"Nevdala. Podivnou vášní jí bylo provdat všecky své přítelkyně, i mne, podle toho, jak se zamilovaly; a sama zůstala svobodná. Dopisuje si s námi se všemi a prožívá, jak říká, desateré manželství s jeho radostmi a žádné s jeho zklamáním".
"Zdá se tedy zůstávat dcerou svého filosofického otce. A zde slečna dcera, říkala jste, jezdí?"
"To víte. Už ze mne je úplná cirkusačka, natožpak z ní. Narodila se ve voze".
"A mladý pán... pan Vašku... je tedy krotitel?"
"Ano. Ale od sedmi let u nás jezdí. Začínal s Helenkou na ponících, ale už v deseti letech přešel na vysoké koně. Vyzná se ve všem, i ve volné dresuře. A je taky spolehlivý kaskadér, pro batúdu a pro vechny skoky na koni i na zemi. A rozumí i slonům".
"Výborně, mladý muži. Cirkus je krásné zařízení, ale žádá, aby se v něm umělo všecko. Nechci se rouhat, ale cirkus mi vždy připadal jako svatá církev: poznamená své vyznavače neporušitelným znamením a žádá po nich věrnost až za hrob".
Starý pán seděl proti Anežce, s nohou lehce přehozenou, a rozhovořil se, obraceje se stříavě k oběma mladým lidem.
"Umíte všecko a milujete všecko. Ale pamatujte si, řže nenajdete ušlechtilejšího tvora, než je kůň. Žena, muž, milenka - věřte zkušenému, že nikdo se nevyrovná oddanosti a moudrosti věrného koně. A ta krása čistokrovného zvířete! Dělá se s nimi mnoho zázračných věcí. Není kejkle, aby jej inteligentní kůň nepochopil a aby v něm neprojevil svou ctižádost. To svádí lidi cirkusu k omylům. Ukazují rádíi krkolomnosti a sílu. Pamatujte si vašak, je jen jediná věc, která produkci povyšuje na umění: ve výkonu musí být poesie. Snad už mi ani neporozumíte. Jsem člověk staré doby, která nade vše milovala krásu. A mluvím k vám, k dětem jiného věku, který se především žene za úspěchem. Úspěch, můj bože, úspěch, před hloupými davy - jak málo k tomu stačí! Trochu rutiny, trochu šablony, vystihnout,co se líbí, a pak toho nevybíravě využít; vím, jak to teď v manéžích běží, a řeknu vám, ž to běží k úpadku. My staří museli mít především myšlenku. A kdo dbal na čst, ledal svou vlastní myšlenku a jak ji krásně vyjádřit. Taky myšlenka není všecko, moji drazí; myšlenka je ovšem vznešená věc a povinnost umělce, který chápe vznešenost, je odít ji formou, která je jí hodna".
Jeho hosté seděli proti němu a mlčeli. Anežka viděla v něm onoho znamenitého tvůrce cirkusových kouzel, jemuž se v Bruselu za jejího dětství tolik podivovali a na nějž nemohli zapomenout. Nač sáhl, všecko mělo zvláštní pečeť. Krásní koně, krásné jezdkyně; a kolik harmonie bylo v každém vystoupení! Kostym u něho nikdy nebyl hadr, do kterého se navléklo hrubé rajtarské tělo. U Wollshlägera se s kostymem přeměňovali lidé, aby vytvořili vždy nový zjev. U něho hráli i koně, jako by věděli, že nesou světu na odiv něco nevídaného, krásu, s jakou se lidé nikde jinde nesetkají. Ze všeho jako by sršel oheň, tak byla každá Wollschlägerova kreace priniknuta zanícením. Nějakým vyšším darem uměl do všeho vložit napětí. Napětí plálo z ohnivého oka hřebce i z každého jeho vzrušeného svalu, napětí citils v každém pohybu jezdce, napětí bylo mei jezdcem a koněm, mezi jezdcem a publikem. všechno všude bylo vystupňováno, umocněno, rozehráno s vítěznou, prudkou podmanivostí. Pan Wollschläger dovršil starou francouzskou školu umělé krasojízdy, dovedl ji k vrcholkům, naplnil všecko jemností, vkusem a gracií - ale jeho vpravdě umělecký duch nebyl dost urputný, aby dovedl vítězit i finančně. Hrubá a nevybíravá soutěž získávala si nesoudné davy křiklavými okázalostmi a podlamovala jeho tichou, trpělivou práci. Eduard Wollschläger zápasil po řadu let, a když shledal, že uprostřed doby, ztrácející vkus a smysl pro krásu, mohl by se udržet jen velkými ústupky nižším zálibám obecenstva, zřekl se takového úspěchu, rozpustil svůj podnik a s malým jměníčkem se usadil ve svém rodném kraji jakou soukromník, který se mohl oddat svým kulturním zálibám.
