Po devíti dnech prožitých v nepohodlí a tmě chrámových prostor se jí zlehka točila hlava. Setův vítr utichl. Vzduch byl průzračný. Osmdesát stadií na sever odtud byly opět jasně vidět obrovské pyramidy. Dvě úzká jezírka za chrámem takřka vyschla. Tháis si vykasala lněnou stolu a šla po udusané hlíně mezi dvěma jezery velkým parkem a vyhýbala se rušné ulici. Ztrácela v davu pocit bezpečí.
Sotva vyšla z úkrytu parku a stočila se k nábřeží, zaslechla za sebou rychlý a rázný vojenský klus. Ani se neohlédla a poznala Menedéma.
„Kde se tu bereš, můj milý?“ přivítala ho láskyplně.
„Chodil jsem kolem chrámu. Dnes je to desátý den a tvé zajetí končí. Až pozdě jsem se dovtípil, že půjdeš kolem rybníků. Moc se mi po tobě stýskalo. Vždyť jsem se tenkrát ani nestačil s tebou rozloučit: ten prokletý kouzelník nám na symposiu pěkně vytřel zrak. Ještě že mi Thébanka všechno vysvětlila, jinak bych tomu Mytilénci zpřelámal kosti.“
„Nežárli!“ Tháis položila ruku na mohutné vojínovo rámě.
„Ne, to rozhodně ne! Teď už vím, kdo jsi, paní!“
Tháis se údivem zastavila.
„Ano, ano!“ pokračoval Sparťan. „Vida!“ vzal jí ruku a políbil prsten se znamením trojúhelníku na jejím prstě.
„Ty jsi orfik?“ s překvapením zvolala Tháis. „Ty jsi taky zasvěcen?“
„Ale ne. Můj starší bratr je Rheiným knězem. Od něho jsem slyšel o tajemstvích, ale pochopit je nedokážu. A přece mě lákají, jako láká každého hranice mezi životem a smrtí, mezi láskou a krásou. Cit mi něco napovídá, ale rozum na to nestačí, jsem jenom prostý voják, vycvičený pro boj a zabíjení. A skutečný orfik neublíží zvířeti ani ptáku a vůbec nejí maso.“
Tháidu pojednou zaplavila taková zvláštní něha k tomuto silákovi, jako by to byl ve věcech božských i milostných jemný a citlivý chlapec.
„Pojďme ke mně,“ řekl Menedémos, „chtěl bych oslavit tvé zasvěcení.“
„Pojďme,“ souhlasila Tháis, „to je dobře, žes na mne čekal.“
Pro schůzky s Tháidou si Menedémos najal hliněný domek na západním předměstí, uprostřed několika palem a zelinářských zahrad. Říční údolí se tady zužovalo a domek stál nedaleko třetí hlavní aleje. Menedémovo obydlí, třebaže i na Sparťana bylo zařízeno chudě, Tháidu dojímalo. Zapomínala, že podle lakónských zákonů není ještě Menedémos plnoletý, že není ještě androsem, to jest třicetiletým mužem, a že se stále ještě musí podřizovat mužské disciplíně, která byla mnohem přísnější než způsob života svobodných spartských žen.
Dvě tři hezké nádoby a několik zvířecích koží, to bylo všechno, čím mohl skromný voják zkrášlit své obydlí. Ale během těch několika dnů se v domě objevila starožitná bronzová trojnožka.
Menedémos vybídl Tháidu, aby si sundala dlouhou linostolii, pak ji vyzdvihl a usadil na trojnožku jako věštící kněžku nebo bohyni. Udivená Athéňanka se nebránila, byla zvědava, co bude dál.
Sparťan přinesl z kuchyně žhavé uhlíky, vsypal je do dvou kadidelnic po stranách trojnožky a vůně vzácných arabských pryskyřic se začala v kotoučích dýmu linout kolem Tháidy.
Menedémos ji vzal za ruku, ještě jednou přitiskl ústa k prstenu s trojúhelníkem a se skloněnou hlavou pomalu poklekl. Zůstal tak klečet hodně dlouho, až Tháis pocítila rozpaky, jednak pro jeho slavnostní pózu, jednak proto, že sedět na vysoké trojnožce pro ni bylo nepohodlné. Opatrně se pohnula, aby Menedéma neurazila. Sparťan spustil:
„Ty jsi tak moudrá a krásná! Jsem přesvědčen, že nejsi obyčejná smrtelnice. Děkuji ti za božskou radost, kterou mi dáváš! Nedokážu vyjádřit své nesmírné štěstí, jazyk mě neposlouchá, ale i ve snu vidím tvůj milý Afrodítin úsměv. Nemohu ti nabídnout nic než svůj život, ale to je tak málo — jen život vojáka, předurčeného smrti!“
„Ach, ty jsi mi ze všech nejmilejší, můj Sótére (Spasiteli!) Pod ochranným křídlem tvá síly je mi tak dobře, miluji tě,“ sklonila se Tháis k Sparťanovi a položila mu obě ruce na jeho kudrnatou hlavu, „rychle vstaň!“
Menedémos zdvihl oči a Tháis v nich spatřila nadšení a radost čisté a nezištné duše. Rozpačitá, šťastná a vzrušená velkou odpovědností za milovaného muže, pro něhož je bohyní i očima života, snažila se přehnaným veselím zahnat odkudsi se plížící nepokoj.
Tento den se jim zdál tak krátký, že Menedémos málem nestačil nastoupit včas noční stráž v Stratopedonu.
Menedémos nedbal na její námitky, posadil si ji na rameno a běžel s ní dolů k nábřeží, najal tam bárkaře a nařídil mu, aby je odvezl k severnímu konci města. Teprve potom odešel do tábora. Byl vytrvalý běžec a vždycky přišel včas.
Unavená Tháis seděla v bárce a dívala se do průzračné a osvěživé vody, v tomto ročním období byl Nil obzvlášť čistý. Není snad tak smutná proto, že Menedémos mluvil o předtuše jejich brzkého rozloučení? Když říkal Tháidě o dopise, který dostal Eositeos od krále Ágida a v němž ho král vyzýval, aby se vrátil zpět do Sparty, zněl jeho hlas stísněně a smutně. Makedonský král Alexandr určitě brzy vpadne do Egypta a podrobí si ho. Bylo by nesmyslné, aby se hrstka Sparťanů stavěla na odpor vítězi nad Peršany. Jejich další pobyt v Egyptě je proto už zbytečný. Faraón, poslušná loutka kněží, se odebral do Elefantíny a jeho pokladník už Eositeovi naznačoval, že jim asi brzy přestane vyplácet žold. Ani Dáreiův satrapa nevydal žádné příkazy. Země se ocitla v rukou kněží.
