"Což o to", přikyvoval si Karas otec, "všecko to bylo hezké, opravdu, až na ten konec. Jako trosečníci jsem sem přišli a jako trosečníci zase odejdeme".
"Až na nějaký ten pytlík prašulí, jež Vuestra Alteza ráčí patrně přechovávat".
"Však už vidím, jak ho bude zapotřebí, aby se tuhle Vašek mohl něčeho ujmout. Setzatracený Berwitz, kdyby ho to tak nebylo poznamenalo, to bych mu pěkně vynadal, že to všecko takle zvrtačil. Jak k tomu Vašek přijde, aby tím vším co umí, pořád jenom zachraňoval, co on prohrál? A aby začínal direktorovat, až když už to zkrachovalo?"
"Ne, táto", vmísil se Vašek, "takhle o tom nemluv. Berwitzovi nelze dávat všechnu vinu. Měl svůj program, věřil mu a šel za ním a byla to víc hra osudu, že se to všecko zamotalo naopak. A co se mne týče, nezapírám, že to není žádná radost, co jsem prodělával a co na mne ještě čeká. Ale kdo to měl vzít na sebe? To je přece docela prostá povinnost: mohu to dělat, a tedy usím to dělt, protože jinak by bylo mnohem hůř. Je-li bitva, voják bojuje a nechodí s bolavou hlavou, že by vlastně měl být generálem. Konec konců to všecho není bez ceny, pořád se učím. Není to nic jiného, než co jsem prodělával jako kluk. Tehdy mě valchoval Achmed Roméo a teď mě valchuje osud. Ale taky to člověk, henajs, vydrží a pak teprve přijde náš čas".
Rozhovořili se o Berwitzovi a celkem dali za pravdu Vaškovi. Berwitz byl zarputilý tvrdohlavec, ale proč mu vytýkat, že to tím jednou prohrál, když práv tím celý život vyhrával. A v tuto chvíli nebyl už pro ně pánem a patronem, v tuto chvíli to byl kolega postižený úrazem, jaký mohl potrefiti kteréhokoli z nich. Věčná a hluboce zakořeněná solidarita lidí riskujících život se ozývala z jejich úvah. Padl vedoucí kamarád; bylo třeba, aby jiný přešel ihned na jeho místo a všichni aby se napjali a nahradii ztracenou sílu.
Petr Berwitz byl opravdu pro ně ztracen. Šest neděl zůstával ležet v nemocnici, a když doktoři prohlásili, že jeho stav se už zlepšil a že si ho rodina může vzít, odvezli bělovlasého starce s hlavou nachýlenou k pravé straně těla, která zůstala trvale ochromena. Berwitz mohl mluvit, ale s velkými potížemi, a proto raději mlčel. Jeho mdlý, unavený pohled však tiše sledoval, co se kolem děje, jeho mozek myslil a jeho levá ruka dávala malá znamení, souhlasí-li nebo nesouhlasí. Kerholec sehnal ve městě ojízdnou lenošku, která se stala trvalým útulkem nemocného. Když ho do ní po prvé uložili, zakýval rukou, že je spokojen, a pak s námahou vyslovil své jediné přání:
"Do cirkusu!"
