.
Muž z Délu tvrdí, že bohyně a bohové starých náboženství, jakmile přejdou k jiným národům, se nezbytně proměňují ve zlé démony. Aby se nové mohlo upevnit, musí se staré znectít. Takoví už jsou, bohužel, lidé
Veliká bohyně matka neboli Ana, v níž se spojuje podoba Moudrosti, Lásky a Plodnosti, se teď obrátila k lidem druhou tváří: stala se bohyní Zla, Zkázy a Smrti. Ale cit přetrvává nejdéle ze všeho, a proto staré věrouky neustále vyrážejí na povrch skrze nové. Tři podoby Any se rozdělily a staly se z nich helénské bohyně: Ur-Ana je Afrodíté, Di-Ana je Artemis a At-Ana je Athéna. Měsíčná bohyně Artemis, vůbec nejstarší, si zachovala svou trojtvářnost a stala se Hekatou, bohyní zlých čar, nočního mámení, vůdkyní démonů noci, a její bratr Apollón Zabíječ se stal bohem slunce a léčby
„A nebojíš se mluvit o bozích, jako by to byli lidé?“ znepokojila se Tháis, naslouchající vousáčovi až dosud bez přerušení.
„Délský filozof už ti přece pověděl kromě toho jsem básník, a všichni básníci uctívají ženskou bohyni. Bez ní nemůže existovat žádný básník, každý se obrací pouze k ní. A ona musí v pravdu jeho slov uvěřit. Neboť básník hledá pravdu a proniká k věcem, které nezajímají Múzu ani Lásku. Je to bohyně, ale zároveň taky žena, jako jsi ty!“
„Mluvíš o mně, jako bych já.“
„Protože je básník!“ ozval se za nimi slabý, ale jasný hlas.
Oba vyskočili a sklonili hlavy před délským knězem.
„Úplně jste zapomněli, že Nyktúros se už zrcadlí v říční vodě.“
Vousáč rázem ztratil svou důležitost a cosi zamručel na svou omluvu, ale filozof ho zarazil:
„Básník vždycky musí být vpředu, v tom je jeho podstata. Když něco, co bylo dosud silné, odumře, zmrtví, musí se to zbořit, a právě básník je oním bořitelem, zasazuje tomu údery svým výsměchem. Když je nějaká dobrá věc ještě slabá, nevyvinutá nebo i dokonce chřadne, musí se podpořit, musí se do ní vdechnout síla. V tom případě je básník snivcem, oslavovatelem a stvořitelem. Proto má stále dvě tváře, a ještě lépe, má-li tři, jako Múzy. Ale běda jemu i lidem, když má tvář jen jednu. Pak jenom působí škodu a šíří otravu.“
„Dovoluju si ti odporovat, mudrci z Délu,“ zdvihl vousáč hlavu, „proč mluvíš jenom o básníkovi? Cožpak filozofové nemají odpovědnost za svá slova?“
„O té nemluvím, ta je závazná pro všechny. Sám víš, oč je magie slova a zvuku působivější než tichý hlas sofistů. Básníkova moc nad lidmi je mnohem větší, a proto.“
„Už jsem pochopil, učiteli, a znovu se skláním před tvou moudrostí. Neplýtvej zbytečně slovy.“
„Vidím, že si ještě plně neuvědomuješ moc básnické síly, třebaže jsi zasvěcen Pěti lotosovým plátkům. Pojem báseň pochází od kořene slova,boj’, ale básník svou druhou podobou musí bojovníky od sebe odtrhovat. Je smiřovatel, a tak je tomu odedávna. A proč?“
Vousáč rozpačitě roztáhl prsty, čímž naznačoval, že je z Mytilény, a délský kněz se usmál.
„Tak tedy poslouchej i ty, Tháido, neboť tohle ti pomůže hodně pochopit. Když před patnácti staletími převzali vládu mužští bohové, kteří přišli ze severu spolu s Acháji, Danaji a Aioly, s kmeny, které si podrobily Pelasgy, ʻmořský lid’, tu neklidný a sebevědomý mužský duch změnil světový pořádek, jenž panoval za vlády žen. Udatní bojovníci vystřídali nádherné vládkyně lásky a smrti. Kněží vyhlásili všemu ženskému boj. Ale básník slouží Velké bohyni, a proto je spojencem ženy, která sice není sama básníkem, ale je Múzou.
Nové národy oddělují Slunce od Měsíce, mužského boha od Anahity-Ištar, obdarují ho největší silou a považují ho za počátek a konec všeho jsoucna
Před chvílí jsi Tháidě vysvětloval, a správně, že bohové staré víry se v nové víře proměňují ve zlé démony. Dodávám jen, že bohyň jako vládkyň zlých čar stále víc ubývá. A s bohyněmi se vytrácí poezie, klesá počet i síla básníků. Tuším, že v daleké budoucnosti z toho vzejde mnoho neštěstí.“
„Proč neštěstí, otče, smím se tě zeptat?“ řekla Tháis, která až dosud mlčela.
