"To nemohu. Máte číslo jedenáct právě proto, že pak přijde slon. To je věc režie, rozumíte, to je komposice pořadu, ten kontrast, pidimužíci a mastodont".
"Pak tedy z vaší viny odpadne část našeho vystoupení!"
"To taky nejde. Máte ohlášeny tři tance, a mimo to tu jde o čas. Nemohu ztrácet draze zaplacené tři minuty".
"Co tedy máme dělat?"
"Co máme dělat, Selnicki?" obrátil e ředitel důvěřivě na kapelníka, který přece už tolik věcí rozřešil.
"To je jednoduché, pane řediteli. Panstvo si bude tančit svůj valčík, ale já jim nebudu hrát Šeříkový valčík od Winterhala, nýbrž valčík Estrella od Goubina. Ten je komponován nachlup stejně, jen koda je jiná, a to se panstvo už přizpůsobí".
"Vašku!" ozvalo se od brány, a Vašek vyrazil z přítmí galerie, proletěl kolem trpaslíků a zmizel za závěsem.
"Ten kapelník je pašák!" liboval si v duchu, že Selnicki tak pansky sjel ty protivné trpaslíky. Táta ho poslal do stájí k Hansovi a ten měl pro Vaška milé překvapení: Mary stála přistrojena a Hans mu dovolil, aby si s ní vyjel do záboudí a jezdil si tam podle své libosti.
Hoch toho s jásotem užil. Objížděl venkovskou manéž, ale vyvedl Mary i mimo ni, mezi vozy, tu pobídl kobylku do klusu, tu ji zastvil, seskočil, pomazkil se s ní,zas nasedl a jel. Nebyla to vždy jízda podle předpisu, leckdy to v něm hrkalo, teď že už spadne, ale nespadl, vždy se ještě udržel a koníka dovedl zastavit. Čím déle byl v sedle, tím větším pánem si připadal a už se ho zmocňovala dětská hravost, už se mu chtlo volat s koně na lidi a komandovat je, kam co nosit a nakládat. Hernajs, tohle by měla vidět Růženka! To je přece něco jiného než ta hloupá hra onehdy, kdy ji honil dokolečka a práskal na židli bičem.
Z těch hravých snů byl vyrušen křikem a hádkou někde na samém konci vozů.
"Třeba se tam komedianti poperou", řekl si hned, a už pobodl Mary, aby o takovou podívanou nepřišel. Viděl však něco jiného: za zadními maringotkami humbertovskými se objevila nová, krásně modrá, tažená dvěma koníky. Přijela s druhé strany a její majitel se halasně domáhal, aby mu domácí vozy udělaly místo, aby mohl vjeti dovnitř.
"Alláh il Alláh", křičel bronzově temný cizinec s vysokým fezem na kudrnaté hlavě, "dove è il direttore? Il direttore! Padrone! Directeur! Patron! Principal! Mašalah! Kousíček uhnout! Anch'io Circus Humberto!"
Stál u svých kobylek a gestikuloval a křičel a zadní dvířka jeho modrého vozu se otevřela a z nich vyběhlo malé, černé, kudrnaté dítě, otrhané jak cikáně, pak drhé, třetí, čtvrté, páté, vždy větší a větší, šest nebo sedm jich bylo a všechny obklopily muže s fezem a všecky křičely a ječely s ním. Už sem však přibíhal Kerholec.
"Achmed Roméo?" volal na cizince.
"Si, si!" kýval příchozí, a zvednuv obě ruce k nebesům, volal nadšeně: "Roméo! Achmed Roméo, fils de Mehmed Roméo, fils d'Ali Roméo, fils du grand-papa Roméo! Tous Roméos, oust Tunisiens, de Tunis de la Tunisie!"
Kerholec svolal pár lidí, aby nadzvedli zadky vou maringotek a odtáhli je kousek stranou. Vznikla tak ulička, kterou už mohl modrý vůz projet. Muž s fezem se také orátil k svému spřežení a k té kupě dětí, zvedl bič vítězně nad hlavu a znovu zvolal:
"Avanti, Roméos! Marchons vers la victoire!"
A obrátiv se opět dopřdu, pohyboval bičem v pravici jako tambor svým "tágem" před mukzikou a dal se na pochod, spřežení za ním, chumel černých dětí napravo i nalevo od vozu, z něhož vyhlížela stejně černá a stejně kudrnatá ženská s děckem v náručí.
