"Bylo moc zabitých?" zeptal se Karas.
"Moc. Hlavně králíků. Oni lezli z té hory a my po nich stříleli s obou strana pak jsme si je pekli. Mimo to jsme zastřelili jednu mulu. Nepřítel se nám chlubil, že zastřelil taky supa. Střílelo se zkrátka pořád, lidé na štěstí zůstali ušetřeni. A tak jsme bojovali pod horou Pico del Espuela asi týden. Postup nepřítele byl nesporně zadržen. Nicaragua mohla hledět vstříc lepším dnům. Zato mi viděli přicházet horší časy, protože králíci se rozutekli a nám zbývalo k jídlu jen kukuřičné choclo. tu jsem se vzchopil k rozhodnému kroku: poslal jsem k nepříteli parlamentáře s výzvou, aby se vzdal. Parlamentář se vrátil s odpověděí, že oni si zase myslí, že bychom se mohli vzdát my a že by bylo nejlépe, aby se oba velitelé zítra o třetí hodině odpolední sešli v té quebradě a dojednali si to. Na tu čestnou nabídku jsem ve tři hodiny slezl do té strže a najednou jsem se musel dát do strašného smíchu: proti mně se vykulatil tuhleten buližník, Pepíček Lebeda!"
"Oni byli na té protivné straně?" užasl Malina.
"Jó, byl. Já taky koukal, když se přede mnou objevil Ferenc! My o sobě už půl roku nevěděli!"
"A teď si představte, pánové, jak jsme se v té roklině objali. My se vláčeli sem a tam a jeden druhého se nemohli nabažit. A oba jsme křičeli: 'To je báječný, to je macaňuda, ty jsi teď můj zajatec!' Nu a pak jsme o tom jednali asi tři dny. To nebylo lehké rozhodnout. Já razil zákonu průchod, on razil zákonu průchod a uprostřed toho průchodu jsem se setkali. A než jsme se dohodli, naše vojska se nám rozutekla..."
"Oni už neměli co žrát", chechtal e Lebeda, "tak se vytratili jako ti králíci".
"A my zůstali", přejímal vyprávění zase Vosádka, "Dočista sami v boží nicaragujské přírodě. A tak jsme se usnesli, že bitva u hory Pico del Espuela končí úplnou porážkou presidenta Almoreza a že tuhle Pepík bude můj zajatec. K tomuhle výsledku jsem došli ze strategických důvodů, že město Cuicuina bylo daleko a Matagalpa byla blízko a my měli hlad..."
"A hlavně žízeň", chechtal se Lebeda.
"Tak jsme jeli spolu k Matagalpě a smluvili jsme se, že u hospody před městem Pepík sleze sk koně a půjde městem vedle mne pěšky jako zajatec. V té hospodě jsme si dali queso de chancho, jako tlačenku, a já se ptám, co to je, že nevidím žádné vojsko, když tu je přece hlavní stan. A hospodská mi povídá, že to už je přece čtyři dny vyřízeno: národ přece sesadil presidenta Coladora a generál Chingoo je ve vězení. Caramba, povídám Pepíkovi, kolo osudu se obrátio, ty pojedeš na koni a já ti budu dělat zajatce, ať žije Nicaragua. A tuhle Pepík povídá - a slavná státní rado, já si dovoluji upozornit, že to byl mistrný kousek státnického umění - povídá: 'Kuš, Ferenc, teď to teprve vyžerem'. A koukne vám na hospodskou a takle shora na ni spustí: 'Matko pošlete někoho k panu faráři a k alcaldovi, ať chystají uvítání, že tu jsou dva důstojníci vítězné armády z bitvy u hory Pico del Espuela a že přijíždějí obsadit město!"
"Vy grázlové!" bouchl do stolu Kerholec, "a nepoznali vás?"
"Kdepak!" hlaholil pan Lebeda, "galony nebo prýmky, to jsme stejně neměli žádné, tam všecko záleželo jen na postoji. Jen když si člověk troufnul".