„Jednotná lidská podstata se rozdvojuje. Stále vzácnější je smyslově bezprostřední básník. Převládá pořád víc rozum, nús, fronéma, bližší mužům a zaujímá místo paměti — mnémé, aisthésis a thymol — citu, srdce a duše. A muži se tím, jak pozbývají básnické síly, podobají pythagorovským počtářům nebo mstivým a vypočítavým božstvům syrských a západních národů. Vyhlašují boj ženskosti, ale zároveň ztrácejí duchovní pouto se světem a bohy. Když se zpovídají božstvu, počítají přitom své zásluhy a hříchy jako peníze a místo pocitu očisty se jich zmocňuje osudový pocit viny a bezmoci.“
„Kdy to vlastně začalo, otče? A proč se tak stalo?“
„Hodně dávno! Když člověk ztratil víru v sebe a začal spoléhat na vynálezy nástrojů, čímž se postupně vzdaloval své přirozenosti a oslaboval své vnitřní síly. Ženy žily jinak a zachovaly si víc ze sebe sama, mají silnější duši než muži a taky je v nich víc lásky a vědomí vlastní podstaty. Takový je názor orfiků
Ale dost už o tom, nastala noc, je na čase.“
Vzrušením se Tháidě krátil dech. Šla těsně za oběma muži přes malý dvorek ke kamennému pylónu, tyčícímu se nad galérií, která vedla k úpatí pahorku. Chvíli šli mlčky a opatrně kráčeli tmou. Pak Tháis zaslechla, jak se vousatý básník délského filozofa zeptal:
„Je třeba chápat to, co jsi nám řekl, v tom smyslu, že my, Helénové, třebaže máme obrovské znalosti a velké umění, záměrně nevyrábíme nové nástroje a stroje, abychom se nepřipravili o smysl pro Eróta, krásu a poezii?“
„Domnívám se, že ano, i když je možné, že si nic z toho neuvědomujeme.“
„A je to moudré?“
„Spěje-li celý svět k roztržce mezi básníkem a filozofem, mezi citem a rozumem, k přijetí rozumářského, všemohoucího a trestajícího boha, vzdaluje-li se živé přírodě a soustřeďuje se do městských států pod ochranu zdí a strojů, pak to povede ke zkáze.“
„Ale bude to slavná zkáza! Po celé věky o nás budou pět!“
„Máš pravdu. Po tisíce budoucích let bude Helada nádherným snem všech lidí hodných toho jména bez ohledu, na to, že máme své nedostatky a chyby. Ale jsme na místě!“
Kněz se zastavil a obrátil k Tháidě. Hetéra byla jako ve vytržení. Filozof se na ni laskavě podíval a vzal ji za ruku a něco zašeptal básníkovi. Ten zmizel v bočním východu a filozof odvedl Tháidu do nesmírně vysoké okrouhlé místnosti, osvětlené kouřícími pochodněmi z vonného dřeva. Mávl rukou a okamžitě zavířily neviditelné bubny. Duněly mocně, zrychlovaly tempo, vrhaly se na Tháidu a brzy ji tyto burácivé kaskády úderů strhly svým rytmem a mocí tak, že se celé její tělo rozvlnilo. Filozof se sklonil k Athéňance a zvýšeným hlasem jí přikázal:
„Svleč všechno. Zuj si i sandály.“
Tháis ho uposlechla na slovo. Kněz ji laskavě pohladil po vlasech a přikázal jí ještě, aby si z nich vyndala hřeben a odložila i stužky.
„Je vidět, že v sobě máš krev Velké bohyně. Stoupni si do středu kruhu.“
Tháis strnula ve středu a stále ještě se zachvívala údery bubnů. Délský filozof zmizel. Pojednou jakoby skrze zdi sem vkročilo devět žen s věnečky z červených květů na rozpuštěných vlasech, byly nahé jako Tháis, ale nebyly to Egypťanky ani Helenky a ona nezjistila, k jakému národu patří. Jedna z nich, ta nejstarší, ztepilá, s mohutným poprsím, celá zahalená drobně zkadeřenými proudy vlasů a s temně bronzovou pletí, přiběhla k Tháidě. Ostatní utvořily kolem nich kruh.
„Dělej to, co my!“ přikázala jí nejstarší výbornou řečtinou a vzala Athéňanku za ruku.
Ženy kráčely za sebou, vysoko zdvihaly kolena a držely se vzájemně za rozpuštěné vlasy. Tempo se zrychlovalo a přešlo v běh. Náhle se pustily a vířily prudce jako káča — strobílos — , vtom strnuly a vzápětí se svíjely v igdismatu, divokém tanci trójské bohyně, a prudce kroutily boky; znovu vykročily se zakloněnými hlavami a rozpaženýma rukama, jako by toužily obejmout celou oikuménu. Bubny teď doslova třeštily, tanečnice prováděly složité pohyby a občas vydávaly okoralými rty jakési chraplavé zvuky. Jedna za druhou klesala na zem a vždycky se hned odkoulela ke zdi, aby nepřekážela tančícím. Tháis se divokému rituálu zcela oddala a ani nezpozorovala, že zůstala s nejstarší ženou už jen ona sama. Osm ostatních zcela vyčerpaných leželo na podlaze. Nejstarší tančila dál zalita potem a s údivem zírala na Tháidu, která za ní nezůstávala o nic pozadu a jenom celá planula. Tanečnice se náhle zarazila a vytrčila ruce do výšky. Hudba, dalo-li se tak říci tomuto šílenému hřmotu, rovněž rázem ustala. Nejstarší se Tháidě hluboce poklonila a vyrazila prudký výkřik. Tanečnice ležící na zemi se okamžitě zvedly. Athéňanka zůstala sama a stále ještě se chvěla vzrušením.