„A ty musíš odjet s nimi?“ polekala se Tháis.
„Jinak to nejde. Ale jak se mám rozloučit s tebou? Lepší bude pohár kóneionu.“
Tháis mu položila prst na ústa.
„Nemluv tak. Chceš, pojedu s tebou? Vrátím se do Helady.“
„O něčem takovém jsem ani nesnil. Ale…“ Sparťan se zasmál.
„Co je?“
„Kdybych se vrátil domů po skončení války, ale takhle
Nikomu to neříkej, ale já si myslím, že válka přece jen bude.“
„Proti helénskému spolku a Alexandrovi?
„A proti komu jinému?“
„Vy Sparťané jste šíleně odvážní a tupě poslušní. A špatně skončíte. Ale můžeš přece zůstat tady, se mou!“
„Jako co? Jako stájník Salmaach? Nebo budu plést věnce?“
„Proč tak surově? Promyslíme to a najdeme nějaké východisko. Ještě je čas, Eositeos přece neodpluje hned?“
„Rozhodně ne před Alexandrovým příchodem.“
„Škoda, že se nemůžeš dát k Alexandrovi.“
„Co si myslíš! Jsem Sparťan, a ty on nemá rád, víš přece, že odmítl zapsat jméno Sparty na trofej.“
„Všechno se dá zařídit. Je mým přítelem.“
„Tvým přítelem?! Inu ovšem, zapomněl jsem na Ptolemaia. Ale já musím být se svými v slávě i v smrti.“
„Chápu. Proto si taky nemyslím, že se dáš do služby k Makedoncům.“
Tháis se celou cestu snažila něco pro Menedéma vymyslit, ale na nic nepřišla.
Jakmile se Tháis objevila mezi perskými jabloněmi své zahrady, Hésiona se k ní s radostným křikem vrhla a ona Thébanku objala jako sestru. Přiběhla i Klónaria a žárlivě pokukovala po „Hadem zrozené“ a snažila se ji vzdálit od své paní.
Obě okamžitě přinutily Tháidu, aby si lehla na hrubou lavici k masáži. Dívky se daly do práce a dělaly jí výčitky, že je úplně zanedbaná.
„Teď se budeme muset kolem tebe točit celou noc, než dáme tvé tělo zase do náležitého stavu,“ říkala otrokyně a obratně se oháněla bronzovými kleštičkami a houbou namočenou v tresti z kořene bryónie, který odstraňoval chloupky a vyhlazoval kůži.
Hésiona zatím připravovala vonnou koupel s Tháidinou oblíbenou vůní, s irisem a nérionem. Tenké zpeřené listy nérionu s ostře nahořklou osvěživou vůní byly zde v Egyptě k dostání v libovolném množství. V Heladě se otevíraly jenom na krátký čas v měsíci elaféboliónu.
Úsilí učinit z Tháidy opět sošně hladkou a voňavou Afrodítinu kněžku přerušil příjezd radostí zářící Égésichory. Zlíbala přítelkyni, ale čekali na ni koně, a tak pospíchala, ale slíbila, že přijde na noc
Plamen lychnosů, ztlumený destičkami z žlutého onyxu, osvěcoval ložnici slabým, nazlátlým mihotavým světlem. U postele hořela noční lampička a Égésichoře připadal ostrý Tháidin profil na jejím pozadí jako vytesaný z tmavého kamene. Tháis zdvihla vysoko ruku a Sparťanku okamžitě upoutal zablýsknuvší se prsten.
„Nosíš ho teprve odnedávna. Čí je to dar, řekni?“ zajímala se Égésichora, prohlížejíc si vyřezávaný kámen.
„To není dar, ale znamení,“ namítla Tháis.
Sparťanka výsměšně vyprskla.
„My všechny jako aulétridy, pištkyně, jsme takové znamení nosily. Bylo to pohodlné. Člověk stočil vrcholek trojúhelníku od sebe a každý hned pochopil, že jsem zadána. Vrcholek obrácený ke mně znamenal, že jsem volná. Prsteny byly ovšem bronzové a místo kamene bylo modré sklíčko.“
„A kresba na něm byla stejná?“ potutelně se zasmála Tháis.
„Stejná: trojúhelník Velké bohyně
Ne, ty naše byly úzké, ostřejší. Na tvém prstenu jsou boční strany víc od sebe jako u Astarty. A taky kámen je pravidelně kulatý. Ty chápeš smysl znamení?“
„Ne úplně,“ neochotně odpověděla Tháis, ale Égésichora ji ani neposlouchala a zdvihla hlavu. Odněkud z domu bylo slyšet slabé zvuky, linula se odtud nějaká smutná melodie.
„To je Hésiona,“ vysvětlila jí Athéňanka, „udělala si sama z rákosí syrinx.“
„Je divná. Proč ji nevyvdáš, když ji nechceš učit, aby z ní byla hetéra?“
„Musí se nejprve vzpamatovat z té hrůzy, násilí a otroctví.“
„A jak dlouho jí bude trvat, než se vzpamatuje? Už je na čase.“
„Každý člověk potřebuje svůj čas. Kam by spěchala? Až se z ní stane skutečná žena a zamiluje se, vzejde nová hvězda krásy. Pak si dej pozor, zlatovlásko!“
Égésichora se opovržlivě ušklíbla.
„Snad nebude tvá nešťastná Thébanka soupeřit se mnou?“
„Všechno je možné. Až sem přijde Alexandrovo vojsko.“
Égésichora náhle zvážněla.
„Lehni si ke mně a přitul se, aby nikdo nic neslyšel!“
Sparťanka pověděla přítelkyni už známou věc: Eositeos se chystá opustit Egypt. Stratégos Sparťanů ji žádá, aby odjela s ním. Nechce a nemůže se s ní rozloučit.