"A jak to tedy dopadlo?"
"Jak to dopadlo?" odpovídal Vosátka. "Jeli jsme do města pyšně jako dva hidalgové, alcalde s městskou radou a farář s kalanem nás uvítali, všecko bylo samé Excellenza sem, Excellenza tam, večer byl na naši počest usořádán banket a po něm ples..."
"Krásné ženy?" zeptal se Kerholec.
"Ó", zvedl Vosátka jen oči k nebi, "Lebedo, co? To byla noc, he?"
"Cielos, vos sabés - qué chiche!"
"A jak to všecko dopadlo?"
"Tak to dopadlo, že jsme ráno dali rozkaz, aby generál Chingolo byl propuštěn, pak jsme si vybrali nejlepší dva koně pro vyjížďku a po slavnostním obědě na faře jsme vyfoukli přes hranici do Hondurasu".
"Ya, ya", povzdechl si pan Lebeda, "byly to krásné časy. Nová Granada, Costarica, Nicaragua, Honduras, Guatemala, Yucatan, Mexico, Texas, Arizona - to bylo revolucí, převratů, povstání, válek, to byl život, to byla radost".
"A Santa Anna - žije ještě?"
"Ani, kamaráde, nevím".
"Co je to za svatou?" zeptal se Bureš.
"Pěkná svatá", ušklíbl se Vosátka, "nejdivočejší diktátor Mexika, Antonio Lopez de Sant Anna, generál. Půl tuctu presidentů svrhl, pak se sám všeho zmocnil a pustil se do války s Unií. Šelma krutější než ty Gambierovy kočky u nás. Ale vojákovalo se pod ním dobře, co, Pepíku?"
"Slavně. Pamatuješ na tu dvojí řež u Contrerasu a Churubuska? San Diego, to jsme před Amerikány utíkali! Tys tam nechal ucho, viď?"
"Ne, až v Chapultepeku".
"Tys byl v té obležené tvrzi? A vzdal jsi se?"
"Já a vzdát se? Já jsem jim utek. A půl ucha mě to stálo a ještě kus mé neodolatelné krásy. Vždyť jsme se pak sešli v Pueblu".
"Máš pravdu. Já už zapomněl na souvislosti. Tys tenkrát chtěl na jih?"
"Ano. Nahoře to už moc čpělo velmocemi. Šel jsem dolů, do Uruguaye, za Garibaldim. Tam byla ještě řádná partyzánská válka. Ale on už dojížděl do Evropy, tak jsem se svezl s ním".
"To já, Ferenc, šel právě naopak. Na sever. Do Kalifornie. Tam byl tehdy život. Našli tam první zlato. Moc zlata. Strašně moc zlata. Ale šlo při tom pořád o kejhák. Nebyl bych z toho ani vylez, nebýt kamaráda, nějakého Hawkinse. Neznals ho? Ohromný compadrito, původně působil v Ecuadoru, když se odtrhl od Kolumbie. Byl starší než my".
"Hawkins? Nějaký Hawkins řádil za mých dob v Panamě".
"Možná, že to byl on. To všecko byl jeho rayon. Ale původem byl ze severu, taková tichá, kalifornská povaha. Neluvil a hned střílel. Nebýt jeho, nebyl bych se dostal do Friska se zdravými údy. Tam se slezli raubíři a mordýři, že byl Jeho Excelence Santa Anna proti nim jehně".
"A kolik jsi toho zlata ukořistil, ty mameluku? Hoď nám nějaký valounek na pospas!"
"Ya, ya, Ferenc. Bejvávalo. Bejvávalo. On je to, víš, moc měkký kov, a když přijde do blízkosti alkoholu, tak se vypařuje. To je velká vada, Ferenc, velká vada".
"Tak tedy jsi zas čistě hidalgo, nezatížen žádným jměním?"
"Vos sabés. Čistě hidalgo. V kapse mám jen pár cobres. Ale je ve vzduchu velká věc a pro tu tě vlastně hledám. Vždyˇtjá jdu za tebou po čichu přes půl Evropy. Jak jsem se o tom dovděl, řekl jsem si: To je tip pro Ference Vosátku. Žádný jiný s ním nehne!"