Ani jako lazar se nechtěl rozloučiti s tím, v čem vyrostl, co vytvářel, co bylo jeho chloubou a radotí po celý život. Chápali ho a paní Anežka bez dlouhého přemýšlení prohlásila, že tentokrát se nepřestěhuje do najatého bytu, nýbrž že přezimuje s Berwitzem v maringotce, aby mohl být stále v podniku. Karas otec odstranil u jejich vozu schůdky a místo nich připevnil táhlou líhu, aby bylo možno se židlí vjíždět a vyjíždět. Opatrování nemocného převzal Malina. Nemluvný stařec našel opět řeč, když uzřel tehdy před nemocnicí toho, jejž divným nutkáním pudu začal ve cvhíli neštěstí hledat. Usadil se rovnou u jeho lože a nehnul se od něho na krok, mluvě na něho broukavými dobráckými a mazlivými větami, jako by starý principál byl opět tím maličkým batolivým Petříčkem, jejž Malina kdysi před zraky děda Humberta kolébal jako drsně srdečná chůva. Ochromený patron ležel nehybně, s očima přivřenýma, ale blaženě jako útěšné pohádkce naslouchal tomu stařeckému žvatlání o lidech a zvířatech, o koních a šelmách, o běháku Gajdámošovi a o domptéru Gambierovi, o panu hraběti d'Ascensons a grófovi Pallachichovi a jak Miss Satanella přivedla první lipicny, o slavné jízdě Ruskem a jak koupili slona Bingo v Teheráně. Tichá záře spokojenosti se sensla na obličej trpícího, a když se Malina odmlčel, levá ruka Berwitzova vyhledala jeho kostnatou pravici, aby ji vděčně pohladila.
Nyní byli ti dva od rána o noci nerozlučný zjev Cirkusu Humberto. Jak se spolu nasnídali, oblékl Vendelín Malina svého ředitele, pomohl mu do lenošky a už jej vezl pomalu a opatrně do koníren, kde zůstali stát u vchodu, a Berwitz jen očima přihlížel, jak kočové čisté a opatrují koně. Pak stiskl Malinovi ruku a Malina ho odvel mezi klece dravců nebo k opicím a papouškům nebo před spoutané sloní stádo nebo k lóžím v šapitó, kde mohl principál sledovat všecky zkoušky. Navykli si na sebe tak, že Berwitzovi stačila jen malá zmanení rukou nebo očima a Malina už věděl, co chce. Ba nesmírná oddanost Malinova k pánovi dostoupila té míry, že Malinovi stačilo se zadívat do Berwitzových očí a jeho ústa vyslovovala, co Berwitz chtěl říci. Lidé zprvu nechápali a rozkřikovali se na dědu Malinu, že on je poslední, který tu má co rozkazovat. ale pak už si navykli na ten podivný zjev, že ochromený pricnipál sedí a jen se rozhlíží a bílý stařec stojí při něm, dívá se mu na oči a říká: "Koukni se, Rudolfe, Trafalgarovi na kopyto, něco mu tam uvízlo. Dahomej nemá dobře upletenou hřívu, martine, nemá dobře upletenou hřívu". Rozbřesklo se jim, že Vendelín Malina je už pro cirkus mrtev a Petr Berwitz je pro cirkus mrtev, ale oba dohromady že tvoří jeden život, který ještě střeží a hlídá chod Cirkusu Humberto.
Za tohoto stavu, když se Petr Berwitz už zcela uklidnil a smířil a bylo možno před ním bez nového nebezpečí mluvit o všech starostech, odvážila se konečně Anežka uspořádat velkou rodinnou radu, aby se rozhodlo o konečném osudu společného podniku. Petr Berwitz seděl v čele stolu s Malinou po boku, kolem usedli Anežka, Helena, paní Hammerschidtová, Frans Steenhouwer, inspektor Karas a Vašek. Steenhouwer vyložil několika větami situaci. Cirkus teď, při dosavadním složení, jen s nouzí prochází bez nových dluhů. Na jaře musí se vzdát své zimní budovy a peníze, které se prodejem pozemků utrží, nstačí na zaplacení starých dluhů z minulých let. Bude nutno odprodat část zvířat, aby se to s dluhy skoncovalo, a bylo by lépe raději začít s odprodejem hned, aby zbytečně nerostly úroky a aby se zmenšila režie. Ponenáhlým odprodejem lze také dosáhnouti ještě slušných cen, kdežto nucený výprodej na jaře by mohl znamenat nové zklamání. Co na jaře z podniku zbude, dá jen malý cirkus méně než střední velikosti, který by patrně neuživil všech lidí, kteří jsou v něm dosud. Bylo by výhodnější, kdyby mohl být stěhován po železnici místo po nápravě, protože by to přišlo levněji; ale na takovou přeměnu sotva bude peněz. A je nutno počítat s tím, že hamburské útočiště je pro ně i jinak ztraceno, když ve městě bude velké moderní varieté. Tak se to Steenhouwerovi jeví s hlediska hospodářského; rodina ať si rozhodne sama, co z toho dovodit, buď začít znovu s malým cirkusem v chudobě, nebo rozprodat všecko. V tomto případě by se mohl vyzískat nějaký kapitál rodičům a ostatní by se museli rozejít a hledat si... hledat si...
