"Ano".
"Tedy se drž. Servus".
Ředitel popleskal lehce Vaška po rameni a obrátil se k Achmedovi.
"Myslete na to, Roméo", řekl mu francouzsky, "že toho hocha potřebujeme na zejdecvtí. nedělejte z něho kontorsistu, ale skokana. Batoude, fricassé, saut périlleux a tyhle kejkle".
"Rozumím, patrone", uklonil se Achmed, "flip, flic-flac, rondau a tak dále a tak dále. Dám mu celou arabskou školu, abyste byl spokojena viděl, co dovede Achmed Roméo".
"Madame Felicia, bylo mi neobyčejným potěšením..." obrátil se ředitel k paní Roméové, potřásl jí rukou stejně jako manželu, a odmítnuv gestem její křiky, že by měl zavítat do vozu, rychle se vracel zpátky.
Achmedovi kluci se shrnuli kolem Vaška, plni obdivu, že on byl vyvolen mocným ředitelem, aby chodil po šapitó s mladými lvy. Pro Vaška to bylo jako rosa, že mezi těmito kluky, kteří zatím ve skocích a obratech uměli daleko více než on, mohl se vypnout a vytáhnout jako hotový krotitel. Pan Roméo a paní Roméová stáli v pozadí, a když jim ředitel zmizel s obzoru, obrátili se k sobě, zvedli obočí, kázali si očima po Vaškovi a pokývali navzájem hlavami. Na celém světě, nejen v Tunisu, to znamenalo: "Hele, na tom klukovi jim nějak záleží - s tím musíme opatrně!"
Druhého dne odpoledne vešel Vašek během představení do stanu, na sobě měl červenomodré "marokánské" šaty, levou rukou nesl na hrudi lví kotě, pravou talíř. jak byla ohlášena přestávka, dal se na cestu podél lóží a pak mezi sedadly. Všude byli lidé nadšeni, že vidí lví mládě, že si mohou na ně sáhnout, že je mohou vzít do náruče. A hezký kluk, který je nesl, sklízen nemenší úspěch. Se všech stran cvrnkala do talíře mince černá a bílá. Když to pak ve voze počítali, vydala první tržba za lvíče 7 marek 68 feniků. Ředitel Berwitz, převlečen již v perskou uniformu, s čerkeskou šavlí po boku, s řády na prsou, kývl uznale hlavou, hrábl do mincí, a vyňav dvacetifenik, podal jej Vaškovi:
"Zde vezmi!"
Bylo to větší a suverénější gesto, než když dkysi sultán podal Petrovi ten královský safír.
Vašek blažen odběhl za harweyem, aby mu odvedl kostym. A když táta přišel k osmičce k večeři, Vašek stál na schůdkách s nataženou dlaní, kde svítil dvacetník.
"Hele, táto! To jsem si vydělal!"
Antonín Karas vzal peníz, poplival jej, vytáhl modrý kapesník a minci opatrně zavázal do jeho cípu.
Vašek byl zklamán - měl tolik plánů, co si za ten dvacetník v městě koupí, ale táta prohlásil, že bude potřebovat nové boty. Vašek se tedy s tím smířil, ale aspoň se pyšně chlubil Kerholcovi, Burešovi a těm druhým, že odpoledne vydělal v cirkusu dvacet feniků.
"Až přineseš dvacet marek, zaplatíš pivo", odpověděl oblíbenou průpovídkou Kerholec.
VI
Museli přiznat Achmedu Roméovi, že Vaška zbytečně netýral. Věděl, že protahování svalů, ohýbání páteře a uvolňování kloubů jsou strašně bolestné procedury, a znal ze zkušenosti, kolik dětí se při tom vyděsí tak, že s tuhostí těla ztratí i odvahu ducha. Ale není nic pro pohled truchlivějšího než dítě, které dělá své povinné kejkle jen proto, že musí a že se bojí. Čím okamžitě vítězili arabští, breberští a marokánští akrobaté, když v celých rodinných skupinách vtrhli do evropských cirkusů a pouťouvých bud, to byla právě ohnivost jejich produkce, divoký zápal, který přecházel už i na malá batolátka, že sama nabíhala na zdvižené nohy otce, ležícího zády na zemi, a vyžadovala si, aby jimi aspoň pohazoval ve vzduchu. Ikarská produkce se rozvinula vždy jako bouřlivé víření v přemetech skocích a Achmed dbal, aby žádný z jeho žáků neztrácel, čemu sám říkal plamen. Sám někdy, když leže na zádech chytal a vyhazoval svá děcka a hoši kroužili vzduchem a přeletovali se, byl zasažen dravostí produkce jako horečkou, byl zachvácen tempem jako posedlostí, že najednou začal s hlavou na podložce zpívat Súru koní z koránu: "Při koních soptících, kopyty jiskřících, při koních šturmem se za jitra ženoucích, při koních ve cvalu v prachu se kryjících, při koních v čelo vojsk vítězně bijících!" A nohy Achmedovy pak hrály furioso a děti lítaly jako meteory a produkce byla jako ohňostroj a lidé začali tleskat, ještě než Achmed dozpíval súru.