„A co ty?“
„Už se mi zprotivil svou žárlivostí. Nedokázala bych se s tebou rozloučit a počkám na Nearcha.“
„A co když na tebe Nearchos dávno zapomněl? Co potom?“
„Potom,“ Lakedaimoňanka se záhadně pousmála, jedním skokem vyskočila z postele a vrátila se s malým košíčkem, spleteným z listů fíkovníku. S takovými košíčky chodily na trh bohaté ženy nakupovat kosmetiku. Égésichora usedla na okraj postele, pod sebe si dala nohu, kterou memfidští básníci opěvovali jako „stříbrosošnou“, a vyndala krabičku z neznámého dřeva. Tháis byla zvědavá a taky se posadila a prsty se dotkla hladkého našedlého víčka.
„To je dřevo ze stromu narthéx, v jehož kmeni přinesl Prométheus lidem oheň z nebes. Alexandr z něho má celou truhlici. Má v ní uložený svazek íliady, opravený tvým přítelem Aristotelem,“ vesele se zasmála Égésichora.
„A kdo kvůli tomu příteli utekl z Athén?“ vrátila jí to Tháis. „Ale odkud víš takové podrobnosti o Alexandrovi?“
Sparťanka mlčky vyňala z krabičky lístek papyru, popsaný po obou stranách drobným, pečlivým Nearchovým písmem.
„Nearchos, syn Merionův, přeje Égéischoře zdraví a přikládá toto,“ Sparťanka vysypala na postel hrst drahokamů a dva světélkující flakónky z „tygřího oka“ zasazené do zlata.
Hetéry nejvyšší třídy nerozuměly šperkům o nic hůř než klenotníci. Tháis vyndala lampu z onyxového deštění a obě přítelkyně se sklonily nad dárkem. Tvořily ho plamenně červené pyropy („ohnivé oči“), obrovský rubín s šesticípou hvězdou uvnitř, temně modrý „královský“ beryl, několik jasně fialoyých hyacintů, dvě růžové velké perly, zvláštní plochý světlefialový kámen s kovovým leskem, který hetéry neznaly, a zlatisté chryzolity z Erythrejského moře. Nearchos se v drahokamech vyznal a poslal své tak dlouho od něho odloučené milence skutečně královský dar.
Égésichora pýchou celá zčervenala a zdvihla drahokamy na dlani, aby se pokochala hrou jejich barev. Tháis ji objala, políbila a blahopřála jí.
„Ó, málem bych byla zapomněla, promiň, jsem z toho dárku celá pryč.“
Sparťanka rozvinula kousek červené kůžičky a podala Tháidě filigránskou, asi jako malíček drobnou sošku Anaitidy neboli Anahity, mistrně vyřezanou z jednoho kusu safíru. Bohyně zaujímala živý postoj, čímž se značně lišila od své obvyklé nehybné strnulosti, jednu ruku měla za hlavou a druhou si podpírala těžkou vyklenutou hruď. Modrý kámen hrál na vypouklých místech hedvábným leskem.
„To posílá Nearchos tobě v upomínku.“
Athéňanka vzala vzácnou věcičku se smíšeným pocitem rozmrzelosti a ulehčení. Ptolemaios jí taky mohl poslat něco na důkaz, že na ni vzpomíná, a neposlal-li nic, tedy zapomněl. Sláva Migónitidě, objeví-li se Alexandr a jeho generálové tady, nebude se muset rozhodovat, jak opustí bývalého milence, jenž se stal vojevůdcem mocného dobyvatele.
„Myslíš na Ptolemaia?“ žensky chytrá Sparťanka položila horkou dlaň na její tvář.
„Ne!“ vzpamatovala se Tháis. „A co budeš dělat ty?“
„Čekat na Nearcha!“ se samozřejmostí odpověděla Égésichora.
„A co Eositeos?“
„Ať odtáhne do Sparty, do Makedonie nebo třebas do Erebu.“
„A nebojíš se jeho žárlivosti?“
„Já se nebojím ničeho!“
„Vím, že jsi thýmoleaina, odvážná jako lvice, ale dobře ti radím: schovej si tu krabičku u mne.“
„To je moudrá rada.“
Koncem posledního jarního attického měsíce — skiroforiónu — zavládlo v Egyptě neobvyklé vzrušení. Alexandrovi mechanici vybudovali obrovskou hráz a po sedmi měsících obléhání dobyli nepřístupný Tyros. Osm tisíc obránců města padlo a třicet tisíc obyvatel bylo prodáno do otroctví. Tři tisíce Tyranů trpících nedostatkem vody a poháněných biči naváželo teď pod žhavými slunečními paprsky písečný násep pod hradby Gazy. Město, oklamané ujišťováním Dáreiových poslů, že jejich král s nesčíslnou armádou se blíží, se rozhodlo bránit se bez ohledu na to, jak dopadl mocný Tyros.
Před branami Gazy se neobjevil Dáreios, ale val písku. Byl vyšší než její brány a z jeho hřebene zasahovali Makedonci obránce jako na rovině. Důvtip mechaniků se tím nevyčerpal. Pod valem udělali Makedonci podkopy a hradby Gázy se zhroutily. V zuřivé poslední bitvě utrpěl Alexandr těžké zranění. Věštec Aristandros ho varoval, že účastní-li se boje, vystaví se velkému nebezpečí. Horká krev však Alexandrovi nedovolila uposlechnout jeho rady. Kamenný valoun z „aparátu“, jak se říkalo bojovým vrhacím strojům, mu prorazil štít a zasáhl ho do levého ramene, přičemž mu zlomil žebro a klíční kost. Když Alexandra za žalostného nářku vojáků odnášeli z boje, usmíval se a zdravil je zdviženou pravicí.
Obhájci Gazy — muži — byli pobiti do jednoho, ženy a děti byly prodány do otroctví. Na Alexandrův rozkaz byly zbořeny všechny chrámy. V Tyru se spokojil tím, že v hlavním Baalově chrámu dal postavit bojový obléhací stroj a na hlavní náměstí přivléci Nearchovu loď.
Cesta do Egypta byla otevřena, v Memfidě čekali Alexandra koncem léta, v boédromiónu, jakmile se vyléčí ze zranění. Mnoho bohatých lidí uteklo za moře, nádherné domy s obrovskými zahradami v severní části Memfidy se prodávaly za babku.
Sparťané se chystali na cestu. Z Naukratidy připluly dvě lodi stratéga Eositea. Kotvily v přístavišti, připravené nalodit stovku hoplítů, stratégův majetek a Égésichořiny koně. Když Sparťanka uslyšela, že její přítelkyně se hodlá vrátit do Helady, chodila jako bez duše. Po dvou bezesných nocích si Tháis vymyslela pro Menedéma zaměstnání v Athénách. Její dům. zatím stál neporušený a zůstaly v něm i všechny věci. Navrhla Égésichoře, aby se k ní nastěhovala. Lhůta k podání žaloby za půtku s filozofy uplynula v metageitniónu toho roku.
