I
Bylo to v jádře pořád stejné. Především tu byl neznámý muž, kterého Karasové spatřili až někdy v zimě. Jmenoval se Gaudeamus. Bylo to podivné jméno, ale lidé v cirkusu neměli ani potuchy, že něco znamená. Spíš jim působilo potíže zapamatovat si slovo tak cizí; Malina, který ho znal nejdéle, říkal mu prostě Gajdámoš nebo Běhák. Pan Gaudeamus měl tenké čapí nohy a jeho povoláním bylo být nohama Cirkusu Humberto. O celé týdny dříve, než se cirkus dal na cesty, vyjížděl pan Gaudeamus s jedním pomocníkem v širokém landaueru po trati, kterou mu ředitel Berwitz zhruba naznačil. Jeho úkolem bylo připravit cirkusu možnost existence. Na něm bylo, aby projednal s úřady všechna potřebná povolení, zajistil místo a rozvířil první reklamu. Pan Gaudeamus musel umět romluvit se starosty měst, s okresními hejtmany, s policejním ředitelem, s četnickým velitelstvím, s majiteli panství, s veliteli posádek, ale někdy také s ministerskými rady a ministry. Na jeho vystoupení, na jeho výmluvnosti, na pohotovosti důvodů a na schopnosti získat přímlučí záležel hlavní úspěch, jak souvisle sestavit putování cirkusu, aby se nikde nemuselo čekat a aby se na každém místě vytěžilo co nejvíce úspěšných představení. Pan Gaudeamus musel odhadnouti každé město, kolik asi je s to ze sebe vydat, aby Cirkus Humberto mohl co nejvíc přijmout. A pan Gaudeamus, když všecko projednal, muel navštívit i redakce novin a připravit s jejich pomocí náladu a pak sjednat ronášku a vylepení plakátů a někdy i dodávku krmiva pro všechnu zvěř cirkusu i menažerie. Bylo to nesmírně mnoho, co prováděl sám na vlastní pěst, vzdálen podniku a přitom veden stálou starostí o něj. Jeho postavení bylo zcela zvláštní; zajišťoval práci a blahobyt něčeho, to by téměř neuviděl, nebýt zimní stagiony hamburské. Ale ani to nebyla pro něho doba odpočinku, neboť v zimě jezdil vlakem obhledávat a připravovat půdu na místěch nejdůležitějších, zvláště k zájezdům do ciziny. Od jara do zimy jej s Cirkusem Humberto spojovaly jen pošta a telegraf.
Pro tyto úkoly bylo třeba nejen mimořádných schopností, ale i skutečné pracovní vášnivosti. Vysoký, štíhlý pan Gaudeamus, a hezkým plnovousem, rozděleným uprostřed pěšinkou, s hladce přičísnutou patkou lesklých vlasů, s bystrým pohledem očí a stálým úsměvem na rtech, uměl si získávat lidi a měl i pracovní tempo. Ve výjimečných případech, kdy selávalo všechno osobní kouzlo a všechna výmluvnost, sahával v náprsní tašce do zvláštní prihrádky, odkud vyňal navštívenku, kterou znalo jen málo lidí, navštívenku s krátkým textem: Rytmistr baron v. Schönstein. Býval to poslední zázračný klíč, který vždycky otevřel vzdorující zámek.