Steenhouwer chtěl říci hledat si živobytí jinde, ale podíval se přitom na Berwitze a spatřil, jak mu po tvářích kanou dvě velké slzy. Tu se strýček Frans zakoktal a nedomluvil. Taky ženským se krabatěly brady a paní Hammerschidtová začala nervosně popotahovat.
"Já vám, moji milí", vybuchla hned, aby se úplně nerozplakala, "já vám na potíž nebudu. Vy víte, jak vás mám všecky nesmírně ráda a jak ráda jsem s vámi cestovala. Ale až se budete usnášet, nemusíte se na mne ohlížet. Mám tu svou pensičku po nebožtíku majorovi a mohu se vrátit domů, do Vídně. O mne je postaráno, jen aby vám se to nějak vyvedlo. Jen aby vám..."
A teď se paní Hammerschidtová rozplakala doopravdy.
"Taky nechci být na překážku", převzal řeč Steenhouwer, "budu se sice těžko loučit se svou kanceláří, ale bude-li to muset být, doufám, že se v Holandsku ještě uživím".
"Já pro svou osobu", zahovořila klidně a pevně Anežka Berwitzová, "bych dala přednost cirkusu. Prožila jsem s ním dobré i zlé a teď vím, že věru víc zlého než dobrého. Přesto bych byla ochotna začít zase znovu, a třebas chudě. Byl to krásný život; rozváželi jsme po světě radost a potěšení a pracovali jsme poctivě s hodnými a počestnými lidmi, uprostřed zvířáte, která bylo nutno milovat. Nevím, kde jinde bych se s takovým štěstím setkala. Ale my s tatínkem jsme již staří lidé, my již nemáme právo určovat cesty budoucnosti. To si musíte rozhodnout vy dva sami".
"Maminka má pravdu", zvolala Helenka rozechvěně, "není nic krásnějšího nad cirkus! Koně! Sloni! Lvi! Tygři! Manéž! A publikum! Nechci se s tím loučit, nedovedu to opustit. A kdybychom měli mít jen jednoho koníčka s opicí a stan samou díru, uživíme se a bude to hezčí než cokoli jiného".
"Ano, Helenko", promluvil konečně Vašek, "v téhle věci jsme úplně zajedno. Miluji cirkus zrovna tak jako ty. Ale je tu Petříček..."
Helena zvážněla a sklopila hlavu.
"Petříček..." řekla pak tiše a resignovaně, "ano Petříček. Petříčka se nemohu vzdát. To je to jediné coje ve mně silnější než cirkus".
"Myslím", začal znovu Vašek, "že jsme na tom podobně jako naši rodiče. Taky my už nemůžeme určovat život jen podle svých zálib. Taky my se už musíme řídit zájmem toho dalšího. Kdyby Petříček byl po nás, bylo byl to lehké. Ale on volá po něčem jiném. Nejde to spolčit, víš to dobře. Buď se rozloučíme s ním, nebo s cirkusem".
"S ním ne. S Petříčkem se nemohu rozloučit. Je tak křehký. Je tak útlý. Umírala bych úzkostí, co se s ním děje".
"A on by umíral touhou po tobě".
"Jak to tedy rozřešit?" vložila se do toho Anežka.
