"Cyrus! A gauche!"
Bič lehounce práskl a Cyrus, ocitnuvší se právě před vchodem do stájí, odbočil a běžel domů. Jeden za druhým tak z rondy odpadal, až poslední Kismet vběhl do stáje, dke se všichni koně rozeržáli.
"Madame", řekl pan Wollschläger Anežce s velkým dojetím, "nikdy nezapomenu na večer, jejž jste mi připravila".
"Tím méně zapomeneme na vás my", odpověděla paní Berwitzová.
"Obávám se", řekl Berwitz, "že tomu nebudu, až se vyspím, věřit. Vést neznámé koně na pravou ruku a takhle je zvednout do levady, to mi bude zítra připadat jako nemožný sen. Jsi opravdu maestro, Eduarde".
"Jste velmi laskaví k starému člověku. Přeji vám všem hodně, hodně štěstí".
Rozloučili se ve velkém dojetí. Ředitelka požádala Vaška, aby pana Wollschlägera doprovodil. Starý pán sice učinil odmítavý pohyb, ale svolil. Vašek šel velmi rád. Ještě nikdy neměl k nikomu takový pocit úcty, obdivu, zbožnění. V duchu si opakoval, co večer říkal Hans: "To není principál, to je čaroděj". A sám pro sebe neměl jiné tužby než připodobnit se tomuto kouzelníku, dokázat takové divy, dovést své umění tak vysoko a umět s takovou moudrostí se dívat na celý svět. Vašek se těšil, že se "starý idealista" ještě jednou s ním rozhovoří o cirkuse a že se bude moci zeptat na tajemství jeho magického vlivu. Byl by ochoten ho poslouchat celou noc a předem uvěřit každému jeho slovu. Leč pan Wollschläger šel po jeho boku měsíční nocí a Vaška jako by nebylo. Jednou se na cestě zastavil a zíral před sebe a usmíval se. Vašek cítil: teď něco řekne. Teď přijde nějaká krásná, velká, utěšující pravda. A vskutku, rty páně Wollschlägerovy se zachvěly a třikrát po sobě z nich blaženě zaznělo, čemu Vašek nerozuměl:
"Non omnis moriar! Non omnis moriar! Non omnis moriar!"
A pan Eduard Wollschläger sňal klobouk a velkou úklonou se děkoval měsíci na nebesích.
Pak už nepromluvil, až když stanul u své branky. Odemknul si ji, otevřel, a stoje mezi veřejemi, obrátil se náhle k Vaškovi. A vztyčiv se pevně, jako když zvedal hřebce do levady, zaostřil oči k pohledu, který pronikal Vaškovi až do mozku, pronesl přísně a velitelsky:
"Jsi mezi dvojí zradou. Vezmeš-li si to hamruské děvče, zradíš své umění. Chceš-li sloužit svému umění, musíš zradit to děvče. Není jiná cesta. Buď - anebo. Vybojuj si to v sobě. Všichni velcí jsme museli prožít tuto strašnou hořkost, neboť velkost nemůže vyrůst z idyly. Slyšel jsem a viděl jsem dost, abych ti mohl říci: Jsi jeden z vyvolených. Jsi jeden z vyvolených! Ale pro vyvolené je určen jen boj a zápas, nikoli pokojné štěstí lásky. Naše umění spěje k zániku. Váš cirkus je ohrožen. Berwitz to neudrží. Berwitz je stár. A Berwitz je hloupý. Pro časy, které na vás přijdou, musí být v čele člověk zcela jiné síly. Chceš-li zachránit Cirkus Humberto, vezmi si Helenu Berwitzovou".
Vašek stál úplně ustrnulý. Pan Wollschläger se na něho díval a jeho pohled změkl.
"Ubohý, ubohý hochu, jak chápu tvou bolest. A nemohu ti ji utišit žádným balzámem. Zavrhneš štěstí a nezískáš nic než trudnou starost. Ani jmění tě nečeká, ani pohodlí, ani klid a bezpečnost osudu, jen zápas, zápas, zápas. Ale tak teprve najdeš sám sebe. Dobrou noc!"
Pan Wollschläger zavřel vrátka, otočil klíčem, po chrupavém písku lehkým krokem došel k domku a zmizel. A Václav Karas stál, stál, pak se opřel o sloup branky a plakal.
VI
"Přála bych si, aby svatba byla tichá", pronesla Anežka Berwitzová.
"Co tomu říkáte, barone?" otázal se Berwitz pana Gaudeama, nalévajíc mu víno. "Hádáme se o to už týden a shodli jsme se jen potud, že vy máte být v té věci rozhodčím".
"Děkuji za vzácnou důvěru", usmál se pan Gaudeamus, "ač tentokrát není zrovna příjemná. Musím totiž milostivé paní odporovat. V cirkuse má být tichý leda krach. Ostatní všecko se má dělat s bubnem".
"Nu tak - co jsem povídal?" vytahoval se Berwitz. "Víte, barone, kdyby bylo po mém, vypravil bych celou svatbu jako pantomimu. Já bych hrál šerifa, Helena by byla šerifova dcera, Vašku by byl zamilovaný cowboy... nebo ne, byl by mladý farmář z druhé strany hranic, přijel by s celým průvodem koní na námluvy, já bych mu dceru nedal, on by ji unes, já bych po něm střílel..."
"A přitom ho ještě zastřelil, viď?" přerušila ho paní Anežka. "Viděl jste už, barone, takového blázna?"
