"Toť jest Žižka, Žižka, vedoucí ředitel náš!"
Stará Šímova romance opravdu zaujala Vaškovu fantasii, že měl hlavu plnou vítězného vojefůce; a Burešovi dala příležitost, aby mu na schůdkách maringotky vyprávěl, kdo byl jednooký hridna a jakou válečnou slávou slynuli staří Čechové. Vašek naslouchal napjatě, každé slovo hltal - to byly pravé příběhy pro klukovskou obrazotvornost. Jen v jednom cítil jakýsi nesoulad, o němž Bureš neměl ani tušení: Šírův refrén v něm vzbudil jasnou představu, že Žižka, vedoucí ředitel náš, vypadal tak nějak jako Petr Berwitz, když předváděl skupinu rapů ve volné dresuře, a s tím tedy se těžko sloučilo líčení Žižky jednookého.
Ale Bureš horlivě utvrzoval ve Vaškovi správnou představu: hned vzápětí přišel s Vocelovou básničkou o sběhu na Staroměstském rynku, kde dva zamlklí muži naslouchají vyprávění o smrti mistra Jana, jeden král Václav, druhý.
Druhý tichý muž tam stojí
v kroji slovanském,
hlavu níže kloně, hledí
na tu pražskou zem;
přitom jilec meče drtí
svalovitá pěst,
vojína až k rozjímání
vzbudí jilce chřest;
hlavu plnou hněvu zdvihna,
plaší z duše sen -
pod přilbou, hle! září hrůzně
jedno oko jen.
Tento zlověstně uťatý závěr velmi působil na Vaška, který si dával básničku znovu a znovu opakovat. A neméně se mu líbil závěr romance Čelakovského:
Sezimovo tělo ční tam nad lomem,
záře z hradus vítí ještě nad borem,
kudy roty táhnou dál na Rakusnice,
"Kdož jste boží bojovníci" zpívajíce.
Tyhle věci uměl Bureš přednášet, přimračené oko šlehalo blesky hněvu a vzpoury, levice svírala hruď, prvice se patheticky vznášela, hlas duněl a hřímal; Vašek zíral na něho ve zbožné úct, cítě bezděky, že ho ty podivné, neslýchané verše unášejí ještě do jiných krás, než byla poutavá lepost cirkusu a zvěřince kolem. Bureš deklamoval většinou zpaměti a znalec by byl poznal, že jeho repertoár je trochu zastaralý, že česká poesie v těch letech už byla zase o kus dál. Ale pro Vaška to bylo všecko nové a povznášející, zaplňovalo to jeho mysl novými zájmy; netrvalo dlouho a Vašek seděl s Burešem u knížek a sám si pomalu slabikoval jejich obsah.
Bureš uměl ke všemu, co dal Vaškovi číst, připojit nějaký výklad, většinou o české zemi. Bylo to zvláštní: táhli daleko vzdáleni od svého pravého domova, kolem nich se ozývala různá nářečí dolnoněmecká, friská, holandská a vlámská, plachty jejich stanů se vzdouvaly vlhkými mořskými větry a nejednous e jejich vůz kolébal pár sáhů nad příbojem vzdutého moře - a tu v těch neznámých končinách vyprávěl černovlasý životní ztroskotanec malému hochovi o lásce k vlasti, která ležela vzdálena za sedmerými horami, za devaterou řekou, a hoch se rozhoříval láskou k národu, z něhož tu měl kolem sebe jen svého tátu a čtyři vyvržence. Byli však takoví, že je musel milovat, každý nějak vynikal, všichni plní zážitků a historií, všichni byli pevní, tvrdí, chlapští a jednali s ním jako se sobě rovným. Bureš mu vykládal o starém pánu, ktrý všecku tu minulost objevil a sepsal v krásných Dějinách národu českého. Jindy mluvil Bureš o statečném bojovníku panu havlíčkovi, nebo mu se slzami v očích vyprávěl o utrpení Josefa Kajetána Tyla, který se obětoval českému divadlu a raději zmíral hlady, než by je opustil. Vašek míval dojem, že to všechno jsou lidé, s nimiž se Bureš osobně znal a stýkal. Ale když se ho jednou na to přímo ptal, Bureš se zadíval stranou, pak mávl rukou a nevrle prohodil:
"Ach, to by byly dlouhé historie".
Jejich hovory vpadly ovšem čím dále tím častěji do rozprávek, které se vedly při večeři. A když se tak Bureš před hochem rozhovořil, aby líčil krásu zlaté, stověžaté Prahy nebo nějakou památnou příhodu z dějin, zmlkali i ti ostatní světoběžníci a tiše naslouchali vyprávění o domově, vyprávění o vlasti.
Nikdy se tak mezi nimi nemluvilo, byli navyklí drsné rvačce se životem a neměli kdy na citlivosti. Ale když tu byl mezi nimi ten chlapec, to lidské mládě, které nechtěli připravit o znalost těch posvátných věcí, odsouvali se sebe tvrdou skořápku a bezděky se objevovali podobní a blázcí jemu, prosté dětské duše, toužící po víře i po legendě.
