"Dovolte, nechápu..."
"Vrhal se k mým božským nožkám, chachachá, a to jsou, pane, tyhle moje haxny, hohohó..."
"Jak si to mám vysvětlit?"
"Šílil po mé úbělové pleti, chachachá, a to je, pane, tahle moje sviňská kůže, hohohó..."
"Proboha, řekněte mi..."
"Můj zlatý vlas ho uváděl v opojení, chachachá, ale to, pane, nebyly tyhle mé štětiny, to byla paruka, hohohó, neboť já jsem byl kluk a byl jsem převlečen za krasojezdkyni, rozumíte... Bože, jakou jsme s ním měli v Segedíně švandu! Každý den jsem měl od něho kytku a koše s vínem a někdy i šperk..."
"Ano, papá byl vždy na tom lépe než já!"
"A on seděl každý den v lóži... a když jsem vyjel, zrudl jako rak... a já s ním koketoval, já jsem se před ním pýřl, já dělal stydlavou, chachachachá, já se upejpal a zase na něho mrkl, všichni chlapi v cirkuse se chechtali..."
"Oh, což bylo to jeho poblouznění tak veliké?"
"Veliké? Obrovské! Grandiosní! Gigantické! Poblouzení jako hrom! A tomu se říká neomylný pud lásky!"
"Ale jak mohl starý pán..."
"Nu tenkrát nebyl starým pánem, tenkrát byl on tak ve vašem věku. Jenže to nevzal tak společensky jako vy, on nepřišel na námluvy s kytkou, ale s pistolí a div mě nebouch!"
"To je strašné... já jsme taky už myslil na revolver, ale netroufal jsem si..."
"To váš táta, hrabě, si troufl a málem by ho byli za to zavřeli. Tak to je má historie s hrabětem Pallachichem v Segedíně a teď pochpíte, že se musím smát, když mi na stará kolena přijde jeho syn vyznávat lásku k mé holce. Človíčku, vždyť vy taky nevíte, jestli je to vůbec holka! Co je-li to zase převlečený mužský? My cirkusáci jsme prevíti, my sehrajeme světu všelijaké komedie!"
Mladý hrabě Pallachich seděl na židli s očima vytřeštěnýma a jenom si hedvábným kapesníkem stíral pot s čela. Toto nenadálé odhalení mu úplně zmátlo náladu a všecky výmluvné eči, které si po týdny pro tento okamžik připravoval.
"Pane řediteli... uvedl jsme mne v úplný zmatek... v nehorázný zmatek... opravdu... je to zoufalé... prosím vás, co mám dělat?"
Berwitz se již utišil ze záchvatu smíchu a zadíval se na mladého muže s trochou soucitu.
"Podívejte se, pane hrabě, to je ošemetná věc. Já jako táta nemohu dopustit, aby se s dcerou stalo něco pošetilého. Kdybyste byl už pánem na svém panství... a přišel mi s ní, že jste se dohodli, že se máte rádi... no, spánembohem. Ale tak, jak jste mi to naznačil, to je beznadějné. Uvažte, že kdybyste i před ni předstoupil a vyznal jí svou lásku, jak řeknete hrabě Pallachich, dá se vám do smíchu, protože zná historii vašeho otce se mnou. A smálo by se i všecko kolem, protože je to příběh, který koluje ustavičně po šatnách. Zde tedy vám nekyne žádné šťastné rozuzlení. Smím-li vám něco radit, jeďte domů a dejte si od starého grófa vyprávět, ajk se vyléčil z té lásky k Miss Satanelle. Byla to velká láska, opravdový otřes, jako u vás; a vidíte, přešlo to a gróf si našel štěstí jinde a je zajisté spokojeně živ. To tak bývá v životě, rozumíte? Vy sám patrně za to nemůžete, to už asi mají Pallachichové v krvi, takovou náklonnost k cirkusu..."
"Asi ano. O otci jem to nevěděl, ale o dědečkovi se vyprávělo, že byl náramný ctitel cirkusových umělců, i koně prý mezi ně rozdával".
"To je pravda, o tom bych vám taky mohl něco vyprávět. A nebyl to ostatně žádný špatný návyk, to je krásné gesto, které vám mohu jen doporučit, až budete pánem v Hódmezővásárhely".
Pallachich seděl ochable na židli a zíral do prázdna.
"Já jsem to cítil, že to jaksi nepůjde... já to tušil, proto bylo ve mně takové rozčilení. Ale že se to takhle zhroutí... Co já si teď počnu? Jak se z toho dostanu?"