Lakedaimoňanka prosila Tháidu i Menedéma, aby ji nenechávali v Memfidě samotnou.
„Proč tu chceš zůstat?“ divila se Athéňanka. „Poplujeme s Eositeem na spartských lodích.“
„To nejde. Z lásky k Menedémovi jsi přišla o zdravý rozum,“ namítala Égésichora, „ve Spartě se Eositea nezbavím. A on se chystá na velkou válku.“
„Už zase? Cožpak tví rodáci se jí ještě nenabažili? Už mám toho jejich vojáckého ukrutenství až po krk. Spartští chlapci už od útlého dětství pořádají tajné honičky na heilóty.“
Co je na tom špatného? Učí se tak zacházet s otroky s náležitou tvrdostí, aby je ani nenapadlo pomyslit na své osvobození.“
„Otrokář je sám otrok, horší než heilós!“
Égésichora pokrčila rameny.
„Já už si dávno zvykla na athénské volnomyšlenkářství, ale vy na ně doplatíte!“
„Sparta zahyne dřív jako zestárlý lev a stane se kořistí šeredných hyen.“
„Přeme se o vojenské a státní záležitosti, jako bychom byly muži,“ netrpělivě řekla Égésichora, „a tys na mou prosbu ještě neodpověděla. Zůstaň tu s Menedémem a se mnou až do příchodu Makedonců. Nic tvému miláčkovi neudělají, za to ručím.“
„Já si ho dokážu ochránit sama.“
„Tak to tedy udělej pro mě!“
„Dobrá, přemluvím Menedéma!“
Lakedaimoňanka přítelkyni sevřela pevně v náručí a pokryla její snědé tváře polibky vděčnosti.
Pohroma se přiřítila jako obvykle nečekaně, podobna úderu blesku.
Obě přítelkyně se procházely po nábřeží a už si ani nevšímaly toho, jak je nadšeně zdraví procházející se měšťané a měšťanky, kteří se v teplém podvečeru na konci egyptského léta vyhrnuli k řece.
Rozvodněný Nil tekl prudčeji. Po jeho kalných vodách se projíždělo méně lodiček s lidmi než za nízké vody.
Menedémos zůstal v spartském táboře na hlídce. Místo něho cupitala krok za Tháidou Hésiona, skrývající tvář před drzými pohledy pod hedvábným závojem přehozeným přes hlavu. Lidé se v nekonečném proudu pomalu sunuli v obou směrech, prohlízejíce si známé memfidské osobnosti. Lidé tu byli oblečeni mnohem skromněji než v Athénách a už vůbec se to nedalo srovnat s bohatými městy na maloasijském a syrském pobřeží. Za oběma přítelkyněmi kráčel v doprovodu tří obrovitých lochágů — setníků — Eositeos, vzbuzující pozornost svou víc než čtyři lokty vysokou postavou. Sparťané se přepásali vojenskými řemeny, měli na sobě pláště a bojové přilbice s vysokými chocholy z koňských žíní a přečnívali lidský dav jako strašliví bohové. Egyptské ani perské vojáky nebylo nikde vidět.
Tam, kde Nil omýval starou hráz, která sloužila pro stavění lodního mostu, tvořilo nábřeží široké prostranství, porostlé obrovskými stromy, jehož ozdobou byly dva lesklé hlazené obelisky. Od jeho západní strany se vidlicovitě rozbíhaly dvě palmové aleje.
V pravé aleji zavířil prach. Blížil se sem jezdec v modrém plášti angaréionu, perské jízdní pošty. Na jeho kopí byl připevněn chomáč vlasů na způsob lvího ocasu, což bylo označení pro kurýra se zvláštním posláním. Jezdec zastavil koně mezi dvěma obelisky a prohlížel si promenující dav. Jeho zkušený zrak brzy našel toho, koho hledal. Seskočil z koně a vratkou chůzí muže trávícího většinu času v sedle se prodíral proti proudu lidí, bezohledně rozrážel čumily, až stanul před hetérami. Égésichora zbledla tak, až se Tháis polekala, objala ji a přivinula k sobě odvěkým ženským ochranitelským gestem. Modrý posel se hluboce uklonil.
„Jedu od tvého domu, paní. Řekli mi, že tě najdu na procházce u řeky. Kdo by tě na první pohled nepoznal? Ty jsi Sparťanka Égésichora.“
Hetéra mlčky přikývla a přejela si jazykem rty.
Posel vyňal svitek tenké červené kůže, který měl za opaskem.
„Kréťan Nearchos, velitel loďstva božského Alexandra, ti posílá tento dopis a žádá okamžitou odpověď.“
Égésichora popadla malý svitek a nerozhodně ho svírala v prstech. Tháis jí přispěchala na pomoc.
„Kde tě večer najdeme, abychom ti mohli předat odpověď a odměnu?“
Posel jim řekl název xenómu poštovní stanice, kde se ubytoval, a Égésichora ho kývnutím ruky propustila. Bylo na čase. Eositeos se pokusil dopis jí vyrvat, ale Égésichora mrštně uhnula a schovala kožený svitek pod pás chitónu.
„Hej, pojď sem!“ zakřičel stratégos za odcházejícím poslem.
Muž v modrém plášti se otočil.
„Odpověz, odkud je ten dopis? Kdo tě poslal? Nebo tě dám spoutat a bič už tě naučí mluvit.“
Posel zrudl a otřel si zaprášený obličej cípem pláště.
„Důstojníku, vyhrožuješ mi, ačkoliv se to příčí zvyklostem i zákonu. Dopis došel zdaleka, od mocného muže. Všechno, co vím, jsou slova, která jsem měl říci při předávání svitku. Aby ses dozvěděl, odkud byl dopis zlatovlásce poslán, musel bys překonat vzdálenost mnoha parasangů s desítkami stathmů.“
Eositeos se vzpamatoval, propustil posla a přistoupil k Égésichoře. Díval se na ni zpod obočí těžkým a zlým pohledem.
