"Já se nehádám", prohlásil Malina, "já jsem jen tady povídal, ať mi vyleští nejlepší cajk, protože povezu nevěstu do kostela. A tenhle uklizeč hnoje se opováží mně, Vendelínu Malinovi, říc do očí, že s nevěstou pojede on! Viděls někdy takovou drzost? Já vez mámu, povezu i holku, to je přece jako boží den".
Hans se znovu rozdrudil, že Malina neudělá na kozlíku žádnou figuru a že se nemůže dopustit, aby měli o takové slávě ostudu.
"Figuru, já neudělat figuru", křižoval se Malina, "já viděl, ty chytráku, jak se jede s papežem, a tys ještě nebyl na světě, když já už pil na bratrství s kočím od tureckýho sultána! Já ti udělám figuru, jako bych vez císařovnu Alžbětu s arcibiskupem na vetrené. To bys tak směl říc nebožtíkovi Humbertovi, že Malina neudělá figuru!"
"Počkejte, mladíci", okřikl je energicky Kerholec, "jste mi na sebe nějak moc ohniví. Pořádek bude takový, že nevěstu poveze Malina..."
"No, vždyť jsem nic jiného neřek - já už přece patřím do rodiny".
"...A Hans poveze ženicha. Sám si ho vychoval, sám si ho odveze".
"A to zas jo", pokývl hlavou Hans, "na to já nevzpomněl, že je při svatbě taky ženich".
Všude se všecko zabývalo veselkou, od direktorského vozu až do stájí, jen ženich chodil mezi nimi vážný a zamyšlený.
"Copak je s tebou, Vašku", spustil jednou na něho otec, kyž se octli sami před osmičkou, "sám jsi se rozhodl a teď mi chodíš, jako bys měl před funusem a ne před veselkou".
"Já nevím, táto... tak to na mne padlo... Rozhod jsem se, všichni jste spokojeni, každý mi to schvaluje, Berwitzovi se radují, Růženka mě dobrovolně pustila ze slibu, Helenka je ke mně milá - všecko je to v nejlepším pořádku, a na mně to přece leží jako můra, zda jsem jednal správně. Víš, někdy si myslím, že ty... a ti druzí... a my tu vůbec, my jsme mužští a všecko je správné podle mužského stanoviska; ale kdyby maminka... že by maminka to možná neuznala. Ona měla na věci ještě jiný pohled než my".
Karas starší se zastavil úplně překvapen. Márinka! Bože, jak to bylo už dávno a daleko! Dřív, v těch prvních letech, míval jí plnou hlavu, všecko kolem a zvláště na hochovi měřil pořád vzpomínkou na ni, co by ona řekla, jak by ona co posuzovala. Ale pak, když už se rozloučil s myšlenkou na dochod od cirkusu, když už s ním srostl, pak se tak polehoučku, po špičkách vytrácela z mysli - inu, živý člověk přece nemůže žít s mrtvým. Zapomínal, až zapomněl, jiné ženské se vynořovaly, veselo bylo, sem a tam si užil světa, volný bal jako pták, už ho žádné výčitky netrápily. A teď najednou, po tolika letech, tady ten hoch mu ji připomene, a jak! Trápí se ve svědomí zrovna tak, jako se tehdy trápíval on. To všecko, že je to nesmírně hodný hoch, odhodlaný, statečný, rozumný, ale se srdcem. Má srdce, panečku, jako měla jeho máma; a to tě, chlapče nebožáku, leccos ještě zabolí! Co mu jen říci, bože, co jen říc, aby ho z toho vyved a utěšil? Karas táta bezradně hledá nějaké slovíčko jako spásu, ale nic mu na mysl nepřichází, žádná představa, žádný pojem; jen odněkud z daleka mu hlavou začíná bzučet písnička, ta jeho vlastní nejmilejší písnička... Všecky panenky z lesa jdou... jen ta jedna nejde... Bodejť, to je to, to je ta Vašíčkova bolest... A jako by slyšel Krčmáříkovo děrka: "Nu, tuceví, kerak je něčeho moc, tak je toho příliš..."
A najednou mu nějaké zdravé vnuknutí našeptává, že v tomhle citu nesmí zůstat a že se musí přes to přejít. A už tu je to správné slovo, slovo klidné a všední, zažehnávající všecko vzrušení.
"Až přijedeme, Vašku, do Hamburku, zůstaneme bydlet ve voze".
"Ano, táto, už jsem taky na to myslel. K Langermanovým jít nemůžeme. A jinam to nestojí za to. Paní Berwitzová počítá, že budu s Helenkou bydlet pak u nich. Ale co ty? Zůstaneš i potom v osmičce?"
"Já bych zůstal, mně na tom tak moc nezáleží. Možná, že si něco najdeme s Burešem. Jenom je ještě otázka, mám-li vůbec zůstat".
"Proč? Co tě to popadlo?"
