"Nemohli bychom tak jako tak", vysvětloval Vosátka, "funus nebude tady. Přál si, chudák odulá, aby ho pochovali, kde se narodil".
"A kam ho tedy převezou?" zeptal se Bureš, sedící už v sedle a držící koně pro Vosátku.
"Do Buxtehude", odpověděl seržán, přitáhl koni obřišník a vyhoupl se do sedla.
"Buxtehude... Buxtehude..." zašeptal Karas. Z jakési velké dálky přiletěla k němu slabá vlna dojetí. Pravda; Buxtehude byla první obec, kam tenkrát jeli jako do neznáma, když začínali tenhle život. Tehdy mu to znělo jako záhadná sudba. Byla v tom všecka tajemná nejistota, jíž šel vstříc. Dnes to pocítil jen jako závan vzpomínky, jinak nic. Buxtehude... jméno jako jiné. Rodí se tam lidé jako kdekoli jinde. Rodí se a umírají. Nebo se tam vracejí umřít. A vracejí se tam i mrtví.
To byla poslední myšlenka, k níž Karas dospěl, když odjížděl se svým oddílem:
"Jako ten tlustý Hein Moesecke... Zůstat věren Horní Sněžné!"
ČÁST TŘETÍ
I
Je překrásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s větže Svateho Pavla odbíjí desátá hodina. Slečna Růžena Langermannová přichází dlouhými kroky ke vchodu do městkých sadů. Má maličký, šikmo nasazený klobouček a dlouhou sukni vzdutou vzadu honzíkem. Spěchá a musí se přitom usmívat, neboť onen mladý muž v šedivém paletu, který tam přechází, je přece Vašku, obdivovaný krotitel šelem v Cirkusu Humberto. Už na ni netrpělivě čeká a ona se přece nezpozdila! Což nezašeptal včera: "Přesně v deset?" A málo chybělo a byla by zmeškala, troje jarní šaty museli ještě dnes v závodě dodělávat, aby je mohli během dopoledne odvést. Šila na nich u své mistrové do desíti večer a o půl osmé už přišla v neděli do práce, aby to bylo hotovo. Nu, jí jde vždycky práce od ruky, ale dnes jí jehla jen hrála, když srdce bylo plno blaženství, že v deset hodin je ta krásná, slastná věc, první schůzka...
Božíčku, co je vlastně k tomu zapotřebí, aby došlo k šťastnému dostaveníčku? Měla toho Vašku ráda od dětských let, kdy se k nim přihrnul s tátou a velitelsky vpadl do jejích nevinných her. S jakou srdečnou účastí sledovaly s matkou jeho postupný vývoj od dob, kdy se malý Vašku učil jezdit a skákat. Rok co rok se vracel k nim s otcem a po každé uměl zas něco nového, až vzbudil obdiv jako znamenitý jezdec a nevyrovnatelný skokan. To bylo asi před třemi roky, kdy pan Bureš prohlásil, že Vašku je už hotový muž a že už dovede všecko, co se může po znamenitém jezdcekém umělci chtít. A za pár dní nato přišel Vašku a s velkým smíchem vyprávěl, jaká byla v cirkuse paseka, když jim krotitel utekl, ten obrovitý francouzský kapitán, v hůrze utekl před tou babou Hammerschmidtovou, uprchl i s tygry ve strachu, že jí neunikne, že si ji bude muset vzít. A lvi a medvědi jim zůstali, to byl berwitzovský majetek, ale kdo je měl najednou převzít, když Gambier vzal s sebou i svého pomocníka! Nu, kdo by je převzal, Vašku je převzal, vždyť v tom cirkuse s nimi vyrostl, denně je krmil a ošetřoval a ty dva nejmladší, Sumatru a Borneo, nosíval jako chlapec v náručí. Růženka se živě pamatuje, jak se vyděsila, když slyšela, že