"Alláh je Alláh a strach je strach", říkával, mluvě o své škole, "bát se je člověku vrozeno, a nebát se, to je teprve výchova. A strach strachem nevyženeš. Strach musíš přemáhat a odstraňovat, jako odstraňuješ slabost svalů. Cvič dobře a slabost se mění v sílu, strach v odvahu, hoch v muže. Frankové zakazují práci dětí v cirkusech. Alláh ví, že se mne to netýká. Můj pětiletý syn je už pro utrpení muž a připraven nésti svůj osud".
Roméo, pravda, při cvičení řval a hulákal a koulel očima a cenil zuby, ale Vašek brzo poznal, že to všecko je na povzbuzenou a pro ohlušení a že Achmedův křik je jako chvaty jeho rukou pln citlivosti. A shledal také, že Achmed nechce po něm vše, co provádí se svými dětmi. Když už Vašek dokázal, že se prohnul dozadu tak, že se rukama dotkl země, spokojil se Achmed tím, že ho jen cvičil, aby to bylo pevné opření; kdežto své děti v tomto stadiu nutil, aby při tom překlopení roztahovaly ruce na zemi dál a dál od sebe, což namenalo bolest stále stupňovanou.
"Vašku nebude hadí muž", říkával Roméo Kerholcovi, když se ten přišel podívat, jak učení postupuje. "Vašku bude skokan a kaskadér a bude mít ušlechtilé mravy kejklíře ze starého rodu. Dobré mravy jsou v Evropě v úpadku. Vy Frankové jíte vidličkou a utíráte se ubrouskem a vážete si kravaty a to jsou samé vnější věci; ale nevíte, jaký je rozdíl mezí nástupní poklonou a poklonou ze zdvořilosti a malou děkovací poklonou a velkou děkovací poklonou a poklonou před padiahem. Ale moje děti, aby je Alláh zachoval, vdí ještě, co je riverenza lunga na šest taktů a riverenza grave na čtyři a riverenza minima a riverenza semiminima čili breve. To přece patří k vznešenosti umění, že uchovává a předvádí lidem doonalé způsoby podle starých jemných předpisů, které stanovili nejmoudřejší učitelé ve svatém městě Kairuánu, v oase Mursuk, ve městě el Obeďd v Korofanu, v Káhiře a v Damašku".
"Dobrá", odpovídal Kerholec, "jde jen o to, aby Vašku, až bude velký..."
"Vašku nebude velký", zavrtěl hlavou Roméo. "Alláh učinil, aby páteř člověka rostla vzpřímená. A kyž veliký učitel umění Ali ben Rachmadin prosil archanděla Michaela, aby mu dovolil ohýbat žákům páteř pro větší slávu Aláhovu, vzkázal mu Alláh, jehož jméno budiž pochváleno, že si může vybrat jen dvojí milost: buď pevnou páteř, která poroste, nebo ohebnou, jejíž růst se zastaví. A slovo Alláhovo zůstalo. Nikdo z nás není velký, neboť tělo, které se prohne v kolo neroste".
Kerholcovi napadlo, že opravdu všichni dobří skákači, které znal, byli menších postav, ale nepřemýšlel ani o legendě Achmedově, ani o skutečnosti, že chrupavky dtí při akrobatice kostnatí a zpomalují růst. Chtěl jen vysvětlit Roméovi, že u Vaška jde hlavně o drobré základy.
"Mašalah", zvolal Roméo, "nejlepší učitel nedá dítěti víc než dobré základy. Koukejte, například tohle".
Roméo se rozběhl třemi kroky a udlal přemet ve vzduchu.