Odněkud shora se ozval hlas délského filozofa:
„Uklidni se a odejdi vpravo!“
Tháis spatřila východ z okrouhlého sálu, úzký jako škvíra, a vykročila k němu trochu vrávoravě, jako v mrákotách. Dveře za ní s těžkým rachotem zapadly a nastala úplná tma. Tháis vztáhla před sebe ruce a učinila několik opatrných kroků. Pojednou ji seshora zalily spousty slané, mořem vonící vody. Ohromená Athéňanka ucouvla, ale uvědomila si, že dveře za ní jsou zavřené, a znovu tedy šla vpřed. Ulička se v pravém úhlu dvakrát lomila. Po druhém odbočení se v rohu ukázalo sotva znatelné světélko. Tháis byla od hlavy až k patě mokrá, ještě neoschla a s úlevou popošla rychleji kupředu — ale náhle ztuhla strachem. Ocitla se ve vysokém sále beze stropu; čněl jako studna k hvězdnému nebi. Celou plochu podlahy tvořila nádrž s vodou. Jenom tam, kde stála Tháis, byl úzký pruh opravdových mořských oblázků svažující se k vodě. Vlny tiše oblázky omývaly, odněkud vál vítr a jako by svým vířením chtěl uhasit plamen jediné pochodně, která vrhala načervenalé pablesky na černou vodu. Tháis několikrát zadrkotala zuby, zimomřivě trhla rameny a snažila se potlačit chvění, ale tísnivý pocit nepochopitelného a podvědomého strachu ji neopouštěl.
„Neboj se, dcero má! Jsem s tebou,“ délský filozof pomalu kráčel po žulovém obložení nádrže.
„Podle rituálu bys měla být ještě přikována ke skále, aby tě mořská obluda mohla sežrat. Ale tys už podstoupila mnohem strašnější zkoušku v Labyrintu, a my se proto rozhodli první stupeň vynechat. Nasypu tady uhlíky ze tří posvátných stromů — dubu, lísky a vrby, stavějí se z nich pohřební hranice a znamenají sílu, moudrost a kouzlo. Na uhlících jako na loži mrtvých budeš celou noc ležet. Vezmi si to,“ podal Tháidě huňatou černou ovčí kůži, kterou vzal z výklenku ve zdi, „budeš tu docela sama ležet celou noc na břiše až do prvního úsvitu. Za svítání se vrať do chodby, odboč vlevo, tam, kde bliká lampa, a dostaneš se do tmavé jeskyně, kde strávíš celý den. Až uslyšíš zvuk zvonu, vrať se zase sem, k těmhle oblázkům, a zůstaň tu zas až do kuropění. Tentokrát ale lež na zádech, pozoruj oblohu a opakuj si starý hymnus Gáie. Tak tomu bude ještě další dvě noci. Přijdu za tebou. Musíš se postit. Pitnou vodu máš u vchodu do jeskyně v amfoře u lože. Chaire!“
Tháis se zachvěla zimou, rozložila si kus huňaté kůže na oblázky, ale dlouho se nemohla na tomto neobvyklém lůžku uložit, neboť by se byla ráda kůží také přikryla. Lehounké šplounání vln ji ukolébalo do spánku
Vzbudil ji chlad a bolest, jak ji tlačily oblázky. Cítila ovčí pach a černá voda v nádrži jí připadala špinavá, vlasy měla rozcuchané a slepené slanou sprškou. Zdvihla hlavu a spatřila, že obloha ztratila sametovou čerň a začíná šednout. Vzpomněla si na knězův příkaz, sbalila kůži, opatrně si protáhla ztuhlé údy a vykročila do podzemí. Měla hlad, v ústech sucho a zdálo se jí, že je hrozně špinavá. Všechno jí bylo divné. Cožpak zkoušky zasvěcení spočívají v takovém docela prostém nepohodlí? Zasvěcení do čeho? Náhle ji napadlo, že o tom jí filozof nic neřekl. A ona se na nic neptala, protože podivnému starci dětsky důvěřovala. Když považuje za správné ji zasvětit, je to asi nutné! Ale po nepohodlně strávené noci, když se nic nestalo, začaly se jí zmocňovat pochyby. Prostě jen spala, sice na špinavém loži a v chmurné, ponuré studni, ale proč? Co so v ní změnilo?
Ke svému údivu našla v podzemí mísu na umytí a všechny nezbytné toaletní potřeby. Umyla se, s velkými obtížemi si rozčesala vlasy, napila se a přes svůj hlad se okamžitě cítila lépe. Lampa dohořela a zhasla. Obklopila ji naprostá tma. Tháis se dotápala na lůžko, pokryté měkkou houní, a dlouho ležela v hlubokém zamyšlení, než ji přemohl spánek. Probudil ji zvonivý měděný úder, vydala se znovu k nádrži, rozesílala kůži pohodlněji a lehla si na skřípající oblázky s očima upřenýma k obloze plné hvězd.
Protože se dost vyspala ve dne, ležela teď beze spánku celou noc a neodtrhovala zrak od hvězd, Nepozorovaně se jí zmocnil podivný pocit lehkosti. Jako by se s ní země vznesla k obloze, která ji ochotně vzala do své náruče. „Raduj se, matko bohů, ó ženo hvězdného nebe!“ ožila jí v paměti nově pochopená slova starého hymnu. Tháidě se zdálo, že splynula s štědrou, širou Gáiou, která čeká, až ji pojme černé, hvězdami prozářené nekonečno. Co chvíli se jí mělo odhalit velké tajemství světa. Rozpřáhla ruce, celé tělo se jí napjalo a Tháis zasténala trýznivou nedočkavostí. Ale černý závoj noci nad ní jako předtím ležel svou nedozírnou hlubinou a záhadné světelné chvění se nijak nepřiblížilo. Prudké zhoršení nálady ji nerozhořčilo, ale urazilo. Spatřila sama sebe z odstupu, ubohou, nepatrnou, nahou na dně studny, v neprostupném sevření vysokých a hladkých kamenných zdí. Její domnělé splynuti s Gáiou bylo drzým rouhačstvím, nepostižitelné zůstalo jako dříve nepostižitelným a budoucnost jí neslibovala nic velkého ani jasného. Byla by chtěla vyskočit a utéci jako někdo, kdo nezván vtrhl do zapovězené říše, a pochopila konečně svou nicotnost. Ale cosi, snad vůle muže z Délu, ji udržovalo na místě.