„Teď mě bohové osvítili. Proto tedy jsi nechtěla odjet
Dej mi ten dopis! Má důležitý význam i pro vojenské tažení mého oddílu.“
„Nejdřív si ho přečtu sama. Odejdi!“
Égésichořin tón byl neústupný. Eositeos o krok couvl a hetéra okamžitě svitek rozvinula. Tháis ji pozorovala a všimla si, jak tvrdá vráska mezi jejím obočím zmizela a přes rty jí přelétl dřívější lehký, bezstarostný úsměv, jaký mívala v Athénách. Zašeptala něco Hésioně a ta poodešla stranou, shýbla se a podala Sparťance kámen. Než se stratégos vzpamatoval, Égésichora kámen zabalila do dopisu a s neženskou silou a obratností ho hodila do řeky. Balíček zmizel v hlubině.
„Za to mi zaplatíš!“ procedil stratégos za smíchu a vtipkování Memfiďanů, kteří tuto scénu pozorovali.
Chtěl ji chytit za ruku, ale Égésichora se mu vymkla a okamžitě se ztratila v davu. Bylo pod Eositeovu důstojnost pronásledovat ženu a pohrdavě se vydal k táboru v doprovodu svých pobočníků. Tháis a Hésiona rozpálenou Égésichoru dohonily. Byla veselá, oči jí vzrušením svítily a byla tak krásná, že se za ní všichni otáčeli.
„Co je v dopise?“ krátce se zeptala Athéňanka.
„Nearchos je v Naukratidě. Navrhuje mi, abych mu připlula naproti nebo na něj čekala v Memfidě. Ještě před ním sem přijde Alexandr,“ odpověděla lehce zadýchaná Égésichora.
Tháis mlčela a prohlížela si přítelkyni, jako by ji neznala. Slunce rychle zapadalo za pahorky Libyjské pouště, měkké světlo podvečerního klidu zalilo celou Égésichořinu postavu. Tháidě se zdálo, že na její tvář padl podivný stín jako zlověstná rouška. Pod očima měla černé kruhy, od jemného chřípí jí vyběhly hluboké vrásky a její ostře řezaná ústa ochabla. Jako by byla cizí, vzdálená a zestárlá o desítky let. Tháis si vzdychla, zdvihla ruku k pramenům jejích zlatých vlasů, pochopila, že je to pouhá hra stínů rychlého egyptského západu slunce, a s ulehčením si oddechla. Rozveselená Égésichora se dala do smíchu, nechápajíc náladu své přítelkyně, Tháidě však sevřela srdce předtucha neštěstí.
„Má drahá, musíš na nějaký čas zmizet,“ vzala přítelkyni pod paží, „dokud neodpluje spartský oddíl.“
„Nic se mi nestane, zvláště teď, když jsem pod ochranou neporazitelného,“ namítla Égésichora.
Tháis s ní nesouhlasila.
„Eositeos a jeho Sparťané jsou neobyčejně odvážní. Nebojí se smrti ani osudu. Nechceš-li odplout z Egypta svázaná v podpalubí, radím ti, aby sis to rozmyslela. Najdu ti takový úkryt, že tě žádní špehové nevyslídí.“
Égésichora se znovu rozesmála.
„Nedovedu si představit, že by hlavní stratégos, zkušený voják a k tomu králův příbuzný, mohl v tak rozhodujícím okamžiku myslet na ženu, na hetéru, i když tak krásnou, jako jsem já.“
„Mýlíš se. Chce tě naprosto ovládat právě proto, že jsi krásná jako bohyně a jsi zahrnována všeobecnou pozorností a obdivem. Ale rozloučit se s tebou nebo tě někomu přenechat, i kdyby to byl sám Argův přemožitel, by pro něj bylo ponížení horší než smrt. Ať jeho nebo tvá
nejdřív tvá, ale teprve až vypiješ do dna kalich sterých ponížení, jimiž ti splatí za to, že máš nad ním moc a že ses mu nepodřídila.“
Tháis zmlkla. Mlčela i Égésichora, nevšímala si ani kolemjdoucích, ani pochodní, které se rozhořely u přístavu.
„Pojďme k tobě,“ trhla sebou, “ musím napsat odpověď.“
„Jakou?“
„Budu čekat tady. Bojím se lodí, moji rodáci mě mohou najít kdekoliv od Naukratidy výš. Bojím se tu nechat koně, kam je schovám? Ale tys přece slíbila, že tu se mnou nějaký čas zůstaneš,“ a Égésichora pevně objala věrnou přítelkyni dětských let.
V Tháidině domě ji pak Sparťanka poprosila, aby napsala svým čitelným rukopisem krátkou odpověď překypující láskou, pak ji pečetním prstenem, který jí poslal Nearchos, opatřila pečetí a vypůjčila si od Tháidy dva zlaté dáreiky, aby přiměla posla okamžitě vyrazit na zpáteční cestu do nejbližší stanice.
Otrok, který se staral o zahradu, schoval dopis do opasku a okamžitě běžel do xenónu poštovní stanice, blízko prastaré stupňovité pyramidy faraóna Džósera.
Égésichora dlouho do noci čekala, až se vrátí, a teprve když se dozvěděla, že poštovní posel souhlasil a vyjede hned ráno, vrátila se s pochodněmi a dvěma silnými průvodci domů.
V Memfidě by se sotva někdo odvážil dotknout se milenky samého stratéga, ale v noci jsou všechny nykteridy (netopýři) stejné.
Tháis usnula pozdě a spala déle než obvykle. Probudila ji Klónaria, když k ní vtrhla s křikem: — Paní, paní!
„Co se stalo?“ vyskočila Tháis z postele.
„Jdeme zrovna z tržiště,“ rychle vyprávěla otrokyně, „a tam všichni říkají, že posel, který včera přijel z Delty, byl zabit. Našli ho za svítání u vrat stanice.“
„Běž za Hésionou!“ přerušila ji Athéňanka.
Hésiona přiběhla ze zahrady a Tháis ji hned poslala za Égésichorou, aby ji přivedla. Nařídila také připravit široké bílé egyptské pláště a osedlat Salmaach. Oblečena do krátkého jezdeckého chitónu netrpělivě přecházela před terasou a čekala na přítelkyni. Když se jí nemohla dočkat, přikázala nakonec Klónarii, aby také sběhla k Égésichoře. Čtvrt schénu byla pro zdravou dívku nepatrná vzdálenost. Když se udýchaná otrokyně vrátila sama, pochopila Tháis, že její obavy se naplňují.
