"Co já mohu vědět", utrhl se na ni Petr, "pět milionů, osm milionů, deset milionů... ale nejdřív se musí vyřítit ta drzost, že sem za mými zády vleze nějaká komise".
"Deset milionů je snad mnoho", namítla Anežka, aby ho svedla na jinou myšlenku.
"Cože, mnoho? Ty chceš se mnou smlouvat? Moje vlastní žena? No, to jsem se dočkal pěkného překvapení. A kolik myslíš, že to má cenu? Milion, co? Chachacha! Paní Berwitzová chce připravit pana Berwitze o devět miliónů! To je podívaná! To je číslo pro jarmark!"
"Mais vous êtes un fou, mon cher, - neviděl jsi taky rajtovat po manéži noty jako Selnicki?"
"Ne - ale neviděl jsem tam také rajtovat magistrátní komisi, rozumíš, a to mne žere a to mne bude žrát, protože už mám toho všeho štvaní dost..."
"Můj milý", zvedla se teď Anežka pomalu a vážně, "jestli nepřestanete s tím pošetilým láteřením, odejdu odtud. Já takové řvaní doma nesnesu".
"Tak", supěl Berwitz, "tak už ani řvát doma nesmím, když se mi chce řvát, když potřebuji řvát, když musím řvát, abych se nezadusil. Inu arci, já jsem jen manžel. Kdybych byl páchnoucí lev nebo tygr a zařval, to by pan Anežka Bewitzová ovšem ihned ke mně přiběhla a šmajchlovala mě, ale že jsem jen manžel, to je její jenocit najednou uražen..."
Než ještě domluvil, Anežka prošla vozem a přibouchla za sebou dveře. Berwitz byl jejich třesknutím přerušen. Díval e vteřinu na ně, pak zasykl a začal si zuřivě rozdělávat bílý plastron. Rval kravatu tak, že ji natrhl. Držel ji před sebou oběma rukama a díval se na tu trhlinu. Pak zasykl po druhé. A najednou šmejkl nákrčníkem na zem a popadl šedivý cylindr se stolua šmejkl jím ke kravatě a setřepal s rukou manžety hodil je na klobouk a serval si s krku límec a praštil s ním na podlahu a skočl a dupal po všem, po cylindru, po kravatě, po manžetách a po límci.
Večer o zahajovacím představení předváděl ředitel Berwitz své skupiny koní s tváří černou jako mrak, v noci ve spaní sebou házel, ráno vstal, s nikým nepromluvil, oblékl se velmi pečlivě, a prohlásiv stručně, že jde na radnici, odešel. Anežka jen zvedla hlavu a koukala se, kterou nohou vykročí. Učinil to pravou a Anežka spokojeně pokračovla v zašívání starého kostymu.
Asi o půl jedenácté dal si Vašek opakovací cvičení s tygry. Dostal je všecky v pořádku na pyramidu i na taburety a chtěl zrovna přejít ke skokům, když náhle zpozoroval, že se nejmladí sumatranská tygřice Ramona zachvěla a zježila. Skoro současně se zježil obrovský Bengali a jeho oči se zeleně zaleskly. něco se muselo stát, co zvířata rozčililo, neboť i ostatní najednou byli neklidní. Vašek na ně promluvil, ale pomalu ustupoval šikmo pozpátku, aby Ramoně nebo Bengalimu prodloužil hrozící skok. Ale pak poznal, že se nedívají na něho, že je děsí cosi, co je vedle klece. Na zlomek vteřny se tam ohlédl a ustrnul. Jako duch stál u mříže Vendelín Malina, bílý ve tvářích, oči podivně vytřeštěny.
"Ramona! Bengali! Sednout!" houkl Vašek ostře na obě šelmy, aby je zarazil. "Ramona, sednout! Bengali, sednout!"
Zvířata se posadila s nervosní nechutí.
"Proboha, Malino", pronesl pak Vašek poohlasně, nespouštěje s tygrů oči, "co to děláte, člověče, vždyť můžete způsobit neštěstí..."
Stařec stál nehybně, s bílou tváří vtlačenou mezi mříže.
"Co je, Malino?" vyrazil ze sebe Vašek naléhavě.
"Prosím... pěkně..." bezzubá ústa Malinova se otevírala se zřejmým chvěním, "prosím pěkně... kde... je... pán?"
Bylo v tom cosi děsivě tajemného, opravdu, jako by duch s námahou promluvil lidskými slovy. Vaška obešla hrůza. Ale přemohl se, práskl bičem a křikl:
"Dolů, alou!"
Tygři se zvedli a s huhláním a prskáním, s tesáky vyceněnými se spouštěli s podstavců na zem.
"Open the door!" křikl Vašek na oba zřízence v pozadí, "konec zkoušky!"
Žíhaná těla dravců se plouhavými skoky hnala k východu, kde zarachotily zástrčky. Vašek čekal nehybně, až poslední tygr vběhl do mřížové chodby. Pak se teprve otočil k Malinovi.
Vendelín Malina zmizel.