Zvolna na ni přešel klid hvězdné noci a pocit sebejistoty překonal dřívější zmatek. Když však vešla do jeskyně, neklid se jí zmocnil znovu, znásoben hladem a tím, že nechápala, proč musí tohle všechno podstupovat.
Třetí noc o samotě s hvězdami na břehu symbolického moře začala jinak. Po dvou dnech ve tmě ji hvězdy připadaly neobyčejně jasné. Jedna ji obzvlášť upoutala. Její ostrý paprsek jí očima pronikl do srdce a tělem se jí rozlily jako modravý oheň čarovné síly. Celá niterně soustředěná upřela zrak na hvězdu a vzpomněla si na kouzelná volání rituálních tanců, která přispívají k splynutí tělesných sil a smyslů, a jala se opakovat: „Gáia-Tháis, Gáia-Tháis, Gáia-Tháis…“ Neuspořádaný proud myšlenek se zklidnil, země se pod ní zhoupla a cosi ji lehounce a plavně unášelo jako loď po nočním moři.
Konečně Tháis pochopila cíl a smysl zkoušky. Tam, na ostrovech Vnitřního moře, pocítil člověk ponechaný o samotě s mořem v nočním tichu snáz prapůvodní splynutí s přírodními silami Gáie a svou nepatrnost ve srovnání s věčným vlněním vod.
Ubohá symbolika ji však ponechávala chladnou, nedovolila jí. vkročit do proudu času Jako Achelóos-Argyrodínes, valící své stříbrné vlny z neznáma budoucnosti do podsvětních mlh minulosti. Měl-li však člověk od počátku upřímnou a opravdu silnou snahu, pak i uprostřed této takřka teatrální dekorace bylo možné dosáhnout soustředění a vytržení mysli.
Uplynula zdánlivě docela krátká noc a různobarevné hvězdy začaly stydnout a v blížícím se svítáni nabývat stříbrného odstínu. Tháis podlehla náhlému nutkání a vstala, protáhla si tělo a vrhla se do hlubin černé vody. Zaplavilo ji podivuhodné teplo, voda, která se jí předtím zdála stojatá a špinavá, byla stejně osvěžující jako mořská. Sotva znatelné proudění ji jemnou rukou laskalo a uklidňovalo podrážděnou kůži. Otočila se na záda a opět viděla oblohu. Svítání se valilo z východní pouště a Tháis nevěděla, má-li opět odejít do temné jeskyně nebo čekat na znamení tady. Její rozpaky přerušil známý měděný úder. Na násep z oblázků vyšel starý filozof.
„Pojď ke mně, dcero má! Je načase přistoupit k obřadu.“
Takřka ve chvíli, kdy tato slova říkal, vznesla se k ponuré obloze prudká zář jasného dne, odrazila se od hladké zdi studny a Tháis spatřila sebe sama v křišťálově průzračné vodě nádrže z hlazené tmavé žuly. Obrátila se a rychle připlavala k náspu z oblázků. Oslněna po dlouhém pobytu v jeskyni a v noční tmě vyšla z vody a přikryla se mokrými zkadeřenými vlasy.
Za filozofovými zády uviděla vousatého básníka s nějakým černým kamenem v ruce.
„Musíš být symbolicky zasažena úderem hromu a tak očištěna — on tě udeří kamenem spadlým z nebe. Odhrň si vlasy a skloň hlavu.“
Tháidina důvěra k starému filozofovi byla teď tak bezvýhradná, že bez odmluvy uposlechla.
Úder však nepřicházel. Básník s hlasitým povzdechnutím odstoupil a zakrýval si volnou rukou obličej.
„Co je s tebou, Mytilénče?“ zvýšil hlas stařec.
„Nemohu, otče, toto dílo tvořivých sil Gáie je tak nádherné. Jen se podívej na tu dokonalost; dostal jsem strach, že jí udělám jizvu, a ruka mi sklesla.“
„Chápu tvé city, ale obřad musí být vykonán. Uvaž, kde bude jizva nejméně vidět.“
Když kněz zjistil, jak je básník nerozhodný, vzal kámen do ruky sám.
„Dej si ruce za hlavu,“ rozechvěle přikázal Tháidě a zasadil jí prudký úder ostrou hranou kamene na vnitřní stranu podpaží. Tháis zlehka vykřikla, vytryskla jí krev. Kněz nabral trochu krve a vlil ji do nádrže s vodou. Pak zavázal Athéňance ruku plátěným obvazem a spokojeně pravil:
„O téhle jizvě bude vědět jen ona a pak my dva.“
Básník podal se sklopenou hlavou Tháidě pohár kozího mléka s medem, nápoj, jímž živila božská koza Amaltheia v krétské jeskyni Dia. Tháis ho opatrně do dna vypila a pocítila, jak zahnala hlad.
„Tento nápoj značí znovuzrození,“ řekl filozof.
Básník vložil Tháidě na hlavu věnec z omamně vonných bílých květů s pěti okvětními lístky a podal jí světlemodrou stolu, která byla lemována místo obvyklými třásněmi výšivkou z hákovitých křížů, jež připadaly Athéňance zlověstné. Délský filozof jako vždy uhodl její myšlenky:
„To je znamení ohnivého kola, které se k nám dostalo z Indie. Vidíš, konce křížů jsou zahnuty proti směru pohybu slunce. Kolo se může točit jenom po slunci (podle pohybu slunce) a značí dobro a přízeň. Avšak uvidíš-li podobná kola s kříži, jejichž konce jsou zahnuty po slunci, takže kolo se může točit jenom proti pohybu slunce, věz, že máš co činit s lidmi, kteří si vybrali cestu zla a pohrom.“
„Jako černokněžnický tanec, který se tančí v noci proti slunci kolem toho, komu se má ublížit?“ zeptala se Tháis a délský filozof přikývl na souhlas.