"Je tu, podle mého", odpověděl jí Vašek, "jediná cesta. Psal mi před časem Bureš, že v Praze lze najmout velké varietní divadlo. Požádal jsem ho, aby se mi zatím přeptal na podmínky. Podle mého soudu nejsou špatné. Kdybyste souhlasili, zajel bych tam a projednal bych si to. Pak bychom mohli likvidovat Cirkus Humberto úplně a já bych v Praze převzal varieté. Mohl bych tm dát strýčka Franse do účtárny a Petříček by měl zabezpečeno studium. Jen jedno bych chtěl po tatínkovi Berwitzovi: abych směl ten podnik nazvat Théâtre Varieté Humberto. To je příliš slavné jméno, než abychom je nechali jen tak vymizet ze světa".
Ohlédli se všichni k Berwitzovi. Zvedl ruku a dotkl se Maliny. A Malina, dívaje se na něho, pronesl:
"Je jen otázka, bude-li mít Vašku dost peněz do takového podniku".
Tu sebou po prvé pohnul Karas otec. Musel přemoci jistou trému, než promluvil. Dvakrát třikrát si odkašlal a konečně řekl:
"Vašku má peníze na první rok. Kauci za něho složí mlynář Smetana, jako Honza Bureš. To by tedy šlo".
Všichni se znovu obrátili k Berwitzovi. Patriarchální zřízení cirkusu nedovolovalo, aby se rozhodnutí učinilo bez souhlasu náčelníka. Berwitz lehounce zatleskal levicí na stůl. A Malina pravil:
"Ať se tam Vašku jede podívat. Bude-li se mu to líbit, přeměníme cirkus ve varieté. Ale jméno Humberto musí žít".
Bylo to rozhodnutí podmíněné, ale za deset dní věděli, že je konečné. Vašek uspořádal program, aby mohl jít tři dny bez jeho účasti, a odjel s Kerholcem do Prahy. Třetího dne se vrátil a přivezl podepsanou smlouvu, kterou najal od pana Achilla Breburdy v karlíně budovu divadla Varieté s celým zařízením od 1. října roku 1890 na patnáct let. Na patnáct let - na dobu, kdy bohdá bude mít Petříček vystudováno.
Petr Berwitz, když mu Vašek smlouvu přečetl, vythl levici a strašlivou silou mu stiskl ruku. Pak zkroutil tvář a namáhavě ze sebe vyrazil:
"Cirkus Humberto... od kulaté práce... do kamenného domu!.. Dej ti Pán Bůh štěstí!"
ČÁST ČTVRTÁ
I
Míjí právě sto let od onoho roku 1790, kdy zestárlá herečka slečna Montansierová, pravým jménem Margurite Brunet, změnila nevěčnou úlohu milovnice za ošemetnější roli podnikatelky a zřídila v pařížském Palais Royal divadlo, které nazvala Thé(âtre des Variétés. Stala se tak kmotrou divadelnímu stvoření, jež nebylo ještě donošeno, zjevilo se v hýřivé Paříži bez prvného tvaru a výrazu a nejasně si hledalo cestu k životu. nejprve pěstovalo hrubě pikantní operety a frašky, po jejichž trikotové lacivnosti přišel pravý opak, nevinné jeux forains, jarmareční hry, kde akrobati a cvičená zvířata měli vzrušit unavené nervy obecenstva. Palais Royal se stal kolébkou nejen Velké revoluce, ale i tohoto drobného umění, které pak tři čtvrti století zápasí o právo žít i mimo kruhovou manéž cirkusu. Císařství se staví až do tragedie sedanské naplno na stranu manéže. Ceasar a cirk se zdají Napoleonu III. nerozlučnými pojmy. A teprve když zpívající podium koncertní kavárny, když bláznivé improvisace umělců v montmartreské krčmě U Černého kocoura navyknou publikum na pestřejší a fantastičtější pořad, nachází i divadlo rozmanitostí svou pevnější půdu, vyrůstá z ní v odlišný typ a pak náhle přeskakuje hranice rodné země, aby všude ve velkých městech zapouštělo své šlahouny a odnože.
