"Nevím, Paolo... jaké ty máš zkušenosti se ženskými... s jakými ženskými... ale já nejsem ta chytrá žena, kterou máš na mysli".
Trochu se odtáhl, ale ještě se nevzdal.
"Co není, může být. Svěř se Paolovi a on tě naučí ovládati muže".
"Dost", vybuchla Helena prudce, "už ani slova o těchto věcech. Vede se ti špatně?"
Paolo se vzpřímil na židli a jeho oči pohasly.
"Špatně? To snad není to prvé slovo. Paolovi se nikdy nevede špatně. Paolo má čtyři tanečnice, čtyři krásné, svůdné tanečnice... obdivované mužským světem... a proto se mu nikdy nepovede špatně".
Helena vytřeštila na něho oči. Objevovalo se před ní cosi obludného, nač nikdy ve svém počestném životě ani nepomyslila.
"Nicméně jsou kalamity, jsou nesnáze, profesionální nesnáze, rozumíš? Pracovali jsme v Bukurešti, bylo to velmi výnosné, ale tu noc před odjezdem jsem se zaangažoval v kartách, můj bože, vypadalo to, že odtamtud vyjdu jako boháč... a ráno jsem měl s nouzí na cestu pro celou skupinu až sem. A měli jsme se dostat do Vídně. Angažmá tam jsem prohrál a jiné zde jsem nenašel. To se stává, že ano? Něco šperků jsme zastavili,a le to se hned projedlo a propilo. Ta děvčata jsou obratná a chytrá, pomohou si vždy ze dne na dena mně taky, ale jsou tu přece jen v cizím městě... nemohou řádně zabrat... nikdy nevybude na dráhu dál..."
"Kolik potřebuješ?" zeptala se suše Helena.
"Oh, prosím, Helenko, já o nic nežádám! Uozorňuji předem, že o nic nežádám! Jak bych mohl obtěžovat svou Helenku tak hanebnou věcí, jako jsou peníze!"
Paolo to pronesl trochu patheticky, potom však úkosem blýskl po ní očima a snížil hlas.
"Kdybys ovšem chtěla... sama od sebe chtěla... vypomoci starému kamarádu... mon Dieu, takové věci jsou přece mezi kolegy běžné, že ano... tedy snad sto florinků, sto zlatých... papá to ani nepozná..."
"Sto zlatých!" vydechla Helena. "Kde bych vzala sto zlatých!"
"Nu, ovšem, sto zlatých je mnoho, nesmírně mnoho. Já bych je byl také ani nečekal. Ale snad menší částka... snad osmdesát... snad šedesát... snad padesát... pro hocha, který tě miloval... který tě miluje..."
Helena se otřásla. Kdyby tohle aspoň nebyl vyslovil zároveň s cifrou penez! Zvedla se prudce, zaváhala, pak popošla ke skříni se zásuvkami. Vytáhla jednua vyňala ode dna dopisní obálku, načež se obrátila k Paolovi.
"Nevím, kolik tam je. Schovávala jsem si tam některé úspory pro dítě. Je to všecko, co já sama mám. Vezmi si to".
"Prosím, Helenko, od tebe to mohu vzít. dávné přátelství, že ano? Přepočítávat to nemusíme. Čestný dluh, bude samozřejmě splacen při první příležitosti".
Paolo nedbale vsunul obálku do kapsy.
"Je mi líto, že jsem tě našel v takové situaci. Neměl jsem ani tušení o špatném stavu podniku. Inu ovšem, papá už je stár a Vašku... Vašku nebyl pravý muž pro tebe a pro Cirkus Humberto. Co uměl, všecko jsem ho naučil já. Já byl ten pravý muž, Helenko, a ne Vašku. Se mnou bys byla bývala jinak šťastna... Paolo umí udělat ženu šťastnou a veselou..."
"Paolo, prosím tě, mlč o tom, co bylo, a nemuč mne!" zaúpěla Helena. "Měl bys... měl bys snad odejít... Vašku se může každé chvíle vrátit..."
