S Helenkou se Vašek dohodl, že se s Hamburkem rozloučí až těsně před polovinou září, kdy měl jejich Petříček nastoupit v Praze do gymnasia v Truhlářské ulici. Bylo v nové, nedávno postavené budově a ředitel Eduard Kastner ochotně pomohli překonati potíže, které byly spojeny s příchodem nového studentíka ze vzdáleného Hamburku.
Léto bylo tehdy chladné a rozpršelé a Karasovi bezděky vzpomínali, jak by jim bylo zase zle s cirkusem. Nejhorší to bylo počátkem září. Z Čech docházely zprávy o zátopách a povodních, a když 12. září minuli zemské hranice, viděli ještě rozvodněné Labe stát v stříbřitých lagunách daleko momo břehy. V Praze podle úmluvy vsedli do drožky a jeli do Smetanova mlýna, kde se měli usídlit na prvních pár dní, než se Helena rozhodne pro některý z bytů, které jí vyhlédl strýc Frans. V Karlově ulici si všimli, že je nezvykle špinavá plná bláta, kalu, louží. Ještě horší to bylo na počátku Poštovské, kde vystoupili, aby po lávce došli do mlýna. Vladimír Smetana je přivítal srdečně, ale smutně a hned je odvedl do zadního pokoje nad mlýnicí, kde jim z okna ukázal, proč je tk zarmoucen: Karlův most byl na dvou místech přerván, tři jeho oblouky byly v ssutinách a před nimi ještě trčela ze zpěněných vod změť nahromaděných klád a trámů.
A pak jim vyprávěl o té hrůze, která se od jitra 3. září rodila z rostoucích přívlů vod. Řeka stoupala skokem od hodiny k hodině, o plné čtyři metry nad normál za den. To už vyrazila z řečiště a zaplavila nižší ulice a náměstí. Tu naproti ta proslulá Slovanská kavárna byla pod vodou až ke stropům přízemí a pramicemi se jezdilo k oknům prvního patra. Národní divadlo bylo se dvou stran oblito vodou a představení v něm se muselo přerušit. Rozdivočelá řeka se ježila v celé šíři a délce troskami, které urvala na svém hořením břehu a které unášela až sem, kde je vrhala na pilíře Karlova mostu. Oblouk za obloukem se zatarasil dřevem z nesčetných vorů a řeka bušila do pilířů tisícerými sochory. Ve mlýnech se vůbec nespalo; a ráno o půl šeté, za kalné mlhy, zazněl jim do hukotu vod temný rachot jak dunění hromu. Karlův most, Karlův most se řítil! Pátý oblouk mostní se propadl, za ním šestý, sochy svatých stly ještě mezi oběma, pak se začal sesouvat i pilíř, svatý Ignác se skácel do vody a poněm svatý František se svými Indy. Všecky obešla hrůza jakoby z národní zkázy. A před desátou to zarachotilo znovu, zhourtil se ještě osmý oblouk a slavné dílo Otce vlasti trčelo do vzduchu roztrženo ve tři nesouvislé kusy. Lidé se sbíhali a lomili rukama: Karlův most! Naše korunovační cesta! A všechny hrůzy, které obyvatelstvo prožívalo v zatopených ulicích, ustupovaly před tragedií tohoto odvěkého symbolu pražské velikosti a slávy. Ale nebylo možno lkát, všude bylo třeba pomoci a Vladimír Smetana ovšem byl mezi prvními, kteří pracovali k úlevě. Katastrofa se přehnala, teď bylo nutno rozvíjet dílo lidské solidarity, aby rychle zažehnalo ztráty a utrpení jednotlivců.
Karas naslouchal Smetanovu vyprávění hluboce rozechvěn. Když pak za nimi přišel strýc Frans a když všichni zasedli ve Smetanově jídelně k večeři, nemohl to přenésti přes srdce, aby se o tom nezmínil, není-li to špatné znamení, že on, který prošel katastrofou svého podniku, přichází na nové působiště právě zase ke katastrofě.
