"Slyšel jsem však, že vaše spekulace s fakirem se velmi osvědčila?"
"Ano, ale tím jsme se uchránili jenom na čas. A držíme se nad vodou za takového odříkání, že to trvale nepovažuji za možné. Všecko se teď rychle opotřebovává, každá věc v tomto podniku už volá po renovaci. a na to nevybude ani s deseti fakiry. A musím přece počítat s tím, že dříve nebo později přijde nějaký náraz, nehoda, neúspěch, nezdar. Maličkost stačí a budeme na hromadě".
"Chápu, Vašku, to je mi jasné, když to říkáte vy. Ale řekněte mi, kde berete sílu, že pořád zůstáváte tak pevný, klidný, úsměvný? Optimista nejste, to už vidím. Co to tedy je?"
"Povinnost, barone, není nic?"
"Povinnost?"
Pan Gaudeamus si rozpačitě pohladil své nabarvené vousy. Povinnost... ovšem... sám kdysi přísahal císaři pánu a pak měl o tom promluvy k nováčkům... Ale kde to všecko je, jak daleko zpět, ve světě, který už pro něho neexistuje. Je to možné, že by ještě dnes, a dokonce v cirkuse, žil civilista, který se cítí jako voják pod přísahou? A dokonce pevněji pod přísahou... než prokázal kdysi... rytmistr Max von Schönstein?
"Hm... Vašku... vy jste tedy jeden z těch zázračných kapitánů z námořních povídek, kteří neopustí velitelský můstek, když loď klesá do vln, a raději zahynou se svým korábem?"
Vašek se na něho podíval a jeho oči se zaostřily jako krahujčí.
"Omyl, barone", řekl po vteřině, "maličký omyl v přirovnání. Má loď není tento Cirkus Humberto. Můj koráb je můj kumšt, barone, a ten netone".
XII
Den po té rozmluvě přišel pan Gaudeamus znovu za Vaškem.
"Přemýšlel jsem, mladý příteli, o tom, co jste i včera řekl", zahájil rovnou rozhovor, "a musím vám říci, že mi to imponovalo. Takhle zápasit, a možná, že bez naděje, saprlot, k tomu je třeba chrakteru. Jen jedno si nedovedu vysvětlit: jak jste se mohl s tak lehkým srdcem rozloučit s existencí Cirkusu Humberto? Vy přece jste už připraven na to, že tento podnik zahyne..."
"Ano. Ale ne s lehkým srdcem, barone, ne s lehkým srdcem. Je mi z toho naopak velmi smutno a vidím, že mi to dá v budoucnu velmi starostí".
"Tomu dost dobře nerozumím. Počítáte se zánikem cirkusu, věříte ve své umění a jistě se nemýlíte. Ale nač tedy smutek a strachy?"
Vašek neodpověděl. Otázka baronova se strefila do jeho nejskytějšího myšlení. Nerad o tom mluvil doma, natož před cizími. Ale často už cítil potřebu s někým se vyhovořit, aby prostě slyšel svůj hlas, vyslovil své myšlenky a zbavil se té tíže. Zde ten člověk byl takový dobrý důvěrník, srostl s nimi, přece žil mimo, byl zkušenýk muž a měl je rád. Už včera mu Vašek řekl víc, než původně chtěl, - ať tedy ví všecko.
Vašek vzal pana Gaudeama pod paží a vedl jej kousek dál, aby je nikdo neslyšel.
"Budu k vám upřímný, pane barone, a vy, prosím pěkně, si to ponecháte pro sebe. Nejtruchlivější stránka Cirkusu Humberto je v tom, že tento podnik nemá dědice".
"Jak to - jste tu přece vy, v plné síle a schopnější než kdokoli jiný..."
"Ano, já. Ale já už nemyslím na sebe. Já už myslím na toho příštího".
"Petříček?"
Vašek přikývl a mlčel. Bylo mu najednou hořko a teskno.
"Co je s Petříčkem? Hoch je přece zdráv?"
"Zdráv je, barone, ale není pro cirkus. Je to bázlivý hoch. Bojí se všeho kolem sebe a nejvíce se bojí zvířat".
