"Ach!" vykřikla paní Mittelhoferová, "to není možné!"
"To byste nás zabil!" zavolal Mittelhofer.
"Lituji. Smlouva praví: na kterémkoli místě. Pořad určuji já. Tím je to vyřízeno. Poroučím se. Frans, otevři panstvu dveře".
Bylo to, jak Berwitz poručil. Dříve než do manéže vjela divokým tryskem "římská jízda", ba dříve než se ozvaly obvyklé zahajovací fanfáry, vešli do manéže oba liliputáni a začali tančit. Lidé se ještě hrnuli plnými proudy do hlediště, přelézali stupně, hledali místa, volali na sebe, kupovali si programy. I ten, kdo už seděl a rozevřel program, nenašel v něm, kdo to vystupuje. Opona u brány účinkujících byla ještě zastřena, celé číslo vypadalo jako nějaký ubohý zbytek ze zkoušk nebo z předchozího představení. Mittelhoferovi zatančili jednou, zatančili po druhé, zatančili po třetí. Hledišt hřmotilo a potlesk se neozval. Kapelník držel ruku připravenou pro tuš, ale snad po prvé v cirkuse sklopil a odložil taktovku.
"Totálně odsmrděli!" ušklíbl se k muzikantům.
"Já ti dám sukces!" řekl si v téže chvíli Berwitz, který stál ještě v civilních šatech u vchodu mezi obecenstvem. Pak se podíval nahoru k Selnickému.
"Začínáme! Fanfáry!"
Trubky, trouby a tympany zahlaholily, opona se rozhrnula, dvě koňské hlavy s hvězdou na čele se objevily za ní. Berwitz rychle odstoupil a chytil Kerholce:
"Řekni Vašku, ať se připraví. Pojede dnes s Helenkou entrée k Bingovi".
Oh, byl to pro Vaška den slávy a blaenství! Jak čamrda lítal od jednoho k druhému, tátou počínajíc, aby všem zvěstoval velkou a znamenitou událost, že toho dne po prvé vystoupí v manéži. I tygrům, lvům a medvědům to musel povědět, i důstojnému nástupci Modrovousovu, i psíkům Hamiltonovým i koňům a bandurkům a za nimi velkému Bingovi.
"Bingo, miláčku Bingo, dnes si tě přivedu do manéže!" Buď hodný, Bingo, prosím tě, a dej si záležet - my ti za to s Helenkou uděláme parádné entrée!"
V přestávce vybral ten den se lvíčetem o nějakou marku méně, protože byl posedlý strachem, že se včas nepřevlékne do těch krásných šatů, které pro něho připravili. Ale pak měl dost času, aby se vynořil v orchestru, zatahal tátu za rukáv a ukázal se mu při troubení s bílým límcem a černým cylindrem. A když odtud sbíhal po schodech, měl ke všemu do štěstí, že dole právě narazil na pana Mittelhofera s paní, kteří s kufříky v ruce velmi kysele odcházeli, s nikým se tu ani neloučíce. Ó, s jakou radostí jim Vašek vysekl velkou poklonu číslo čtyři, jak zatočil před nimi cylindříčkem a šoupl nohou v lakovaném střevíci! Ještě na tři schody si povyskočil, aby je viděl, než zajdou, a pořád mával kloboukem a volal:
"Farwell! Mit Gott! Allez! Šťastnou cestu! Stia bene! Adios! Glückliche Reise! Nejedl, nepil, třetí den pošel!"
A z toho hned přešel do zpěvného: "Trpajzlík, trpajzlík, nedosáhne na majzlík!" - což si prozpěvoval, ještě když nasedal pod Hansovým dohledem na Mary.
První vystoupení direktorovy dcerky a zájem o Vaška přivábily kdekoho ke vchodu do šapito i ke bráně. Orchestr hrál nástupní pochod o jednu trubku slaběji, protože Karas to neyvdržel, a dovoliv se kapelníka, díval se dolů, jak to Vaškovi dopadne.
Nemusil mít žádný strach o výsledek. Vašek šel před publikum s nesmírnou kuráží a jeho osmahlá klukovská tvář se širokým úsměvem a veselýma očima pod šikmo nasazeným cylindříčkem okamžitě si získala diváky. A Helenka vedle něho vypadala jako velká dáma en miniature, půvabná postavička křehounké kráy. obě děti si vedly v sedle znamenitě a jejich pozdravná gesta měla dokonale vláčnou linii vyspělé grandezzy.
