"Prolongace?"
"Nemožná. Chtějí zaplacení".
Berwitz bezmocně pokrčil rameny - ať je tedy zažalují.
Steenhouwer se nejistě ohlédl a obrátil se k odchodu.
"Počkat", zvolal Vašek. "Ráno není ještě celý den. Řekněte jim, strýče, ať přijedou v poledne".
"Nač to? Je to něco platno?"
"Ano", prohlásil Vašek pevně. "Před polednem přinesu peníze".
Berwitz zvedl hlavu a prudce se ohlédl na Vaška. Vašek však už si oblékal kabát, a než kdo co řekl, vyběhl ven. Všichni stanuli nehybně a dívali se jeden na druhého. zvenčí bylo slyšet Helenku, jak se mazlí s Petrem Antonínem.
O půl dvanácté vešel Vašek do účtárny, kde Berwitz se Steenhouwerem netrpělivě přešlapovali.
"Máš?"
"Tu jsou".
Vašek blaženě odpočíval, co Steenhouwer potřeboval na vyplacení.
"Chlapče... chlapče..." šeptal šedivý Berwitz dojatě a po prvé mu bylo k slzám, "kdes to opatřil?"
"Prodal jsem velbloudy, tatínku", odpověděl Vašek pevně a vesele. "To jediné, co jste mi dal věnem, to jediné, co byl můj majetek a ne váš".
IX
Rozměrné úřední psaní v tuhé obálce s pěti pečetěmi bylo odevzdáno na staroměstské poště v Praze a na hlavní poště vloeno do pytle se zásilkami do Německa. Pytel byl ve vlaku hned za hranicemi otevřen, jeho obsah rozdělen a tento dopis položen na hromádku určenou do hamburku. V Hamburku vak škrtli jeho bližší adresu a poslali jej do Gdanska. V pevnosti Gdansku zaváhal nad ním úředník, nemá-li jej odevzdat vojenské censuře, ale pak ho napadlo podívat se do jakési pomocné knihy pod mísmenu C, načež opět škrtl adresu a předepsal dopisu cestu do Varšavy. Psaní s pěti pečetěmi překročilo carské hranice, dospělo do Varšavy, povalovalo se tam na stole dva dny. Několik úředníků si na něm prohlédlo známky, razítka i pečeti, až se konečně jeden z nich vzmohl k prohlédnutí jakési listiny psané azbukou, a škrtnuv německé Warschau, připsal tiskacími písmenami Lwów. Psaní pak putovalo poštovními vozy an jihovýchod, překročilo opět hranice rakousko-uherského mocnářství a uvízlo na lvovské poště. Odtud bylo novým škrtem vypraveno příštího dne do města Černovic v zemi Bukovině. Dospělo tam s pečetěmi značně otlučenými, rohy zulámanými, na několika místech natrženo. Tam se dostalo konečně do rukou vousatého listonoše, který si je vytáhl z ostatní pošt, prohlédl na líci i na rubu, načež se zamyslil a položil je stranou. A když byl hotov s roznáškou, vzal zvlášť tento umačkaný, poškrábaný dopis v úřední obálce a nesl jej dolů do města, na volné prostranství při řece Prutu, kde se klenul stan s nápisem Cirkus Humberto. Listonoš chvilku okouněl, pak šel k vozu s pokladnou, oznámil staré dámě v okénku, že přináší důležitý úřední dopis, že s ním šel zvlášť, aby byl dodán okamžitě, a že by snad za to mohl dostat na večerní představení volný lísteček. Stará dáma prohlížela dopis velmi nedůvěřivě,pak prohlásila, že jí se to netýká a že si má vyhledat pana placmistra Kerholce.