"To vám, hrabě, nepovím. U nás v cirkuse se takovéhle věci nedějí. Leda v obecenstvu, toť se ví. Za lidstvo direktor nemůže. Já vám mohu dát jen jedinou radu, jeďte domů a uchylte se k rodinnému receptu, kterým se Pallachichové osvědčeně léčili z lásky k cirkusačkám. To je všechno, co vám mohu říci. A co se té kytice týče, - odevzdám ji, dovolíte-li, naší Helence jako váš pozdrav na rozloučenou. Platí?"
"Na rozloučenou..." šeptal Pallachich. Ale protoe se Berwitz zvedl a dal najevo, že rozmluva je u konce, povstal i mladý hrabě, podléhaje jeho energické převaze.
"Na rozloučenou", opakoval, "jste velmi laskav. Ale jak já k tomu přijdu, abych trpěl za hloupý omyl svého otce?"
"Tomu se říká snímat viny svých rodičů", zasmál se Berwitz, podávaje mu ruku. "Pozdravujte, prosím, starého pána doma od Miss Satanelly. Řekněte mu, že jste se s ní setkal a že je z té krasavice starý táta, který má velké soužení se svou dcerou - a s jejími ctiteli. Sbohem, pane hrabě, těšilo mě. Sbohem".
Petr Berwitz zůstal stát v kanceláři, chvilku mu bylo ještě do úsměvu, když si vzpomínal, kterak tehdy před Pallachichem vyhrnoval sukýnky. Pak se mu ponenáhlu úsměv vytrati, když místo sebe viděl v duchu na hřbetě koní svou dceru.
Když přišel v poledne k obědu, nebyla Helenka ještě doma. Zavolal si tedy Anežku, zavřel se s ní do svého pokoje a vyprávěl jí dnešní příhodu. Vrtěla užasle hlavou, jaké náhody se v cirkuse dějí.
"O tuhle historku mi není", obrátil však Berwitz řeč, "ta mi jen ukazuje, že je na čase, aby se s Helenou něco stalo. My si to ani neuvědomujeme, že je to vyspělá žena..."
"Ty si to snad neuvědomuješ", odvětila Anežka, "ale já to vím. Člověk sám na sobě pozoruje, jak léta utíkají".
"Ano. A je už potřebí myslet na to, co bude dál. S námi, s Helenou, s Cirkusem Humberto. Už bych byl rád, kdyby se objevil ženich, kterého bych s radostí mohl přijmout. Má snad Helena nějakou náklonnost?"
"Nemá, Petře. Aspoň jsem nic nepozorovala. A od těch mužských, kteří jí příležitostně nadbíhají, je lépe být dál než blíž".
"Hm, pro ni by se nejlépe hodil někdo od profese. Někde nějaký mladý majitel cirkusu nebo menažerie..."
"Ano, ale žáný takový není. Už sjem probrala všecky rodiny. Všude jsou vak mladí muži ženatí. Nebo jsou to teprve chlapci".
"To je mrzuté, Anežko. Cirkus Humberto je teď tak veliká firma, že do ní nemohu vzít někoho, na koho není úplné spolehnutí".
"Jednoho takového znám. Ale není z principality".
"Kdo to je? Znám ho taky?"
"Ovšem - Vašku!"
"Vašku! Syn tenťáka... hm, ovšem, Vašku... ano, je to marné, Vašku je klasa. Vašku šel od píky vším a všemu rozumí. Je to solidní hoch, žádný flamendr. A myslíš, že by ho Helena chtěla?"
"Můj bože, zaručit ti to nemohu, ale kamarádili spolu od mládí, hoch je to příjemný a účinlivý, myslím, že by si Helenad ala říci. Ona má přece taky rozum, že do firmy nemůže přivést jen tak někoho z ulice".
"Vašku. Ano, Vašku", pokyvoval si hlavou Berwitz, "to není špatné. Musíme to, Anežko, připravit. A raději hned, než až bude pozdě".
A s tímto rozhodnutím šli k obědu, kde na ně už čekala Helena, hlavu plnou Paola.
IV
Má drahá, nejdražší Růženko!
Především Tě stotisíckrát pozdravuji a líbám a také Tvé milé mamince posílám své pozdravení. Taky táta se dává poroučet i pan Bureš. Jsme teď už třetí den v Curychu ve Švýcařích a pobudeme zde ještě pár dní, mám tedy víc čsu, abych Ti mohl psát.
Jak se Ti, drahá Růženko, vede? Doufám, že jsi zdráva a že Tě Tvá paní nepřetěžuje prací. Bývá mi Tě líto, když si vzpomenu na Tvé bílé ruce, že musí pořád jen od rána do noci píchat jehlou. Ale dá Pán Bůh, že se to brzo změní, až se vrátím a až si určitěji povíme o svatbě.
