Jestliže však všichni byli na střehu před Roméovci, aby se nestalo nějaké neštěstí, jeden byl od první chvíle zaujat otevřeným nepřátelstvím: pan Arr-Šehir, stráže a opatrovník slona Binga. Pokud on tu byl, nesměl malý, krásný Paolo ani zavadit o sloní stáj.
"Vyznavači Mohameda", říkal Arr-Šehir starostlivě, "jsou plni džinů, kteří usilují o zdraví Posvátných. Položil jsem muří nohy na práh, ale džin by je mohl překročit v těle Paolově".
Stájníci muří nohy na prahu neviděli, ale viděli rákosku, kterou si Arr-Šehir postavil u vchodu. Když s ní po prvé vyrazil na Paola, přiběhl hoch k Achmedovi téměř plačky a hořce mu žaloval, jak ho kornak honí. Achmed Roméo pokrčil rameny:
"Jak zní Súra slona?"
Paolo nevěděl, Achmed Roméo sáhl do kapsy, kde měl růženec, a uchopiv jednu kuličku, recitoval:
"Zda nevíš, jak naližil Pán s lidem, který přivedl slony?"
"Ach, ano... to jsou ti ožraní..." rozpomínal se Paolo. Achmed kývl hlavou a pokračoval:
"Seslal ptáky ababil, kteří házeli po nich kamením, že byli jak ožraná stébla".
Učil se tedy Paolo, že pomsta a odplata je v rukou Alláhových, ale tím v nm nezanikla žádostivost a závist. Uměl je ovšem zakrývat. Za krátký svůj život viděl už mnoho věcí ve světě a od malička se učil uklánět se mocným pánům poklonou číslo tři. Jeho chytré oči na první pohled postřehly postavení Vaškovo, a odtud ta jeho vytrvalá úslušnost a horlivost. Bylo to v nich, v Roméovcích, ve všech, proto i starý Achmed vítal poníženými úklonami Kerholce a všecky jeho děti s úsměvy obskakovaly Vaška. Jenže Vašek tušil bezpečným dětským instinktem, že je to nepřirozené a jenom hrané, a nejednou, když se na něho Paolo zubil co nejsrdečněji, říkal si v duchu: "Ty hade!"
Zůstával tedy Vašek mezi jejich překotnou úlisností pořád nějak uzavřen a netýkavý, s docela přesným pocitem, že tohle věčné usmívání jednou praskne a že si to pak s němi mouřeníny se všemi vyřídí. A když teď, co se učil ovládat bič, Roméovi kluci přibíhali a volali si na něho o ránu, začala se hra, do níž Vašek vnášel i kus svého utajovaného vzteku. Kluci byli rozestaveni kolem dokola, vbíhali mu na dosah rány a Vašek po nich švihal seknutím, které bylo myšleno doopravdy. Jakživ by se nebyl Vašek na mrtvém papíru naučil tak rychle zasahovat cíl jako v této hře, do níž mohl vložiti všecku náruživost.
Týdny to trvalo a švihy Vaškovy byly čím dál tím přesnější a hbitější a pokřiky Roméových kluků čím dál tím vyzývavější. "Vašku, ecco, Vašku, qui, Vašků..." ozývalo se nepřetržitě, když se objevil mezi vozy s bičem. A čím déle se ta hra provozovala, tím pestřejší bylo volání a držádění, všeliké posměšky se do toho vtrousily, vyplazený jazyk, dlouhý nos, fanfáry smíchu. A Vašek beze slova švihal a práskal, jak mohl, stále více dopálen na tu rotu, která se mu už zřejmě posmívala, když se jim dařilo uskočit nebo padnout na zem a jít ráně. A jednoh dne se obvyklý pokřik změnil náhle v strašný jek a řev, že kočoví vyrazili z konírny a lidé vybíhali z maringotek. Na volném prostranství viděli jedno jediné klubko rvoucích se kluků, a když k nim doběhli, rozpoznali nejdoleji pode všemi Paola, na němž ležel Vašek a škrtil ho, na Vaškovi leželi všichni Paolovi sourozenci, které Vašek podle možnosti odkopával a setřepával.
Když je roztrhli, byl Paolo úplně vysílen a bez dechu a Vašek všecek zježen vzteky.
"Co to bylo?" spustil na ně s jedné strany Hans a s druhé Achmed.
Dlouho nechtěl nikdo s pravdou ven, až Vašek, aby se obhájil, odpověděl:
"Paolo na mě křičel dablkau".
