"Omyl, inšpektore. Do party nepřijdou tvoji kamarádi, ale moji. Cirkus Humberto potřebuje mladé lidi".
"To bude pěkný blázinec", bručel nespokojeně starý Malina. "Celý život jsem vás otloukal, a teď abych na stará kolena začínal znovu s nějakými vesnickými jelimánky".
"Ty hochy si vezme na starost Bureš", rozhodoval Vašek. "Ostatně přijedou vesměs hoši, kteří už byli u cirkusu".
V osmičce byla uvolněna čtyři lůžka a ještě před vánocemi zapisoval si pan Steenhouwer do seznamu mužstva jména Bláha Jan, Cerha Antotnín, Cikhart Jiří, Krčmářík Josef. Všichni byli vrstevníci Vaškovi, kteří už jako děti uznávali jeho náčelnictví; všichni měli už své cirkusácké zkušenosti stavěčské, a jedouce do Hamburku, nepřivářželi si jen své trubky, ale i po páru plstěných papučí, aby po rozloženém stanovém plátně neběhali v botách. Starý Karas byl blažen, že mohl denně klábosit o Horní Sněžné. Bylo jich s Vaškem šest z jedné vsi a to už jim dávalo všem pocit domova.
"Ti kluci budějovický", říkával někdy Malina Burešovi, "ti nám to tady dočista převrátili. Mně to připadá, jako bych žil v tom jejich Zapadákově".
Byla to pravda do té míry, že se věčně mluvilo o Horní Sněžné a že se Bureš s Malinou postupně vyznali ve všech chalupách a rodech, věděli, která holka s kterým chodí, kde budou křžiny a kde čekají děrkovo smrt.
Vašek se těch hovorů účastnil nejméně. Neměl na ně kdy. Jednička ho oddalovala od osmičky. A manželství ho podstatně změnilo. Teď teprve skutečně zmužněl.
Bylo málo řečeno, šeptalo-li se o jejich manželství, že je to svazek z rozumu. Bylo to horší: oba šli tehdy k oltáři s hořkou bolestí v srdci. U Vaška to byla skutečná rána, která otřásla celou jeho bytostí. Miloval Růženku s plnou prudkostí prvního probuzení, Růženka byla jeho jediná představa o štěstí, neviděl na světě jinou ženu než ji. A dal jí slovo, což mu ybla věc posvátná a nezrušitelná. Růženka ho sama, když ženským důvtipem rozpoznala situaci, propustila ze slibu; tím se urovnala čestná stránka věci, ale nezahladila krutá bolest toužení a stesku. Také Helena však přinášela svou oběť. Její poměr k Paolovi nedospěl ještě do vášnivého zamilování. Erotická citlivost v jejím útlém, skoro chlapeckém těle ještě dřímala a byla by potřebovala delší lhůty a silnějších podnětů, aby se probudila. Ale nad spící vášní zrcadlila se již dívčí fantasie a v ní se odrážel Paolo jako nejpříjemnější, nejsympatičtější hoch, trochu snad divoký, trochu snad zkažený, ale tím zajímavější a vábnější. Rozcházejíc se s ním, nebyla tak zlomena a duševně rozbita jako Vašku, přece jen však musela obětovat svůj sen a bylo jí z toho teskno a úzko. Nadto pak shledala, že nejsme pány svých snů: vidina krásného Paola tiše s ní vstoupila do manželství a zjevovala se jí, kdykoli ji život přepadl smutkem či zklamáním.
Pro oba mladé lidi byl štěstím jejich dávný kamarádský vtzah a souhlasný horečný zájem o věci cirkusové. Umožňovalo jim to klidné, srdečné rozhovory, za nichž se důvěrněji sbližovali a zesilovali své přátelské sympatie. Vaškova láska k Růžence, Helenino rozeplání k Paolovi zůstalo tajemstvím každého z nich. Nepověděli si to, ukryli to v sobě a zapečetili závěrečnou tajnou a melancholickou výčitkou: "Což ty... tys šťasten... ale já..."
V tišší a trpnější Heleně zůstala ta výčitka na celý život. Měla teď svého muže docela ráda, věděla, že s ním bude snášeti všecky jeho strasti a že musí udržovat jeho energii, ale ve svém nejskrytějším, nejdůvěrnějším soukromí se mazlila s myšlenkou, že se tomuto hodnému člověku přece jen obětovala, a že býti to jinak, mohlo to být neskonale krásnější.
