A Karlík Kerholec z Libuně hvízdá generálmarš, nahodí si na kučery šejdrem klobou, vytáhne z kapsy u kalhot peníze, jen tak do hrsti, ne jako Karas úzkostně uložené v tobolce, hodí pár feniků na pult a volá německy:
"No, Moesecke, starý pančovníku, co si počneš, až se ti Námořníkova nevěsta provdá?"
"Hehe, Karlšen, to hned tak nebude, ne? Trochu stará, ne? A pěkná běna, když k ní chodí takoví ctitelé jako Karlšen, ne? Přijďte to chlapci, zapít, ne? Servus Anton, žádné štěstí ti nepřeju, abych to nezakřikl, ne?"
Karas si venku připadal jako kolohnát vedle malého Kerholce, nicméně musel pěkně vykročit, aby mu stačil.
"Není to daleko, jen tak za ruh na Reeper", povídá mu Kerhlec.
"A jaképak to bude dílo?" zeptal e ustaraný Karas, "nějaká stavba?"
"Stavba a bouračka, stavby, bouračka, kamaráde, a vdycky našup a moc jiného k tomu. A všecko nahonemhonem. To jako je to hlavní: abys sebou uměl švihnout. Byls přece akorďák?"
"Člověče, to je má radost. To ti to kladu, že kluci nestačí přisluhovat".
"To by tedy bylo olrajt. A se dřívím taky umíš, co, přitesat, přiříznout, přibít?"
"Však jsem z lesů".
"To jsem si právě řek. A natřít něco, omalovat?"
"No, to patří, když se to tak veme, k věci".
"A Milner pořád chtěl na tebe počkat, že prý náramně troubíš?"
"Teda flígornu, to zas jo".
"Se ví, dyk jsi Čech. Tak ti řeknu, Anton, že to bude dobrý, esli ty sám to neuděláš špatný. Karlíček Kerholců má nos. Tuhle vlevo za ten kolotoč a už jsme tu".
Vskutku došli asi do třetiny Reeperbahn, kde tenkrát bylo volné prostranství, obsazené boudami, houpačkami, kolotoči a střelnicemi. Mezi tím vším stála větší dřevěná budova, vpředu zaoblená, s nějakým obrovským nápisem. Karas přímo před ní přečetl jen písmena SHUMBER. Marně přemýšlel, co by to mohlo být, když už Kerholec otevřel menší dvířka a křikl na někoho uvnitř:
"Je tu pan Steenhouwer, zrzounku?"
"V kanceláři za pokladnou, protivo!" odpověděl ženský hlas.
"Děkuji za uctění, zrzounku".
Kerholec přivřel s úsměvem dveře, šel k dalším a obrátil se ke Karasovi:
"Teď si, chlapče, drž palec a překroč tenhle práh pravou nohou. A nic by ti neuškodilo, kdybs udělal tři křížky".
Karas byl rozčilen. Nenadálé setkání s tímhle protřelým chlapíkem, o němž nic nevěděl, a jemuž přece na první pohled věřil, náhlý obrat v beznadějné situaci, jakási tajemnost meznámého zaměstnání, naděje, že snad bude v příštích minutách i s chlapcem zachráněn, to vše ho po přechozí skleslosti silně rozechvělo. Bezděky uposlechl Kerholcovy výzvy a rychle se pokřižoval na čele, na ústech, na prsou. Nad sebou spatřil přitom písmena RKU.
Za dveřmi byla krátká chodba, vylepená nějakými obrázky zvířat. Kerholec zaklepal na další dveře. Ozval se mužský hlas a Kerholec kývl na Karase, aby s ním vstoupil.
"Dobrý den, mujnherr Steenhouwer!"
"Ach, tos ty, Karle? Dobrý den! Copak mi neseš?"
Jakýsi tuhý, podsazený pán řídkých světlých vlasů se pootočil od psacího stolu a nasadil si brýle.
"Říkal jste, pane sekretáři, že se už brzo pojede".
"Ano. V nejbližších dnech. Máš všecko v pořádku?"
"Dva tenťáky bych potřeboval. Ale aspoň jednoho. A toho vám vedu".
"Je z oboru?"
"Ne. Ale je to můj krajan".
"Čech? Nu, když je Čech, tak ho vezmi. Podmínky jsou obvyklé? Zná je?"
"Přijímá všecko".
"Dobrá. Na dlaň dostane sedm marek. Jak se jmenuje?"
"Karas Anton. Ale je tu ještě jedna věc, mijnheer. Je vdovec a má s sebou hocha".
"To je zlé. Máme už houf dětí a má přijít ikarské číslo. To jich bude mít jistě půl tuctu".
"Ikarské číslo má svůj vůz, mijnheer. A tohle je chlapec zdravý, čiperný, dá se ho užít. Spát může s námi".
"Nu, když myslíš... Jak se to píše: K-a-r-a-s? Dobrá. Sedm marek k výplatě. zajdi si s tím k pokladně, Anton, a osttní ti poví Karel. Sbohem".