„A tohle jsou tři barvy trojtvářné bohyně Múzy,“ řekl básník a ovazoval Tháidu podélně pruhovaným pásem z bílomodročervené látky. Hluboko po egyptském způsobu se Athéňance uklonil, dotknuv se přitom dlaní svého pravého kolena, a mlčky odešel.
Starý filozof odvedl Tháidu z podzemí přes dvorek zalitý oslnivým světlem do hořeního patra pylónu nad branou.
Dalších sedm dní a nocí bylo vyplněno zvláštními cviky v soustřeďování a uvolňování, vypětí a blaženém odpočívání, jež byly střídány tím, že jí mudrc objasňoval takové věci, o nichž vzdělaná Tháis neměla ani ponětí. Zdálo se, že v ní došlo k velké změně — zda k lepšímu či horšímu, nemohla ještě posoudit. V každém případě vyjde z Néithina chrámu na svobodu jiná, klidnější a moudřejší. Nikdy nikomu nevyprávěla o tvrdých dnech a neobvyklých pocitech, které ji zachvacovaly jako plamen sžírající zvetšelý šat dětské víry. A vyprávět o zoufalství nad tím, že ji opustila radost z úspěchů zdánlivě tak důležitých, a o postupném objevování nových nadějí a cílů by mohla jedině dceři, která by jí byla podobná. Život už před ní neležel jako rozmarná klikatá cesta, vedoucí nesčetnými zátočinami od světla k tmě, od hájů k říčkám a od hor k mořským břehům. Všude skrývá cosi nepoznaného, nového, vábivého životní cesta teď připadala Tháidě jako dráha střely přímá, vedoucí rovinou života, zpočátku široká a jasná a čím dále tím užší, mlhavější a nakonec zacházející za obzor. Ale všude, po celé délce byla podivuhodně stejná, jako otevřená chodba lemovaná stejnými sloupy a vedla kamsi do dálav, až ke konci Tháidina života
„Daira“, „Vědoucí“, jak se tajně jmenovala Persefoné, vtrhla do její duše, kde až dosud bezvýhradně vládli Afrodíté a její nezbedný syn. Tento cit, pro mladou, zdravím kypící ženu neobvyklý, neopouštěl Athéňanku po celou dobu pobytu v Néithině chrámu a způsoboval, že vnímala poučení délského filozofa mnohem bystřeji. Stařec jí odhalil učení orfiků, jimž se tak říkalo proto, že považovali za možný návrat z podsvětí Hadovy říše, podobně jako se z ní vrátil Orfeus zachraňující Eurydiku.
Učení, jež vzniklo v šeru dávnověku sloučením krétské a indické moudrosti, spojilo víru v převtělování s odmítáním bezvýchodnosti uzavřených kruhů života a osudu. Velký princip „všechno plyne, mění se a pomíjí“, vyjádřený ve jménu velké krétské bohyně Kybely-Rheie, narazil na otázku, je-li možný návrat k tomu, co minulo.
„Ano, a vždy bude možný!“ odpovídali syrští mudrci a Pythagoras, proslulý žák orfiků, Pelasgos z ostrova Samu, jenž učení orfiků zbavil lpění na staré moudrosti a věnoval se hře čísel a znaků pod vlivem Ur-Salimu.
„Není možný,“ tvrdili filozofové staroorfického směru. „Nikoli kolo, věčně opakující kruh za kruhem, ale spirála, toť skutečný běh měnících se věcí, a v tom je spása před kruhem.“
Bohové nestvořili Vesmír, ten vznikl z přirozených fyzikálních sil světa, učili orfikové. Kosmos je především řád. Z Chaosu, Chronu (času) a Aithéru (prostoru) vzniklo vejce Vesmíru. Vejce začalo narůstat, jedna jeho polovina vytvořila oblohu a druhá zemi, a mezi nimi vznikl Bios — život.
Orfikové uspokojovali duchovní potřeby myslících lidí své doby, neměli ovšem tušení, že po šestadvaceti stoletích nejpronikavější mozky nesmírně se rozmnoživšího lidstva přijmou podobnou koncepci vzniku Kosmu, jenomže zbaví Zemi prvenství ve Vesmíru.
Dvanáct století před Tháidou se zrodil mýtus o Samsonovi, oslepeném rekovi, přikovaném k mlýnu a odsouzeném věčně roztáčet jeho kolo. Lidé od nepaměti přirovnávali otáčející se nebeskou klenbu k mlýnu. Jak se dostat z kola, z bezvýchodnosti kruhů života a osudu?
Orfikové řešili tento problém po svém. Dosud je možné najít jejich poučky na zlatých medailonech, které věšeli na krk svým zemřelým. Když se duše zemřelého, mučená žízní, ubírala podsvětní říší po louce bílých lilií — asfodelů, měla mít na paměti, že se nesmí napít z řeky Léthé. Její voda, kterou zatemňovaly stíny vysokých cypřišů, způsobovala, že duše zapomněla na minulý život. Tak se stávala bezmocným materiálem v cyklu nového zrodu, zanikáni, smrti a tak donekonečna. Ale napije-li se duše z Persefonina posvátného pramene, skrytého v háji, pak si uchová paměť i vědomosti, opustí bezvýchodné kolo a stane se vládcem mrtvých.
