Často, když se Helenka se slzami v očích po dvacáté marně rozbíhá, vynořují se v přítmí stanu dvě postavičky, které s velkým zájmem sledují její marný a vysilující zápas: Vašek a Paolo. Oba kluci se cítí velkmi odborníky ve skocích a Helenčina nemotornost je jim podnětem ke znaleckým úvahám.
"Já", povídá Paolo jednoho dne, když usedají spolu na bednu za stanem, "já bych jí to ukázal, jak vyletět nahoru. Ale Hans mne nepustí ke koňům, takže to nemohu ani zkusit".
"Skok na koně", odpovídá Vašek, který na tomto poli cítí konečně svou převahu nad Paolem, "je jako kterýkoli jiný skok. Na tom nic není".
A v duchu si myslí: Jen to zkus, ty kominíku, a přerazíš si nohy.
"Já jen nechápu", uvažuje Paolo, "že se Helenka nevynese až nahoru. Odraz přece provádí správně".
"Holka je na to slabá", ohrnuje Vašek pysky, "a nepřijde na žádný fortel".
"Myslíš, že je na tom nějaký fortel?" ptá se Paolo.
"Nemyslím. Vím".
"Jakýpak, prosím tě..." zahraje lišácký Paolo nedůvěřivost. A podrážděný Vašek se hned vytáhne se svou odbornou znalostí.
"Podložit nohu", povídá, jako by to byla nejobyčejnější věc pod sluncem.
"Podložit nohu? Co tím myslíš?"
"Koukej: Helenka jde na ten skok jako na soprasalto, s rovnýma nohama, collé. Jako by se chtěla vznést do vzduchu. Ale ona se tam takhle ještě nedostane. Narazí vžycky nohama o něco níž. Ale kdyby pravou nohu skrčila, vytáhla ji vzhůru, tak si to ulehčí. To by už našlápla na hřbet. A jen by se pak musela okamžitě vztyčit a levou dotáhnout. Non è cosi?"
"Jak to myslíš?" ptá se Paolo, který ještě nechápe.
Vašek mu to ukazuje. Příkladem se dorozumívají lépe než slovy. Paolo si tleskne do dlaně.
"Per vita mia, tohle je správné! Jak jsi na to přišel?"
"To je moje věc. To si pamatuj, že Vašku umí trochu víc, než si myslíš".
A Vašek odchází, ruce v kapsách kalhot, odkopávaje cestoukamínky. To stálo za to, říká si uspokojen, jak jsem ho, kluka špinavého, utřel! Konečně to mohu těm černým klukům ukázat!
Paolo zůstává sedět na bedně a oči má přimhouřeny. Ecco, říká si, teď jsem to z něho dostal. Je to vlastně velký kočičí skok do výše. S tím se mohu odvážit skočit na koně i bez přípravy.
A nazítří, když Helenka nastupuje, Paolo vklouzne do šapitó a ponenáhlu se víc a víc blíží manéži. helenka si odbyla voltiže a nyní začíná s jockeyským skokem. Po prvé, po druhé, po třetí. marně. Berwitz je přimračen, začíná bičem práskat po koni, ačkoli Ajax běží jako stroj, helenka se zase rozbíhá a zase nedoskočí. A v tu chvíli už se Paolo, lačný nějakého efektu, nemůže udržet, vskočí do manéže a volá:
"Signore direttore..."
Berwitz ustrne. Zase už se někdo opovažje rušit mu zkoušku a vkročit do manéže? A to ten bosý kluk?
Berwitz se zachvěl vzteky a práskl bičem.
"Au!" zaječí Paolo a svalí se na zem. Pak se zvedá a s křikem a vytím utíká pryč. Lýtka ho pálí, jako by je bič přesekl. A pod pravým kolenem je opravdu kůže roztržena a z ní se řine krev. Berwitz v manéži ještě práská bičem naprázdno, aby si ulevil, Hans za jeho zády tiše kleje, helenka stojí ulekána v zoufalé bezradnosti, ramínka se jí škubají k pláči, ale je jako lapené zvířátko, připoutna k šňůře; a jen Ajax kluše kolem toho výjevu stále týmž plavným krokem.
Teď se rozhrnula gardina a Vaškova rozjívená tvář nakukuje v šapitó, co se tu děje. Berwitz jej spatří a najednou má pocit, že musí nějak tu scénu skoncovat.
"Vašku!" houkne na kluka.
Vašku vyběhne.
"Troufáš si na jockeyský skok?"
"Troufám, pane řediteli!"
"Pojď sem a ukaž tedy Helence, jak se to skáče".
Hans odvazuje Helenku, ale než se obrátí k Vaškovi, aby ho připjal, Vašek už stojí Ajaxovi na hřbetě.
"Ještě jednou, Vašku. Allez!"
Vašek se rozběhne podél koně, odrazí a už mu nohy nahoře pérují doskok.
"Dobrá, děkuji. Pro dnešek dost. Takhle se to dělá, Helenko! A Vašku je jen o rok starší".
Berwitz opouští manéž. Ajax se zastavuje, Vašek sklouzne s jeho hřbetu do pilin a pak ho odvádí do stáje, aby ho otřel slámou. Hans uklidňuje Helenku několika dobráckými slovy a pak jde za Vaškem. Helenka se rozhlédne a rozběhne se tím směrem, kde prve zmizel Paolo.
"Helenko!"
Nahoře na posledním gradinu sedí Paolo a kýve na ni. Vyběhne k němu.
"Moc tě to bolí, Paolo?"
"Ecco, teče mi krev. Ten mi dal, ten surovec!"
"To nesmíš říkat. Je to můj tatínek. nemáš šátek?"
"Nemám".
"Já taky ne. A ta rána by se měla ovázat!"
"I ne. K čemu? Aťsi umřu. Aťsi mě tady musíte třeba pohřbít. Copak jsem dělal něco zlého? Já jsem ti chtěl přece pomoci!"
"Já jsem si to myslela. Ty jsi hodný hoc, Paolo. Já tě mám ráda".
"Raději nežli Vašku?"
"Vašku je taky hodný hoch. A jezdí se mnou. Ale co uděláme s tou nohou?"
"Nic. Já si potom dám na ni pavučinu. Pojď si ke mně sednout".
Helenka se posadí vedle Paola. Je tu ticho, je tu šero, dole matně áří opuštěná manéž, jsou tu jako v zapomnění. Paolo beze slova přitahuje děvčátko blíž k sobě, klade mu ruku kolem krku; na obě děti sestupuje lehounké rozechvění, nejasná tucha jakéhosi mámivého blaženství. Bezděky mluví šeptem.
"Co budeš dělat, Helenko, až budeš velká?"
"Budu jezdit".