"Nu tak. Třebas to Berwitzovi neudou rádi vidět, že mají být příbuzní s obyčejným stavěčem. Ty jsi mnohem víc než já a na tobě jim záleží, to není žádné tajemství. Ale já tu pak najednou mohu být na překážku. Direktor a tenťák to je moc nerovné příbuzenství".
"Dokud tu bude paní Berwitzová, nemusíš na tohle myslet. Ta paní je nesmírně moudrá a umí Berwitzovi spravit hlavu. A na starého se musí trochu hrát komedie. Jemu jde hlavně o to, jak věci vypadají navenek. Co se toho vnitřního týče, jestli tenťák nebo co, to moc mluvit nemůže, protože je to navlas jejich historie. Ale v tom zevnějším mu vyhovíme. Já si pořídím k svatbě frak od nejlepšího krejčího a ty si dáš šít černý kabát s šosy a na hlavu si koupíš cylindr".
"Cylindr? Ty jsi se zbláznil?"
"Nezbláznil. Kdybys přeskočil šapitó, nebude mu to tak imponovat, jako když přijdeš na svatbu v cylindru".
"Já a cylindr? Já a cylindr? Vašku, Vašíčku, to přec nemyslíš vážně. Já bych si v tom připadal jako na pranýři. Chodit s rourou na hlavě! Já, Anton Karas, zedník a tenťák, - a na kotrbě balancovat rouru! Vždyť mi to spadne s hlavy, člověče, všude s tím narazím, do dveří se nevejdu, do vozu nevlezu, vítr mi to shodí, pomakám si to, pocuchám, držet to nebudu umět, někde si na to sednu, člověče, synu, já s tím budu mít malér na malér a všem budu pro smích..."
"Nesmysl, táto", okřikoval ho Vašek. "Řekl jsem: šosatý kabát a cylindr, na tom zůstane a ostatní řeči jsou zbytečné".
Vašek odešel a zanechal otce v úplném ustrnutí.
"Zatracenej prevíte direktorskej", ulevoval si Karas Antonín, "ještě sis k tomu ani nepřičich a už budeš starýho tátu komandovat? Hej, povídám, Malino!"
Osmičkáři se scházeli k obědu, první se blížil Malina.
"Povídám, Malino: copak si vezmeš o svatbě na hlavu?"
"Copak bych si vzal, Antone. Cylindr si vezmu!"
"Cylindr?" vyvalil oči Karas.
"No ovšem. Jakpak bych si mohl sednout na kozlík bez cylindru? To ten hlupák Hans neví, že tu mám cylindr, ještě od Berwitzovy svatby, krásný, lesklý, s bílou pentlí, s kokardou po straně. Na to si nebožtík Humberto potrpěl. Když mu na jízdě nezáleželo, řekl: 'Vendelíne, zapřáhni'. Ale když jel k nějakému panstvu, řekl: 'Vendelíne, předjeď'. Jak řekl 'předjeď', tak to bylo s cylindrem a v rukavičkách. A když řekl: 'První kočí nechť připraví ekvipáž', tak to jsem si oblékl bílé punčochy, krátké kalhoty a dvourohý klobouk s třapci. Co takový Hans ví, jaké tady byly rozdíly v kučírování. To byly, člověče, takové rozdíly, že já, když jsem jel s ekvipáží, a já, když jsem jel jen tak, to bych si byl ruku nepodal. Ten vrták řekne, že neudělám figuru, A zatím starý Humberto říkal: 'Jen mi, Vendelíne, nikdy nezapomeň udělat figuru. Pán může vypadat, jako by vylezl ze stáje, ale kočí musí být nóbl'. A to je svatá prada. Jednou s námi asi rok jezdil jeden knížecí kočí z Kynžvartu, od Metternichů, ale to vám byla krása, že ji ani nevypovím. Byl jako z kamene řezanej, už ani nemrkal. Ten když si stoup k parádě před boudou, tak ho lidé chodili píchat špendlíkem, jeslti je živej nebo vycpanej. Však se taky chlubil, že už je z desátého pokolení metternichovských kočí, to že je u nich v rodě; a každá máma v jejich familii že má svého prvorozeného s některým Metternichem. Inu nejlepší kočovská krev, jakou si můžeš představit".
"A jak tedy pořídil u cirkusu?" zeptal se Bureš, který zatím došel a zvědavě poslouchal.
"On vlastně k cirkusu nechtěl. On chtěl původně k divadlu. Ale tam to s ním nešlo. Ať hrál co hrál, vždycky stál nehybně jako socha. Ukazoval mi výstřižek z novin a tam o něm stálo, že jeho Hamlet by moh stát na Hamletově hrobě jako pomník. On byl na to strašně pyšný, ale já myslím, že ho právě proto vyhodili. Kam zmizel pak, ani nevím..."
"Asi se vrátil", dohadoval se Bureš, "oženil se a měl zase od Metternicha kluka".
"To je možné", kýval hlavou Malina, "jestli jsou Metternichové ještě tak slavný rod".
"Inu, rodinné tradice se u našich urozených pánů dodržují", poškleboval se Bureš. "Jak jste na toho kočího přišli?"
