"Vyprodáno!" zvolala paní Hammerschmidtová s emfasí. "Aby jim to Pámbíček oplatil o benefici. Vyprodáno! A to musíte, barone, povážit, že je to matinée, a za jak nádherného počasí!"
"Ano, ale předběžná reklama byla znamenitá. Laciná a účelná. Ta debata v městské radě, zda lze připustit slony a velbloudy ke katedrále..."
"Dům boží je vyprodán", hlásil za nimi, co zaslechl, Frans Steenhouwer, zavěšený do paní Alice Kerholcové, dalšímu páru.
"Co to povídají?" ptal se kapelník Selnicki Kerholce.
"Pán Bůh má vyprodané šapitó", odpovídal placmistr.
"Co je to platné", vzdychl kapelník, "když tam nemá bufet".
"Patnáct set lidí po třech markách padesáti", počítal Steenhouwer cestou k oltáři, "to by bylo pět tisíc dvě stě padesát marek. To by byl krásný příjem vzhledem k režii. Kněz, kostelník, dva ministranti a žádná zvěř. Takový podnik by se mi líbil".
"Kdyby to všecko nebylo na volňásky", usmála se Alice Kerholcová.
"Nevěsta je už u manéže", říkali si zadní v průvodě, když se postup zastavil. Opravdu, Berwitzova rodina s Karasem starším stála seskupena kol ženicha s nevěstou, jíž paní Kerholcová narychlo ještě urovnávala závoje.
"Ready?" zeptal se Petr Berwitz.
"It's all right", odpověděla Alice.
"Allez!" komandoval Berwitz a v duchu práskl bičem. Snoubenci přiklekli k zábradlí a ze sakristie vyšel kněz.
"Ona je tak rozkošná a jemu to tak sluší", vzlykala paní Hammerschmidtová, "to je krásný párek, barone. Vašku má dobré srdce, a jak mu padne ten frak..."
"Inu, má figuru", šeptal Gaudeamus. "Každý krotitel má figuru".
"Prosím vás, barone, nepřipomínejte mi krotitele. Bývají mezi nimi ohavní lidé. A když se vstupuje do manželství, nemá se myslet na šelmy a na krocení".
"To máte pravdu", ušklíbl se Gaudeamus, "na to má člověk pamatovat dřív, než už je pozdě".
"Jste hrozný cynik, barone. Kdybych nemusela tolik plakat, štípla bych vás do ruky. Ale já pro slzy nevidím, která ruka je moje a která vaše".
S druhé strany se naklonil Petr Berwitz k panu Gaudeamovi, a zacloniv si ústa cylindrem, šeptal mu:
"Měl jste, pravdu, barone. Ten farář je tak tlustý, že bychom ho byli do lasa nechytli. Ono by se po něm sesmeklo. Ale zrežírováno je to dobře, co? Koukněte se na starého Karase, jak znamenitě vypadá v tom šosáku a v cylindru. Mít zlatý řetěz kolem krku, vyhlížel by jako senátor. To si ostatně musím poznamenat: zlatý řetěz. To ještě v cirkuse nebylo, aby řekněme dveřník měl černé šaty a zlatý řetěz. Geniální nápad, co?"
Karas otec zapomněl v tu chvíli na redingot i na cylindr. Byl prostý člověk, kterému se ženil syn. Stál tedy s hlavou sklopenou a prosil Boha o štěstí. Vedle něho stála Anežka Berwitzová s rukama sepjatýma a tiše šeptala modlitbu.
Obřad byl skončen, Vašek s Helenou se zvedli a společnost se na ně vrhla, aby je objímala, líbala a aby jim potřásla rukou. Obě pážátka se zas ujala vlečky.
"Dejte pozor, kluci, ať venku na schodišti nespadnete", nařizoval jim tlumeně Kerholec, "jinak vás doma zřežu".
Na stupních vedoucích k chrámu utvořili kostymovaní jezdci a jezdkyně a kočové Cirkusu Humberto špalír. Když vycházel Vašek s Helenkou, zvedli jezdecké biče i šambriery a utvořili jimi bránu, kterou novomanželé procházeli. Lidé kolem začali tleskat. Pan Berwitz se na hoření plošině zastavil a ukázal na davy:
"Prosím - sukces!"