Spolu s učením o převtělování, které přišlo z Asie, zachovávali orfikové i staré místní obřady.
„Na tobě žádá učení orfiků,“ řekl délský filozof, „aby sis uvědomovala, že duchovní budoucnost má člověk ve svých rukách a že nepodléhá úplně bohům a osudu, jak věří všichni, od Egypta až po Kartágo. V tom není možné dělat ústupky a kompromisy, jinak jako doušek vody z Léthé vypiješ jed zla, závisti a žádostivosti, které tě uvrhnou do bezedných Erebových propastí. My, iónští orfikové, učíme, že na cestě dobra jsou si všichni lidé rovni a na získávání znalostí že mají stejná práva. Lidé jsou od narozeni nesmírně rozdílní. Překonat tyto rozdíly, sjednotit všechny, stejně tak jako překonat rozdíly mezi národy je možné jedině společným úsilím, totiž poznáním. Ale musíme být pamětlivi toho, co vlastně lidi sjednocuje. Je špatné, když to nesměřuje k dobru, a ještě horší je, vyvyšuje-li se některý národ nad ostatní a považuje se za vyvolence bohů, povolaného ovládat ostatní. Takový národ přináší ostatním jen utrpení a vyvolává všeobecnou nenávist a vyplýtvává všechny síly na dosažení cílů, jež jsou v porovnání s nesmírností života nicotné. My Helénové jsme se nedávno dali na tuto odpornou a zlou cestu, ještě dřív tak učinili Egypťané a obyvatelé Sýrie, a teď na západě k tomu dozrává ještě horší panství Říma. Získá strašlivou moc. A ta bude nad jiné krutá, protože Římané nemají helénskou povahu, jsou pyšní a touží po válečných výbojích a po životě, který skýtá všeho hojnost a ještě nabízí krvavou podívanou.
„Vraťme se k tobě,“ přerušil sám sebe starý filozof, „není orfikem našeho ražení ten, kdo sice usiluje o náš cíl, ale přitom zapomíná, jak draze museli lidé za všechno platit. Nemluvím o prostých věcech, které dokáže udělat ruka řemeslníka, mám na mysli velké stavby, chrámy, města, přístavy, lodi, všechno, co vyžaduje úsilí mnoha lidí. Nesmí tě uchvátit ani ten nejkrásnější chrám, byl-li vystavěn na kostech a strádání tisíců otroků, není náležitá žádná velikost, bylo-li jí dosaženo za cenu toho, že byli v jejím jménu zabíjeni lidé, že umírali hlady nebo ztratili svobodu. A nejenom lidé, i zvířata, protože i jejich utrpení zatěžuje misku vah osudu. Proto se četní orfikové odříkají masa.“
„Otče, a proč vyžadují bohové krvavé oběti?“ zeptala se Tháis a celá vnitřně ztuhla, když viděla, jak učitelovy oči vzplanuly hněvem.
Ten chvíli mlčel a potom promluvil příkře a drsně, docela jinak než předtím, kdy hovořil klidně:
„Divošské oběti divošským bohům přinášejí zabíječi.“
Tháis se zarazila. Během rozhovorů s délským knězem měla častokrát pocit, že se vkrádá do zapovězené říše, že rouhačsky překračuje hranici oddělující smrtelníky od bohů.
„Nebudeme mluvit o tom, nač ještě nejsi připravena!“
A filozof Tháidu opustil.
Další dny ji učil správně dýchat a získávat mimořádnou tělesnou pružnost, napomáhající k soustředění a rychlému odpočinku. Tháis od dětství cvičila, byla skvěle vyvinuta, střídmá v jídle i pití, a byla tedy tak chápavou žačkou, že ji stařec jen spokojeně povzbuzoval.
„Mohu tě naučit pouze metodě. Budeš-li chtít a dokážeš to, musíš v tom pokračovat sama, neboť tohle nezvládne nikdo za pouhý rok!“ vysvětloval a zjišťoval si, jak Tháis chápe jeho pokyny.
Šestý den — což je pro pýthagorovce číslo života — vykládal stařec Tháidě zevrubněji o pramatce všech božstev — Velké bohyni. Vykladači víry lžou, když se snaží dokázat, že prapůvodní byl mužský bůh. Před mnoha tisíciletími všechny národy uctívaly Velkou bohyni a rodině i rodu vládly ženy. Jakmile přešla svrchovanost na muže, došlo k rozkolu.
Stará náboženství byla z tváře Gaie setřena nebo vypověděla nepřátelství ženě, která byla označena za zdroj zla a nečistých sil.
Nesmírně daleko na východě je obrovská Říše středu, stejně stará jako zničená Kréta. Tam šikmooci lidé s žlutou pletí považují mužský prvek jan za ztělesnění všeho světlého a ženský prvek in za ztělesnění všeho temného na nebi i na zemi.
V tropických údolích Sýrie žije neméně starý a moudrý národ, jenž zprvu uctíval Rheiu-Kybelu jako Kréťané. Potom se ženské jméno bohyně změnilo na mužské Jehova. Ještě docela nedávno existoval v Horním Egyptě kult Jehovy a dvou bohyň, jeho žen: Asima-Bethel a Anath-Bethel. Později ženy zmizely a zůstal jenom jediný bůh. Na východě se společné uctívání velké bohyně Aštoret neboli Ištar a Jehovy rozštěpilo na dvě rozličné víry. První převzala hodně z Kréty zbožšťující ženu, z krétské kolonie Gázy a starého města moudrosti Byblu. Proslulý Šalamounův chrám byl vystavěn podle krétských paláců s pomocí stavitelů z Gebalu-Byblu.
