Odpoledne byl ovšem Vašek znovu na představení. Karas ho usadil na volném místě na galerii a pak sám běžel do orchestru. Poznal brzo, že program jde jako hodiny přesně tak jako včera. Dnes byl už s přiznávkami bezpečnější a v jednom marši si v triu dovolil rozvinout přihrávku na kratičkou kontramelodii a pan Selnicki mu na to pochvalně přikývl. Nebylo to nic víc než takové mcarára trádarata, jakých užívali s Milnerem nesčetně, Karas však byl velmi spokojen, že s tím přišel a že se to kapelníkovi líbilo. Po programu letěl už dolů jako ti druzí, popadl svou náruč povlaků. Tentokrát byl hotov dřív než jeho partner, protože měl smluveno s Vaškem, že přijde dolů a že mu pomůže. A pak bylo krmení a večerní čištění a to zas byla pro Vaška podívaná, která ho náramně zaujala. Konečně bylo vše v cirkuse skončeno, noční hlídky stanoveny a oba Karasové kráčei spolu domů. Zvláště Vašek byl spokojen. Po prvé se účastnil práce, s těmi povlaky, a to mu brzo vyrostlo v přesvědčení, že nebýt jeho zásahu, nebyl by cirkus v pořádku.
Ale večer, když ulehl do postele, ozval se před usnutím:
"Víš, táto, šecko je to hezké, ale já budu cvičitelem slonů. Cvičit slona, to je přece jen ze všeho to nejkrásnější!"
VII
Nazítří v poledne obědvali oba Karasové u paní Langermannové naposledy. Po obědě se podle rozkazu stěhovali do maringotek. Loučení nebylo jednoduché, Karas byl tu přece podnájemníkem už kolikerý rok a tentokrát odcházel na prahu vlastní sezóny. Byla to velká událost pro ty malé lidi, že se tak jako zázrakem uchytil uprostřed nezaměstnanosti; a naopak zase on věděl, že hodné paní Langermannové nastává ošklivé léto, když přišla o celou partu strávníků. A pak tu byl Vašek, kterého si za těch pár dní zamilovala, a Vaškovi nadešel rozchod s Růženkou, s tímto prvním koníčkem jeho cirkusáckých snů. Tož tu byly i slzičky na krajíčku a mnoho slibů, že vrátí-li se zdrávi na zimu do Hamburku, docela určitě vyhledají paní Langermannovou a snad se, doufejme, u ní i ubytují.
Za cirkusem bylo kolem maringotek rušno a hlučno, celý cirkus si sem snášel zavazadla a všeliké libůstky, od nichž se lidé nerozlučují, od klece s kanárem až po kvtináče s kytkami. Karas přišel jen s batůžkem. Vyhledal vůz číslo osm. Když jej otevřel, našel uvnitř Kerholce, rozvěšujícího své šatstvo vzadu na háky. Vašek vylezl hned za tátou a byl velmi zklamán. Očekával krásný pohodlný domeček, jako měl kapitn Gambier, a našel pouhou dělnickou noclehárnu na čtyřech kolech. Vlevo i vpravo bylo nad sebou po třech kavalcích, takže každý nocležník tu lezl na své kutě spíše jako do šuplete než na postel. A vzadu stála na dvou židlích dvě plechová umyvadla, dvě konve na vodu, malá skřínka se šesti zásuvkami na klíč pro uložení drobných věcí a nad tím kol dokola trčely háky na šaty.
"Inu", povídal Kerholec, když spatřil udivený pohled Karasův, "říkal jsem ti, že to hotel U arcivévody Štěpána nebude. Tak vznešený raťafák nemáš, aby se ti do tý ďoury nevešel, a až se ti bude chtít kejchat, otočíš se na bok, aby ses nebřink do čela. Bude-li horko, otevřeme okna i dveře a pokocháš se nádherným vzduchem boží přírodičky, bude-li zima, to e tu spojenými silami zadejcháme jak v lázni. Ostatně je to tu jen na přespání. Od rána do noci budeme přece venku, ať jsme na place nebo ať se jede. A kdybychom se jen tak chtěli schovat v dešti nebo tak, dají se horní kavalce sklopit a na středních se pak edí jako u maminky na kanapeti. Hlavně, člověče, že to s tebou pořád jede, ať se vrtneš kam se vrtneš, tvůj kutloch jde s tebou a to je přece náramný fortel".
"Nu, spánembohem", odevzdával se Karas osudu, "jakpak budeme ležet?"
"Já mám čtyřku. To je prostřední kavalec vpravo. Já musím být první venku a kdykoli vyletět, proto mám forhont. Ty budeš spát na šestce pode mnou a Vašek na dvojce nahoře. Můžeš si to s ním prohodit, ale neleze se tam lehce a takový kluk yvletí jako veverka. Co říkáš, Vašíku?"