"Placmistr Kerholec, prosím, milostivá paní", opakoval si vousáč listonoš, "nicméně si dovolím připomenout, že s tím extra běžím... a jakou cestu to psaní vykonalo... ráčej se kouknout na štampilky... Hamburk, Gdansko, toje v Říši, Varšava, to je v cářství ruském, Lemberg, to je království haličské... tedy kdyby snad ráčili malou biletku... docela malou... na dnes večer... aby si člověk trochu odpočinul..."
Paní Hammerschimdtová obrátila oči k nebi, hrabala se chvilku v deskách a pak mu podala ušmudlaný lístek. Listonoš salutoval a ukláněl se a šel hledat pana Kerholce. Našel ho uvnitř u manéže a odevzdal mu dopis. Pan Kerholec přijal list, zašel s ním ke vchodu, na slunce, četl adresu, vrtěl hlavou, četl znovu adresu a všecky přípisky, kudy list el, koukl se na pečeti, znou zavrtěl hlavou a strčil dopis do kapsy. Večer pak, když byl před nonírnami raport a všechno běžné se již vyřídilo, zamlčel se Kerholec a najednou vykřikl:
"Vladimír Smetana!"
Jeho pohled přelétl jako ostříž celou skupinu mužů a rázem utkvěl na jednom, který sebou prudce trhl.
"Tak to jsi ty, Bureši! Myslil jsem si, že to jiný nebude. Přišlo ti psaní od soudu".
A Kerholec vyňal z kapsy list a odevzdal jej Janu Burešovi. Bureš jej vzal velmi váhavě a prohlédl si opatrně obálku. Pk pokýval hlavou a zůstal nerozhodně stát.
"Je to přece pro tebe, ne?" zeptal se Kerholec.
"Je", přikývl Bureš.
"A proč jej neotevřeš?"
"Není asi o co stát", řekl Bureš a prohrábl si dlouhé vlasy.
"Nu jen se toho neboj. Pekelný stroj v tom není".
"A přece..." odpověděl Bureš a zadíval se do neurčita. Pak strčil dopis do kapsy a pomalu, zamyšleně vyšel ven. Před stanem chodil dobrých deset minut jako mátoha, až pro něho přišel jeden z mladých tenťákpů v osmičce, že má už jít k večeři. Bureš se vrátil do stanu, kde stál Vašek v rozhovoru s Kerholcem, který mu oznamoval něco zajímavého.
"To jsem rád, že vás oba vidím!" řekl Bureš slavnostně. "Chci vás požádat, abyste dnes po večeři zašli se mnou na sklenku piva".
"Já taky?" zeptal se Vašek, neboť zpravidla chodívala osmičkářská parta na pivo bez něho.
"I ty, můj mladý příteli", zahoroval Bureš srdečně, "a zvláště ty, neboť tobě, svému odchovanci, bych rád pověděl, co ovšem nebude tajemstvím ani ostatním kamarádům".
"Dobrá, přijdem", přikývl Vašek a Bureš odešel k vozům.
"Co to má?" zeptal se Vašek Kerholce.
"Nevím. Jak jsem povídal: dostal dopis od pražského soudu. Snad mu doručili žalobu. Já koukal na adresu: Smetana, Vladimír Smetana - kdo by se tu mohl jmenovat Smetana? A z Prahy, to nemůže být nikdo jiný než Bureš. A on to vzal. Snad to bude kvůli té Windischrgätzce".
"Po třiceti letech? To se mi nezdá. Nu, stav se pro mne, Karle, až půjdeš, a vezmi s sebou tátu".
Pár kroků od arcibiskupského semináře byla malá pivnice, kterou staří tenťáci Cirkusu Humberto znali už ze starších zájezdů. Tam večer zasedli Malina, Kerholec, Bureš a oba Karasové.
"Pozval jsem vás, krajané", oslovil je Bureš, "jako nejvrnější své přátele, abyste mi pomohli a poradili ve věci tuze bolestivé. Povím vám příběh, který jsem vám ještě nevyprávěl, a jen vás přitom prosím, abyste od začátku měli na mysli, že tu jde o osobu dávno již mrtvou a zapomenutou.