Podle víry Jehovových vyznavačů je žena nečistá a zločinná, neboť svými hříchy způsobila vyhnání lidí z prvotního ráje. Pod hrozbou smrti se dokonce nesmí žena ukázat ani vlastnímu mužovi nahá a také nesmí vstoupit do chrámu
Čím je víra primitivnější, tím víc se jí přidržují lidé nevzdělaní, a čím temnější je jejich duše, tím jsou fanatičtější. Výsledkem vlády mužů na trůně bohů a králů jsou neustálé války a krvavé řeže mezi nejbližšími národy. Všechno poetické, co je spjato s Múzou, se vytrácí, básníci se stávají dvorními opěvateli strašlivého boha, filozofové ospravedlňují jeho činy a mechanici vynalézají nové bojové prostředky.
A stane-li se sám král básníkem a uctívá Múzu v podobě krásné milenky, je tato žena zabita. To je příběh krále Šalamouna a Sulamit. Musela být zabita i proto, že porušila zákaz a nezahalila svou nahotu.
„Ale u nás v Heladě opěvá krásu žen hodně básníků a umělců,“ podotkla Tháis.
„Ano, u nás se bohové a bohyně příliš nerozešli, a to je pro Helény štěstí a ostatní národy jim to budou věčně závidět. V Heladě je ženám otevřen svět, proto nejsou tak nevzdělané jako u ostatních národů a z jejich dětí nevyrůstají divoši. Kdo u nás poskytuje svou tělesnou krásou model malířům a sochařům, není zabíjen, ale slaven, neboť odevzdat lidem krásu se považuje za stejně záslužné, jako když ji mistr přenese na fresku nebo do mramoru. Heléni pochopili moc Eróta a důležitost poezie pro citovou výchovu. Nedosáhli jsme toho, aby všechny ženské vlastnosti byly spojeny v jednom typu, ale aspoň se u nás vyhranily dva typy žen ve dvou nejdůležitějších podobách: paní domu a hetéra-přítelkyně.“
„A který typ je důležitější?»
„Oba jsou stejně důležité a jsou spojeny ve Velké bohyni, Matce, Vládkyni divé zvěře a rostlinstva. Ale nezapomeň, že Velká bohyně nežije v městech. Jejím obydlím jsou chlumy a háje, stepi a hory plné zvěře, A také moře, je přece i mořskou bohyní. Syrští proroci považovali moře za prapůvod všeho hříchu, z něho prý pochází i Rachab, svůdnice a následnice babylónské bohyně Tiamat. Prohlašovali: ʻVeškeré mořské vody vymizí!’ I Egypťané se bojí moře.“
„Jak je to divné! Já bych asi nemohla žít dlouho bez moře,“ řekla Tháis, „a smířím se i s městem, když stojí na mořském břehu.“
„Cožpak nevíš, která podoba ti přísluší?“ usmál se filozof. „Nemudruj dlouho! Sám osud tě učinil hetérou, dokud jsi mladá. Až zestárneš, staneš se matkou a hodně se vnitřně změníš, ale teď, jsi Kirké a musíš plnit své poslání.“
Na Tháidin dotaz, jaké poslání, jí starý filozof vysvětlil, že ženská bohyně, Múza, není sice krvelačná, ale není ani tak dobrotivá, jak ji vidí básníci, kteří jsou do ní zamilováni. Obyčejní lidé říkají, že být básníkem, milovat básníka nebo jím pohrdat je stejně zkázonosné. Staré měsíčné bohyně na Krétě a v Sýrii zdobili hadi, což byla připomínka, že tyto krásné bytosti v sobě tají smrt, a u nohou střežili oběti lvi. Stejné jsou i jejich sestry: bohyně-sova s očima svítícíma moudrostí, létající v noci a věštící smrt jako „noční kobyla“ Démétér nebo nemilosrdná sokolice Kirké, zvěstovatelka zkázy, vládkyně Ostrova nářků — Aiaia na severu Vnitřního moře, Kirké je kouzelnice lásky, která proměňuje muže ve zvířata podle toho, jak si zaslouží, bud v prasata, vlky nebo lvy; Artemis Elaliaia (Lovkyně), pečující o zdraví veškeré divoké zvěře i lidí, hubí neduživé, nemocné, slaboduché a ošklivé.
Velká bohyně Múza je obnažena jako dárkyně pravdy, nepatřící žádnému místu ani době. Nemůže být paní domu a vždycky bude jejím protikladem. Ženy nemohou být v její roli příliš dlouho.
„Já vím,“ smutně a rozechvěle hlesla Tháis, „kolik mainad končí při slavnostech lásky sebevraždou.“
„Jsem s tebou stále spokojenější!“ zvolal filozof. „K tomu, co jsi řekla, dodávám, že žena, která se zrodila jako Múza a byla přinucena stát se paní domu, žije věčně v pokušení spáchat sebevraždu. Tvou životní úlohou je být Múzou umělců a básníků, půvabnou a laskavou, ale i nepodplatnou ve věcech pravdy, lásky a krásy. Musíš podněcovat nejlepší snahy synů člověka a chránit je před obžerstvím, vínem a rvačkami, hloupým soupeřením, podlou závistí a nízkým otročením. S pomocí básníků a umělců nesmíš ty, Múza, připustit, aby se proud vědomostí proměnil v mrtvé bahnisko.