Navštívenka nebyla podvržená. Baron Max ze Schönsteinu sloužil u rakouských hulánů a měl zvláštní štěstí, že s ním od poručických let vymetali nejzapadlejší, nejopuštěnější garnisony haliče a Bukoviny. S ním, s krásným Maxem, který býval zvyklý oslňovat vídeňské promenády a pyšnit se na dopoledních projížďkách v Prateru. Postihla ho však jedna malá nehoda: byl při tom, když tenkrát "splašený arcivévoda" skočil s koněm přes rakev, nesenou na chudém venkovském pohřbu tam venku za Brigittenau. Jeho Veličenstvo se velmi rozezlilo, když mu pobočník podával zprávu o nemilé výtržnosti, která pobouřila obyvatelstvo. Hněv nejvyššího pána dopadl i na Maxe; byl okamžitě komandován do Stanislavova. A nyní se začala nejdivočejší část jeho života: šílené pitky, karban, bláznivé jízdy po kraji, marné intervence v hlavním městě, návraty s koovinou, pletky se ženskými, pletky, které často hraničily na únos a na jiné delikty podle trestního zákoníku. Konduitní jeho listina byla po té stránce nevalná, ale voják baron Schönstein byl, to se nedalo upřít, a jezdec fenomenální; z dostihových závodů odjížděl vždy se šerpou vítěze. Po té stránce byl chloubou pluku, který se na něho mohl spoléhat. tahle vlastnost a pak jakýsi oposiční duch v kavalerii, tiše bojující proti císařským rozhodnutím, zabezpečovaly krásnému Maxovi postup přes všechnu nepřízeň. Jiné vak to bylo s jeho jměním. Podědil postupně několik milionů zlatých stříbra, ale většina toho byla již předem upsána ve směnkách smečce haličských upírů, kteří umožňovali panu baronu jeho nezřízené kavalírství. Byly to věci, o kterých se vyprávěly celé legendy; jedna z nich se týkala i Cirkusu Humberto, jejž si nadporučík baron Schönstein objednal ze Lvova ke zvláštnímu zájezdu do Kolmyje a tam jej čtyři dny se vším všudy napájel a hostil.
Pak přišla ta nehoda v Mezőhegyesi: při skoku na irské lavici padl pod ním hřebec Kolibri a zlomil si páteř a Schönstein byl potlučen tak, že ho osm neděl flastrovali a sádrovali ve špitále. Když vylezl, byl poloinvalida, který se již nemohl posadit na dostihového koně. Přeložili ho ke kacelářské službě, což pociťoval jako nesmazatelné ponížení. Přišlo na něho několik let hořkosti. Rodinné jmění se smrsklo vniveč, jezdecká sláva zmizela, zbyla jen služba při nákupu remont, futráže a výstroje. Ve ztrpklém baronu se ponenáhlu začaly probouzet talenty, kterými si jeho dědeček získal baronát. Okolo jeho nákupů se všelicos pošeptávalo, ale rytmistr baron Schönstein zůstal oním krásným Maxem, jemuž se po zářivý, neodolatelný úsměv ve společnosti všechno promíjelo. Jen on sám byl pod svůdným zevnějškem krutě nespokojen; co dělal, neodpovídalo ani jeho ctižádosti, ani jeho neklidné krvi; a mimo to cítil, že nevybředne-li brzo z peněžních machinací, které načal, skončí svou kariéru velmi ostudně.
Tou dobou přijel za ním mladý Berwitz. Šel si za osvědčeným mecenášem poptat se, nemohl-li by zase uspořádat zvláštní představení pro posádku, a našel šlechtice důstojníka před úplným krachem. Poseděli spolu ovšem po pansku při několika lahvích vína, ale Berwitz prohlédl zkušeným okem novou situaci a neváhal nabídnouti panu rytmistru východisko z ní. A baron Schönstein, cítě, že se už nad ním vlny zcela zavírají, přijal. Za pár týdnů se posadil do účetnického vozu Cirkusu Humberto a za rok jel v landaueru do světa jako pan Gaudeamus, Gajdámoš, Běhák. Udivoval svět dokonalostí způsobů i světáckou zkušeností, a všichni, kteří s ním měli co jednat, cítili, že roztomilý pan Gaudeamus jest obklopen tajemstvím. Tím lépe však se dařilo věcem, které prosazoval, tím lépe se vedlo Cirkusu Humberto. Petr Berwitz si mnul ruce, že zas jednou správně rozpoznal vhodného člověka.
