A tak to běží jako na kolovrátku, každý jinak, a přece všichni stejně: Vezmi si Helenu Berwitzovou. I ten starý Malina, považ, shledal tuhle za dost důležité povědět mi široce a dlouze, jak se Bernhard Berwitz, jako otec našeho principála, přiženil do rodiny Humbertovy a jak se tím stal z pouhého žongléra pánem celého podniku. Ale já nechci takové řeči slyšet! Je to všecko hloupost a nesmysl a jenom mi tím otravují život. Já už své rozhodnutí učinil; pro mne není žádná jiná než ty, má sladká, sladká Růženko. Na Tebe pořád mslím, o Tobě sním a život bez Tebe je teď pro mne opravdu utrpením. Jak nesmírně se těším na naše shledání! Jak počítám již dny, kdy se začneme obracet k severu, a kdy žloutnoucí listy na stromech budou pro mne jako nové jaro, v němž opět bdu moci uzříti Tebe! Nyní, když jsem to všecko vypsal na papír, co mne tu pronásleduje, když jsem to ze sebe vysypal a zbavil se té můry, je mi najednou zas mnohem lehčeji a veseleji. Ó, jak jsem blažen, že mám Tvou dobrou duši, které se mohu svěřit se svými bolestmi. Ty jediná mi rozumíš, Ty jediná mě chápeš. Ty jediná máš pro mne srdce, protože víš, jak nesmírně Tě miluji a že od Tebe nikdy, nikdy, nikdy neustoupím.
Tisíckrát, stotisíckrát Tě líbám, Ty má drahá, jediná, milovaná, krásná moje nevěsto!
Tvůj věčně po Tobě toužící
Vašku
P.S. Než jsem toto psaní moh odeslat, sekla mě Kambodža prackou do levé paže a trochu mi rozedrala maso. U Berwitzů mě ošetřili. Buď klidná, nic to není, vidíš, že Ti mohu psát. Buď sbohem, moje milované!
V
Žhavé léto míjí, den za dnem z něho ubývá se stříbrnými vodami řeky Rýnu. Požehnaný podzim nadchází, na stráních zlátnou a zamodrávají hrozny. Ráno se podél vod plouží mlhy a oddíly Berwitzovy karavany zapadají do ní jeden po druhém. Kde se silnice níží, není vidět na deset kroků. Proud koní a vozů se trhá a Kerholec jede ostrým klusem od zadního houfu vpřed, aby každému oddílu pověděl, kde se bude odpočívat, kdyby ztratili styk s předními. Kůň, na němž jede, je Admirable, trakehnský hřebec, který má klus, jako by se vznášel. Už minuli vedoucí skupinu, ale Kerholec se nezastavuje. Jaká to rozkoš, letět takto tím chladným, svěžím jitrem! I Admirable cítí blaho z pohybu, pofrkává si a pohazuje hřívou. Teprve daleko vpředu, osamělýa ztracen v lze, Keholec se napřimuje a Admirable poslušně přechází v krok. Za nimi buší údery kopyt v plném cvalu. Kerholec zabočí s koněm k pravému okraji silnice. Z šedé clony se vynoří Anežka Berwitzová na Chérii. Jak míjí Kerholce, převee koně v klus a o kus dále jej zastaví. Pootočena v sedle čeká, až Kerholec dojede.
"Přece tedy je to Admirable. Nemohli jsme ho v té mlze s Petrem rozpoznat a hádali jsme, že je to Sirius. Šel ti znamenitě, myslela jsem, že takovýhle kus má jen Sirius".
"Admirable je zanedbáván, madame", odpovídá Kerholec, "ten hřebec potřebuje víc pohybu".
"Vidím to. Co je nového s Vašku?"
"Nic, madame. Bojuje. Jak se Helenka ujala jeho ošetřování, to na něho velmi zapůsobilo. Také plno našich vývodů uznává. Ale nechce povolit. Že prý miluje a že už dal slovo. Jako ve všem, je to velký paličák".
"Vašku je charakter. To je na něm to nejkrásnější... Vzácný hoch... Čím dál tím víc si ho vážím. Kdepak se dnes večer zastavíme?"
"V Honnefu, madame. V Bonnu by bylo přenocování příliš drahé. A zítra máme pracovat v Kolíně".
"V Honnefu pod Sedmihořím?"
"Ano".
"To je zvláštní náhoda", prohodila ředitelka a ostrá, ošlehaná tvář se jí zjasnila. "Tedy v Honnefu. To je nádherné... Prosím, Karle, zařiď mi, aby po čtvrté hodině přišel ke mně Vašku. A ať si vezme lepší šaty, pljdeme někam na návštěvu".
