Vašek vztáhl k otci ruce a Karas měkl. Objal hocha svýma upracovanýma rukama.
"A ty bys, Vašku, chtěl, opravdu chtěl celý život jezdit s cirkusem?"
"Nic jinýho, táto!"
"A chtěl by ses učit skákat a jezdit a všecky ty kumšty, cos tady viděl?"
"Chtěl, táto", a oči Vaškovy jen zasvítily, "jezdit na Mary, to ještě nic není. To už umím. A Mary je maličká. Ale vyskočit na velkého koně v plném běhu... a přeskočit ho i s jezdcem... a vůbec, jako ti černí kluci, hernajs, to kdybych uměl, to bych jim to teprve ukázal!"
"A víš, že je to těžké učení a velká dřina a že tě to bude moc bolet?"
"Ať! Však kdybych chodil do lesa kácet stromy, jako kluci chodí, když vyrostou, taky bych se nadřel. A tady mám koníčky a lvy a tygry a slona a budu jezdit v domečku na kolech..."
Karas cítil, jak jeho námitky pod tím dětským dychtěním slábnou. Vašek jen hořel a staří cirkusáci si ho se zálobou prohlíželi.
"Ale Vašku, považ, co ti řekne kmotr, až přijdeš domů jako komediant?"
"A co by řekl! Koukat bude, až přijedu do vsi třebas na Santosovi a Santos bude tančit na zadních nohou na návsi. Všichni se seběhnou, Šemberovo, Bláhovo, Cikhartovo, zelenovo, všichni, a budou vyvalovat voči, že tak krásného koně ještě neviděli. A já přijedu třebas na slonu... a něco mu řeknu... a slon utrhne růži a podá ji Cerhovo Nanynce. A já s něho seskočím a tak budu skákat, že všichni kluci budou čubrnět. Hlavně musím umět skákat. Já už skákal na bednu jako na Mary, ale to je málo, to já musím umět víc. A třebas ať to bolí".
"Bravo, kadete", přikývl mu Vosátko. "Plivnout si do dlaní a rvát se s tou fuškou. Markýzi di Karaso, tohohle potomka nesmíte zanedbávat, a vněm může vzejít nový lesk vašemu zavápněnému erbu".
"Tak ti Roméovi kluci se ti líbili?" zeptal se Kerholec.
"No, nelíbili se mi", odpovídal Vašek sbevědomě jako rovný mezi rovnými, "jsou to taková padavčata, aby si jich vzal člověk pět na pohlavek. Ale skákat umějí jako vopice. Ale já se to taky naučím a skočím rovnýma nohama na hřbet třebas Pomponovi".
"Vašíčku", řekl Karas dojatě, "aby ti dal Pánbů požehnání. Já ti v tvým štěstí bránit nebudu".
"Myslím", řekl na to Kerholec Karasovi, "že bys měl promluvit s Achmedem Roméem. Bude s námi aspoň rok a mohl by vzít Vaška do práce. Ostatně bude nejlíp, když to s tím Breberem projednám já. Ty bys nevěděl, co vlastně chtít".
A ještě po poledni vzal Kerholec Vaška a zašel s ním k modré maringotce. Pan Roméo ho přijal s velkou uctivostí, věděl už, že dobře vyjít s Kerholcem je začátek dobré jízdy v Cirkusu Humberto. Mluvili spolu pátou řečí, jak říkával Vosátka, to jest řečí, která byla složena ze čtyř různých jazyků; ale rozuměli si výtečně. Pan Roméo si přitáhl Vaška a za nezvyklého u něho mlčení mu prohmatal svalstvo nohou i rukou. Pak mu všelijak zkroutil údy i trup, div Vašek nevykřikl bolestí, když ten cikán zkoušel, kam až může Vašek ohnou paži a páteř. Výsledek byl pak ten, že Roméo slíbil Kerholcovi, že z ochoty procvičí denně tělo jeho ochránce a udělá z něho obratného přízemního akrobata. Vaškovi nebylo při tom jednání zcela volně. Cítil, že z prosté, přihroublé, ale srdečné péče otcovy přechází pod komando polodivošského násilníka, který se směje bolestem a zuřivě jde jen za svým cílem. Ale Vašek byl v tu chvíli odhodlán zvítězit nad Paolem, zvítězit vůbec nad kdekým a podstoupit pro to třebas i mučení.
Když odpoledne za koňské produkce vběhl k bráně a našel tam Helenku, prohlásil jí: "Až budeš zase skákat na koně a nepůjde ti to, nic si z toho nedělej. Já jsem teď akrobat a já ti to potom ukážu".