Měkkosti však nepodléhali a Vašek se bezděky od nich učil přijímat život tak, jak je. Zpravidla to bylo tak, že z krásného vyprávění vpadli do své cirkusácké skutečnosti. Příliš jí byli naplněni, příliš v ní žili, aby se mohli z ní vytrhnout na víc než na chvilku.
To třeba, když už Vašek uměl plynně číst, poručil mu Bureš, aby se naučil nazpaměť Horymírův skok. A jednoho dne stál Vašek na schůdkách maringotky a dětským hlasem recitoval:
Co lid všechen spěchá k Vyšehradu?
Co ten četný shon as znamená?
Rytíř jeden, spáchav hroznou zradu,
mečem skončiti dnes život má.
Pět dospělých mužů naslouchalo dál, jak byl rytíř Horymír odsouzen k smrti, že zapálil stříbrné doly, a jak si vyžádal jako poslední milost, aby e směl projeti na svém Šemíku, a jak pak s ním přeskočil vyšehradské hradby i skálu a všichi jen "spatří letěti ho k Radotínu". Pěkný rytmus Jana Jindřicha Marka je ukolébal v příjemný poslech, že se jim to velmi líbilo; ale vtom už se prodrala skutečnost jejich sněním a seržán Vosátka luskl prsty:
"Hombre, seňores! Abych vám řekl, tohle byl asi náramný cirkusák! Tady nejde jen o ten skok, ale o tu celou reklamu. Když lid všechen spěchal k Vyšehradu, co je to, pánové, jiného, než že kolega Horymír uměl své číslo dobře prodat!"
VIII
Paní Anežka Berwitzová byla smutná: jedno ze tří lvíčat zašlo. Bylo od narození slaboučké, zimomřivé, nijak se nemělo k světu jako obě druhá. Běžela si s tím postesknout ke kapitánu Gambierovi. On jen pokrčil rameny.
"Madame, s tím musíte vždycky počítat. Udržet mláďata šelem, když se cestuje, na to zpravidla nestačí lidskák péče. To je víc štěstí a zázrak. Ale ti druzí lvíčkové vypadají velmi zdatně".
"Ano. Doufám, že odchovám aspoň ty dva a jednoho dne vám je odevzdám do výcviku".
"Prosím, madame, udělám co bude možné. Ale jen pro vaši radost. A přál bych si, aby vám ji působili také oni. To ovšem tak jisté není..."
"Proč tak soudíte, kapitáne?"
"Mám s tím už svou zkušenost. není nad syrové šelmy, rozumíte, nad šelmy přímo dovezené z pralesa. Ty nevědí nic o člověku, bojí se ho svým přirozeným pudem, a seznají-li v krotiteli tvora, který jim neubližuje, přilnou k němu stejně přirozeně. Ale lev narozený v kleci a ochovanýmezi lidmi je na ně navyklý, není to už primitiv, na jehož pudy lze spoléhati. Člověk není pro něho zvláštní zjevení, je pro něho tvor jaké kterýkoli jiný, a zachce-li se mu, skočí na něho, jako by skočil na kozu. Já vím, je to rozkošné, hrát si s koťaty, ale když dorostou, je to jiné. Já jsem se po všech zkušenostech rozhodl, že chci vždycky pracovat jen se syrovými šelmami. Tam ví, na čem jsem. Odchovaný lev nebo tygr je nevypočitatelný".
"A my jsme si s Berwitzem říkali, že to teprve mohou být zázraky dresury, když zvíře od malička vychováme".
"To je bohužel omyl. Lidská společnost kazí dobré mravy šelem".
Starý Malina dostal rozkaz, aby zdechlinu zakopal. Zavolal si k tomu Vaška.
"Nejedl, nepil, třetí den pošel", odříkával Vašek, pohladiv vychrtlé tělíčko.
"Jenže teď půjdou za ním ještě dva", zabručel Malina. "Smrt chce mít vždycky troje vystoupení".
Malina byl touto malou příhodou zřejmě vzrušen a večer znovu a znovu zaváděl řeč na to, kdo asi teď je na řadě. Nadarmo starchocha okřikovali.
"V cirkuse", odpovídal jim tvrdošíjně, "neumře nikdo sám. To já mám už dávno očíhnuto. Jako to bylo naposledy: nejprve tygřice Miuma, pak bengálec Paša, pak starý Berwitz. To mi nikdo nevymluví. O cirkus nemá smrt zavadit".
Rozechvěný stařec upadl v zádumčivost a už nepromluvil. V cirkuse ani ve zvěřinci se nic nestalo, programy probíhaly podle předpisu, cesta Holandskem se rozvíjela v největším pořádku. Ale Malina samotařil, stěží tu a tam zabručel slovíčko. A jednou uprostřed večeře nedonesl lžíci k ústům, zastavl se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci k ústům, zastavil se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci, pomalu se zvedl a odešel. Kerholec kývl na ostatní.
"Jde k vozům se zvěří. Skoč za ním, Vašku, a přijď nám říci, co se děje".