Vašek naopak prošel dny líbánek jako očistnou a ozdravující lázní. Teď byly všecky mosty zpět spáleny, teď byl na druhé straně propasti, o níž se obával, že se do ní zřítí, teď v sobě cítl především naléhavé nutkání, aby dostál povinnosti, kterou na sebe vzal. Formálně se na jeho postavení nic nezměnilo. Berwitz ho neučinil spolumajitelem podniku, ani ho nevyhlásil za ředitele nebo za svého zástupce. Vašku zůstal nejlepším jezdcem a akrobatickým skokanem první půle pořadu a ve druhé předváděl své skupiny šelem. Každé jeho vystoupení znamenalo velké vypětí vůle a energie, teď však, když se považoval za spoluodpovědného za celý podnik, zasahoval rázně do všeho, s čím se setkal. Jeho oči byly všude, jemu neušla žádná kočovská nedbalost ve stáji nebo krmičcký nepořádek u klecí, ostražitě přezkoumával hodnotu kupovaného ovsa nebo sena a brzo odhalil každý krám, jejž někdo pohodil v temných koutech okružní chodby, místo aby jej řádně uložil. Byl překvapen, že nachází nepořádku víc, než po celá léta tušil. Bezděky se už díval na celý podnik očima majitele a to je mnohem ostřejší pohled než pohled zaměstnancův.
Všechna ta drobná opominutí si v duchu vysvětloval stářím jednotlivých osob v personálu. Cirkus Humberto byl pravý typ rodinného podniku. Berwitz byl přísný a energický, ale sám si liboval v jakési patriarchálí správě, která se tu zakořenila už za vlády děda Humberta. Lidé, kteří zakotvili v jeho službách, zůstávali v nich na celý život. Kromě některých artistů, kteří předem byli získáni jen na určitou dobu, všichni tu byli natrvalo a výpověď byla událostí zcela mimořádnou. Rozrostla se z toho v celém tom velkém souboru důvěřivá bezpečnost a ochotná oddanost k společnému celku, všechno pracovalo s chutí a nespokojenost se objevila jen výjimečně. Denní život se zaběhal tak, že už téměř nebylo třeba dooru a velení, každý samozřejmě konal svou povinnost a zaskočil a vypomohl všude, kde ho bylo nenadále potřebí. Ale tato krásná harmonie měla i svou stinnou stránku: lety soužití se vybudovala a vypěstila, lety soužití se však také opotřebovla a oslabovala. Lidé stárli. Vaškův otec byl mezi posledními a nejmladšími, kteří k Cirkusu Humberto přišli, a už se mu blížila padesátka. Vašek si to uvědomil jednou při raportu, když se podíval po stájnících, krmičích a muzikantech; nejmaldší z nich byli už prošedivělí a nejstarší, jako Malina a Hans, byli učinění kmeti. Polekal se toho zjevu, když si uvědomil, že zanedlouho přijde čas, kdy se všecko v cirkuse bude dít slábnoucíma rukama a ochabujícími mozky. Bděl tedy nad tím, aby se co nejdříve dostali do maringotek zase mladí lidé, a parta krajanů z Horní Sněžné činila v té jeho snaze počátek.
Netajil se svým zjištěním, třebaže starci mladému principálu hoževnatě odpírali. Každý z nich se troštoval, že urobí víc díla než tři mladí dohromady, a řečí debat o tom bylo do nekonečna. Berwitzovi mu přikyvovali, když při obědě nebo při večeři zavedl na to řeč, ale robustní tchán i citlivá tchyně byli prodchnuti sentimentalitou soustrasti.
"Je to všecko hezké, Vašku", říkávala Anežka, "ale jak chceš odstranit takového Malinu nebo Hanse? Připravit je o práci v cirkuse byla by jejich smrt. A všichni jsou to lidé zasloužilí, šli s ními i v nejhorších dobách, po desítky let jsou den za dnem na svém místě. Jakým právem bchm se měli k nim chovat tvrdě, když se objevují u nich důsledky toho, že nám obětovali svůj život?"
Vašek to uznával, vždyť sám měl nesmírně rád ty dobrácké dědouše, mezi nimiž od mládí vyrostl. Problém stárnutí a vysychání celého orgaismu vyvstával před ním jako problém jeho nejbližších let a nijak si nemohl říci že našel pro něj nějaké šťastné a správné vyřešení.
Svěřil se s tím jednou Arr-Šehirovi, který sám už byl drobounký, vyschlý stařík s velkými černě rámovanými brýlemi na kostnatém nose. Arr-Šehir stál mezi svými šesti slony a vrásčitý obr Bingo mu zamilovaně foukal chobotem do tváře.