Toto představení na rozloučenou bylo tak dokonalé jako kterékoli jiné a nikdo z diváků si nedovedl představit, že se vzadu rozvíjí velké stěhování a že po každém druhém třetím čísle odjíždí uvolněná část perosnálu a zvířat. Jen stáje zůstávaly stále pohromadě, aby si je vznešení hosteé mohli o přestávce prohlédnout. Ředitel Berwitz procházel jimi ve své perské uniformě a připomínal podkoním postup jejich odjezdu po přestávce. Přitom padl jeho pohled na ohradu čtyř shetlandských poníků.
"Kdo povede ponye?" zeptal se Hanse.
"Vašku", odpověděl Hans, "pojede na Mary a ti tři půjdou s ním. Já ostatně pojedu vedle Vašku a dám na něho pozor".
Vašku, Vašku, přemítal direktor, kdo je tady Vašku? To jméno ještě neslyšel. Ale nechtělo se mu ptát se na to Hanse, aby se nezdálo, že ředitel Berwitz nezná svůj personál. Po chvilce vyváželi z manéže klec se lvy a kapitán Gambier se vracel od děkování. Clownská reprisa vyplňovala tuto chvíli příprav.
"Lvíčatům se prý daří dobře", oslovil Gambier ředitele, "říkala mi madame, že se mají k světu a dobře pijí".
"Anežka si s nimi dává velkou práci", odpověděl ředitel, "na dnešek si sotva zdřímla, měla je v posteli a koťata byla neklidná celou noc. Povede-li se to, budou to naše první lvíčata. Dosud jsme s tím neměli štěstí".
"Doufejme, řediteli, doufejme. Až se trochu vybatolí, mohl byste posílat někoho s nimi o přestávce do publika a ukazovat je s talířem. Lidé si rádi pohladí lvíče a talíř vynese na jejich výživu. Nejlépe by to mohl obstarat Vašku. Vašku je bystrý a kurážný. Při každém krmení je se mnou".
"Vašku - ovšem, Vašku. To je dobrý nápad. Děkuji, kapitáne. Tedy Vašku", schvaloval ředitel a v duchu si říkal: "Tak tedy Vašku není kočí?"
Hned po svém vystoupení spěchal Berwitz do maringotky - krásný velký vůz číslo 1 - aby se rychle převlékl. Helenka s tetou Elisou tam balily některé věci. Najednou zvedla Helenka hlavu.
"Příště, tatínku, kdyby mi zase nešel skok na koně, už se na mne nezlob. Vašku mi slíbil, že mě to naučí".
"Kdo? Vašku?"
"Ano".
"Ó, Vašku se tuží", vmísila se do hovoru paní Hammerschmidtová, "hned jsem si řekla, že to bude znamenitá akvisice".
Dveře se otevřely, Anežka se vracela z produkce.
"Abych nezapomněl", obrátil se k ní Berwitz, jak ji zahlédl, "Gambier má dobrý nápad - ukazovat lvíčata, až prokouknou".
"Ano, už mi to říkal. Půjde s nimi Vašku".
Petr Berwitz zrudl a musel se přemoci, aby nebouchl do stolu. Celý cirkus, celá rodina zdají se být poblázněni do nějakého Vašku, a on, patron, nemá o něm ani potuchy! Neřekl však zase nic, ale vletěl do civilního kabátu, vyrazil vena obrátil se k dvojce. Maringotka číslo 2 byla cestující účtárnou podniku, rajon bratránka Steenhouwera.
"Frans", houkl Berwitz na účetního, "kdo je Vašku?"
Steenhouwer sňal brýle a nechápavě se na něho podíval.
"Co si přeješ, Petře?"
"Abys mi pro pana krále řekl, kdo se v našem personálu jmenuje Vašku a čím je".
"Vašku? Jakživ jsem to neslyšel".
Steenhouwer pro jistotu vytáhl seznam personálu a odklopil písmenu W.
"Ne... u nás žádný Vašku není".
"Tohle je báječné!" vyvalil oči Petr Berwitz. "Tohle se mi ještě nestalo. Koňák, dompteur, kaskadér a bůhví co ještě a já nemám o něm ani potuchy!"
Steenhouwer se díval na něho stejně bezradn. Berwitz se otočil a bez pozdravu vyšel ven. Z přístavku za zvěřincem se vykolébal slon Bingo, kornak Arr-Šehir s bílým turbanem mu seděl na hlavě.
"Arr-Šehir! Neviděl jsi Vašku?" zavolal Berwitz, když slon ho pomalu míjel.
"Vašku? Yes!" přikývl Ind s úsměvem. "Vašku tam!"
A ukázal na boudu. Berwitz vrazil dovnitř zadními dvířky. Bylo už po představení, stupňovitá sedadla byla liduprázdná a nořila se v šero. Nahoře nad žlutým terčem manéže šikmo zářilo slune a v jeho světelných pruzích se míhavě tetelil zvířený prach.
"Vašku!" zařval ředitel.
Byl to už jediný způsob, jak poznati tajemného muže.
"Vašku!" zadunělo to prázdnotou prostoru. Berwitz došel do středu manéže.