Antonín Karas je zavalen vděčností. Nejraději by se vrhl k sekretáři a políbil mu ruku, ale ten pán už se otočil, sňal brýle a začínal psát. A Kerholec tlačí Karase ze dveří. Teprve venku se zedník podívá na lístek a úžaem vytřeští oči. Na lístku jsou písmena, která zahlédl na budově, spojena v celé záhlaví
CIRKUS HUMBERTO
Je angažován k cirkusu! Kouká vyjeven na Kerholce, ale ten se jen šklíbí a pochechtává.
"Kerholec... člověče... japa já k cirkusu... To sou těžký věce... dyk já nic neumím..."
"Umíš, Tondo, umíš, jen se nelekej. Moc toho umíš, čeho je tu zapotřebí... a co neumíš, to okoukáš - vždyť jsi Čech".
A Kerholec odhrnuje jakýsi sametový závěs a před karasem se zvedá kulatá haluzna, kolem dokola obklopená stupni, které se zvedají téměř až ke stropu, kde je plno oken a okének; proud slunečního světla padá jimi jako široký zlatý sloup do šera prostry, na žlutavý kruh dole na zemi, kde v té záři stojí vztyčen krásný erný kůň a na něm jezdec s červeným šátkem kolem hlavy. Kůň stojí na zadních nohách, hříva mu vlaje, ohnutá hlava je jako zahryznuta do udidla, přední nohy bijí do vzduchu a jezdec žlutou hůlkou po nich poťukává.
Zedník Antonín Karas zírá na to jako na zjevení, jako na sen. A jeho kudrnatý soudruh mu naléhavě vykládá, že CIRKUS HUMBERTO je jeden z největších cirkusů v Evropě, že patří nějakému panu Berwitzovi, že mají na šedesát čistokrevných koní a slona a menažerii a že se to všecko teď dá do pohybu, na cesty, od jara až do zimy. A na to že je zapotřebí party stavěčů, tenťáků, jak si oni říkají, která dovede za dvě hodiny postavit stan a za půl hodiny jej rozebrat, a tu partu že panu Berwitzovi vede on, Karel Kerholec z Libuně; do takové party že Karas nyní přišel, na tom že není nic, jen zvládnout tempo, aby jeden druhému zahrál do ruky; a na to že jsou Češi, pro ten fortel, který na všecko najdou; u všech cirkusů že prý jsou na tu práci hledáni, a ovem dělají i jiné věci, koňáky, stájníky, krmiče, štolby, muzikanty, augusty, jak si co kdo najde, hlavní je ve všem se vyznat a všude podle potřeby pomoci. Ale život je to krásný, svobodný a volný, od města k městu, celý svět se uvidí, neznámé kraje, neznámí lidé... a těch krásných ženských! Po cirkusácích je každá jako divá...
Karel Kerhlec najednou mluví tak nějak mlsně, snad aby laskominy udělal; ale zedník Karas vidí bezděky jen malý modřínek na krchůvku... copak by Márinka tomu řekla, že se dal k cirkusákům! Ke komediantům, kteří táhnou světem, bez kouska domova, bez kusa pevné střechy nad hlavou, človíčkové všelijací, nedej Pámbů, snad i pobertové; však se, pro Jezu Krista, po vesnici vždycky křielo, lidičky, zavřete chalupy, jdou cikáni s medvědem, dělat komedii! A pan strážmistr hned tm byl, jako na koni, lejstra jim prohlížel jedním okem a druhým jim šilhal do kotlíku, nemají-li tam panského zajíce. A v hospodě u šenku se nejednou vyslovil, že by tu pakáž nejraději celou vysmejčil. Do takového cechu se on teď dal, on, počestný zedník, řádně usazený na chalupě, spravedlivý živitel rodiny, táta! jakživo se nic takového u nich neslyšelo.
Ale tenhle Kerholec, to je marné, ten na cikána nevypadá, vede si ve vem jako pán a Karas má k němu nramnou důvěru. Ten b přece mezi ledajakou sběří nepobýval, to snad je tady přece jen něco lepšího, než oni v Horní Sněžné znávali. A konečně, komedii nějakou lidem on hrát přece nebude, jeho práce bude jako každá jiná práce. A Milnerova parta, bůh ví, jak ta se protlouká, Krčmářík, Cerha, Vašek Zelenkovo, Jirka Opoleckých, Padovec, počestní kluci i tátové, a teď třeba troubí po nádvořích a sbírají troníky a skrojky chleba a v noci spí po stodolách a chlévech. To on se aspoň světem poveze a Vašíček nebude muset šlapat pěšky. Vašíček, bože, Vašíček, co ten tomu všemu řekne? Musí mu na cestu koupit lepší čepici, než je ta stará. A může koupit pěknou, dostane sedm marek na výbavu, panečku, co se hoši s Milnerem natrmácejí, než na jednoho z nich vybude sedm marek!
"Těch sedm marek, to mně ještě teď vyplatí?"
"Ovšem, každý má nějaké ty dloužky a nákupy a tím se to srovná, aby byl po cestě pokoj. Kdybys ale nevydržel do zimy, to ti tch sedm marek srazí, to je smlouva. Můžeš si pro ně zajít do pokladny, to jsou ty dveře vedle sekretářových. Ale pojď si nejdřív ozkusit hábit. Možná, že budeš muset na něm něco přešít".