Cirkus v té době odumírá a živoří. Aspoň cirkus toho typu, jejž vytvářel a pěstoval Petr Berwitz v tradici dědy Humberta. Ale to je jen dočasná nemohoucnost, zestárnutí jedné formy. Neboť v téže době již se řítí po tratích mezi Atlantikem a Pacifikem celé serie zvláštních vlaků, které od státu do státu převážejí Největší národní podívanou, cirkus, zvěřinec a ethnografické museum divokého buisinessmana Philase T. Branuma. Všechno tu musí být nezvyklé a nebývalé; a není-li v dějinách kejklířství nic nového pod sluncem, lze aspoň staré učinit novým velkostí rozměrů a násobilkou počtů. Místo stanu zavěšeného na stěžni plachetní palác o třech nebo o pěti stožárech; místo kulaté manéžové loužičky pět svítívých manéžových jezer, jedno za druhým; místo jednoho orchestru tři kapely uvnitř a dvě zevně, místo šedesáti koní šest set, místo šesti slonů třicet, místo jednoho fakira celý ohromný stan s výstavou lidských rarit a zrůd a místo pěti set plakátů pět tisíc a deset tisíc a všechny halasně řvoucí, že toto je jedinečná galerie všech divů, které Pán Bůh ráčil mezi lidstvem stvořit. Takový Kranz byl snad s to vydržet náraz tohoto gigantického šálení smyslů a předělá staré počestné komedianství podle příkazů kapitalistického rozmachu. Nebyli toho však schopni jemněji ustrojení lidé jako Václav Karas; a byl to snad čirý pud sebezáchovy, který jej krom všeho uvažování vedl k tomu, aby se tiše vyhnul smršti humbuku a zachránil se na nově se vynořivší půdě.
Divadlo rozmanitostí bylo tehdy opravdu novina a nikoli jen pro něho. Snažil se hned, kdy se o zániku cirkusu rozhodlo, vejít ve styk s podnikatelem hamburského varieté, aby se oučil o některých zváštních praktikách svého příštího povolání. Ale pochopil brzo, že tomu člověku jde především o výdělečnou investici a že o vlastním programu divadla nemá žádnou představu. Vašek se z jara dočkal i prvních představení, sledoval je den za dnem v hledišti i v zákulisí, pokouel se odhalit jejich principy, ale nenašel nic než náhodný shluk všelijaké produkce. Bylo to tu prostě v plenkách a čekalo to, až se vyskytne nějaký duch třídící a tříbící, který ze změteného materiálu vybuduje skutečnou skladbu. První programy vytvářeli vlastně agenti, kteří sem nazdařbůh dodali všelijaká artistická čísla; jak je rozvrhnout a uspořádat, pro to tu nebyl ještě žádný smysl a Vašel cítil, že jejich starodávný, ustálený pořad v cirkuse byl neskonale umělečtěji promyšlen. jediné, co tu pochytil, byla troška té jevištní a zákulisní techniky, pokud se lišila od práce v manéži.
Vašek chtěl však znáti víc, a proto se na týden rozjel do Paříže. Proběhal tam všecko, co jen mohl postihnout, varietní divadla, cirkusy, šantánní kavárny i kabarety, mluvil s řediteli, sekretáři, režiséry, inspicienty i s technickým personálem, seznámil se s agenty a pohovořil si s mnoha artisty i umělci. Viděl nesmírně mnoho chytrých věcí, pochopil všeliké zkušenosti praxe, přišel i na nové nápady a po týdnu se vracel s hlavou anbitou dojmy i poznatky. Cítil, že Paříž je opravdu veliké semeniště myšlenek a pokusů, ale úplně oslněn jí nebyl. Všichni ti znamenití lidé, které poznal, uchvacovali ho životní vervou, roztomilostí, vtipem a pěknými způsoby, ale pod tím okouzlujícím vnějškem shledal u nich dvě povážlivé věci: nesmírnou touhu po osobní slávě a hrozné lpění na každém centimu. Všichni byli posedlí žádostí po úspěchu, sami se omamovali výřečnými chvalozpěvy a žárlivě, jak ješitné ženské, střežili své soky, jsouce vždy hned ochotni je škodolibě pomlouvat. A třebaže tak úchvatně mluvili o dobytých laurech a o vzletu až k hvězdám, koukali se docela prozaicky každému pod prsty, kolik mu co vynáší, záviděli šťastněnším jejich frančíky, škudlii se svými a snažili se z každé příležitosti vytlouci nějakou hmotnou výhodu.