"Ne tak, milý krajane", vzepřel se mu Smetana, "nepřicházíš ke katastrofě, přicházíš naopak ke šťastnému dílu záchrany. Katastrofy patrně odvrátit nemůžeme, ale žádná není toho druhu, aby ji odhodlaná lidská vůle nemohla překonat. Každá pohroma jen probudí a upevní bratrství lidského rodu. Rány Karlova mostu budou zaceleny, jeho slavná krása obnovena. To není špatné znamení pro tvůj vstup do Prahy, to je naopak znamení vítězné. Slyšel jem od pana Steenhouwera, že tvůj táta a Kerholec přijedou také. To je výtečná věc. Zase to bude společná práce a ta je nejlepší. A já budu mít zde přátele, na které nemohu zapomenout. Ostatně jsi mi ještě dlužen vyprávění o tom, jak se Cirkus Humberto skončil. Vím něco od pana Steenhouwera, ale to jsou jen zlomky".
Vašek tedy vyprávěl, jak došlo k jeho rozhodnutí a jak pak pomalu, kus po kuse, vyprodával zvěřinec a skupinu po skupině i zvířata cvičená. Nejvíce mu v tom prospěli Hagenbeckové, kteří se ujali nenápadného prostřednictví a postupně umístili všecko za ceny neobyčejně slušné, takže tichá likvidace vynesla nakonec ještě docela pěkné jmění.
"Kam přišli sloni?" ptal se Smetana zvědavě.
"Ty koupil berlínský Kranz".
"A vzal si také Arr-Šehira?"
"Ne, ten se po jejich prodeji s námi rozloučil. Najednou se objevil v bílých indických šatech, s bosýma nohama, a kufírkem převázaným mnoha motouzy, prohlásil, že jeho parník do Indie odjíždí, dal nám sbohem a odešel. Byl jsem rád, že vydržel až do konce, protože by byli sloni lítostí kolik dní nežrali a Kranz by hned byl za ně nabídl méně".
"A Hamilton?"
"Toho si vzali Hagenbeckové. Mají pořád plno cvičených zvířat ve stájích, sami začali s dompteurstvím a cvičitelstvím a přišlo jim vhod, že dostali člověka zkušeného a spolehlivého".
"Ale on tam třebas bez cirkusu umře..."
"Taky jsme si to mysleli, ale stal se pravý opak. Od té doby, co Hamilton nevystupuje, okřál a ožil přímo neuvěřitelně. Po čtvrt roce měl zase svěží pleť a jasné oči a sám si pochvaloval, že dobře spí, že mu chtuná jíst a že srdce přestalo tropit neplechy. Tak je tam mezi tou hagenbeckovskou havětí velmi spokojen, učí tuleně balancovat míč a chytat slanečky, boxuje s klokany a předvádí udiveným pinguinům 'Na tom našem dvoře'. Toho jsme, myslím, úplně zachránili".
"A co starý pán, direktor, Berwitz?"
"Nu, s tím to je, brachu, špatné. Trochu snad lépe mluví, ale tělo jinak zůstává na pravé půlce mrtvé. Dokud byl první odprodej zvěře nevelký, nechával jsem ho jezdit po stájích a po šapitó. Ale pak už byly díry ve stavu zvěře a zvláště koní zřejmé a on se vždycky na ně díval tak nechápavě a zasmušile, tak se těmi úbytky trápil a trudil, že jsem se dohodl s tchyní, aby ho před hlavním prodejem odvezla. Kdoví, jak by to byl snáše, a lítost byla pro něho zrovna tak nebezpečná jako hněv. Paní Anežka to s ním svým kouzelným způsobem projednala a o vánocích a na Nový rok odjeli spolu do Belgie".
"A Malina s nimi?"