"Kvůli tomu trulantovi Hansovi", odpověděl Malina.
"Ne, my na to přišli od cylindru", opravil ho Karas. "Vašek mi poručil, že si mám k svatbě pořídit cylindr. Co tomu, Bureši, říkáš?"
"No... kdybys chtěl vypadat zvlášť apartně", poškleboval se Bureš, "kup si slaměný klobouk s vysokou pentlí a se závojem. Nebo skotskou čepičku a k tomu dudy".
"Ptám se tě vážně: mám si to koupit?"
"Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Mně by na všecko stačil můj kalabresák. Ale tvoji vlci jsou v cylindrech. Pořiď si tedy tu rouru, ať je nějaká legrace. Až ti bude zle, můžeš jednou z něho tahat kytky a králíky. Cirkusákovi se cylindr vždycky hodí".
"Jen aby se ti to nestalo jako tomu kouzelníkovi v Saint-Omer", uklouzla zas Malinovi vzpomínka. "To byl nějaký Gianini, měl boudu zrovna vedle nás. Jednou mu utek pomocník, vzal si tedy nějakého venkovského chasníka, který se potuloval před boudou. Ukázal mu, co a jak má před produkcí připravit, a šel vyvolávat. Ten kluk měl taky vecpat živého králíka do tajného šuplíku u čarovacího stolku. Šuplík byl, toť se ví, uzoučký, králík se tam nemoh dostat a vřeštěl. A ten kluk byl z venkova, měl rád zvířata, ale byl hloupý. A tu si tedy řek: Chudáčku malá, povídá, co já tě tam mám cpát a co se tam máš trápit... pán je kouzelník... pán si přičaruje jiného... A vzal králíka a dal ho zpátky do kotce..."
"A při produkci...?" zeptal se Bureš.
"To já nevím, já tam nebyl. Ale po produkci jsem viděl, co bylo vzadu. Kluk volal pořád 'Pán je kouzelník... pán si přičaruje...' a Gianini řval 'Pán je kouzelník, pán ti přičaruje pár pohlavků'".
"A přičaroval!"
"A ne pár, člověče, to ti byl celý pohlavkový ohňostroj. Facky lítaly jak rachejtle".
Bureš se chechtal, ale Karas zůstal přimračen a zadumán nad problémem cylindru. Nicméně když dojeli do Hamburku, chodili se cirkusáci tajně dívat na něho, jak ve chvílích, kdy myslel, že ho nikdo nevidí, vycházel z maringotky s cylindrem na hlavě tak opatrně, jako by balancoval koule, sestupoval po schůdkách a vracel se opět zpátky, pořád s krkem křečovitě napjatým ve strachu, že mu ta dlouhá roura spadne s hlavy.
I byla svatba, slavná svatba, třebaže ne tak velkolepá, jak si Berwitz představoval. Magistrát mu nepovolil průvod se slony a velboudy, ale nenamítal nic proti kavalkádě, která měla doprovodit kočáry svatebčanů. Byly tedy zas jednou na dení světlo vytženy nejdražší kostymy a dopolední nedělní promenády spatřily proudy nádherných koní v blyštivých postrojích s fantastickými jezdci a jezdkyněmi. Za nimi jely řady kočárů, jejichž kočové měli bílou mašličku na biči a zelený rozmarýn v květinové dírce. A poslední kočár, všecek bíle opentlený, byl tažen čtyřmi bělouši, kteří po španělsku vysoko vykročovali a udivovali davy svým přesně stejným krokem. Osmero lesklých otěží se sbíhalo mezi prsty levé ruky muže na kozlíku, který budil nemenší obdiv, s jakou majestátností seděl, patriarchální kmet, na vyčabrakovaném kozlíku jako na trůně. Bílá nevěsta se vyhoupla před katedráou z tohoto kočáru, štíhlá a útlá pod mžením závojů a ve své vlečce majestátní jako mladá královna. Dva hošíci v bílých šatech přiskočili a nesli jí vlečku, když stoupala po schodišti k chrámovým dveřím. Ženich měl nejdokonalejší frak, šitý pod osobním dohledem barona Schönsteina u vídeňského mistra fraků Jana Václava Kobližky. Také cylindr, jejž mu baron vybral, třpytil se osmi povinnými reflexy neméně než cylindr jeho otce, poněkud tu ta tam počechraný. Otec nevěstin se spoustou exotických řádů na hrudi zářil důstojností, matka byla lehounce dojata. Lišila se od ostatní družiny npadně prostou jednoduchostí svého úboru, kdežto například její švagrová oplývala krajkami, stuhami, volány a kokardai stejně jako vzlykoty a slzami.
Petr Berwitz, vdoucí svou dceru, se na prahu chrámu na vteřinu zastavil a rychle přelétl očima davy, které se v chrámě kupily. Pak se obrátil k Anežce, která šla za ním zavěšena do tenťáka Karase, a spokojeně zašeptal:
"Vyprodáno!"
"Co říkal?" zeptala se Anežky paní von Hammerschmidt, která kráčela za ní, vedena baronem von Schönstein.