obou tygrů a svou krví zborcen,
vděčně k ochránci vzhledaje,
lehnul k nohum jeho mu zkrocen.
Tady sebou pohnul Malina. Měl patrně nějakou námitku, ale počkal, až jak to dopadne. Poslouchali tedy, jak Heřman ovázal lva a jak ten šel za ním až do městské brány a jak potom žili v Čechách, až rytíř umřel, a lev "žalostí hrůzně řval, nejedl, nepil, třetí den pošel".
"No, hezky jsi to, Honzo, sesadil", pochválil Malina Bureše, "jenom ti nevěřím, že si mu ten lev lehnul k nohoum. Všecko, ale tohle ne".
"A proč ne?" bránil Bureš fantasii Simeona Macháčka. Z vděčnosti..."
"Neleh", zavrtěl hlavou Malina. "To dá rozum, že by se držel toho tygra. Když má lev kořist, položí na ni pracku a vrčí nebo řve. A pak ji vezme do zubů a cloumá s ní a tahá ji a pořád vrčí. To tam do té básničky přidej: že vláčil tygra po pralese sem a tam a řval. To mi tam chybí".
"A ještě něco", podotkl Kerholec. "On by si mu neleh k nohám. Kdyby byl opravdu zkrocen, jak Bureš řík, nejvýš by se mu třel hlavou o tělo".
"No, což o to", vpadl Vosátka s nezvyklým znaleckým zájmem, "ona se Korina před Gambierem taky rozvalí".
"Jo, lvice, to jo", hájil svou Kerholec, "ale převalí se na záda, a ne aby si lehla k nohám".
"Nu, on si samec taky někdy před dompteurem lehne", mínil Malina, "lev by to moh být, ale starý a líný".
"Jenže takový starý lenoch by se nerval s tygry", tvrdil Kerholec, "ten by zařval a utek. Povídám, že to byla lvice".
"Ale přátelé", hájil Bureš znovu báseň, "představte si, že to bylo z vděčnosti, když mu ten Heřman z Bubna zachránil život a ovázal rány!"
"Takové věci se dějí", pokyvoval Malina. "Lvi jsou vděčni za dobrotu. Jednou měl dompteur Červinka mladou lvici, jmenovala se Kleopatra. Ta dostala zápal plic a on si ji ve strachu, aby o ni nepřišel, vzal k sobě do postele a tak ji ošetřil, že se uzdravila. A ta Kleopatra mu byla za to až do smrti vděčná, jak k ní přišel, už se zvedla na zadní nohy, objala ho a lízala mu tvář..."
"No vida", obrátl se k ostatním Kerholec, "tak to byla lvice a lízala mu tvář, a ne že by si lehla k nohám!"
"Zkrátka, Honzo", ušklíbl se seržán Vosátka, "nezbude ti než to královské dílo předělat, jedna aby lev nejdřív vysmejčil s tím tygrem prales a pak aby z něho byla lvice a olízala tomu tvému Heřmanovi z Bubna spanilé jeho líce".
"To snad nejde", vmísil se skromně Karas otec, "vždyť by ho při tom povalila".
"Tak to bylo obráceně", přijímal to Vosátka, "to by tedy rytíř Heřman ulehl k nohám lvici".
Tomuto obratu ve znaleckém rozboru básně se musel už i Bureš dát do smíchu, ale pře tím skonečena nebyla. Neboť Malina namítl, že by rytíř nemuel padnout, protože stojí-li lev na zadních nohách, je to jeho nejslabší posice a tak s ním člověk může i zápasit, drží-li ho při tom od těla. Pak se ještě chvíli uvažovalo o verši "nejedl, nepil, třetí den pošel". Někteří mysleli, že kdyby dostal jako zde v cirkuse deset liber pěkné koniny, že by neodolal, jiní soudili, že by snad nežral, ale pít že musí; jako nejvyšší autorita rozhodl Malina, že text je správný, protože lev v rozčilení nebo zármutku nežere a nepije, a je jen otázka, jestli by pošel už třetího dne.
"To v něm musela být ještě nějaká nemoc", usoudil Malina, "třebas se o funuse nachladil. Docela zdravé zvíře by žilo dýl, ale bylo-li mu něco, tak je to možné, že dovede lev zajít i za dva dny".