Vašek pochopil, že je to ono nové číslo, o kterém se luvilo, že se k nim připojí den před odjezdem. Mezi poskakujícími dětmi spatřil kluka, který mohl být o rok, o dva starší než o n sám. Okamžitě se mu zachtělo ukázat tomu odrbanci, že on, Vašek, je tady už dávno doma a velikým pánem na zdejší půdě. Proto obrátiv Mary, popohnal ji a vjel do manéže, kterou začal objíždět s takovou důležitostí, jako by na ničem jiném Cirkusu Humberto nezáleželo. Ale právě jak tak klusem objížděl kruh, poznali ti umouněnci, že je to manéž. Vašek zaslechl velký jejich křik, a když se ohlédl, spatřil celou tu malou smečku, jak se žene k němu. Zatvářil se tedy, že je vůbec nepozoruje. Ale tu se stalo něco, čeho by se byl v žití nenadál: ten nestarší kluk, který všecky ostatní předstihl, doběhl právě k Vaškovi, výskl divoce, odrazil se a skočil velkým saltem Vaškovi přes hlavu do manéže. Že to bylo salto, Vašek nevěděl. Nevěděl v tu chvíli vůbec nic, protože polekaná Mary vyhodila zadkem a Vašek sletěl jí přes hlavu. Když se vzpamatoval, dřepěl na zemi zrovna tak jako včera před lidožroutem a kolem něho hejno špinavých dětí s vřískotem a výskáním dělalo kotrmelec za kotrmelcem, stavělo se na hlavu a na ruce, přeskakovalo se navzájem, ten nestarší se otáčel nad zemí v protáhlých rychlých přemetech na ruce a na nohy a kolem nich běhala Mary, všecka zdivočelá, ale stále věrně dodržujíc okruh manéže.
Vašek cítil, že si, hernajs, řádně narazil hlavu a zadek, a chviličku se mu zdálo, že se snad ani nezvedne. Ale vtom už ten největší cikán zarazil skokem své přemety, něco křikl a běžel k Vaškovi, podávaje mu ruku. A ti ruzí se se všech stran shrnuli k němu, popadli ho zaruce a za ramena a pomáhali mu vstát, omakávali mu nohy a ruce a křičeli: "Niente, niente!" a nejstarší mu stiskl ruku a zubil se an něho neodolateným úsměvem a říkal: "Scusi, scusi, excusez-moi, entschuldigen - io sono Paolo, Paolo Roméo, fils d'Achmed Roméo de Tunis!"
Vašek byl jako vyjeven z toho přívalu křiku a ochoty, úsměvů a cizích slov, ale když ten druhý znovu a znovu ukazoval na sebe a opakoval Paolo, Paolo, pochopil, že se ten černý kluk tak jmenuje. Stiskl mu tedy ruku a najednou mu vyklouzlo slovo, které tu v cirkuse už mnohokrát slyšel: "Bon... bon..."
A Paolo se zasmál a objal Vaška a černá mrňata kolem jásala. Teď potřeboval Vašek, aby se mu podařilo něco udivujícího. Nazdařbůh vykřikl: "Mary, pojď sem!" A koník, který se zatím uklidnil, opravdu se na zavolání obrátil a přišel k Vakovi. Kluci ztichli, Vašek nasedl a jako velký pán shlédl teď dolů na Paola, kývl mu vlídně a řekl česky: "Ty vopice!" Nato pobídl Mary a odklusal ke stájím.
Nebyl tak klidný, jak se navenek tvářil. Vašek měl vekou úctu k dospělým, k jejich síle a zručnosti, jak dovedli přemáhat věci, na které on dávno ještě nestačil. Bylo mu to stálou vzpruhou; "až já budu velký, to já taky tak jako táta, jako Kerholec, jako kapitán, jako Hans"; a zatím všecko okukoval, jak se na co jde, jak se to bere do ruky, jak se k tomu dospělí stavějí. Jejich převahu tedy uznával za samozřejmou, ale hrozně ho dožíralo, jestliže nad ním vítězili kluci, jako byl on sám. Tady ten Paolův skok přes koně a jezdce, třebaže byli oba maličtí, tuze ho dopálil. To bylo něco, v čem se s Paolemk nemohl měřit. A vůbec, jak všichi ti čertovi cikáni skákali, jak dělali přemety, jak to lítalo jeden přes druhého, to bylo něco pro Vaška nevídaného a neslýchanéhlo. Vašek byl z nejčipernějších kluků ve vsi a co vlastně tělesně dovedl? Válet sudy, kotrmelcovat, udělat svíčku, chodit s rukama pod koleny jako žába, přeskakovat patníky, šplhat na stromy, běžet po kládách a překlápět se na závorách. Doma to stačilo, ale tady zřejmě ne. Tady se musí naučit mnohem víc, nemá-li Paolo trvale nad ním vítězit. Znovu vzpomínal na skoky krasojezdců přes objekty a na udivující kejkle těch dvou pánů včera ve venkovské manéži. Paolo už jim byl nesporně blíž; a nechtěl-li se Vašek dál odsunout, musel to umět nejmíň jako Paolo. Ale jak se tomu naučit, odkud to sebrat? Cítil, že v téhle věci mu táta, jeho znamenitý, všechno umějící táta, nepomůže.