Vašku bude nyní chodit denně do lví klece; bylo to po prvé, kdy ji tak podivně bodlo u srdce pomyšlení, že by se tomu hochovi mohlo něco stát. Ale Vašku se jen smál a odbýval ji sebevědomě, to že nic není, lvi a tygři že jsou jen velké hravé kočky a že se to s nimi musí umět. Nemohla se tím nijak uklidnit a po prvé si tehdy uvědomila, jak ho má ráda, jako rodného bratra. A moc se jí líbilo, že taky pan Karas nebyl spokojen a rozmlouval to Vašku, aby si se šelmami nezahrával, koně a lvi že je velký rozdíl. Ale Vaku si nedal nic říci: Všue to na nás číhá, tatínku, povídal tehdy, na koni a při saltu se stejně mohu zabít, ani se nenaděju. U lvů aspoň vím, jaké nebezpečí mám před sebou; a mimo to prý cirkus se přece nemůže zastavit, podnik musí mít své, to je služba, to je povinnost, dílo musí běžet. Tak si ty lvy a medvědy převzal a za rok začal cvičit i nové tygry, které si Berwitz opatřil. Co strachu o něho vystála, s jakým napětím čekala každý den, až se na schodech ozve jeho krok, jak ho rychle přelétla pohledem, nemá-li ruku v bílém obvazu! A když na jaře odjeli, taková opuštěnost ji přepadla, smutek a stesk - tu najednou viděla, jak ho má ráda, bratr by snad tolik nemilovala. Všecka se chvěla ve vzpomínkách na něho a byla bez sebe radostí, když dostaly s matkou lístek, že se cirkus už vrací a Vašku je zdráv. Neměl o tom ani potuchy, jak k němu vzhlížela. Přijížděl k nim rok za rokem steně osmahlý, svalnatý, klidný a vyrovnaný v každém pohybu, choval se k ní se stejně srdečným kamarádstvím... ale právě že jen tak. Teprve tuhle, nedávno, před čtrnácti dny, se na ni zadíval, a jinak zadíval než dosud, horko jí z toho bylo a zmateně. A pak ji jednou, když byli chvilku sami, chytil za ruce a řekl: "Víš, Růženko, že jsi moc hezké děvče?" A pak ji párkárt pohladil, když se někdy v předsíni nebo na schodech setkali. A včera... včera za ní vklouzl, když poklízela pokoj, stiskl ji odzadu za ramena a tiše řekl: "Růženko... my dva... neměli bychom si my dva něco říci?" Všecka se zajíkla a ani neví, jak ze sebe vypravila: "Když myslíš... Vašku..." A on, ten silný, sebevědomý Vašku, který pohledem zvládne tygry a lvy, se bojácně ohlédl a zašeptal: "Tak přijď... zítra v deset... k bráně parku..." a pak rychle utekl. A teď je tu, čeká tu, už ji spatřil, už jde vstříc, smeká klobouk a říká nějak dojatě:
"To jsi hodná, Růženko, že jsi přišla!"
Potřepou si rukama a Růženka trochu překotně vypráví, jak musela pospíchat se šitím a jak měla strach, aby nemusela jít ještě odvádět šaty, to že by se sem nedostala, ale mistrová to na štěstí dala mladším holkám. A Vašku, jak už jdou parkem, vykládá, jaký byl dnes neklid v klecích, na zvířata že jde jaro, že jsou rozčilená a nervosní. Růženka říká, že její mistrová taky byla v posledních dnech nervosní, že jim všecko házela pod nohy, snad že na ni taky jde jaro jako na ty šelmy. Vašku soudí, že je to možné, někteří lidé že jsou tak citliví jako zvířata, ale většinou ne, většinou jsou lidé otrlejší nežli šelmy a sloni.
"Což sloni jsou taky citliví?" ptá se udiveně Růženka.
