"To bude hezké!"
"Mohla bys tam tančit se mnou, budeš-li se učit dál".
"Budu, určitě budu. Maminka to povídala. A to bychom my dva byli dvojice?"
"Ovšem. Já tam budu mít sice plno baletek, ale na sólo si vezmu jenom tebe. A budeme mít obrovský sukces".
"Já prý budu moc dobře tančit na špičkách, říkala madame Delaglio".
"To je dobře. To musíš umět. A co kdybychom se vzali?"
"Ne - či ty myslíš, že ano?"
"Ovšem. Ty m máš přece ráda?"
"Ano".
"Paolo je přece hezký hoch?"
"Ano".
"A Paolo ti chtěl pomoci a byl za to bit!"
"Ano".
"Tak vidíš. Paolo tě má rád, Paolo tě bude chránit, Paolo z tebe udělá slavnou tanečnici".
"To bude velmi, velmi krásné".
"Slibuješ mi tedy, že se vezmeme?"
"Slibuji, Paolo. Ale co bude říkat tatínek?"
"To je jedno. Když nám bude bránit, já tě unesu. utečeme mu".
"Třebas na koních".
Tenhle návrh trochu porušil Paolovo nadšení. Uvědomil si starou bolest, že není jezdec.
Za jejich zády se ozval tlumený hluk. Patrně se někdo chystal ke zkoušám v manéži. Paolo tedy spěchal s rozhovorem.
"Třebas na koních nebo v kočáře. Jak e to bude hodit. A teď mi podej k tomu ruku. Slibuješ?"
"Když chceš, Paolo, tedy slibuji".
"Na čestné slovo?"
"Na čestné slovo".
"Tak si to pamatuj. Teď jsme jako svoji. Třebas se rozejdeme, my třebas s tatínkem pojedeme jinam, ale ty musíš na mne počkat, až přijdu a unesu tě".
"Ano, Paolo".
Helenka to všechno shledávala úplně v pořádku. Paolo se jí líbil, byl hezký, doma o nm řkali, že znamenitě pracuje, dneska byl zraněn, protože jí chtěl pomoci při jockeyském skoku. Tatínek byl se snad zlobil, ale madame Delaglio by jí to schválila. Madame Delaglio vždycky holčičkám říkala, aby si hleděly najít ženicha, co budou moci nejdříve, aby to pak s nimi nedopadlo jako prý s těmi jejími dcerami.
Dole přišel pan hamilton a volal na kohosi, že je manéž volná. V gardině se objevil mladší pan Gevaerts. Paolo tedy naposledy tiskne ruku Helence. Oba se zvedají. Ještě mu napadlo, že by ji měl políbit, ale jsou na samém kraji schůdků a třebas by spadli. paolo tey praví nahlas, když spolu sestupují:
"Neřekl ti Vašku, jak máš skákat jockeyský skok?"
"Ne, Paolo, on mi to ukazoval, ale neřekl nic".
"To už ti taky mohl vysvětlit. Já jsem mu to včera vyložil, jak se na to musí jít. Ale on to asi nepochopil. Je to teprve takový začátečník".
"A jak to mám skákat, aby se tatínek nezlobil?"
"Já ti to povím, Helenko, abys viděla, jaký je Paolo. Ty děláš chybu, že se chceš dostat nahoru rovnýma nohama. Musíš se levou nohou odrazit a pravou ve skoku zvednout nahoru. Takhle, koukej".
A krásný Palo jí dole předvádí tajemství, které se včera dověděl od Vaška. A Helenka si to zkouší, zatím jen tak, a pak letí domů. Je jí do zpěvu, protože se domluvila s Paolem, bude primou balerinou, Paolo ji unese a Paolo je vůbec nádherný hoch, který se nebojí rány a který ví, jak skákat jockeyský skok.
XIV
O nečekaném setkání s don José Lebedou se mezi osmičkáři za zády Vosátkovými mnoho mluvilo. Odhalilo jim kus minulosti, o níž kamarád mlčel.
"To je ukrutánské", vrtíval hlavou Karas, "v kterých čertech peklech se ten člověk proháněl".
"Já ti to říkal", přikyvoval Kerholec, "ten chlap má historii větš než Napoleon. Panečku, ten je vostřílenej - vod kanonů nahoru".
"Mně se líbí", dodával Bureš, "jak z něho vyšlo, že vždycky bojoval za ideály. To je důležité, že krajan Ferenc nebyl pouhý dobrodruh. Člověk musí jít za nějakým ideálem".
"Měl by to sepsat", mínil Karas, "to by lidé četli".
"I dej pokoj", broukl rozhořčeně Malina, "snad bys nenaváděl tenťáka, aby se s odpuštěním stal z něho škrabal? Taková ohavnost tu ještě nebyla".
"Něco by se mělo s tím udělat", řekl Kerholec a svraštil čelo, "je to věčná škoda, nechat to ležet ladem, takové zkušenosti a tu chytrost".
Kerholec neříkal takové věci naplano. Kerholec měl vyřídilku dobře proříznutou, ale netlachal zbůhdarma. V jeho hlavě pracoval bystrý a čiperný mozek, v kterém se rodily praktické myšlenky. Takové tyto hovory jej přivádějí k nápadu, který je zprvu neurčitý a nejasný, ale pak se rychle vytříbí. A Kerholec bez dlouhých řečí a příprav jde o jedné zastávce za Berwitzem.
"Měl bych, pane řediteli, myšlenku", povídá mu s kloboukem v týle. Berwitz stojí u své maringotky bez kabátu a bez vesty, nohu má opřenou o schůdky, v hubě cloumá doutník.
"Tak ji vyklop, Karle", povídá direktor. "Žádná myšlenka není k zahození. Z každé se dá něco vydresírovat".
Berwitz zná Kerholce a ví, co v něm je. Kdyby e mu všecko rozuteklo a měl by začínat znovu, první, o koho by stál, by byl tento český tenťák, který měl myšlenky.
"Už jsme dlouho neměli žádnou pantomimu".
"Ano. Je to všecko obehrané a okoukané".