"Dablkau - co to má být?"
"Já nevím. Ale já si to nedám líbit".
"Dablkau - co je dablkau?" ptal se hans lidí okolo.
"Snad double cow", odpověděl pan Harwey. "To anglicky znamená dvojí kráva".
Další vyšetřování ukázalo, že je to správné. Světoběžní kluci přišli při hře s Vaškem na to, že Vašku je složeno s francouzského vache a z německého Kuh, a že tedy je to dvakrát kráva. A Paolo z toho tedy hned složil anglickou double cow.
Byl z toho kolem velký chechot, že Achmed Roméno zapomněl i na pohlavky a kopance. Jen Vašek, pobledlý, držel opět bič a stál mezi ostatními. Teď, když se mu dostalo vysvětlení té nadávky, pochopil, že to byla nebezpečná přezdívka, která by mu otrávila celý život zde. Najednou tedy zapráskal bičem a vykřikl:
"A kdo to ještě jednou řekne, každého zbiju!"
Hans také vycítil, že by Vašku mohl být zesměšněn, a proto dodal:
"Dobře, Vašku. Nedej se. A uslyším-li to já od něhoko, nevezmu si na něho bič, ale lonžový řemen. Alou, každý po svém!"
I shledal Paolo, že je nutno ještě více nenáviděti Vašku, neboť všichni mocní se ho ujímají proti hochům, kteří umějí víc. Ale je třeba si dát pozor, protože Vašku má zřejmě hroznou sílu a byl by snad krásného Paola zabil.
VII
Historka s dvojitou krávou byla švanda, která měla vážné pozadí: Vašek čím dál tím víc mluvil řečí, která nebyla žádný jazyk. V cirkuse užívali všichni hantýrky, která byla složena z francouzských, italských a anglických výrazů, čeští dělníci do svých českých hovorů vplétali pokroucená německáslova, ale Vašek k tomu všemu přebíral, dontérem počínajíc, všeliké výrazy ze všech řečí, které kolem sebe slyšel. A volalo se tu i hovořilo francouzsky, anglicky, italsky a španělsky, Gevaertsové někdy spolu mluvili švédky, paní Berwitzová se Steenhouwerem hovořívala holandsky, Roméo klel nebo se dovolával Boha arabsky a turecky. Cirkus Humberto byl jako jazyková archa Noemova, kde měli od každé řeči po páru. Dospělí si na to navykli, ale u hocha, který v tom žil jako Vašek, nastávalo z toho v hlavě babylonské změtení. Někdy promluvil tak, že mu už vlastní táta nerozuměl a musel si to dát přeložit; ale když Vašek začal říkat i "mašalah" uznal Bureš, že už je nejvýš na čase ochránit jeho českou dušičku před úplným zmatkem.
Tehdy vyhrabal Burerš vzadu v osmičce balík knížek svázaných motouem, a kdykoli se hodilo, začal z nich předčítat. Po prvé to bylo, když Vašek u večeře rozčileně vykládal, jak byl se byli toho dne málem porvali tygři se lvem; Gambier je cvičil k společnému vystoupení, ale toho dne propuklo dávné nepřátelství obou kočkovitých, a nebýt několika hlídačů, s tyčemi, byla by tekla krev. Osmičkáři mluvili o tom, jaká nenávist mezi některými šelmami panuje, a Bureš si najednou vzpomněl, že je na to přece i slavná báseň. A už povstal a hlaholivě přednášel: "Heřman z Bubna byl udatný pán, u svého krále na slovo vzatý..."
Poslouchali zprvu s úsměvem jeho pathetickou deklamaci, ale najednou zvážněli a sledovali básnické vyprávění s odborným zájmem:
Heřman všeliké hrůzy prost
projíždí tam pouště a lesy,
novou konaje myslivost,
jakoby zvyklý, potvory děsí.
Jednou žena se za pardem,
od komonstva se vzdauje svého;
kůň tu zarazí v běhu svém
a hlk dopadá ucha i jeho.
Rychle tam bodá odkud ten řev,
ač se kůň mu příčí a brojí,
dojel a vidí, an zápasí lev
se dvěma tygry v náramném boji.
"Jednomu na dva se pomoci má!"
praví a dřevce svého se chopí,
a než ho dravstvo to znamená,
v tygra jednoho zarazí kopí.
Skočí s koně a vytasí meč,
aby druhou potvoru ubil;
ale než ji dohonil v seč,
již ji lev svou dlápou byl zhubil.