A když sešel dolů, zatleskal a pveným direktorským hlasem oznamoval, že se teď na návrh placmistra Kerholce pojede na malou přesnídávku a že kostymované panstvo se tam má dostavit, jakmile se převlékne. Nastupovalo se do kočárů, nasedalo se na koně a velká kavalkáda se zas dala do mírného pohybu po hlavních třídách, až dospěla na Reeperbahn. Zde jezdci odbočli do cirkusu, kočáry však jely dál, zahnuly vlevo do klikaté ulice a zastavily se před Námořníkovou nevěstou. Když se Vašek s Helenou první přiblížili vchodu, dveře se otevřely dokořán, na prahu se objevil osmahlý seržán Ferenc Vosátka s paní Adélou Vosátkovou a zasypali oba curkovím. Část bonbonů klouzala nevěstě po vlečce a oba Kerholcovi kloučkové je horlivě vybírali a cpali do kapes.
Námořníkova nevěsta už nebyl jen pouhý výčep. Dva ousední krámy byly zrušeny, stěny k nim proraženy a z výčepu se stala restaurace o několika místnostech. Nade vchodem byla zavěšena venku velká tabule, na níž byla vymalována dívka v krinolině, kterak na nábřeží mává kapesníkem na pozdrav člunu, který si vzedmutými vlnami rzí cestu k plachetnímu korábu v pozadí. Kolem obrazu byly rozloženy nápisy: Zur Seemanns-Braut - La novia del marinero - La sposa di marinaio - The Sailor's Bride - A la fiancée du marin. Španělština byla na předním místě, protože od té chvíle, kdy si cirkusový stavěč Vosátka vzal vdovu po výčepníku Moeseckovi, denně si zašel do přístavu a uvítal každou loď z Jižní a Střední Ameriky. Velké transatlantické parníky z Buenos Aires, Montevidea, Ria de Janeiro, Pernambuca, lodi s mateřským přístavem New Orleans, Tampico, Veracruz, bachraté lodi nabírající náklad v Cayenne, Paramoribu, Georgetownu, Maracaibu a Cartageně, lodi zastavující se v Colonu, Habaně, Kingstonu, Port au Prince, lodi, na nichž se plavili lidé z Argentiny, Brazilie, Guayany, Venezuely, Kolumbie, Costariky, Nicaraguy, Hondurasu, Guatemaly, Mexika, Texasu a Arkansasu, lidé z Antill a Yucatanu - ty všecny poznávaly zjizveného Ference Vosátku, který se k bílým i k barevným hlásil jako krajan, švadronil španělsky, francouzsky, anglicky, holandsky, paerou řečí nigrů a desaterým nářečím indiánským a všecky zval do svého útulku, k Námořníkově nevěstě. A najednou tato někdejší putyčka českých zedníků vypadala, jako by ležela někde mezi obratníkem Raka a Kozoroha, dvě místnosti musel už po roce přibrat, jednu pojmenoval Moře Karaibské, druhou Mexický záliv, kdežto vstupnímu výčepu se říkalo Cesta Prozřetelnosti, Providence Street. Paní Adéla, která se v prvních měsících u něho přiučovala českému vaření, musela se pak přeorientovat na španělskou a americkou kuchyň, dělat "plamenné" bifteky na víně s paprikou, karbanátky à la criolla s rajčaty, paprikou a cibulí, svíčkovou na houbách à la mexicana, vařit callos con chorizo, dršťky s paprikou, špekem, cibulí, petrželí a spoustou koření, nebo pepitoria de pollo, kuře s ořechy, česnekem a žloutkem, a především musela být olla potrida, hovězí maso vařené s hrachem, špekem, brambory, salámem, paprikou, česnekem, fazolemi, šafránem a ještě mnoha podstatnými přísadami. Karaibské moře a Mexický golf hlaholily brzo všemi dialekty od La Platy až po Mississippi a Cesta Prozřetelnosti nestačila novým příchozím. Byly ovšem dny odlivu, kyž jedny lodi zvedly kotvy a nové ještě nepřistaly, ale tím bouřlivější bylo pak údobí, kdy se tu setkávaly posádky deseti patnácti lodí. Nad vší tou divokou čeládkou, ochotnou kdykoli vytáhnouti nůž, vládl seržán Vosátka s neomezenou suverenitou. Byl tu svrchovaným pánem všeho, krom jediné věci: bufetní skříň s kořalkami vzala si paní Adéla Vosátková z výčepu do kuchyně a sama střežila, co se a komu nalévá. To byla její Cesta Prozřetelnosti; nepřála si patrně, aby akvavit probudil v jejím muži ještě jednou takový divoký zápal, s jakým tenkrát si dobyl jejího srdce.