A nyní vypověděl Vašek panu Gaudeamivi všecko své nahromaděné trápení s chlapcem, všechny ty marné pokusy probudit v něm trochu zájmu o svět, v němž vyrůstá, a jak hoch vytrvale zůstává mimo, a musí-li se s tím nějak setkat, jak je pln nervosního strachu a úzkosti.
"To je divné", pronesl po chvíli pan Gaudeamus, "váš syn a vnuk Berwitzův! Matka krasojezdkyně, babička vášnivá milovnice zvířat! Ale je pravda, že jsem se s ním nikdy nesetkal kolem manéže".
"Neříkám", dodával Karas, "že je to dítě k ničemu. Je to bystrý chlapec, důvtipný, přemítavý, lehce se učí, čte a píše česky i německy, možná, žed z něho bude znamenitý student. Ale dědic Cirkusu Humberto v něm neroste. Kdybych věděl, že mu toto dědictví musím zachovat, dovedl bych se vzepřít Berwitzovi a zmocnit se vedení. Takto však spíš myslím na to, nebylo-li by možno si zařídit život bez toho věčného ježdění. Obecnou školu mu můžeme v létě nahradit, ale kdyby měl hoch studovat, bylo by lépe, kdybchom i my se usadili na jednom místě. Ale to jsou ovšem těžké problémy".
"Hm", pokýval pan Gaudeamus hlavou, "v Hamburku se staví varietní divadlo. Velká budova, moderní, se všemi vymoženostmi. To by bylo něco pro vás. je to ovšem marné, tam bude podnikatel sám ředitelem. Vy o tom nic nevíte?"
"Ne. Nemáme ani zdání".
"Ale to jste měli vědět. Bdue to přece těžká soutěž pro zimní údobí".
"To je pěkné nadělení. Říkal jsem vám včera, že jeden náraz stačí. Možná, že to bude tohle".
"Nu, aspoň to nenastane hned. Do zimy nebudou s budovou hotovi. Pokud vím, nemohou začít dřív než na jaře a to vy už zase vyrazíte ven".
"Proč říkáte, barone, vy? Proč neřeknete my?"
Baron se rozpačitě usmál.
"Vám také, Vašku, nic neujde... Nu, však jsem proto už včera přišel za vámi. Vy jste člověk, který se umí koukat nepříjemnostem do očí. Nevím, zda bych to dovedl říci vašemu starému pánu. Zestárl za poslední léta víc, než se sluší. Povídal jste, že myslíte na to, jak se zařídit bez toho věčného ježdění. A já vám řeknu, kamaráde, že sámuž toho mám docela po krk. Každý den jiný hotel, jiná kuchyň, jiná ženská, to nemůže jít donekonečna. Moudrost stáří káře se omezit. Jeden dům, jedna kuchyně, jedna žena".
"Snad se nám nechcete oženit?" spráskl Vašek ruce.
"A to chci", prohlásil pan Gaudeamus sebevědomě.
Vašek se úkosem na něho podíval. Nu, na první pohed vypadal pan Gaudeamus náramně švihácky, ale kdo se naň koukl ostřeji, viděl, že na krásné vousy i vlasy spotřebuje množství ořechového oleje, aby je udržel bez šedin, že pleť je zblízka samá vrásečka a že oční víčka jsou už jaksi ochablá a zarudlá.
"Ožením se, kamarádíčku", opakoval pan Gaudeamus, a najednou jako by nabral výmluvnosti, "copak bych si taky počal? Doufám, že se nikdo z vás neoddával pošetilé představě, že si při cirkusu zahospodařím menší kapitál. Můj kapitál je mé urozené jméno. To jsem si šťastně uchoval až do tohoto věku - ačkoli se vám teď přiznám, že kdyby je bylo možno, jak řkají právnící, za úplatu zcizit, sotva bych teď byl víc než pouhý pan Gaudeamus".
"Ale to je pro nás smutná zpráva, to vaše radostné rozhodnutí. Pan Gaudeamus přestane jezdit! Lze aspoň zvědět, kdo je šťastná dáma?"
"Ó, prosím, mezi námi není tajemství. Za důvěru důvěru. Paní Melanie Saxová, rozená Kurentová Vídeň".