Helena nerozuměla valně tomu, co s takovou naléhavostí vykládal. Sledovala jen očima jeho zachovalou pleť, zářící oči, pečlivě pěstěný knír a bezvadně vázaný bílý jezdecký plastron. Připadal jí jako jeden z tch strých, vnešených markýzů, o jejichž mecenášství se v cirkusáckých vagonech vypravovaly celé legendy. A jednou se jí mihla hlavou pošetilá myšlenka, že za takového staříka by se dovedla ihned provdat. Také Vašek by nebyl mohl říci, že všemu správně rozuměl. ale celou svou zbystřenou vnímavostí cítil, že sedí se skutečným velmistrem královského umění jezdeckého a cvičitelského. Se zbožným obdivem lpěl na jeho rtech a hltal každé slovo.
"Víte, jednou měl Fillis takovou vtipnou myšlenku: dát skupině koní na hruď tabulky s čísly, jednomu dát tabulku se sčítacím znaménkem + a jednomu s rovnítkem = a pak je nacvičit, aby se volně v běhu přeskupovali tak, že vždycky utvoří součet. Například 1 + 2 = 3 nebo 2 + 3 = 5. Dalo to mnoho práce, ale Fillis to provedla měl s tím i úspěch u obecenstva. Ale mně se to nelíbilo. Byl to nový nápad, ano, ale nebyla v tom žádná poesie. Víte, já jsem matematiku vždycky nenáviděl. A snižovat nádherná koňská stvoření k představě, že sestavují rovnice, to mi bylo přímo odporné".
"A které bylo vaše nejkrásnější číslo, maestro?" zeptala se Anežka.
"Nejkrásnější... Hm... Jednou jsem si odchoval čtyři mladá děvčata na krasojezdkyně. Víte, já se nespokojoval s pěstováním koní, já pěstoval i čistokrevné ženské. Je to těžší a nebezpečnější, i to mě vábilo. A jednou mi tedy štěstí přálo, že jsem měl najednou pohromadě čtyři nejluznější ženské bytosti jaké svět kdy viděl. Každá z nich měla nádherné černé vlasy, velké černé oči a rudé rty a každá se nesla ztepile jako korunní princezna. A ze všech zrovna tryskalo a prýštělo žhavé mládí. Cítil jsem, že je na mně, abych z tak vzácného materiálu vytvořil něco jedinečného. Nejdřív jsem je zkoušel v kvadrile v lehounkých gázových šatech, ale to nebylo správné. Ponenáhlu jsem na to přišel. Dal jsem jim ušít čtyři tmavorudé kostymy s dlouhými sukněmi, které se bohatě řasily na boku koně, s útlými živůtky, z nichž bílá ramena a hlava zářily jako čemeřice. Tak jsem je posadil na čtyři anglické hřebce, černé jako uhel. Už to byl úžasný dojem, sukně ležely na koni jako rubínová čabraka a pod jejich přehozem byl černý kůň a bílá žena jako jeden jediný zázračný, nádherně živočišný organismus. Ale pak jsem s nimi nacvičil pomalé španělské bolero. Děvčata měla v rukou kastaněty a koně na štíhlých nohou rolničky temného zvuku. V základě to byla kvadrila -a le jaká vášnivě pathetická krása se zrodila z té čtveřice vzpínajících se hřebců a vítězně je ovládajících jezdkyň, z pohledů, úsměvů, tance a zvuků! To už nebyla krasojízda, to byla dokonalá ekvestrická báseň".
"Jak dlouho to pak ty dámy jezdily?" zeptala se Helena.