"Ó, sloni jsou nejcitlivější ze všech zvířat", ujišťuje ji Vašku. "Sloni se vyděsí každé maličkosti. Jednou nám utekla z klece veverka a vběhla do sloní stáje. To jsi neviděla ten povyk, co našich šest slonů spustilo. Řvali, troubili, trhali řetězy a třásli se rozčilením po celém těle my jsme vůbec nevěděli, proč to je, až jsme nahoře na trámě objevili přikrčenou veverku".
"A co tomu říkal Arr-Šehir?"
"Arr-Šehir se zlobil. Říká, že sloni a husy jsou strážci pravidelného pořádku ve světě, a že kdyby každý správně vykonal svou povinnost, nemuseli by se jeho miláčkové rozčilovat. A žádal potom, aby veverka byla pro výstrahu popravena".
"Ale to jste neudělali..."
"Ne, a Arr-Šehir nám vynadal, že nejsme z královského rodu. On už stárne. Letos si musel koupit brýle a má s nimi trápení, ti dva mladí sloni mu je pořád kradou s nosu".
"Cože... sloni kradou?"
"Ano, všecko, co se jim zlíbí. Nejraději klíče od svých řetězů".
"A co s tím dělají?"
"Buďto to schovají do sena, nebo sežerou. Ponejvíce to sežerou. Se slony je velké trápení!"
Vašku se odmlčel a také Růžence došla řeč. Kráčeli teď tiše vedle sebe, zapomněli na zvířata a na mistrovou a jen v duchu si říkali, jaké je to hezké, že mohou takhle spolu jít. Vašku vzal Růženku za ruku a Růženka se podivila, jakou on má tvrdou, mozolovitou dlaň. Ale šel z ní proud tepla a příjemného rozechvění, pod nímž se zastavilo všecko myšlení. Zůstával jen prostý pocit blaha. Vašku si namáhavě uvědomoval, že by teď měl říci něco milostného, když je s Růženkou na dostaveníčku, ale nevěděl, jak do toho. Všechno, co ho napadlo, zdálo se mu hrozně hloupé; a kdykoli zavadil očima o Růženčinu planoucí tvář a zářivý pohled, zdála se mu tak nebesky krásná, že znovu oněměl. Tohle přece už nebyla Růženka z jeho dětských her, to byla elegantní městská slečna. A co byl on proti ní? Pouhý cirkusácký chasník od koní a od klecí. Nesmírné jeho sebevědomí se najednou scvrklo a kamsi zalezlo. Měl by teď promluvit a říci jí, co si myslí, ale protrhnout to sladké mlčení je těžší než vlézt mezi lvy a tygry. A co by jí měl říci? Růženko, já tě miluji? Růženko, ty jsi krásná? Kdyby jí aspoň mohl vykat, to by lépe odpovídalo jeho obdivu. A pak je tu ještě ta znepokojující věc: copak mu ona na jeho vyznání řekne? Nevysměje se mu? Neurazí se? Vašku má pocit, že ne, že tohle ani není možné, ale co kdyby... co kdyby už byla Růženka zadáan a tu s ním šla jenom jako s kamarádem! On jí třebas řekne: "Růženko, já tě miluji", ale ona nato může odskočit a říci: "Vašku, je mi líto, ale já už mám jiného..."
Ne, tohle přece není možné. To by byl už něco vypozoroval. To by nepřišla jen tak na schůzku. Ale přesto jsou to hrozné rozpaky, které cítí. Tolikrát se mluvilo v osmičce o ženských, tolik rad, poučení a výstrah mu dávali, a žádný z nich mu vlastně nikdy neřekl, jak se to dělá, když se má člověk dívce vyznat. Toť se ví, oni šli na všecko hrubě, kdežto Růženka je něžné a jemné stvoření, žádné takové se u cirkusu nevyskytlo. Jak se jí to má říci? A kde, když je tady všude plno lidí, hlavně zamilovaných. Ti už to mají nějak za sebou, to je vidět na jejich blaženosti, všichni jsou šťastnějí než on. Už tak spolu bloumají dobře půl hodiny beze slova. Bože, co si ona o něm pomyslí, měl by ji přece nějak zabavit, ale o čem, přece ne o tom, jak ráno vysekával půlku koně na porce pro zvířata nebo že hřebec Kismet nechtěl včera žrát, jen tak oves rozházel... A jiného nic mu v tu chvíli nenapadá.
