"Cos to povídal?"
"Ptám se pana Lebedy, kdo zaplatí přeplavbu do Veracruzu, když říká, že cesta tam je zajištěna".
"Pravda, Pepo", a Vosátka zabubnoval prsty na stůl, "kdo to platí?"
"Veracruz padl", odpověděl ten černý.
"Cože?"
"Veracruz je dobyt a obsazen".
"A kým? Snad ne Amerikány?"
"Ne. Mají jej Francouzi, Španělé a Angličané. Juarez je na ústupu a vyjednává. Ale Francouzi půjdou dál. Jestli ti druzí, to nevím, ale Napoleon ano. To vím určitě, a proto jsem tady. Hledá se řádná montoneza, kolona dobyvatelů. Ferenc, tady se můžeš stát generálem doopravdy".
"Fííí", hvízdl vosátka táhle, "na útraty Francie?"
Lebeda přikývl.
"A on se chce zmocnit Mexika?"
Lebeda se rozhlédl, pak se přisunul se židlí blíž mezi ně, a nakloniv se k nim, mluvil skoro šeptem:
"To je ještě tajemství. Kolonie to nemá být, ale něco velikého, aby tam byl konec všem zmatkům. Snad království nebo císařství nebo co. To já nevím. Ale rozhodně se v tom dá zalovit. Nikdo nezná Mexiko".
"A komu to chtějí dát? Někomu z Bonapartů?" Vosátka najednou mluvil stejně tiště, ale ostře a konkretně. Bureš s překvapením cítil, že tenhle jejich posměvačný tlachal musel mít v minulosti mnohem větší politickou zkušenost, než tušili.
"Ne", odpověděl Lebeda. "Je k tomu vyhlédnut Habsburk. Bratr Frence Josefa. Ferdinand Maxmilián. Oba císaři se už dohodli".
"Tak to tedy je", vydechl Vosátka. A po vteřině mlčení jím najednou zabouřila vzteklá hořkost. "Velmocem se zase sběhly sliny na kořist. Svobodné státy v zámoří je vábí a lákají. Zase se půjde loupit a vraždit ve jménu civilisace a pořádku, aby kapitl měl pohodlnější cestu k otročině. Ti v Mexiku a na šíji mají za sebou krvavých padesát let. Ale bojovali mezi sebou ve jménu své svobody a každým desítiletím se o krok přiblíží svému ideálu. Nyní však se jim místo prolévání krve hodí na krk chomout a oni neubou krev prolévat, ale cedit. Císařské hyeny už tedy začínají výt. Na takový zpěv seržán Vosátka odpovídal Puškou. Ne, Pepíčku, zmýlil jsi se, když jsi se za mnou rozjel. Ten Santa Anna byl hrůzný netvor, ale sloužil jsem mu, když hájil svobodné Mexiko. nedám se propašovat na mexický břeh, abych pomáhal pohřbít jeho volnost. Sestav si sám svou montonezu. Nebudu ti to mít za zlé. Contra gustos no hay disputa. Ale seržán Vosátka vůstane raději při smradu potulných koníren".
"Výborně, příteli", polohlasně vykřikl Bureš. "A pamatuj si jedno: je-li pravda, co řekl tady krajan Lebeda o těch Habsburcích, tak to vůbec špatně dopadne. To je rod, na kterém lpí kletba".
Všichni kolem horlivě přikyvovali. Pan Lebeda roztáhl hubu k rozpačitému úsměvu a šinavou rukou se drbal ve vlasech.
"No, no", odpovídal smířlivě Vosátkovi, "jen mě taky nesežer za to, že jsem za tebou přijel. Myslel jsem, že to uvítáš s radostí".
"Ne", odpověděl Vosátka rozhodně, "s tímhle nechci nic mít".
Lebeda nebyl z lidí, kteří by se dali lehce odbýt, ale patrně znal svého seržána a věděl, že je tu všecko mluvení marné.
"Zas jedna zhrzená láska v životě", ušlíbl se a zvedl sklenici. "Na tvý zdraví, Ferenc, - pojedu tedy do Mexika bez kamaráda".
Ťukl si se všemi; rádi spláchli tu chvíli rozčilení. Nejvíce byl, jak se zdálo, vzrušen Malina.
"Mně jde z toho hlava kolem", postesl si, postaviv sklenici na stůl. "Já tomu dost dobře nerozumím, ale tak mi to připadá jako tenkrát s tou krajtou tygrovitou. Ale vůbec nevím, proč".