"Sám jsem mu to navrhl. Ale Malina už byl jako duchem nepřítomný. Pořád jako by nechápal, oč jde. A když se mu konečně v hlavě rozsvítilo, dal se mi do pláče, že ho vyhazuji z Cirkusu Humberto. Utěšil jsem ho, že ne, ale odpoledne jsem ho našel u kozla Modrovousa; držel ho kolem krku a aloval mu, že má opustit cirkus. Dlouho jsem tomu nechtěl uvěřit, ale Malina opravdu nechal nemocného Berwitze odjet a zůstal s námi. S námi? Ne, zůstal s kozlem Modrovousem. Nás si nikoho ani nevšiml, ale u Modrovousa v ohrádce seděl celý den, nosil mu svoje jídlo, sám snad ani nejedl a jen mu barvil vousy a jen ho pořád objímal, že oni dva jsou nejstarší tvorové v Cirkuse Humberto. Dočista zapomněl, že už to byl třetí Modrovous, kterého jsme měli. Požádal jsem Hagenbecky, aby nám kozla nechali až do posledního dne. Nu a pak jsme už vyprodali všecko. Kranz si odvezl i kostymy, postroje a nářadí, maringotky od boudy odjely, personál se rozešel, boudu bylo třeba zavřít. Tu jsem Malinovi řekl, že musí i kozla odvést k Hagenbeckovým. Zavrtěl hlavou, že ne, že nemůže, že se sotva udrží na nohou. A opravdu, byl tak zesláblý, že jsme ho museli dovést na postel. Zařídili jsme mu to v pokojíku po tátovi a přemýšlel jsem, kam ho uložím, až přijdou boudu bourat. Ale nebylo to potřebí, ráno pro mne přiběhla Alice Kerholcová, že Malina v noci zemřel. Čisťounce, tichounce, jen tak zhas. A mně, přiznám se, vyhrkly slzy. Bylo to jako vpodvečer v lese: pořád je světlo, pořád je světlo, a najednou se něco stane a je tma".
"Tak Vendelín Malina je v Pánu..."
"Ano. To se tak tiše zavřely za Cirkusem Humberto dveře".
"Ale nové dveře se otevírají v domovině. Všichni se postupně vracíme domů, všichni víme, že patříme té zemi, v které jsme se narodili, že teprve tam dojdeme svého štěstí. Jen Vendelín Malina se odtrhl a nedošel. Umřel v té daleké končině. Nu, hodnému člověku je všude země lehká a špatnému bude i rodná hrouda jako cent".
"Smrt měl věru krásnou..."
"A po smrti krásnější shledání - když mu šimlíček v nebi po česku zařehtal!"
II
Žlutočervené plakáty svítily na nárožích jako planoucí ohně, malé ručníkové vývěsky vyskakoavly za výklady obchodů, noviny den za dnem psaly o zahájení nové sezóny, lístky v předprodejích se čile prodávaly, všechno ukazovalo na slibný začátek. jen v samotném divadle Humberto bylo den před otevřením mrtvé ticho. Ráno se sešel orchestr, aby si letmo přehrál všecky připravené vložky, po zkoušce zapadl celý dům krom kanceláří v temnotu. Karas otec i Kerholec měli své pracovní úseky uspořádány a připraveny, také Steenhouwer byl hotov, a najednou jim po velkém přípravném vypětí nadešel mrtvý den. Na Václava Karase šla z toho náhlého ticha a klidu až hrůza. Stále si musel připomínat, že to je přirozená vlastnost varietního divadla: artisté přijedou až v den premiéry. Zítra teprve nastane boží dopuštění. Každý vlak přiveze někoho, kdo bude chtít zkoušet s orchestrem, který jakživ neviděl jeho not, bude uprvovat své číslo pro jeviště, po němž nikdy nepřešel, bude se zařizovat v šatnách, v nichž nikdy nebyl, a bude se chtít ubytovat v městě, kde nikoho nezná. Kapelník bude mít před sebou dvacet čísel, z nichž každé bude chtít něco, co není v notách, kulisáci budou náhle muset zápasit se spoustou nářadí a předmětů, které nikdy neměli v rukou a které všechny musí být na vteřinu a na milimetr přesně na svém místě, osvětlovači dostanou spoustu zmatených upozornění, kdy ubrat a kdy přidat, restaurační personál nastoupí a bude prostírat stoly, přinášet talíře a příbory, rachotit porculánem a stříbrem, uváděči a šatnářky budou se zaučovat, bude to hotové peklo zamtků a nedorozumění a uprostřed toho všeho musí být on, ředitel Karas, připraven ke stálým rychlým zásahům a hlavně sledovat zkoušky a z jejich kusého, náznakového průběhu si udělat jakýsi obraz skutečné produkce a podle toho během odpoledne sestavit konečný pořad. Neboť programy jsou v tiskráně jen vysazeny a očíslovány nazdařbůh, podle theoretických předpokladů a teprve zkoušky naznačí, jaký bude skutečný postup premiéry. Podle toho teprve bude nutno přeházet sazbu a tiskárna bude muset sebou hodit, aby v sedm večer odvedla vytištěné knížky pro první večer.