Tady se mnoho nezměnilo od těch dob, co jsme odjeli z Hamburku. Jsem teď celé dny u svých zvířat. Když nepracujeme ani necvičíme, vysedávám ostatní čas u klecí, abych pozoroval ty svoje miláčky, zvláště nové tygry. Víš, to je to hlavní tajemství celého domptérského kumštu: že musí člověk všecka svá zvířata do podrobností znát. a s tím nemůžeš být snad nikdy hotova. Každý kus je jiné nátury a jinak se u různých věcí chová. Například Nero, to je ten velký těžký lev z jižní Afriky, s hnědou hřívou, ten je vyložený lenoch, nejraději by se jen válel a na každé vyrušení nadává, jako když nad Šumavou hřímá. Jeho zajímá jen žrádlo, to už čtvrt hodiny před krmením je na nohou a první zvedá přední pracky, aby si stáhl svou porci koňského masa s vidlice. V tom zná čas, jako by měl v kleci budíka. To se nemusím ani o nic starat, jak vidím, že se Nero zvedl, vím, že je hodina výseku. Ale povahou je to dobrák, který nejvýš jen řve a jinak nic nedělá. Cche jen mít svůj pořádek a klid. To už Borneo a Sumatra, které jsem vlastně odchoval, jsou horší. Mají už svůj pěkný věk a jsou na všelicos mrzutí, při každém rozkazu ohrnují pysky a vrčí. Ale když mě vidí sáhnout po biči, uhánějí na svá místa a tam pak po mně huhlají. S Ramonou a Něgušem se rádi rvou, a nerozeženeme-li je dost rychle, bývá klec plná vyrvané vlny. Někdy mezi nimi udělá pořádek Nero, když ho to už dopálí, nejčastěji se však do nich pustí Fifina. To je ta fenka foxteriéra, kterou kdysi pan Hamilton přidal k Borneovi a Sumatře, když byli ještě maličtí. Teď už je to ctihodná střenka, bradu má celou šedivou, břicho odulé, měla šestkrát štěňata a pak ztloustla, že už moc běhat nemůže, nevystačí s dechem. ale když se lvi poperou, vlítne hned o klece, pustí se do nich, kouše je do uší a do nohou a do brady a tak štěká a tak vyvádí, že se ty velké šelmy vzždycky vyděstí a zalezou do koutů a Fifinka pak jde a vychlastá jim všecku vodu, jak je tou rvačkou uštvaná. Ta fenka je u nich největší paní, ještě žádný z nich se neodvážil něco jí udělat. Je už chudák skoro bez zubů, ale srdce má statečné. A lvi jsou takové velké, hromotlucké ovce, jdou za Neronem jako za beranem, protože je nejsilěnší, a vůbec uznávají autoritu a tu si Fifinka nedá vzít. Ta jim kolikrát za den vskočí do klece, pročmuchá jim slámu a jde zas pryč, hotová direktorka. To ty dánské dogy, co ředitel posledně koupil po produkci, jsou proti ní učiněné baby a v kleci jsou dohromady jenom pro figuru. Lidé si myslí, že mne chrání, ale kdyby k něčemu, nedej Bůh, došlo, musel bych asi já především zachraňovat dogy. Ale teď vidím, že je tu opravdu velká novinka, o které jsem Ti nepsal. Máme totiž novou klec pro vystoupení šelem, vlastně to už ani není klec, nýbrž železná mříž kolem celé manéže, která se tam před mým číslem namontuje. Ve Francii a jinde to už mají dávno. To bys teď koukala, jaká je to teprve krása, když tam mou vpustit všecka zvířata a pracovat s nimi ve vší volnosti. To se ví, musí se teď všechno přeučit, protože teď je na skoky a na figury a na každý trik víc místa. Šelmy jsou v tom velmi šťastné, protože jim přece jen chybí pohyb a tady mohou běhat i skákat naplno. Nechávám jim ráno před zkouškou volnou půlhodinku a jen sedím a dívám se na ně, jak si hrají. Jsem přesvědčen, že ta stará dresura s bitím a honěním za nic nestála; myslím si, že tygři i lvi jsou zrovna jako lidé, každý jednotlivec mezi nimi má k něčemu schopnost a něco mu nejde, a to má dobrý domptér vědět. Proč bych mlátil Ramonu, aby chodila po kouli, když vidím, že z ní má i tak hrozný strach a že okamžitě odskočí, když se ta koule v manéži vůbec pohne. Patrně je jí to tajemné a podezřelé a bojí se toho, jako my jsme se v dětství báli stínů. Naproti tomu Borneo ví, že koule je hračka a hned po ní skočí, to mi tedy ukazuje, že Borneo může na ní stát a může ji i valit pod sebou. Vůbec se mi zdá, že nejlepší triky v dresuře jsou ty, které má zvíře samo rádo.