"Máš pravdu, sáhibe Vašku", zahovořil Arr-Šehir, "máš pravdu a nemáš pravdu. Bylo království a v něm se dostal na trůn mladý král. Byl svěží, pln síly a chuti do života. Všichni se obdivovali skutkům, které dokázal. 'To je proto', říkával král, 'že jsem mlád. Jenom mladí lidé jsou s to vykonat velké činy. Staří lidé jen brzdí náš rozmach'. 'Pravdu máš, ó králi', řekla jeho mladá družina, 'ale učiň podle své moudrosti a odevzdej království do správy mladým, ať je celá země jako její panovník'. Králi se zalíbila tato řeč a vydal rozkaz, kterým sesadil staré lidi ze všech veřejných úřadů a nahradil jse mladými. Přišla pak válka se sousedním královstvím, král porazil nepřítele a postupoval za ním do jeho území. Tak se dostal do krajiny mezi lesy, kde nebylo řek ani potoků ani studnic, a vojsko začalo trpět žízní. Král svolal své důvěrníky a poručil jim, že musí opatřit vodu, jinak že vojsko zahyne. Ale nikdo nevěděl, kterak nelézti v poušti vodu. A když jim bylo čím dál tím hůř, jeden z nich se odvážil k návrhu. 'Nevíme-li si rady, ó králi', pronesl k němu, 'pošli posla k našim starcmů doma. Snad staří znají, o čem my mladí nevíme'. Král svolil, odeslal posla ke starcům a starci ihned odpověděli: 'Nemáš-li vody, ó králi', vzkázali starci, 'vypusť osly volně do lesů'. Všichni mladí se divili této radě, ale vypustili osly do lesů. A osli, trápení žízní, běželi za velkého hýkání do lesa, kde ucítili pod povrchem země pramen, tam začali hrabat, až se objevila voda, a vojsko bylo zachráněno".
"Tys tedy také, Arr-Šehire, pro zachování starých?"
"Nepravím, drž se starých. Ale pravím, drž se moudrých. Drž se těch, kteří si vědí rady, a propouštěj ty, kteří jsou bezradní, ať jsou mladí nebo staří".
"Děkuji", usmál e Vašku, "to je aspoň už o něco určitější program. Ty mi zkrátka radíš, abych jako ten král pustil osly k vodě".
Cestování toho léta dopadalo špatně. Od května se spustily dlouhé, vytrvalé deště, které s malými přestávkami trvaly až do žní. Zem nemohla pobrat vody, které na ni spadly, údolní pole a luka byla jak jezera, silnice obráceny v bahno a louže, na mnoha místěch řádily záplavy. Táhnout tím mokrem v sychravém lijáku bylo utrpení pro lidi i pro zvířata. Všechno křehlo a trpělo nachlazením; a když dojeli do nového města, našli zpravidla své stanoviště pod vodou a museli je nejednou zavážet popelem a smetím. V některých městech z toho důvodu vůbec nemohli hrát a jinde hráli v poloprázdném šapitó, protože se lidem nechtělo do deště a bahna. Tři měsíce marně vyhlíželi k obloze, nastane-li konečně obrat. Vašku narhoval, aby se vzdali vybraného okrhu a jeli přímo do některé jižní země, kde najdou snad lepší počasí. Ale pan Gaudeamus, přivolaný na poradu, zjistil z novin, že deště jsou roztaženy po celé Evropě. Nakonec rozhodl Berwitz, že tentokrát zkrátí turné a vrátí se mnohem dřív do hamburského domova.
Anežka Berwitzová to velmi uvítala. Měla v duchu velký strach z neklidného, bolestného Helenina těhotenství. Hamburský byt jim zajišťoval pohodlí a potřebnou péči. Vašek byl po týdny v strostech a rozčilení. Až jednoho dne v srpnu 1879 vrazil jako bouře do skladiště garderoby, práskl za sebou dveřmi a zahulákal:
"Inšpektore, jsi dědečkem!"
A jeho táta, vylézaje z přítmí rozvěšench šatů podobně jako tenkrát před lety John Harwey, zahoukal mu zpátky:
"Můrdije, derechtore, copa to máš?"
"Kluka, inšpektore, kluka!"
Oba Karasové si padli do náručí, potřásali si rukama a poplácávali se po zádech, jací jsou chlapíci.
Pak se zvedli spolu k odchodu, ale přede dveřmi se zastavili u nepříjemného zjevu. Jak Vašek bouchl dveřmi vyletěla z nich vnitřní výplň. A když se podívali blíž, viděli na okrajích, že je dřevo celé zpuchřelé.
