Závěs u brány se maličko pohnul a do manéže se vřítil malý kluk s čepicí na uchu. Spatřiv ředitele, zastavil se v pilinách tři kroky před ním a zasalutoval.
"Ty jsi Vašku?"
Petr Berwitz, Emír bílých koní a plukovník perské jízdy, turecký paša a inspektor císařských koníren padišahových, ředitel a majetník Cirkusu Humberto, pán jeho stájí a zvěřince, stál tu s miniaturami exotických řádů na vyžehleném kabátě a před ním malé lidskí škvrně s bystrýma, pozornýma očima.
"Ty jsi tedy Vašku?"
"Ano, pane řediteli".
Berwitz si vzpomínal, že v posledních dvou dnech tu a tam zahlédl mihnout se stájemi nebo chodbami tohoto kluka.
"A co tu děláš?"
"Všechno, prosím, co je třeba".
"Ajajaj. A čímpak vlastně jsi?"
"Ještě ničím. Ale budu".
"Hm, a čím budeš?"
"Vším. Budu jezdit na koni a skákat a krotit tygry a předvádět lipicány a vůbec".
"Ale, ale - a co slon? Nechceš taky cvičit slona?"
"Ó, Bingo mě má rád, a až pan Arr-Šehir nebude moci vystoupit, převezmu si třebas Binga a budu s ním obědvat".
"Podívejme se!" zvolal všemohoucí Petr Berwitz docela už pobaven. "A což takhle direktorem - to nebudeš?"
"Budu".
"Direktorem takového cirkusu, jako je Cirkus Humberto?"
"Většího. Kdybych já byl direktorem, měl bych osm slonů a velikánskou kec se lvy a tygry a moc a moc koní..."
"Tak to abychom se tě vlastně báli?" smál se už Berwitz naplno.
Vašek se zazubil, cítil, že si může něco dovolit.
"To nemusíte - já bych vás všecky angažoval, vás, paní ředitelku a paní Hammerschmidtovou a Helenku a kapitána Gambiera a Hanse - a tuhle pana Selnického taky".
Obrovitý kapelník se před chvílí vynořil z přítmí a po prvé sledoval se zájmem výjev v manéži.
"Tak my to máme u tebe, Vašku, dobrý?" zahlaholil ředitel.
"Hm!" přikývl Vašek s hubou roztaženou na plné kolo a mrkl na direktora tím šibalským pohledem, jímž si získal už tolik přátel.
"Vašku!" ozvalos e vtom od koníren.
"Pan Hans mě volá..."
"No, když tě volá pan Hans, to já tě musím propustit. Alou!"
Vašek zasalutoval a vyletěl. Berwitz se obrátil, tváře ještě plné úsměvu, k Selnickému.
"Slyšel jste toho kluka? V tom je, mně se zdá, jiskra!"
"Už jsem si ho taky všiml, pane řediteli".
"A čí vlastně ten kluk je?"
"Kerholec přivedl nového stavěče, Karas se jmenuje. Notu nezná, ale je vám to eufonista, že ho rozpoznáte mezi padesát. Dovede nasadit tón, jako když ženská pohladí. Inu, český muzikant. A ten Vašku je jeho kluk".
"Tak takhle to je", pokývl Berwitz hlavou, "konečně o něm něco vím".
"Já ho tuhle zahlédl na Mary, kluk je do ní zblázněn. A to vám něco povím, pane řediteli: ten Vašku na Mary a vaše helenka na Miss, to by bylo jiné entrée pro Binga než ti nafoukaní liliputáni. Kdyby ty dvě děti na ponících přivedly slona, to by byl, panečku, kontrastní nástup. K tomu bych hrál intermezzo Gulliver mezi trpaslíky, fagot a pikola sólo - direktore, to stojí za láhev rýnského".
"Selnicki, budete ji mít. Vy jste jediný, který tu má nějaký nápad. Člověče, kde vy byste už byl, kdyby vás ten cirkus zajímal trošku víc než to vaše věčné pití. Já ty liliputány taky nemůžu ani vidět. To jsou lidi na jarmark do boudy a ne do elitního cirkusu. Já to myslel dobře, ale takhle by to bylo mnohem, mnohem lepší. Servus, Selnicki, musím hned sehnat Hane, aby mi brzy toho kluka zajezdil. Hans!"
"Hans už odjel, patrone", hlásil Kerholec, když se Berwitz vřítil za závě. "Mám mu něco vzkázat?"