Ale v tu chvíli právě mu Růženka lehce stiskla ruku a řekla:
"Heleď, Vašku... to je krása!"
Podíval se tam, kam ukazovala, a opravdu, byla to krása, stálo tam celé skupení keřů a už kvetly. Lístečku ještě nikde není a tu jsou již ty keříky obsypány žlutým květem, svítí to a září jako nejčistší zlato. Jdou k nim blíž, už jsou mezi nimi, dokola obklopeni tou planoucí nádherou... sami dva mezi květy... a tu se najednou Vaškovi zvedá ruka, vklouzne Růžence kolem krku na rameno... Bože, jak se to děvče zachvělo! Vašek neví, co se to stalo, ale najednou ji strhl k sobě, má ji v náručí a líbá ji, líbá ji dlouhým polibkem a zmámen cítí její vlahou vůni.
"Vašku... malý... milý... milovaný..."
Slast, horko, zmatení, růžová mlžina; a pak najednou překypující pocit vítězné jistoty, jásavé sebevědomí, síla a víra. Kde je jaká překážka, kterou by on, Vašku nezdolal? Podívejte to tělo, je jako z ocelových per, podívejte ty oči, dravec před nimi coufá, co je v nich vůle; jak bych tě, Růženko, jak bych tě nedobyl? Všeho dobudu, celého světě dobudu pro tvůj úsměv, pro tu tvou oddanou něhu. Najednou je tu plno věcí, o kterých je nutno e vymluvit a vyhovořit, aby si srdce ulevilo, a dohromady je to všecko jen jedna jediná věc: že se máme... nu, řekni to, Růženko, sama, od tebe je to tak sladké.. že se máme rádi.
Na věži Svatého Pavla odbíjí poledne a Vašku s Růženkou kráčejí zavěšeni a přituleni domů k obědu, k paní Langermannové, k otci Karasovi, aby jim zvěstovali velkou a slavnou novinu o svém zasnoubení. Jde jaro, cirkus zase vyrazí do světa,a le až se na podzim vrátí, vystrojí se svatba. A Růženka Langermannová se stane Růženou Karasovou, manželkou Vašku, jezdce a krotitele v Cirkuse Humberto.
II
Je překrásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s věže Svateho Pavla odbíjí desátá hodina. Slečna Helena Berwitzová vybíhá drobnými krůčky z domu svých rodičů. V chůzi ještě si zapíná rukavičku. Za rohem se zastavuje, rozevírá pompadurku a chvatným pohybem z ní vytrhává malé psaníčko. Zapamatovala si dobře, co tam napsal? Je to tak překvapující a rozkošné, že to musí znovu a znovu číst:
"Milovaná Helenko! Pamatuješ se ještě na slib, který jsme si kdysi dali na stupních Cirkusu Humberto? Je to už mnoho a mnoho let, byli jsme malé děti. Ale já na něj nezapomněl, po celou tu dobu nosím v srdci Tvůj drahý obraz a vzpomínka na Tebe hoří v mé toze, ať mne umělecká cesta vede ve světě kamkoli. Nyní však mne přivedla do Tvého domova, jsem angažován jako první tanečník k hamburskému divadlu a dneska jsem přijel. Má první vzpomínka platí Tobě, Ty kouzelná lásko mého dětství a hvězdo mého života. Cítíš-li ještě nějakou náklonnost ke mně, přijď, prosím, v neděli o 10. hodině k divadlu a přines mi před mým vystoupením kus štěstí a naděje. Líbá Tě Tvůj věrný a nezapomínající Paolo Roméo".