"Ach, jenom krátce. Myslím, že necelý rok. Bylo to příliš omamné. Do roka se všecky čtyři provdaly. Mimo cirkus ovšem, dvě do šlechty, jedna si vzala bankéře a jedna nějakého diplomata. To je ten trpký úděl, když se krása vytváří z lidského materiálu. A ti blázni mužští, zamilovali se do noční bouře a každý si urval kousek obláčku. Pak se divili, že už nikdy nezažili nic tak úchvatného. A mně... mně rozbili číslo... Vzdal jsem se pak výchovy děvčat. Byla to nevděčná práce. Je potřebí mít silné cirkusácké srdce, aby nepodlehlo vábení lásky a setrvalo při povinnosti".
"Vy tedy, maestro, neuznáváte výsostné právo lásky?" zeptala se tiše Anežka.
"Neuznávám, madame, jakmile jakkoli směřuje mimo naši sféru. Dokonalosti se dosáhne jen nejvyšším sebeobětováním. My lidé tohoto prastarého umění musíme mít sílu zříci se všeho, co nás odvádí pryč. Zřekli jsme se domovů, společnosti, civilního života, klidu a pohodlí, bezpečnosti a jistoty žití, konvence a bůhví čeho ještě. Postavili jsme se mimo svět. Je to hrdé, ale je to taky kletba. Dali jsme si jiné zákony, než vládnou mezi lidmi, a ztratili jsme právo na civilní štěstí. Každý z nás tak nebo onak hraje se smrtí a denně zkouší, jak daleko lze v té hře jít. Madame, to není normální život. Ani rytíři ve středověku, ani voják ve válce neopakuje sázku života den za dnem, měsíc po měsíci, rok co rok. To činí jen lidé zvláštní řehole, kteráž sluje cirkus. A kdo se té řeholi zaslíbil, nemá právo se zamilovat. Nemá právo porušit společenství, které nás vždycky víže dohromady. Nikdo z nás není sám o sobě, každý je spjat s těmi druhými a buď posiluje nebo oslabuje celek. Láska v našem bratrstvu má jen tehdy oprávnění, když neoslabí celek, ale posílí. To je zákon lidí jsoucích mimo. Nedodržuje se a naše umění upadá. Vymírají v něm lidé, kteří mu dovedli obětovat všecko, a přibývá umělců, kteří touží po občanském pořádku. Jenže kdo tam zatouží, otvírá v srdci branku tomu, co je nám nejzákeřnější: strachu o život".
Vašek naslouchal nenadálému obratu všecek zbledlý. Kdyby nebyl svědkem, jak celé to setkání bylo náhodné, byl by také tuto episodu považoval za potměšilou intriku. Ale tady viděl velmistra, kterému od první chvíle na slovo věřil, a ten netuše zabodával dýku do nejcitlivějšího místa Vaškovy hrudi. Vaškovi bylo z toho úzko a zle, a zdálo se mu, že přestává vidět a že jen z dálky slyší hlas jako ortel. Srdce se mu zastavovalo při pomyšlení, jak se toho ředitelka chopí. Ale k údivu a úžasu slyšel ji, kterak se zvedá a odpovídá s tichým rozechvěním:
"Pane řediteli, odpusťte, že přerušuji vaše výklady. Ale odpoledne se chýlí k večeru - nechtěl byste se podíva na naše stáje? Jistě vás to bude zajímat. A po prohlídce byste mohl zůstat u nás na večeři - zas jednou pojíst v maringotce. Můj muž by byl nesmírně rád, kdyby vás mohl osobně poznat".
"Madame, nemůže být pro mne radostnějšího pozvání. Nám starým idealistům znízcela jinak volání: Koně! Koně! Království za koně!"
Když došli k táboru, uvítal Petr Berwitz soka svých rodičů se vší grandezzou Emíra bílých koní. Pan Wollschläger mu ihned nabídl tykání. Anežka s Helenou se omluvily, že se musí poohlédnout po kuchyni, a Vašek spěchal ke klecím chystat krmení. Berwitz zaířil tedy sám se svým hostem ke konírnám. Když u nich odhrnul oponu, ozval se nenadále výkřik:
"Můj Bože! Pan Wollschläger! Je to možné? Maestro.. Maestro!"
Kočí Hans s vlasy bílými jako mléko běžel hosti vstříc s rukama nataženýma a tváří rozzářenou. Pan Wollschläger se zastavil, ostře si starce prohlížel, pomalu se probíral ve své paměti, až najednou řekl:
"Hans! Nemýlím se? Hans! Jak se máš, starý brachu? Tys tedy ještě u řemesla. No, to je od tebe hezké, žes mě poznal".