Záhadný pan Gaudeamus byl tedy první etapa v putování Cirkusu Humberto. Druhou měl na starosti Karel Kerholec. První přijížděl na místo, které jim Gaudeamus vyjednal, a jako placmistr zkušeným okem rozhodl, na kterou stranu bude vchod cirkusu, kde bude jeho zákulisí, a už šňůrou s kolíky rýsoval do půdy ústřední kruh manéže, pak obvod hlavního stanu, pak půdorys předního stanu čtvercového a zadní kryté chodby k stájím a zvěřincům. Zatím už dojížděly první pracovní a zásobní vozy, party dělníků vyskakovaly a každá rovnou se chápala své speciální práce. Čtyři muži z Kerholcova vozu nastupovali s kladivy a železnými kolíky. Původně každý z nich taloukal jeden kolík, ale Kerholec přišel na to, že práce postupuje rychleji a kolíky mohou být větší a bezpečnější, když všichni čtyři zatloukají vždy jeden kolík. Těmto lidem, kteří vesměs přišli z vesnice, měnil se hrubý nádenický úkol ve veselý rytmus mlatců. Starý Malina udežil první a po něm sletěla na plochou hlavici "kotvy" tři kladiva druhých; ramtadata, ramtadata, dopadaly údery ve čtyřčtvrtečním taktu a železo jelo do země jako do másla. A hop, sočilo se pár metrů dále k druhému kolíku, který již ležel připraven na svém místě, a znovu se rozvířil vzduchem čtvermonohý tanec kladiv. Tak obešli rychlým tempem největší vnější obvod svého díla a pokročili o pár metrů blíž ke středu, kde začali zatloukat runtovky, svislé tyče nesoucí příští plachtovou boční stěnu. Jiná parta zatím vyhloubila dolík pro patu mastu. To byl ústřední stěžeň, nesoucí celou vrchní konstrukci. V tehdejších cirkusech byl jen jeden a zvedal se uprostřed manéže. Teprve po letech se přišlo na to, že jej není třeba zapouštět do jámy, že jej lze zvednout na ploché zemi a čtyřmi lany udržet v bezpečné rovnováze. A ještě později byla vynalezena konstrukce dvou šikmých mastů s příčným břevnem, které na háku drželo celý stan a dole ponechalo manéž volnou. Když mast ležel na zemi připraven k vztyčení, nadešla nejodpovědnější práce Kerholcova, kterou nikdy nikomu nepřepustil: upevnit na horní konec kladkostroje. Bylo to pár uzlů, na nichž závisely životy všech lidí ve stanu. Pak bylo možno mast zvednou a prvními čtyřmi ségly, pevnými lany, jej křížově připnout, zakotvit na čtyři protilehlé kolíky v zemi. Jiná parta rychle rozvíjela po zemi hvězdicovitou síť lan, na jedné straně přivázaných k železným kolíkům, na druhé se sbíhajících u stěžně; a všichni se pak vrhli na široké plachtové pláty, které se rozvalily po zemi a přivazovaly k séglům. A pak placmistr Kerholec vytáhl píšťalku, spojené ruce se zachytily provazců kladkostroje a krátká hvízdnutí zdávala rytmus, jímž se šapitó začalo zvedat od země jako obrovská šedivá houba. Bylo pak ješt nutno upevnit boční plachty na runtovky a proapdající se, proborcené dílce stropů vzepřít šikmými břevny šturmovek, ale to už pojížděly vozy s vnitřním zařízením a vyklápěly obloukovité gradiny, stupňovitá sedadla, jež šla v přesném pořádku číslo za číslem do stanua rychle se sojovala v kruhový amfiteheatr. Ještě neyly gradiny smontovány a ještě se kulatá pista uprostřed nezaplnila pilinami neb pískem z nesčetných pytlů a už se vzadu pod Kerholcovým komandem táhla plátěná galerie s dlouhými žlaby, do níž mohli uvádět koně a stavět je v témž pořádku, na nějž byla zvířata uvyklá. A vozy s klecemi zajížděly do sousedství, některé také pod plachtovou střechu, některé na volno, a za nimi vlastní maringotky, především velký ředitelský vůz a pak ostatní, jedny dokonalé obývací vozy, jedny jen starodávné domečky naložené prostě na valníky. Za příznivých okolností, nebylo-li překážek a bylo-li všechno mužstvo zapracováno, dokázal Kerholec postavit a upravit šapitó i s vedlejšími stanovými přístavky za půl třetí hodiny; to ovšem musel zabrat a nasadit kdekdo.
Pomaleji šlo to ve větších městech, kde Berwitz s oblibou nastupoval v parádní kavalkádě. Tu mohla jít na stavbu jen část pracovních sil, kdežto druzí zůstali ještě u zvířat. Někde na okraji předměstí se kavalkáda zformovala, mužové i ženy se oblékali do nejbarevnějších kostymů a pak vjížděli do města za zvuků trub a s marem vlastní kapely, většinou sedíce na lesknoucích se koních, se šelmami vezenými v předváděcích klecích, se všelikou zvří, která byla vedena v průvodu, a s obrovským Bingem, jehož monumentální zjev tvořil vrchol této řinčivé, strakaté a vším světem milované reklamy.