Ano, už je to hrozně dávno, už je to skoro jako sen. Ale Helena je tím lístkem vzrušena, jako by jí projel elektrický proud. Paolo, krásný Paolo... Co s ním bylo, s tím snědým hochem, který jí tehdy pověděl, jak má provést jockeyský skok? Přece je tedy z něho tanečník, jak tehdy chtěl? A jak to, že opustl cirkus a rodinu? A že na ni nezapomněl, je od něho opravdu roztomilé. Byla to jen taková dětská pošetilost, to zaslíbení tehdy, ale přece jen to trošičku zavazuje. A je-li pravda, že on je ještě do ní zamilován... A proč by nebyl? Mužští jsou takoví směšní, jako tuhle ten s tím bílým šeříkem. Tři týdny jí už večer co večer posílá kytici bílého šeříku, teď před jarem, jaký je to výdej! A vůbec se neobjeví, ani znamení nedá, lísteček, visitku, oslovení, nic, nic, nic než jen ten šeřík, těžký a nádherný. Kdo to je? Boháč musí být a člověk znamenitého vkusu; ale starý? mladý? krásný? šeredný? Nic z toho nelze uhodnout. Alice Kerholcová říká, že to bude starý, vyžilý a ohavný dědek, který se ani neodváží objevit,a le tohle je taky jenom dohad a Alice jej říká se smíchem, aby pozlobila Helenu. Alice má na Helenu tajnou pifku, že se sama nestala první krasojezdkyní, když Helenina matka v přechodu přestala jezdit. Jenže to je nesmysl. Helena přece byla od malička vychovávána pro krasojízdu a vysokou školu, to bylo samozřejmé, že dcera ředitele je něco víc než žena placmistrova. A pak má mít ta zrzavá ženská taky trochu rozumu, pro pána, máma tří dětí nemůže mít takové tělo jako mladé děvče, to uznávají všichni. Proto jí chce Alice neznámého ctitele zesměšnit, ale to je hloupost; mnohem spíš je to vysoká, svrchovaně diskretní osobnost, která se jednoho dne přihlásí. A jsou-li takoví oddaní ctitelé, proč by nemohl být stále do ní zamilován Paolo? Bývala prý už jako holčička hezká, říkají rodiče, to by tedy nebylo nic divného, kdyby v něm zanechala nepohasínající dojem. Všichni jí píší a vzkazukjí, že je jejich snem, že po ní touží, že na ni nemohou zapomenout, - proč by to neplatilo i pro toho ohnivého hocha? Jen jestli ho pozná po tolika letech! Tenhle tlustý vousáč u divadelního kandelábru to nemůže být, tamhleten v haveloku taky ne, ale... Paolo! Bože, ten je krásný!
Jako z nějakého obrazu vystoupil před ní, štíhlý a elegantní, a jak elegantní! Jde si už po jarním slunci bez svrchníku, má modrý kabátec, upjatý v úžasně úzkém pase, má brokátovou vestu a světle karírované kalhoty, má žlutou kravatu s červenými kvítky a v ní zabodnutou velkou perlu, má hnědou buřinku s prohnutým okrajem nad černými kučerami, má v ruce tenkou bambusovou hůl a na ruce plno těžkých prstenů, ale co je to všecko proti jeho jemnému, snědému obličeji, kde září dvě veliké, temné, zasněné oči pod dlouhým hedvábem řas! Jeho nos je neuvěřitelně jemný, opravdu aristokratický, ústa jsou krásná, jako řezaná, a z nich se třpytí svítivý chrup.
Ale také Paolo je zřejmě překvapen půvabem mladé krasojezdkyně, bezděky přimhouří levé oko a znalecky si ji změří od hlavy k patě, než zase znovu rozžehne oheň v pohledu a pokročí jí vstříc.