"Jak bych nepoznal", koktal Hans všecek rozechvělý, "jak bych mohl zapomenout na službu u pana Wollschlägra! Maestro se mne přece ujal... maestro mě vycvikoval... do smrti budu vděčen... Ne, taková pocta naší stáji! Taková návštěva! A já si nezval červenou vestu..."
Pan Wollschläger mu poklepal na rameno, to že tedy nevadí, a už se otáčel po vůni stáje. Oči mu zářily, když sptřil dlouhé řady koní. A s největší znaleckou jistotou šel přímo k něm nejkrásnějším kusům. Berwitz spokojeně nadýmal hruď: Wollschläger vyhledával právě ty, kterých si Berwitz cenil nejvíce. A také na stáji bylo vidět, že do ní vstoupil velmistr. Zamlaskal, zavolal a neklidní hřebci stáli okamžitě v pozorném soustředění. Jejich třpytné oči se zahleděly na drobnou postavu, a když k nim Wollschläger popošel, žádný neuhýbal, žádný se neplašil. Zajel jim prsty do hřívy, popleskal je po krku, pohladil nos, podíval se na zuby - i t inejdivočejší mezi nimi snášeli dotek jeho pevné, velitelské ruky. U každého si dal říci jeho jméno, které několikrát mazlivě opakoval. A když šel dál, všecky ty krásně klenuté hlavy se za ním otočily a nejedna se natáhla k lehkému zařičení.
Večeře ve voze byla bohatá. Anežka nasadila na ni všechnu svou kuchyňskou i hostitelskou dovednost. Měla k své potěše hosta, který zplna ocenil každou finesu. Hovor běžel, jako při každém cirkusáckém setkání, ve vzpomínkách na lidi, města a zvířata. Pan Wollschläger byl znamenitý vypravěč a okouzlil zvláště paní Hammerschmidtovou uhlazenou dvorností. Ve všem však u něho pronikal melancholický stesk nad zapadající hvězdou cirkusu.
"Nechci být jen mrzutý opěvač strých časů. Je dost smutné, když si musíme říci s Horácem: Běda, Postume, Postume, prchavě mizejí léta. Raději bych si tentos vůj stesk oslavil pohledem na zdárný růst nových sil. Můj básník mě učí, že krátký úhrn žití nedovoluje začít si s dlouhými nadějemi; přesto jsem míval takové naděje à la longue, protože jsem věřil v dorost. A teď, když už jsem tuze, tuze stár, vidím stále jen jedno: velcí jezdci všeumělci vymírají a s nimi jejich výkony. Noví lidé jdou mechanicky v tom, čemu se naučili, a nijak nezvyšují úroveň. Já jsem skákal hořící obručí, která měla v průměru pouhých dvaadvacet palců. Dnes nikoho ani nenapadne, aby si do takové míry zhoršoval překážky. Já jsem si při saltu na jedoucím koni obul ve vzduchu trepky - dnes už se o takovém triku ani neslyší. Místo toho se raději rozšiřuje program. Viděl jsem vaše slony, lvy, tygry a medvdy. Za čas přijdou pštrosi, velbloudi a žirafy a snad mroži a tuelni a klokani s vakem na břichu, pořád víc, pořád jiné, pořád nová dráždidla, ale smysl pro vznešenou krásu koně v každém jeho postoji zajde. Vymírá šlechta, vymírají jezdci, vymírají znalečtí diváci. Zbývají jen davy, které musíte sbubnovat a zjančit. Nemáte lehkou práci".
"Ach co", namítl Petr, rozjařený vínem, "za našeho života to ještě vydrží. A co přijde potom, to už bude starostí jiných".
Když vyšli z vozu, aby hosta doprovodili, plul veliký siný měsíc nad borovinou a palouk byl ozářen stříbřitým jeho světlem. Z okének maringotek prošlehovaly šluté a narudlé záře, odněkud bylo slyšet přidušené hovory, někde u kovárny hrál kdosi na harmoniku.
"Mohl bych se ješt jednou, na rozloučenou, podívat na koně?" obrátil se Wollschläger na Petra. "Víš, je to možná naposledy, kdy vidím takový výběr".