"Oh, wie herzig!" vzdychala paní Hammerschmidtová, "so putzig!"
"Trés ercik, trés ercik", přikyvoval jí kapitán Gambier.
"Sluší jim to", řekla Anežka Petrovi, "od podzimku dáme Helenku v Hamburku do taneční školy".
"Je to dobré entrée", přikývl polohlasně Petr, "a ten kluk, ten Vašku, kdo by to do něho řekl, koukej na tu jeho bravuru!"
Bingo ještě nikdy nebyl uvítán takovou salvou potlestku jako teď při figuře, kterou vymyslil Hans. Bylo to všechno veskrze šťastné a Petr Berwitz si spokojeně mnul ruce, jak se zbavilo předražených liliputů a oč dokonalejší náhradu nalezl. A ještě než se program skončil, poslal Selnickému slíbenou láhev.
Nejblaženější vedle Vaška byl dobrácký Hans. Jenže po přeedstavení přišla na něj chmurka. Byl zrovna den gáže - v cirkuse se všem mzdovým platům říká gáže. A jsou čtyři dny gáže do měsíce, aby lidé na cestách lépe s penězi vyšli: prvního, osmého, šestnáctého a čtyřiadvacátého. Placmistr Kerholec yvplácel gáže stavěčů, kočí a sluhů. Přivlekl ji vždy v těžkém pytli, protože příjmy cirkusu se u pokladny sbíhaly většinou v samých drobnýcha v drobných s emsuely zase vydat. Placmistr Kerholec tedy po představení a po úklidu vyvolával jednotlivé zaměstnance, ale kočí Hans se neobjevil. zalezl raději, aby neslyšel o té pokutě. Nicméně Kerholec ho dal vyhledat; a když se konečně objevil, četl mu z výplatní listiny:
"...Sráží se pokuta 5 marek, vypácí se odměna za nacvičení závěru s poníky 10 marek, činí příplatek 5 marek..."
Nezbytný důsledek toho byl, že Hans pozval Kerholce, Krase otce a Vosátku na pivo, aby se šťastný Vaškův den oslavil. Ašek zůstal po večeři jen s Burešem a Malinou sedět u maringotky.
"A co jste tomu říkal, střejčku Malino?" zeptal se hoch staříka, nemoha se nabažit vyprávění o vzrušující události.
"Co ti mám říci?" odtušil staroch, "jel jsi jako ten Horymír z Bubna".
X
Úspěch! Úspěch - jaká to vzpružina pro chtivé Vaškovo srdce! jak to v něm náhle všechno vzkypělo touhou po činnosti, po uplatnění, po vyniknutí! Stačí mu vůbec tento stan s konírnami a se zvěřincem? Sedmiletému klukovi je to všechno málo. Ráno nemůže dospat, už aby byl venku u vozů se zvěří nebo v koňských stjích. Čištění a krmení čtyř bandurků už si převzal úplně sám. Hans jen někdy stojí u kůlu a poučuje ho: "Kartáčuj vždy tou rukou, která je blíž hlavě. Nikdy nekartáčuj tak dlouho, až se ti ukáže bílý prášek. Hřeblo je na kartáč a ne na koně. Na oči a na hubu měj po každé zvláštní hadr. Kopyto musíš čistě umýt a pak namazat mastí. Kopyto se čistí jen dřevěným nožem". A Vašek poctivě obsluhuje své čtyři svěřence, načesává jim čupřinu, hřívu i dlouhý ocs, čistí žlaby, kydá hnůj, vybírá pro svou obůrku nejdelší slámu. Za půl roku zná všecky kočovské praktiky a nejednou stojí vedle Hanse, když velcí koně opouštějís táj, kouká znalecky na jejich chod, kritisuje našlapování, pozoruje i cizí koně, rozpoznává plošší kopyto a stmější, kozlí, stále veden Hansem k jeho životní zásadě, že kopyto je nejdůležitější věc, na něm že je váha koně i s jezdcem.
