51928.fb2
"Hernajs, táto", povídal rozvážně, "mě ti bolí celý tělo".
"Já myslím, Vašku", smál se na něho Kerholec, rozdíleje první talíře polévky, "že si dneska ani nesedneš. Když se jezdí první dny, to může člověk jenom buď stát, nebo ležet".
"Tak to je náš mladý Karas", zahovořil Bureš, "jestlipak už chodil do školy?"
"Zrovna začal", odpovídal za Vaška Karas, "ale pak to přišlo, že jsme museli odjet. Ale trochu číst a psát už umí".
"Nu, to nesmíme tady zanedbat", horlil Bureš, "to by byla věčná škoda. V práci a vědění je naše spasení. Mám ve voze pár hezkých kníže, to si v nich budem říkat, viď, Vašku?"
"Hm, třebas jo", odpovídal pomalu Vašek, "ale až si budu moct k tomu sednout. Táto, já už mám hrozitánského fabiána".
"A očistil jsi řádně Mary?"
"Však jdu odtamtud".
"Tu máš zatím kus chleba", pronesl Malina, který stál nahoře nade všemi a rkájel společný pecen osmičky. Polévka z hrnce a talířů voněla nezvykou vůní, a teď už i Karas cítil, že se mu sbíhají sliny. Na štěstí se už vynořil Vosátka s talři a Kerholec nalil tátovi i synovi vrchovatě.
"Jejda, ta je dobrá", pomlaskl si Vašek.
"Pravá uherská", podotkl Bureš.
"Abychom nezapomněli", ozval se nahoře zase Malina, "ten strý Zanfretto se tomu pastorovi vzepřel, a ten pastor vylezl na estrádu a začal místo komediantské parády kázat k lidu, jaká je to Sodoma, ten cirkus. Zanfrettova rodina chtěla pastora zbít, ale pastor poslal pro starostu a četníky, Zanfretto musel pro výtržnost naložit boudu a odjet a Kösteny Imre byl zhalfnut. Nejdřív mu řádně napráskali, pak ho vykázali z Francie a poslali zpátky do Švýcar, odkud přišel. A protože tu byl pastor s tím kočárem a hned se žandárům nabíd, užili příležitosti, a tak jel pastor pátky a vezl si Köstenyho s četníky do Ženevy. Teď už Kösteny viděl, že už z toho tak hned nevyleze. Helvíti v Ženevě ho rovnou zabásli. A ten pastor byl tam denně, hučel do něho, hrozil trety pozemskými i nebeskými, až ho toak kluka maďarskýho zvrtačil, že si tu holku vzal. Ale za sva měsíce se u nás objevil s manželkou, ale jen jako na návštěvě. Jel do Uher, kde jim pastor koupil někde u Kecskemétu chalupu".
"A jestli neumřeli, tak tam žijí podnes", dodal Bureš jako v pohádce.
"To je možný", přikývl docela vážně Malina.
"Caramba, seňores", vložil se do toho Vosátka, "tole není žádný pořádek. Uherská polívka a uherská povídka, to člověk neví, co je peprnjší. Já jsem pro to, abychom si teď dali ještě talíř polívky bez povídky. A aby nám korunní princ doskočil pro džbánek piva. Vono je to takový mravný povídání hrozně tvrdý sousto pro mladýho idealistu, jako jsem já nebo tuhle pan vrchní ženský inspektor Carles de Kerholec. To se musí trošku zavlažit. A mimo to dnes přece přijímáme nové ctihodné členy do naší Králofský společnosti pro pokoutní vědy a umění".
"Vašku, přines pivo", poručil Karas, "musím přec zaplatit za přijetí do cechu".
"Bravissimo", zvolal Vosátka, "mistr lopatky a kladívka se vybarvuje".
"Tuhle je džbánek, Věnceslave Antonoviči", pronesl svorně Bureš, "a znamenitý mok najdeš na epu hospody U kotvy přímo proti cirkusu".