"Prosím, madame, zařídím to".
Ředitelka obracela koně, ale než jej pobídla k odskoku, dodala:
"A buď tak laskav - ty máš oči po všechno: kdybys cestou mohl koupit pěkného lososa, pošli mi jej do vozu".
"S radostí, madame", přikývl Kerholec a Anežka odcválala.
V osmičce si při obědě lámali hlavu, co tu v Honnefu může zvláštního být, proč se má Vašek hodit do gala, koho to půjdou navštívit a pro koho bude ten znamenitý losos. Nedohádali se však ničeho a Vašek s načesanou patkou šel o čtvrté hodině nazdařbůh k ředitelskému vozu. Kolem to hlučelo obvyklým táborovým životem, koně stáli již v plachtových stájích a sloni postrkávali ještě některé vozy s klecemi na lepší místo. Ležení bylo zřízeno na suchém palouku pod lesem, kde maringotky utvořily celé námděstí. Za nimi a za vozy se zvěří byla zřízena kovárna, kde už rozdmychávali oheň. To byla také novota, kterou si opatřil Berwitz, když zjistil, kolik peněz ho stojí kovářská a podkovářská práce na cestách a jak koně často trpí špatnou venkovskou prací. Při kovárně stál vůz, na němž frkal motor, ženoucí pumu přenosného vodovodu.
Ředitelka, kterou všichni znali jen v polomužském oblečení, objevila se na schůdkách svého vozu ve velmi elegantním městském úboru, s upjatým černým živůtkem, jehož jedinou ozdobou byl bílý límeček. Bylo jíž už přes padesát let, kadeře jí silně prokvétaly stříbrem, ale oči měla jako rys. Za ní se vyhoupla Helenka v letních šatečkách, se slunečníkem v ruce, netušeně krásný zjev v tomto drsném cikánském prostředí.
"Dobrý den, Vašku", pozdravila Anežka uklánějícího se mladého muže, "co dělá tvoje rameno, zlobí ještě?"
"Ne, madame, děkuji za optání, ale ruka je v pořádku. Helenka je znamenitá ošetřovatelka".
"Však jsem jí vždycky ukazovala, jak se přikládají a vážou ovazy, to se u cirkusu může kdykoli potřebovat. Hlavní věc je, že nepřišla otrava krve. Drápy šelem jsou hotové pařeniště".
"Na štěstí se mi Kambodža nedostala na holé tělo. A udeřla jen jednou. Jak jsem se na ni ohlédl, odvrátila hlavu a kňourala o milost".
"Zbil jsi ji?" zeptla se Helena.
"Ale kde, což by to mělo nějaký smysl? Jednala z nějakého popudu, proti kteémus e nemůže bránit. Možná, že z lásky. Kambodža mě opravdu miluje".
"To je správné", přikývla ředitelka. "Když jsme si usmyslili žít mezi dravci, nemůžeme jim mít za zlé, co je jejich přirozenost. Půjdeme teď do Honnefu. Bydlí tam kdosi, koho musíš, Vašku, poznat. A taky Helena. Jsem si jista, že mi budete oba za to vděčni".
Vašek se ovšem zeptal, kdo to je, ale madame se jen usmála, to že musí být pro oba překvapení. A šli tedy do obce, kde se Anežka zeptala na cosi nějaké ženy. Ta jí ochotně ukázala do boční uličky:
"Poslední domek vpravo, paní, ten obrostlý vínem".
Zabočili tam a vstoupili do zahrádky, kde kvetly růže a jiřiny. Dům sám byl zavřen a ředitelka zazvonila. Bylo slyše lehký krok. Zelené dveře se otevřely. Před nimi stál dorbný, velmi starý pán, nachýlené postavy a ušlechtilé tváře, s bílým knírem pod orlím nosem. Překvapením se mu obočí zvedla ve vysoké obroučky.
"Promiňte, že vás přepadáme", řekla Anežka, sama také trochu vzrušena. "Jsem paní Berwitzová, ředitelka Cirkusu Humberto. Náhodou zde přenocujeme a já jsem nechtěla minout Honnef a nenavštívit vás".
"Oh, madame, působíte mi neobyčejné potěšení. Račete, prosím, vstoupit. Dovolíte-li, půjdu napřed a otevřu dveře. Zde, prosím..."
Veši do malého salónku, jehož široké okno vedlo do rýnského údolí a bylo nyní ozářeno sluncem. V rohu při okně stál černý klavír, jinak byly stěny obklopeny skříněmi s množstvím knih. Na skříních byly rozestaveny sošky koní a jezdců, většinou pobronované kopie antických a renesančních skulptur. Nad klavírem visely v úzkých rámech staré anglické a francouzské rytiny a litografie závodních koní.