Ve stáji by vydržel Vašek celý den, ale jak by mohl vynechat kapitána Gambiera, když v modré zástěře yvsekává koňské čtvrtky na desítiliberní porce a roznáší je na vidlici tygrům a lvům! U toho přece musí Vašek taky být, pozorovat skoky zvěře, když cítí potravu, poslouchat chroptivé řvaní a hluboké vrčení šelem, když popadnou maso mezi pracky, a dívat se na ně, jak po nakrmení pomalu, s požitkem pijí vodu, skloněny k nádobě krásnou protáhlou linií. A pak je třeba si zahrát s lvíčaty. Jsou teď ve voze Gambierově, mají už jméno, Borneo a Sumatra, a rostou jako z vody. Vašek už je pomalu nebude moci o představení nosti, škrabou ostrými drápky, a protože už dostávají masitou potravu, může být jejich drápnutí nebezpečné. zato ve voze nebo na ohrazeném trávníku na slunci je s nimi podívaná, jak si hrají, jak se honí, jak na sebe číhají, jak se rvou, křížkují a jak zase odskočí. Pan Hamilton k nim přidal mladou fenku teriéra a teď je mezi těmi třemi mláďaty teprve šťouchanice a vztekanice; a Vašek u nich je jako čtvrté mládě, spustí se na všecky čtyři a lvíčata s psíkem na něho dorážejí, udělá jim ze zchumlaného papíru myšku a lvíčkové se hrbí ke skoku jako pravé kočky, natáhne se na výsluní na vyhřátou zem unavená koťata se mu schoulí na prsou a předou, až usnou.
Ale Vašek nemůže dlouho odpočívat. V menažerii je plno zvířat, která stojí za pozorování. Co zábavy dá jen neklidné stádo opic! A vedle nich sedí na bidélku papoušek Fifi s růžovou chocholkou, nejučenlivější ze všech, který pokřikuje šesti nebo sedmi jazyky, křičí jako opice, štěká jako hyeny, hvízdá několik taktů Ach, du lieber Augustin, vrže jako skřípavé kolo u vozu, do toho pískne píšťalkové signály Kerholcovy a zas volá občas zaslechnuté výkřiky: "Anton, Trikwasser! Pozor, Hans, jedeme! Arr-Šehir, allez! Bingo! Bingo! Open the door!" Vašek ho lehce šimrá na rozčepýřené hlavičce a vytrvale mu předzpěvuje "Pepíku, Pepíku, copak dělá Káča?", aby rozšířil jeho repertoár o novou notu.
Mezi zvěřincem a konírnami bývá umístěna stáj slona Binga. Vašek nikdy nemůže vynechat tohoto svého velkého přítele, který ho vítá radostným troubením. A Vašek pomáhá panu Arr-ŠEhirovi polévat v horkých dnech Binga džbery vody a sedá na bobku vedle něho, když Arr-Šehir velkým pilníkem hobluje Bingovy nehty. Arr-Šehir je u svého Binga téměř ustavičně. Musí-li odejít, Vašek si hraje s Bingem: vezme jeho chobot a šeptá mu do něho mazlivá slova; a Bingo prstíkem u chobotu omakává hochovi tvář. Pak přitáhne Vašek lehkou kupici sena a Bingo vyškubává z ní chuchvalce a hází si je na temeno. Za chvilku má hlavu jako ve věnci a v závojích, až Vašek dole radostí tleská rukama. A pak Bingo schýlí hlavu, natáhne chobot, Vašek se přitulí a Bingo si ho postaví na hlavu do senného hnízda. A Vašek sedí blažen nahoře, tři metry nad zemí, a sní o tom, že vede posvátného slona tam někde v Sonepuru na Gangu, v tom velkém středisku obchodu se slony, o němž mu tak často vyprávěl Arr-Šehir, že tam jeho otec koupil před lety Hbinga. Arr-Šehir rád vypráví; naučil se během let slušně německy a všecno, co říká, mění se mu v povídky a průpovědi. Nejraději usedne po práci Bingovi mezi nohy, Vašek na zem proti němu, a Arr-Šehir začne zpěvavě vyprávět některou z desetitisíce povídek Školy života:
"Byl člověk lakota a kradl na poli cibuli. Chytli ho a přivedli před krále. Král je vyslechl a dal zloději na vybranou: buď zaplatí sto dinárů, nebo dostane sto ran holí, nebo musí stníst sto cibulí. Člověk lakota si ovšem vybral trest cibulí. Přinesli jich sto a člověk lakota je začal jíst. Snědl jich sedm a ještě sedmkrát sedm a bylo mu tk zle, že prosil krále, aby mu raději dal baštonádu. Položili ho tedy a přinesli hole a dali mu sedm ran a ještě sedmkrát sedm ran. A člověk lakota křičel bolestí a prosil, že řaději zaplatí sto dinarů. A tak se stalo, že člověk lakota se dal potrestat na třikrát, chichichi".