Polichocený Petr ochotně svolil. U stáje seděli Kerholec, Hans a Vašek, a Hans pobafávaje z dýmky vyprávěl o kumštech, které prováděl s koňmi Eduard Wollschläger. Nyní vyskočil a s dýmkou při noze hlásil principálovi, že ve stáji je všechno v pořádku - jen z koní že žádný nelehl a nespí, všichni stojí, jako by čekali na představení.
"Čekají na mne!" usmál se Wollschläger a vstoupil. Koně obou řad obrátili k němu hlavu a lehká vlna neklidu proletěla stájí.
"Sirius! Daimon! Admirable! Cyrus! Kismet! Heros!"
Pan Wollschläger volal jednotlivá jména a každý zavolaný se vzepjal, někteří zaržáli.
"Mon Dieu, mon Dieu..." prohodil stařec dojat, "moci tak ještě jednou vzít bič do rukou..."
"Vašku", zvolala Anežka, která stála vedle něho, "skoč do jedničky a přines ob šambriery!"
"Madame", obrátil se k ní Wollschläger radostně, "myslíte, že by to bylo možno?"
"Přeji si to, maestro", odpověděla krátce a pevně. Petr Berwitz se na ni rozpačitě podíval, ale od jejím energickým pohledem jen přikývl. Pan Wollschläger se uklonil, šel mezi koně a dvanáct nejrásnějších uvolnil. Každého přitom polaskal, pošeptal mu do ucha jeho jméno, přitiskl svou tvář na jeho. Vašek přinesl dlouhý i krátký bič. Starý pán je potěžkal v ruce, vyvážil a spokojeně přikývl Berwitzovi:
"Správné! Já jsem své koně předváděl bez biče... ale s cizími bych se to naporpvé bez tušírování neodvážil".
Vyšel ven, do měsíčního světla, doprostřed jasně ozářeného prostranství, a třikrát práskl velkým bičem. Ve stáji se ozval dupot kopyt.
"Open the door! Avanti!"
Hans s Vaškem odtáhli závěs a uvolnění koně, bez postrojů, jen v ohlávce, s vlající hřívou a zdviženými ohony se řítili vpřed a rovnou k muži, který je volal. Starý pán je však na délku biče zarážel a obracel nalevo. Veliká šambriera poletovala vzduchem jako blysknvý hádek a drobná volání Wollschlägerova, pobídky a lichotky, se křižovaly s letmými doteky biče. Hřebci i klisny klusali v nejvyšším napětí, uši i oči ctižádostivě soustředěny na každý jeho povel. Od maringotek se začali lidé sbíhat, ale než doběhli, klusalo všech dvanáct nádherných zvířat v dokonale uzavřeném krkuhu.
"Potztausend!" ozvalo se tiché zaklení a Vašek cítil, jak mu někdo prudce stiskl paži. Vedle něho stál Berwitz, všecek vyjevený.
"U všech hromů... koukejte na ně... koukejte na ně... oni jdou na pravou ruku!"
Byl to opravdu neuvěřitelný zázrak, koně, kteří jako všude u cirksu byli celý život cvičeni koužit nalevo, tady najednou pod povely Wollschlägerovými běželi opačně.
Nyní ten drobný stařík vykřikl, mávl bičem a koně se prudce zastavili, na zadních nohou a obrátili čtvrtpiruetou ke středu a stáli čelem k Wollschlägerovi. Obešel je dvakráte kruhovým pohybem šambriery, aby je nechal oddechnout a soustředit se. A pak, po nehybné vteřině, rozpřáhl ruce a zvolal:
"Vzhůru! En parade!"
Devět koní se okamžitě zvedlo na zadních nohou do levady, tři, kteří nebyli cvičeni na vysokou školu, řičeli a vzpínali se, bylo vidět, jak ochota poslechnout zápasí v nich se strachem a nejistotou, ale stařec uprostřed kruhu měl nyní obočí staženo, z očí mu sršela poroučivá vůle, ruce poškubávající se vzhůru jako by podpíraly a zvedaly koňská těla, a po chvilce váhání stálo všech dvanáct vztyčeno v měsíčním světle, hřívu rozvlátou, uši zdviženy, oči rozčilené, přední kopyta bijící do vzduchu, lesknoucí se břicha vyklenutá pod nimi. Diváci kolem podlehli velkolepému výjevu a začali, sami otrlí cirkusáci, tleskat.