"Oh, nerad bych se s ním setkával zbytečně..."
Paolo se zvedl. Helena povstala. Pokročil k ní, podal jí ruku. Přijala ji. Stiskl ji lehounce, pak pevněji a pveněji. Žár z něho přecházel znovu na ni. A náhle, po chvilce mlčení, přiklonil se k ní a prudce, vášnivě zahovořil tichým, hebkým hlasem:
"Helenko, Helenko, sne mého mládí, jediná vyvolená mého života, jak po tobě toužím, jak po tobě prahnu! Jsem v bídě, ale jen proto, že jsem ztratil tebe, která jsi byla mou nejmocnější oporou. Vrať mi ten krásný život, učiň sen skutečností, překonej hloupé předsudky vnějšího světa, které nemohou platit pro nás dva! Já tě miluji a ty mne taky ještě miluješ, vidím to na tvých zavlhlých očích, na tvých řasách, na tvých víčkách! Jak jsi Krásná, Helenko moje, jak jsi vábivá, jak všecka voníš mladou touhou! A já, Paolo, tvůj Paolo, volám celý život po tobě, a teď, když jsem tě našel, když sjem tu spolu sami dva, nemůžerš mne odehnat, vždyť je to velké, nesmírné štěstí, které se k nám blíží..."
"Paolo... Pa-o-lo..." vzlykala Helena v nesmírném vrušení, jak se k ní stle úže přibližival.
"My jsme si určeni, Heleno, jen my dva, nikdo jiní než my dva patříme sobě, hleď, jak tě hladím, jak je to krásné... odlož to, co máš v ruce..."
Paolo ji vzal i za levici a lehounce z ní odebral, co v ní svírala. A jist si svým úspěvhem, usmál se opovržlivě:
"Punčocha... ubohá Helenka, královna, která musí spravovat punčochy pro takového tuého komedianta, jako je Dablkau... nebo pro jeho dítě..."
V té vteřině odskočila od něho Helena jako ocelová vzpruha a hlasem, který jí rozčilením přeskočil, vykřikla na něho:
"Pryč!"
Ale Paolo nepochopil, jaé chyby se dopustil, že jí připomněl její dítě. Jako řemeslnýs sváděč žen se domníval, že ji zlomí svou prudkostí:
"Nikdy!" odpověděl na její "pryč" a vrl se za ní s rukama vztaženýma. Helena bledá rozčilením couvala ke stolu, uchopila jezdecký bičík a práskla ho po tváři.
Zařval bolestí, zapotácel se, chytil se za tvář, couval ke dveřím.
"Bestie", syčel pak pln nenávisti, "bít Paola, jen bít a bít! Po tátovi dcera!"
"Ven!" vykřikla Helena už pevně a rozhodně, jako by stála tváří v tvář šelmě.
"Jdu", zasoptil Paolo, "jdu, ale splatíte mi to... vy všichni... Dablkauové!"
Dveře za ním zapadly. Helena stála dlouhou minutu jako solný sloup. Pak odhodila bičík a zhroutila se na židli v křečovitém pláči nad koncem svého jediného snu.