Zdálo se, že tím je báseň definitivně schválena, ale Karas otec ještě měl nějakou starost. Jak prý to bylo tam s tím průvodcem a s vladykou. Bureš musel chvilku hledat v paměti, než konečně to místo znovu odříkal.
Kudy stoupal, mu po boku byl,
každý se divil průvodci tomu,
a když vladyka poselství sdil,
následoval jej do Čech domů.
"To je to, čemu nerozumím", přikývl Karas, "jak to, že ten vladyka to poselství zdil. To je zazdili cihlama nebo co?"
Zednický problém básně vyvstal opravdu všem jako záhada.
"Ale to je jen tak básnicky řečeno", prohlásil Bureš, když chvilku o tom přemítal, "sdil - to tu pro rým místo sdělil, jako pověděl nebo oznámil".
Koukali se na něho nedůvěřivě a prohlásili, že tomu nevěří; jakýpak by prý to byl básník, aby mluvil o zdění, když chce říci oznámení; a kdyby prý tohle mohli básníci dělat, něco jiného myslet a něco jiného napsat, to že třeba tu ve skutečnosti vůbec nešlo o lva, třebas to byla postřelená vopice a ten Heřman z Bubna byl třebas ve skutečnosti nějaký Franta z Holešovic.
"Nu, já jsem znal jednoho Heřmana z Bubna", prohlásil na to Malina, "jmenoval se Poláček a dodával nám, kyž jsme byli v Praze, oves a seno a slámu".
"Když se jmenoval Poláček", namítl Bureš, "tak tedy nebyl z Bubna".
"A to zase byl", tvral na svém Malina, "to mi nepovídej, já sám jsem k němujezdil brodem pod Štvanicí. A na druhém břehu hned byla Bubna a tam měl ten Heřman Poláček sklad".
"To byly Bubny a ne Bubno, ty chytrý", vysmál se mu Bureš. "Tohle je starý rod pánů z Bubna na Jelení..."
"A takhle je to tedy", ulevil si Karas otec, "já porád myslel, že on měl nějaký buben na jeleny. Ale co se toho oselství týče, to je marné, to oni to poselství asi zazdívali. Dřívějc se dálo všelicos".
Touto obecně uznanou pravdou byla nakonec báseň schválena a rozhodnuto, že se může jít spat. Jen Bureš nebyl spokojen, protože mu svými námitkami rozbili všechen estetický účin.
"Vždyť já to, vy kujóni, nepřednášel pro vaše menažerijní rozumy", prohlásil jim, "já to deklamoval tuhle pro Vaška. Jakpak se ti to líbilo?"
"Líbilo. Bylo to moc hezké".
"Vidíte? Mládí má ještě smysl pro poesii. Mládí je ještě plno posvátného nadšení a nepodléhá rozumářství starých. Jaká je to útěcha, že věčně budou zde lidé kterým básníci mají ještě co říci. Copak se ti nejvíce líbilo?"
"To, co řekl ten vladyka, když viděl ten zápas".
"Jednomu na dva se pomoci má!"
"Ano! Jednomu na dva se pomoci má! A já, když jsem pral Paola, měl jsem jich na sobě sedm. Ale byl bych je všecky přepral, kdyby byl nepřiběhl Hans a ti druzí".
"A ta statečnost českého pána se ti nelíbila?"
"Ó ano. Ale já na jeho místě bych toho tygra neprobld. Já bych ho bacil po čumáku a bil bych ho, až by lva nechal. To je přece škoda, zabít tygra".
Bureš viděl, že už i Vašek je zachvácen cirkusáckým cítěním, ale utěšoval se tím, že v jeho mladé duši je ještě místo i pro jiné city. A umiňoval si, že je bude nyní horlivě pěstovat, aby zachránil toto dítě vyšším úkolům i národu. Už příštího dne mu před polednem deklamoval:
Slyš, kterako z daleka temný hluk
ty hory a doly probíhá!
Hle, táhne se nějaký v rozbroji pluk
a trub jeho válku budící zvuk
se strašno po kraji rozlíhá,