Vašek měl z toho všeho po prvé v životě trému. Oh, kdyby šlo o jho produkci, kdyby sám se měl vykoupit skokem smrti nebo jízdou v boku koně nebo převzetím neznámých dravců, to by byl Václav Karas jako z ocele. Nebo kdyby šlo o nenadálou improvisaci celého programu s jeho starými, zkušenými lidmi z Cirkusu Humberto, i to by byla pro něho hračka. Ale tady stojí před věcmi zcela neznámými, které se zítra přivalí jako smršť a mohou mu nenadále přivodit nějakou netušenou pohromu. Připravil všechno co nejsvědomitěji, ale zítřek závisí na rychlé souhře nějakých sto padesáti lidí, kteří se nikdy v životě nesetkali. Z dvaceti čísel, které pro prvních patnáct dní angažoval, znal na vlastní oči jenom tři. Sedmnáct jich přicházíjen na doporučení agentur, na základě prospektů, kritik a fotografií. V kanceláři leží jejich depeše. Osm jich přijede a chce zkoušet dopoledne, deset čísel se objeví mezi druhou a pátou hodinou, dvě čísla mohou přijet až v 6.15, to jest zkoušet až někdy po půl sedmé. A po půl osmé prý již začíná přicházet obecenstvo, které chce večeřet ještě před programem. Strhnou to všechno včas a bez pohromy?
A bude mít večer s pořadem sukces? Vybíral jej dlouho a opatrně. Jeho zkušenost z Paříže ho poučovala, aby nikdy nedal na týž večer dvě čísla z téhož oboru. Věděl, že první dvě vystoupení jsou obětována neklidu v hledišti a že mohou být slabší. Ale třetí číslo má již být dobré a mělo by být žertovné, aby lidé co nejdříve roztáli. A všechno se musí rychle střídat, program má jen letět a každé zvednutí opony má být už pro zrak překvapením. Na chlapce z Horní Sněžné pod vedením Kerholcovým se může spolehnout, ti půjdou do práce jako lvi. Ale bude mít dost prospektů a závsů pro všecky náhodné potřeby?
Sám měl v programu jen jednu osobní libůstku: chtěl tu mít po každé nějaká zvířata. Pro své a Helenino potěšení. Tak si navyklina život s němou tváří, že by se jim stýskalo, kdyby se denně nemohli pomazlit s nějakým zvířátkem. Zvláště na Helenu to dolehlo, byla po matce zamilovaná do stájí i do zvěřince. Vašek si chtěl pro zábavu nechat aspoň oba foxteriéry, Whisky a Brandy, ale Petřík byl z nich doma všecek vystrašen. Dali je tedy Kerholcovi, kde oba ti malí divoši měli mezi Kerholcovými kluky ráj. V programu chtěl tedy mít stále zvířat a už je měl zajištěna na celou sezónu. Věřil ostatně, že dresura se vždy obecenstvu líbí, a proto se nebál ani dvou tří čísel toho druhu v jednom večeru. Pro začátek měl psí a kočičí divadlo Miss Harietové a dresuru ledních medvědů, které velmi odvážně předváděla Mademoiselle Blanche.
Jedno číslo angažoval na radu Burešovu.
"V Praze", řekl mu Bureš, "budeš mít vždycky úspěch s hudebním číslem. Jestli to bude Paganini nebo tahací harmonika, to je jedno; kdo Pražanům pěkně zahraje, ten je u nich Pámbů. To není na celém světě taková obliba v muzice. Tady bys měl největší sukces s tygry, kdybys mezi nimi zahrál 'Když Zdeněk můj ve svatém nadšení'".
Karas se podle toho zařídil a pro začátek zvolil něco mezi Paganinim a tahací harmonikou - virtuosa na xylofon. A ještě jedno číslo mělz cizío podnětu: "3 Romanoffs", moderní gladiátoři. O to si řekl pan Achilles Breburda hned tenkrát, když podepsal smlouvu.
