Po Paolově tváří jako když přejede stín. Třpyt očí pohasl, úsměv zmizel, víčka s dlouhými řasami poklesla... Jednou, na zlomek vteřny, vyrazil z nich pátravý pohled. Když pak po chvlce vzhlédl, byly jeho oči plny lítosti.
"Oh, běda, Helenko, teď teprve vidím, do jakého ohavného omylu mne uvedla ta babice, ta Delagliová. Proboha tě prosím, odpusť mi to. Nikdy bych si nebyl dovolil... kdyby ona nebyla naznačovala... Fuj, jak hnusné je prostě o tom mluvit..."
"Delagliová. To je jí podobno!"
"Nu, právě! Přísahám ti, že já sám... můj bože, přece je to jasné, vždyť to byla jen vzpomínka z dětství! Nejčistší obrázek! Nejnevinější city! Ah, pokusme se zapomenout na dílo pekelnice. Vždyť mezi námi jsou ještě jiná pouta a já bych nechtěl o žádné z nich přijít. Tolik let jsem se jimi utěšoval..."
"Jak jsi vlastně přišel k divadlu, Paolo?" zeptala se Helena, sama toužíc dostat se rychle od té hanebné episody.
"Ó, divadlo!" zazářil Paolo v radosti, že mu takto podala pomocnou ruku. "Kdopak probudil v malém Paolovi touhu po baletu? Nepamatuješ se už na hubenou holčičku, která se tady v Hamburku učila prvním krokům a ukazovala je malému Paolovi? Tys to byla, miláčku, která jsi mne k tomu přivedla. Viděl jsem tenkrát, jak je to všecko blízké tomu, co jsem už uměl, ale oč to bylo krásnější než ty bezduché přemety a kozelce, které mne čekaly na akrobatickém koberci po celý život. A pak přišla jednoho dne ta chvíle, která čeká všecky ikarské rodiny, - kluci odrostou tak, že už je táta nemůže vyhazovat nohama do vzduchu. Papá Roméo si začal naříkat, že už jsem pro jeho chodidla příliš těžcí a že by se mělo celé vystoupení přepracovat. Byli jsme tehdy v severní Italii, v Miláně, a já mu navrhl, aby číslo předělal beze mne. Byly z toho nějaké hádky, ale protože já byl z chlapců nejtěžší, přijal to a já běžel do divadla nabídnout se pro balet. Uložili mizkoušku a baletní mistr shledal, že sice nemám správnou školu, ale že v některých skocích a v piruetách předčím všecky ostatní. Byl jsem přijata brzo jsem tančil sóla, ba psaly se pro mne i zvláštní role. A začala se má sláva... už jsem nebyl malý, ubohý Paolo, ale vychvalovaný a oslavovaný virtuos skoků a přemetů..."
"A ty jezdíš po divadlech nebo jsi v stálé práci?"
"Hledám si vždycky nějaké volnější angažmá. Víš, být zavázán v určitém místě pro tolik a tolik vystoupení za sezónu a moci přitom si odjet pro pohostinská vystoupení jinam".
"A teď máš svou základnu v Hamburku?"
"Ano. Proto jsem se těšil, až se spolu zde setkáme".
"Nevím, Paolo, jak to půjde. Otec se už chystá k odjezdu".
"Ach, to je pro mne smutná zvěst. Helenko, drahoušku, pohleď, velmi jsem se proti tobě provinil. Ale při naší vzpomínce z dětství, prosím tě, zapřísahám tě, dopřej mi příležitost, abych to mohl napravit!"
Zastavil ji lehounkým dotykem paže a podíval se jí dlouhým prosebným pohledem přímo do očí. A Helence bylo, když zírala v ty hluboké, smutné oči orientálce, jako by se půda pod ní propadala.
"Slib mi, Helenko, že se zítra zase uvidíme. Třebas nakrátko. Na půl hodinky. Na čtvrt. Jakkoli. Potřebuji tě. Toužím po tobě. Jsi pro mne víc, než tušíš. Ty, Helenko... jediná... mne můžeš zachránit..."