„Chrýsokomé a ʻZrozená hadem’ odjely společně čtyřspřežím,“ oznámila Klónaria.
„Kam?“
„Nikdo neví. Po téhle cestě,“ ukázala otrokyně směrem na jih.
Égésichora se zřejmě rozhodla ukrýt své vzácné koně v zahradách poblíž hrobek dávných králů, u Tupé pyramidy. Majitel zahrady byl po otci Helén a patřil mezi největší zlatovlásčiny ctitele.
Tháis se vyšvihla na Salmaach a zmizela v oblacích prachu dřív, než jí otrokyně mohla říci jediné slovo.
Západní srázy skal spadaly těsně k řece. Tháis je objela a zarazila Salmaach, když se za křovím objevilo Égésichořino čtyřspřeží, které jí jelo pomalu naproti. Stačil jediný pohled a bylo zřejmé, že se stalo něco strašného.
Opřena o arbylu — přednici dvoukolky — stála se skloněnou hlavou Hésiona. Vlasy jí vlály ve větru, chitón se jí svezl a obnažil rameno. Tháis pobídla Salmaach a s pronikavou jasností si uvědomila, že zaprášené zlaté vlasy, povívající mezi průřezy pravé strany vozíku, jsou vlasy její přítelkyně. Když přijela blíž, spatřila krví potřísněný Hésionin chitón, temné skvrny na žluté barvě a kapky, úděsně pomalu dopadající do prachu za koňmi.
Hésiona, bledší než athénské zdi, omotala opratě na výstupek arbyly, o který byla vzepřena hoření ojnice. Neřídila takřka koně, jenom je přidržovala. Salmaach od dvoukolky couvala, neboť cítila krev a smrt. Tháis z kobyly seskočila, odhodila uzdu a dvoukolku dohonila. Égésichora ležela opřena bokem o arbylu a hlava s těžkými copy a už bez života jí poklesla. Tháis překročila její nohy a objala Hésionu, která byla jako bezduchá, vzala jí opratě a tethrippon zastavila.
Hésiona se vzpamatovala. Namáhavě otevřela rty a zamumlala: „To ne, za námi jsou ti vrazi.“ Tháis jí neodpověděla, naklonila se nad milou přítelkyní, zdvihla jí hlavu a spatřila zšedlé rty a skrze přivřená víčka bělmo strnulých očí. Široká rána pod levou klíční kostí, zasazená shora oštěpem, byla smrtelná. Tháis otočila ještě teplé a pružné tělo své přítelkyně na bok a uložila je na dno vozíku. Na okamžik se jí zdálo, že živá a nezraněná Égésichora se pohodlně schoulila do klubíčka a cestou usnula. Athéňanka zoufale zavzlykala, až se jí celé tělo roztřáslo. Když překonala svou bolest, věnovala se Hésioně. Na pravém boku měla dlouhou řeznou ránu. Útočník se netrefil přesně a rozsekl jí jenom kůži a povrch svalu, avšak krev jí stejně neustále stékala širokou stružkou po boku. Tháis stáhla ránu šátkem z hlavy a pobídla koně. Pak hvízdla na Salmaach a ta klusala vedle dvoukolky. Dojely k čistému potůčku a celou cestu si neřekly s Hésionou ani slovo. Tháis dala dívce napít, omyla jí obličej i zkrvavené ruce a zamyslila se. Hésiona chtěla něco říci, ale neodvážila se přerušit její mlčení. Hetéřina tvář, zhyzděná utrpením a zoufalstvím, byla stále děsivější, ale přitom se zvláštním způsobem projasňovala.
Pojednou se Tháis vrhla k dvoukolce, prohlédla ji a opravila zadrhlý krikos, kroužek na ojnici. Hésiona šla za ní, ale ona jí mlčky ukázala na Salmaach. Hésiona překonala svou otupělost a kupodivu lehce vyskočila na koně. Tháis rozmotávala opratě a přitom se po očku podívala po Thébance, zda je s to udržet se v sedle. Vzadu na rovném úseku cesty se objevily podezřelé, pomalým klusem běžící postavy v bílých egyptských pláštěnkách. Tháis se ušklíbla a pronikavě zahvízdla. Koně vyrazili jako šílení. Vyplašená Salmaach uskočila stranou, div Hésionu neshodila. Thébanka se k ní přitiskla celým tělem a přidržovala se hřívy. Tháis letěla ozlomkrk, což by byla nikdy neudělala, ani když s ní byla Égésichora, která ji někdy učila čtyřspřeží řídit.
Égésichora, zlatovlasá, stříbronohá krasavice s nádhernými rameny! Její nerozlučná přítelkyně, důvěrnice všech jejích tajemství, provázející ji na všech cestách! Tháidu znovu roztřásly vzlyky, ale myšlenka na vraha a na pomstu, hněv a vztek zaplašily všechny ostatní city. Štvala spřežení jako zosobněná Erínýs, ženoucí se zběsile za svým cílem. Nestačila se od Égésichory naučit pohybovat prsty tak lehce, aby běh všech čtyř koní byl sladěn. Vzpomněla si, že mezi palcem a ukazováčkem pravé a levé ruky se drží opratě páru u oje a prostředníček a prsteník že táhnou opratě, protažené kroužky na záhřivcích postranního páru. Čtyřspřeží řízené její rukou vybíralo zatáčky tvrdě. Tháis se hnala na nic se neohlížejíc a jen taktak se vyhýbala nebezpečným překážkám.
Tháidino rozrušení se přeneslo na Hésionu, která jela vedle na Salmaach. Kobyla chvíli dvoukolku doháněla, chvíli předbíhala a hned zase zůstávala pozadu, když byla cesta přímá a rovná jako plocha stadiónu.
Z úryvkovitých, nesouvislých Hésioniných výkřiků Tháis pochopila, že přítelkyni si vyčíhali na cestě k zahradnictví, které bylo asi tři schény od středu Memfidy. Égésichora Hésionu poprosila, aby ji doprovodila a pomohla jí odstrojit koně, kdyby svého přítele nezastihla doma. Z toho Tháis usoudila, že Égésichora vycítila hrozící nebezpečí a nechtěla být sama.