"A dejte, dauphine, pozor, ať ten bryndal nezašpiní džbán vodou", připomínal Vosátka.
Byl vlahý večer přímořského podjaří, z Reeperbahn sem doléhala hustá směsice zvuků, jak tam hlučely davy, pokřikovali vyvolavač, kvičely kolovrátky, vřískaly harmoniky, břinčely boudařské zvonce a hlaholily fanfáry parád. Pět mužů s hochem tábořilo tu na stupíncích maringotky a kolem nich a bezděky vnímali zvenčí tu šumnou harmonii věčného jarmarku, pouti a kirmes, z níž se zrodilo jejich živobytí. Kolem přicházeli muži a ženy, kteří patřili k témuž potulnému společenství, odněkud zazněla písnička nebo mteřský křika dětský pláč, z vozů začaly do rostoucí tmy pošlehávat žluté pruhy svtel. Jejich svět, celý jejich zvláštní svět na kolech se chystal k spánku, k poslednímu zimnímu spánku ve městě Hamburku. Zítra večer se odutd vybatolí jedna maringotka za druhou a jim zase započne jaro.
Když konečně shledali, že si toho pro ten večer napovídali už dost, zmizeli jeden po druhém ve voze a zaštrachali se na své kavalce. Otevřenými okénky ještě sem slabě zaznívalo hlučení z Reeperbahn jako nějaká zválená hymna. někteří už usínali, když se ve tmě ozval Malinův hlas:
"To se ví, že jestli neumřeli, tak žijí podnes. To jináč ani není možný. Ale v tom Kecskemétu už nežijí. Teď se mi rozjasnilo, že jsme se s nimi setkali asi po desíti letech někde v Polsku, měli takový paraple asi pro sto lidí a pracovali tam o pouti po šlachtecku. Kösteny Imre jezdil na dvou koních, tři děti dělaly přízemní akrobatiku a vona, ta helvítka, skákala skze vobruče".
"A já po celý tento skvostný večer trnul strachem, že helvítská víra je silnější než cirkus", odpověděl seržán vosátka. "Teď tedy můžeme spokojeně usnout".
Karas se nemohl přemoci, vyprskl smíchem a prašitl se do jela o Kerholcův kavalec.
"Nováček udeřil na tamtam", podotkl znovu Vosátka, "nedejte se vyprovokovat. Chrňte královsky, meššurs!"
VIII
Ráno vstal a snídal Vašek s ostatními a rovnou s nimi do koňské stáje. Hans ho tam uvítal širokým "Morchen" a hned před ním otevřel dvířka k ohrádce ponyů. Bez dlouhých řečí bylo už jako smluveno, že Vašek se bude pod Hansovým dozorem strat o ty malé strakáče. A kluk začínal svou službu jako starý znalec zvířat: měl v kapse kousek třtinového cukru od snídaně a taně ukrojený krajíc chleba. Mary dostala cukr s kouskem chleba, ti tři druí shetlandíci, Fricek, Lady a Miss, dostali aspoň kousek chleba s jeho malé dlaně. Karas otec už se naplno pouštěl do stájní práce i do vší ostatní rachoty. A bylo jí toho dne od božího rána vrchovatě, protože se balila a nakládala spousta věcí ze skladišť. Kerholec komandoval všude a ostře zapřahal Karase, který zase neopominul si přivolávat Vašíčka na výpomoc. Vašek si vyřídil s Hansem ranní nakrmení poníků a vklouzl pak jako střela vedle do zvěřince, aby se podíval na ranní práci kapitána Gambiera se lvy, tygry a medvěy. Ale sotva se s ním pozdravil a stoupl si ke kleci, už se ozvalo ode dveří totovo "Vašku!" A ozývalo se pak každé chvíle ve všech prostorách cirkusu i zvřince, takže je brzy přejímali i ostatní lidé a Vašek se najednou pro všechny ostatní jmenoval "Vašku".