Říkal to tiše, s prudkou naléhavostí. Jeho ruka sálala žhavě. Jeho oči volaly. Helence se točila hlava. Nebyla s to domyslit, před čím a jak ho má zachránit. Cítila jen, že podléhá jeho nesmírnému kouzlu a že se musí z toho dostat.
"Hleď, Paolo, především už musím běžet domů. Zdrželi jsme se příliš dlouho... A co se zítřka týče, já nevím... já mám strach... aby mi doma na to nepřišli... a mám zkoušku... ale když myslíš, tedy snad... ve tři odpoledne..."
"U divadla jako dnes, ano? Díky, Helenko, neskonalé díky. Dovol, abych ti zlíbal ruku za tvou laskavost. A těším se na zítřek. Ve tři. U divadla. Sbohem, má krásná Helenko!"
"Sbohem, Paolo!"
Na věži Svatého Pavla odbíjí poledne a Helena Berwitzová pádí domů, aby přišla včas k obědu. A Paolo Roméo, tanečník, jde opačným směrem, pohvizduje si, otáčí hůlkou, pak jí najednou udeří o zem:
"Alláh ill Alláh - neviděl jsem krásnějšího děvčete. Ale oheň v ní už hoří. Bude moje".
III
Je krásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s věže Svateho Pavla odbíjí desátá hodina. V hale hotelu Réunion přechází mladý muž, velmi světácky nafintěný, s vysokým cylindrem na kučeravých vlasech. Občas netrpělivě hartusí na personál, kdy už přijde posel, na kterého čeká. Pak konečně vběhne do dveří premovaný hoch s kyticí v růžovém papíru, mladý muž ji uchopí, vyřítí se ven, vskočí do čekajícího fiakru a jede k Cirkusu Humberto na Reeperbahn.
V neděli odpoledne se zkouší jen to nejnutnější. V onu hodinu je už ředitel Berwitz volný a usedl ve své kanceláři. Za poslední léta zešedivěl, podstatně ztloustl, mohutnázáda se mu vyklenula. Na čtení korespondence musí si nasadit brýle. Vprostřed té práce ho vyrušuje paní Hammerschmidtová, která má nyní vlasy černé jak temný uhel. Nějaký pán prý si přeje s Berwitzem mluvit a vypadá velmi šaramantně. Berwitz se podívá letmo na navštívenku a kývne hlavou. Paní Hammerschmidtová s líbzeným úsměvem vpouští muže z hotelu Réunion a zmizí.
"Čím vám mohu vyjít vstříc, pane hrabě", táže se ředitel, odkládaje důstojným gestem brýle.
"Pane řediteli", odpovídá mladík s kyticí v ruce, "přicházím k vám... v zále... v záležitosti velmi delikátní. Přál bych si opravdu, abych vás za... zastihl v nejlepší náladě a abyste v klidu... mohl... vyslechnout, co mám na srdci".
Mladý muž je velmi rozechvěn, v jeho řeči se objevuje trémovitá křeč, na některá slova se rozbíhá, jako by koktal.
"Prosím, pane hrabě, usedněte", odpovídá klidným pokynem Berwitz. Jeho zkušené oči spočívají na rozčileném návštěvníkovi a zjišťjí, že je to asi čtyřiadvacetiletý muž hezké bledé tváře, ale nějaký slaboch, který to nemá zcela v pořádku s nervy. Oblečen je bezvadně.
"Přál bych si, abychom spo... abychom spolu mluvili co muž s mužem, pří... přímo a otevřeně. Co mne k vám pudí a ja... jaký je můj vztah k vašemu ctěnému podniku, naznačím... naznačím snad nejkratšeji, když vám odevzdám... tuto kytici".
Chvějící se ruka strhává růžový papír a podává řediteli několik snítek těžkého, bílého šeříku.
"Ach, pane hrabě, tedy vy jste onen tajemný neznámý, který vyznamenával náš podnik tak vzácnou pozorností?"