"Ecco. Co to bylo? Pan Kerohoec řekne salto. Ale Achmed Roméo přitom uprostřed salta udělal plnou piruetu kolem vlastního děla. Štičí skok, signore, a ne salto. A odraz se země, ne z vaší trampoliny. A dopadnutí na zem pomalé a měkké, jako by mne snášelo sedm džinů. Jak dlouho jsem se tomu učil? Šestnáct let, signore, esercizio di sedici anni in totale, než jsem uměl i to splývavé přistání na zem; a opakovat to musím stále, un anno fa, una settimana fa, oggi, domani e posdomani, dnes, zítra, i pozítří - kde mám na to učitele? Ne, signore, učitel jen dítě připraví, uvolní mu tělo, upevní svaly, zocelí srdce, ukáže kroky, jak se na to jde; a všecko ostatní je věc žáka. Achmed Roméo nenaučí Vašku opravdu víc než základy; ale budou to zákldy nejlepší školy, signore".
V jedné věci měli všichni cirkusáci pravdu: když předpovídali Vaškovi, že bolesti bude cítit jen v prvních dnech. Myslíval si někdy, že už to ani nevydrží, a jeho tiché hernajs stokráte mu vyklouzlo skrze zaťaté zuby. A hle, jednoho dne takřka rázem, tělo jako když povolí, všecko se to nějak urovnalo, svaly a klouby se přizpůsobily a Vašek necítil větší bolesti než při kterékoli namáhavé hře. Bylo to ovšem svědectvím, že ho Roméo zpracoval velmi rovnoměrně a důkladně. Ale o tom Vašek nepřemýtal. Cítil se najednou jako znovuzrozen a sám vytrvale opakoval první cviky. Stojku vydržel nyní stát nehnutě, i když ho Achmed vzal za ruce a zvedl. A ze stojky a z překlopení nazad přešel k prvním přemetům přes ruce nazpět, které se v hantýrce nazývají flip. A pak cvičil opičí skok, salto pozpátku na jednu nohu, připjat ke šňůře, aby se nepotloukl a hlavně aby si dodal huráže. Ale už ho také ani nebolely pády, protože e naučil zapnout saly zad i nohou, takže dopadal na ně jako na tuhé polštáře. I prsty mu zesílily a on dovedl příkým tělem padnout dopředu na holou zem a jeho prsty rozevřené při těle vypérovaly dopad bez nárazu.
Se zánikem bolestí se mu vrátila bývalá nálada. Už zase nevydržel sedět, už zase probíhal stáje i zvěřinec, aby u všeho byl, a znovu se vrátil k Hansovi, aby se dál cvičil pod jeho dozorem v jízdě. I to teď šlo ku podivu jinak, Vašek se vyšvihl do sedla s lehkostí, jaké dříve neznal, a samo cvičení ho nijak neunovovalo, třebaže Hans ho proháněl podle starých, hodně bezohledných pravidel. Nejhezčí bylo, když Hans dal Vaškovi do rukou míč, rozehnal Mary na lonži do nejdelšího klusu a Vašek si přitom musel míč vahazovat a chytat, aniž se mohl podívat na uzdu nebo na koně. Vašek to přijal jako poutavou hru a ve skutečnosti to bylo znamenité jezdecké cvičení pro uvolnění beder a měkkost v sedle. Vašek se v Achmedově škole naučil něčemu, co ho dřív nenapadlo; sledoval pohyby svého těla odděleně. Zakousl-li se do cvičení, pozoroval postupně posuny nohou, rukou, trupu, hlavy a jejich vzájemné působení na rovonováhu; v podvědomí se mu už vyvíjel smysl pro kontrolu těla, a když mu Hans řekl, že dobrýjezdec m ruce s uzdou v pevné, klidné poloze nad sedlem a nerejdí s nimi, stačilo to vysvětlení, aby Vašek na Mary své ruce ihned zvládl.
Jednoho dne, když seskočil se svého bandurka a odstrojil si jej, zavolal ho Hans a Vašek užasl: Hans mu podával šambrieru, velký cvičitelský bič.
"Tu máš, Vašku, s tím se taky musíš naučit zacházet. Vem si to ven a uč se tam zatím bez koní".
Vašek div nevýskl radostí: bič, opravdický, velikánský bič, zrovna takový, jako má direktor nebo pan Perreira! Vysoký bič, mnohem vyšší než Vašek, nahoře ohnutý krásným ohybem, s bílým koncem, který se natřásal a poletoval jako stříbrné hád. Vašek se s ním hrnul ven s tváří slavnostní a vzrušenou, nejdříve stranou za vozy, aby ho hned všichni neviděli, jak s tím zápolí. Neboť hned shledal, že je ten bič mnohem těští, než si představoval, a že tedy nebude pro jeho klukovské ruce zrovna lehé jej zvládnout. Taky se to ukázalo: takový bič, panečku, je čertovská věc, švihneš jím, a prásk, šňůra ti odněkud přiletí a sekne tě přes záda nebo po hlavě. A opravdu jím zapráskat, na to je, hernajs, potřebí síly! První dny se Vašek spíš s bičem potácel, než aby s ním doopravdy něco dělal. V takovou chvíli se u něho zastavil kulhavý Harwey.