Vaškovi bylo z toho až smutno. Tak nadaní lidé, s takovými schopnostmi, s tolikerými božími dary, a oni nepochopí, co Vašek, vyrostlý mezi českými tenťáky, cítil každou svou žilkou: že všecky ty krásné výkony jednotlivců jsou z valné části neužitečná, ješitná marnost, nejsou-li opřeny o souhru a solidarritu celku. Vašek byl dítě party, od chlapeckých let sledoval, jak si všichni ti mužští kolem něho znamenitě hrají do ruky, jaká fortelná shoda mezi nimi vládne, jak si na mrknutí rozumějí, jak si vyhovějí a jak pevně, bez krásných řečí, k sobě drží. Bylo to i v něm a všichni ti mladí, které později z domova přivolal, hned to přejímali jako dědictví rodu. Každý z nich uměl bezvadně svou věc, ale předevím se cítili silní jako mužstvo. A Vašek to měl v sobě tak vryto, že věřil především v tu vzájemnou soudržnost, byl přesvědčen, že i jeho osobní výkony jsou větší a závažnější, protože je nedělá jen pro sebe, nýbrž i z důvěry těch druhých a z harmonie s nimi. Člověk cirkusák přirozeně rád skáče nebo voltižuje nebo krotí zvířata a dělá to co nejdokonaleji, vždyť v tom je právě jeho čest; ale oč to jde líp, kyž ví, že se kamarádi dívají na jeho výkon, že zrovna čekají, aby se vyznamenal taky pro jejich čest; a když ví, že dobrým výkonem pomáhá i těm druhým, pozvedá společné dílo, prospívá podniku a žeho právě za to zas ti druzí mají rádi a zůstanou věrně při něm, kdyby sám potřeboval pomoci. Z jejich nesobeckých povah vznikla věrnost, která přemáhala všecky překážky. Byli věrni své práci, byli věrni sobě navzájem, byli věrni tomu celku, v němž se octli; z té věrnosti rostla zvláštní síla, kterou uznával i Petr Berwitz.
Hle, co se stalo, když Vašek učinil své odvážné rozodnutí jít do varieté. Večer za ním přišel Kerholec, ten znamenitý placmistr, který byl po léta duší i mozkem Cirkusu Humberto.
"Vašku, principále", povídal tehdy, "to není žádná maličkost, co chceš podniknout. Mluvil jsem o tom s tvým tátou a řekli jsme si, že tě jen tak do toho nepustíme. Co umíš, to ti moc ve varieté nepomůže. Tady skočíš batúdu přes dva slony a tam můžeš klopýtnout přes první zlodějinu. Na takové věci jsou staré oči lepší než mladé tělo. Čehož následkem jsme se usnesli - a seržán Vosátka to ouplně schválil, - že do té Prahy potáhneme s tebou. Táta si vezme na starost, co je před oponou, a já všecko za ní. Ty si direktoruj, jak chceš a umíš, ale kamenný dům ti budem hlídat my dva. Ono to bude dobrý ještě v jednom punktu. Helena je hodná paní, ale odchod z cirksu ponese moc těžce. Žádné stěhování, žádný nepořádek, sedět pořád v klidu a v pohodlí na jednom fleku, to jí poleze na mozek. Nemůže škodit, když tam při ní bude Alice. Teď to vlastně bude obráceně: my jdeme mezi své a Helena bude v cizím prostředí. A ona není na mráz taková kopřiva jako my. Tedy jde hlavně o to, aby ses nevzpíral, mladíku, a neodmlouval; to je jednou hotové usnesení a my dva se ti budem držet kamenného domu pevnějc než hypotéka".