Narodil jsem se na Starém Městě pražském a od útlého dětství byl mi nerozlučným druhem hezký, bystrý hoch, který se jmenoval Vladimír. Vy, kteří jste přišli do Prahy, znáte ovšem Karlův most a pamatujete se, že před mostem, při břehu a na ostrůvku stojí řada starých mlýnů. V jednom z nich se můj přítel Vladimír narodil. Jeho otec, mlynář Smetana, byl člověk starosvětský, pracovitý a spořivý, přísný na sebe i na chasu. Z jediného syna Vladimíra chtěl mít ovšem zase jen mlynáře a honi hojiž jako dítě ke všelikým drobným pracím v mlýnici. Staré mlýnské stavení bylo úzkým čelem obráceno proti proudu a stálo na dubových kolechnad vodou, která pod ním proudila k mlýnskému kolu. Mlýnice byla protažena dozadu a byl z ní krásný výhled k mostecké věži, do mostních oblouků a na Kampu a na Malou Stranu. Často jsme s Vladimírem jako děti vyběhli na půdu a z vikýřů šindelové střechy se dívali na tu krásu třpytící se řeky, zeleného břehu, mocné mostní stavby a stoupajících strání protějšího Petřína.
Vladimír byl vnímavý choch, dobře a lehko se učil, proto už jeho učitel na normálce doporučoval rodičům, aby ho dali studovat. Otec nechtěl o tom ani slyšet, ale matka, veliká dobračka, vypostřehla, že by to hocha těšilo, a tak dlouho a trpělivě vyjednávala s panem Smetanou, až na něm vymohla svolení. Vladimír směl na gymnasium s podmínkou, že se bude přitom učit mlynaření a stane se řádným tovaryšem. Pro Vladimíra to bylo hračkou, jeho zdravé, silné tělo lehce neslo pytel zrna nebo mouky po starých praskajících schodech a večer při svíčce si za jedno přečtení pamatoval svou latinskou lekci i odstavec katechismu. Když po šesti letch vcházel po prvé se silnou studentskou holí do filosofické faklulty v Klementinu, měl už svůj výučný list jako řádný chasník mlynářského cechu. Na filosofických studiích se mu otevřel nový svět. nešo jen o to, že profesoři tu už se studenty jednali jako s dospělými občany; hlavní bylo, že se tu sešlo plno mladých lidí, kteří měli hlavu i srdce zaníceny pro všechno krásné a ušlechtilé. Byli mei nimi básníci, kteří už tžiskli své verše v Květech, byli tu milovníci divadla, nadšení čtenáři knih, vášniví dbatíři a všichni vespolek horoucí vlastenci, kteří se zapřisáhli, že po celý život oddaně budou sloužit naší milé Čechii. Vladimír Smetana vplul s radostí do tohoto života, deklamoval vlastenecké básně, zpíval oblíbené písně, doprovázeje se na kytaru, hrál divadlo a hltavě četl všechny české knížky, přihlásiv se za ouda České matice i společnosti Stálců u pana Amerlinga. Na rohu při Staroměstských mlýnech byla tehdy kafírna, kteoru tam zřídil výmluvný pan Faster. Tam se denně scházela celá mladá Čechie nad čerstvými novinami a s horoucím nadšením sledovala, co se děje ve světě a jak se v Německu i ve všech ostatních státech chystají lidé rozbít železný kruh Metternichovy reakce. Vladimír Smetana byl horlivým účastníkem veho toho ruchu. Jeho otec nesměl o tom vědět, protože jemu byl pobyt v kafírně věc hanebná, mrhání času, zdraví a peněz. Paní Smetanová však se dívala na to jinak, cítila se synem a kryla jeho večerný výlety, kdy se otec domníval, že Vladimír sedí nad knihou.