Všichni vybuchli v smích.
"Co to máš zase s krajtou tygrovitou?" chechtali se, jsouce rádi, že se načíná z jiného soudku.
"No, měli jsme jednou taky krajtu tygrovitou", odpovídal staroch. "Přece víte, co je to krajta tygrovitá. Ta naše byla ohromný klacek. Starý Humberto ji vždycky anoncoval, že má zdéli čtyři sta osmdesát pět florentinských coulů. Jestli to bylo pravda, nešlo přezkoumat, protože žádné florentinské coule nejsou".
"Krajty jsou obrovské užovky tropů", přispěchal s poučením Bureš.
"Ještě řekni, že je to větší žížala", drudil se Malina. "Jestli je krajta tygrovitá užovka, tak je tuhle seržán Ferenc holoubátko".
"Nerozčiluj se, táto, a povídej", domlouval mu Kerholec.
"Inu, to je těžká věc, když jiní chtějí všecko vědět líp. Tu krajtu tedy předváděla direktorka. Ale když se pak octla v jiném stavu, nemohla tu Honzovu užovku nosit, jak byla pro ni těžká. Tak si na to Humberto přibral holku, moc hezkou holku, hotovou Taliánku. Ve všech vesnicích byli kluci za ní jako diví. Ve voze pro ni nebylo místo, spávala v hospodě nebo po chalupách, a to se ví, jak je to všeliskde zvykem, kluci hned k oknu a ťuk, ťuk, aby je pustila dovnitř. Jenomže ona měla povinnost vzít bednu s hadem na noc domů, aby se krajta tygrovitá nenastydla. a jak se v noci ozvalo ťukání nebo vůbec nějaký šramot, krajta tygrovitá pšššš-pšššš, už se vysoukala z bedny a plazila se kolem hledat, co je to za šramot. A když holka otevřela okno a začala se s galánem cucmat, za chvilku vylezla mezi nimi obrovská hadí hlava a kluk zařval a dal se na útěk. Ta holka byla z toho celá nešťastná, ve dne ji hlídali Humbertovi, v noci had, a ona chtěla něčeho užít. Tak jednou přišla za mnou, div nebrečela; že prý má ženicha, ale jak k ní přijde, had z bedny a pšššš-pšššš, už se sype na mládence. Já jí povídám, pro pána krále, tohle se nesmí starej dovdět, on má hrozný strach, aby se mu krajta tygrovitá neošoupala, on na novou nemá. A ta Marie začala natahovat brečky, že jí je to už jedno, jestli se krajta tygrovitá ošoupe nebo neošoupe, jen kdyby prej nedělala to pšššš-pšššš a nezaháněla jí ženichy. To jsem chápal, že to musí být hrozné, přijít si za holkou a najednou pšššš-pšššš, ona tu krajta tygrovitá. Tak jsem jí povídal, ty holka hloupá, povídm jí, řekni tomu tvému chlapci, ať večer přinese s sebou živého králíka; hodíš ho krajtě, ta se nažere a týden nebude žádné pšššš-pšššš. Marie mi poděkovala za radu a šla. Za nějaký týden se jí ptám: Tak co, eště pšššš-pšššš? A ona povídá: I dejte mi pokoj s těmi podařenými kluky, myslíte, že některý z nich obětuje králíka? Všecko by chtěli zadarmo, halamové, a krajta tygrovitá pořád pšššš-pšššš. Já myslím, že už je celá prošoupaná".
"To je báječný příběh", chechtali se chlapi, "ale kde to má co společného tady se seržánem?"
"No", drudil se Malina, "vždyť jsem povídal, že nevím, že tomu nerozumím, ale tak mně to s tou krajtou tygrovitou připadlo. A vůbec, pojďte spát".
Uznali to a zvedli se. Tlustý Mexikán nebyl nikterak rozmrzelý pro nezdar, s nímž se tu setkal. Vypil ještě s Vosátkou u pultu tři sklenice rumu na rozloučenou, pak se objali a políbili a don José Lebeda z Hlubočep zmizel v neznámu, jak se byl z neznáma vynořil.
Tenťácká part šla kus cesty spolu. Na Reeperbahn se odděloval Malina. Spal i v zimě v osmičce, nemohl se od cirkusu odloučit. Už se rozešli, když na ně zavolal: "Hej! Pojďte sem!"