"Vašku tu není, Vašku šel do menažerie", odpovídal Karasovi Hans z konírny.
"Tohle by mohl odnést Vašku", rozhodoval Harwey v šatně.
A sám Karas, aby neztěžoval dorozumění, říkal už během dopoledne: "Neviděli jste tady Vašku?"
Vašek byl po pravdě všude a nikde. Dnes po prvé začínal užívat cirkusu naplno. U každé klece postál, aby pozoroval její obyvatele, a už zase jako pstruh vyrazil kupředu, aby mu neušla nějaká podívaná v chodbách nebo v manéži. Uprostřed všeho skládání a stěhování běžely zkoušky, jako by se nic kolem nedálo, ředitel si dal přivést své skupiny hřebců a klisen a opakoval s nimi volnou dresuru, ředitelka proháněla v kruhu lipicány, Pablo Perreira jezdil na Santosu vysokou školu, krasojezdkyně se v pracovních úborech zvedaly na hřbety koní s líbeznými pohyby, naučenými pro okouzlení diváků, kterých nebylo, které jen chvílemi zastupoval Vašek. Kaskadéři cvičili skoky a pády a Léon Gambier dal přivézti velkou předváděcí klec, v níž za huhlavého řevu šelem opakoval s nimi za hojného práskání bičem jejich denní lekci. Zatím prošel manéží veliký pan Selnicki, s důstojnou nevšímavostí minul vše, co se tam dálo, vrátil se se sklenkou a lahví a uložil si obé do lóže, kde s unaveným pohledem usedl, aby se posilnil. Krátce poté, v 9,30, nadešlo něco nového. Pan Petr Berwitz přišel s oběma trpaslíky a představil je panu Selnickému. Od zítřka budou prý večer vystupovat jako jedenácté číslo - tři krátké tance. Pan Selnicki si otřel rukou oči.
"Tedy muzika?" obrátl se a pohlédl se své výše dolů na pana Mittelhofera.
"Ano. A mám ji s sebou, rozepsanou pro orchestr. Výtečné skladby".
Paní Mittelhoferová rozvázala balík, jejž nesla, a její mužíček opatrně vyňal svazek not.
"Číslo první: Šeříkový valčík od Winterthala".
Podával noty panu Selnickému, ale tens e místo toho napil. Když utřel kníry, zavrtěl hlavou:
"To nehraju".
"Jak to?" zarazils e pan Mittelhofer a začal rudnout, "dovolte, taková krásná skladba, já ji získal za drahé peníze a vy ji nechcete hrát?"
"Ne. Musíte tančit něco jiného".
"Ale my neumíme nic jiného. My jsme angažováni, abychom v převlecích tančili valčk, menuet a selský tanec, tančíme Šeříkový valčík, který je celým světem uznán za jeden z nejnádhernějších valčíků, a já nechápu, jak se může vyskytnout kapelník, který to odmítne hrát".
"Tak tedy se už vyskyt. Já vám to hrát nebudu".
"Pane řediteli", křičel pisklavým hláskem Admirál Paleček, "je mi líto, že si už na prvním kroku musím vést stížnost. Je to neslýchaný případ, aby se kapelník podniku takto postavil proti umělci".
"Opravdu, pane Selnicki", řekl s opatrnou smířlivostí Berwitz, "máte nějaký důvod...?"
"To se ví, že mám".
"A jaký?"
"Slon!"
"Co je se slonem?"
"Slon je dvanácté číslo v programu, a to, co tancuje na lahvích, je právě Šeříkový valčík. Slonu nemohu hrát jinou muiku, a dvakrát za sebou týž valčík, to taky nejde".
"Ovšem, to nejde, to je pravda", přikyvoval Berwitz, "to je mi velmi líto, pane Mittelhofer, ale my opravdu za to nemůžeme, že vy jste si zakoupil valčík, který u nás tančí slon".