Cesta městem byla vedena hodně klikatě, aby přivábila co nejvíce diváků. A sotva průvod dospěl k stanům, první skouzla s hnědé klisny Admiry tlustá paní Hammerschmidtová, a pozvednouc širokou vlečku své jezdecké sukně, nemajíc kdy, aby sňala rokokový klobouček, nedbajíc toho, že ot se jí v letním vedru řine a prodírá množstvím rýžové moučky na tvářích, hnala se k svému pokladničnímu vozu, už aby otevřela okénko předprodeje a vyklopila tabule s cenami lístků. Neboť její výsostnou povinností bylo ihned podchyti zájem a prodávat, prodávat, prodávat - kromě jednoho jediného případu: kdyby některého dne první k okénku přišla stará ženská, měla paní Hammerschmidtová přísně nařízeno neprodat jí lístek, ať s výmluvou jakoukoli. A paní Hammerschmidtová více než sám Berwitz věřila, že by takovou neopatrností přivodila toho dne nedozírné neštěstí.
Ostatní všichni, sotva se sebe shodili kostymy, spěchali do stanů, většinou ke zvířatům. Zvláště Gambier měl přirozenou starost, aby se jeho divocí svěřenci včas uklidnili. Ačkoli si zvířata navykla na nepříjemnosti cestování, stávalo se přece, že některá šelma znervosněla hlukem či nenadálým otřesem, a bylo velmi potřebí, aby na konečném místě spatila již navyklý ořádek a zaslechla utišující laskavé brumlání svého obra krotilete. Pomrně nejspokojenější byli na cestě jezdečtí koně, protože jim poskytovala příjemný pohyb v krátkém klusu. A věděli již, že na cestách dostanou k svým dávkám ovsa a sena i trochu bobů a solené mrkve.
Artisté, kteří nepracovali se zvířaty, tíhli rovnou do šapitó. Především ovšem oba mužové z Trio Barnegos, liských létavic, hrazdoví akrobaté. Tehdy se v Evropě ještě nezajišťovali ochrannou sítí, a krásná, elegantní produkce vysoko u stropu byla denní hra se smrtí. Frasquito Barengo byl plecitý Španěl od Cordoby, s tvářemi a bradou modrými po vyholení, jeho manželka Concha byla oslňující černobrvá krasavice, kterou Frasquito stále střežil němým, zamyšleným pohledem. Bylo-li někdy třeba rozšířit program, dovedl Frasquito Barengo zapreludovat na své kytaře několik akordů, až mu vyplynul rytmus některé lidové alegrie, garrotinu nebo folie, k níž pak Concha s ostře vrčícími kastanětami v dlaních, se žlutým mantonem přes rudé bolero, s pientou ve vlasech zavířila v tanci, prohýbajíc se jako mladá šelma. A Frasquito stál za ní pod svým sombrerem nehybný a zmrtvělý jako vyřezávaná socha. Jejich partnerem na hrazdě byl štíhlý Marseillan Héctor Larbeau, velý vychloubač v životě, ale nahoře na trapezu chladný a soustředěný, s citem pro setiny vteřiny. "Vanidoso, mas prudente", domýšlivý, ale opatrný, říkával o něm s uznáním Frasquito a zvlášť chválil jeho pevnou, sucou ruku s bezpečným hmatem. Jindy řekl, probouzeje se z mlčenlivých dum, které vešly ve španělskou povahu s maurskou krví: "Héctor má cit pro linii". A to bylo asi to nejvyšší, co dovedl k jeho chvále říci, neboť v očích Barengových byla všechna vznešenost královského umění hrazdy založena na kráse linií. Říkával také, že je to jediný případ, kdy člověk dokáže sám ze sebe stvořit vrchol umělé krásy, arabesku. Ti dva se tedy první objevovali ve výšinách stanového stožáru, aby opatrně ohledali všechny nosníky trapezu, každé břevno, každý hák, každý kruh, každý kus lana a každý uzel na něm, aby nic někde nevázlo a nic nebylo zpuchřelé nebo prodřené. Laribeau si leckdys chtěl tu cestu vzhůru uspořit, ale Barengo nedal. "U oltáře a ha hrazdě má čert vždy co dělat", říkal, šplahaje se prvý po provazovém žebříku.