Upozorňuju tě, je to pro každou smrtelnici nesnadná cesta. Ale nebude dlouhá, protože jedině mladé ženy v plné síle jsou s to ji vydržet.“
„A co bude dál? Smrt?“
„Dopřejí-li ti bozi štěstí, abys zemřela mladá. Jinak se obrátíš k světu druhou tváří ženy — vychovatelky, učitelky dětí a rozsévačky oněch jiskérek světla v dětských duších, jež se později mohou stát pochodněmi. Ať budeš kdekoli a ať se s tebou stane cokoli, nezapomeň, že v sobě nosíš podobu Velké bohyně. Učiníš-li něco, co je tě nedůstojné, ponížíš tím všechny ženy, i Matky i Múzy, a umožníš vítězství temných sil duše, zvláště mužské, místo abys je sama přemohla. Jsi přece vladařka. Proto se nikdy před mužem nepokořuj. Nedovol síle Eróta, aby s tebou dělala to, co se ti příčí, a aby tě mohla přinutit k ponižujícímu jednání. Raději Anterós než taková láska!“
„Otče, řekl jsi Anterós?“
„Jak jsi zbledla! Čeho ses polekala?“
„Od dětství nám vštěpovali, že nejhorší neštěstí, jehož se hrozí sama Afrodíté, je neopětovaná láska. Odsuzuje člověka k neslýchané trýzni, svět se mu stává Nessovým šatem. Bůh takové lásky Anterós si vymýšlí stále nová soužení a muka. A já nedokážu překonat dětský strach.“
„Teď jsi zasvěcena do učení orfiků a Trojtvářné bohyně, takže tento strach překonáš. Vidělas lidi, jako je náš básník, kteří mají schopnost vnutit svou vůli ostatním? Je jich dost. Patří k nim i tyrani, demagogové a stratégové. Je špatné, slouží-li zlým silám a způsobují utrpení. Styku s těmito lidmi se máme vyhýbat, šíří kolem sebe škodlivý dech neblahé magie, nazývané černou. Nezapomeň, že existují způsoby, jak na lidi působit skrze tělesnou lásku, pohlavní náklonnost, skrze krásu, hudbu a tanec. Krásná žena, která se řídí záměry a znalostmi černého mága, získá sice nad muži mnohonásobně větší moc, a muž zase nad ženami. Ale běda těm, kdo se budou plazit u jejich nohou, přezíráni a ochotni udělat cokoli za pouhé slovo nebo pouhý pohled. To je skutečný Anterós! Život a lidé jsou nekonečně rozmanití. Ale ty jsi dost silná, abys nepodléhala slepě ani lidem, ani lásce, ani klamavým slovům podvodných řečí a spisů. Proč by ses tedy bála neopětované lásky? Ta jedině zpevní tvou cestu a probudí v tobě utajené síly. Proto jsem tě přece učil!“
„A co strašliví Anterótovi průvodci, pomsta a odplata?»
„Proč by sis je brala na pomoc? Muže nesmíš ponižovat ani trýznit, stejně jako nesmíš ponižovat sebe samu. Dodržuj tiché příkazy moudrého jednání, jinak klesneš na úroveň ponižovaného a oba se budete brodit kalem přízemnosti. Vzpomeň si na národy, které se považují za vyvolené. Musí utiskovat ostatní vojenskou silou nebo hladem nebo tím, že je udržují v nevědomosti. V jejich duších nevyhnutelně narůstá nepochopitelný, slepý a o to strašnější pocit viny. Proto se zoufale snaží najít božstvo, které snímá z lidí vinu. Když je nemohou najít mezi mužskými bohy, vrhají se od nich k starým ženským bohyním. Jiní v sobě hromadí vinu a vnitřně rozvráceni mučí a tyranizují ostatní, pošlapávají důstojnost a krásu člověka a strhávají ho do špíny, v níž sami tonou. Ti jsou nejnebezpečnější. Orfikové měli kdysi nemetóry, tajné kněze Dia Metróna, Dia vyměřujícího tresty, jejichž povinností bylo včas a pomocí jedu podobné zloduchy sprovozovat ze světa. Ale kult Dia vyměřujícího tresty už dávno neexistuje a nejsou už ani jeho tajní kněží. A přitom trýznitelů v oikuméně přibývá. Někdy se mi zdá, že dcera Noci, Nemesis, nadlouho usnula, omámena svým věncem z opojných narcisů.“
„A ty znáš tajemství jedu?“
„Ne. A i kdybych je znal, neprozradil bych ti je. Ty máš jiné poslání. Člověk nemůže kráčet za různými cíli. To ho vede jen k omylům.“
„Vždyť jsi mě sám učil, že orfikové lidem neubližují. Chtěla bych to vědět jen pro každý případ.“
„Takové případy neexistují! Všechno potřebuje porozumění a usvědčování, z těch se skládá spravedlnost. Ať už se v životě setkáš s čímkoli, nikdy se nedávej černou cestou a snaž se od ní odvracet i jiné lidi. Jsi pro to dostatečně připravena! Můžeš jít domů. Jsem unaven, má dceto. Hygiaine!“
Tháis padla před svým učitelem na kolena. Překypovala vděčností a tvář délského filozofa, když mu Tháis políbila ruku, vyzařovala zase uspokojení.
„Naučila-li ses tady skromnosti ne, ty ses s tímto šťastným darem osudu už narodila! Jsem proto šťasten, má krásná Tháido!“
Pro hluboký smutek a předtuchu, že se s milovaným učitelem bude muset nadlouho rozloučit, Tháis odchod stále odkládala. Vykročila k hlavnímu vchodu, ale uvědomila si, jak prapodivně a výstředně je oblečena, a zastavila se. Nemůže přece jít takhle po ulici. Možná že jí dali ty šaty jen nakrátko? Jako v odpověd přeběhl dvorek známý chlapec, sloužící v tomto liduprázdném chrámu. Hluboce se jí uklonil a odvedl ji k boční síni, kterou sem přišla poprvé. Tam našla své šaty i sandály. Chlapec jí řekl:
„Doprovodím tě domů.“