čímž vrátného ven loudilo,
a ten hned přišel ven.
Někdy šla z deklamovánky až hrůza:
Na silnici stojí bába
na dvě berle sehnutá,
škaredá co soví hlava,
jednooká, hrbatá,
v tvářnosti je samá brázda,
ruka kůže jen a hnát...
A někdy to byla opravdu píseň, kterou bylo možno zpívat. Když na ni poprvé přišli, prohlásil Bureš, že to takhle nic není. A druhého dne si přinesl odněkud od vetešníka starou hnědou kytaru, potáhl ji strunami, vyladil a k údivu domácích rozehrál na ní líbezné akordy. A pak přitáhl knížku a měkkým hlasem zpíval:
Když měsíček spanile svítil,
vévoda Břetislav vstal,
neb oheň, jejž k Juditě cítil,
jež e v něm dávno byl vzňal,
k Juditě dávno byl vzňal.
Vašek ani zdaleka nerozuměl všemu tomu, co v těch básničkách četl. Bylo tam množství podivných, neznámých slov, při nichž si nedovedl nic určitého představit, jen cítil, že je v nich nějaké kouzlo, že znamenají cosi mocného a slavného. Když četl: "A páni znaků hvězdy, trojříčí, orlice, lva, ostrve a lekne pozdvihli pravice", působilo to naň velebně a vznešeně. Bylo mu při četbě těch českých veršů, jako by vcházel zase do hornosněženských lesů, - zelené přísvity, modravé šero, zlaté záření a za nemnámými slovy velká, vábná tajemství. Hoch se dožadoval, aby mu Bureš četl dál a dál. Probrali všecky knížky, až nakonec Bureš vytáhl malý sešitek, velmi odřený a otrhaný, a jednoho večera z něho začal předčítat. Byla to dlouhá, předlouhá báseň, nejdelší ze všech, které Vašek slyšel, a také nejméně srozumitelná. Pamatoval se jen, že se začínala tak nějak, že Čechové jsou dobrý národ; vyprávělo se v ní o májovém večeru na modrém jezeře a to bylo překrásné; a pak tam byl nějaký loupežník, kterého vedli na popravu a on tam zvolal, aby pozdravovali od něho tu jeho zemi krásnou, zemi milovanou. Víc Vašek nevěděl, protože když Bureš přišel k tomuhle místu, roztřásl se mu hlas a nemohl dále. Vašek myslí, že začal plakat, ale určitě to říci nemůže, protože tenťák Bureš se najednou zvedl, strčil knížku do kapsy, popadl širák a vyrazil ven. A přišel nějak pozdě v noci a paní Langermannová se mu druhý den smála, že přebral. Vašek později marně na něho naléhal, aby ještě jednou četl "tu májovou", Bureš prudce odmítal, že se to pro něho nehodí; a Vašek se tak nedověděl, jaká deklamovánka to byla. A přece mu dlouho zněla v hlavě jako něco zcela zvláštního a nezvyklého.
Básničky patřily k večernímu oddechu hamburské zimy. Ve dne na ně nebylo pomyšlení. Práce čekala všude. Zdánlivě jí nebylo, když odpadlo putování a stěhování stanů, ale mnoho pomocných dělníků, "hilfáků", odešlo a na zbylé padla péče o všecko zvířectvo a obvyklé zimní správky všeho materiálu. Antonín Karas byl původně přijat také jen jako sezónní tenťák a Kerholec se chystal, že si ho pak na zimu vymůže. Ale v tom ani nemusel zakročovat. Karas si koupil Berwitze svými řezbami, které ponenáhlu, kousek po kousku, parádili zevnějšek cirkusu. A pak tu byl Vašek. Přívažek, který někdy vážil víc než hlavní kus. A zvláště teď, když se chystalo jeho samostatné vystoupení.