Manéž však vábila i ty, kteří nesázeli život v sázku nad hlavami diváků. V cirkuse každý nějak nesl svou kůži na trh, a nehrál-li o život, hrál alespoň o zdraví svých údů a o úspěch. Všechno mohlo být ohroženo nějakým opominutím, a proto každý se staral, má-li nářadí připraveno a v pořádku. I když vybývalo málo času, snažili se dostat se ke zkoušce aspoň hlavních triků, aby se ujistili, že také jejich svalstvo účinkuje s plnou přesností. Pan Albert, starší z obou bratranců Gevaertsových, kteří vystupovali jako Duo Bellini s přízemní akrobatikou - to byli ti dva páni, kteří první den uchvátili Vaška Karase na záhumní manéži, - hrál v reprisách hloupého augusta. I on vběhl aspoň do manéže a zahlaholil v ní a zajódloval, aby se přesvědčil, že resonance jejich šapitó je v Mannheimu zrovna taková jako v Duisburgu. Dokonce i pan Selnicki prošel důstojně novostánkem, aby vlastní rukou uložil na správné místo láhev s rumem a zamezil tak poruchy, které by v jeho mysli nastaly, kdyby nebylo včas po ruce posilnění. Jediný z vedoucích lidí, kteří do stanu nevkročili, byl Frans Steenhouwer. Tento Holanďan, který zběhl ze studií, aby se mohl oddat životu v divočině, aby mohl střílet tygry a pobíjet hady a protloukat se pralesy, šel k cirkusu, že tam najde aspoň kus té romantiky, o které jeho středoškolská fantasie bájila. Když po prvé vcházel do šapitó a do zvěřince, přepadlo ho přímo horečné rozechvění. Zdálo se mu, že všechna zvěž džunglí z Jávy, Bornea a Sumatry ho obklopuje svými zástupci a že on, mijnheer Steenhouwer, vstupuje před ni jako nepřemožitelný lovec a slavný lapač a pobiječ šelem. Bohužel se ukázalo, že zvěž Cirkusu Humberto má pramálo úcty právě před tím plavovlasým a obrýleným pánem džungle. Když vstoupil do konírny a otáčle se mezi dveřmi, Hamiltonův osel, který stál proti dveřím a ve stáji byl zmíry dobrá, vyhodil zadkem, nabral Steenhouwera kopyty pod lopatky a přímo ho vyrazil ze dveří. Bylo to řádné kopnutí, které bolelo, bolestnější však byl trapný pocit ponížení, když direktorčin bratránek vyletěl ze stáje a za halasného smíchu všech kočí se rozplácl všemi čtyřmi na zemi. Při příští návštěvě mu slon Bingo sežral krásný florentinský klobouk se zelenou mašlí. Potom po něm drápla lvice korina, a ačkoli uskočil, roztrhla mu šestibarevnou vestu, kterou vlastníma rukama uháčkovala jeho matinka. Pak ho jeden z papoušků klofl do ruky, až krvácel. A za týden poté, když se ochomýtal kolem opičí klece, popadl opičák Bobeš jeho pečlivě vázanou bílou kravatu a rval ji do klece s takovou silou a křikem, že pan Steenhouwer byl přesvědčen, že ho Bobeš uškrtí. Bylo zřejmo, že divoká zvěř je prot pánu džungle ve vzpouře a má na něho spadeno. Ale když jednou v Hamburku se celý cirkus sběhl do boudy pro zoufalý křik, který se odtamtud rozléhal, a když tam spatřili pana účetního zoufale utíkat před rohy kozla Modrovousa, bylo o zápase Steenhouwer vesus menažerie rozhodnuto a mijnheer již do cirkusu ani do zvěřince nebo stájí nešel. Zahloubal se ve svém voze do účtů a cifer, začal vypočítávat všeliké statistiky, kolik vlaků ovsa zkrmí Cirkus Humberto za deset let, jakou část rovníku objede na jednom turné, kolik maringotek by muselo vjet na váhu, aby vyvážilo slona Bingo, kolik krychlových metrů vzduchu obsahuje šapitó a jaké městé by vytvořili všichni lidé, kteří během roku zhlédnou Cirkus Humberto. Byly z toho podivuhodné tabule a obrazy na stěnách vozu, které Petr Berwitz prohlížel s velkým zájmem a uznáním. Když však začal Frans Steenhouwer vypočítávat, kolik by cirkus ušetřil, kdyby místo tří kilogramů ovsa dával lipicánům denně jen dva a půl, prohlásil Petr Berwitz, že bratránek Frans je matematický idiot a aby mu nechodil se svými úspornými objevy do cesty, drží-li Petr v ruce bič.