"Tak jsme to, pane Karas, s pomocí boží projednali a vod 1. května jsou voni tady svrchovanej pán. Na podzim nám ukážou, co uměj. Je to jejich branže, já jim do toho mluvit nebudu - jako mi zas voni nebudou mluvit do vomastku v kuchyni. To je tak jako s tou Klárou, co vo ní vždycky řeční pan nejvyšší zemský maršálek. To neznají? Má to být nějká Pachtová, já vo ní takto nic nevím, snad to byla ta hraběnka, Ale pan nejvyšší vždycky říká: Klára Pachtová, bony amiči - a to jako znamená, dyž je to bon, tak je to bon, a dyž je to na vobou stranách bon, tak je to bonbon. A to já si to tak v duchu linýruju: mezi námi dycinky Klára Pachtová. Dyby ale chtěli, pane Karas, nebo dyby si milostpaní vinšovala k večeři extra proci, to jen klidně vzkážou do kuchyně, to já už zařídím, na to se u mne nekouká. Ale dyby voni chtěli něco pro mne udělat... já jim do toho muvit nechci... ale povídám, dyby chtěli a mohli... já bych jim pověděl o takové extra porci s jejich strany, pro mne a pro mý dva bráchy: dyby tak líbili, Karásečku, zaangažovat vobčas ňákou těžkou váhu... vědí, to je moje špecielní gusto. Já jim tam mám u katrob svoji matraci, a dyž takovej řáckej chasník přijde, tak si to tam buď já nebo Břeťa neo Ctibor s ním rozdáme... vědé, ve vší tichosti, bez publika, jen vrchní Šebele, ten tlustej, co má lóže, přijde, aby nám to vodpískal. To je naše tajemství tady. Prosím jich, voni vo tom ani muk - jako ten Ján Nepomuk! Vono e to pro landtágovýho traktéra nehodí. Já vím, vony nóbl partaje vohrnují nad těžkou váhou nos, ale pro nás vobyčejnej přízemní lid je takovej kladiátor potěšení my holt chceme krásu mužskýho těla. Dyž přijde takovej chasník, napne ruku a udělá musklšpíl a von mu ten piceps skáče jak janek, to je marý, to je pro našince kouknutíčko. Tak vo to bych vobčas prosil... ale jen dyž se to hodí... jinak, toť se ví, Klára Pachtová..."
"Klára Pachtová", přikývl tenkrát Vašku a nyní měl "3 Romanoffs" a Achilles Breburda si připravil žíněnku.
"Už abych měl zítřejší večer za sebou", vzdychl si Karas, když odpoledne poslednío září přišel za Steenhouwerem do kanceláře, "jakživ jsem neměl před sebou tolik neznámých věcí".
"Jedna věc však už není neznámá", odpověděl mu strýc Frans, "divadlo bude vyprodáno. To je to nejdůležitější".
"To jsem rád. To také artisté jinak zaberou, než když cítí díry v hledišti".
"Nebude děr. Zbývá hrst sedadel na galerii, ale ta se ještě během dne prodají. Nejzajímavější je, že v poledne přišla telegrafická objednávka lóže z Hamburku".
"Z Hamburku? Opravdu? Prosím tě, kdo?"
"Nějaký hrabě Orsini".
"Orsini? To je známé jméno, ne?"
"Mně se taky zdá, ale nevím, kdo to je. Ale musí to být nějaký tvůj ctitel, protože v telegramu přeje úspěch".
"Cože? Kde je ten telegram?"
A Karas popadl blanket, jejž mu Frans podával. Znovu a znovu četl přilepenou pásku: "Wünsche besten erfolg bestelle parterrloge..."
"To je báječné!" vzlédl konečně Karas k Steenhouwerovi, "hrabě Orsini jede za mnou až do Prahy! To je opravdu velkolepé!"
"Na tom nejlépe vidíš, že Cirkus Humberto není mrtev, ale pokračuje. Jeho ctielé jedou za ním přes půl Evropy".
"Kterou lóži jsi mu dal?"
"Prosceniovou - tu mívá šlechta nejraději. Není do ní příliš vidět".
"Výborně. Zítra mi připomeň, abych se mu šel v přestávce poděkovat. zapiš si to, Frans. Orsini, Orsini! Krásné, kavalírské jméno! To je konečně jednou šťastné znamení! Musím hned za Helenkou, povědět jí tu novinu".
Karasovi opravdu bylo najednou do zpěvu. Publikum jde za ním! A jaké publikum - hrabě Orsini! Zítřek už není pro něho naprosté temno, už má v něm jeden pevný bod, o který se může opřít, jeden zářivý bod, který mu osvětluje všecko ostatní a ukazuje mu to v lepším, růžovějším světle.