Vrátili se pár kroků a Malina se zdviženým prstem jim zvěstoval:
"Já už vím, jaká v tom byla souvislost. Jak jsem se na toho Lebedu koukal, na tu jeho tlamu, tak jsem si, kdykoli ji otevřel, říkal: Pro pána krále, ten by spolk živého králíka. A takhle mi tedy přišla na mysl ta krajta tygrovitá a to pšššš-pšššš. A co se té Marie týče, to ještě musím dodat důležitou věc, aby se na nic nezapomnělo. To, co jsem povídal, to bylo v Babořích, že ano. Ale když jsme potom přišli k řece Rejnu, tak to zas bylo jinačí. Jinej kraj, jinej mrav! Tam jí ti kluci nanosili každé noci králíků, že krajta tygrovitá byla nacpaná jako mikulášská punčocha a vůbec nemohla dělat pšššš-pšššš. A jakorát když byla direktorka natolik pohromadě, že si zas mohla krajtu převzít, to už ji Marie nemohla uzvednout, jak v tom byla. Někde v Trieru jsme ji museli propustit. Však jsem jí na rozloučenou povídal: Vidíš, holka, pořád jsi nechtěla, aby ti krajta tygrovitá dělala pšššš-pšššš, a teď bueš sama dětat pšššš-pšššš u kolíbky. Tak, teď je to všecko v pořádku. Dobrou noc".
XIII
Malá Helenka Berwitzová se vrací k jezdecké práci. Celou zimu jí byla ušetřena, aby se výhradně mohla věnovat cvičení u madame Delaglio.
Tereza Delaglio byla nafintěná a namalovaná babka s černýma uhrančivýma očima, ostrým nosem a hrubým, skřehotavým hlasem. Záda se jí už začínala klenout, ale nožičky měla na vysokých podpatcích jako strunky, a když si podkasala sukně, dovedla ještě provésti détiré, akrobatický baletní postoj s nohou zdviženou podle hlavy a s druhou rukou zdviženou en demi-lyre. Prožla svůj život jako burleskní pantomimu, v níž pletla hlavu harlekýnům a utíkala za svitu luny s pieroty. Přišla na svět v předsíni baletní síně milánské Scaly, kde její matka byla uklizečkou. Od tří let se jako malá opička otáčela po vzoru tanečnic, od sedmi let vystupovala na jevišti. V jedenadvaceti letech byla primabalerinou v Rize, pak ve Varšavě a Drážďanech. Staré její modlitební knížky jsou proloženy milostnými básněmi, které na ni skládali poetové šesti nebo osmi národů. A je po Evropě mnoho starých šlechtických sídel, kam kdysi přijížděla jako útlá a křehká bohyně Vítězství, majíc u svých nohou statky i erby svých vznešených ctitelů. Nakonec se provdala za basistu Delaglia, který pil, občas jí ztloukl, a prohýživ všecky její úspory, zemřel v blázinci.
Nyní žije madame Delaglio v nečistém bytě v Hamburku, kde její dvě dcery, Marietta a Gioconda, tančí v baletním souboru městského divadla. Nejsou již zrovna nejmladší, ale madame Delaglio ostřížím pohledem střene jejich ctnost - to jest shání pro ně kavalíry, aranžuje neviditelným způsobem dostaveníčka a vpadává do nich v pravou chvíli, aby pak v pláči a křiku prováděla elegantní vydírání. Burleskní pantomima pokračuje, jenže není v ní už lunárních pierotů, jsou jen zazobaní Panteleoni a Colombina se přehrála na komickou starou.
Denní život dcer se prodlužuje těmito avanturami hluboko do noci, ale madame Delaglio je vyhání z postelí brzo dopoledne. O desáté, někdy o deváté se začíná její baletní škola. Mladá děvčátka z hamburských rodin přicházejí k umělkyni, jejíž slávu znávali jejich dědečkové a otcové. V nepořádku rozházených peřin, mezi povalujícími se součástkami velkých toalet, nad nedopitou snídaní se ospale potácejí rozcuchané a neupravené slečny Delagliovy a s batonem v ruce ostře komanduje stará prima, zbytky večerní rouge ještě na tváři, pichlavé oči široce podmalovány, krákoravé strašidlo noci v mdlém svtle zimního odpoledne.