"Mám opravdu velkou radost z vaší roztomilé návštěvy, madame", navázal starý pán, když Anežka usedla na chaiselongue a Helena s Vaškem do křesel. "Člověk je tu daleko mimo svět, ponořen v zapomenutí, a vy jej najednou vyznamenáte svou pozorností. I poustevník, který nepropadl nenávisti k životu, by se zaradoval z tak milého vyrušení. To jsou vaše děti, madame?"
"Jen děvče, pane řediteli, Helenka. Jezdí od malička zrovna jako zde pan Vašku. Ten není z naší rodiny, ale je náš odchovanec. Je to náš nejlepší jezdec, pane řediteli, ale pracuje taky jako dompteur. Řekla jem si, že mi bude vděčen, umožním-li mu vás poznat".
"Oh, madame", uklonil se bělovlasý hostitel, "velmi lichotíte starému člověku, který přežil svou slávu. Tito lidé z mladé generace už sotva o mně uslyší. A já si už navykl žít se jménem, které ztrtilo lesk a je už jen zvuk".
"U nás, pane řediteli, je zaslechnou velmi často. Dovolte, abych jim řekla, u koho jsou. Ponechala jsem si to jako překvapení. Helenko, Vašku, jste v domě pana Eduarda Wollshlägera".
Helena věděla, že to jméno rodiče doma často vysovili, ale nemohla si nikterak vzpomenout, v jaké slouvislosti. Pozvedla se tedy k půvabnému pukrlátku a pohlédla na pana Wollschlägera s poctivým úsměvem. Zato Vašek div úžasem neotevřel hubu. Wollshläger, Wollschläger... to byl přece muž, o kterém se znovu a znovu mluvívalo ve stájích i v maringotkách a u něhož se vyučil Hans, to byl ten slavný cirkusový principál, o kterém se tvrdilo, že měl nejkrásnější koně světa a že s nimi dělával pravé zázraky.
"Vyslovujete mrtvé jméno, madame", usmál se stařík s neskrývaným smutkem v hlase. "Co můžete vědět vy, mladý pane, o člověku, který nikl světskému zájmu dřív, než jste se narodil!"
"A přece vím, pane řediteli", vzmohl se Vašek na odpověď, sevřev jednou rukou opěrdlo svého křesla. "Vy jste... Arab a jeho kůň!"
Pan Wollschläger několikrát rychle zamrkal.
"Podivná věc, madame, jak málo jsme obrněni proti slávě! Hle, cítím skoro dojetí! Arab a jeho kůň! Nejslavnější moje kreace! Tolikrát napodobená - i v slovutném Cirkuse Humberto! Hrál jsem rád umírajícího Araba. Ne proto, že by to byla nějaká velká roe. Míval jsem parádnějdší, hrál jsem, dejme tomu, Julia Ceasara, jak umírá v plném trysku, s Brutovou dýkou v hrudi. Role Araba nebyla tak úchvatná - ale ten šedouš Hippolyt, jak ten rád hrál onen dramolet! Jak stříhal ušima, když cítil, že ztrácím síly, jak sklopil uši, když mne na zemi očichával, jak řičel s ohonem zdviřženým, když přivolával pomoc, jak mne opatrně zvedal zuby - madame, Hippolyt tu scénu nehrál, Hippolyt ji prožíval se vší úzkostí věrného koňského srdce! Pro něho jsem umíral a on každý den nasazoval za mne život!"
"Je ještě živ?"
"Není, madame, před devítí lety se odebral k svým angloarabským předkům. Měl jem ho zde a nechal jsem ho tu za jeho oddanost v klidu a pokoji dožít. A nedaleko odtud jsem koupil loučku u lesa a tam jsem ho mezi třemi duby pohřbil. Byl to můj nejvěrnější přítel. Od té doby jsem tus ám - ledaže jsem tu znovu objevil přátele, které jsem v pošetilém mládízradil a opustil: Vergilia, Horáce, Marciála. Člověk prý se vždy vrací k svým prvním láskám. Zvláště k těm, kterých tehdy ve své hlouosti nepochopil. s lidskými láskami se to daří jen ve snu, ale dvě věci hodné pomilování uvítají ztraceného milence i v šedinách: knihy a rodná země".
"Vy jste z Porýní?"
"Ano. Ale vy, myslím, nejste zdejší?"
"Ne. Jsem Belgičanka. A nejsem ani du métier. Můj otec byl vyšší úředník a já vyrostla v domě pana hraběte d'Ascensons-Létardais. Snad jste ho v Bruselu znal".