Arr-Šehir se směje tenkým, vysokým hláskem a cení přitom zuby. Když se jeho smích ozve, Bingo se přestane kolébat, zvedne chobot a tiše troubí. Vašek sedí naproti a vidí, že Bingo rozumí všemu, co se povídá; dávno už věří Arr-Šehirovi, že Bingo je vyšší, vznešená bytost, že jeho pramáti lítala prostorem na křídlech, než ji jogin zaklel k chůzi po zemi, a že je třeba být uctivý k Bingovi ve dnech sucha i lijáků, neboť Bingo je pán dešťů.
Ale jaký to dupot a jaké ržání se ozývá za plátnem konírny? Teď asi skončila direktorka své cvičení s lipicány a ti se vracejí. kdykoli mají po práci, řičí rozkoší a ostatní koně jim odpovídají. Teď začně cvičit pan Perreira a Vašek utíká, aby při tom byl. To je nejdříve římská jízda, divoký trysk kolem manéže, při němž stojí Perreira rozkročen na dvou koních, dvou krásných ryzkách s bílými hvězdami na čele a s bílými punčoškami na předních nohou. Vašek už je zná, jsou to angličtí polokrevníci Leporello a Trafalgar; a když dvakrát objeli manéž, přibíhá zlatěplavá Valerie s temnou hřívou a s tmavým pruhem na hřbetě, na jejímž levém stehnu je vypálené velké S, znamení hřebčince Schwaigangeru. S vlající hřívou cválá za oběma koni, kteří se v jízdě trochu rozestupují, a Valerie vbíhá mezi ně, Perreirovi pod nohy, takže Perriera jede teď rozkročen nad třemi nespoutanými zvířaty. A už od gardiny vybíhá valach Dahojem, světle izabelový, s růžovou pletí a bílou hřívou, dohání cválající trojici, vsouvá se mezi Valentine a Trafalgara a pan Perreira má pod sebou čtyři koně, ženoucí se v kruhu v plné kariéře. Oba tmaví ryzáci jsou vně, obě plavky uvnitř, ale pan Perreira po chvíli překročí s Trafalgara na Dahomeje, Trafalgar zvolní krok, že zůstane zpět, pak je dožene a sám vklouzne mezi Dahomeje a Valentine. Pak se to opakuje s Leporellem a pan Perreira končí jízdu stoje na obou plavých koních a maje ryzky uvnitř mezi nimi.
Když seskočí a dává všem čtyřem po kousku cukru, nasedá Alice Harweyová, švadlena a krasojezdkyně; Vašek už ví, že tady každý umí o mnoo víc, než se na první pohled zdá. Její kůň je tmavěšedá brůna Bonnaserra, s černou hřívou a s černou mouřenínskou hlavou. V klisně je andaluská a neapolská krev, má hrdý postoj, v kroku vysoko zvedá kolena a vykračuje přímo nataženýma předníma nohama. Pan Perreira říká, že je zřejmě příbuzná s lipicány a že si ji douho vyhlížel pro yvsokou školu, ale že je mu přece jen "na zadní ruce" slabá. Vaškovi trvalo pár týdnů, než se yvznal v těch různých koňských "rukách", když tu mluvili o přední ruce, o zadní ruce, o levé a o pravé, než rozpoznal, že tím míní předek koně nebo zadek a jízdu vlevo či vpravo. Ale nyní již sám mluví v samých odborných koňáckých výrazech, říká, že Bonnaserra bodázvysoka, po španělku. Pro koně má Vašek oči jako ostříž, všeho si všimne a brzo vidí, že každý kůň má nějakouzvláštnost, nějakou odlišnost. A hodiny by se vydržel dívat na jezdce v práci, i třebas na tu Alici Harweyovou, jak se vztyčí, jak na koni tančí, jak se zvedá na špičky apak zase jak skáče obručemi a přes objekty. Je to podivné: Alice je přece nezehké děvče, se silně pihovatou tváří, ale zde na koni, v třpytném letu, je to najednou půvabná krasvice, pružné štíhlé tělo táhlých údů, vznášející se v ladném vlnění nad mohutným korpusem černošedé klisny.