Když ujely víc než dva schény, dorazily k malému hájku, kde zastoupili dvoukolce cestu dva muži s kopími. Égésichora se řítila rovnou na ně
Muži odskočili stranou a v tu chvíli někdo skrytý ve větvích velkého stromu vrhl po Égésichoře kopí. Okamžitě klesla, smrtelně zraněna. Další události si Hésiona pamatuje jen matně. Měla na mysli jen jedno: odvézt Égésichoru do města, k paní. Zřejmě běžící čtyřspřeží zastavila a na úzké cestě je otočila, když tu se vrahové objevili znovu. Někdo ji zranil vrženým nožem.
Rychle ujížděla a nic se neohlížela na to, že jí krev tekla z rány. Když zůstali pronásledovatelé daleko za ní, zpomalila a omotala opratě na výstupek arbyly, aby mohla Égésichoře vyndat kopí z těla. S námahou zbraň vytáhla a v tu chvíli se jí udělalo zle.
V tomto stavu ji zastihla Tháis. Sami bohové sem paní poslali, jinak by vrahové dvoukolku dohonili.
Zběsile se hnaly plnými ulicemi a za nimi se nesly vylekané výkřiky a hrozby rozuteklých chodců a nosičů. Čtyřspřeží se jako vichřice přiřítilo k bráně Stratopedonu. Voják na stráži, otupělý slunečním žárem, se zprvu ani nepohnul, neboť poznal Égésichořino čtyřspřeží. Když potom zjistil, že je něco v nepořádku, nerozhodně sklonil kopí a přehradil mu cestu. Tháidu ani nenapadlo zadržet zdivočelé koně. Štít vojákovi s hřmotem vypadl z rukou, pod koly zapraštělo kopí a Sparťan odmrštěný ke sloupu divoce zakřičel a způsobil poplach. Dvoukolka proletěla rozlehlým cvičištěm k zamřížovanému přístřešku, kde obvykle sedával stratégos Eositeos, neboť přímo za ním bydlil. Přivolán výkřiky vyskočil zpod přístřešku. Tháis neměla sil zastavit tethrippon, strhla jej proto stranou, přičemž zavadila ojí o mříž. Kousky suchého dřeva se s třeskem rozletěly, dvoukolka rozmetala ohrádku, a když vrazila do sloupu, koně se zastavili. Postavili se na zadní, vzpínali přední kopyta a pohazovali vyceněnými tlamami.
Ze všech stran se sbíhali zburcovaní důstojníci. Z baráku u vrat se vyřítil a nastoupil oddíl hoplítů, vojáků v kovových pancířích. Hésiona projela vraty hned za dvoukolkou Tháidě na pomoc.
Athéňanka seskočila z dvoukolky rovnou k nohám zcepenělého stratéga.
„Vrahu, hnusný zbabělce!“ vykřikla a vypínala před tímto obrem svou malou postavu, míříc na něj prstem. „Jdi a podívej se, cos udělal!“ Ukázala na dvoukolku. Nárazem o sloup se Égésichořino tělo převrátilo a sklouzlo po stupátku. Zdálo se, že Sparťanka usnula a nepohodlně si lehla s široce roztaženýma rukama, kolem hlavy spoustu svých zlatých vlasů.
Eositeos se vzpamatoval. Popadl Tháidu za ruku a odvlekl ji do stínu pod přístřešek.
„Ty ses zbláznila! Jak můžeš obviňovat mě, potomka spartských králů, zasloužilého vojáka?“
„Slyšeli jste tu hyenu, jak nehorázně lže?!“ obrátila se Tháis k ohromeným vojákům, kteří se shromáždili u zpřelámané mříže. Opovržlivě se rozesmála. „Vrazi, které poslal, byli už jati a ke všemu se přiznali!“
Tháis to říkala tak přesvědčivě, že Eositeos zlostí zbledl.
„Mlč, hnusná poběhlice!“ zvolal a obrovskou dlaní jí zacpával ústa. Hetéra ho kousla do prstů, stratégos zařval bolestí a ucukl.
„Zlatovláska už ho nechtěla a vy musíte opustit Egypt,“ trpělivě jim vysvětlovala Tháis, „najal si tedy tři…“ Athéňanka sotva stačila uhnout před mohutnou pěstí.
Tu se polonahá Hésiona s výkřikem — Já to dosvědčím! — vrhla na Eositea a chtěla mu vyškrábat oči. Stratégos ji setřásl jako kočku, zběsilostí celý bez sebe vytáhl široký kilikijský nůž a přiskočil k Tháidě. Tháis věděla, že ji zabije. Necítila strach, stála nehnutě před velikánem a hněvivě a pomstychtivě se mu dívala do očí.
V posledním okamžiku ji zakryl svým tělem Menedémos, kdovíjak se tu najednou objevil.
„Táhni, štěně, jsi otrokem běhny! Hej, chyťte tu hanebnici!“
Nikdo z vojáků se ani nehnul, pověstná spartská disciplína selhala. Všichni měli Égésichoru a Tháidu rádi a obvinění znělo příliš pravděpodobně.
Eositeos pochopil, že nerozhodností by všechno prohrál. Odstrčil Menedéma, chytil Tháidu za chitón, přitáhl ji k sobě, látka zapraštěla a tu mu Menedémos dal takovou ránu do prsou, že stratégos odletěl několik kroků, upadl a udeřil se hlavou o zeď. Ihned vyskočil a v jeho tváři nebyl ani strach, ani vztek. Jako zkušený voják přelstil neozbrojeného siláka bočním výpadem dýky, bleskově uhnul, podklesl jednou nohou a vrazil mu dýku strašlivou silou zespoda do jater.
V jakémsi těžkém hlubokém spánku spatřila Tháis, jak obrovské svaly věrného atleta ochably. Menedémos jako podťatý, rukama si svíraje ránu, klesl na kolena a z úst mu vytryskla tmavá krev. Eositeos se naklonil a snažil se vytáhnout zbraň tkvící hluboko v jeho těle. Vtom ho Menedémos z posledních sil oběma rukama zaklesnutýma do sebe udeřil do temene. A těch posledních sil v těle umírajícího atleta bylo ještě tolik, že stratégův krk chřupl a on se svalil k Tháidiným nohám, ruku se zkrvavenou dýkou vytrčenu kupředu jako k poslednímu úderu.
Tháis se sklonila nad Menedémem. Voják se na ni stačil ještě usmát. Každý skutečný Helén umíral s úsměvem, který cizince uváděl v úžas. Menedémova ústa se zachvěla, ale Tháis nerozuměla ani slovo. Její světlo zhaslo, v bezvědomí klesla na širokou Menedémovu hruď a tiskla k němu tvář.