"Ano. Váš podnik... lépe řečeno jednu osobu... jednu bytost v něm: vaši slečnu dceru. Víte... já nemám dost slov, abych to vyjádřil... mademoiselle Helčne je pro mne... je pro mne zjevení, opravdu zjevení. Já nevím, co se se mnou děje od chvíle... od chvíle, kdy jsem ji spatřil. Já jsem přijel do Hamburku jen náhodou... na návštěvu... večer jsme si řekli, no co, ať něco užijem, pojďme do cirkusu... ale to bylo neuvěřitelné, co jsem pak... co jsem zažil a procítil... mademoiselle Helčne... úplný otřes..."
"Snad jste neupadl do nemoci? To by nám bylo líto!"
"Do nemoci? Hůř... mnohem hůř, drahý pane... do transu jsem upadl... do vidin... já nevím, je to takové proskribované slovo, které teď vyslovím... ale obávám se, že je jediné vystihující... upadl jsem do lásky. Comprenezvous? Já nevím, jak se vy v cirkuse na lásku díváte... já jsme se tomu slovu vždy posmíval... ale teď vím, co to je. Trýzeň, pane, trýzeň a muka a soužení a strach... nejsem s to odjet, nejsem s to promluvit... nejsem s to napsat domů... jsem úplně jako ochromen a jenom každý večer běžím do vašeho představení. A tak ve mně, v té mé bezradnosti, vzklíčilo jedno rozhodnutí... promluv... poraď se... dohovoř se s mužem, který stejně bude o všem rozhodovat. tím mužem jste ovšem vy, pane řediteli. Víte... na jedné straně je to nesmírně obtížná věc...morganatický sňatek, vydědění, ztráta majetku a posice... na druhé straně, kdybych to riskoval, padl bych vám na krk... a co vy se mnou, já umím jezdit jen tak v sedle, ale bez sedla bych spadl, to je mi jasné, a skákat neumím a nic neumím... a život bez ní si nedovedu představit. Prosím vás, poraďte mi: smím vás za takových okolností požádat za ruku slečny dcery?"
"To je opravdu těžký případ, pane hrabě", pomalu odpovídal Berwitz, "vy chcete, abych rozhodoval v něčem, v čem se musí rozhodnout vždy člověk sám. Řekněte mi: mluvil jste již s Helenou?"
"Ne, pane řediteli... ani slova... nemohu se odvážit..."
"A své rodině jste také nic neřekl?"
"Ne, starý pán není zde, rozumíte? Ten sedí doma, v Hódmezővásárhely... víte, to je u Segedína..."
"U Segedína?" vykřikl Berwitz a začal se ohlížet po odložené navštívence. "Jaké je, prosím, ctěné jméno?"
"Herbert Remigius Maria hrabě Pallachich..."
"A na svém panství pěstujete lipicány?"
"Ano, máme tak říkajíc sekundogenituru po hřebci Dahaby... odkud to víte... a proč se tak smějete?"
Berwitz se skutečně rozesmál. Nejprve tiše, aby to host nepozoroval, ale nepřemohl to, slzy mu vstoupily do očí a Berwitz zahlaholil mohutným chechotem.
"Tohle je báječná situace, hrabě, jedinečná situace... až to pochopíte..."
Hrabě Herbert Remigius Maria Pallachich sebou nervosně zavrtěl na židli.
"Zatím nic nechápu, pane řediteli!"
"Ano, ale já vám to povím. Ta švanda je v tom, že vy nejste první Pallachich, který se zamiloval v Cirkuse Humberto. První byl váš otec. A víte, do koho se zamiloval? Do mne, pane hrabě, do mne, do Petra Berwitze! Není to komické?"
"Jakže... starý pán? Hrabě Edmund Maximin Bruno Pallachich?"
"Ano. Jeho Milost pan hrabě Edmund Maximin Bruno Pallachich byl zachvácen šílenou láskou ke hvězdě Cirkusu Humberto, a tou hvězdou, chachacha, tou hvězdou jsem byl já!"
"Jak je to možné, pane řediteli?"