"Mlč, Anežko, to hlavní mělo být zajmout faráře... víš, chytit lasem faráře a odvézt ho do pralesa, by tam požehnal sňatku. A to jsem si myslel, kdyby ten farář byl opravdický, že by bylo opravdické i to požehnání..."
"A vy si myslíte, pane řediteli", smál se Gaudeamus, "že byste mohl hamburského arciděkana chytat lasem?"
"No, když bych mu řádně zaplatil..."
"Tomu budete muset řádně zaplatit i bez lasa. Koukejte, vy si přece nemusíte dělat reklamu, když už jsou lidé u vás v boudě. Ale okázalá, dobře zrežírovaná svatba může být pro Cirkus Humberto velkou reklamou. To se ovšem musí rozvinout mimo podnik, po hamburských ulicích..."
"Velká paráda! No ovšem. To je báječný nápad, barone. To je úžasné, že mne to hned nenapadlo. Defilé všech zvířat... Ale to musím hned koupit párek velbloudů. Bez velbloudů by ta svatba nebyla úplná. Dám okamžitě zatelegrafovat Hagenbeckovi".
"Co tě to posedlo s velbloudy?" zarážela ho Anežka. "Uvažuj raději o nějakém daru do mladé domácnosti, když nechceš vyplatit věno".
"Ti velbloudi, to bude můj dar. Odpusť, Anežko, ale ty to tak necítíš jako já, jaká je to hanba, že ještě nemáme velbloudy. Každý jarmarečník vodí si dnes dromedára a my, taková stará rodina, máme jít do ulic bez velbloudů? Co by si lidé o nás pomysleli? Jak bychom vypadali? Říkám ti, svatba je bez velboudů nemožná".
Mají-li stěny uši, byly uši maringotek v těch dnech ohlušeny debatami o nadcházející události.
"Představuji si", řekla Alice Kerholcová paní Hammerschmidtové, když vůz pokladny a švadlen kodrcal z Lüdenscheidu do Iserlohnu, "představuji si, jak bude naší Helence slušet svatební kostymek s volánky. Je tak útlá v pasu, a když se ještě sešněruje..."
"Kostymek?" pozastavila se paní Hammerschmidtová, "jakýpak kostymek? Helena musí mít velké svatební šaty s kolosální vlečkou, jak se na takovou rodinu patří!"
"Mně by se však na ní více líbil štíhlejí kostym, to teď půjde do módy. Vpředu pěkně přilehlý k tělu..."
"Já vím, já vím, nová nemravnost. Má milá Alice, věř mi, nebylo nad širokou krinolinu. To bylo tělo pěkně skryto jako ve zvonu a nebylo pořád vystaveno na oči mužským".
"Ano, ale když vás pán při tanci přitiskl, zvedla se krinolina na druhé straně a čert viděl kostelem až na oltář".
"Ano, ale to jsme přece dělávaly, jako že o tom nevíme. To právě s krinolinou šlo, šoupnout ji vpravo, šoupnout ji vlevo, zvednout dozadu, zvednu dopředu, mužští bláznili a ženská se tvářila jakoby nic".
"Ale milostpaní, co s tím bylo za útrapy! A zvláště u nás, když se muselo do těch úzkých dveří maringotek..."
"Jen to nech být, byla to krásná móda. Vždycky jsem si Helenku představovala jako nevěstu v široké bílé krinolině, na kterou kolem dokola našijeme věnečky a růžičky s krajkovím. Dnes bych ji k tomu nepřiměla, dneska jde móda na turnýru, člověk už neví, co všecko dozadu našít, aby se to tam zvedlo a zvelebilo. Ještě že nám tu vlečku nechávají, aby to pěkně splynulo".
"Já bych na jejím místě šla bez vlečky. Bylo by to moderní".
"Jen, prosím tě, nevymýšlej Heleně žádné výstřednosti. Helena musí jít jako děvče z dobré rodiny, vespod silnou turnýru, vpředu dekolté, vzadu vlečku, pod sukni volánky a pentle, přes to krajkovou tuniku a na to závoje, aby bylo vidět, že je tu bohatství".
"Chudáček, vždyť ona ani takovou sáhodlouhou vlečku neutáhne!"
"To nevadí, Alice, pan ředitel má pro svou dceru dost prostředků, aby za ní šla dvě bílá pážata a vlečku jí nesla!"
Večer ve stáji došlo k prudké hádce mezi Hansem a Malinou.
"Takový ouškytek!" rozkřikoval se tichý Malina na ostatní stájníky, "sotva se to tu ohřálo a bude se to tu roztahovat!"
"Takový dědek vyšeptalá", nadával šedovlasý Hans, "je to jako pára nad hrncem, fouknout studený vítr, tak je z toho kapka; ale ne, to on se musí plést mladým lidem mezi nohy!"
"Přileze si to ze zkrachovaného podniku, my se tu nad tím smilujeme, vezmeme to na milost a ono si to tu najednou začne poroučet!"
"Celý život se to stará o kozy a o vopice a najednou si to dělá nárok na koně! Pro tebe, ty dědku, je tamhle Modrovous, toho si vokšíruj, až mu nabarvíš fousy!"
"Co to povídáš, ty kluku prkenná, ty koňáku zbědovanej, vezmu-li bič..."
"Copak je to tu za křik?" ozval se ve dveřích Kerholec, který sem vrazil zrovna ve chvíli, když se oba dědové za smíchu celé stáje na sebe chystali.
"Poslušně hlásím, to tady Malina mi nadává", zaraženě hlásil Hans.
"Bodejť bych nenadával", hartusil dále Malina, "viděl jsi už někdy, aby takový cucák rozhodoval, co bude a co nebude?"