Sem tedy ke starému osmičkáři přivedl Kerholec v den ztichlého obchodu svatbu Cirkusu Humberto. A seržán Ferenc Vosátka uvítal svého bývalého principála s grandezou španělského místokrále. Pivo i víno se rozproudilo k pečeným ledvinkám a ke kořeněným red dogs, první přípitky na zdraví se pronesly, první hold budoucímu šéfu se projevil v družné pospolitosti. I Hans přišel přiťuknout Vendelínu Malinivo, že dokonale vezl nevěstu, a smír obou starochů je zapletl do dlouhé debaty o tom, jestli tenkrát za starého Humberta měla být klisna Vendita kryta hřebcem Mašalah nebo Vasco. Byla by se ta přesnídávka rázem přeměnila v bohatýrský hodokvas, kdyby Berwitz i Kerholec neměli na mysli, že neděle pro ně znamená dvoje představení. Po hlučné hodince opustli tedy Moře Karaibské, v němž po různých výkladech zůstal jako osamělý Robinson jen pan Leopold Selnicki.
Vlastní svatební hostina byla jen úzce rodinná, prostá a srdečná a netrvala dlouho. Nevěstu čekala dvojí krasojízda s hojnými skoky a ženich si musel připravit lvy, tygry a medvědy. Teprve pozdě večer, když všecka zvěř byla pokrmena a napojena, rekvisity uloženy a zlatavá manéž pohřbena v tmu, stanul Vašek před Helenou, objal ji a řekl:
"A teď, Helenko, teprve máme svůj čas pro sebe".
"Ano", řekla Helenka, "myslím, že není nic hroznějšího než být nevěstou z cirkusu s dvojím představením".
VII
"Pozdrav Bůh, inšpektore!"
"Dejžto Pámbů, direktore!"
"Jak se ti daří, inšpektore?"
"A co tobě, direktore?"
Karas otec a Karas syn stáli proti sobě, zahrnovali se tituly a chechtali se té slávě. Karas Anton nebyl už pouhý cirkusový stavěč a jeho kavalec ve voze číslo osm se pro příští jaro uvolnil. Způsobil to Petr Berwitz hned ten večer po svatbě.
"Všimla sis", řekl tehdy Anežce, "jak dobře vypadal Anton v cylindru? Šaty dělají člověka, ale co je to platné, cylindr udělá gentlemana. Takovou důstojnou postavu bychom neměli nechat mezi hilfáky. Mimo to je to teď náš příbuzný. Tchán naší dcery, to je pomalu jako rodný švagr".
"A máš pro něj nějaké lepší místo?" zeptala se Anežka.
"Ano. Po chromém Harweyovi. Garderoba a rekvisity jsou velký kus našeho jmnění a Kerholec to nemůže trvale obstarávat. Má toho tak dost, když zvěře a vozů přibylo".
"To by nebylo špatné, Petře".
"A dám mu titul inspektor. Bude třeba s náminěkdy obědvat, bude ho někde nutno představit jako příbuzného. Inspektor Karas - to zní docela jinak".
"Nu, když ti na tom tak záleží..."
"Záleží, ovšemže záleží. Svět miluje dekor. Já bych ho nejraději oblékl do černých šatů, jako mívali za starodávna radní páni. Se zlatým řetězem na krku".
"A nejraději bys mu říkal lordmayor nebo strážce pečeti nebo vrchní podkomoří..."
"A bylo by to něco špatného? Lidem by to velmi imponovalo!"
"Do šlechtického stavu bys ho nechtěl povýšit?"
"Nu, rytíř Karas z Karasova - to by neznělo špatně".
"Neblázni, Petře. Anton převezme skladiště a dostane jméno inspektora. To je rozuné. Ostatní fantasie si ponech jen do svých dnů. Dobrou noc".
"Aspoň řže jsi mi toho inspektora ponechala. Člověk má přece jen pocit, že provdal dceru do lepší rodiny".