Vašík neříkal nic. Ale bylo na něm vidět, že se mu to nějak nezdá.
"Tobě e to nelíbí?"
"Já myslel, že budu mít domeček, jako má dontér".
"Jako kdo?"
"Jako ten kapitán".
"Ach tak, jako dompteur, ale ano, Vašíčku, budeš mít takový domeek, ale až bueš tím dompteurem. A na to se teprve budeš muset učit. Vždyť ty tu taky budeš jen na noc, u koní potřebujeme každého, i takového chlapce, jako jsi ty. Líbili se ti koníčkové, viď?"
"Ano".
"Jak tě Hans provezl na té malé strakaté Mary!"
"Ano. Mary pojede s sebou?"
"Ovšem, Vašíčku. A když se ti to tak líbí, pojedeš ve dne na ní".
"Jistě? Já pojedu na koníčku?"
"Když ti to povídám..."
"Jejda, táto, to bude ohromný. Viděl jsi, táto, tu Mary? Ta ti je krásná, jak fizule".
"No vidíš, ale to se opravdu musíš učit jezdi v sedle a pěkně ji ovládat, aby s tebou neutekla".
"Kdepak, to já si ji pevně přidržím. Jak jem na ní jel, to přece neměla žádnou uzdu!"
"Tak se zatím proskoč venku, abys nám tu nepřekážel, a já pak řeku hansovi, aby tě naučil jezdit".
"Hernajs, to bude báječný. Já se na ni půjdu odívat. Smím se jít podívat na Mary?"
"Smíš. A Hansovi řekni, že pan Kerholec poručil, že pojedeš na Mary".
Vašek jásavě vyrazil z maringotky, narazil si svou novou čepici, kterou mu táta před polednem koupil, a hvízdaje šupajdil si k stájím. Karas starší rozepjal batoh a vytáhl své věci. Dva háky mu stačily na celou jeho i synovu hábu.
"Kdopak bude s námi na druhé půlce?" zeptal se přitom Kerholce.
"Samí hodní hoši a našinci", odpovídal Kerholec mezi kramařením, "to víš, že si k sobě do vozu nevyberu dacana. Číslo jedna..."
Karas si všiml při vstupu, že kavalce mají kovové štítky s čísly. To byla taky jedna vášeň Petra Berwitze. Latinská krev v něm vedla ho k okázalostem a k pompésnosti, německý základ se projevoval stálým sklonem k pořádku, k přesnosti a k dokonalé organisaci. Začal číslovat své vozy, když ještě je mohl na mrknutí oka přehlédnout, pak, když vozů přibývalo, dal očíslovat každé lůžko v nich a Steenhouwer vedl výkaz, která lůžka jsou obsazena a která volná. Dnes po hlášení Kerholcově udělal na svém plánu křížek v okénkách VIII/2 a VIII/6, což znamenalo příchod obou Karasů do maringotky Kerholcovy.
"Číslo jedna", povídal tedy Kerhlec, "je nějaký Honza Bureš, bejvalej vzdělanec. Co byl a co se s ním stalo, že šel k cirkusu, to nikdo neví. A taky se tu nikdo po tom neptá. Tady platí člověk, co je, a ne, co byl. Až budeš s námi delší čas, poznáš u cirkusu plno všelijakejch 'bejvalejch'. Ale nikdo jim na to nemaká, když s tím nezačnou sami. Copak člověk může vědět, co druhýho člověka zmáčklo a na co je bolavej. Beztoho to všecko jednoho dne vyleze. Když je člověk na kolech týdny, msíce a léta, každou chvíli pod jiným nebem, jednou přijde takový večer, kdy i učiněný Nepomuk vyklopí svoje tajemství. U toho Bureše jsme jen pozorovali, že s námi nkdáž nevjel do Prahy. Třikrát jsem tam byli, co je tady, a třikrát se vždycky před Prahou zdejch a pak zas někde za Prahou objevil. A vždycky měl takový pitomý výmluvy, že bychom jiného s tím hnali od boudy. Ale Bureš je náhodou tak hodný kluk, že jsem řek ostatním, aby nad tím udělali kříž a nechali ho být. Mezi námi je von herec; to von mluví, káže, deklamuje, hází rukama, pimprlákuje, hotovej Matěj Kopecký. Ale to ti máš zvláštní: to všecko dělá jen pro nás. V cirkusu bys ho k žádný komedii nedostal ani za drahý kamení. My už ho do toho štvali, já sám jednou i direktora popích, aby ho naťuk, ale kdepak: stál jako pařez, koukal se principálovi přes rameno, a že prej ani pomyšlení, von prej je jen na tu sprostou práci a že prej by se ani neodvážil v tak nóbl podniku mezi umělce. Ale já jsem si jist, že si v tu chvíli dělal z direktora prču. Inu zlatej kluk, ale divnej. Povídají tady - ale koukej, to se jen tak říká, já sám o tom nic nevím - vykládají teda, že prej tenkrát, když v Praze bouchli tu kněžnu Vindišgrécovou, že von při tom taky nějak měl bejt... ale já nevím... jsou to jen lidský řeči a znáš, jak se mluví: co není, to se přidá".