A pak se vrací pan Perreira se Santosem. Sedmiletý hannoverský vraník je teď v létě v plném lesku svých černých vlasů, oko mu zrovna srší ohněm, v útlých nohách mu to hraje tancem, ale když s ním Perreira stane uprostřed manéže, stojí jako z kovu, jen každý jeho sval je napjat a čeká na impuls k práci. Hudba nasadí a Perreira téměř bez pohnutí uvede Santose v rytmisované figury vysoké školy, jede s ním španělským krokem na dvě tempa, přejde klusem v passage, ve cvalu provádí changement, renvers, passady, zvedá jej k levadám a k mezairu, aby plavnými kapriolami ukončil první část produkce. Vašek ještě nikterak nechápe na čem to všecko záleží, ale to nejasně cítí jako prostý divák, že tu se před ním rozvíjí vrchol jezdeckého umění theatrálního; každý krok a každý pohyb je tu uměle stvořená krása, něco, co nebylo dáno přírodou, co jen liský důmysl, lidská vůle a lidská trpělivost vypěstovaly k ideální dokonaloti. Hlídá očima každý ten nepatrný pohyb jezdcovy ruky nebo nohy, každé pišinutí v sedle, které vzápětí působí, že kůň tančí nepřirozenými, ale ladnými kroky, překonává tíži i setrvačnost, vznáší se na místě anebo letí vzduchem ve zpomaleném, uměle zdržovaném pohybu. Je to všecko klidné, mírné, skoro pomalé, řada cviků je na místě, vypadá to jako lehounká, půvabná hra, ale Vašek vidí, jak rásná srst Santosova vlhne krajním napětím, a nejednou již byl při tom, když Perreira po produkci shodil za gardinou šaty a dva mužové mu ručníky drhli vysílené, zpocené tělo.
Po Perrierovi zkouší zpravidla Barengo. Vašek cítí zvláštní úctu k tomu zádumčivému Španělu, který je veskrze jiný než všichni ostatní. To povykující pan Laribeau je Vaškovi mnohem bližší, hoch tuší ve Francouzovi veselou krev mladého člověka, kypícího zdravím a silou, kdežto pan Barengo je vznešený a uzavřený a koná všechno jako obřad. Je to až neuvěřitelné, jak krásně se tam nahoře na hrazdě vznáší, jak letí vzduchem jako stříbrný plamen, s jakou lehkostí přistává, jak tak přilne, jako by uhlazeně kývl rukou; ale zde na zemi - ne, Vašek ještě nepoznal nikoho tak odloučeného od okolního světa. V prvních dnech mu zatanul na mysli pan farář, ale hned to zavrhl; kdepak jejich pan farář, to byl učiněný sedlák; leda o Božím těle, když šel s monstrancí pod baldachýnem, to ano, to se nějak podobal panu Barengovi, když se svou ženou a s panem Hektorem kráčí k provazovému žebříku. Vašek by se tak rád vyšplhal nahoru, už z pouhé zvědavosti, jak to tam pod střechou stanu vypadá. Když venku vane ostrý vítr, všec,o prý se tam nahoře rozezní, napjatá lana na stožáru bzučí, plátno se chvěje tichounkou hudbou, vlajka nad stanem drnčí, i dřevo stožáru prý tam nahoře zpívá. Ale když ho jednou Laribeau chtěl vzít s sebou, pan Barengo je zastavil, pohladil Vaškovi hlavu a řekl:
"Mi chicuelo, neopoutěj pevnou zem. Na ní je hrob vzdálenější, kdežtžo my nahoře jej máme přímo pod sebou".
Bylo to vážné a slavnostní, že Vašek bezděky sklonil hlavu. A nyní zůstává jen dole, zalezlý někde mezi gradin, aby se s otevřenými ústy díval na ten úchvatný vzrušený rej, na to hebké proletování bílých těl, na to neslyšitelné víření, v němž mií síla napjatých svalů a zůstává jen ladně vykroužená křivka. Takhle nějak létají andělé, povzdechl si zbožně v prvních dnech, ale později, když už všemu lépe rozuměl, říkal si: Kdepak andělé, copak andělé dovedou v letu vytočit dvojité salto mortale?