"Don José, - nechcete, aby se snad zardíval? V Nové Granadě jsme tomu říkali macaňa, tady bych řek, že si mě, Pepíku, navaluješ!"
"Ne, Ferenc. Nejvážnější věc. Hledají se staří Mexikáni".
"Ale! Snad z nich nechtějí utvořit akciovou společnost na zužitkování zahojených šrámů?"
"Ne. Nebo možná, že ano. Jak se to vezme. Že se to v Americe mele, to víš?"
"Sever proti Jihu, ano. Říkají, že jde o otroky, a zatím oběma jde o kapitál".
"To je vedlejší. Ale teď se to hýbe i v Mexiku. Juarez bude vyřízen..."
"Ten mestic? To sotva. To je taky taková chytrá šelma".
"Bude vyřízen, povídám ti to. A teď jde o to, ay se tu včas našlo tři sta starých Mexikánů, jako jsi ty a já, a abychom se do toho zamíchali. Je to ohromná věc, říkám ti. Plavbu do Vere Cruzu mám zajištěnou. Pak je jen potřebí se pustit nahoru na Soledad, Orizabu, Pueblo a Mexiko a být tam, až se to rozhoupá".
Vosátka se zadíval na dobrodruha a všichni ostatní ztichli v napětí. Cítili, že se tu před jejich kamarádem vynořilo nejsilnější vábení, jež ho mohlo potkat: svět jeho nejdravějšího mládí.
"Orizaba... Pueblo... Mexiko..." opakoval Vosátka jako omámen.
A najednou jako by je všemi póry cítil, ošlehl ho žhavý vzduch písečných pouští, viděl v průzračné výši bílé koruny hor, vnímal pach peonských chatrčí, cítil pod sebou klus strakatého pinga, nejoblibenějšího svého koně. Před očima se mu zvedly podivné ploché chrámy a paláce na nesmírně rozlehlých prostranstvích, slyšel bučení stád na zelené ploše jarní savany, vdechoval těžký vzduch tropů s vůněmi pralesa a zas slyšel křik papoušků nebo suché praskání lodních stěžňů a pleskot napjatých plachet. Vůně, zvuky, barvy a tvary několika zeměpásů na něho dorážely a slévaly se v jedno jediné strašné mámení, v pocit svrchované volnosti a nespoutanosti, v pocit divoce bujarého mládí. A jako by to všechno chtělo být ještě znovu ztělesněno, zakroužila mu před zraky vyzývavá těla bílých a snědých žen, s tajemným voláním černých propastnch očí, se jmény, jež sama byla jak temně smyslná hudba: Dolores, Rosario, Soledad, Encarnación, Guadalupe, Concepción, Eduvigis, Esperanza, Asunción, Gracia, Fé. Jizva ve tváři mu zrudla a žíly ve spáncích a krku vystoupily.
Kerholec, Karas, Malina, Bureš ještě nikdy nezahlédli svého řečnivého seržána v takovém vyržení. Jako dusný příkrov doléhala na ně jistota, že teď se z jeho záhadné minulosti vynořilo něco, co je nad všechnu jejich soudržnost. Kerholec bezděky myslil na ten nenadálý vzdušný vír, který je jednou z čista jasna přepadl v Uhrách, přerval jim lana a odnesl vršek stanu vysoko do čistých nebes. V Karasovi se trochu zatajil dech: teď snad je chvíle, kdy někdo jiný poruší pouta, která vázala i jeho. Malina byl, jako když se mu myšlení zastaví, a všecko ho pudilo, aby šel a položil Vosátkovi ruku na hlavu. Nepřímo to však provedl Bureš. Cítil, že se musí něco stát, aby byl seržán vrácen skutečnosti. A už mu bleskla hlavou ta pravá otázka.
"A kdo, pane Lebedo, platí tu cestu do Veracruzu?"