"Oh, ma bella, bellisima Helena", říká měkkým, lahodným tenorovým hlasem, líbaje jí ruku, ktrou pak tisnke k svému srdci, "teď vidím, jak neskonale slabáje má obrazotvornost, že takhle krásnou jsem si tě v mysli nedovedl představit. Jsi rozkošná, dítě, opravdu rozkošná. Ach, jak jsem byl asi pošetilý, když jsem snil, že tento květ vykvétá pro mne... Či snad mohu doufat? Žádný manžel? Ženich? Nápadník? Ó, to je až neuvěřitelné. Ale osud patrně podporuje čisté dětské rozhodnutí..."
A Paolo se zasouvá pravicí pod paži Heleninu a vede si ji klidným, sebevědomým způsobem, jako by jemu příslušelo rozhodovat. A hebký jeho hlas stále lichotivě zní jí do uší, zářný pohled jí každé chvíle vnikne naplno do očí, že jí projede lehké chvění, hlava, ruce, bok se hravě naklánějí a letmými doteky jí sdělují svou žhavost.
"Páni rodiče zdrávi? Podniku se, doufám, daří? A co ten hloupý Dablkau - udělal svou koňskou kariéru?"
"Nemluv tak opovržlivě, Paolo, já přece také udělala koňskou kariéru. A kouskem jsi se o to přičinil i ty - tenkrát, když jsi mi ukázal, kterak na koně".
"Já že ti něco ukázal s koněm? Na to se už nepamatuji - kde bych byl já přišel k jezdectví?"
"Nebylo to zrovna jezdectví, šlo jen o skok, jockeyský skok přímo na hřbet koně, víš, jak tě otec sekl šambrierou..."
"Ah, už se mi to trochu vybavje. Ano... doufám, že jsi nevyprávěla příteli Dablkauovi, jak jsem tě poučil? On by asi měl hrozný vztek na mne, že se pletu do věcí, kterým on chtěl rozumět lépe. Nu, ovšem... to švihnutí, vidíš, to už jsem tehdy pro tebe trpěl. A od té doby nesčetněkráte, třebaže jinak. Pořád jem snil, že my dva bychom byli báječná taneční dvojice. Tys tedy zůstala při panneau. Slyšel jsem o tobě, hned jak jsem přijel. Bylo to přímo jako pokyn osudu. Představ si, přišli jsme s mou partnerkou do divadla, do šatny, obhlédnout si to... a šatnářka tam je stará babice, Italka, signora Delaglio. A jak jsem se začal vyptávat na vaše, ona hned, že tě zná, že tě kdysi učívala tančit. Od ní jsem se dověděl, jaká jsi krásnáa žes dosud svobodná. A signora Delaglio se mi také nabídla, jakmile má partnerka odešla, že ti dourčí billet doux... a kdybychom prý se chtěli sejít zcela nerušeně... že má tichý, bezpečný byt... kde lze aranžovati intimní večeře nebo čaj nebo jen popít láhev vína. Představ si, Helenko, dostat takovou nabídku při prvním vkročení do měata, kde jsem nebyl od chlapeckých let!"
"To je hrozné... Doufám, žes to té kuplířce odmítl?"
"Ale kde", zasmál se Paolo tichounce, "přijal jsem to, Helenko, s nadšením přijal... a nemáš-li nějakou závažnou překážku, můžeme tam zrovna teď zajít... aspoň se podívat, jak bude vypadat příští naše hnízdečko..."
"Paolo!" vykřikla Helena v úplném ustrnutí.
"Nu co? Snad se nelekáš?"
Stáli proti sobě, Helena v zmatku a úzkosti, on s frivolním úsmvem, z něhož teprve teď přecházel v pozornější pohled na ni.
"Snad mi... Helenko... nechceš namluvit, že ty, krasojezdkyně, ještě se držíš starosvětských předsudků, které se hodí pro dcerku buržoasie a ne pro moderní umělkyni? To by bylo ovšem velké překvapení... a něco, s čím jsem se ještě nesetkal, ani u slečinek ze společnosti".