Tu se Helenka se šesti jinými dívkami učí pěti základním postojům klasického baletu, vykrucuje nohy patami k sobě, špičkami od sebe, nebo stojí pata před ptou, zvedá se na špičky, vypíná tělo, a spouští se zas na plné chodidlo. Slečny jí ukazují, jak vést přitom ruce do šesti hlavních posic pažových; co na jevišti je sám půvab, vyrůstá tu v řemeslné nechuti před vyjevenými zraky dětí v panoptikovou karikaturu. A namalovaná madame předvádí, kterak mají elegantně zakroužit nohou, a pak komanduje rozevření, roztahování nohu až na écart, a tu již začínají její klofance a hněvivé skřehotání zápasit s bolestmi nepružných ještě tělíček. A baton bije do podlahy a holčičky cvičí tempa, andělské tempo, rybní tempo a první umělé kroky a skoky, a zas jak vydržet na jedné noze v arabesce nebo v attitudě a jak provést malé, střední a velké battement. Jsou to jen první nepatrné začátky královského umění baletního, ale už dávají podklad pro nesčetné kombinace postojů a pohybů, které se spojují v cviky adagio a v cviky allegro, jimiž se má ustavit výrazná graciesnost mladého těla.
Hodiny u madame Delaglio ovšem nepostačují. Kudy Helenka chodí, všude si provádí své repetice. Je teď často v boudě cirkusu a opřena o bariéru lóži zkouší své postoje s chodidly vytočenmi a snaží se, aby přitom nohy zůstaly po celé délce spojeny, "collées". Z šera budovy se tu a tam vynoří Paolo, syn Achmeda Roméa. Je pln zájmu o podivné věci, které vidí u malé Helenky, a shledává, že mnohé z toho je velmi podobno cvikům, kterým ho učil jeho otec podle školy, která dbala prastarých zásad formální dokonalosti. Jen názvy jsou jiné a jiné je užití. U nich všecko směřuje k prudkému pohybu, ke skoku jako když vystřelí; co přináší Helenka, jde zatím spíš na postoj, na výdrž a k zvednutí těla na špičky palců. Paola to nesmírně zajímá, jeho štíhlé tělo je rozené tělo tanečníka a cítí v sobě potřebu i ladných pomalých gest, volné hry s vlastní krásou. Paolo je už teď do sebe zamilován, už teď lační po pochvale a obdivu; se zálibou se zhlíží v zrcadle, a mluví-li s Helenkou, zdá se mu, že by balet byl pro něho neskonale vhodnější než vířivá akrobacie.
Je v tom pravý opak Vaška. Také Vašek přichází po kamarádsku k Helence, okukuje její cviky, něco z toho zkusí, ale pak ohrne nos; tohle všecko jsou kejkle pro holky. Stát na plém chodidle, stát na špičkách, stát takhle a takhle, pořád nen stát, stát a stát a dělat se hezký - to přece není nic pro mužského. Pro mužského je skok, rozběh, odraz a vzlet; a teď, když letíš, když jsi mimo zem, teď udělej své kouzlo s tělem.
Vašek už ví, o které kouzlo by nejvíc stál. Dovede je pan Hamilton a dovedou je oba Gevaertsové z Dua Bellini. Chodí se na ně dívat, když se v tom cvičí, a čumí na ně se založenýma rukama i o představení, je-li to právě v programu. Je to batúda, veliký skok s trampoliny do dálky, přes hřbety nastavených koňů nebo nad hlavami celého dvojstupu sluhů, skok s krásně vykrouženým saltem. Dvanáct koňů postavit vedle sebe a pak se vymrštit a letět vzduchem nad nimi! Nebo postavit čtyřiadvacet mužů v dvojstupu, s puškami a bajonety, které se jim křížem krážem zježí nad hlavami a ještě o půl metru zvýší tu živou překážku; a teď, chlape, skoč a dostaň se nad ně a dostaň se přes ně, nesvedeš-li to, odnesou tě prošpikovaného jako zajíce; a když jsi nad nimi a začínáš vyklápět vymrštěné tlo s hlavou mezi koleny, šlehne to mezi blyštícími se bajonety a rum - prásk, chlapi vystřelí a ty proletíš jako dělová koule a už se musíš vzpřimovat a brzdit dopad. To je, panečku, velký kumšt, to musíš mít celé tělo tak říkajíc v hrsti; a neskočíš to, člověče, nevezmeš-li ten odraz, neřekneš-li si: Buď přeletím, nebo jsem mrzák. Jak to říkává pan Hamilton, když se ho Vašek ptá, čm se tak silně vymrští, jestli nohama nebo trampolinou: "Srdcem, Vašku, na salto mortale v batúdě musíš mít srdce. Ti, co dole vystřelí, to je čtyřiadvacet vojáků. Ale ty musíš nad nimi letět se srdcem velitele: buď - anebo".