Milá Růženko, to jsem Ti napsal včera večer, než se naše parta vrátila z hospody. Dnes jsem zase sám, a mohu tedy pokračovat. Především Ti musím říci, že se mi o Tobě v noci zdálo. Byl to takový neurčitý sen, já jsem šel do klece a Ty jsi najednou u ní stála v těch růžových šatečkách a plakala jsi a volala, abych ty dveře neotvíral, že se mi něco stane. Byl to tak živý sen, že jsem ráno opravdu měl nepříjemný pocit, když jsem u té velké klece otvíral zástrčku. Ale přemohl jsem to a jen jsem dával pozor. Myslím, že tygr Šejk, ten královský indický, chtěl po mně skočit, aspoň jsem ho přistihl přikrčeného a oči mu svítily jako dva zelené ohně. Ale pak jsem na něho křikl, začal prskat a zalez. Taková věc mezi námi nic neznamená. Šejk je lovec, ten vždy by chtěl na něco skočit, je to v něm. Hlavní věc je, že já jsem jako jeden z nich, já jsem mezi tygry jako nejtěžší sibiřský tygr a mezi lvy jako nejstarší habean. Jedni mě milují, nejvíce lvice, ty mi pořád vyznávají lásku, ti druzí cítí ke mně úctu a mají strach. Zlé jenom je, že přitom mezi seobu žárlí a že jsou ochotni poprat se mezi sebou pro mou přízeň. Musím být pořád mezi nimi spravedlivý, ke všem stejně spravedlivý, jinak bych to prohrál. To je pořád ještě lepší než u medvědů. U těch není spolehnutí na nic, to jsou záludní prevíti, kteří ustavičně žebrají o lahvičku se syrupem, ale přitom jsou kdykoli ochotni kousnout. Tu je člověk musí udržovat při vědomí, že nejsem jeden z nich, jen tím, že na ně pořád mluví. U lva a tygra vím, kdy je podrážděn nebo ve špatné náladě, u těchto hnědých potvor se to nepozná, medvěd zůstane dokonale klidný, dělá si své kotrmelce nebo tancuje, a najednou rafne. To jsou mi lvi a tygři mnohem, mnohem milejší, ti aspoň mají svou předehru, nežli skočí, a člověk se může připravit. Nejkomičtější je to s tygřický Kambodžou, ta je do mne tak zamilována, že bys na ni mohla věru žárlit. Kde jen může, rozvalí se přede mnou na záda a olizuje mi boty. A když se mi má podívat do očí, třese se na celém těle, šeptá svoje přřř, přřř, to je takový mazlivý zvuk, a hned odvrátí hlavu a liže mi ruku, div ji drsným jazykem nepodrápe. Je to nádherná, štíhlá krasavice ze Sumatry, a to je dost podivné. Gambier aspoň vždycky říkal, že tygři odtamtud jsou nejúkladnější, protože žijí v temnu džungle.
Ale ach, co jsou všecky šelmy džungle proti lidem! Nechtěl jsem Ti to původně ani pstá, ale mezi námi přece nesmí být žádné tajemství, a proto Ti vyjevím i tohle. Nevím, odkud to přichází, ale poslední dobou dělají na mne se všech stran nátlak, abych se ucházel - o Helenu Berwitzovou. Milovaná Růženko! Při všem, co je mi nejdražšího, Ti přísahám, že jsem sám na Helenu Berwitzovou ani stínem myšlenky nepomyslil. Znám se s ní od svého příchodu k Cirkusu Houmberto, stýkali jsme se v manéži už jako malé děti, jezdili jsme spolu své první číslo a měli jsme velký sukces. A pak jsme rostli vedle sebe jako dobří kamarádi, ona pracovala jako krasojezdkyně a velmi se osvědčila, já jsem pracoval ve voltyži a v batúdě a všelija, takže jsme byli každý večer pohromadě, ale ani ona, ani já jsme se na sebe nepodívali jinak než jako řádní artisté. Teď, co pracuje jako domptér, je těch styků ještě míň, někdy se za celý den ani nespatříme. A když se střídáme o zkouškách nebo v programu a promluvíme spolu pár slov, je to vždy, jako by to ani ženská nebyla. To bys musela znát ten pravý život u cirkusu, abys pochopila, že tu chodí mužští i ženské vedle sebe a mají na mysli jen svůj trik a sukces a ne nějaké pitomé pletky. Na to není tady ani kdy, ani nálada.