"A ten prostřední?" zeptal se Karas, kterého velmi zajímalo zvědět něco o nové partě.
"Trojka - jako Vosádka? Antone, kamaráde, to bych ti musel vykládat celý večer a celou noc. Já sám mu říkám: Vosátko, ty kluku rebelantská, ze čtyř větrů udělaná, sluncem, deštěm pomazaná - ten je tažená flinta, to poznáš kosa, Antone. Ale já už musím jít a ty za pár minut taky..."
Kerholec byl přerušen otevřením dveří. Na schůdkách stál starý muž s tvrdými, šedivými, krátce sříhanými vlasy, s rozbrázděným, ošlehaným obliejem a s nsějakým nákladem na rameni a v náručí.
"Hele, táta Malina", vykřikl Kerholec, "copak nám neseš?"
"Fasoval jsem hamry a floky", odpověděl stařec.
"Tak to pones sem dozadu", zavolal Kerholec a dodal ke Karasovi: "To jsou kolíky do země, floky nebo kotvy, na které uvazujeme ségle. To jsouta lana, co drží mast, stožár, rozumíš, a celý tent... celé šapitó... no, stan. A to je práce nás tenťáků, stavěčů, a já mám rád, když je nádobíčko vždycky při ruce. A tohle je táta Malina, pátej kavalec. Chlapci, domluvte se, já už běžím".
Karas počkal, až starý složil svůj náklad - kladiva byla pořádná, těžká, na metrovém topůrku, kolíky železné, s placatou hlavicí, - a pak se mu prostým způsobem představil.
"Karas, Karas", podíval stařec zamyšleně, "jednou v Uhrách byl s námi taky jeden Karas, to už je ale fůra let... a ne, já jsem si to poplet, to byl Parma, Jozífek Parma, odněkud od Olomouce... já jsem si splet ryby, ale já už vím, karas je menší a parma je větší a má frňousy... tak toho jsi neznal, viď, no, kde bys ho znal... on by moh bejt tvůj táta... a to taky nejde, když byl Parma... ale co, z příně nebyl?"
"Ne, nebyl, táto, já žádnýho Parmu neznal", musel se Karas starochovi usmát.
"Tak to je dobře. On byl totiž velkej lump, ten Parma. On nasypal jednou šípkový prášek mamzel Arabelle do trikotu a ona se musela při krasojízdě pořád škrabat. S takovejma lidma je nejlíp nic nemít. A odkud jsi ty?"
"Z Horní Sněžné. To je za Budějovicema".
"Á, Budějovice. Vím. Tam nám jednou utek nedvěd a my ho honili až do Jaroměřic".
"To bylo asi v Moravskch budějovicích? já jsem od Českých..."
"Á, pravda, pravda. Ony jsou dvoje, no ovšem. Tak ty Jaroměřice neznáš... no tak si představ, že v těch Jaroměřicích běžel ten nedvěd v neděli dopoledne pod podloubím a najednou švenknul a rovnou do dílny k pernikáři. Jo... a počkej... já teď nevím, jak to bylo dál... a ouplně, jako by e mi ten nedvěd u toho pernikáře ztratil... že vono bude čas jít do boudy? Víš, to když má být začátek, to se mně všecko zastaví, myšlení, řeč, no všecinko... a já vím, že mám jít do boudy, a to je pak začátek a tam si zas na všecko vzpomenu. Tak pojďme".
Staroch se opravdu odmlčel. Zamkl za Karasem dveře, strčil klíč do kapsy a dlouhými kroky mířil k zvěřinci, úplně zaomenuv na svého druha. Karas s podivením zjistil, že přišel do orchestru právě ve chvíli, kdy dole Kerholec zatleskal, aby muzika spustila.
Tentokárt se mu troubilo náramně, už se začínal cítit jako doma. A při tom všem musel myslit na to, k jakým třem podivným lidem se dostal do party a že ten Kerholec je vlastně taky záhad a to že asi vylezou krásné historie, o jakých se u nich ve vsi nikomu ani nezdálo. I foukal s velkým gustem a zas tu svou přihrávku zatroubil, to svoje mcaráa estadrata; ale pak, když odsadil, zatahal ho někdo za rameno. Karas se až lekl. Když se ohlédl, spatřil starého Malinu v modré livreji, jak se natahuje přes cizí pult k němu s nramně vážnou tváří. Karas se tedy naklonil, Malina mu položil ruku k uchu a přidušeně mu řekl:
"On tam měl med. Tak jsme ho tam načapali".