Leč Achmed Roméo nedbá Vaškových předčasných tužeb. Školení musí jít po pořádku. Vašku umí flip a skáče opičí skok, dobrá, teď se bude cvičit flic-flac, přemet přes ruce dopředu, a saut périlleux, salto pozpátku, které je lehčí. A teď teprve, když tohle začíná mít v malíku, přichází se na salto mortale, skok s přemetem vpřed, tělo skrčeno, kolena u braedy Stakráte se Vašek za Achmedova pokřiku rozbíhá a odráží a stakráte ztroskotává nepříjemným, ohavným trhnutím v břiše, jak ho ochranná šňůra vyrve z nešťstného pádu. je to vlastně jako odporný úder do žaludku a po dvaceti třiceti nezdarech se Vaškovi motá hlava a chce se mu zvracet, ale Achmed se chechtá a halasí, to že nic není a že se to musí znovu zkoušet a znovu a znovu, jednou že Vašku rázem na to přijde, na ten trik jak se "dostat do vlny", a pak že to přijde samo.
Vašek ještě myslí, že se mu to nedaří pro slabý odraz. Nechápe, že umělým skokům vládne setrvačnost a že je třeba se přizpůsobit síle, která nese tělo vzduchem. Stačí malé pohnutí a síla má jiný účin; za jistých podmínek tě sama protočí v prostoru a přivede zase na nohy. Je to jeden jediný, nepatrný zlomeček vteřiny, kdy musí přijít tvůj impuls do souhry setrvačnosti a tíže, a pak se náhle zejví kouzlo pohybu. Tohle však mu Achmed Roméo neumí říci. To mu nedovede říci ani pan Hamilton, ani ten nebo onen Gevaerst. Ti všichni to prostě dovedou a nevědí, jak to přijde. Pro ně je to "trik". Jeidný, který by mu to dovedl říci, protože to ví, je Frasquito Barengo. letecký akt. Ale Frasquito Barengo mlčí. Frasquito Barengo dumá. Dumá o tom, jaké odlišné křivky kreslí ve vzduchu ruce, nohy a hlava, když se po šestém rozkmihu pustí hrazdy a letí volně vzduchem; dále o tom, jak by se ideálně vytvářel tento let, kdyby měl člověk nohy co nejslabší a plece co nejrozvinutější; a dále o to, zda ho Concha zradí s tím žvanivým Héctorem nebo nezradí. Žádnou z tchto věcí nedovede Frasquito Barengo domyslit až do jasného konce, po každé přijde k jistému bodu, kdy je mu všechno další záhadné a kdy se mu myšlení tříští a do představ mozku proniká odkudsi z hlubin jen vytrvalý rytmus kytarového doprovodu. A pak Frasquito Barengo sedí nehybně jako vyřezávaná socha a naslouchá celé hodiny hudbě, která v něm hraje stále týmž omamně pomalým kolébáním, až se z ní jako z mlh zvedne obraz domova, skalnatá poušť se spálenou trávou a vyprahlým řečištěm, kde po lomeném mostě jede na vysokém koni seňor Juan Gonzalo Barengo, otec, vzpřímený, s pláštěm přehozeným přes levé rameno, za ním na zadku koně jeho manželka Rosita, za nimi mezek s pytli obilí, jež vezou do větrného mlýna.
Vašek si tedy svůj unavující nezdar se smrtelným saltem vysvětluje nedostaečnou připravou svalstva. I vrhá se zuřivě do novch pomocných cvičení. U bratří Gevaertsů objevil švihadlo a s tím teď zarputile skáče ve všech svých volných chvílích. Skáče vůbec všude, kde se k tomu udá přležitost; a jednoho dne objevje cvik, který má pro něho zvláštní půvab: jockeyský skok. Kdykoli některý z jezdců zkouší voltižování bareback, bez sedla, Vašek si podrží po jeho cvičení koně, vystoupne na špičky, potře mu hřbet znovu kalafunou a pak se učí vyskočit mu na záda rovnýma nohama se země. Je to mnohem těžší než jeho někdejší skoky na bandurka, zato se mu lépe daří udržet se nahoře na širokém hřbetě. Po třech týdnech nabývá jistoty v odrazu i v přistání a pak mu Hans musí koně uvést v krok a Vašek se učí vzlétnout na něj i v pohybu. Pokud může, dělá to všecko tajně, v ukradených minutách, kdy nikdo není u manéže; je to jeho vrozená ctižádost, překvapit hotovou dovedností a neukazovat, co ještě neumí.