XI
Hagenbackové se možná jen řídili biblí, když prorokovali Vaškovi sedm hubených let, ale jejich věštba se skutečně shodovala s pravdou. Tak nějak na sedm let se to protáhlo, než se rozkývané poměry ustálily a než mohli sensálové burs, prokuristé bank a správní radové akciových společností hlásat rozbřesk nové konjunktury. Ale pro Cirkus Humberto vlekla se strastná léta nuování ještě dál, přitažený opasek nebylo možno povolit. Úrok vydatně mrvil jejich dluhy, že se jim plevelily jako kokotice. Obchody se už hnuly, stan býval zas natřískán, ale oni pořád jen vyráželi klín klínem. Rozmrzelý a rychle stárnoucí Berwitz láteřil, jaká je to mizerie, že jediné překvapení, které nečekaně přijde, jsou škody a ztráty a nikdy žádný nenadálý zisk. Vašek sledoval průběh jejich obchodů chladnokrevněji a viděl přesně, kde je chyba. Vozili s sebou příliš mnoho zvěře. Berwitz, zamilovaný do svého podniku, nakoupil na sklonku konjunktury tolik drahocenných zvířat, že nyní nestačili na ně vydělávat. Stan se nezvětšil, vstpné se nezměnilo a oni měli šest slonů místo jednoho, vozili dvanáct tygrů místo tří, osm lvů místo pěti, sedm medvědů místo čtyř a podobně byla rozmnožena i drobná zvěř menažerijní. Pane, to bylo chřtánů, které třikrát denně řvaly o nakrmení. Ale nešo jen o tuny sena, čtvrtky zabitých koní, pytle obilin a hromady řípy a mrkve, přírůstek klecí znamenal víc vozů, tažných koní, víc kočí a krmičů, víc správek, víc mazadel, víc mýtného a mostného - všeho víc ve výdjích a a ni haléř víc nad maximum starých příjmů. Tu byl kořínek jejich vytrvalé tísně, ale před Berwitzems e o tom nesmělo ani hlesnout. Vašek úsporně hledal prostředky, jak to spravit, a našel jen jeden jediný, který neznamenal ještě spásu, ale mohl aspoň trochu zlepšit jejich poměry. Ubrat v programu nesměl, připadl tedy jednoho dne na myšlenku, že naopak něco přidá, ale za zvláštní vstupné.
Tchán se i proti tomu vzpíral, ale Anežka pochopila, že je to šťastný nápad, a prosadila jej. Mohl tedy kteréhosi dne Vašku vylásit, že k dosavadnímu programu přibude kouzelník, který však bude pracovat samostatně, ve vzláštním představení, po skončení produkce. Cirkus přijal novotu s netajeným reptáním a Vašek viděl, jakáje to nevýhoda, mít v podniku samé staré lidi, kteří už ztratili duševní pružnost a chtějí mít všecko beze změny v navyklých, ustálených formách. Nejvíce remcal starý Malina.
"Náš mladý se zbláznil", bublal každému na potkání, "co je to za nápad, brát si do domu kouzelníka! Takových drahých věcí se tu povaluje a on přivede člověka, kterému čáry máry fuk všecko zmizí pod rukou!"
Připadalo mu to jako hotové neštěstí.
"Takový chlap", vykládal mladým tenťákům při večeři před osmičkou, "takový chlap, který si dovede vytřepat hrst zlaťáků z nosu, nemusí vůbec vystupovat a ujídat chleba jiným".
"Ale direktor ho bere", namítali hornosněženští stavěči, "právě proto, aby nám něco přivydělal".
"Proč si ho tedy nevezme do kanceláře", trval na svém Malina, "ať si ho engažuje, aby mu každý den natřepal mísu dukátů, ale ať nám ho nedává do manéže".
"Strejdo", smáli se sněženští kluci, "snad si nemyslíte, že kouzelník čaruje doopravdy?"
"Mlčte, holobrádkové, starého Malinu nebudete poučovat o tom, co je to kozelník. Právě proto, že je to samý podvod, nepustl bych ho mezi poctivou cirkusáckou práci. Já je, panečku, znám, já už jich něco viděl. A nejhorší byl ten profesor. Třicet let už po něm koukám, kam přijedeme, ale chlap jako když se vodčarje. Ten už vůbec ani v Evropě nemůže být, to bych ho přece někde při nějakém šivndlu dopadl".
"A co vám proved, strejdo?"
"Jen si to představte. Vedle nás si nějaký člověk najal prázdnou boudu a polepil ji plakáty. Koukám a čtu: Vrchol černé magie, profesor san Domingo z Akademie tajných věd v Argsyrocastru. Co prej svět ještě neviděl, to všecko že on předvede: zmizení dívky v plamenech, přeměnu stré ženy v koně, vyčarování čtyřmetrového hada ze slepičího vejce, zmizení muže v kufru, zjevení šesti hurisek z machometánského ráje..."
"A na tohle vás nachytal..."