Vendelín Malina stál v tu chvíli v účtárně, tři kroky za zády Franse Steenhouwera, který o něm nevěděl. Steenhouwer končil svoje stěhování z maringotky do zimní kanceláře. Měl před sebou kupy tlustých obchodních knih a fasciklů, které ukládal do stojanů a skříní. Bouchal a rámusil s nimi, že neslyšel Malinu vstupovat. Nabral si právě vysoký stoh knih do obou rukou, obrátil se s nimi a vyděsil se jeho zjevu tak, že je s novým hřmotem spustl na zem. Bílý stařec před ním se však ani nepohnul. Měl oči stále tak úzkostně vytřeštěny a jeho ústa jenom zasténala:
"Kde... je... pán...?"
Starému sekretáři a účetnímu se až udělalo mdlo - cosi zoufale berzadného číšelo z té vybledlé tváře s pokleslou bradou, cosi bezradného a bezmocného jako úpění náměsíčníka. A jak podivně se ptal! Cožpak tu někdo někdy řekl pán? Direktor, patron, principál, náš starý a dědek, to bylo běžné pomenování ředitele; ale pán? Bylo to tak nezvyklé, že se Steenhouwer chtěl napřed ujistit.
"Koho tím myslíš, Vendelíne? Ředitele Berwitze?"
Ale Malina, jako by otázky neslyšel, rozhlédl se vpravo a vlevo podivným pohledem, o němž jsi nevěděl, zda něco vidí nebo nevidí. Pak mu hlava poklesla, záda se nahrbila a Vendelín Malina se beze slova obrátil ke dveřím a tiše jako zjevení vyšel.
Steenhouwer stál chvíli jako vyjeven; co to mělo znamenat? Pak oběhl upadlé knihy, vyrazil do chodby a ven před budovu, ale bílou naježenou hlavu Malinovu spatřil až na konci cirkusu, právě jak se zahýbá k prostranství s maringotkami.
"Jako pes", říkal si v duchu Steenhouwer, vraceje se k strazze, hlavní knize, saldokontům a ostatním zeleným památníkům hospodaření Cirkusu Humberto, "dočista jako pes, který hledá ztraceného pána. Čert ví, co to do dědka vjelo, že tak rapluje. Už by bylo na čase odepsat ho z lidského inventáře, pro podnik je už úplně amortisován".
Anežka Berwitová taky stěhovala. A právě když balila lví kůži z Hasana, objevil se před ní Malina.
"Paní - kde je pán?" zeptal se zase tak nezvykle a jeho oči jako by ji neviděly.
"Šel na radnici, Vendelíne", odpověděla Anežka a pozorovala starce. V jeho chování bylo něco zvláštního, co v ní burcovalo nepokoj.
"Na radnici... tak, tak... na radnici..." opakoval mechanicky Malina a pak se beze slova obrátil a odešel.
"Vendelíne!" vykřikla Anežka za ním, ale on, jako by ji neslyšel, kráčel stařeckým, kodrcavým krokem k cirkusu a kolem něho ven.
Po nějaké době přišel k vozu Vašek.
"Říkali mi lidé, že prý tu byl Malina?"
"Ano. A tak divně vypadal. Prý kde je pán?"
"A co jste mu řekla?"
"Že je na radnici. Myslím, že tam šel za ním".
"U mne taky byl, zrovna při ranní práci tygrů. Div mi nevlezl do klece. Rozčilil zvířata tak, že jsem musel cvičení přerušit".
"Vypadá, jako by se pomátl na duchu".
"Aby to nebylo nic horšího. Je to podivný dědek".
"Jen kdyby už tu raději byl Berwitz zpátky", ulevila si Anežka. Oběma tanulo na mysli, jaký byl Malina sýček, jak zlověstná byla vždy jeho občasná zmámenost, ale neodvážili se to vyslovit. Vzpomínali, jak asi Petr Berwitz na radnici pořídil, s jakou přijde, jaký osud jim z toho vyplyne. Netrpělivě vyhlíželi k uličce od Reeperbahn, ale Berwitz nepřicházel. Místo něho se objevila Helena. Byla nakupovat, někde se zdržela a nyní spěchala s taškou domů. Ale už mezi dveřmi je překvapila.
"Co se stalo Malinovi?" zvolala na ně místo pozdravu.
"Malinovi?" Anežka i Vašek se na sebe podívali užasle.
"Proč Malinovi?" zeptala se Anežka. "Co o něm víš?"
"Potkala jsem ho v městě. Šel bez čepice, s očima vytřeštěnýma, lidé se za ním ohlíželi jako za divousem. Přeběhla jsem ulicí k němu a zavolala jsem ho. Podíval se na mne, jako by mne nepoznával. 'Kam jdete, Malino?' zeptala jsem se ho. Díval se dopředu, byl neklidný a neodpovídal. Zeptala jsem se ho po druhé a on řekl: 'Do nemocnice'. A pak mne odstrčil a šel dál".
"Do nemocnice?" zvolali Vašek s Anežkou. "Řekl do nemocnice?"
"Ano".