Spartští důstojníci mlčky Tháidu zdvihli a předali ji Hésioně na opatrování. Menedémos byl mrtev a Eositeos tlumeně chroptěl, kroutil hlavou sem a tam a nebyl s to pohnout nohama ani rukama.
Hlavní stratégův zástupce, Sparťan významného rodu, přistoupil k Eositeovi, vytáhl meč a ukázal mu ho. Podle starého posvátného zvyku Lakedaimoňané své zraněné dobíjeli — s jejich souhlasem, když byli při smyslech. Stratégos očima poprosil o smrt a za okamžik už nebyl mezi živými.
Hésiona vzkřísila svou paní a úpěnlivě ji prosila, aby posečkala, než jí stratégův zástupce dá dvoukolku. Hetéra Thébanku odstrčila a vyskočila.
„Je nejvyšší čas odjet. Ať mi přivedou Salmaach!“ odpověděla na vylekaný Hésionin pohled. „Musím pochovat Égésichoru a Menedéma jako staré helénské hrdiny. Já sama! A musím to udělat okamžitě, dokud jsou ještě krásní,“ dodala šeptem. „Kde je stratégův zástupce Archimachos?“
Hésiona přece jen paní zdržovala, aby se přičísla a sešpendlila si trochu šaty. Tháis vyhledala v zástupu vzrušených důstojníků stratégova zástupce Archimacha, přísného staršího vojáka, s kterým se dobře znala, a domluvila se s ním o pohřebních obřadech. Potom s dvěma nižšími důstojníky odjela do města a Hésionu v uzavřeném povoze poslala do Égésichořina domu. Dovnitř uložili na hromadu plášťů těla zlatovlásky a Menedéma. Archimachos jí dal celý oddíl a obchodník dřívím jí poslal třicet otroků s šedesáti vozy naloženými kládami vonného cedru. Tháis vydala za ně a za pět kmenů arabských vonných stromů všechny zbývající peníze, polovinu skvostů a lůžko z ebenového dřeva vykládaného slonovinou
Dvou lidí Tháidě nejdražších se ještě rozklad nedotkl, leželi spojeni smrtí vedle sebe na obrovské hranici, hlavami k severu, oblečeni do svátečních šatů. Ryšaví koně, jako za starých časů zabití, aby doprovázeli Égésichoru na její cestě po asfodelových lukách Hádů, leželi po levé straně. Jejich hříva a svěží srst se odrážely od dlouhých Sparťančiných copů, splývajících jí podél těla skoro až k chodidlům bosých nohou. Po Menedémově pravé straně položili bílé ojniční hřebce a k nohám obou mrtvých dali dvoukolku.
Hranice se tyčila na výběžku pod západní stěnou srázu, takřka naproti Égésichořinu domu. Tháis se vyšplhala do výše pěti loktů na roh hranice a tam se v smutku loučila, naposledy se dívala do krásných tváří dvou předčasně zemřelých lidí, kteří jí byli tak drazí. Menedémovi druhové stáli kolem v plné bojové zbroji, mlčenliví, zachmuření, kopí skloněna. Před hodinou pochovali svého stratéga za zdí malého helénského hřbitůvku na východním břehu Nilu. Otrokyně obou hetér vzlykaly, zadržujíce hlasitý pláč, jak se v Heladě patřilo. Dva sluhy, kteří podle egyptského zvyku zasténali, rychle odvedli. Napjaté těžké ticho narušovalo teď jenom pronikavé kvílení dřevěných pohřebních fléten-ginger. Kněz se chystal vykonat poslední úlitbu a šeptem se modlil k vládci podsvětní říše. V uctivé vzdálenosti stál obrovský dav Memfiďanů, ctitelů zlatovlasé krotitelky koní a prostých zvědavců.
Égésichořin i Menedémův obličej vypadal klidně a krásně. Lehce nadzdvižené Sparťančino obočí jí propůjčovalo nezvyklý výraz milých rozpaků. A Menedémos se usmíval oním plachým úsměvem, který poslal Tháidě při posledním vydechnutí.
Tháis ještě nebyla schopna plně si uvědomit hloubku své ztráty. Nejostřeji teď cítila mizející krásu svých blízkých, ležících na společném pohřebním loži, ve všem podobných starým helénským hrdinům.
Ohlédla se. Řady Sparťanů stály jako předtím nehnutě, vojáci se dívali na mrtvé. Seskočila odvážně z hranice a kdosi jí ihned podal hořící pochodeň. Zdvihla ji vysoko nad hlavu a na několik okamžiků nehybně strnula. Každý druhý voják předal kopí vedle stojícímu druhovi, vzal si smolnici a zapaloval ji o uhlíky v železných koších, kouřících v čtyřech rozích hranice.
Tháis obešla hranici, stanula v hlavách mrtvých a vsunula pochodeň pod hromádku tenkých cedrových třísek. Na slunci sotva patrný plamen ji ovanul žárem, vyšlehl až k vrcholku hranice a k obloze se vznesl modravý řídký kouř. Lakedaimonští vojáci rychle podpálili hranici ze všech stran, koňské hřívy a ocasy zapraštěly, bylo cítit ostrý čmoud spálených vlasů. Tháis se naposledy podívala skrze šlehající plameny na ležící těla. Zdálo se jí, že Menedémos pohnul rukou, jako by se s ní loučil, a Athéňanka se odvrátila. Spustila si přes obličej lehký egyptský šál, který se zde v Egyptě nosil v létě místo himatiónu, a bez ohlížení odešla s Hésionou domů.
Zítra, až obrovská hranice vychladne, seberou Sparťané popel z Égésichořina a Menedémova těla, smíšený s popelem jejich koní, a vhodí ho doprostřed Nilu směřujícího k Vnitřnímu moři, na jehož severním pobřeží oba vyrostli. A další den odplují Sparťané po řece k Naukratidě, odkud vede cesta do Lakónie. Sparťané přemlouvali Tháidu, aby odjela s nimi, ale hetéra odmítla. Nemohla hned opustit Memfidu. A neměla ani proč vracet se teď do Helady. Z Athén docházely zneklidňující zprávy o nepokojích, vyvolaných Démosthenovými projevy, a celý helénský svět, vzrušený neslýchanými vítězstvími makedonského krále, jako by se chystal vyrazit na východ, za kdysi zapovězené hranice.