Bodejť by se Vašek bránil, když mu tak jednou ranou zabíjeli kolik much z jeho starostí! Ale to právě byla ta jejich věrnost, parta ho v těžké chvíli neopouštěla a šla s ním. A nejen ti dva; taky mladí tenťáci z osmičky přišli za ním, za kamarádem, že mu pomohou, potřebuje-li jich. I měl Vašek oponáře a kulisáky pro Prahu dřív, než zvedl nohu k odchodu z Hamburku.
První však, koho posadil do Prahy, byl strýček Frans Steenhouwer. Pan Achilles Breburda končil sezónu posledního dubna a dne 1. května se Frans usídlil v jeho kanceláři, aby odtud už vedl korespondenci příští správy. Agentury nepřetržitě posílaly nabídky a termínové listiny artistů a bylo nutno, aby Vašek v Hamburku už je studoval a vybíral. Zůstával v Hamburku, protože stálý byt měl najatý do konce září a nechtěl zbytečně platit dvojí činži. Jen si občas odtud vyrazil, aby zhlédl programy v cizích podnicích a poznal hlavní jejich čísla na vlastní oči. Hodilo-li se to, vracel se přes Prahu, kde se Steenhouwerem zařizoval některé přípravy pro svou první sezónu.
"Maucta, páne šéf", vítal ho hned po prvé Holanďan, aby mu ukázal, jak se učí česky. I toho tichého člověka s olysalou hlavou musel mít teď Vašek znovu rád, když ho viděl, jak si nastěhoval železnou postel a laciné umyvadlo do komůrky vedle kanceláře, aby nenadělal Vaškovi příliš útrat. Když sem Steenhouwer přišel, neznal z celé Prahy nikoho než mlynáře Smetanu-Bureše. Ale tento opěrný bod při Kamenném mostě mu stačil, aby si věřil, že dobude celého města.
Největší pomoc mu při tom ochotně poskytl pan Achilles Breburda a jeho bratří. Byli tehdy v Praze tři Breburdové, všichi tři synové Matyáš Breburdy, hostinského a řezníka v Kardašově Řečici. Starý Breburda byl strašný hromotluk, za mladých let obávaný ve všech posvícenských a krčemních rvačkách na celém Jindřichohradecku. V mužných letech se trochu uklidnil. Tu už nemusel chodit za nákupy dobytka po všech trzích jižních Čech. Našel si svá dobrá přátelství s direktory a šafáři hraběcích panství, dvorů a statků. Byl selsky chytrý a obratný, před obchodem mluvil jak o nemoc, po obchodě mlčel jako hrob, hlavně však dovedl nenápadně otevřít pytlík nebo nechat někde ležet nějakou stovku. Znal kopu způsobů, jak podmazat, a nekrásnější kusy panských stájí šly pak výhradně do jeho řeznictví. Sám si osvojil všelijaké hraběcí způsoby a tři své syny pokřtil postupně podle abecedy, jako by vyšli z čistokrevného zámeckého chovu: Achilles, Břetislav, Ctibor. Pro všechny si našel jména hrdinská, neboť miloval sílu a ctil statečnost. Achilles se vyučil číšnictví, šel do Prahy, koupil zahradní restauraci na Štvanici, kde pořádal koncerty vojenskch kapel a taneční zábavy pro lepší společnost. Po čase převzal hotel a restauraci U arciknížete Ludvíka na Poříčí a otcovým prostřednictvím za podpory několika šlechticů dostal traktérství na zemském sněmu. Bratř Břetislav se doma vyučil řeznictví a usadil se v masných krámech staromětských, vynikaje nad všechny pražské mistry znamenitostí masa hovězího a vepřového, jímž ho v hojnosti zásoboval otec Matyáš z Kardašovy Řečice. Třetí bratr Ctibor prošel podle otcova programu vinařskou školou rakouskou, pracoval ve sklepích vinic moselských a burgundských, a vrátil se s jazykem tak vycvičeným, že dovedl ze všelikých zbytků sudů namíchat hodnověrné Château-Neuf-du-Pape nebo Margot spécial, založil na Jezdecké ulici první pražský velkosklad originálního vína rýnského, moselského, francouzského a španěkslého nejznamenitějších značek, nemluvě o vínech rakouských a uherských.