Vašek přejímal od starhého Hanse volnou dresuru ponyů. Koníčkové byli dobře připraveni, probíhali složitými figurami téměř automaticky, šlo jen o to, aby si bezepčně navykli na Vaška a Vašek aby otrnul pro všecky možné případy. V prvních zkouškách byl neklidný, hlava mu hořela vzrušením a bič mu pořád poletoval vzduchem. Za pár dní se však uklidnil a brzo si věděl rady i s druhým, kratším bičem, jejž mu ředitel přinesl, aby jeho vystoupení vypadalo opravdu jako miniatura cvičitelského čísla. I učil se zase znovu šambrierou v pravici dávat tempo a impuls a bičem v levé ruce brzdit a urovnávat figury, a jeho bandurkové, strakatí a lesklí jako čerstvě vyloupnuté fazolky, sledovali pozorně každé jeho hnutí. A Hans za pistou kontroloval jeho postoj, aby zůstal i v práci sevřený a vypjatý jako pravý cvičitel, aby nerozkročil nohy, aby se neohnul ve hřbetě, aby držel ramena jako ulitá. A pak přišel den, kdy poníci dostali nové postroje ze žluté kůže, pobité střírnými kolečky, se žlutými a modrými chocholy na ohnutých hlavách, a kdy Vaška oblékli do červeného fráčku. Byl to pro něho den největšího rozčilení: jednak se běžel všem ukázat, a nejvíce těm, kteří měli v šatně stojací zrcadlo, v němž se mohl vidět celý, jdnak měl hrozný strach, aby někde neupadl, aby ty krásné šaty nezamazal nebo neroztrhl. Ale i tato tréma ho po několikerém ozkusení přešla a pak konečně ve vánočním slavnostním pořadu vystoupil.
Asistenci u gardiny měl znamenitou, celý cirkus nastoupil v bílých rukavičkách k "pánské službě", aby dodal lesku prvnímu vystoupení svého malého pomocníka. Ve dvou řadách od opony k manéži stáli tu v lesklých livrejích kapitáh Gambier, Pablo Perreira, John Harwey, pan Hamilton, oba Gevaertsové, Arr-Šehir, Achmed Roméo s Paolem, pan Barengo, pan Laribeau a celé osazenstvo osmičky mimo tátu, který se díval shora od pana Selnického. Na rohu u krajní lóže stál ředitel Berwitz s Hansem a na židle přistavené k lóži si sedla paní Berwitzová s Helenkou a s paní Hammerschmidtovou. Z této slavné asistence bylo Vaškovi víc úzko než ze všeho publika kolem manéže, ale když jí prošel, když složil svou první poklonu a pruskl bičem, aby mu vspustili koně, tréma s něho spadla. Vedl koně s bezpečnou jistotou, bez překotnosti; ke konci, když už potlesk odměňoval jednotlivé figury, přešla jeho vnitřní jistota už v lehkou nonšalanci jako u zcela suverénních cvičitelů. A lidé byli z toho malého kloučka jako diví, tleskot jim nestačil, dupali a volali "Bravo!" - byl to veliký úspěch, největší úspěch nového programu. Jen maličký kaz přišel až na konec a způsobila jej paní Hammerscmidtová: ze samé něžnosti poslala Vaškovi kytici. S tou věcí nikdo předem nepočítal, a když mu ji Hans uprostřed manéže podával, shledal Vašek s hrůzou, že mu chybí třetí ruka. Nevěděl v rozčilení, co honem s biči, a upadl z toho na několik vteřin do zmatku, v němž najednou vysvitlo, jaké je to ještě dítě. Ale to právě chytlo u publika nejvíce a novu vzbouřilo potlesk a jásot. A když se Vašek konečně vracel do manéže, popadl ho tam obr Gambier, křikl na Laribeaua a oba Francouzi vyzvedli svého Vašku na ramena a nesli ho za potlesku bílých rukavic středem celého souboru.
A pak přišel dozadu ředitel Berwitz v plukovnické uniformě a popleskal Vaškovi po rameně a řekl mu, že se dobře držel a aby tatínek zítra přišel do kanceláře. A paní Berwitzová ho pohladila po tváři a helenka mu potřásla rukou a paní von Hammerschmidt div ho neumačkala, jak ho objímala a líbala. A na schodech od orchestru stál táta a místo do trumpety troubil do kapesníku a utíral si oči a u vchodu ke konírnám chodil Hans jako páv volal na ostatní kočí: "Neříkal jsem to? Starý Hans má, pane, oko pro číslo! Já už něco viděl, vy cucáci! Tohle je sukces, jaký tu nebyl leta!" Ale v tu chvíli se Vašek vytratil z kruhu ženských, rozběhl se k Hansovi, křikl "Hans - hop!" a táhlým obloukem skočil kočímu do náruče a s dětskou oddaností u zlíbal obě tváře.