"Ne, není potřebí", odpověděl Berwitz, "já si to už zařídím".
Vytáhl z kapsy tužtičku, vysunul levou manžetu a napsal na ni:
"Helen - Vašku - Bingo, Selnicki, Johannisberg".
Z koníren vyjížděli poslední jezdečtí koně, pokrytí houněmi, aby se nenachladili. Zvěřinec už zel prázdnotou, jen starý Harwey se jím belhal, šťouraje holí do různých odpadkpů, není-li v nich nic cenného. Prostranství za boudou bylo téměř volné. Tři čtvrtiny vozů zmizely. Teď tu stálo asi třicet koní, pohazovali hlavami, hrabali netrpělivě nohama. Štolbové a koňáci je spojovali po čtyřech, pak se sami vyhoupli do sedla, a pěkná kavalkáda lehkonohých, temperamentních zvířat se dala do drobného klusu. Pak se hnula první ze zadních maringotek a tažena párem koní pomalu se kolébala za koňským transportem. U ostatních vozů bylo již zapřaženo a kočové stáli u spřežení. Co tu zbývalo, vezlo mozek Cirkusu Humberto: jednička ředitelskou rodinu, dvojka účtárnu, trojka pokladnua krejčovnu, čtyřka Harweye s dcerou a nejdražšími rekvisitami, pětka kapelníka Selnického se šaškem Hamiltonem a s notami. Pak tu stála ještě Kerholcova osmička, ale v ní nebyl nikdo. Karas stál vedle kočího, aby si pak k němu sedl na malou kočovskou plošinkuk. zatím držel jedzeckého koně pro Kerholce, který s Harweyem prohlížel všecky místnosti, zda se nic nezapomnělo. Celá ostatní parta byla už pryč, na koních nebo na vozech se zvěří, i Vašek odjel na maličké Mary po boku kočího Hanse.
Teď se rozjela jednička, dvojka, trojka a pětka, pak vlezl do svého vozu Harwey, přinášeje tam dvě nalezená košťata a šňůrku skleněných perel, a čtyřka se dala do pohybu. Potom se vynořil Kerholec se stálým místním hlídačem, přibouchl vrata přístavku, zamkl, dal svazek klíčů hlídači, který mu přál šťastnou cestu.
"Všechno v pořádku!" zavolal Kerholec na Karase, bera si od něho koně. "Jeďte za ostatními a na štaci je přejdeďte, abyste byli ráno v čele. Servus!"
Kůň s Kerholcem odskočil a po nkolika skocích zmizel vpředu. karas vylezl vedle kočího. Jak se koně hnuli, bezděky se pokřižoval. V tu chvíli mu bylo velice úzko. Vjeli do přelidněných hamburských ulic, dostihli Harweyův vůz, zavěsili se naň a kolébali se po hrbolatém dláždění z města ven, na lehce rozblácenou silnici, do houstnocí tmy, do neznámých končin, poslední článek dlouhé karavany lidí, zvířat a vozů, která se pomalu šinula vlhkým větrem, vezouc s sebou sterou naději na zdar a úspěch.
Jakže se to jmenuje, kam jedou na noc?
"Buxtehude", odpovídá vedle kočí.
"Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude. Divné jméno, jako zaklinadlo. Tajemné a záhadné, jako všecko, co přijde.
Buxtehude, Buxtehude. Podkůvky koní to klapají, maringotky tím drnčí. Všecko ja zaplněno neznámým jménem: Buxtehude.
Antonín Karas sedí a zírá do mokřavé tmy. Už i ty břízy, silné a mocné břízy při silnici se ztrácejí, už není vidět nic, nic nelze rozpoznat, jen ozářené okénko u Harweyova vozu. Všecko ostatní se utopilo a pohřbilo ve tmě... Buxtehude, Buxtehude.
A z toho cizího zvuku se mu rodí vzpomínka za vzpomínkou a každá se došedptává k němu zpěvavým nářečím domova. Japa se daří nejčko Vaškovi na bandurku? A copa Vaškova maminka, Márinka... eslipa by nebyla celá bez sebe... Vona chuděra, tam, v Horní Sněžné pod lerpánkem... a ty, mandžel, tú tady v kerémsi Buxtehude... Inu, co muší bejt, to hol muší přijít, to ináč nejde... darmo si kormoutíš srdce... A dyby tě zavezli až k sedmi kurfiřtům, šady je, chlapče, šady je zem Páně!