V druhém roce filosofie setkal se můj přítel s kolegou, který měl na jeho život největší vliv. Byl to student o něco mladší, ale mnohem větších životních zkušeností. Pro nějakou roztržku utekl jako gymnasista z domova, potloukal se při všelijakém zaměstnání Německu, v Londýně a ve Francii, a vrátiv se domů, pokračoval ve studiích. Ale ze světa i přinesl přesvědčení, že doba politických zápasů už je nedaleko a že je nutno její příchod připravovat. Z několika přátel, kteří byli téhož přesvědčení, utvořil skupinu, která po večerech šířla v lidových vrstvách zápalná hesla protimetternichovská. Jmenoval se Frič, Josef Václav Frič. Byl to hezký hoch, vysoký, štíhlý, jiskrného pohledu, nadšený řečník. A nade vše miloval úlohu náčelníka, která mu ovšem v jeho družině připadla. Vladimír Smetana se přidal k jeho stoupencům a stal se jedním z jeho důvěrných přátel.
V březnu roku 1848, po schůzi ve Svatováclavské lázni, kde jsme my mladí byli všichni, nastalo nám plno práce, jednání a rozhodování. Vladimír Smetana stál ovšem na předních místech filosofické Kohorty Fričovi věrně po boku. V té vzrušené době se již s ničím před otcem neskrýval. Nebylo to ani možno, když byli studenti stále na nohou, v uniformě, s kordem a puškou. Starý pan Smetana byl hněvem celý bez sebe. Všecko to rojení bylo mu proti mysli, byl člověk staré doby a jejího pořádku a děsil se každé změny. V rodině docházelo denně k hádkám, ale syn neustoupil. A pan otec se dožil ještě toho, že i chasa mlynářská se vzbouřila a jednoho dne místo k práci se vyhrnula s puškami a mušketami na půdu k vikýřům a na šindelovou střechu a začala odtamtud střílet po Windischrgätzových vojácích na druhé straně mostu a řeky. Starý pan Smetana pobíhal po pokoji, klel a láteřil, že ta vzpoura přinese všem jen neštěstí, ale nikdo si ho nevšímal, nikdo ho neposlouchal. Mužští byli v boji a ženské jim nosily jídlo a munici. Vladimír byl mezi prvními, kteří vytrhávali kovové desky z chodníku Karlova mostu a pancéřovali jimi první barikádu ve věži. Filosof Frič se tu před Klementinem vynořil a hned převzal velení. Bylo to klíčové postavení staromstské obrany a Vladimí rtéměř nespal, aby byl stále u věže na stráži. Ale vechna ta bdělost, horlivost a statečnost byla nadarmo, vzbouřenci nestačili na vojenskou sílu Windischrätzovu s děly rozestavenými po výšinách u Hradčan. Generál dal městu ultimatum a měšťasntvo, marně očekávající pomocný zásah z Vídně, se rozhodlo kapitulovat. Vladimír Smetana byl před Klementinem, když zoufalý Frič oznámil obráncům, že je konec. Viděl ho, jak odhazuje zrazený meč, viděl slzy, které se mu valily po křečovitě stažené tváři. Naposled si stiskli ruce a Josef Václav prchal staroměstskými uličkami k domovu a z domova pryč, na venkov. Vladimír stál chvíli u opuštěné barikády, jejíž obránci zmizeli. Z Karlovy ulice se vynořovali měšťané a svolávali lidi, aby šli bourat barikádu a otevřít cestu. Filosof nechtěl být svědkem tohoto konce. s puškou ve svislé pravici, s hlavou svěšenou, se srdcem rozbouřeným smutkem a zoufalstvím šel zvolna domů. V mlýnech bylo jako po vymření, zklamaná chasa byla zalezlá, mnozí utekli. Vladimír prošel mlýnicí a vystoupil na půdu. Pokud mohl myslit, vynořila se mu jen myšlenka, aby ukryl pušku. Mechanicky kráčel šerem podkroví k jasnému pruhu světla, které šikmo vpadalo vikýřem. Tam zůstal bezděky stát. Vltava hořela pod západem slunce miliony plaménků, Petřín a Strahov byly oblity rudězlatou záplavou, sochy na mostě stály v ohnivé záři. Nesmírné ticho po hluku minulých dnů se rozklenulo nad řekou a městem, celý ten velebný údol jako by v hlubokém mlčení vyčkával, až se západem slunce zhasne i sláva marné vzpoury.