"Vdova..."
"Ano. Nejlepší nevěsta je vdova. Ta ví, proč to dělá. A paní Saxová spojuje zralou moudrost usedlého věku s příjemným uspořádáním jmění movitého i nemovitého. Dům ve třetím okrese, vilu ve Sparbachu, továrnu v Leopoldově, vinice v Grinzingu, tři miliony zlatých v Zemské bance. Větší nároky na její krásu a zemské vlastenectví už nemohu mít".
"A vy budete fabrikantem?"
"Ovšem! Dost dlouho jsem se potloukal světem takřka jako lepič afiší a vyvolavač vašich kejklů. Je už na čase, abych přistoupil k tvořivé práci a rozmnožil bohatství tohoto světa velkovýrobou".
"To je neuvěřitelné, barone, co vy všecko v životě dokážete. Co, prosím vás, budete vyrábět?"
"Pomády, mladý příteli, pomády. Pan Sax byl vynikající odobrník, dodavatel Nejjasnějšího císařského domu. Posílal císaři pánu od jeho nastoupení na trůn vždycky k vánocmů koš s flaštičkami a kelímky, bylo to krémů a omád na cellý rok a zadarmo; a to víte, jací jsou Habsburci krkouni. Za pár liber oparfumovaného sádla dostal pan Sax každý rok vlastnoruční děkovací přípis a do firmy si směl dát titul Fournisseur de Sa Majesté. Od letošních vánoc budu tím Fournisseurem já. Berwitz mi to bude závidět, že budu najednou impérial i royal. Ale já budu mít svou satisfakci. Jako důstojníka mě císař pán z Vídně vyhnal, jako pomádníkovi mi tam bude vlastnoručně děkovat. Voilà! Vy řeknete, že je to krkolomné salto, a já vám řeknu, že pro mne je to docela pěkné saldo".
"Inu, musíme vám blahopřát, barone, to je zřejmé. Ale nám to dá velkou starost, nahradit vaše zkušenosti a známosti".
"Kdybych vám, Vašku, mohl radit, řekl bych vám právě po těch zkušenostech jedno: nedělejte to už jako dosud. Netahejte tu strašnou karavanu po silnicích. To se vám nemůže zrentovat. Je to drahé a především je to pomalé. Takhle se mohlo jezdit před padesáti lety. Tehdy bylo na všecko kdy. Ale teď jsem v jiných časích. Doba, kamaráde, doba je v kalupu. Já to vidím všude kam přijdu. Evropa přestává být starou, klidnou Evropou, fouká sem americké bláznění. jakživ jem neměl rád Ameriku. Víte, mně je ohavná země, kde se měří na Fahrenheitův teploměr. Není tam o nic víc horko než tady, ale na stupně to vypad jako hotové předpeklí. A oni si pak z těch vysokých číslic navzájem vemluví horečku. Krásné čsy tiché pohody, kdy jsme byli svobodnými pány hodin a dní a na týdnu sem, týdnu tam nezáleželo, jsou už pryč, zkaženy a nakaženy bacilem kalupu. Svět najednou objevil čas jako zboží a počítá s ním jako v apatyce, minutu za dolar, minutu za tři dolary, minutu za pět dolarů. V poslední krisi byla odhalena cena minuty a od té doby se už ztrojnásobila. Oběd, na kterém jsem si pochutnával hodinu, musím zhltnout za dvacet minut, abych neprodělal na čase. Ale vaši koně, Vašku, budou stále stejně poživačně chroupat svůj oves a vydrží se stejnou lahodnou pomalostí pít svou vodu, protože jsou to ušlechtilí, panští tvorové a ne otroci kursů a tempa a horečk. Vy se svým cirkusem se stále povlečete deset hodin do města, kam dnes dojede rychlík za hodinu. Za těchže deset hodin byste byl vlakem, kam vám vaše putování bude trvat deset dní. A tak se budete belhat novou dobou a spotřebujete celých 365 dní roku na něco, co byste měl vyřídti za měsíc".
"Je na tom něco pravdivého, barone. Ale jak to zařídit? Jak to urychlit? Nemohu přece na cestách uštvat koně".