EDUARD BASS
CIRKUS HUMBERTO
ČÁST PRVNÍ
I
!H*V*Ě*Z*D*Y!
Nechte si okénko
31.V.1925
President O'Harrieh
Tento inserát se objevil v listopadu 1924 na celé stránce časopisu "PROGRAM", odborného týdeníku Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců. Vzbudil nesmírnou pozornost tajemným obsahem i neobvyklou formou. Kterýpak artista se nepovažuje za hvězdu? A jaký závažný důvod mohl přiměti ctihodného presidenta, aby doporučil členstvu vynechat představení, tedy věc, které se jevištní nebo manéžový umělec dopustí jen tehdy, když ho nemoc či neštěstí tiskne na obě lopatky? A věc, která znamená ztrátu toho nejnedotknutelnějšího, co artista zná, zač se bije a proč nasazuje život, - ztrátu gáže?
Není tedy divu, že celé Mefevacium (Mezinárodní federace varietních a cirkusových umělců) upadlo v rozčilení a že se generální tajemník organisace, pan Lubitschke-Sailoni, div nezadusil v lavině dotazů. Psali mu artisté všeho druhu, umělci na hrazdě i na bradlech, přízemní akrobaté, krasojezdkyně, clownové, krotitelé, imitátoři, kouzelníci, hadí mužové, skokani, tanečnice španělské, břišní, javajské, závojové, psali žongléři, siláci, trhači řetězů, polykači mečů, cvičitelé opic a majitelé učených psů, psali excentrikové, stepaři, létající mužové a padající mužové, psali trpaslíci, vousaté dámy, umělci v přeměnách, fakiři a otcové kejklířských rodin japonských i čínských, psali provazolezci, králové střelby, umělkyně v potápění a virtuosové na xylofon, psali hypnotiséři, a co to má k čertu znamenat, se psali i četní jasnovidci. Ale přišel i velmi vážný, tak říkajíc obrněný dopis od Mezorvacipod (Mezinárodní organisace varietních a cirkusových podnikatelů) a na první pohled se zdálo, že Mefevacium a Mezorvacipod se octnou po dlouhých letech míru a shody ve válečném stavu.
Pan Lubitschke-Sailoni býval slavný spodák, který s úsměvem držel na ramenou a hlavě pyramidu tří mužů, dvou žen a pěti dětí se psem, ale tenhle příval, zdálo se mu, že neunese. Proklel presidenta Mefevacium do horoucích pekel za neslýchaný nápad a nakonec se rozhodl, že mu to všecko hodí na hlavu. V duchu sice cítil, že je to marné. O'Harrieh měl doktorský diplom právnické fakulty v Massachusetts nebo v Indianapolis a dovedl by mrtvému vemluvit duši novorozeněte. Jakýpak byl O'Harrieh umělec: původně vlastně hrával jen šachy a ty hraje dodnes. A jako každý šachista byl od klukovských let tarokář a na tom velkém paklu si vytahal prsty a pak s nimi dělal kouzla a tak přišel do lóže. A tou svou právnickou chytračinou se stal presidentem; kdopak má hlavu na advokátské fígle, člověk, dejme tomu, si nahodí třicetikilovou kouli a prožene ji po zádech a kolem krku a stojí pod pyramidou, že mu agenti říkají Žula-Rula, ale když pak najednou z ničehož nic přijde to třesení ve svalech, pak už člověk nemůže být untrman, toť se ví; ale kde vzít najednou nápady, jako má to oposum.
A jak to pan Lubitschke-Sailoni cítil, tak to i bylo, Mr. O'Harrieh nalil rozčilenému silákovi whisky a dal mu tlusté cigáro a ze šuplíku vytáhl arch papíru a na něm už byl text odpovědi, která se má vytisknout a každému jako "přísně důvěrné" poslat. Nu, a co se věci týče, teď už to Žula-Rula uznával: když se starý Karas loučí, to je ovšem událost, k níž má přijet každý, kdo se jen trochu může uvolnit. A to je věc, při níž ani Mezorvacipod nemůže napadnout Mefevacium, to je jasné.
I začaly se tedy z ústředny artistů třetího dne rozcházet stohy obálek známkovaných jako tiskopis a po celém světě se začala omílat táž senzační historie: papá Karas odchází z kamenného domu na odpočinek. V šatnách varietních divadel, v chodbách cirkusů, v krčmách artistů v Berlíně, v Kodani, v Barceloně, ve Vídni, v Petrohradě, v Rotterdamu, v Chicagu, všude bzučel týž rozhovor:
"Táta Karas odchází..."
"Tak už i on..."
"Když jsem před patnácti letu u něho pracoval..."
"Když jsem se s ním setkal o světové výstavě v Paříži..."
"To už můj otec, slavné číslo "Riotard et Compagnie", pracoval s ním někdy v letech devadesátých. To mu musím napsat..."