Vladimír se díval do té umírající záře jako zmámený. Probudilo ho, že se něčeho studeného dotkl. Podíval se v podštřeší a objevil tam dvě pušky, které tam zanechali uprchlí obránci. ruka mechanicky zvedla pušku a z vikýře se rozhřměla rána. Ve strašném tichu byla ta detonace něco hrozného. Krovy nad hlavoumu zaúpěly, půda se rozduněla, mostní oblouky zahoukly ozvěnou, po Malé Straně to temně zaburácelo. Kdesi dole v domě bouchly dveře, bylo slyšet křik a dupot kroků. Ale Vladimír pozvedl ještě jednu z pušek, jež mu stály u nohou, vyklopil ji ven, zamířil na granátníka, jejž zahlédl na Kampě, a stiskl k druhému výstřelu. Rachot se po druhé rozlehl pod blednucí oblohou a hejna holubů splašeně zakroužila nad mlýny. Někdo se hnal po schodech na půdu a už lomcoval dveřmi. Vladimír vzal další pušku a vypálil po třetí.
'Bídáci! Lotři! Šílenci! Zadržte!' supěl od vchodu rozčilený hlas jeho otce. Vladimír odložil pušku a obrátil se mu vstříc.
'Vrahové - cožpak nevíte... Pro smilování boží, Vladimíre, tos ty?' zaúpěl otec zděšeně, ale úlek byl ihned vystřídán soptivým rozezlením. 'Ty, můj syn, mé jediné dítě, ty přivoláváš na nás poslední bídu a pohromu! Cožpak nevíš, že bylo uzavřeno příměří? Že na jediný výstřel Windischgrätz odpoví bombardováním? Ale ty to víš, jak bys to nevěděl, student, pan filosof, pan akademik, důstojník legie, barikádník a buřič! Bylo ti to málo, co se už natropilo škod, chceš ještě zkázu a zničení, ty zvrhlíku zvrhlá, zvrácená! Pryč odtud! Pryč z mého domu! Proklínám tě, proklínám, proklínám!'
Vladimír Smetana sestupoval beze slova po schodech a za ním otec, zachvácený bezmezným šílenstvím vzteku, kterým vybucho jeho soužení z posledních dnů. Když Vladimír sešel, z dáli se ozvalo ponuré zadunění.
'Slyšíš je?' řval otec z temna nahoře, 'už do nás bijí z kanonů, už máš, co jsi chtěl, už se peklo rozpoutalo'.
Druhá detonace zadrnčela okny a zvenčí bylo slyet zděšené křiky žen.
'Matko Boží, rodičko Ježíšova', úpěl starý mlynář, potáceje se se schodů, 'smiluj se nad námi. Proklel jsem syna, víc už dělat nemohu. Vyhnal jsem ho,ničím vinen nejsem, odvrať od nás zkázu a neštěstí'.
Vladimír Smetana víc neslyšel. Prošel jako bez ducha předním domem, šel po nábřeží, slyšel teď naplno burácení baterií, slyšel brumlavé vrčení pum, než se nad městem roztrhly, slyšel úzkostné volání lidí, viděl úprk chodců. Ale šel pomalu jako stroj, jediná bytost u nekonečného zábradlí, vysazen proletujícím střelám. Až u cihelen se zastavil, u začátku rozbitého železného mostu. Pomalu se obrátil a první, co uviděl, byl plamének šlehající z vyschlých šindelů smetanovského mlýna".