"Nonono! Vašku" Tohle není třeba! To nemuselo být!" bránil se kočí a slze jako hráchy mu tekly po tvářích a kapaly na livrej. Ubohý Hans! Neutišl, co ho ještě v ten den jeho největší slávy potká. Neboť po představení přišel direktor a vlastnoručně mu přede všemi stájníky odevzdal červenou vestu se zlatými knoflíky, zabalenou do hedvábného papíru. A Hans byl novým rozčilením jako bez sebe, okamžitě si vestu oblékl, běhal v ní po stáji bez kabátu, po práci se dooblékl a prohlásil, že dnes se musí ukázat té holotě v hipodromu. To byla bouda se šesti kobylami na druhém konci Reeperbahn, kam chodili opilí námořníci a vojáci s lehkými děvčata jezdit za šesták na koni a dělat kavalíry, podnik rozkřičený, víc páchnoucí rozlitým pivem než koňskou vůní, jeden z posledních zapadáků prohýřené noci, kde často docházeo ke rvačkám a k zraněním. Nicméně byl to podnik s koníčky a kočové cirkusu chodívali za kočími hipodromu na nějakou láhev piva, aby se mohli před nimi chlubit a vytahovat. Tam se tedy vypravil Hans s červenou vestou, jenže po cestě bylo na Reeperbahn mnoho výčepů se všelikými známými, kteří dosud nic nevěděli o červené vestě. Kudy ho cesta vedla a jaké byly jeho osudy, není známo. Známo je jen, že ho o půl třetí hodině ráno dopravili strážníci do Cirkusu Humberto a odevzdali Alici Harweyové potlučeného, pobitého, s roztrhaným kabátem, s utrženým límcem. Levici měl pořezanou od skla, v pravé paži měl bodnou ránu nožem, na pravou nohu kulhal, na hlavě měl cizí klobouk, levé oko zavřeno velkou modřinou. Nepromluvil ani slova, když ho Alice vedla do konírny na seno a celou cetu mu lála. Teprve když ho opouštěla, zastavil ji, ve svitu lucerny pomalu rozepjal kabát, s námahou upřel na ni jedno oko, a pozvednuv prst, pravil: "To nic není... ty tři museli dočista vodvízt... ale červená vesta je zdravá!"
Ráno poklidil lipicány a vraníky spíš Vašek nežli Hans. Za chvíli nato přišel ředitel. Zastavl se u ovázaného Hanse a kýval hlavou.
"Hans, Hans... ani jsem si nemyslel, jaké jsi čuně!"
"Jsem, pane řediteli", přitakával smutně Hans, "jsem hrozné prase, ale, s odpuštěním, jenom z pouhé radosti. Čistě z pouhopouhé radosti. A já jsem ještě neměl, co jsem živ, takovou radost jako včera".
"A co řekneme policii, až to bude vyšetřovat?"
"Ale nebude, pane řediteli, nebude. Dyť to bylo v hipodromu. Kampak by přišla, kdyby měla vyšetřovat každou rvačku. Já jenom budu muset ještě teď obstarat pro hipodrom tři kočí, aby jim koně nezůstali bez obsluhy".
Přes to, jak byl zkřesán, šel Hans s červenou vestou večer znovu na pivo. Tentokrát ho vytáhl Karas a osmičkáři zapít Vaškův úspěch. Šlo se k Námořníkově nevěstě, kde je Moesecke radostně uvítal. Karas platil tři rundy. Byl to povinen, protože ráno, když přiel do kanceláře, oznámil mu ředitel, že se rozhodl angažovat Vašku jako mladého jezdce. To patřilo k Berwitzovým zásadám: raději přijít dřív s nabídkou, než lidé přišli s požadavky. Byl přesvědčen, že takhle to pořídí levněji a ještě to působí dobrým dojmem. Karas také bez rozmyšlení a s uctivým dkem přikývl k částce, kterou Berwitz vyslovil. Bylo to jen pár marek, ale Karas myslil v krejcarech a trojnících. Všecko mu bylo jako s nebes darované, co tu chlapec vytěží. Dvacetnky za obchůzky se lvíčetem zanikly, když lvíčata povyrostla, ale Karas je měl všecky uschovány. A nyní tedy bude k nim přidávat marky; Vašíček nic nepotřebuje a ať má nějaké úspory, až odtud půjde. Té myšlenky se Karas v hloubi své duše nikdy nevzdával. Pro svou osobu tu byl zcela spokojen, úspěchy Vaškovy a jeho štěstí ho blažily, ale osten starých společenských předsudků byl hluboce uložen v nitru počestného zedníka. Aniž o tom mluvil, myslel přece na to, že se jednoho dne shodnou a opustí cirkus, aby začali doma něco pořádného. V tom přemýšlení vadila Karasovi jen jedna věc: že nic neví o tom, jak to na jaře dopadlo s Milnerovou partou. Vyptával se na ni horlivě na všech možných místech, ale ani Moesecke, který by první mohl mít o ní nějaké zprávy, nevěděl zhola nic. Odešli, zmizeli, zapadli a nikdo během roku nepřišel se zvěstí o nich.