"Dědeček mé paní ho znával jako mladíka, viď, Alice? Nezapomeň zapsat to datum do kalendáře, Alice, pošleme aspoň telegram".
"On tedy vlastně začínal od piky?"
"Jak se můžete ptát. Takový člověk se nemůže jinde vyskytnout. Takový člověk se může narodit jen na kolech".
A to byl stavovsky hrdý závěr všech těch hovorů: tito potomci a nástupci pouťových kejklířů, medvědářů a provazolezců, dnes slavná esa přepychových divadel rozmanitostí, placená v tisících dolarů a liber, nemohli připustit, že by někdo znamenitý přišel na svět jinde než na kolech, to jest v potulném voze kočovného cirkusu.
A přece se mýlili.
II
Začátek... Kde vlastně byl začátek? Patrně u té malé sklenice bledého, řídkého a slabě zpěněného piva, kterou postavili přes Antonína Karase na plechový výčepní pult. Hein Moesecke se jmenoval ten šenkýř a krčma slula U námořníkovy nevěsty. Bylo to v jedné z těch klikatých, nebezpečných uliček, které e rozbíhají v Hamburku na konci Reeperbahn vlevo i vpravo. Chodívali tam čeští dělníci sníst kousek bůčku krájeného vlastní kudlou a vypít sklenici nejlevnějšího piva. Toho dne však Antonín Karas nešel sem za krajany; vracel se z Altony úplně skleslý na duchu, a když minul křižovatku U čtyř rohů, kde uprostřed města královský stát pruský hraničil se svobodným hansovním městem Hamburkem, odevzdal se už úplně proudu lidí jako loď, která ztratila řízení. Vráželi do něho, strkali jím sem a tam, zabrali ho jakýmsi jednotným tlakem a unášeli dál, od ulice k ulici, podél kanálů, přes mostky, po hlavní třídě; a pak to najednou osláblo a vyhodilo ho to na konci Reeperbahn a on už mechanicky dotlapal k Námořníkově nevěstě, jako ztroskotanec leze z mělčiny na břeh. A po cleou tu hluchou cestu ho svírala jenom tupá představa, že není tu pro něho práce, že se už neuchytí a co teď s chlapcem, když všecko vsadil na jedinou kartu.
Už skoro dvacet let se sem jezdilo na léto na práci, docela bezpečně, protože tu bylo díla, že by ses mohl přetrhnout. To tenkrát, tak nějak když se psalo v letopočtu čtyřicet, Hamburk vyhořel. Oheň to musel být hrozný, protože ještě on, Karas, boural po nějakých osmi letech kolikerou vyhořelinu. Prý přes šedesát ulic lehlo se vším všudy, ani kostelům se ten pekelný živel nevyhnul. Celý svět na nešťstné město sbíral, ale hlavně se zvedli hamburští páni sami a usnesli se, že postaví všecinko všudy docela nové, a to mohutně, bytelně, pravé přístavní velkoměsto. už příštím rokem se začalo budovat, v ohromných neslýchaných rozměrech, jen dělného lidu zednického a tesařského bylo k tomu málo. Tehdy přinesli Lannovi plavci na Budějovicko první zprávy o velké pracovní příležitosti a z té oné vesnice se na jaře vypravila parta na práci a na zimu se spokojeně vrátila. Pak už to byl pravidelný tah z Podšumaví na Hamburk a z Hamburku domů. Nějaký Milner to začal v Horní Sněžné a Antonín Karas se dal do jeho party. Milner byl partafír náramný, v podjaří si sjednal cestu na vorech a na podzim udělal ze zedníků muzikantskou bandu, že vydělávali i cestou domů. Do Horní Sněžné přinesli peněz, že to vesnice jakživa neviděla. Hned se začaly zlepšovat chalupy, přikupovat kozy, zvětšovat bramborářská políčka. Antonín Karas sám se na to oženil a pěkně mu to šlo, synka Václava měl, kluka jak řimbuch, jen Márinka od těch čas postonávala, polehávala, že i to chalupní hospodářství stěží přes léto zastala.
A pak přišel tenhle rok 1862 a bylo to jako z učarování. Márinka po Novém roce lehla, a když Milner svolával partu, bylo jí tak zle, že ji Toník nemohl opustit. Za týden po tom, co chlapci odešli, Márinka, dej jí Pán Bůh lehké odpočinutí, umřela. Pěkný pohřeb jí karas vypravil, třebaže ve vsi mužských nebylo, jen ženské a dědci. Pod mezemi ve stráňkách ještě ležel sníh, půda byla, když kopali hrob, jako z jednoho kusu, ale karas nedal, přinesl s Vašíčkem z lesa zelený lerpán, takový malý modřínek, a zasadil jej nebožce za hlavu, aby ji oči nebolely od nebeského jasu. A pak ještě to spořádal s hospodářstvím, něco k Márinčině matce, něco k své sestře, chalupu po prvé zamkl na petlici a zámek a pak si přehodil přes záda batoh s náčiním, trumpetou a nějakou tou buchtou, vzal Vašíčka za ruku a vykročil dolů na Budějovice. Moc peněz mu po těch trampotách nezbylo, sotva na cestu, ale když se konečně doplavil do Hamburku a přitáhl za krajany k Námořníkově nevěstě, ohlásit s do party, zůstal, jako když do něho hrom udeří: Milner nikde a parta pryč.