"Koukej, táto", řekl zaraženě Vašek, "to dřevo je pryč!"
"Inu, chlapče", odpověděl mu otec, "koukám, co jsme se vrátili, že nám hnije celá bouda!"
Vykročili, ale Vaškovi dlouho trvalo, než se mu vrátila radost z otectví.
VIII
Karasové se dohodli, že se nikomu ani nezmíní o tom, co zpozorovali. Karas otec se dlouho u rodičky nezdržel. Byla všecka vysílená a zesláblá, rodila těžce, se strašnými bolestmi. Dítě bylo tvoreček nevzhledný,slaboučký, vrásčitý - Vašek nad ním cítil radost i úlek zároveň. Bába, doktor i Berwitzovi ho uklidňovali, že se dítě brzo spraví, že zesílí, ale bolestného strachu ho tím nezbavili. A slzy mu už docela vyhrkly z očí, když se vrátil k Heleně a viděl ji mátožnou a smrtelně bldeou ležet bez vlády, jako by umírala. Místo radosti cítil už jen těžké výčitky, že tohle je jeho dílo, že to krásné dívčí tělo tak zničil.
Stál a obcházel tu úplně bezradný a byl rád, když mu tchyně řekla, aby šel raději ke klecím, tu že jim jenom překáží. Vrátil se tedy do cirkusu, k tátovi, který se zatím beze slova dal do spravování dveří. Jeho obratné ruce již přiřízly lišty, jimiž zapevnil uhynulý okraj výplně; pak vyštrachal odkudsi otulčený hrnek se zelenou barvou a tuhým štětcem natřel nové dřevo.
"Tak co říkáš tomu ubohému škvrňátku", promluvil konečně Vašek, "já mám o ně hrozný strach".
"Což o to, to se probere, chlapče, to nic. Dostane přece všecko ošetření. Ty jsi byl ovšem jinaký chlapík. Co je to platné, Helenka je po direktorce, křehounké stvoření: kde se má té síly nabrat na nový život? Musíš teď být opatrný na ni i na maličké. To není jako u nás na vsi, kde to máma vyklopí a druhý den jde už do lesa na klestí. Jakpak se bude chlapec jmenovat?"
"Petr Antonín. Po dědečcích. Maminka si to přála, jako direktorka".
"To je vzácná paní. To ani nevíš, co to je, dostat takovou tchyni".
"Pojď, táto", řekl syn, když otec odkládal hrnek s barvou, "prolédneme si trochu konstrukci, dokud nejsou zkoušky. Nemusí hned všichni o tom vědět".
Šli dřevěnou stavbou a zkoumali ji na různých místech. Ukázalo se, že vnitřní stav je celkem ještě dobrý, ale že zevně, všude, kam mohla voda, prkna i trámce zahnívají.
"Inu, černá borovice", kýval hlavou otec, "a patrně ze suchých písků. To je pak na vlhku prevít. Kdyby to bylo dříví z našeho řádého hlinitého lesa, bylo by na vodu otužilejší".
"A co myslíš: spadne to?"
"Ale ne... ještě ne, to ještě vydrží... ale na léta letoucí to není. Nejlíp by bylo, kdyby se to už teď molo rozebrat a všecko nemocné dřevo nahradit. Bojím se, že někde v koutě, kam se takhle nedostanem, bude snad i houba".
"A co, táto... dejme tomu... kdyby nebylo peněz na nové dříví..."
Vašek to říkal váhavě, s přitlumením, otec však přesto se rychle k němu obrátl a zadíval se na něho.
"Tak takhle je to... bez peněz... A to sis, hochu, moc tou bohatou svatbou neposloužil. Já myslel, že jdeš na zlaté lože..."
"Ale kde. Totiž... bohatství tu je, ale Berwitz všecko vrazil do zvířat. Uvaž jen ty jeho nákupy. Pět slonů. Lední medvědi. Tři tuleni. Párek velbloudů".
"To byl nesmysl, dávat ti k svatbě místo věna velbloudy. Dvě malá bálí podsvinčátka by i byla milejší než tyhle ohavy. Tvrdohlavé je to jako ďábel, hloupé jako stará bába a ještě prevíti koušou".
"V tom není s tatínkem Berwitzem žádná řeč. Pořád mi vykládá, jaké věci dělali s velbloudy v Teheránu, a já nevím, když mi Hasan lehne, jak ho bez ran přimět, aby vstal. Na šelmy mohu působit aspoň žrádelm, ale tahle šereda, když jí nabídnu pamlsek, koukne se na mne opovržlivě a začne si přežvykovat ze svého".