II
To byl tedy nový svět obou Karasů. Od svítání do tmy, někdy i hluboko do noci zaplněn prací, kteráš la za sebou v přísném, nezměnitelném pořádku, zdálnivě zabírala všechen čas, hodinu po hodině, a přece téměř denně připravila nějakou nečekanou událost, která vyždovala okamžitý zásah, rychlou improvisaci, důvtip a praktiku. V tom právě vynikal Kerholec, jak si se vším ihned věděl rady, kterak uměl na všechno jít. A jeho česká parta byla jako železná garda Cirkusu Humberto, vržena vždy na nejtěžší, nejodpovědnější úkoly; znamenalo to opravdovou dřinu a napětí, ale zároveň také jakési výjimečné postavení. Ostatní děláci chodili kolem mužů z osmičky s jistou úctou a umělci jednali s nimi jako se sobě rovnými.
Všechno vypadalo navenek stále stejné, a přece jak rozdílný byl tu najednou život otce a syna! Antonín Karas se rychle vžil a vrozenou bystrostí rostl se všemi úkoly. Čistil a ošetřoval koně, poklízel i stáj slona Binga, přisluhoval cvičitelům koní i krasojezdkyním, stavěl a boural cirkus, hrál v bandě, zaskočil tu i tam, nikde toho moc nenamluvil, ale všude bylo hned cítit jeho šikovné ruce. Nedovedl zahálet a ta měnivá práce ho bavila, že se tak šlo pořád z jednoho do druhého. Když někde na cestách míjeli vesnickou novostavbu a Karas spatřil venkovské lešeníčko a na něm mistra s pomocníkem, díval se na ně se zájmem, jak kde berou dílo do ruky, ale lítost už přitom nepocítil. Měl nyní svou fušku a vjelo do něho, co bylo ve všech ostatních: dělat rychle a postavit práci, na kterou je spoleh. Ani na cestách se mu nechtělo jen tak se vézt, brzo si převzal od kočího opratě a učil se řídit koně a správně zajet s těžkým vozem. Pak jednou v jedné kůlně zahlédl šikovný spalík vyslchlého dřeva a už měl o novou práci postaráno. Na pár týdnů to bylo jeho tajemství, o kterém nesmli Kerholec a ti druzí vědět. Až jednou si je zavolal a mrkl na ně a ukázal jim na zadní stěnu maringotky: na obou horních rozích byly přišroubovány dvě vyřezávané koňské hlavičky a nad vchodem kolo jako talíř a z něho vystupovala hlava slona s kly a chobotem. Nu, bylo to překrásně vyvedeno a vchod do maringotky vypadal najednou jako branka letohrádku. Osmičkáři to uznale obhlédli ze všech stran a pak si postupně přivedli celý cirkus, aby se podíval na jejich parádu. Všichni chválili Karasovu zručnost a nejvíce byl uchvácen Arr-Šehir, když spatřil Bingovu podobu. Dříve než pronesl slovo chvály, zkřížil ruce a poklonil se obrazu slona. A kdykoli mu pak bylo jít kolem osmičky, vždyky se podíval nade dveře a uctivě se uklonil, aby pozdravil Posvátného, jejž Brahma stvořil již první den z čisté nebeské slávy, drže v každé ruce polovinu slunce.