Stalo se, co se po dlouhé konjunktuře přichází: stavby toho roku uvázly. Velké veřejné budovy byly už dávno pod střechou, činžovních domů vznikl nadbytek, ani se to do dvou let nedalo obsadit, někde něco vázlo v zámoří, peníze podražily a nebylo jich, na pár dodělávek a správek stačili domácí dělníci. Milner jako ostatní partafíři učnil, co bylo jediné možné: druhý třetí den sebral partu a táhl jinam, protlouci se do šťastnějšíh kraje a snad i domů. Ale co měl dělat antonín Karas, který tu stál s chlapcem a bez peněz, protože pevně věřil, že rovnou půjde na lešení! Sám se odtud pustit do Čech nemohl, to by šlo leda žebrem. Dovedl tedy Vašíčka na nocleh, kde vždycky spávali, u vdovy Langermannové, která taky naříkala, že má obě světnice prázdné. Vzala si Vaška na starost a karas se pokusil zdolat osud. Vydal se na okraj města hledat staveniště, pustil se i do přístavu, do doků, do skladišť, zastavoval lidi, ptal se po nějakém díle, po jakémkoli, od cihly, od kamene, ode dřeva, ale nikdež nic, píchnout do čeho nebylo; a kde se ještě nějak rachotilo, byli lidé jako sršáni, aby tam nepřišel cizí a zůstalo to zdejším.
A tak se octl zas u té Námořníkovy nevěsty. Vlastně se mu ani nechtělo pít, jen se nějak zastavit a vzpamatovat, aby nepřišel chlapci na oči tak skleslý a nevystrašil ho. Vždyť už sám neměl v hlavě jinou myšlenku než "hdá já nejčko najdu nějaký dílo pro ty mý dvě ruky?"
"Zum Wohlsein!" povídá otylý Hein Moesecke a přistrkuje mu krátkýkmi prsty pohárek bílého piva. Karas sotva poděkuje a Hein Moesecke, který se vyzná ve svých lidech, sípá ochraptělým hlasem: "Tak co, Anton, nenašels nic?"
"Ani nezavadil", povídá Karas a napije se. Něco z té skleslosti spláchl, protože když postavil sklenici, vyšlo mu z úst samo od sebe: "Krajchimlkrucifagotelement".
"Dejž to Pánbů", povídá na to Hein Moesecke, "jen neztrácet hlavu, Anton, ne? Hampuch je jako moře, ne? Každému dá živobytí, ne? Jen vydržet, ne? Mluvil jsi už tamhle s Karlíčkem? S tím musíš promluvit, vždyť jsi Čech, ne?"
A Hein Moesecke už volá do kouta, kde v šeru sedí nějaký mužský:
"Karlšen, máš tu krajana, měl bys pro něho něco udělat, ne? Je to Čech, ne?"
Karas pokročí k tomu stolu, člověk je tam jakýsi pomenší, černý, kučeravý, čelo samá vráska, ale ne od stáří, to jen tak, jak má kůži pohyblivou a jak zvedl oboč, když se na Karase podíval. Pod těmi obloučky zářily bystré černé oči.
"Ty jsi Čech?" povídá a podává mu ruku.
"Ano. Od Buďouc".
"Rochně, viď?"
"Tak".
"A teď jsi v hajzlu, viď?"
"To sem".
"A makat bys chtěl? Každou práci, ať je jaká chce?.. Bodejť by ne, dyť jsi Čech".
Karas zatím přisedl a ten druhý mluví dál, nečekaje na jeho souhlas.
"Koukej, já jsem nějakej Kerholec, Karlík Kerholec z Libuně, to stačí, kdybys mi chtěl psát někam do Evropy. Titul zatím žádnej, eště jsem se na ničem vhodném neustanovil".
"Já sem zedník Karas Antonín z Horní Sněžné..."
"Zkrátka Tonda Karasů, rochně - to už vím všecko. Umřela ti máma, viď, a kluka jsi vzal s sebou. To bude pěkná starost, ale co dělat".
"Jak ty to víš, že..."
"Na tom nezáleží, viď. Přece sem k Heinovi Moeseckemu chodila Milnerova parta. Táhli odtud na Štětín, když zmerčili, že tu chcíp pes. Ale to pořád vykládali, že ještě má přicválat Tonda Karasojc s chlapcem. Kluk je zdráv, doufám? Snese rajz?"
"O to nejni žádná starost".