Je toho všude plno, co Vašek musí sledoval a zkoumat, a co toho teprve je, co sám musí dělat! Jede se od města k městu a Vašek na Mary jest odpověden za druhé tři bandurky, kteří klusají po jeho boku. Zastaví se k nocování a už se musí stavět přenosná stáj a Vašek stojí us vých dílů plátna arychle spojuje jejich šněrování. A pak s kočími pro slámu, pro oves, pro seno, pro vodu; a vydrbat poníky věchty slámy; a ošetřit kopyta, jak denně žádá Hans. A ráno se to všecko zas rozbourá a naloží a jde se znovu do sedla a znovu na silnici, do slunce, do větru, do dešrtě. A pak přijde předepsané město a je nutno vypomoci i při stavbě a zřizování stanu a Vašek se lopotí s gradiny a skládacími židlemi do lóží. Sesadí se pista uzavírající manéž a přijíždějí vozy s pilinami. Pět šest for pilin se vejde do manéže, je-li půda rovná; piliny se musí zadupat, což obstarávají nejtěžší tažní koně cirkusu, a polévat vodou. To je plno práce pro kluka, jako je Vašek, kterého si každý přivolá na výpomoc a který je dobrý na tisíceré zaskočení.
Ale když je pak večerní odpočinek a mužští usedají s uvolněnými svaly k hrncům s večeří, přichází Vašek do tátovy party s tichým uspokojením, že postavil svůj kus díla. Vědí o tom všichni v cirkuse, malý Vašku není jim žádný dětský mazlíček, je to jen nejmladší pracovník a mají ho rádi, že tak prostě, bez říkání dovede opustit hru a pomáhat, kde je zapotřebí zatlačit. Když se tu objevil, přijímali ho s úsměvem pro jeho roztomilost, teď však už mají dávno k němu jiný poměr. Dobyl si úcty a uznání; všichni vidí, že je v tom malém mrštném těle vážnost a houževnatost dospělého člověka; a mezi ním a všemi lidmi cirkusu se rozvíjí jakési tiché chlapské bratrství. Tohle není společnost, ve které se říkají něžnosti. Rozcitlivělý hoch by tu asi velmi trpěl drsností prostředí. To ku podivu i ten africký Paolo, protřelý, ostřílený, otrkaný, zvyklý na rány a křky, má někdy chvíle měkkého stesku, kdy je mu líto, že nikdo nepřijde a nepohladí malého, krásného Paola, nepolaskáse s ním hebkou rukou, hedvábnými slovy; jak by byla jeho dušička blažena, kdyby aspoň někdy pocítila teplou něho, vlahou mazlivost. Ale Vašek je sukovitě tvrdý, jeho nátura se projevuje spíš zaklením a plivnutím do dlaní; je mu nevolno, když ho začne objímat taková cukrující bába, jako je paní Hammerschmidtová, jeho živel jsou dospělí mužští, především ti pašáci z osmičky, s nimiž táhne jako rovný mezi rovnými.
Nejkrásnější jsou s nimi vlahé letní večery, když se táboří venku na volném kraji. Tu se parta osvobozuje z těsné klece maringoky, jeden po druhém si přinese houni, natáhnou se někde za vozy do boží trávy, a jak se nad nimi lene vysoké nebe a vzduch se chvěje milostným zpěvem cvrčků, uvolňuje se vzpomínka za vzpomínkou, mužští vyprávějí a Vašek by poslouchal až do zblednutí hvězd. Pozdní léto máještě jiné vábení: táhnou selskýkmi kraji a choutky venkovského kluka vítězí nad hrdostí jezdce - Vašek odbíhá do polí, aby si natrhal lusek či makovic. A jak se blíží podzim a den se krátí, probouzejí se i v seržánu Vosátkovi marodérské laskominy, vyvede kamarády za tábor, rozdělána úhoru mezi šípkovím oheň a peče brambory, které za jízdy natahal z opuštěných brambořišť. Dubiny, bučiny zlátnou a rudnou, svítivé břízy shazují s korun denárky, po tvářích jezdců se motají nitky babího léta, deště začínají crčet na tiše klusající koony koní, Arr-Šehir zpívá na hlavě Binga modlitbu na zastavení dešťů, Achmed Roméo, zachumlán do šátků a šálů, odříkává při zamženém západu slunce Súru Sáby: "Určili jsme v zemi své putování. Jeďte po své cestě v bezpečí dne i noci".