Jak zima míjela, vzpomínal Karas, že zanedlouho začne Milner obcházet vesnice a sestavovat partu. Snad je Karas tady ještě zastihne, snad se tu setkají a snad se tím nějak urychlí rozhodnutí. Zatím o tom nesměl ani muknout, protože mu kdekdo vykládal, jak se Vaškovo číslo osvědčuje, jak se lidem líbí a jak se i Vašek v něm enním cviením zdokonaluje, že je to všecko teď jaksi kulatější a plynulejší než v prvních dnech a že to bude znamenitá akvisice pro jarní turné. O tom už všelicos proskočilo, pan Gaudeamus byl pořád jako na koni, říkalo se, že se pojede tentokrát na východ, do Polska a jinam; Karas se ve svých nejistotách ustavil na tom, že to onechá řízení božímu. Objeví-li se tu Milner, než odejdou, nasadí všecko, aby se vrátil k zedničině; dá-li osud, že odjedou dřív, jaká pomoc, bude čekat na jinou příležitost. Jedno zlé však viděl: stavby se v Hamburku nehýbaly. Ve volných chvílích mu nedalo, obcházel volná staveniště v městě a kolem něho, ale musel si přiznat, že se nikde ani motyka nehne, aby připravila zednické dílo. Přijdou-li krajani, patrně pořídí zase špatně; a jasné vědomí téhle skutečnosti ho znovu tlačilo k cirkusu jako k záchraně.
Tak stále kolísal v nejistotách o sobě a o Vaškovi, až jednoho slunného dne hlásil Kerholec rozkaz připravit maringotky a nastěhovat se do nich. Milner se neobjevil. A oba Karasové se rozloučili s paní Langermannovou i s Růženkou a pustili se na druhou pouť s Cirkusem Humberto.
XII
Odjížděli zhruba všichni, jako před rokem, i pan Achmed Roméo si znovu plácl s principálem na dalších deset měsíců. Ale nechybělo mnoho a osmička by byla přišla o jednu svou významnou osobnost: seržán Ferenc Vosátka se octl ve velkém pokušení odpadnout a opustit partu i cirkus.
To seděli jednou u Moeseckeho při pivě, tlachali a chechatli se a najednou jim Vosátka ustrnul. Uprostřed řeči umlkl, znehybněl, jen oči vytřeštil ke dveřím. Ohlédli se tam a viděli, že do hospody vešel podivný chlap, černý, baňatyý, s nosem jako bambulí a s hubou tak širokou, že by se do ní vešlo kuřátko na jedno zaklapnutí. Byla to huba měkká, jako rozchechtaná, a taky pravé oko se smálo, kdežto levé bylo skoro zakryto spadlým a opuchlým víčkem. Po tváříh a po bradě se mu rozsévalo husté strnisko a v obličeji měl tmavé šmouhy jako by byl umazán. Ale tento mohutný chlapík s odulým břichem se zadíval k jejich stolu, tvář se mu roztáhla a už se k nim hrnul, zatím co Vosátka pomlu vstával, jako by ho tlusté zjevení hypnotisovalo. Chlap došel až k nim, srazil paty, zasalutoval dlaní ven a brumlavým basem zaduněl:
"Generále Vosátko, seržán Lebeda se poslušně hlásí".
Vosátka už stál napjat jako struna, třemi a půl prsty pravice šivhl jako stroj k půlce svého ucha a řinčivě odpověděl:
"Generále Lebedo, seržán Vosátka je poslušně k vašim službám!"
Nato oba zvedli ruce, padli si do náruče, líbali se a volali jeden přes druhého:
"Amigazo! Qué alegia! Cielos, vaya una sorpresa!"