Všichni tři bratři se navzájem podporovali a nejstarší Achilles byl uznávanou hlavou tohoto trojspolku Breburdů. sám pobíral do svých podniků maso od Břetislava a víno od Ctibora, ale oběma mimoto razil cestu k dodávkám do šlechtických domů a do nejbohatších pražských domácností. Když se všichni tři u něho sešli, museli jít do velké jídelny, protože menší salónek byl pro ně příliš těsný. Byliť vespolek po tátovi postav hromských a svalnatosti obrovité; na dostihy na Císařské louce museli jeti ve třech drožkách, protože ani dva by se do jedné nebyli vešrli, a kůň měl i s jedním co táhnout. Koňské dotihy a silácké zápasy byly jejich jediná soukromá vášeň. Přičiněním bratří Breburdů se Praha tehdy stávala rájem těžkých atletů. Od chasíků na jatkách až po slavné mezinárodní závodníky, každý, kdo vzpíral břemena nebo se ukázal v zápase, měl v lidovém šenku Achilla Breburdy právo na tak zvanou řeckořímskou porci masa a knedlíků, kteráž byla proti obyčejné asi trojnásobná. A ve všech hospodách byli bratří Breburdové ochotni za zápasníky zaplatit útratu a ke všem utkáním vnovali své čestné ceny i odměny pro útěchu.
Obdiv k svalovcům to taky byl, co přimělo Achilla Breburdu, že koupil divadlo Varieté, když se doslechl, že jeho majitel, pan Tichý, nemíní už je pronajímat cirkusům a divadelním společnostem. Na pět let se stal sám podnikatelem a podlaha jeviště se nezprohýbala pod tíhou vší té těžké váhy, kterou si do každého programu naangažoval. za jeho vlády se Varieté hemžilo Herkuly, kteří zvedali metrákové činy, vyhazovali a chytali dělové koule, vytáhli v zubech koně půl metru od země a balancovali kolotoč obsazený několika lidmi. Hlediště hřmělo potleskem, neboť společenstvo řezníků a společenstvo hostinských a výčepníků bylo vžýdy početně zastoupeno a jejich ruce něco vyaly. Leč návštěvy vyšších vrstev společnosti nápadně ochably. Achilles Breburda se o zasedáních zemského směnu horlivě vyptával svých vznešených strávníků, proč přestali docházet do Varieté, kde jim přece posouží exkvisitní kuchyní, řízným mokem i prvotřídními víny nejlepších značek. Smái se mu, poplácávali ho po mohutných zádehc, až mu konečně pomaloučku vpravili, že je trochu nudí včně se dívat na ty hory zpoceného masa a na tu těžkou dřinu, že by všichni toužili po něčem lehčím a elegantnějším, víc změny kdyby v tom bylo a hlavně především krásné ženské.
Achilles Breburda zesmutněl. Krásné ženské! Tohle zboží ho vůbec nezajímalo. Věděl o pár slavných silačkách, ale když se o tom zmínil, páni se mu dali do smíchu, že chtějí přece něco mnohem lehčího. A toho názoru byl ústavácký velkostatek stějně jako konservativci, mladočeši jako staročeš, klerikálové jako chabrus. Bylo zkrátka jisto, že otázka varietího umění je jediná, v níž vládla na zemském sněmu svornost. A tímto jednomyslným odporem byl traktér Achilles Breburda dohnán k poznání, že umělecká činnost mu nevědčí a že bude lépe, když provoz divadla postoupí odborníkovi a sám si nechá v podniku jenom hostinství. Bratří Břetislav a Ctibor i otec Matyáš mu to na rodinné radě schválili a tak došlo k jeho jednání s Václavem Karasem, artistickým ředitelem z Hamburku.