"To jsme jednou měli taky takového umělce řezbáře", vzpomněl si Vendelín Malina asi při třetí obhlídce hlaviček, "on to byl vlastně pimprlák a od táty se naučil vyřezávat pimprlata. Ten člověk měl taky zlaté ruce. On k nám přišel na foáru v Saing-Cloud nebo v Saint-Amand, já už nevím, u kterého svatého. Přišťáral se jednou za naším starým, jestli by ho nemoh potřebovat, že prý je taky břichomluvec a že má dvě figuriny, s kterými dělá celé číslo, a jinak že dovede dělat kdeco, no, vždyť prej je rozený bankista. A že prej se s tátou rozešel a se ženou taky a že už nechce dělat do pimprlat, a všelicos zmateného vykládal. A starý Humberto ho vzal. My jsme ho znali, protože jsme se často s ním a s jeho tátou setkávali na foárech, dokud ještě patron na ně jezdil. To teprve později, když jsme se vzmohli, jel raději do mrtvého města než na jarmark. Co to je mrtvé město? No, to se u francouzských bankistů říká, když se jede do města, kde není žádný trh nebo pouť a žádná jiná atrakce. Tak ten kluk přišel, on se jmenoval Kleinfisch nebo Kleintier nebo Kleinschneck... ne, počkat, Schneckerle se jmenoval, ano, Krispian, to je jako Kryšpín, Schneckerle, oni byli Elsasáci a dovedli mluvit německy jako francouzsky. A my ovšem špekulovali, co za tím vězí. Starý Schneckerle to měl přece dost velké, on měl vedle pimprlového divadla ještě panorámu slavných lidí, které s klukem vyřezávali, tam jsi viděl korunované hlavy, Napoleona, Luisu, sultána a takové rohouny, a zase slavné loupežníky a mordýře, všechno ve figurách jako živé, a to panečku, neslo. A pak měl Kryšpín mladou ženu a k nám přišel bez ní, to se teda muselo něco většího šustnout. Ale on ani a, ani b, koukal jak morous a jenom pořád hledal špalíky suchého dříví. Ve voze to měl brzo jako v dřevníku, až patron nadával, že má vozy na cirkus a ne na dříví. Ale ten kakabus jen se pořád těmi špalíky přehraboval a sháněl jiné, až jednoho dne všecky vyházel a jen jeden si nechal, pořádný kus dřeva to byl, a na tom začal kudlou vyřezávat. Koukali jsme, co z toho bude, a ona koule. Velká koule, tak přes půl lokte. Když ji měl čistě vyvedenou, začal vám do té koule řezat kulaté díry a těmi tu kouli z vnitřku vybíral až mu jádro špalku vevnitř zůstalo volné. A teď začal skrze ty díry zase řezat ten vnitřek. Koukáme na to a ona to zase koule. Rozumíte, koule v kouli. A tu druhou kouli začal zase dlabat a v ní vyřezávat třetí kouli. My byli z toho jako blázni, co to bude. Takhle to vypadalo náramně kumštovně, tři vyřezávané koule s otvory, jedna v druhé, každý se divil, jak se to dovnitř dostalo. Ten Kryšpín to takhle řezal pět let. Pět let nepromluvil ani slova, jenom o představení, když rozprávěl břichem; a v té době vyřezal sedm dírových koulí, pořád menší a menší, všecky v jednom, a ještě mu vevnitř zbýval takový malý špalíček. Za těch pět let jsem ho přece jen trochu ochočil, že už mi leccos řekl. A když už byl hotov s tou sedmou, povídá: 'A teď tady dovnitř vyřežu toho proklatýho prevíta, aby tady zůstal proklatej a zakletej a zlořečenej na věky věkův'. Já mu povídám: 'Pro pána krále, Kryšpíne, koho tam vyřežeš?' A on na to: 'Kohopak jinýho: vlastního tátu'. Já jsem myslel, bůhví, že do nás v tu chvíli hrom udeří. Tak jsem vypálil z vozu a už jsem tam k němu nevstoupil. A to bylo takhle: ten mladý, ten Kryšpín, si někde v Pyrenejích namluvil a přivedl džitánu, jako cikánku. A ten starý Schneckerle, Andreas, ten mu ji potom přebral. On to byl chlap mohutný, vokatý, frňák měl jak řípu a fousy jak Turek, v uchu nosil cvoček a přes vestu měl řetěz plný tolarů, kdepak Kryšpín, ten byl proti němu ouškytek. Ale on prý měl starý ještě taky nějaké měchuřinky s dukáty a to, myslím, bylo to hlavní hejblo pro mladou, jako pro snachu. Oddáni a štolou svázáni ti mladí nebyli; a kdyby byli, tak by to ještě žádná ohrada nebyla".
"A co Kryšpín - vyřezal ho tam?" zeptal se Karas.
"No, to je ta věc. To jsem byli v jižních Uhrách a jeli jsem na srbský Bělehrad. Kryšpín byl celý zažrán, jak do toho kousíčku dřeva v sedmé kouli vyřezat lidskou podobu. Nos už to mělo a obočí, pořád s tím seděl ve voze u okénka a pořádl dlabal a fidlal. A v Zemuni jsem se převáželi na prámech přes Dunaj a všecko muselo ke koním a tak i ten Kryšpín nechal kouli na stolku u okna a šel držet koně. A když jsem přistávali, najednou to silně drclo ke straně, vůz se hnul a já koukám a ta koule se šesti koulema se vykulatila z okna, cvrnkla o rám pramice a překlopila se do Dunaje. A Kryšpín zařval a skočil za ní".