Konečně se Vosátka odtrhl a obrátil se k svým stolovníkům:
Muy seňores míos, udělejte vydatně místo, tahle jemná dušička musí zasednout mezi nás. Dovoluji si představit: excelentísimo seňor don José Lebeda z Hlubočep, můj nejvěrnější amigo z celé Střední Ameriky. Vždyť my jsme se tam navzájem zajali! Pamatuješ, Pepíku, na bitvu u hory Pico del Espuela?"
"Jak bych se nepamatoval, Ferenc, to přece byla historie!"
Toť se ví, že všichni hned chtěli tu historii znát. A když se tedy sesedli, začal Vosátka své vyprávění o bitvě u hory Pico del Espuela.
"Slavná správní rado, já jenom nerad mluvím o svých vavřínech. Ale občas přece jenom musíte vidět, vy konihoňové, jaká osobnost jezdí s vámi po tomhle shnilém starém světě. Hlavně, že je tu korunní svědek. Tak to bylo tenkrát v Hondurasu... nebo v Guatemale?"
"Ne, v Nicaragui, Ferenc", pomohl jeho paměti pan Lebeda. "Měli jsme přece na čepicích ty fedrpuše".
"Hombre, ano, Nicaragua. Úchvatná republika, pánové. Složená z moskytů a mesticů. A tenkrát přišla taková nějaká politická rozmíška, že tam najednou byli dva presidenti. Presiden Colador, a president Almirez. O co šlo, nevím, já byl ještě gringo, ciinec, já jsem přišel zrovna z Costariky, kde jsme tuhle s Pepíčkem dělali revoluci. V Nicaragui jsem se přidal k presidentu Coladorovi, protože prohlásil, že pohanu země lze smýt pouze krví. To byla řeč podle mého gusta, a proto jsem vstoupil jako seržán do jeho armády. Vrchním velitelem yl generál Chingolo, osvědčený vlastenec. Armáda se scházela dost rychle, vadou jen bylo, že některé formace se vždy zase po čase rozutekly. Ale protože se podařilo jejich příslušníky přemluvit, by přišli znovu, stoupaly přírůstk do závratných číslic. Mysleli jsme zprvu, že už ty cifry odstraší nepřítele, ale president Amirez se chystal k boji a jmenoval vrchním velitelem generála Platuda. Viděli jsme tedy, že nezbývá než bojovat. Když ještě přišly z Kolumbie nějaké pušky a tři děla, vytáhli jsme do pole. Ve městě Matagalpa jsme dostali zprávu, že generál Platudo postupuje směrem k Rio Grande. Generál Chingolo se tedy rozhodl, že v Matagalpě rozbije svůj hlavní stan a jiné nářadí a že odtud vyšle část vojska, aby zastavil postup nepřítele. Velitelem této výpravy, pnové, jsem byl já, seržán Vosátka. Dostal jsem asi dvacet milicianos a rozkaz. Ráno jsme stáli na náměstí před kostelem, generl Chingolo přijel na bílé kobyle, vytáh šavli a promluvil: 'Seržáne Vosátko', prohlásil tam energicky, 'jděte a potřete hydru odporu. Bojujte statečně jako hidalgo. Zákon musí mít průchod'. Táhl jsem tedy vstříc vnitřnímu nepříteli. Takhle byla Matagalpa, nad ní kopec, za kopcem celá sierra, uprostřed ní hora Pico del Espuela. O kus dále prý teče Rio Grande. Když jsem s těmi dvaeti mestici přitáhl pod tu horu, narazili jsme na takovou quebradu, na takovou průrvu po jarních vodách. A vtom se strhne pokřik a na druhém břehu té quebrady pobíhá pár otrhanců s peřím na čepici a schovává se za balvany a kaktusy. Pánové, - narazili jsme na nepřítele!"
"I pro Krista Pána", uklouzlo Malinovi, "to bylo pěkné nadělení! To mi připadá zrovna tak, jako když jsem já jednou nesl medvědům chleba a před medvědí klecí stál tygr".
"A to zas ne, pane stájní maršálku, to zas ne!" odmítal jeho úlek Vosádka. "My jsme byli přece armáda".
"A cos udělal?" zeptal se Kerholec.
"Dal jsem rozkaz, aby se zaujala bitevní posice".
"To je báječné", řekl Malina. "Na to bych nepřišel".