Zamyšlen odpínal s Mary postroj, když si všiml, že v ohrádce jsou jen tři poníci.
"Hans, kde je Miss?"
"Miss pracuje s Helenkou. Běž se tam podívat. To bude něco pro Vašku".
Vašek proletěl konírnou a vpadl do hlediště. Uprostřed žlutého okruhu stál direktor s bičem v ruce a kolem obíhala drobným klusem Miss. Na hřbetě měla malé panneau a na něm stála hubeňoučká bledolící holčička s dlouhýma tenkýma nohama. Stála zrovna na levé noze a snažila se udělat váhu, předklon těla s rozepjatýma rukama a s pravou nohou zdviženou dozadu do stejné vodorovné linie jako trup. Koník pod ní pravidelně klusal a její levá noha musela stle vyrovnávat otředy jeho hřbetu. Bylo to na spadnutí, ale holčička byla od pasu přivázána k šňůře, která nahoře, hodně vysoko, šla přes kladku. Druhý konec šňůry měl v ruce mužský, který stál vedle ředitele.
Třikrát se holčička pomalu sklonila do váhy a zase se zvedla. Když se nakláněla po čtvrté, zakolísala jí unavená noha a sklouzla.
"Hernajs", lekl se Vašek pádu pod koně, ale vtom ten mužský prudce zatáhlza šňůru, holčička vyletěla ve svých krátkých sukénkách do výše a s roztaženýma rukama i nohama prolétla vzduchem do středu manéže. Ředitel ji tam zachytil a spustil na zem.
"Líp pérovat, Helenko", řekl direktor ostře, "stojíš levou nohou moc tupě. A postav si ji víc špičkou ven".
"Tatínku, mě tolik bolí záda", zavzdychala Helenka.
"To já vím", odpověděl direktor, "proto musíme trik opakovat, až si tělo zvykne. Tak znovu na koně. Náskokem. Pět kroků rozběh, teď!.. Hop!"
Helenka se rozběhla šikmo za konem, dorazila se, ale nedoskočila. Muž zatáhl a ona obloukem se snesla k otci.
"Ostřejší odraz, holka, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozběh. Teď!.. Hop!"
Berwitz práskl přitom bičem. Ale Helenka klopýtla nahoře o panneau a už se jako motýlek vracela zpátky.
"Znovu. Rozběh: teď! Hop!"
Nešlo to. Šestiletá dívenka stála před otcem a krčila s provinilou tváří ramena. Vašek cítil s ní nesmírnou lítost.
"Nic naplat. Opakovat. Teď!"
Berwitz ani nekřikl hop. Helenka ztratila tempo ke skoku.
"Znovu. Rozběh: teď! Hop!"
Vašek div nevykřikl s sebou. Cítil tak přesně, jak se má asi odrazit, aby doskočila, v nohou mu to přímo poškubávalo k běhu a skoku. Ale Helence tím nepomohl. Třikráte se ještě rozebělha se šňůrou na zádech a třikráte ji odškubli ze špatného skoku jako chycenou rybičku.
"Co to je dneska s tebou, Helenko?" drudil se ředitel.
"Já... tati... já už nemůžu..." zajíkala se unavená holčička.
"Nemůžu, nemůžu, neříkej mi nemůžu", láteřl Berwitz, "člověk vždycky může, když chce. Pro dnešek toho tedy necháme".
A zapráskav semo tamo bičem, obrátil se a odešel do brány. Jeho pomocník odepjal Helenku se šnůry, vyvlékl šňůru z kladky a začal ji stáčet přes levou ruku a loket. Vašek vyrazil a chopil za uzdu Miss, která se zastavila, potřásala hlavou a hrabala kopýtkem.
"Můžu ti odvést Miss do stáje, Helenko?" oslovil holčičku, která se všecka protahovala.
"Ty jsi zdejší?"
"Ano. My jsme tu s tátou noví. Ale já už všecko znám a jezdím na Mary a Hans mi odevzdal do opatrování Mary a Miss a Fricka a Lady".
"To budeme asi jezdit spolu, protože Fricek a Lady jsou jeden pár a Mary s Miss druhý. Jak se jmenuješ?"