"Utopil se?"
"Neutopil, bylo už to u břehu, ale ta čarodějná koule mu uplavala".
"A co říkal?"
"Nic, koukal jako bez ducha, a když jsem vyjeli na břeh, pustil se po vodě hledat svou kouli, šel a šel a víc už ho nikdo nespatřil".
"No a kam moh jít?" zeptal se někdo.
"Copak já vím, kam Dunaj teče?" pokrčil rameny Malina.
"Dunaj se vlévá do Černého moře", poznamenal Bureš.
"Pro mne za mne..." mávl rukou Malina.
Druhého dne po této rozprávce přišel o polední přestávce i ředitel Berwitz zhlédnouti ten malý zázrak. Prohlédl si hlavy zvířat a prohlásil, že pro jeho vkus mají koňské hlavy trochu silné žuchvy, ale jinak že jsou bez vady stejně jako slon. A obrátiv se ke Karasovi, nadhodil mu, že by mohl příležitostně vyřezat třebs dva vzpínající se koně, které by umístili před bránu nebo by je dávali k některé lóži, kterou by chtěl označit jako "královskou".
"Což o to, pane řediteli", odpověděl Karas, "po chvilkách je to možné, když mi opatříte tvrdé dřevo. Ale nejdříve musím vyřezat něco pro paní Hammerschmidtovou. Byla tady před polednem a objednala si to pro svůj vůz. Abych prý jí nad okénko s kasou vyřezal takovou nějakou bohyni Štěstěnu s rohem. Jájí to slíbil... ale já nevím, jak to má vypadat. Já jsem jakživ žádnou bohyni s rohem neviděl".
"Bohyni s rohem?" pozastavil se ředitel. "Co to toho blázna napadlo? bohyni s rohem! Ale to si ta hloupá ženská popletla, to ona myslela kozu s rohem, rozumíš, Anton, jednorožce - to by bylo takové pohádkové zvíře. Jen jí vyřež kozu s jedním rohem na čele, to se k ní zrovna hodí; Hammerschmidtka má zrovna potřebí bohyně!"
Petr Berwitz odcházel a ještě cestou se chechtal, jak si při obědě bude dobírat švagrovou, že si objednala na vůz místo kozy bohyni.
Z vozu zatím vylezl Malina, který slyšel principálovy názory a jako už tolikrát s nimi nesouhlasil.
"Člověče, Karasi, nedej se mýlit. Když řekla bohyně, tak to přece není koza, to dá rozum".
"No jo, Malino, ale jak vypadá bohyně? A kde má ten roh? Na hlavě? Na čele?"
"Já, brachu, to já nevím. Rohatou bohyni jsem ještě nikdáž neviděl. Jednou jsme měli sylfidu, mořskou pannu, ale to byl švindl, té jsme vždycky odpoledne přidělávali rybí ocas. A rohatá nebyla".
"Já už si s tím hodinu lámu hlavu. Snad to bude vědět Kerholec nebo Bureš..."
"Bureš. To je to pravé. Bureš to ví. Já k nemu skočím".
A staroch se zvedl, hlavu plnou přemítání o rohaté bohyni. Než však došel do menažerie, už si to v hlavě popletl. Bureš tam čistil opičí klec.
"Povídám, Bureš", spustil na něho Malina, "jakpak vypadá bohatá rohyně?"
"Cože?"
"Bohatá rohyně jak vypadá..."
"Bohatá... co?"
"Rohyně".
"Co to má být?"
"No přece rohyně s bohem. Jenom tam s Antonem nevíme, jestli ho má nahoře nebo na čele".
"Rohyně s bohem?"
Bureš se zkoumavě podíval po Malinovi. Nebylo vidět, že by starochu už přeskočilo.
"A Karas to chce vědět?"
"Ano. Kasírka si u něho objednala, aby jí vyřezal rohyni Štěstěny s bohem..."
V tu chvíli Bureš zařval, až se zvěř kolem vyděsila, a začal se svíjet smíchy.