"Halloh, Vašku, that is a wonderful whip! Nádherný bič - kdopak ti jej dal?"
"Hans, pane Harwey!"
"A to s ním máš cvičit?"
"Ano, pane Harwey".
"Hans je starý hlupák, když si myslí, že můžeš držet takový whiphandle. Pojď se mnou, Vašku, já ti vyhledám něco lepšího".
Harwey zamířil k jednumu ze svých skladištních vozů, chvíli v nm kramařil, pak vylezl a podal Vaškovi starý, odřený bič, ale o hodně menší a lehčí.
"Ten ti půjde lépe do ruky. To je ještě po starém Humbertovi, z doby, kdy měli menší manéž. S tím budeš moci crackovat, víš, dělat crash!.. no, práskat, yes".
Vašek to zkusil, a opravdu, na tenhle svými silami stačil. Jednou, dvakrát, třikrát si práskl jak z pistole a poskočil radostí.
"Hernajs, pane Harwey, ten práská, co? Slyšíte, pane Harwey, jak práská? Co myslíte, pane Harwey, myslíte, že táta slyší, jak to práská? Myslíte si, že si táta myslí, že to práskám já? Nebo si myslíte, že si táta myslí, že to práská pan Berwitz?"
"Ou, ou, to je moc otázek na starého člověka. A nemysli si, že práskání je všecko, co se s bičem dělá. To se ví, musíš se učit i to crack, práskat, yes. A ne jen takhle. Koukej, to já prásknu dvakrát na jedno švihnutí..."
Harwey trhl škubaně větším bičem a bílý konec dal dvě třaskavé rány.
"A ty musíš umět udělat i tříkrát crash, yes. A dělat to elegantně, aby se bič krásně vinul, yes. Ale to není všecko. Koukej".
Harwey vzal kus novin, zmuchlal je a hodil opodál na zem. Pak si odměřil od papíru celou délku biče, tam si stoupl, švihl a papír odletěl.
"Well, to je to! Strefit se! To nebudeš umět okamžitě. To se budeš učit třeba čtvrt roku, než se bezpečně strefíš. A pak se budeš učit dál, yes. Musíš umět strefit se ze středu manéže na kterékoli místo a buď tam prásknout, nebo jen štípnout, nebo jen se dotknout. tušírovat. Musíš umět tam zasadit švihnutí shora nebo zdola, zleva nebo zprava. Taky se musí umět lupnout bičem, že to jen koni prkne u uší a nedotkne se ho to. A pak švihnout rychle za sebou na tři různá místa, jako kdyby ti tři koně dělali neplechu. Zkrátka, Vašku, bič musí za tebe mluvit, I say, a musí za tebe povědět koníčkům, co chceš: rychleji, pomaleji, neskákat nebo skočit, jednou pokárat a jednou pochválit. Yes. To všecko je důležitější než práskat bičem do vzduchu. Náš direktor má bič tak bezpečně v ruce, že mu hodíš jablko a on je ve vzduchu přesekne. Počítám, že tak za rok začneš trochu bič ovládat. Protože bič, I say, cirkusácký bič je celá věda. Yes".
Vaškovi se tak začalo nové úporné cvičení, do kterého se vložil se vší chlapeckou vážností. Roméovi kluci brzo objevili jeho esercizio. Nejprve na něho koukali s uctivým obdivem, brzo však se při tom rozvinula velká zábava: místo do zmuchlaného papíru strefoval se Vašek do pobíhajících černých Roméovců, kteří se všech stran vskakovali do okruhu jeho biče, vyzývavě křičeli o ránu a strašně řvali, když ji opravdu dostali.
S těmi kluky měl Vašek vůbec svůj kříž. Už nelibě snášel, že byli pořád při tom, když ho jejich táta proháněl. To Vašek neměl rád. Byl přece doma od malička uznaným náčelníkem celé hordy kluků a s jakousi chlapskou hrdostí dbal na to, aby ho žádný nepřistihl při nějaké slabotě. A tady najednou ta černá chasa uměla všecko líp a hračkou jí šlo, co Vašek před nimi stále oral a oral. Nikdy e mu při tom neposmívali, to je pravda, ale už to, že mu za stálého křiku ukazovali, jak je snadné, co on nemůže svést, už to ho děsně žralo; a v duchu si stokrát přísahal, že to těm umouněným panchartům ukáže, jen co zvládne aspoň první skoky.