Všichni už vědí, že vytrvalé bubnování dešťů na plátna stanů přivolává konec cesty a radostného tulačení. V polou října je třeba přejít k zimnímu životu. Pro některé to znamená odchod z cirkusu a loučení. Melancholie se bezděky brouzdá s nimi, když za mlhy tíhnou sychravým jitrem opatřit hladovějící zvířata. Jediný pan Berwitz chodí mezi nimi s hrudí pyšně vypjatou a mne si rukama: koupil dřevěnou konstrukci na prostranství při Reeperbahn, dal ji upravit, je svrchovaným pánem zimního sídla a Cirkus Humberto po prvé bude přezimovat na vlastní půdě.
XI
Karas otec, Karas syn radostně vtáhli do kvartýru paní Langermannové. Konečně se zas budou moci po chuti natáhnout na slamníku a řádné posteli! Vdova je uvítala s velkou srdečností. Nevedlo se jí dobře, co česká parta odtud zmizela. Neslyšela nic o osudu Milnerových zedníků a nevěděla také, jak se daří Karasům u cirkusu. S podnájemníky neměla štěstí, žádný solidní pán se nevyskytl, samí přelétavci, většinou z lodí, nezaměstnaní stewardi a námořníci, kteří tu přespali pár nocí, než se někde uchytili nebo než jim došly peníze a museli n herberk; věru, nebylo oč stát. S Karasy jako by se vracel zásvit starých klidných časů. A ke všemu byli teď větší páni, byli umělci. To si vdova nedla vzít, že pan Karas je umělec, když troubí v kapele. Měla zbožnou úctu k hudbě. Nebožtík pan kormidelník Langermann hrával na tahcí harmoniku a to bylo tak krásné - kolikrát se tehdy rozslzela, když seděli spolu v kuchyni na pohovce, na stole voněla bábovka a pan kormidelník Langermann hrál na ten námořnický klaví, a zpíval: "Et wasen twei Kunnigeskinner. De hadden enander so leef".
Růženka povyrostla za ten rok o nějaký coul. Vykulila oči a radostí upustila panenku, když spatřila Vaška vcházet do dveří. Vašek se v první chvíli choval náramně vážně a důležitě, jako dospělý mužský, který už má za sebou všecky dětské pošetilosti. Ale po pár minutách to s něho opadlo a nad Růženčinými hračkami se stal z něho zase malý chlapec, který tu mezi panenkami, kuchyňkou, kupeckým krámem našel nový svt pro svou bájivou fantasii. Osm měsíců žil mezi velkými lidmi, přizpůsoboval se jim, pracoval s nimi a měl čím dále tím méně kdy na skotačivou hru; nyní se mu v kuchyni paní Langermannové, na pohovce nebo pod stolem, na čtyři měsíce otvíraly koutečky zapíraného dětství. V cirkuse zůstával vážně upjat k úkolům, které ho obklopovaly, hovořil s mužskými jako chlap, sakroval, plival a div že si nezapálil cigáro; ale tu s Růženkou zjihl a zněžněl, vžil se do jejího myšlení, a nad hadrovým panákem jako by si ulevoval od té předčasné, umělé vyzrálosti. Jen to jeho komandérství v něm zůstalo, ve všem všude musel vést on a Růženka se podrobovat; na štěstí byla Růženka dušička oddaná a povolná, plná obdivu k jeho ráznosti, a tu se tedy ochotně přizpůsobovala, když jí všecko přeměnil a přetvořil; o pokojíčku pro panenky rozhodl, že to je maringotka, z kupeckého krámu udělal menažerii, z kočáru klec pro tygry. Ke všemu, co Růženka měla a v čem žila, nasadil brýle svého vidění a obě děti se octly v novém, dvojnásob začarovaném světě.
Jen jednu věc přečarovati nemohl: Růženčin slabikář. Měla už svou první knížku s obrázky, s velkými literami, se slovy rozdělenými do slabik. Vašek některá písmena šavabachu znal, jiná si pletl, teď se však do toho zakoukl a s celou svou úporností denně si v slabikáři říkal, až uměl celé stránky nazpaměť. Táta pro tuto jeho ctižádost neměl mnoho smyslu, ale za tátou se k paní Langermanové přistěhoval Bureš a ten si každého večera přitáhl Vaška ke stolu a vyzkoušel ho z německého čtení. A pak zpravidla vytáhl ještě některou ze svých knížek a předčítal nebo dal Vaškovi předčítat básničky, které se mu líbily. Čítávali je znovu a znovu a ponenáhlu to Vaškovi znělo hlavou jako písnička.
Šlo krásné děvče k klášteru,
byl právě strašný den.