Nejhorší a nejpodivnější byl jeho poměr k Paolovi. Bylo to tiché napětí a mělo svůj prapůvod snad v tom, že mu Vašek nemohl nic vážnějšího vytknout. Paolo byl o něco starší, byl neskonale protřelejší a cvičit uměl, že mu Vašek zatím jen záviděl. Paolo byl hezký hoch, štíhlý, pružný, postavil-li se, stál vždycky trochu theatrálně, dělal-li něco, byly jeho pohyby ladné a líbivé. Věděl to o sobě a už tu svou hezkost uplatňoval. Vašek se před ním cítil všecek jako sukovatý a neohrabaný. Paolo měl smělý pohled, ba mohlo by se říci drzý, jenže mu v zářivých očích hrálo cosi lišáckého, co bylo ihned připraveno přeměnit drzost v nevinné čtveračení, kdyby snad pro drzost mělo přilétnout okřiknutí nebo dokonce pohlavek: "Ó, snad byste nebyli zlí na hezkého, nevinného Paola?" Vašek byl prostý a přímý a tohle chytráctví cítil už jako faleš a zbabělost. A pojal také hluboké podezření, že ani Paolova radost z Vaškových pokroků není upřímná a ž je to jen lstivá komedie. Paolo byl při Vaškovi cosi jako Achmedův asistent, a když Vašek pochopil několik základních triků - cirkusáci říkají trik každé části výkonu, která se musí opětovným cvičením naučit do úplné mechaničnosti, - Paolo sám bez otce bděl nad Vaškovými korepeticemi. Dělal to velmi horlivě, dovedl znovu a znovu s trpělivým úsměvem ukazovat Vaškovi správné našlápnutí, odraz nebo chvat, a srdečně mu zatleskal, když se cvik Vaškovi podařil. Ale právě ta ustavičná úsměvná ochot, ta pozorná zdvořilost, ta nadšená účast byly zdrženlivému Vaškovi nepříjemně podezřelé. Takhle se nechoval žádný z kluků, s kterými se kde setkal; jeho dětský svět byl drsnější, přihroublejší, snad i sveřepější v žárlení a v závisti, ale přímý, otevřený a jasný. S Paolem mu bylo jako s kluzkým úhořem, který pořád nějak uniká. Vašek přece věděl, že ho Paolo nemá rád, že to nedělá ze srdečného přilnutí, naopak, že mu závidí.
Co mu závidí, to si Vašek nedovedl představit ani domyslit. Připadalo mu, že všecko je tu tak přirozené a prosté, ten život, do něhož tak rychle vklouzl, ta vlídnost dospělých k němu, ten jeho podíl na každé společné práci. Byl vlastně v Cirkusu Humberto jen o pár dní déle než Paolo, ale byl tu úplně doma, spřátelen a skamaráděn se všemi, s Hansem, s dontérem, s harweyem, s Arr-Šehirem. A to bylo právě seménko Paolovy závisti: Vašek tu byl doma, byl tu usedlík, kdežto Roméovci běželi světem a přitáhli sem jako lid potulný. Roméo měl s Berwitzem smlouvu na deset měsíců, ale kdyby ji měl i na dva roky nebo na pt let, bylo by to všecko dočasné a pomíjivé a jednoho dne odbočí jejich modrá maringotka od vozů humbertovských a bude kočovati s jinou společností nebo boudařit na jarmarcích. Kdežto Vašek se svým tátou, aniž se o tom mluvilo, byl tu zakotven na celý život. Problém domova se tu zvedal mezi nimi ve své sociální relativitě a rýsoval jejich osudy. Pro Antonína Karase byla představa domova nezrušitelně spojena s chalupou v Horní Sněžné; Vašek, jehož dětská přizpůsobivost ochotně přijala velkou změnu, cítil svůj domov tu v tom velkém, stěhovaném cirkuse, který mu se všemi svými lidmi i zvířaty byl cosi jako vesnice na kolech, vesnice mnohem kouzelnější a zábavnější než Horní Sněžná; a Paolo, krásný, ubohý Paolo cítil, že jeho domov je jen ta maringotka, kde spí namačkáni v chuchvalce lidských těl a která je veze křížem krážem, pod sluncem i sněhem, v dešti i v mrazu po celém světě a téměř každého roku se ozývá vřískotem nového dítěte.